ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.1448.2007.1
sp. zn. 6 Tdo 1448/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. dubna 2008 o dovolání, které podal obviněný P. I., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2007, sp. zn. 5 To 431/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 147/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. 4. 2006, sp. zn. 4 T 147/2005, byl obviněný P. I. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že „v době od 21. 6. 2004 do současné doby v P., ul. F. D. na oploceném pozemku, který má v pronájmu, si ponechal pro svoji potřebu 43 ks stavebních buněk Unimo, patřících poškozenému P. K., které si zde uskladnil na základě ústní domluvy, včetně 16 ks akumulačních kamen různého typu, 20 ks zářivek, elektroinstalace a vodoinstalace, 4 ks rozvaděčů s jističi a skříňku na nožové pojistky, WC, umyvadel a žlabů z umýváren, 16 ks oken a mříží, 11 ks dveří, 12 ks zárubní, hromosvodových dílů, stavebních klempířských plechů a přibližně 50 skel kouřové barvy, okapových žlabů a svodů, velkokuchyňského dvoudřezového stolu na nohách, velkokuchyňského sporáku třífázového s plotýnkou, venkovního schodiště a dalšího příslušenství a poškozenému zakázal vstup na tento pozemek, čímž mu způsobil škodu ve výši 516.700,- Kč“. Za tento trestný čin byl odsouzen podle §248 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost uhradit poškozenému P. K., škodu ve výši 516.700,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl dotyčný poškozený odkázán se svými dalšími nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze. Rozsudkem ze dne 10. 5. 2007, sp. zn. 5 To 431/2006, podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. spáchaným tím, že (obviněný) „na základě dohody s poškozeným P. K., pro něj v měsíci březnu 2004 uskladnil v P., ulici F. D. na oploceném pozemku, který měl obžalovaný v pronájmu, 43 ks stavebních buněk Unimo s jejich příslušenstvím a mobiliářem, podrobněji specifikovaným ve spise (16 ks akumulačních kamen, elektroinstalace a vodoinstalace, rozvaděče s jističi, WC, umyvadla a žlaby z umýváren, hromosvodové díly, stavební klempířské plechy, skla kouřové barvy, okapové žlaby a svody, venkovní schodiště, zářivky aj.), které tam poškozený nechal přesunout ze zrušeného staveniště rozestavěné polikliniky Č. v P. na B., načež od 21. 6. 2004 poškozenému opakovaně zamezoval přístup na pozemek k jeho výše uvedenému majetku, který posléze prohlásil za svůj, sám tímto majetkem poškozeného P. K. volně disponoval jako se svým, čímž došlo k jeho postupnému zmenšování a znehodnocování, tím poškozenému P. K. způsobil škodu ve výši nejméně 86.428,- Kč“. Za tento trestný čin a za dále za sbíhající se trestný čin účastenství ve formě pomoci k trestnému činu krádeže podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §247 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. a pokus trestného činu vydírání podle §8 odst. 1 tr. zák. k §235 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zák., za které byl odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. 11. 2005, sp. zn. 3 T 144/2005, obviněného odsoudil podle §235 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. 11. 2005, sp. zn. 3 T 144/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
V úvodu odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku předeslal, že namítá porušení zásady reformace in peius, zpochybňuje naplnění znaku objektivní stránky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. „přisvojit si cizí věc“ a pochybení shledává také v tom, že ve skutkové větě výroku o vině chybí konkretizace subjektivní stránky trestného činu. Následně jednotlivé výhrady blíže specifikoval.
Nejprve uvedl, že mu byl napadeným rozsudkem uložen souhrnný trest v rozporu se zákazem reformace in peius (§259 odst. 4 tr. ř.), přičemž shledal, že tuto námitku lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. K tomu poznamenal, že nerespektování zákazu reformace in peius v oblasti základů trestní odpovědnosti může věc posunout do ústavně právní roviny, neboť se může zhoršit procesní postavení obviněného, a to jen v důsledku využití odvolacího práva, čímž dojde k porušení práva na spravedlivý proces. Prohlásil, že žádný soud nemůže omezovat svůj přezkum tak, že se odmítne zabývat námitkou porušení některé z esenciálních zásad spravedlivého procesu (viz I. ÚS 55/04 Sbírky nálezů a usnesení, Sv. 34. str. 187), a dodal, že povinnost chránit základní práva a svobody i pro dovolací soud vyplývá z čl. 4 Ústavy České republiky (viz II. ÚS 304/04). Poté připomněl dikci ustanovení §259 odst. 4 tr. ř. a skutečnost, že v dané trestní věci bylo odvolání podáno pouze jím. Odvolací soud po doplnění dokazování zrušil rozsudek soudu prvního stupně a posléze ho sám uznal vinným mírnějším trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Změně právní kvalifikace měl podle jeho mínění odpovídat i trest, který odvolací soud ukládal. Při zohlednění kritérií podle §23 tr. zák. a §31 tr. zák. mu měl být uložen trest odnětí svobody podmíněně odložený na přiměřenou zkušební dobu, resp. trest obecně prospěšných prací. Na rozdíl od nalézacího soudu však soud odvolací ukládal trest souhrnný, kdy zároveň zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5, jímž mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání pěti let. V těchto souvislostech obviněný zdůraznil, že došlo, byť byla v rámci odvolacího řízení zmírněna právní kvalifikace, v důsledku uložení souhrnného trestu ke zhoršení jeho situace. Má-li být z podnětu odvolání podaného jen ve prospěch obviněného uložen souhrnný trest odnětí svobody, je pro jeho nejvyšší výměru z hlediska zákazu reformace in peius určující součet (samostatného) trestu, který mohl být uložen při zohlednění nové, mírnější právní kvalifikace, a trestu, který v důsledku uložení trestu souhrnného má být zrušen. Uložený souhrnný trest je ovšem přísnější než tresty uložené (resp. které při správné právní kvalifikaci uloženy měly býti) a došlo tak ke změně v jeho neprospěch a k porušení §259 odst. 4 tr. ř. Porušení zásady zákazu reformace in peius obviněný shledal také v tom, že odvolací soud z podnětu odvolání podaného výhradně v jeho prospěch doplnil skutkovou větu ve výroku o vině tak, aby odpovídala zákonným znakům trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák., a aby podpořil závěr o jeho vině. Přitom podle jeho mínění nedošlo k pouhému doplnění či upřesnění skutkových okolností charakterizujících subjektivní stránku předmětného trestného činu, nýbrž k obecnému vyjádření této subjektivní stránky bez návaznosti na skutkové okolnosti. Tímto postupem bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces (viz II. ÚS 544/05).
V další části svého dovolání obviněný zmínil skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. a v návaznosti na to vyjádřil pochybnost o tom, že v jeho případě došlo k naplnění obligatorního znaku objektivní stránky tohoto trestného činu „přisvojit si cizí věc“, přičemž dodal, že tuto námitku lze považovat za právně relevantní z pohledu dovolacího důvodu ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Připomněl, že podle ustálené soudní judikatury nelze každou dispozici se svěřenou cizí věcí proti příkazu osoby, která věc svěřila, bez dalšího považovat za neoprávněné přisvojení si této věci ve smyslu §248 tr. zák. Vzhledem k tomu, že trestný čin zpronevěry je úmyslným trestným činem, musí být orgány činnými v trestním řízení zjištěno takové úmyslné jednání, jež vede k maření základního účelu svěření. Uvedený úmysl pachatele vedoucí ke zmaření účelu svěření ovšem nelze dovozovat pouze ze samotného zjištění, že došlo k porušení určitých smluvních podmínek při užívání svěřené věci (srov. rozsudek Nevyššího soudu ze dne 18. 12. 2001 sp. zn. 3 Tz 267/2001). Následně vyložil, že k naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. nestačí, že s věcí bylo naloženo v rozporu s účelem, k němuž byla předána do dispozice (užívání), ale musí se zároveň jednat o takový způsob naložení s věcí, který maří základní účel svěření. Samotná dispozice s věcí v rozporu se smluvními podmínkami nemůže být bez dalšího posouzena jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. Doplnil ještě, že přisvojení si cizí věci se rozumí takové nakládaní s věcí, které má trvale znemožnit dosavadnímu vlastníkovi, aby s věcí disponoval (prodej, darování, zpracování, spotřebování). Podle jeho slov nic takového (obviněný) neučinil, pouze zamezil poškozenému přístup na pozemek, který měl pronajatý, a to až do doby, než poškozený prokáže vlastnictví předmětných buněk (tento však nikdy ve vztahu k obviněnému vlastnictví předmětných buněk nedoložil a předmětnou darovací smlouvu předložil až na policii). Poškozený zprvu reagoval podáním civilní žaloby, kde ovšem nebyl úspěšný a následně podal trestní oznámení. Poté už zákaz nakládat s předmětnými buňkami vydaly orgány činné v trestním řízení. V této souvislosti vyjádřil přesvědčení, že nezbytnou podmínkou pro naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry je nepochybné zjištění vlastnictví k dotčené věci, resp. prokázání, že se skutečně jedná o cizí věc. Prohlásil, že se hájil tím, že vlastníkem věcí je on (obviněný) a doložil to příslušnými nabývacími doklady. Toto jeho tvrzení nebylo podle jeho názoru v řízení vyvráceno, soud však přesto vycházel z tohoto, že vlastníkem předmětných buněk je poškozený P. K. Není tedy vyloučeno, že (obviněný) nakládal s uvedeným majetkem jako se svým vlastním, což vylučuje především naplnění subjektivní stránky daného trestného činu jeho jednáním.
Dále obviněný argumentoval, že z předložené darovací smlouvy a vyjádření poškozeného P. K. vyplývá, že se mělo jednat o stavební buňky získané darem od společnosti P. spol. s r.o., IČ, a namítl, že poškozený P. K. se nemohl stát jejich vlastníkem, neboť předmětná darovací smlouva je neplatná pro rozpor se zákonem. Stavební buňky totiž nebyly ve vlastnictví společnosti P., spol. s r.o., a tato společnost nebyla oprávněna tyto buňky darovat. Podle něho byla jejich vlastníkem společnost Č. t., a.s. (nyní C. G., a.s.) a byly umístěny na stavbě „P. Č. v P. – B.“. Společnost Č. t., a.s. se rozhodla tuto nedokončenou stavbu, včetně zařízení staveniště, odstranit a provedením demolice byla pověřena společnost P., spol. s r.o. Odpady vzniklé při demolici stavby byla společnost P., spol. s r.o. povinna likvidovat pouze v souladu se zákonem č. 185/2001 Sb., o odpadech a zprávou „Nakládání s odpady projektu ke změně stavby před dokončením – odstranění stavby“, která byla jako součást projektové dokumentace předložena stavebnímu úřadu s žádostí o stavební povolení k odstranění stavby. Podle článku 5 této zprávy měl být veškerý vybouraný materiál tříděn přímo na stavbě a ukládán do připravených kontejnerů, nebo přímo na nákladní auta. Stavební buňky tvoří převážně dřevo, železo a ocel. Dřevo mělo být průběžně odváženo ve velkokapacitních kontejnerech ke zpracování na palivové dřevo, ocelový materiál měl být odvezen do kovošrotu k dalšímu zpracování. Zdůraznil, že společnost P., spol. s r.o. nebyla oprávněna odpad v rozsahu cca 100 tun (48 buněk po 2.000 kg) darovat třetí osobě. Tímto jednání byl porušen nejen zákon o odpadech a zákon stavební, ale mohlo dojít i ke spáchání trestného činu zpronevěry ze strany stavbyvedoucího společnosti P., spol. s r.o., neboť si přisvojil cizí věc, která byla společnosti P., spol. s r.o. svěřena za účelem likvidace v souladu se zákonem o odpadech a projektovou dokumentací. Za řádnou likvidaci odpadu byla společnosti P., spol. s r.o. vyplacena společností Č. t., a.s. částka cca 16 mil. Kč. Společnost P., spol. s r.o. tak uvedla v omyl jak společnost Č. t., a.s., tak stavební úřad, kam byla předložena potvrzení, že veškerý odpad byl zlikvidován v souladu se zákonem o odpadech, tedy uložením na příslušných skládkách. Darovací smlouva na 100 tun odpadu nebyla předložena ani Č. t., a.s. ani stavebnímu úřadu, který by při znalosti této smlouvy nikdy nevydal kolaudační rozhodnutí. Navrhl též dotazem u příslušného správce daně zjistit, zda poškozený P. K. splnil svou daňovou povinnost a podal daňové přiznání k dani darovací a zaplatil příslušnou darovací daň.
Další výhrady obviněný směřoval proti počtu stavebních buněk. Upozornil, že podle „Souhrnné technické zprávy stavební ke změně stavby před dokončením – odstranění stavby“ i podle výpovědi poškozeného P. K. se jednalo o 2 x 12 staveništních buněk (Unimo). Ve výroku rozsudku se přesto hovoří o 43 ks stavebních buněk Unimo. Připomněl, že vzhledem k tomuto rozporu navrhoval provedení důkazu předmětnou technickou zprávou, popř. kompletní dokumentací ke stavebnímu řízení – odstranění stavby „P. Č. v P. – B.“, soud však tomuto důkaznímu návrhu nevyhověl. Podle něho rovněž specifikace movitých věcí tvořících příslušenství buněk v rozsudku je neurčitá a navíc v rozporu s obsahem darovací smlouvy a znaleckého posudku. V této souvislosti poukázal na výpověď svědka J. E., stran možného antidatování darovací smlouvy a její přílohy.
Posléze obviněný uvedl, že u trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. zákon vyžaduje úmyslné zavinění a že tento úmysl se musí vztahovat i k tomu, že předmět byl jiné osobě odevzdán s tím, že svěřitel bude trvale vyloučen z dispozice s ní. Popis skutku ve výroku o vině podle něho neodpovídá ustanovení §120 odst. 3 tr. ř., neboť neobsahuje popis subjektivní stránky trestného činu, kterým byl uznán vinným, resp. žádné zjištění, že (obviněný) chtěl způsobit následek uvedený ve výroku rozsudku, případně že s ním byl alespoň srozuměn. Vytkl, že v jeho případě nebylo zjištěno nic, z čeho by bylo možno na jeho úmysl usuzovat a dospěl k závěru, že v tomto směru je třeba dokazování doplnit.
V závěru svého dovolání obviněný shledal, že popsané jeho jednání může založit pouze odpovědnost občanskoprávní (obchodněprávní), nikoliv však odpovědnost trestní. Dodal, že z uznávaného principu právního státu, jímž je chápání trestní represe jako prostředku „ultima ratio“ vyplývá, že ochrana obchodních vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu a svou intenzitou dosahuje předpokládaného stupně společenské nebezpečnosti, je na místě uplatňovat trestní odpovědnost. V právním státě je zásadně nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nepochybně zjištěny. Právní řád, byť vnitřně diferencovaný, tvoří jednotu a jako s takovým je třeba s ním zacházet při aplikaci jednotlivých ustanovení a institutů, a proto, pokud jde o naplnění objektivních a subjektivních znaků trestného činu, při promítnutí principu trestněprávní represe jako posledního prostředku „ultima ratio“ nemůže být ignorována obchodně právní stránka věci (viz nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4/04, I. ÚS 558/01, IV. ÚS 227/05). Princip subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, tzn., kde jiné prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tento základní požadavek s ohledem na to, co bylo shora uvedeno, podle přesvědčení obviněného splněn nebyl. V daném případě jde podle jeho slov toliko o soukromoprávní spor, který má být řešen právem civilním, nikoli trestním. Přitom znovu podotkl, že poškozený se již neúspěšně domáhal vydání rozsudku, že je vlastníkem předmětných buněk. Obvodní soud pro Prahu 8 jeho žalobu vedenou pod sp. zn. 29 C 188/2004 zamítl právě proto, že nedoložil vlastnictví k předmětným věcem a nijak je nespecifikoval. Důkazní návrh na vyžádání předmětného civilního spisu soud zamítl.
Vzhledem k výše uvedenému obviněný dovodil, že jeho jednáním nebyla naplněna skutková podstata trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., a proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2007, sp. zn. 5 To 431/2006, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Poté, co stručně zrekapitulovala rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu a připomněla uplatněné dovolací důvody a námitky obviněného, poznamenala, že ne všechny námitky, které obviněný v dovolání uplatnil, je možné subsumovat pod jím uplatněné dovolací důvody. Platí totiž, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. Nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. S ohledem na skutečnost, že dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové, nelze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit ty námitky obviněného, v nichž zpochybňuje úplnost provedeného dokazování či nesprávnost v hodnocení shromážděných důkazů. Konkrétně poukázala na výhrady obviněného, jimiž soudům obou stupňů vytýkal, že neprovedly důkaz civilními soudními spisy, které řešily otázku vlastnictví k předmětu útoku, tedy k Unimo buňkám uskladněných na jím pronajatém pozemku. Do roviny skutkových námitek spadá i námitka zpochybňující rozsah zpronevěřených věcí.
Dále státní zástupkyně shledala, že ani námitky obviněného, které podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tento dovolací důvod nenaplňují, a to v šíři celé své argumentace. Dovolací důvod obsažený v citovaném ustanovení lze totiž uplatnit, pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Nejde-li o nepřípustný druh trestu, ani o překročení příslušné trestní sazby, pouhá nepřiměřenost trestu nemůže být důvodem dovolání. Posléze uvedla, že obviněný dokonce namítá porušení zásady zákazu reformace in peius, k němuž však podle jejího názoru v dané věci nedošlo, a to především proto, že v odvolacím řízení byl ukládán souhrnný trest podle §35 odst. 2 tr. zák., podle toho zákonného ustanovení, které se vztahuje na trestný čin nejpřísněji trestný, tedy v daném případě trestný čin vydírání podle §235 odst. 2 tr. zák. Má-li být z podnětu odvolání podaného jen ve prospěch obviněného uložen souhrnný trest odnětí svobody, je pro jeho nejvyšší výměru z hlediska zákazu reformace in peius určující součet (samostatného) trestu uloženého soudem prvního stupně a trestu, který v důsledku uložení trestu souhrnného má být zrušen (viz rozhodnutí č. 14/1974 Sb. rozh. tr.). Z uvedeného je zřejmé, že k porušení zásady zákazu reformace in peius nedošlo a obviněný zmíněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uplatnil námitkami, které jej obsahově nenaplňují.
V souvislosti s námitkou porušení zásady zákazu reformationis in peius vztaženou k výroku o vině státní zástupkyně poznamenala, že obviněný tuto výhradu nesprávně podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ač měla být správně podřazena pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) a g) tr. ř. V návaznosti na to prohlásila, že za změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného podle §259 odst. 4 tr. ř. je nutno považovat každou změnu, v kterémkoli výroku, pokud zhoršuje situaci obviněného a přímo se ho dotýká. Změna k horšímu se může projevit ve skutkových zjištěních, v právní kvalifikaci, v druhu a výměře trestu, v druhu a formě ochranného opatření apod. Zákaz reformationis in peius však není možné chápat tak, že z podnětu odvolání podaného výlučně ve prospěch obviněného nelze doplnit popis rozhodných skutkových zjištění ve výroku o vině v napadeném rozhodnutí o skutkové okolnosti charakterizující určité znaky skutkové podstaty trestného činu, jimž byl obviněný uznán vinným, a to o takové okolnosti, které dosud nebyly v tzv. skutkové větě výroku o vině dostatečně vyjádřeny, a popřípadě nejsou ani rozvedeny v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Tedy pokud použitá právní kvalifikace přichází v úvahu, avšak popis skutkových okolností, které jí odůvodňují, není dostatečně výstižný a přesný, nic nebrání v jeho doplnění a upřesnění tak, aby všechny zákonné znaky trestného činu, jimiž byl obviněný uznán vinným, popsaný skutek náležitě vyjadřoval. Takové doplnění rozhodných skutkových zjištění totiž samo o sobě nijak nezhoršuje postavení obviněného, pokud se tím nezmění rozsah ani závažnost trestné činnosti, jejímž spácháním byl obviněný uznán vinným, nezpřísňuje právní kvalifikace ani uložený trest apod. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 11 Tdo 1158/2005). V posuzovaném případě obviněný vytýká odvolacímu soudu, že popis skutku rozšířil o takové skutkové okolnosti, které podmiňují právní kvalifikaci trestným činem, jímž byl uznán vinným, přičemž popis skutku v rozsudku soudu prvého stupně tyto podmínky pro posouzení skutku jako trestného činu, nesplňoval. S takovým právním názorem obviněného není možné souhlasit, neboť i když popis skutku Obvodním soudem pro Prahu 5 nelze považovat za pregnantní vzhledem ke skutkovým zjištěním, která vyplynula z dokazování, tento po všech stránkách naplňoval zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák., neboť v něm byly charakterizovány veškeré zákonné znaky uvedeného trestného činu. Městský soud v Praze v odvolacím řízení pouze skutek precizoval tak, aby z něj jednotlivé skutečnosti zcela zřejmě vyplývaly a byly transparentní. V žádném případě nešlo o situaci popsanou obviněným v dovolání, tedy o situaci, v níž by došlo rozhodnutím odvolacího soudu k porušení zákazu reformace in peius.
Za právně relevantní námitky ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., které obviněný v dovolání uplatnil, státní zástupkyně označila jednak námitku o tom, že neprokázání vlastnictví poškozeného k věcem, které byly předmětem trestného činu zpronevěry, brání takovému právnímu posouzení, a dále, že nebyla naplněna subjektivní stránka jednání obviněného a věc měla být řešena v souladu se zásadou ultima ratio v rámci jiné než trestněprávní odpovědnosti, neboť se jedná o soukromoprávní spor. K tomu zdůraznila, že skutková podstata trestného činu zpronevěry nevyžaduje, aby osoba, která věc pachateli svěřila, byla jejím vlastníkem. V tomto konkrétním případě poškozený P. K. uskladnil v prostorách, které měl obviněný v pronájmu, staveništní zařízení. I když smlouva nebyla uzavřena písemně, lze usuzovat, že obviněnému k tomuto staveništnímu zařízení z titulu dohody o uskladnění nevznikly žádné nároky v souvislosti s dispozicemi s tímto majetkem, tím méně podmiňování uskladnění uvedených předmětů zjišťováním vlastnictví poškozeného k těmto předmětům. Řešení uvedené záležitosti s ohledem na právní kvalifikaci nemá zásadní právní význam. Právního významu by otázka vlastnictví k předmětu zpronevěry nabyla v rámci výroku o náhradě škody, přičemž s ohledem na skutečnost, že uvedený výrok nebyl v dané věci formulován, lze konstatovat, že otázka vlastnictví v uvedené trestní věci neměla zásadní význam. Naopak obviněný se dopustil evidentního hrubého zásahu do práv poškozeného P. K., pokud mu zamezil přístup k uskladněnému materiálu, s tímto materiálem jakkoliv bez jeho vědomí či souhlasu disponoval, přičemž dokonce jej prostřednictvím zjevně falešných dokladů hodlal prohlásit za svůj. Na trestnost jednání obviněného nemá žádný vliv ani rozhodnutí civilního soudu, který nepřiřkl vlastnictví staveništního zařízení, o které se v dané trestní věci jedná, poškozenému P. K. Státní zástupkyně rovněž konstatovala, že subjektivní stránka jednání obviněného je ve skutku popsána, ze skutku vyplývá. Obviněný nejednal ve skutkovém omylu a v žádném případě nemohl předpokládat, že by šlo o věci, k nimž by mohl uplatňovat jakákoli vlastnická práva. Již slovním vyjádřením, že obviněný prohlásil uvedený majetek za svůj a volně s ním disponoval jako se svým (slovy nalézacího soudu ponechal si jej pro svoji potřebu) byla popsána a charakterizována nejen objektivní, ale i subjektivní stránka jednání obviněného.
Státní zástupkyně vyjádřila také přesvědčení, že v žádném případě není možné souhlasit s názorem obviněného, že by v posuzované trestní věci mělo dojít k aplikaci zásady ultima ratio, tedy subsidiarity trestní represe s tím, že věc by mohla být řešena prostředky vlastními jiným právním odvětvím, než právu trestnímu. Je sice pravdou, že vztah obviněného a poškozeného ke staveništnímu zařízení, které bylo poškozeným uskladněno na obviněným pronajatém pozemku, byl modifikován prostřednictvím smlouvy o uskladnění, přičemž případné neplnění povinností z uvedené smlouvy jak na straně obviněného, tak na straně poškozeného, by mělo být řešeno prostředky civilního, případně obchodního práva, avšak za situace, pokud jednání obviněného tak zásadním způsobem vybočilo z rámce uvedených vztahů, nelze podle názoru státní zástupkyně o jeho trestně právní odpovědnosti pochybovat. Navíc je třeba zdůraznit, že pro posouzení, jestli došlo ke spáchání trestného činu, či nikoli, není samo o sobě rozhodné, zda předmětné jednání bylo uskutečněno v rámci nějaké transakce, ať již běžné obchodní či jakékoli jiné. Trestného činu zpronevěry, případně jiného trestného činu, se pachatel může dopustit i v rámci jinak obvyklé obchodní transakce, aniž by bylo třeba, aby porušil nějaký zvláštní právní předpis, jestliže na něj trestní zákon přímo neodkazuje a není ani podstatné, zda a do jaké míry je určitý úkon pachatele neplatný podle norem obchodního či občanského práva. Navzdory tvrzení obviněného nemohlo jít o běžnou záležitost, která by měla být řešena prostředky občanského či obchodního práva, protože ze skutkových zjištění vyplývá, že obviněný si osoboval vlastnická oprávnění k věcem, kterými nebyl právně nadán disponovat.
S ohledem na skutečnost, že právní kvalifikace trestného jednání obviněného je odpovídající a obviněný svým jednáním naplnil veškeré zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným, státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2007, sp. zn. 5 To 431/2006, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky (vztažené k předmětnému důvodu dovolání) směřují zčásti právě do oblasti skutkových zjištění. Konkrétně se jedná o námitky, že vlastníkem věcí je obviněný, námitky brojící proti soudy zjišťovanému rozsahu způsobené škody (z pohledu počtu stavebních buněk i jejich příslušenství) a výhrady vůči rozsahu (neúplnosti) dokazování včetně návrhů na jeho doplnění.
V tomto směru je dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněným ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Zmíněné námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Jinak řečeno, formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval též z tvrzeného neúplného dokazování, nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak v tomto směru soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které ovšem obviněný formálně neuplatnil a nebyly ani věcně naplněny (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení obviněného o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně popsaného skutku, jak se toho ve svém dovolání obviněný rovněž domáhá, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěl odvolací soud (z podstatné části v návaznosti na zjištění nalézacího soudu), resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění učiněných soudy, na jejichž podkladě bylo učiněno napadené rozhodnutí. Taková změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006.
V daných souvislostech je třeba dále uvést, že pod tento (ale ani jiný) dovolací důvod nelze podřadit ani námitku obviněného, že rozhodnutím (postupem) odvolacího soudu byla v souvislosti s výrokem o vině porušena zásada zákazu reformationis in peius (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 11 Tdo 60/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2005, ze dne 7 Tdo 1163/2005).
Nehledě na uvedené lze k poslední z citovaných námitek zmínit následující skutečnosti. Za změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného podle §259 odst. 4 tr. ř. je nutno považovat každou změnu v kterémkoliv výroku, jenž se obviněného přímo dotýká, pokud zhoršuje postavení obviněného. Změna k horšímu může nastat ve skutkových zjištěních, v použité právní kvalifikaci, druhu a výměře trestu, ochranném opatření i náhradě škody. Zákaz změny k horšímu ve smyslu §259 odst. 4 tr. ř. nebrání odvolacímu soudu v tom, aby z podnětu odvolání podaného výlučně ve prospěch obviněného doplnil ve výroku svého rozsudku (§259 odst. 3 tr. ř.) popis rozhodných skutkových zjištění tak, aby v něm byly obsaženy též skutečnosti vyjadřující zákonem požadované znaky skutkové podstaty toho trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným již rozsudkem soudu prvního stupně, které soud prvního stupně sice vzal za prokázané, avšak výslovně je neuvedl ve výrokové části rozsudku. Jestliže se v takovém případě doplnění popisu skutku neprojeví zpřísněním jeho právní kvalifikace, zvětšením rozsahu a závažnosti následků apod., pak se tím nijak nezhoršuje postavení obviněného (viz rozhodnutí č. 38/2006/II Sb. rozh. tr.). Jestliže tedy použitá právní kvalifikace přichází v úvahu, avšak popis skutkových okolností, které jí odůvodňují, není dostatečně výstižný a přesný, nic nebrání v jeho doplnění a upřesnění tak, aby všechny zákonné znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, popsaný skutek náležitě vyjadřoval. V tomto kontextu není vyloučeno ani doplnění nebo upřesnění takových skutkových okolností, které charakterizují subjekt trestného činu, některý znak objektivní stránky, jeho subjektivní stránku nebo vývojové stadium tohoto činu.
Pokud v posuzovaném případě obviněný vytýká odvolacímu soudu, že z podnětu odvolání podaného výhradně v jeho prospěch doplnil skutkovou větu ve výroku o vině tak, aby odpovídala zákonným znakům trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák., přičemž podle jeho mínění nedošlo k pouhému doplnění či upřesnění skutkových okolností charakterizujících subjektivní stránku předmětného trestného činu, nýbrž k obecnému vyjádření této subjektivní stránky bez návaznosti na skutkové okolnosti, pak taková výtka obstát nemůže. Je totiž nutno konstatovat, že popis skutku v rozsudku soudu prvního stupně, byť lze připustit jistou jeho strohost, dostatečně vyjadřoval zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák., což platí i ve vztahu k subjektivní stránce. Jestliže trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. se dopustí pachatel, který si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, pak skutečnost, že si obviněný přisvojil cizí věc, je ve zmíněném rozsudku konkrétně vyjádřena slovy „ponechal pro svoji potřebu“, když skutečnost, že šlo o cizí věc(-i), je zřejmá z textu, že předmětné věci patřily poškozenému P. K., a skutečnost, že předmět trestného činu byl obviněnému svěřen, vyplývala z vyjádření, že poškozený si věci u obviněného na základě ústní domluvy uskladnil. Z těchto skutečností je také zjevné, že obviněný znal všechny podstatné skutečnosti, s touto znalostí cíleně v popsaném smyslu jednal, takže bylo i jeho úmyslné zavinění dostatečně vyjádřeno. Městský soud v Praze v rozsudku vzešlém z odvolacího řízení popis skutku toliko zpřesnil. Nelze proto činit závěr, že by rozhodnutím odvolacího soudu došlo ve výroku o vině k porušení zákazu reformationis in peius.
Další námitky, jež obviněný ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil, již bylo možno označit za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud však shledal, že jde o argumentaci zjevně neopodstatněnou.
Trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou.
Objektem tohoto úmyslného trestného činu je především vlastnictví věci a předmětem útoku cizí věc. Přisvojením si cizí věci se rozumí takové jednání pachatele, kdy naloží s věcí v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc dána do opatrování nebo dispozice, a to způsobem mařícím základní účel svěření a přitom sobě či jinému obstará z věci nikoli přechodný (časově nelimitovaný) prospěch.
Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§4 písm. a) tr. zák.], nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§4 písm. b) tr. zák.].
V souvislosti s tím je třeba opětovně připomenout, že ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že obviněný „na základě dohody s poškozeným P. K., … pro něj v měsíci březnu 2004 uskladnil v P., ul. F. D. na oploceném pozemku, který měl obžalovaný v pronájmu, 43 ks stavebních buněk Unimo s jejich příslušenstvím a mobiliářem, podrobněji specifikovaným ve spise, … které tam poškozený nechal přesunout ze zrušeného staveniště rozestavěné polikliniky Č. v P. na B., načež od 21. 6. 2004 poškozenému opakovaně zamezoval přístup na pozemek k jeho výše uvedenému majetku, který posléze prohlásil za svůj, sám tímto majetkem poškozeného P. K. volně disponoval jako se svým, čímž došlo k jeho postupnému zmenšování a znehodnocování, tím poškozenému P. K. způsobil škodu ve výši nejméně 86.428,- Kč“.
V návaznosti na rozvedené skutečnosti je třeba v prvé řadě zdůraznit (a to přes námitky obviněného, že darovací smlouva, na základě níž poškozený předmětné věci nabyl, je neplatná pro rozpor se zákonem), že uvedené stavební buňky s příslušenstvím a mobiliářem, byly vůči obviněnému vždy cizí věcí a tento charakter v žádném okamžiku neztratily. Obviněný je totiž pro poškozeného pouze uskladnil a nešlo o plnění, jež by bylo obviněnému poskytnuto. Jinak řečeno, tyto věci mu byly poškozeným svěřeny (na základě dohody) pouze za jednoznačně definovaným účelem – aby je pro poškozeného uskladnil a poté mu je bez dalšího vydal. Obviněnému k uvedeným věcem nevznikly za soudem zjištěných skutkových okolností z titulu dohody o uskladnění žádné nároky ve smyslu dispozice tímto majetkem a ani nárok (právo) podmiňovat následné vydání uvedených předmětů zjišťováním (prokazováním) vlastnictví poškozeného k těmto předmětům.
K těmto skutečnostem je na místě poznamenat, že objektem trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. je sice (jak již konstatováno) především vlastnictví věci, skutková podstata tohoto trestného činu však nevyžaduje, aby osoba, která věc pachateli svěřila, byla jejím vlastníkem. Na trestnost jednání obviněného tak nemá žádný vliv ani rozhodnutí soudu v civilním řízení, jež obviněný v dovolání zmiňuje. Toto rozhodnutí nadto ani nebylo meritorním rozhodnutím – jak správně odvolací soud zmínil, poškozený neuspěl se svou žalobou u civilního soudu v podstatě z formálních důvodů.
Jestliže obviněný za popsaného stavu znemožnil poškozenému přístup ke zmíněnému majetku (de facto mu jej odmítl vydat), tento majetek prohlásil za svůj a svévolně s ním disponoval jako se svým, pak si zjevně cizí věci, které mu byly svěřeny, přisvojil. Vzhledem k tomu, že tímto jednáním způsobil na cizím majetku škodu ve výši nejméně 86.428,- Kč (škodu nikoli malou podle §89 odst. 11 tr. zák.), naplnil objektivní stránku trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák.
Z popsaných skutkových okolností však zřetelně plyne i úmyslné zavinění obviněného (subjektivní stránka uvedeného trestného činu). Ten měl znalost rozhodných skutečností (věděl, že nejde o jeho věci ani o věci, s nimiž by mohl volně podle svého uvážení nakládat), a přesto znemožnil oprávněné osobě, kterou byl poškozený, přístup k uvedeným věcem a s těmito nakládal jako se svými. Se zřetelem k soudy zjištěným skutečnostem nutno zdůraznit, že obviněný nejednal ve skutkovém omylu a v žádném případě nemohl předpokládat, že by šlo o věci, k nimž by mohl uplatňovat jakákoli vlastnická či od nich odvozená práva. Ve shodě se státní zástupkyní Nejvyšší soud konstatuje, že již slovním vyjádřením, že obviněný – přes shora vyloženou vědomost o rozhodných okolnostech - prohlásil uvedený majetek (cizí věci) za svůj a svévolně s ním disponoval jako se svým, byla popsána a charakterizována nejen objektivní, ale i subjektivní stránka trestného činu zpronevěry, když lze z uvedeného činit závěr, že obviněný jednal úmyslně, a to ve formě úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák. Přitom je zřejmé, že toto úmyslné zavinění zahrnovalo nejen samotné jednání, ale i následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem.
K námitce obviněného, že v dané věci došlo k porušení principu subsidiarity trestní represe, Nejvyšší soud uvádí, že v posuzované trestní věci skutek obviněného vykazuje známky trestné činnosti majetkového charakteru, kdy dochází k úmyslnému zásahu do objektu trestného činu, jímž je ochrana majetku (majetkových práv). Nutno zdůraznit, že z hlediska obviněného bylo podstatou popsaného případu jeho úmyslné protiprávní jednání, které zásadním způsobem vybočilo z rámce civilních vztahů mezi obviněným a poškozeným (přiléhavě státní zástupkyně poznamenala, že navzdory tvrzení obviněného nemohlo jít o běžnou záležitost, která by měla být řešena prostředky občanského či obchodního práva, protože ze skutkových zjištění vyplývá, že obviněný si osoboval vlastnická oprávnění k věcem, kterými nebyl právně nadán disponovat). Je rovněž na místě dodat, že trestní postih pro trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. není podmíněn neúspěšným použitím jiných - mimotrestních opatření - k tomu, aby byl odstraněn protiprávní stav.
Za shora popsaných okolností se jednání obviněného dostalo, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako „ultima ratio“, do oblasti trestního práva, protože obviněný jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákonem k tomu, aby jím spáchaný skutek mohl být posouzen jako trestný čin, za který lze uložit trest podle trestního zákona. Dodat lze, že podle výslovné zákonné úpravy obsažené v ustanovení §1 tr. zák. je účelem trestního zákona, jehož lze dosáhnout též ukládáním a výkonem trestů (§2 tr. zák.), mimo jiné ochrana práv a oprávněných zájmů fyzických osob. Trestní zákon tudíž umožňuje vyvodit trestní odpovědnost i za účelem ochrany subjektivních práv fyzických osob soukromoprávní povahy.
Nutno proto konstatovat, že za stavu, kdy obviněný svým jednáním popsaným rozsudku odvolacího soudu naplnil všechny znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. (včetně materiální stránky – zejména zjištěné okolnosti charakterizující posuzovaný skutek opravňují závěr o existenci potřebného stupně společenské nebezpečnosti), nelze na toto jeho jednání pohlížet pouze jako na neplnění závazku, jehož vymáhání by bylo v daném případě spojeno s nepřípustným rozšiřováním podmínek trestní represe.
V souvislosti s tím je třeba konstatovat, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované věci nejedná.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se přitom rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v §27 tr. zák. bez splnění podmínek, které zákon předpokládá, tedy pokud by soud uložil obviněnému za určitý trestný čin takový druh trestu, který v daném případě podle zákona uložit nelze. Dovolací důvod spočívající v uložení trestu mimo zákonem stanovenou trestní sazbu se týká jen těch odstupňovatelných druhů trestu, které mají takovou sazbu vymezenou trestním zákonem. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nespočívá v porušení zákazu reformationis in peius při ukládání trestu, nejde-li zároveň o uložení takového druhu trestu, který zákon nepřipouští, nebo trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 5 Tdo 570/2006 publikované pod č. T 907/2006 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C.H.BECK, svazek 27/2006).
V návaznosti na uvedené je třeba konstatovat, že obviněnému nebyl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, ani trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V odvolacím řízení mu byl ukládán souhrnný trest ve smyslu ustanovení podle §35 odst. 2 tr. zák., a to podle toho zákonného ustanovení, které se vztahuje na trestný čin nejpřísněji trestný, tedy trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zák. (za tento trestný čin, byť třeba spáchaný ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., lze uložit trest odnětí svobody na dvě léta až osm let). Se zřetelem k tomu je nutno konstatovat, že obviněný založil tvrzení o existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. na námitkách, které jej obsahově nenaplňují.
Současně však je vhodné doplnit, že ani ve výroku o trestu v rozsudku odvolacího soudu nedošlo k porušení zákazu reformationis in peius. Nad rámec skutečností, jež byly v obecné rovině k problematice uvedeného právního institutu vyloženy výše, je na místě doplnit, že přísnějším trestem ve smyslu §259 odst. 4 tr. ř. je takový trest, který v době jeho uložení zhoršuje postavení obviněného vzhledem k trestu uloženému rozsudkem soudu prvního stupně (viz rozhodnutí č. 1/1978 Sb. rozh. tr.). Již při prostém srovnání trestu, který byl obviněnému uložen rozsudkem soudu prvního stupně, a trestu uloženého mu rozsudkem odvolacího soudu je patrné, že ke zhoršení postavení obviněného ani v tomto směru nedošlo.
Navíc je třeba vzít v úvahu výše konstatovanou skutečnost, že v odvolacím řízení byl (na rozdíl od rozsudku nalézacího soudu) ukládán souhrnný trest ve smyslu ustanovení §35 odst. 2 tr. zák. za více trestných činů a za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. 11. 2005, sp. zn. 3 T 144/2005, přičemž byl obviněnému odvolacím soudem uložen stejný druh trestu a ve stejné výměře jako soudem prvního stupně. Za tohoto stavu nelze již vůbec o změně k horšímu hovořit. Přitom není zcela od věci zmínit rozhodnutí č. 14/1974 Sb. rozh. tr., podle něhož má-li být z podnětu odvolání podaného jen ve prospěch obviněného uložen souhrnný trest odnětí svobody, je pro jeho nejvyšší výměru z hlediska zákazu reformace in peius určující součet (samostatného) trestu uloženého soudem prvního stupně a trestu, který v důsledku uložení trestu souhrnného má být zrušen.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného P. I. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. dubna 2008
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý