ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.3230.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 3230/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně CPI Reality, a. s., se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 1601/47, IČ 28183436, zastoupené JUDr. Tomášem Rybářem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 1601/47, proti žalované České republice, Ministerstvu financí, Praha 1, Letenská 15, IČ 00006947, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 12 C 97/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2008, č. j. 13 Co 357/2007-39, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2008, č. j. 13 Co 357/2007-39, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. března 2007, č. j. 12 C 97/2006-22, určil, že (původní žalobkyně) Včela - spotřební družstvo Praha, je vlastnicí pozemku parc. č. 150, k. ú. Nedvězí u Říčan, obec Praha a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že původní žalobkyně byla na základě hospodářské smlouvy ze dne 13. 4. 1979 vlastnicí budovy čp. 31 na pozemku parc. č. 150 v katastrálním území N. u Ř., obec Praha. Dne 25. 1. 1983 uzavřela s Obvodním národním výborem v Praze 10 smlouvu, kterou jí bylo zřízeno s účinností od 1. 2. 1983 právo trvalého užívání pozemku parc. č. 150. Jako vlastnice sporného pozemku je v katastru nemovitostí vedena žalovaná. Žalobkyně požádala žalovanou dne 13. 4. 2001 o změnu práva trvalého užívání předmětného pozemku na vlastnictví. Soud dospěl k závěru, že ke dni 1. 7. 2000, kdy nabyl účinnosti §879c, zařazený do občanského zákoníku (obč. zák.) na základě jeho novelizace provedené zákonem č. 103/2000 Sb., měla žalobkyně v trvalém užívání podle §70 odst. 1 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, předmětný pozemek a poté, co dne 13. 4. 2001 požádala žalovanou o změnu práva trvalého užívání pozemku na vlastnictví, splnila všechny potřebné podmínky k přechodu vlastnického práva k pozemku na ni dnem 1. 7. 2001. Ustanovení §879c obč. zák. bylo zrušeno zákonem č. 229/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, který nabyl účinnosti dne 30. 6. 2001, tedy časově téměř současně se dnem, kdy mělo dojít k transformaci práva trvalého užívání na vlastnické (1. 7. 2001). Ústavní soud nálezem ze dne 9. 3. 2004, č. 278/2004 Sb., zrušil část druhou uvedeného zákona nazvanou „Změna občanského zákoníku čl. II“ dnem 31. 12. 2004. Soud po posouzení, zda §879c obč. zák. je součástí nyní platné právní úpravy, či nikoliv, dopěl k závěru souladnému jak s důvody uvedenými v nálezu Ústavního soudu, tak s judikaturou Nejvyššího soudu ČR, že §879c obč. zák., je platnou součástí právního řádu a že zrušení derogačního ustanovení zákona č. 229/2001 Sb. způsobilo, že došlo k rehabilitaci i uvedeného ustanovení občanského zákoníku. Žalobkyně se tak stala dnem 1. 7. 2001 vlastnicí předmětného pozemku.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 28. dubna 2008, č. j. 13 Co 357/2007-39, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ale dospěl k odlišnému právnímu názoru na věc. Vědomě se odchýlil od právního názoru uvedeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1961/2006, ze kterého vycházel soud prvního stupně, i od téhož názoru uvedeného v rozsudku téhož soudu ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, a dovodil, že k transformaci práva trvalého užívání na vlastnictví nedošlo. Ústavní soud může zrušit neústavní ustanovení zákona jen s účinky ex nunc, retroaktivita je nepřípustná, jak vyplývá ze znění §71 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu, zůstávají nedotčena. Konstatoval, že „pokud tedy do budoucna předpokládané právní účinky původního zrušeného ustanovené §879c obč. zák., jež mělo žalované umožnit vznik vlastnického práva k výše označenému pozemku k určitému předem stanovenému dni, zde k 1. 7. 2001, nemohly nastat z toho důvodu, že ještě před tímto dnem bylo toto ustanovení účinně zrušeno pozdějším zákonem, nemohly tyto účinky nastat dodatečně či zpětně ani poté, co byl zrušující zákon Ústavním soudem zrušen“. Žalovaná přes legitimní očekávání vlastnické právo k pozemku nenabyla.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání; uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu („o. s. ř.“). Nesprávné právní posouzení věci spatřuje v tom, že odvolací soud posuzoval právní otázku, na které je rozhodnutí soudu postaveno, vědomě odlišně od ustáleného výkladu Nejvyššího soudu, uvedeného v řadě jeho rozhodnutí (v dovolání konkrétně označených). Odvolací soud se dovolává právních závěrů, které jsou uvedeny v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 5. 2007, č. j. 24 Co 555/2006-41, toto rozhodnutí se však rozchází s judikaturou Nejvyššího soudu. Žalobkyně naopak za správné považuje rozhodnutí soudu prvního stupně, které je zcela v souladu s publikovanou judikaturou Nejvyššího soudu, podle které zrušení derogačních ustanovení zákona č. 229/2001 Sb. nálezem Ústavního soudu č. 278/2004 Sb. znovu umožnilo aplikovat §879c a násl. obč. zák. a tudíž přeměnu práva trvalého užívání pozemku na právo vlastnické. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Usnesením ze dne 14. dubna 2009, č. j. 22 Cdo 3230/2008-61, Nejvyšší soud rozhodl podle §107 odst. 1 a 3 o. s. ř., že v dovolacím řízení bude na místo dosavadní žalobkyně Včely, a. s., se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 1601/47, IČ 00032468, pokračováno s CPI Reality, a. s., se sídlem v Praze 1 Václavské náměstí 1601/47, IČ 28183436.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné; rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu.
V rozsudku ze dne 28. srpna 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005 , publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 4460, Nejvyšší soud vyslovil: „ Tím, že Ústavní soud zrušil část druhou čl. II. zákona č. 229/2001 Sb., se obnovil právní stav založený ustanoveními §879c, §879d a §879e obč. zák.“ Od právních závěrů vyjádřených tomto rozhodnutí se odvolací soud vědomě odchyluje. Nelze však přehlédnout, že názor vyslovený v uvedeném rozsudku Nejvyššího soudu již odpovídá konstantní judikatuře jak Nejvyššího soudu, tak zejména Ústavního soudu. Např. v usnesení ze dne 20. listopadu 2007, sp. zn. II. ÚS 755/06, Ústavní soud odmítl jako zjevně nedůvodnou ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, a konstatoval, že zrušením části zákona č. 229/2001 Sb. došlo k „rehabilitaci“ §879c až §879e občanského zákoníku, které je tak součástí platného právního řádu, a že se uvedenou derogací obnovil stav založený těmito ustanoveními. Ústavní soud současně konstatoval nabytí vlastnického práva ex lege u subjektů, na které se vztahoval režim §879c až §879e občanského zákoníku. Obdobně pak rozhodl i v řadě dalších věcí (např. IV. ÚS 914/07, IV. ÚS 210/08, II. ÚS 1034/07, I. ÚS 3083/07, II. ÚS 2194/08, I. ÚS 2675/08 ).
K závěru odvolacího soudu o tom, že uvedené řešení představuje uplatnění nepřípustné retroaktivity se uvádí, že Ústavní soud konstatoval, že zákaz retroaktivity je výrazem principu ochrany důvěry občanů, resp. právnických osob v právo (např. nález pléna Ústavního soudu ze dne 9. března 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02); tohoto principu se tak nemůže dovolávat stát v souvislosti s pro něj nepříznivými důsledky zrušení jím vydaného protiústavního zákona, nerespektujícího legitimní očekávání subjektů práva.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. září 2010
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu