ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.1021.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 1021/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyň a) M. K., a b) Ing. D. H., zastoupených advokátkou, proti žalovaným 1) MUDr. A. L., zastoupené advokátkou, a 2) Ing. V. L., zastoupenému advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 20/97, o dovoláních žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2007, č. j. 35 Co 155/2007-589, takto:
I. Dovolání se odmítají.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyním oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.035, Kč k rukám advokátky do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. října 2006, č. j. 10 C 20/97-516, vyhověl žalobě a uložil žalovaným povinnost vyklidit a vyklizený žalobkyním odevzdat do patnácti dnů od právní moci rozsudku „byt č. 7, II. kategorie, o velikosti 3+1 s příslušenstvím, ve 2. patře domu čp. 1541 v P., ulice U Havlíčkových sadů 5“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. září 2007, č. j. 35 Co 155/2007-589, potvrdil citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, změnil ho v nákladovém výroku jen tak, že náklady činí 26.347,- Kč; jinak ho i v tomto výroku potvrdil. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – vzal z provedených důkazů především za zjištěno, že po rozhodnutí bývalého Obvodního národního výboru v Praze 4 ze dne 13. dubna 1977, kterým byla schválena dohoda o výměně bytu, se žalovaná přestěhovala z bytu v P., Mojmírova 1371 do bytu v P., U Havlíčkových sadů 1541, že rozhodnutím bývalého ONV v Praze 2 ze dne 4. května 1984 o sloučení bytů byly k bytu užívanému žalovanou na adrese P. k její žádosti připojeny dvě místnosti po A. Č. a vznikl tak předmětný byt, že dne 18. září 1984 byla mezi tehdejším OPBH v P. a žalovanou uzavřena dohoda o užívání takto sloučeného bytu a že žalovaná bydlela v předmětném bytě se svou matkou Ing. A. V. Dále vzal za prokázáno, že rozhodnutím o přidělení bytu vydaným tehdejším ONV v P. dne 10. května 1988 byl žalované přidělen byt o jednom pokoji a jedné kuchyni na adrese P., Uruquayská 5 (dále jen „byt Uruquayská“), že podle evidenčního listu předmětného bytu byla jako jeho uživatel vedena matka žalované poté, co se žalovaná k 1. červenci 1988 odstěhovala do bytu Uruquayská (a poté, co na matku v důsledku toho přešlo tehdejší právo osobního užívání bytu), že rozhodnutím o přidělení bytu vydaným tehdejším ONV v P. dne 28. srpna 1989 byl žalované přidělen (namísto bytu Uruquayská) byt III. kategorie o jednom pokoji a jedné kuchyni na adrese P., Chodská 1696/6 (dál jen „byt Chodská“), že podle protokolu o převzetí bytu podepsaného žalovanou byl byt Chodská předán bez závad, že podle evidenčního listu byl v bytě Chodská od 10. července 1991 hlášen žalovaný jako druh žalované a od 21. srpna 1991 synovec žalované D. Č., že v dopisu ze dne 12. prosince 1991 adresovaném Obvodnímu úřadu v P. žalovaná výslovně uvedla, že ještě jednou stvrzuje své prohlášení ze dne 1. prosince 1991 o ukončení užívání bytu Chodská, v němž s ní žil od jejího přestěhování z bytu Uruquayská ve společné domácnosti žalovaný, že podle potvrzení Policie ČR ze dne 3. listopadu 1993 byla žalovaná přihlášena k trvalému pobytu v bytě Chodská od 20. prosince 1989 do 6. listopadu 1991, kdy se přihlásila k trvalému pobytu na adrese předmětného bytu, že ve vyjádření ze dne 4. prosince 2003 žalovaná sama výslovně uvedla, že byt Chodská byl vrácen městské části P. k 1. prosinci 1991, a že dne 12. února 1992 vystavil vedoucí bytového oddělení Obvodního úřadu v P. žalované potvrzení, že v době smrti její matky (ke dni 13. června 1991) trvale bydlela v předmětném bytě a že jí vzniklo právo užívání předmětného bytu. Zjistil rovněž, že dřívější vlastnice předmětného domu M. Š. jako pronajímatelka a žalovaná jako nájemkyně uzavřely dne 13. dubna 1992 smlouvu o nájmu předmětného bytu na dobu určitou (tří let) od 1. listopadu 1991 (dále jen „nájemní smlouva ze dne 13. dubna 1992“), že žalovaní, kteří uzavřeli manželství dne 1. října 1993, žijí v předmětném bytě do současné doby, že žaloba na určení neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 13. dubna 1992 podaná žalovanou byla pravomocně zamítnuta rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. října 1995, č. j. 10 C 170/93-98, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. září 1996, č. j. 29 Co 460/96-137, a že v tomto řízení dospěly soudy k závěru, že nájemní smlouva ze dne 13. dubna 1992 je platná, neboť na žalovanou právo nájmu předmětného bytu smrtí její matky nepřešlo proto, že v den smrti matky s ní v předmětném bytě nebydlela a měla v té době vlastní byt. Vzal rovněž za prokázáno, že v zásilce předané k poštovní přepravě dne 30. října 1994 a doručené M. Š. dne 31. října 1994 se nacházel dopis žalovaných datovaný dnem 30. listopadu 1994, že v tomto dopisu žalovaní navrhli tehdejší vlastnici předmětného domu M. Š. prodloužení nájemní smlouvy ze dne 13. dubna 1992 na dobu 40 let s tím, aby byla v článku I., 2. doplněna další osoba žijící ve společné domácnosti – manžel žalované Ing. V. L., a že M. Š. tento návrh neakceptovala a dopisem ze dne 14. dubna 1996 žalované vyzvala, aby předmětný byt vyklidili a vyklizený jí předali do 29. dubna 1996; na základě těchto skutkových zjištění přijaly oba soudy skutkový závěr, že navrhovaná smlouva o nájmu předmětného bytu na dobu 40 let uzavřena nebyla (tento skutkový závěr podpořily i úvahou, že byla-li nájemní smlouva ze dne 13. dubna 1992 uzavřena písemně, mohla být změněna také pouze písemně - §40 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. /dále jen „obč. zák.“/). Nakonec zjistily, že na základě darovací smlouvy ze dne 1. dubna 1996, sp. zn. N 155/96, uzavřené mezi M. Š. jako dárkyní na straně jedné a jejími dcerami (žalobkyněmi) jako obdarovanými na straně druhé jsou žalobkyně podílovými spoluvlastnicemi předmětného domu, každá z nich v rozsahu jedné ideální poloviny. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně mimo jiné dovodil, že na žalovanou nepřešlo smrtí její matky dřívější právo osobního užívání předmětného bytu (ve smyslu §179 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni úmrtí její matky /a ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb./ - dále jen „obč. zák. před novelou”). Podle názoru soudů obou stupňů tomu bylo tak proto, že žalovaná nesplňovala žádný ze dvou tam normovaných předpokladů, za jejichž současného naplnění docházelo k přechodu práva osobního užívání bytu podle citovaného ustanovení; v době smrti své matky totiž žila s žalovaným ve společné domácnosti v bytě Chodská, k němuž jí svědčilo právo osobního užívání, a měla proto také vlastní byt. Odvolací soud se ztotožnil rovněž se závěrem, že žalované vzniklo nájemní právo k předmětnému bytu (až) na základě nájemní smlouvy ze dne 13. dubna 1992, že uzavřením manželství vzniklo žalovaným dne 1. října 1993 právo společného nájmu předmětného bytu a že šlo o nájemní poměr v trvání tří let, tj. do 1. listopadu 1994. Shodně se soudem prvního stupně pak odvolací soud dovodil, že nepodal-li pronajímatel po skončení nájemního poměru u soudu návrh na vyklizení bytu, nájemní poměr vzniklý na základě nájemní smlouvy ze dne 13. dubna 1992 se obnovoval za týchž podmínek vždy o jeden rok (§676 odst. 2 obč. zák.) a že naposledy se takto obnovil na dobu do 31. října 1997, neboť žaloba na vyklizení bytu byla podána až 4. února 1997. Za správný pokládal rovněž závěr, který soud prvního stupně učinil s odkazem na ustanovení §126 odst. 1 obč. zák.; užívají-li totiž žalovaní v současné době předmětný byt bez právního důvodu, je namístě, aby ho vyklidili. Proto vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, aniž vyklizovací povinnost žalovaných z bytu podmínil zajištěním bytové náhrady.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal každý z žalovaných samostatně dovolání; v takto podaných dovoláních však uplatnili obsahově totožné námitky. Namítli, že skutkové závěry soudů obou stupňů nemají oporu v provedeném dokazování a že soudy obou stupňů věc posoudily v rozporu s hmotným právem. Především uvedli, že ustanovení §676 odst. 2 obč. zák. se vztahuje i na nájem bytu a že byla-li žaloba na vyklizení podána mimo zákonem stanovenou třicetidenní lhůtu, tj. v době, kdy obnovený nájemní poměr trval, „nemůže mít za následek skončení nájemního vztahu“, neboť nájemní smlouva ze dne 13. dubna 1992 se v důsledku nepodání žaloby v třicetidenní lhůtě obnovila ve smyslu §676 odst. 2 obč. zák. za týchž podmínek, tj. v daném případě o jeden rok. Zpochybnili rovněž správnost právního závěru, že smrtí matky nepřešel na žalovanou nájem předmětného bytu. Zde uvedli, že předmětný byt měla v osobním užívání jednoznačně žalovaná, že její matka s ní v bytě bydlela jako příslušník domácnosti, že společnou domácnost s matkou nikdy neopustila, předmětný byt řádně užívala a platila z něj nájemné a že v přiděleném bytě Chodská nikdy nebydlela z důvodů jeho rozsáhlé rekonstrukce probíhající ještě v době úmrtí matky a také z důvodů péče o vážně nemocnou matku. Dodali, že k závěru, že žalovaná měla v době úmrtí matky jiný byt, nepostačuje pouhé formální nájemní právo k bytu Chodská, jestliže v tomto bytě nebydlela. Zdůraznili, že žalovaná byla přesvědčena o svém nájemním právu k předmětnému bytu, že nájemní smlouvu ze dne 13. dubna 1992 podepsala poté, co se jí dostalo podvodného vysvětlení, že doba tří let se týká pouze placení nájemného v tam dohodnuté výši a že po uplynutí této doby s ní bude uzavřena nová nájemní smlouva se zvýšeným nájemným podle předpisů o cenové regulaci nájemného. Namítli rovněž, že soudy nevzaly v úvahu okolnost, že tehdejší pronajímatelka uzavřela s žalovanou jako nájemkyní ústně novou nájemní smlouvu od 1. listopadu 1994 na dobu 40 let s fixním nájemným po celou dobu sjednaného nájemního vztahu; dodali, že žalobkyně existenci této smlouvy nevyvrátily jediným důkazem. Podle dovolatelů písemná forma nájemní smlouvy ze dne 13. dubna 1992 nevylučovala uzavření nové nájemní smlouvy ústní formou. Dovolatelé jsou rovněž přesvědčeni, že i kdyby byl správný názor, že žalované nesvědčí platný titul k bydlení, je v rozporu s dobrými mravy vyklizení bytu bez vázanosti na zajištění bytové náhrady. Navrhli, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí. Z obsahu dovolání vyplývá rovněž dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání namítly, že napadené rozhodnutí nelze pokládat za rozhodnutí zásadně právně významné (§237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o.s.ř.“); podle jejich názoru jde proto o dovolání nepřípustné. Jde-li o námitku, že žaloba na vyklizení bytu podaná mimo stanovenou třicetidenní lhůtu nemá za následek zánik nájemního vztahu, odkázaly na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 26 Cdo 2793/99 a 26 Cdo 972/2006, podle nichž podání žaloby mimo stanovenou třicetidenní lhůtu má za následek zánik nájemního vztahu v případě, probíhá-li řízení o takové žalobě ještě v okamžiku, kdy doba trvání již obnoveného nájemního vztahu uplynula. Navrhli-li žalovaní změnu písemné nájemní smlouvy ze dne 13. dubna 1992, musela by být tato změna ve smyslu §40 odst. 2 obč. zák. písemná. Ve vztahu k námitce o dobrých mravech odkázaly na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, a na celou řadu dalších rozhodnutí, podle nichž nelze pokládat za zásadně právně významnou otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností v rozporu s dobrými mravy. Navrhly, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Nejvyšší soud v souladu se svou rozhodovací praxí nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
V projednávané věci – vzhledem k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – použili dovolatelé vedle způsobilého dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojili proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění vztahující se k nájemní smlouvě ze dne 13. dubna 1992, dále skutková zjištění významná pro skutkový závěr týkající se uzavření nové nájemní smlouvy /viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2005, sp. zn. 26 Cdo 2440/2004, a ze dne 20. února 2008, sp. zn. 26 Odo 1288/2006/ a konečně skutková zjištění pro posouzení naplněnosti předpokladu žití žalované s matkou jako nájemkyní předmětného bytu ve společné domácnosti v den její smrti ve smyslu §706 odst. 1 věty první obč. zák.). Zde jsou jejich výtky založeny na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění; dovolatelé v těchto ohledech nabídli svůj „vlastní“, poněkud odlišný skutkový stav věci, na jehož základě zpochybnili správnost zejména skutkového závěru vztahujícího se k tvrzené nově uzavřené nájemní smlouvě a dále rovněž právních závěrů učiněných s odkazem na ustanovení §706 odst. 1 věty první obč. zák. Dovolatelé však přehlédli, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li, jako v daném případě, přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatelé rovněž zpochybnili správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a z okolností uváděných v dovolání dovozovali nesprávnost zejména výše uvedeného skutkového závěru a dále rovněž právního závěru učiněného s odkazem na ustanovení §706 odst. 1 věty první obč. zák., nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
K námitkám podřaditelným pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř lze uvést následující.
Soudní praxe se ustálila v názoru, že ustanovení §676 odst. 2 obč. zák. platí i pro nájem bytu. Nepostupoval-li pronajímatel proti nájemci, který byt dále užívá, způsobem uvedeným v ustanovení §676 odst. 2 obč. zák., nájem bytu se obnoví a nezanikne tedy uplynutím doby, na kterou byl sjednán (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. února 1998, sp. zn. 2 Cdon 141/97, uveřejněný pod č. 10 v sešitě č. 2 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, a ze dne 25. listopadu 1998, sp. zn. 26 Cdo 2409/98). Ustálená soudní praxe však rovněž dovodila, že podání žaloby mimo stanovenou třicetidenní lhůtu má za následek zánik nájemního vztahu jen v případě, probíhá-li řízení o této žalobě ještě v okamžiku, kdy doba trvání obnoveného nájemního vztahu uplynula (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 1999, sp. zn. 26 Cdo 2793/99, a ze dne 30. listopadu 2006, sp. zn. 26 Cdo 972/2006, tj. rozhodnutí, na něž ve vyjádření poukázaly dovolatelky, a dále např. rozsudky ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1427/99, a ze dne 29. ledna 2008, sp. zn. 26 Cdo 1303/2006).
Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je uvedeno, že odvolací soud potvrdil ve věci samé vyhovující rozsudek soudu prvního stupně, aniž vyklizovací povinnost žalovaných vázal na zajištění bytové náhrady. Dovolatelé v dovolání uvedli, že i kdyby byl správný názor, že žalované nesvědčí platný titul k bydlení, je v rozporu s dobrými mravy vyklizení bytu bez vázanosti na zajištění bytové náhrady. Z pohledu dovoláním napadeného rozsudku by proto mohlo jít ve vztahu k bytové náhradě o otázku zásadního právního významu. Výklad dovolateli zpochybněné otázky se však v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení této otázky neodchýlil, pokud vyklizovací povinnost žalovaných z bytu zajištěním bytové náhrady nepodmínil.
V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon od názoru, že při úvaze o tom, zda vyklizení místností užívaných vyklizovanou osobou bez právního důvodu má být výjimečně podmíněno zajištěním bytové náhrady nebo odloženo určením delší lhůty k vyklizení (§3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který zde dlouhodobě bydlel v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. Přitom se soud musí zabývat i tím, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho vlastnického práva takto podmínila či odložila (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1203/99, uveřejněný pod č. 133 v sešitě č. 11 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura). Rovněž v rozsudku ze dne 30. září 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněném pod č. 5 v sešitě č. 1 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 24 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud dovodil, že při úvaze o tom, zda vyklizení bytu má být výjimečně vázáno na zajištění bytové náhrady (§3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který v bytě dlouhodobě bydlí v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. K uvedenému právnímu závěru se Nejvyšší soud přihlásil také v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněném pod č. 59 v sešitě č. 7-8 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Z uvedeného vyplývá, že užívá-li vyklizovaný byt bez právního důvodu, lze jeho povinnost byt vyklidit vázat na zajištění bytové náhrady pouze ve výjimečných případech, a to za použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Tím spíše nelze bytovou náhradu přisoudit (za použití §3 odst. 1 obč. zák.) v případech, kdy bývalý nájemce užívá byt po skončení nájmu sjednaného na dobu určitou (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 17. prosince 2003, sp. zn. 26 Cdo 2319/2003, z 18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 538/2003, a z 29. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 2146/2005).
Odvolací soud se proto neodchýlil od výše uvedené judikatury, jestliže na základě zjištěného skutkového stavu (jehož správnost nelze v daném případě prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. podrobit dovolacímu přezkumu – viz výklad shora) potvrdil ve věci samé vyhovující rozsudek soudu prvního stupně, aniž vyklizovací povinnost žalovaných z bytu vázal na zajištění bytové náhrady; jeho rozhodnutí je v tomto ohledu výrazem standardní soudní praxe.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalované, kteří zavinili, že jejich dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyním vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 1.950,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 2 krát 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 485,- Kč představující 19 % DPH (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 23. dubna 2008
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.
předseda senátu