ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.700.2006.1
sp. zn. 25 Cdo 700/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra, v právní věci žalobce Ing. arch. P. H., zastoupeného advokátkou, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, o 653.340,- Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 165/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2005, č. j. 13 Co 325/2005 - 60, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se jako vlastník nájemního domu domáhal na státu náhrady zisku, jenž mu v období od 20. 3. 2003 do 20. 3. 2004 ušel v důsledku veřejnoprávní regulace nájemného, placeného ze 7 bytů z celkového počtu 10 bytů v jeho domě v P.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 3. května 2005, č. j. 18 C 165/2004-38, žalobu na zaplacení částky 653.340,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném řízení dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Vzhledem k tomu, že nájemní smlouvy k předmětným bytům byly uzavřeny v průběhu roku 1994, poukázal především na to, že podle §2 odst. 2 vyhlášky č. 176/1993 Sb. se regulace nájemného nevztahovala na byty, ohledně nichž se nájemní smlouva sjednává s novým nájemcem. Dále soud dovodil, že na daný případ nedopadá zákon č. 82/1998 Sb., neboť se nejedná o úřední postup ve smyslu ust. §13 tohoto zákona, a není napadáno ani žádné nezákonné rozhodnutí orgánu státu, které by bylo individuálním právním aktem. Žalobce dovozuje nesprávný úřední postup ze skutečnosti, že stát prostřednictvím svého zákonodárného orgánu nepřijal do doby zrušení vyhlášky č. 176/2003 Sb. ústavně konformní právní úpravu nájemného, avšak legislativní proces, a to ať již veden orgánem zákonodárným či v rámci tvorby podzákonných norem orgány moci výkonné, není postupem, jenž by ústil v provedení jakéhokoliv úkonu či vydání rozhodnutí, adresovaného konkrétní individuálně určené osobě. Žalobce v podstatě požaduje, aby soud namísto zákonodárce sám vymezil obsah právní úpravy regulace nájemného, avšak obecným soudům nepřísluší suplovat činnost orgánu zákonodárného, případně do jeho činnosti zasahovat, žalobě nelze vyhovět ani za pomoci článku 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a nahrazení moci zákonodárné mocí soudní nelze dovodit ani z článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. listopadu 2005, č. j. 13 Co 325/2005-60, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho právními závěry. Uvedl, že vzhledem k tomu, že zákon č. 82/1998 Sb. ve svém §1 vymezuje svoji působnost poměrně široce, nelze sice jeho aplikaci na činnost zákonodárného sboru a priori vyloučit, avšak musí být splněny podmínky nesprávného úředního postupu podle §13 tohoto zákona, což není tento případ. Po zrušení vyhlášky č. 177/1993 Sb. byly poslanecké sněmovně opakovaně předkládány návrhy legislativního řešení výše nájemného z bytů, žádný z nich však nebyl potřebným počtem hlasů poslanců přijat. Z této okolnosti nelze nesprávný úřední postup orgánu státu dovozovat, neboť postup při přijímání zákonů porušen nebyl, a ze skutečnosti, že se v zákonodárném sboru nedaří dosáhnout politické shody pro přijetí zákona, nelze dovozovat nečinnost státu ve smyslu nesprávného úředního postupu podle §13 zákona č. 82/1998 Sb. Pokud Ústavní soud ve svém nálezu č. 231/2000 Sb. vymezil 31. 12. 2001 jako den, k němuž se vyhláška č. 176/1993 Sb. zrušuje, neznamená to, že by tím uložil Parlamentu České republiky povinnost v této lhůtě přijmout novou právní úpravu, neboť takovou pravomoc Ústavnímu soudu Ústava České republiky nesvěřuje. Nebylo porušeno ani právo žalobců podle článku 36 odst. 3 Listiny a jejich nárok nelze posuzovat podle ust. §420 obč. zák.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť je přesvědčen, že soud nesprávně posoudil právní otázku týkající se odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že postup přijímání zákonů porušen nebyl, a poukazuje na to, že Ministerstvo financí nerespektovalo nálezy Ústavního soudu a tím porušilo platný právní řád, zejména čl. 89 odst. 2 Ústavy, což konstatoval i Ústavní soud v nálezech č. 528/2002 Sb. a č. 84/2003 Sb. Vzhledem k tomu, že podle ust. §2 zákona č. 82/1998 Sb. se nelze odpovědnosti zprostit, odvolatel dovozuje, že „okolnost složitosti legislativního procesu nemůže ospravedlnit jednání žalovaného“. Pokud by žalovaný stát postupoval ve smyslu nálezu Ústavního soudu č. 231/2000 Sb. a dalších, žalobci by škoda nevznikla, takže je dána i příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem státu a vznikem škody na straně žalobce. Dovozuje, že pokud zákonodárná moc neúměrně prodlužuje protiústavní stav, je povinností soudní moci uplatnit svou pravomoc v rámci systému tzv. brzd a poskytnout ochranu právům žalobce a rozhodnout o tom, zda v souvislosti s porušením práva došlo ke vzniku škody, v jaké výši a kdo za ni odpovídá. Dovolatel dále poukazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 245/98 a č. 84/2003 Sb., namítá, že on nemůže jednostranně zvýšit nájemné ani předpokládat takovou dohodu s nájemcem a ani vypovědět nájemní vztah, takže patří do skupiny vlastníků, jež je protiústavně diskriminována. Za zcela nesprávný považuje výrok odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, podrobně rozvádí důvody, neboť ač ve věci nebyl procesně úspěšný, náklady právního zastoupení protistrany nepovažuje za účelně vynaložené. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně byl zrušen a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s názory obou soudů, pokládá tvrzení dovolatele za chybná a poukazuje na to, že Ústavní soud nemůže nepřípustným způsobem zasahovat do pravomoci orgánů moci zákonodárné ani předepisovat lhůty pro zákonodárný proces; nájemní vztahy vzniklé na základě později zrušeného právního předpisu nemohou být zpětně prohlášeny za nezákonné nebo protiústavní a nejedná se o nesprávný úřední postup, pokud stát prostřednictvím svého zákonodárného orgánu nebo orgánu moci výkonné nepřijal od doby zrušení vyhlášky č. 176/2003 Sb. novou ústavně vyhovující právní úpravu o regulaci nájemného; nelze vyhovět požadavku, aby soud namísto zákonodárce sám vymezil obsah znění právní úpravy, neboť svojí činností nemůže nahrazovat akty moci zákonodárné a výkonné; je nepřípustné zakazovat žalované využití jejího práva zvolit si pro soudní řízení za právního zástupce advokáta a v případě jeho úspěchu v řízení odepřít právo na přiznání náhrady nákladů proti žalobci – majiteli nájemního domu z důvodu jeho údajné zadluženosti. Navrhla zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu se v dané věci řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, posuzuje jen takové právní otázky, které dovolatel označil, za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud neshledal v žádné z otázek, vymezených dovolateli.
Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že pro vznik odpovědnosti státu za škodu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. nebyl splněn základní předpoklad, a to nesprávný úřední postup státního orgánu při uplatňování veřejné moci.
Otázka, zda a za jakých okolností může být Parlament České republiky odpovědný za nesprávný úřední postup a zda nepřijetí zákona parlamentem zakládá či nezakládá podle zákona č. 82/1998 Sb. nárok na náhradu škody způsobené nečinností státu, byla již dovolacím soudem na obdobném skutkovém základě řešena např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1124/2005 (publikovaném pod č. 7 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč, 2008),v němž s poukazem na čl. 15, čl. 23 odst. 3 a čl. 26 Ústavy České republiky byl vysloven závěr, že proces přijímání zákonů hlasováním v Poslanecké sněmovně či v Senátu není úředním postupem ve smyslu §13 zák. č. 82/1998 Sb. a z výsledku hlasování o návrhu zákona nelze dovozovat odpovědnost státu za škodu ve vztahu k jednotlivým voličům (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2007, sp. zn. 25 Cdo 3034/2005). Z nálezu Ústavního soudu č. 231/2000 Sb., v jehož odůvodnění se in fine uvádí, že „Ústavní soud dospěl k závěru, že vyhláška Ministerstva financí č. 176/1993 Sb. je v rozporu s čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě, čl. 11 odst. 1, čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny a čl. 1 Ústavy, a proto ji podle §70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. zrušil dnem 31. prosince 2001, aby legislativě poskytl dostatek času k vytvoření nového kvalitního právního předpisu“, nelze dovozovat, že by tím Ústavní soud stanovil zákonodárnému sboru závazně lhůtu k přijetí nového právního předpisu, neboť takovou pravomocí Ústavní soud nedisponuje a podle Ústavy České republiky ani podle jiného zákona jí není nadán.
Na posouzení legislativní činnosti Parlamentu ČR z hlediska ust. §13 zákona č. 82/1998 Sb. nemají vliv ani nálezy Ústavního soudu ze dne 28. února 2006, sp. zn. Pl. ÚS 20/05, a ze dne 6. dubna 2006, sp. zn. I. ÚS 489/05, v nichž Ústavní soud dovodil, že i přes absenci předvídané konkrétní úpravy musí obecné soudy rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislostech na místních podmínkách tak, aby nedocházelo k diskriminaci.
Podzákonné právní předpisy, týkající se regulace nájemného z bytů (vyhláška Ministerstva financí č. 176/1993 Sb., výměry Ministerstva financí č. 1/2002 a č. 6/2002 a nařízení vlády č. 567/2002 Sb.) byly až do zrušení nálezy Ústavního soudu součástí českého právního řádu a práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před jejich zrušením zůstala podle §71 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. nedotčena, takže nájemné z bytů bylo regulováno až do 20. 3. 2003 (dne vyhlášení nálezu Ústavního soudu ČR publikovaného pod č. 84/2003 Sb., kterým byl zrušen poslední z těchto předpisů, nařízení vlády č. 567/2002 Sb.).
K nároku na náhradu škody z hlediska čl. 36 odst. 3 Listiny lze pak poukázat např. na rozsudek NS ČR ze dne 18. října 2006, sp. zn. 25 Cdo 2632/2005, popř. usnesení ze dne 25. října 2007, sp. zn. 25 Cdo 3113/2005.
Jak z uvedeného vyplývá, právní názor odvolacího soudu, vyslovený v jeho rozsudku, je správný a v souladu s judikaturou dovolacího soudu, a není proto důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolání do výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není přípustné (srov. např. R 4/2003).
Pouze pro úplnost dovolací soud dodává, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. by nezaložily ani další nálezy ústavního soudu a rozhodnutí ESLP ve věci H.-C. proti P., na něž dovolatel poukazuje ve svém podání ze dne 10. 7. 2006, nehledě k tomu, že toto „doplnění dovolání“ bylo podáno až po lhůtě stanovené k podání dovolání.
Protože dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné, Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. března 2008
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu