ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.1035.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 1035/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobce města Písek, se sídlem Písek, Velké náměstí 114, zastoupeného JUDr. Janem Tarabou, advokátem se sídlem Písek, Prokopova 339, proti žalované M. O. , zastoupené JUDr. Jiřím Hřídelem, advokátem se sídlem Písek, Fráni Šrámka 136, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 4 C 263/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. března 2008, č. j. 6 Co 423/2008-39, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.800,- Kč k rukám JUDr. Jana Taraby, advokáta se sídlem Písek, Prokopova 339, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Písku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13. 12. 2007, č. j. 4 C 263/2007-28, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 11. 2008, č. j. 4 C 426/2007-75, uložil žalované povinnost vyklidit byt č. 15, I. kategorie v 5. poschodí domu č.p.1576 v K. ulici v Písku, sestávající z jednoho pokoje, kuchyně a příslušenství (dále též jen „předmětný byt“, resp. „byt“), a to do 15. 4. 2008; současně rozhodl o nákladech řízení.
Vzal za prokázáno, že žalobce je vlastníkem předmětného bytu, že se jedná o malometrážní byt určený pro osamělé matky a otce, že z pravidel žalobce pro poskytování těchto bytů vyplývá, že nájem se uzavírá na dobu jednoho roku s tím, že jej lze prodloužit, maximálně však na tři roky, že žalobce uzavřel s žalovanou smlouvu o nájmu předmětného bytu dne 30. 9. 2004, že nájem jí byl opakovaně prodloužen, a to až do 30. 9. 2007, že žalovaná je nezaměstnaná, má příjmy toliko ze sociálních dávek ve výši asi 4.700,- Kč měsíčně, žije se svou nezletilou dcerou a v dubnu 2008 očekává narození dítěte. Na tomto skutkovém podkladě dovodil, že žalovaná po zániku nájmu uplynutím doby (§710 odst. 3 obč. zák.) užívá byt bez právního důvodu, a proto žalobě s ohledem na ustanovení §126 obč. zák. vyhověl. Vzhledem k jejím poměrům jí však v souladu s ustanovením §160 odst.1 o. s. ř. stanovil lhůtu k vyklizení delší než patnáctidenní, aby měla dostatečný prostor k zajištění jiného bydlení. Neshledal podmínky pro odepření práva žalobci či pro přiznání jakékoliv bytové náhrady ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 obč.zák., neboť žalovaná byla od počátku srozuměna s tím, že se jedná o nájem na dobu určitou a měla dostatek prostoru si zajistit jiné bydlení.
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích (soud odvolací) rozsudkem ze dne 20. 3. 2008, č. j. 6 Co 423/2008-39, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 1. 2009, č. j. 6 Co 423/2008- 80, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o povinnosti žalované vyklidit předmětný byt, ve výroku o lhůtě k plnění jej změnil tak, že žalovaná je povinna vyklidit byt do 6 měsíců od právní moci rozsudku, současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil, přisvědčil i jeho právnímu závěru, že žalovaná užívá byt bez právního důvodu a že žalobě je třeba s ohledem na ustanovení §126 odst. 1 obč. zák. vyhovět; souhlasil i s jeho právním posouzením věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. S ohledem na složitou sociální situaci žalované (očekávala narození druhého dítěte) jí stanovil (s přihlédnutím k termínu porodu) delší lhůtu k vyklizení než soud prvního stupně, a to do šesti měsíců od právní moci rozsudku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Za otázku zásadního právního významu označuje otázku, zda-li je možné odmítnout přiznání bytové náhrady matce s dítětem (resp. dětmi), která řádně plní povinnosti vyplývající z nájmu bytu (tj. platí nájemné, služby a chová se konformním způsobem) a objektivně není schopna si vlastními silami zajistit jiné bydlení, a které pronajímatel bez odůvodnění odmítl prodloužit nájem bytu na dobu určitou. Konstatuje, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, resp. s hmotným právem, neboť nerespektuje principy aplikace §3 odst. 1 obč. zák. při rozhodování o bytové náhradě (viz rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000). Vytýká odvolacímu soudu, že nepřihlédl k postavení žalobce, který jako obec má pečovat o potřeby svých občanů, a k tomu, že vzhledem k řádnému plnění povinností nájemce měla legitimní očekávání, že jí nájem bude prodloužen, příp. jí bude nabídnuto náhradní bydlení. Dále namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v tom, že soudy obou stupňů vzaly jako důkaz listinu „Pravidla pro poskytování malometrážních bytů pro osamělé matky a otce“. Vadu řízení spatřuje rovněž ve skutečnosti, že rozsudky soudů obou stupňů jsou nevykonatelné, neboť je v nich nesprávně označena, a v tom, že nebyla soudem prvního stupně poučena o možnosti žádat o ustanovení advokáta podle §30 o. s. ř. Navrhla, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení; současně požádala o odklad jejich vykonatelnosti.
Žalobce se ve svém vyjádření ztotožnil s napadeným rozhodnutím. Vyvracel dovolací námitky, zejména poukázal na to, že malometrážní byty poskytované osamělým matkám a otcům (za nižší než tržní nájemné) slouží toliko k překonání složité osobní situace a poskytnutí času k zajištění samostatného bydlení, a s ohledem na jejich účel je nájem uzavírán pouze na dobu určitou, a žalovaná tudíž nemůže legitimně očekávat neustálé prodlužování nájemní smlouvy. Navrhl, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 20. března 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Od účinnosti zákona č. 509/1991 Sb., je rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé, není jím však rozhodování o lhůtě k plnění; přitom lhůtou k vyklizení bytu je příslušný časový úsek (do „patnácti dnů“ od právní moci rozsudku, do „patnácti dnů“ od zajištění náhradního bytu apod.), po jehož uplynutí je žalovaný povinen byt ve smyslu ustanovení §160 odst. 1 a 3 o. s. ř. vyklidit (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28). O rozhodnutí o bytové náhradě jde přitom i tehdy, jestliže soud vyslovil ve výroku rozhodnutí povinnost vyklidit byt ve stanovené lhůtě, aniž ji učinil závislou na zajištění bytové náhrady (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 1997, sp. zn. 3 Cdon 102/96, uveřejněný pod č. 104 v časopise Soudní judikatura 13/1997). Jestliže odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé (vyklizení bytu /bez bytové náhrady/) potvrdil (změnil ho pouze ve lhůtě k plnění/vyklizení bytu), nemůže být dovolání proti tomuto výroku přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Dovolání tak může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.) nebo existenci vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Dovolatelkou označená otázka (viz výše) však není otázkou zásadního právního významu a přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud při jejím řešení nepochybil.
V soudní praxi není pochyb o tom, že užívá-li někdo byt bez právního důvodu, nelze zásadně jeho vyklizovací povinnost vázat na zajištění bytové náhrady; ustanovení §712 obč. zák. tu ani analogicky (§853 obč. zák.) použít nelze. To platí i v případě, že bývalý nájemce užívá byt po skončení nájmu sjednaného na dobu určitou (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze 17. 12. 2003, sp. zn. 26 Cdo 2319/2003, z 18. 5. 2004, sp. zn. 26 Cdo 538/2003, a z 20. 1. 2005, sp. zn. 26 Cdo 590/2004).
Ustálená soudní praxe nezaznamenala odklon ani od názoru, že při úvaze o tom, zda vyklizení místností užívaných bez právního důvodu a sloužících vyklizované osobě k bydlení má být výjimečně podmíněno zajištěním bytové náhrady nebo odloženo určením delší lhůty k vyklizení (§3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který zde dlouhodobě bydlel v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. Přitom se soud musí zabývat i tím, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho vlastnického práva takto podmínila či odložila (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1203/99, uveřejněný pod č. 133 v sešitě č. 11 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura a rozsudek ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný pod č. 5 v sešitě č. 1 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 24 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura). K uvedenému právnímu závěru se Nejvyšší soud přihlásil také v rozsudku ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1608/99, uveřejněném pod C 269 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a dále v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněném pod č. 59 v sešitě č. 7 - 8 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (na něž ostatně dovolatelka poukazuje). Z odůvodnění posléze zmíněného rozhodnutí mimo jiné vyplývá, že má-li být pro rozpor s dobrými mravy (ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.) odepřen výkon práva na bezprostřední vyklizení bytu tak, že vyklizení bude podmíněno zajištěním bytové náhrady, musí být přesvědčivě doloženo, že skutková zjištění dovolují závěr, že výkon práva žalobce v rozporu s dobrými mravy skutečně je. Takový závěr musí být odůvodněn jak závažnými důvody na straně toho, kdo má byt vyklidit (např. jeho rodinnými a sociálními poměry, délkou užívání bytu apod.), tak na straně toho, kdo se vyklizení bytu domáhá, (tedy doložením, že na něm lze spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho práva takto podmínila a odložila). Přitom ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. lze aplikovat buď tak, že se vyklizení podmíní zajištěním bytové náhrady, anebo se realizace žalobcova práva odloží stanovením delší lhůty k vyklizení (srov. rozsudek ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 26 Cdo 3050/2000). Jestliže odvolací soud přihlédl k tomu, že žalovaná od počátku věděla, že právní titul jí zakládá nárok na nájem jen na dobu určitou a její sociální situaci zohlednil poskytnutím delší lhůty k vyklizení, nikoliv zajištěním bytové náhrady, pak je jeho právní posouzení v souladu s výše uvedenou judikaturou dovolacího soudu, nikoliv v rozporu s ní, jak se domnívá dovolatelka. Nejvyšší soud také opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, pod C 308, usnesení ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003 nebo rozsudek ze dne 9. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu, s obecným dosahem pro soudní praxi.
Dovolatelka dále namítá, že rozsudky soudů obou stupňů jsou nevykonatelné (neboť je v nich její příjmení uvedeno chybně) a že měla být soudem prvního stupně poučena o možnosti žádat o ustanovení advokáta. K tomu lze poznamenat, že chyba v označení dovolatelky v obou rozsudcích byla odstraněna výše uvedenými opravnými usneseními; pokud jde o ustanovení advokáta, lze odkázat na odůvodnění usnesení soudu prvního stupně ze dne 17. 6. 2008, č. j. 4 C 263/2007-45.
Ostatní námitky dovolatelky (přestože je podřadila pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.) směřují proti zjištěnému skutkovému stavu a představují dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Dovolatelka však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. – přípustné (§241a odst. 3 o. s. ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Je tedy zřejmé, že dovolání žalované směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O návrhu na odklad vykonatelnosti (§234 o. s. ř.), jež neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal dovolatelku, která zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobci v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.500,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/, §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (§2 odst. 1 ve spojení s §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 21. září 2010
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu