ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.186.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 186/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 4. srpna 2010 dovolání, která podali obviněný Z. H. , a v jeho neprospěch nejvyšší státní zástupkyně, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 7. 2009, sp. zn. 1 To 29/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 10/2006, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se z podnětu dovolání nejvyšší státní zástupkyně zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 7. 2009, sp. zn. 1 To 29/2009, a to v části týkající se obviněného Z. H. Současně se zrušují další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Olomouci přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 7. 3. 2008, sp. zn. 1 T 10/2006, byl obviněný Z. H. uznán vinným:
- pokračujícím trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 5 tr. zák., dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. (v bodech 1 – 6, 9, 12 – 14, 18, 21 – 22, 25, 27, 30, 32, 36 – 37, 42 – 43, 45, 51, 53, 56 – 57, 63 – 65),
- pokračujícím trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. (v bodech 7, 10 – 11, 16 – 17, 19, 23 – 24, 29, 39, 49, 52, 55, 58, 60),
a to vše na podkladě skutkového zjištění, jak je ve výroku rozhodnutí uvedeno.
Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §250b odst. 5 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání s předmětem – zprostředkovatelská činnost v trvání čtyř roků.
Naproti tomu byl obviněný Z. H. podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby krajského státního zástupce v Brně ze dne 28. 7. 2006, sp. zn. 2 KZv 16/2005, pro skutek uvedený pod bodem 19, jenž je popsán na str. 37 rozhodnutí.
Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto i o obžalobě obviněných M. Z., I. A., T. A., R. A., B. C., M. F., P. F., J. G., M. H., P. H., J. H., M. K., J. K., I. K., S. K., I. K., F. K., J. K., E. L., B. M., B. M., J. N., A.O., A. O., P. P., M. P., P. S., M. Š., M. T., M. T., Z. T., H. T. a J. Z.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Všeobecná stavební spořitelna K. b., a. s., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Vůči konstatovanému rozsudku podali odvolání obvinění Z. H., M. Z., I. A., T. A., R. A., B. C., J. G., S. K., I. K., B. M. a J. Z., dále státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně a poškozená M. p., stavební spořitelna, a. s.
Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 6. 2009, č. j. 1 To 60/2008-8878, bylo podle §253 odst. 1 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněné J. G.
Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 6. 2009, č. j. 1 To 60/2008-9086, byla podle §23 odst. 1 tr. ř. trestní věc obviněného Z. H. vyloučena ze společného řízení k samostatnému projednání a rozhodnutí s tím, že bude nadále vedena pod sp. zn. 1 To 29/2009.
Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 7. 2009, sp. zn. 1 To 29/2009, bylo rozhodnuto:
I. Podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. byl napadený rozsudek částečně zrušen
- z podnětu odvolání obviněného Z. H. a státního zástupce ve všech výrocích, týkajících se tohoto obviněného, obsažených v odsuzující části rozsudku,
- za podmínek §261 tr. ř. i ve výrocích, týkajících se již odsouzených M. F. (ad 12/, 13/), P. F. (ad 14/), A. O. (ad 43/), P. S. (ad 51/) a M. Š. (ad 53/).
II. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný Z. H. je vinen, že:
jako obchodní zástupce
- Českomoravské stavební spořitelny, a. s., (dále jen ČMSS),
- HYPO stavební spořitelny, a. s (dále jen HYPO),
dílem sám, dílem po společné domluvě s již odsouzeným M. Z. jako obchodním zástupcem
- Všeobecné stavební spořitelny Komerční banky, a. s., (dále jen VSS KB),
- Wüstenrot stavební spořitelny, a. s., (dále jen Wüstenrot),
a dílem po společné domluvě s jednotlivými níže uvedenými obžalovanými, odsouzenými či dalšími osobami, jakožto klienty uvedených stavebních spořitelen, sepsal v období od 25. 10. 2002 do 4. 10. 2004 na různých místech republiky 44 žádostí o poskytnutí úvěru či meziúvěru ze stavebního spoření, přičemž k těmto žádostem obžalovaný Z. H. s již odsouzeným M. Z., se souhlasem a vědomím dalších níže uvedených odsouzených a rovněž i bez souhlasu a vědomí dalších klientů stavebních spořitelen, opatřoval různé zfalšované listinné podklady, a to potvrzení o příjmu, daňová přiznání, ručitelské závazky, smlouvy o převodech nemovitostí, výpisy z katastru nemovitostí, potvrzení o ohlášení staveb, ověřovací doklady a doklady o účelovém využití úvěrových prostředků, a to za účelem vylepšení úvěrovým podmínkám neodpovídající zákaznické bonity jednotlivých žadatelů, a na základě těchto i případných dalších legálně zajištěných podkladů obžalovaný Z. H. s již odsouzeným M. Z. inicioval uzavření smluv o poskytnutí úvěru, meziúvěru či překlenovacího úvěru ze stavebního spoření, k němuž následně ve většině případů došlo, a v důsledku takto uzavřených smluv mezi jednotlivými níže uvedenými stavebními spořitelnami a jejich klienty pak došlo k výplatě smluvených finančních prostředků, a takto: [poznámka: následuje výčet dílčích skutků (útoků) popsaných pod body 1/ – 7/, 9/ – 14/, 16/ – 19/, 21/ – 25/, 27/, 29/, 30/, 32/, 36/, 37/, 39/, 42/, 43/, 45/, 49/, 51/ – 53/, 55/ – 58/, 60/, 63/ – 65/, přičemž vzhledem ke značné obsáhlosti nejsou v tomto rozhodnutí dovolacího soudu uváděny a na jejich doslovné znění, jak je popsáno ve výroku rozsudku odvolacího soudu na str. 4 až 22, se odkazuje]
jednáním uvedeným pod jednotlivými body tak obžalovaný Z. H. způsobil škodu ve výši 4.175.282,- Kč (body 2/, 18/, 23/, 25/, 30/, 32/, 36/ – 37/, 39/, 42/, 45/, 49/, 55/ – 56/, 58/, 63/), přičemž jeho další jednání směřovalo ke způsobení škody ve výši 4.500.000,- Kč (body 24/, 65/).
Tímto jednáním podle odvolacího soudu obviněný spáchal:
- trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 5 tr. zák. ve stadiu přípravy podle §7 odst. 1 tr. zák., zčásti ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. (body 1/ – 6/, 9/, 12/ – 14/, 18/ – 19/, 21/ – 22/, 25/, 27/, 30/, 32/, 36/ – 37/, 42/ – 43/, 45/, 49/, 51/, 53/, 56/ – 57/, 63/ – 65/).
Za tento trestný čin, jakož i za sbíhající se trestný čin lichvy podle §253 odst. 1, 2 tr. zák., kterým byl obviněný Z. H. uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 1. 9. 2008, sp. zn. 1 T 295/2005, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 8. 1. 2009, sp. zn. 6 To 568/2008, byl podle §250b odst. 5 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání s předmětem – zprostředkovatelská činnost v trvání čtyř roků.
Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 1. 9. 2008, sp. zn. 1 T 295/2005, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 8. 1. 2009, sp. zn. 6 To 568/2008, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Rovněž bylo nově rozhodnuto o vině a trestech obviněných M. F., P. F., A. O., P. S. a M. Š. (pozn.: o odvolání obviněných M. Z., I. A., T. A., R. A., B. C., S. K., I. K., B. M. a J. Z., státního zástupce a poškozené M. P., stavební spořitelny, a. s., bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 6. 2009, č. j. 1 To 60/2008-9047).
Citovaný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, a to výroky o vině a trestu, napadl obviněný Z. H. (dále též i „dovolatel“) prostřednictvím obhájce dovoláním, které doplnil podáním ze dne 14. 12. 2009. Mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvody zakotvené v §265b odst. 1 písm. d), g), l ) tr. ř. Podle jeho názoru byla porušena ustanovení zákona o přítomnosti obviněného v hlavním líčení, napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku resp. jiném nesprávném hmotně právním posouzení a odvolacím soudem bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, přičemž v řízení předcházejícím byly dány důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř.
Obviněný shrnul dosavadní průběh soudního řízení a zrekapituloval obsah svého odvolání včetně toho, jak ve věci rozhodly soudy obou stupňů. V podrobnostech vyslovil nesouhlas se závěry Vrchního soudu v Olomouci, odůvodnění rozsudku označil za velmi „úsporné“, neboť již samotný objem (počet stránek) neodpovídá obsáhlosti kauzy a rozsahu výrokové části. Rozhodnutí nesplňuje požadavky ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. Pokud jde o změnu právní kvalifikace jednání obviněného, tak se odvolací soud omezil na konstatování, že po přezkoumání věci dospěl k závěru, že řízení, jež vydání napadeného rozsudku předcházelo, nevykazuje žádné závažné procesní vady, jež má na mysli ustanovení §258 odst. 1 písm. a) tr. ř. Podle vrchního soudu byla v trestním řízení dodržena ustanovení trestního řádu, zejména ta, která se týkají zahájení trestního stíhání a zachování práva obviněného na obhajobu.
Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný shledal v tom, že byl zkrácen na svých právech, neboť nebyl přítomen u hlavního líčení před Krajským soudem v Brně ve dnech 27. 6. a 28. 6. 2007, čímž mu bylo upřeno právo na obhajobu a spravedlivý proces. Poznamenal, že vrchnímu soudu doložil smuteční oznámení (tzv. parte) o úmrtí své matky a již z této skutečnosti je zřejmé, že postoj předsedy senátu prvostupňového soudu, který i za této situace trval na jeho účasti u hlavního líčení, byl necitlivý až neetický. Uvedl, že s konáním hlavního líčení souhlasil pouze pod pohrůžkou vzetí do vazby. Za neakceptovatelné označil tvrzení odvolacího soudu, že jeho „obhajobu bez omezení mohl uplatnit“ jeho obhájce. Plné zabezpečení práva na obhajobu mu však mohla zajistit jen osobní účast u hlavního líčení. Pokud nebyl přítomen, bylo mu např. odepřeno právo klást věcné otázky spoluobviněným a reagovat na jejich tvrzení. Později to možné nebylo (mimo jiné i proto, že někteří obvinění se již hlavního líčení nezúčastňovali). Obviněný podotkl, že i kdyby se hlavního líčení osobně zúčastnil, tak by mu jeho rozpoložení, dané aktuálním zdravotním stavem a zármutkem nad smrtí matky, neumožnilo hlavní líčení plnohodnotně absolvovat.
Pokud jde o dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že soudy obou stupňů nezjistily všechny podstatné skutečnosti pro spravedlivé rozhodnutí. Zvláště byly opomenuty skutečnosti naznačující, že při doplnění dokazování v jím navrhovaném rozsahu, by zřetelněji vystoupily okolnosti, a to vyznívající v jeho prospěch. Navíc provedené důkazy nebyly řádně ve všech jejich souvislostech vyhodnoceny, nebyly vzaty v úvahu pochybnosti, které měly být hodnoceny v prospěch obviněného. Jednostranně byly zvýrazněny ojedinělé důkazy. V této souvislosti obviněný připomněl znění §2 odst. 5, 6 tr. ř. Uvedl, že základní principy trestního řízení, jež jsou v ustanoveních §2 tr. ř. definovány, představují rozhodující právní postuláty pro konstrukci celého trestního procesu, neboť představují základ, na němž je trestní řízení vybudováno. Podotkl, že i Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 4 Tz 8/2007, judikoval, že „Nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu v případě opomenutých důkazů, důkazů získaných nepřípustným způsobem a případech, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé resp. v případech, kdy v soudním rozhodnutí jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.“ Obviněný rovněž poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2009, sp. zn. 4 Tz 5/2009-I, a usnesení téhož soudu ze dne 13. 2. 2008, sp. zn. 3 Tdo 94/2008. Pokud jde o neakceptování důkazních návrhů odkázal i na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 733/01, z něhož vyplývá, že Ústavní soud v řadě svých nálezů (sp. zn. III. ÚS 61/94, III. ÚS 95/97, III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí.
Dále obviněný namítl, že soudy obou stupňů pochybily vůči jeho osobě, pokud jde o aplikaci okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, a to ohledně naplnění zákonného znaku škody velkého rozsahu, kterou měl způsobit, Nebylo totiž vzato v úvahu, že naprostá většina osob, jimž byly úvěry ze stavebního spoření poskytnuty, tyto řádně splácela a naopak počet těch, jež tak nečinily, byl zanedbatelný. V této souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 3 Tdo 606/2009.
Podle názoru obviněného se soudy obou stupňů neřídily výše uvedenými zásadami, což mělo za následek, že došlo k extrémně nesprávnému právnímu posouzení skutku, pro který byl stíhán a též k nesprávnému hmotně právnímu posouzení. Z popsaných důvodů proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 7. 2009, č. j. 1 To 29/2009-9128, a přikázal tomuto soudu věc k novému projednání a rozhodnutí.
Vlastnoruční podání učinil i obviněný Z. H. V písemnosti ze dne 10. 1. 2010, kterou označil za doplnění dovolání, vyslovil v podrobnostech nesouhlas s odsouzením své osoby. Dále navrhl zrušení soudních rozhodnutí a vrácení věci Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí, a to z důvodů v podání blíže uvedených.
K dovolání obviněného Z. H. se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Připomněla, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. V daném případě sice obviněný poukazuje na svoji nepřítomnost u hlavního líčení ve dnech 27. 6. a 28. 6. 2007, ale v podstatě namítá svoji nepřítomnost u výslechu spoluobviněných s odůvodněním, že mu bylo odepřeno právo klást jim otázky a reagovat na jejich tvrzení. Tato výtka však nemůže uplatněný důvod dovolání naplnit. Obviněný totiž nenamítá porušení podmínek, za nichž lze hlavní líčení (veřejné zasedání) konat v jeho nepřítomnosti, a které jsou upraveny zejména v ustanoveních §202 odst. 2 až odst. 5, §204 odst. 2, §209 odst. 1, §211 odst. 1 až odst. 5 tr. ř. Namítá-li, že nebyl výslechu spoluobviněných v uvedené jednací dny u hlavního líčení přítomen (ke kterému byl řádně a s dostatečným časovým předstihem, jenž byl potřebný pro přípravu, předvolán – viz č. l. 7760 tr. spisu) s tím, že se své přítomnosti výlučně ze zdravotních důvodů za podmínek §202 odst. 5 tr. ř. výslovně vzdal, resp. požádal o jeho konání bez své přítomnosti (č. l. 7771 tr. spisu), je zřejmé, že takovým způsobem neodůvodnil, že bylo porušeno některé ustanovení, jež má zabezpečit právo na obhajobu prostřednictvím jeho osobní účasti u hlavního líčení. Podle státní zástupkyně stojí tyto námitky, a to doplněné o důvody, jež obviněného vedly k uvedenému procesnímu kroku, mimo rámec důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Zdůraznila, že v tomto směru bylo dovolání podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. Současně poukázala na zbývající průběh podstatné části hlavního líčení, které se již konalo za účasti dovolatele, leč bez využití jeho práva uplatnění námitek stran důkazů, jež byly provedeny v jeho nepřítomnosti.
Dále státní zástupkyně konstatovala, že v rámci důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. obviněný poukázal na procesní pravidla, kterými by se měly orgány činné v trestním řízení řídit, a to při opatřování skutkových zjištění v kvalitě potřebné pro rozhodnutí a současně nevyvolávající pochybnosti o vině. Rovněž odkázal na judikatorní rozhodnutí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu a zdůraznil problematiku tzv. opomenutých důkazů, aniž by ale konkretizoval, jaký případ pochybení v uvedeném směru chce v rámci dovolání soudům vytýkat. Státní zástupkyně uvedla, že v dalším textu dovolání obviněný již věcným způsobem namítl, že soudy pochybily při aplikaci okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby, a to ve vztahu k naplnění zákonného znaku škody velkého rozsahu, kterou měl způsobit. Podle obviněného nebylo vzato v úvahu, že naprostá většina osob, jimž byly úvěry ze stavebního spoření poskytnuty, je řádně splácela, a počet osob, které tak nečinily, byl zanedbatelný. V této souvislosti připomněl rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 3 Tdo 606/2009. V návaznosti na to státní zástupkyně poznamenala, že byť lze takovou námitku nesprávného právního posouzení zvýšené trestnosti přisouzených skutků považovat za kvalifikovanou, nelze jí přisvědčit ve světle opatřených skutkových zjištění, vyjadřujících obviněnému přisouzený podíl jeho trestné součinnosti na podvodném vylákání úvěrových finančních prostředků poškozených stavebních spořitelen. Podle nich obviněný v postavení obchodního zástupce dvou stavebních spořitelen a v přisouzené míře trestné součinnosti jak se spoluobviněným M. Z., jakož i se žadateli o úvěr, s jejich souhlasem, popř. i bez něj, opatřoval zfalšované listinné podklady za účelem fiktivního vylepšení jejich nedostatečné zákaznické bonity, a poté inicioval uzavření úvěrových smluv, popř. jiných finančních produktů úvěrového typu, a to s následným vyplacením úvěrových finančních prostředků ve velké většině přisouzených případů, když ve zcela mizivém počtu (dvou) nebylo jeho jednání úspěšné. Státní zástupkyně tudíž shrnula, že při takto konstruovaném skutkovém ději, na kterém obviněný participoval v postavení spolupachatele, není důvodu pochybovat, že součtem způsobeného (4.175.282,- Kč) a hrozícího škodlivého následku (4.500.000,- Kč) bylo dosaženo jeho kvalifikované výše v podobě škody velkého rozsahu. Pokud obviněný namítl, že o přisouzeném kvalifikačním znaku nelze na jeho straně uvažovat s ohledem na skutečnost, že poměrně výrazná část úvěrových klientů poskytnuté úvěrové finanční prostředky řádně splácela a také splatila, pak se taková skutečnost mohla odrazit toliko ve způsobu adhézního rozhodování, ke kterému však v daném případě nedošlo.
Zpochybnil-li obviněný naplnění zmíněného kvalifikačního znaku po stránce zavinění, je podle státní zástupkyně namístě připomenout splněné podmínky §6 písm. a) tr. zák. a námitku odmítnout. Pokud v této souvislosti poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 3 Tdo 606/2009, ve kterém nelze chybějící záměr pachatele nedodržet podmínky úvěrové smlouvy vázat na právní závěr o zaviněném způsobení těžšího následku, lze jeho dovolání jen stěží přisvědčit. Jelikož byl obviněný uznán vinným, že k vylákání úvěrových finančních prostředků přispíval opatřováním zfalšovaných podkladů ve skutečnosti neexistující bonity do té doby neúspěšných úvěrových žadatelů, tak minimálně věděl, že včasná a řádná návratnost úvěrových peněz je za daného stavu věci reálně ohrožena (viz také argumentace prvostupňového soudu na str. 84 rozsudku). Státní zástupkyně označila za nepřípadný odkaz obviněného na výše označené rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť podvodné vylákání úvěrových finančních prostředků bylo v tam řešeném případě založeno na zfalšování podpisu dosud nerozvedené manželky úvěrového žadatele, o jehož finanční bonitě neměla odsouzená „úvěrářka“ žádných důvodných pochybností.
Ve vyjádření státní zástupkyně konstatovala, že právní kvalifikace jednání obviněného obstojí z hlediska přisouzeného kvalifikačního znaku škody velkého rozsahu i po stránce jeho zavinění. Zdůraznila, že závěr dovolatele o tom, že došlo k „extrémně nesprávnému právnímu posouzení skutků, pro které byl stíhán“ , nelze akceptovat. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovila souhlas [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.] i pro případ jiných rozhodnutí, než jsou uvedena v §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř.
Nejvyšší státní zástupkyně (dále rovněž i „dovolatelka“) podala dovolání v neprospěch obviněných Z. H. a M. Z. Jelikož v případě naposledy jmenovaného obviněného byl mimořádný opravný prostředek podán proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 6. 2009, sp. zn. 1 To 60/2008, přičemž o tomto dovolání i dovolání obviněného M. Z. bylo rozhodnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2010, sp. zn. 6 Tdo 187/2010, bude v tomto usnesení uváděna jen ta část dovolání, která se týká obviněného Z. H.
Dovolatelka namítla, že rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 7. 2009, sp. zn. 1 To 29/2009, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku podle důvodu dovolání zakotveného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jeho výrok je neúplný ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Připomněla, jak bylo ohledně obviněného soudy obou stupňů rozhodnuto. Uvedla, že se vrchní soud neztotožnil s právní kvalifikací jeho jednání soudem prvního stupně jako trestného činu ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., když vycházel z jeho zákonné definice. V podrobnostech poukázal na bezprostřednost pokusu trestného činu, kterým se odlišuje od přípravy trestného činu. S odkazem na podmínky, za nichž vzniká u úvěrového podvodu škoda ve smyslu kvalifikačních znaků (§250b odst. 3 až odst. 5 tr. zák.), odvolací soud konstatoval, že nemohl akceptovat závěr krajského soudu, že již ty případy, kdy jednotliví žadatelé podali neúspěšnou žádost o poskytnutí stavebního úvěru, je třeba posuzovat jako jednání, které dospělo do vývojového stadia pokusu ve vztahu ke způsobení škody. K reálnému zmenšení majetku poškozeného je nezbytné nejprve vyplacení prostředků peněžním ústavem, k němuž nemůže dojít, aniž by byla uzavřena smlouva o úvěru. Soud druhého stupně tudíž dovodil, že samotné podání návrhu – žádosti o uzavření úvěrové smlouvy – není možno považovat za jednání, jímž by pachatel ve vztahu ke vzniku škody překonával poslední rozhodnou překážku, bránící dokonání. Z tohoto pohledu považoval za jednání bezprostředně směřující k dokonání kvalifikované skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu, tj. směřující ke vzniku škody, až jednání spočívající v uzavření úvěrové smlouvy. Dovolatelka upozornila, že na tomto argumentačním podkladě odvolací soud uzavřel, že jednání pachatelů, kteří podali neúspěšné žádosti o poskytnutí úvěru, podložené falešnými doklady, je v daném případě nutno posoudit toliko jako přípravu, nikoliv jako pokus trestného činu úvěrového podvodu. S tímto právním hodnocením vyslovila nesouhlas.
S odkazem na zákonnou definici pokusu trestného činu zakotvenou v §8 odst. 1 tr. zák., podle které jde o jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání pachatelem zamýšleného trestného činu, dovolatelka zdůraznila, že ve smyslu jejího logického výkladu je nutno posoudit takové jednání, kterým pachatel učinil vše, aby způsobil následek předvídaný skutkovou podstatou trestného činu. Uvedla, že v posuzované trestní věci docházelo k podávání žádostí o úvěry, které obsahovaly nepravdivé, resp. hrubě zkreslené údaje a ty také vyplývaly z dokladů, kterými byly tyto žádosti podloženy. Tyto aktivity lze považovat za maximum toho, co pachatel může v duchu uvedeného výkladu ustanovení §8 odst. 1 tr. zák. učinit pro dokonání trestného činu úvěrového podvodu, když další vývoj situace v procesu rozhodování finančního ústavu (o poskytnutí úvěru v každém konkrétním případě) již nemůže ovlivnit.
V návaznosti na popsané skutečnosti dovolatelka uvedla, že názor prezentovaný odvolacím soudem je v rozporu s konstantní judikaturou, která se vztahuje k ustanovením §7 odst. 1 a §8 odst. 1 tr. zák. a navíc odporuje právním závěrům judikatorního rozhodnutí, na něž soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázal. Poznamenala, že z právní věty rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. Tzn 17/95 (I.) vyplývá, že při posuzování jednání pachatele pokračujícího trestného činu loupeže, spáchaného několika útoky, z nichž jedním se pachateli nepodařilo zmocnit se cizí věci, jde z hlediska celkové výše jak způsobené, tak i hrozící škody o trestný čin loupeže ve smyslu odpovídajícího kvalifikačního momentu, a to dílem dokonaný a dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. Zdůraznila, že zcela srovnatelným způsobem je třeba posuzovat ty projednávané případy pokračujícího trestného činu úvěrového podvodu, ve kterých byly uskutečněny všechny již výše popsané kroky, kterými pachatelé směřovali k uzavření úvěrových smluv a k vylákání úvěrových finančních prostředků, leč úvěr nebyl pro nepravdivé údaje poskytnut. Dodala, že pokud by bylo možno připustit právní závěr, že takové jednání dospělo toliko do stadia přípravného jednání, pak je třeba si v této souvislosti položit otázku, jakým způsobem by bylo možno nahlížet na jednání, a to spočívající v pouhém obstarávání zfalšovaných dokladů, potvrzujících reálně neexistující podmínky pro poskytnutí úvěrových finančních prostředků a splňující další podmínky trestnosti ve smyslu §7 odst. 1 tr. zák.
V podání též dovolatelka odkázala na Komentář k trestnímu zákonu (nakladatelství C. H. Beck, 6. vydání, str. 1502), kde se mimo jiné uvádí, že pokud pachatel naplnil znaky základní skutkové podstaty podle §250b odst. 1 nebo §250b odst. 2 tr. zák., ale jeho úmysl směřoval ke způsobení značné škody, což se mu však nepodařilo realizovat, jde o pokus trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. nebo §250b odst. 2, 4 písm. b) tr. zák. Takové případy nelze posuzovat jako přípravu k uvedenému trestnému činu, i pokud by jednání pachatele směřující ke způsobení značné škody zůstalo jen ve stadiu přípravy. Tzv. kvalifikovaná skutková podstata, která je souhrnem znaků základní skutkové podstaty a znaků podmiňujících použití vyšší trestní sazby, byla totiž v některých svých znacích realizována, tj. ve znacích naplňujících základní skutkovou podstatu. Pachatelovo jednání posuzované jako celek tím již překročilo stadium přípravy a dostalo se do stadia pokusu, neboť pachatel již začal uskutečňovat jednání popsané ve skutkové podstatě trestného činu.
Pokud v napadeném rozhodnutí vrchní soud ve vztahu k obviněnému uzavřel, že jeho jednání, založené na neúspěšném uplatnění žádosti o poskytnutí úvěru, je nutno za výše popsaných okolností posoudit jako přípravu, nikoliv jako pokus trestného činu, tak podle dovolatelky přehlédl, že jeho jednání bylo na odvolací úrovni posouzeno toliko jako přípravné z deklarovaného důvodu u celkem 31 dílčích skutků. Konstatovala, že toliko u dvou takto kvalifikovaných skutků (skutky ad 6/ a ad 65/) nebyla úvěrová smlouva pro nepravdivé údaje vůbec uzavřena, a tím ani nebyly poskytnuty úvěrové finanční prostředky, když popis zbylých 29 jednání (skutky ad 1/ – 5/, 9/, 12/ – 14/, 18/ – 19/, 21/ – 22/, 25/, 27/, 30/, 32/, 36/ – 37/, 42/ – 43/, 45/, 49/, 51/, 53/, 56/ – 57/, 63/ – 64/), takto přijatému právnímu závěru svými skutkovými okolnostmi vůbec neodpovídá. Zdůraznila, že i za splněného předpokladu správnosti vyhodnocení jednání toliko jako přípravného, jež spočívá v neúspěšném předložení žádosti o úvěr (včetně jejich zfalšovaných a objektivní skutečnosti neodpovídajících dokladů), by takové jednání nemohlo být trestné v rozsahu hrozící škody do 5.000.000,- Kč. Vzhledem k tomu, že příprava je podle §7 odst. 1 tr. zák. trestná pouze ve vztahu ke zvlášť závažnému trestnému činu podle §41 odst. 2 tr. zák. (vyjmenovanému v §62 odst. 1 tr. zák.), tak ve vztahu k trestnému činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 5 tr. zák. by jednání pachatele, kvalifikované podle §7 odst. 1 tr. zák. k §250b odst. 1 (event. §250b odst. 2), odst. 3 a 4 tr. zák., nebylo trestné. Pokud by takové přípravné jednání bylo spácháno v rámci pokračujícího trestného činu úvěrového podvodu dílem dokonaného, pak by právní závěr o naplnění kvalifikované skutkové podstaty uvedeného trestného činu podle §250b odst. 1 (event. §250b odst. 2), odst. 3 a 4 tr. zák. byl určován pouze výší skutečně způsobené škody.
K dovolacímu důvodu ve smyslu znění §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., tj. ohledně neúplnosti výroku o vině, jakož i navazujícího výroku o trestu, dovolatelka uvedla, že obviněný byl napadeným rozsudkem odvolacího soudu uznán vinným skutky, popsanými pod 44 body výroku o jeho vině (skutky ad 1/ – 7/, 9/, 14/, 16/ – 19/, 21/ – 25/, 27/, 29/ – 30/, 32/, 36/ – 37/, 39/, 42/ – 43/, 45/, 49/, 51/ – 53/, 55/ – 58/, 60/, 63/ – 65/). Z toho bylo 31 skutků posouzeno jako trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 5 tr. zák., spáchaný zčásti ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., dílem dokonaný a dílem ve stadiu přípravy podle §7 odst. 1 tr. zák. Tato právní kvalifikace se týká skutků pod body ad 1/ – 6/, 9/, 12/ – 14/, 18/ – 19/, 21/ – 22/, 25/, 27/, 30/, 32/, 36/ – 37/, 42/ – 43/, 45/, 49/, 51/, 53/, 56/ – 57/, 63/ – 65/. U zbývajících 13 přisouzených skutků chybí ve výroku o vině přiřazení jejich právní kvalifikace, jakož i tomu odpovídající právní věty, a tím i návaznost na výrok o trestu, kterým tyto skutky nejsou pokryty. Přitom z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že byl vydán po přezkoumání správnosti právního posouzení celého výroku o vině obviněného, jak je vymezen rámcem uplatněných opravných prostředků.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem a s odkazem na uplatněné dovolací důvody nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl:
- podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 7. 2009, sp. zn. 1 To 29/2009, i případná další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu,
- podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout,
- o dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
S projednáním věci v neveřejném zasedání nejvyšší státní zástupkyně vyslovila souhlas [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.] i pro případ jiného rozhodnutí.
Obviněný Z. H. se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 věty první tr. ř. k dovolání nejvyšší státní zástupkyně nevyjádřil. V podání ze dne 14. 12. 2009 toliko prostřednictvím obhájce sdělil, že nesouhlasí s tím, aby dovolání bylo projednáno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádných opravných prostředku předně shledal, že dovolání obviněného a nejvyšší státní zástupkyně jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána oprávněnými osobami [§265d odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).
Jelikož obviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce (ustanovení §265d odst. 2 věta první tr. ř.), nemohl Nejvyšší soud přihlížet k vlastnoručnímu podání obviněného Z. H. ze dne 10. 1. 2010, byť bylo označeno jako doplnění dovolání.
Podle §265b odst. 1 písm. d), g), k), l ) tr. ř. platí, že dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
d) byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání,
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,
k) v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný,
l ) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., který uplatnil obviněný Z. H., patří mezi procesní dovolací důvody. Jeho smyslem je náprava závažných vad, jež vedou k tzv. zmatečnosti rozhodnutí. Dopadá předně na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci. Podstata uvedeného dovolacího důvodu spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, avšak namísto toho v případě odvolání je z procesních důvodů zamítl podle §253 odst. 1 tr. ř. (bylo podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která se odvolání výslovně vzdala nebo znovu podala odvolání, které v téže věci již výslovně vzala zpět) nebo odmítl podle §253 odst. 3 tr. ř. (pro nedostatek náležitosti obsahu odvolání), aniž by však pro takový postup byly splněny procesní podmínky.
U obviněného Z. H. však o takový případ nejde, neboť Vrchní soud v Olomouci jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání a po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem (§254 tr. ř.). Za této situace lze dovolací důvod podle §265b odst. l písm. l ) tr. ř. uplatnit, byl-li v řízení předcházejícím rozhodnutí o řádném opravném prostředku dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V tomto směru obviněný uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř.
V mimořádném opravném prostředku obviněný Z. H. s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. v podrobnostech vytýká, že byl zkrácen na svých právech tím, že hlavní líčení před Krajským soudem v Brně ve dnech 27. 6. a 28. 6. 2007 se konalo v jeho nepřítomnosti. Tvrdí, že postupem soudu mu bylo odepřeno právo klást otázky spoluobviněným a přímo reagovat na jejich tvrzení, čímž mu bylo upřeno právo na obhajobu a spravedlivý proces. Zmíněné námitky obsahově uplatněný důvod dovolání naplňují. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda soudní řízení je zatíženo tvrzenou procesní vadou.
Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod platí, že každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům .
Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co mu obžaloba klade za vinu, a k důkazům, na nichž je založena včetně těch, které byly provedeny na jeho návrh. Trestní řád, který uvedené ústavní právo blíže rozvádí, upravuje požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení a veřejného zasedání. V hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, takže je lze v jeho nepřítomnosti provést jen výjimečně, případně je vůbec nelze konat (srov. znění §202 odst. 2 až odst. 5 tr. ř.).
Z trestního spisu bylo zjištěno, že předseda senátu Krajského soudu v Brně nařídil ve věci hlavní líčení na dny 27. 6. a 28. 6. 2007. Obviněný Z. H. převzal předvolání k hlavnímu líčení společně s obžalobou dne 19. 6. 2007. Den před konáním hlavního líčení (26. 6. 2007) byla označenému soudu doručena písemná omluva obviněného ohledně neúčasti u hlavního líčení, kterou odůvodnil bolestivým onemocněním páteře, jež mu znemožňuje cestování a není schopen zůstávat delší dobu v sedící poloze. Obviněný uvedl, že s tímto onemocněním byl již hospitalizován a následně se v lednu 2004 podrobil operaci. Konstatoval, že se v době vazby léčil ve vazební věznici v Brně. Dodal, že je léčen infuzí a dne 27. 6. 2007 se má podrobit podrobnému vyšetření pomocí magnetické rezonance. Tato omluva byla doložena lékařem vystavenou pracovní neschopností (vše na č. l . 7579 – 7582, 7760, 7762 a 7763 tr. spisu).
Předseda senátu prvostupňového soudu tuto omluvu neakceptoval a požádal orgány Policie ČR o předvedení obviněného Z. H. k hlavnímu líčení. Před realizací žádosti dne 26. 6. 2007 obviněný telefonicky kontaktoval soud. Z obsahu hovoru, který je obsažen v úředním záznamu, je zřejmé, že s postupem soudu vyslovil nesouhlas s tím, že se domníval, že je omluven, když zaslal pracovní neschopenku a že má bolestivé zdravotní potíže zad. Předsedou senátu mu bylo sděleno, že zaslaná pracovní neschopenka je toliko dokladem, že není schopen práce, nikoli účasti u hlavního líčení. Obviněný uvedl, že za této situace požádá o jednání v jeho nepřítomnosti, pokud předseda senátu předvedení odvolá. Takovýto postup byl realizován, jak je zřejmé z faxové zprávy ze dne 26. 6. 2007 (č. l. 7771 tr. spisu). Hlavní líčení, které bylo stanoveno na den 27. 6. a 28. 6. 2007, se uskutečnilo, přičemž usnesením soudu bylo podle §202 odst. 4, 5 tr. ř. rozhodnuto, že bude konáno v nepřítomnosti obviněného Z. H. (č. l. 7789 tr. spisu).
Hlavní líčení, které pokračovalo ve dnech 4. 9. – 6. 9. 2007, 10. 10.– 12. 10. 2007, 23. 1. – 24. 1. 2008 a 6. 3.– 7. 3. 2008, se již konalo za přítomnosti obviněného.
Opatřením předsedy senátu Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2007, sp. zn. 1 T 10/2006 (č. l. 7861 tr. spisu), byl přibrán doc. MUDr. Petr Svoboda, CSc., znalec z oboru zdravotnictví, odvětví interna, za účelem zhodnocení aktuálního zdravotního stavu obviněného Z. H. a zjištění, zda je vzhledem ke zdravotním potížím, které vyplývají z dokladů, schopen účasti u hlavního líčení (s možnými úlevami tj. stát, sedět, ležet apod., podle jeho potřeby s možnými častějšími přestávkami), a dále, zda byl ze stejných důvodů schopen účasti u hlavního líčení dne 27. 6. – 28. 6. 2007, z něhož se omluvil.
V závěru vyžádaného znaleckého posudku, který byl Krajskému soudu v Brně doručen dne 15. 7. 2007, se mimo jiné konstatuje: „…obžalovaný prodělal operaci páteře v důsledku degenerativního onemocnění – herniace obratlového disku v lednu 2004 a od té doby potíže neměl. Ty se objevily až v půli června 2007, bezprostředně před hlavním líčením. Z dokumentace je však zřejmé, že zatím nevzbuzují obavy ošetřujících lékařů (obžalovaný má vycházky, na kontroly dochází). Je objednán na neurologii koncem července, tam se pak rozhodne, zda bude indikováno vyšetření CT či magnetickou resonancí. Současné potíže mohou být agravací, ale může se též jednat o zcela reálné potíže. Přesto mu současný stav neznemožňuje účast u hlavního líčení zejména za předpokladu soudem navrhovaných úlev, které by měly spočívat v umožnění obžalovanému zaujmout jednu pozici – nejlépe asi v sedě a tu pak po dobu líčení neměnit, a to ani při oslovování senátu“ (vše na č. l. 7889 tr. spisu) .
Podle názoru Nejvyššího soudu nelze Krajskému soudu v Brně vytknout, že konal hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného Z. H., k čemuž dal ostatně souhlas. Jeho zdravotní stav nebyl takového charakteru, aby se v uvedených dnech nemohl nařízeného hlavního líčení, a to s výše uvedenými úlevami, zúčastnit, jak je zřejmé z vyžádaného znaleckého posudku. Současně je nutno zdůraznit, že obviněný vůbec neinformoval soud prvního stupně, a to před konáním hlavního líčení ve dnech 27. 6. a 28. 6. 2007, že mu dne 21. 6. 2007 zemřela matka, a že v důsledku této skutečnosti není jeho psychický stav dobrý. To učinil až mnohem později, což plyne z trestního spisu. Dovolání, které bylo v příslušné části podáno s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tudíž nutno vyhodnotit jako zjevně neopodstatněné.
V rámci výše citovaného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Z popsaných důvodů je nutno označit za irelevantní námitky obviněného Z. H., jimiž s odkazem na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zpochybňuje správnost v soudním řízení učiněných skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení ve věci provedených důkazů. Tak je tomu v případě, když tvrdí, že skutkový stav nebyl správně zjištěn, dokazování zůstalo neúplné, provedené důkazy byly soudy nesprávně hodnoceny a byla porušena ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a §125 odst. 1 tr. ř. Jak již bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat. To platí i o jeho obecně formulované výtce, že došlo k extrémně nesprávnému právnímu posouzení skutku. Současně považuje Nejvyšší soud za potřebné poznamenat, že z odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, a to v návaznosti na odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Brně, plyne, jaké skutečnosti soudy vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soudy vypořádaly s obhajobou obviněného a proč nevyhověly jeho návrhům na doplnění dokazování.
Je potřebné připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uvedených námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. V opačném případě nelze konat přezkum napadeného rozhodnutí.
V dovolání obviněný Z. H. rovněž uplatňuje výtku, jíž zpochybňuje aplikaci okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, a to ohledně zákonného znaku škody velkého rozsahu, kterou měl způsobit. Tvrdí, že nebylo vzato v úvahu, že naprostá většina osob, jimž byly úvěry ze stavebního spoření poskytnuty, tyto řádně splácela, a naopak počet těch, jež tak nečinily, byl zanedbatelný. Tato námitka, byť je v převažující části skutkového charakteru a navíc i neurčitá (neuvádí, které konkrétní splácené úvěry nebyly vzaty v úvahu) uplatněný důvod dovolání zčásti obsahově naplňuje. Nejvyšší soud tudíž posuzoval, zda je rozhodnutí zatíženo vytýkanou právní vadou.
Trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 5 tr. zák. se dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy či v žádosti o poskytnutí subvence nebo dotace uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí a takovým činem způsobí škodu velkého rozsahu.
Z ustanovení §89 odst. 11 tr. zák. vyplývá, že škodou velkého rozsahu se rozumí škoda dosahující nejméně částky 5 000 000 Kč.
Podle §4 písm. a) tr. zák. platí, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem.
Lze poznamenat, že za sjednávání úvěrové smlouvy je třeba považovat postup při jejím uzavírání. Za nepravdivé se považují údaje, kdy jejich obsah vůbec neodpovídá skutečnému stavu, o němž je podávána informace, a to byť jen o některé skutečnosti důležité pro uzavření úvěrové smlouvy. Za hrubě zkreslené údaje považujeme takové, které mylně nebo neúplně informují o podstatných a důležitých okolnostech pro uzavření úvěrové smlouvy, což může vést k zásadně nesprávným závěrům o skutečnostech rozhodných pro její uzavření. Podstatné údaje zamlčí ten, kdo neuvede při sjednávání úvěrové smlouvy jakékoli údaje, které jsou rozhodující nebo zásadní (tj. podstatné) pro její uzavření, tedy takové údaje, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že úvěrová smlouva by nebyla uzavřena, anebo by sice byla uzavřena, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto údaje zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny.
Základní skutková podstata trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák. vůbec není vázána na způsobení škody nebo na úmysl pachatele takový následek způsobit. Způsobí-li však pachatel jednáním uvedeným v této skutkové podstatě škodu, je její výše jedním ze znaků kvalifikované skutkové podstaty tohoto trestného činu. Pouze v případě, že pachatel tohoto trestného činu podmínky uzavřené smlouvy plní, tj. splácí úvěr v dohodnutých termínech, nebude zpravidla možno na straně věřitele dovodit vznik škody jako podmínku trestní odpovědnosti pachatele ve smyslu kvalifikované skutkové podstaty tohoto trestného činu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 761/2005, ze dne 10. 5. 2006, sp. zn. 7 Tdo 500/2006, ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 3 Tdo 606/2009, a další).
Podle názoru Nejvyššího soudu je ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 7. 2009, sp. zn. 1 To 29/2009 (viz jejich konstatování ve zkrácené formě v úvodu tohoto usnesení), evidentní, že obviněný Z. H. naplnil všechny zákonné znaky trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák., tj. v základní skutkové podstatě, včetně úmyslného zavinění ve smyslu ustanovení §4 písm. a) tr. zák. Toto konstatování je důvodné, neboť při sjednávání úvěrových smluv uvedl nepravdivé údaje. Jako obchodní zástupce Českomoravské stavební spořitelny, a. s. a Hypo stavební spořitelny, a. s. dílem sám, dílem společně po domluvě s obviněným M. Z. obchodním zástupcem Všeobecné stavební spořitelny, Komerční banky a. s. a Wüstenrot stavební spořitelny, a. s., dílem po společné domluvě s jednotlivými v rozsudku uvedenými spoluobviněnými či dalšími osobami, jakožto klienty uvedených stavebních spořitelen, sepsal ve zjištěném období 44 žádostí o poskytnutí úvěru či meziúvěru ze stavebního spoření. K žádostem obviněný opatřoval s jmenovaným obviněným, se souhlasem a vědomím dalších spoluobviněných nebo i bez souhlasu a vědomí dalších klientů stavebních spořitelen, různé zfalšované listinné podklady – potvrzení o příjmu, daňová přiznání, ručitelské závazky, smlouvy o převodech nemovitostí, výpisy z katastru nemovitostí, potvrzení o ohlášení staveb, ověřovací doklady a doklady o účelovém využití úvěrových prostředků, a to za účelem vylepšení úvěrovým podmínkám neodpovídající zákaznické bonity jednotlivých žadatelů. Na základě těchto i eventuálně dalších legálně zajištěných podkladů s obviněným M. Z. inicioval uzavření smluv o poskytnutí úvěru, meziúvěru či překlenovacího úvěru ze stavebního spoření, když k jeho poskytnutí u většiny případů došlo. Rovněž je zřejmé, že svým jednáním pod body 2/, 18/, 23/, 25/, 30/, 32/, 36/ – 37/, 39/, 42/, 45/, 49/, 55/ – 56/, 58/, 63/ rozsudečného výroku obviněný způsobil škodu ve výši 4.175.282,- Kč, přičemž jeho jednání pod body 24/ a 65/ směřovalo ke způsobení škody ve výši 4.500.000,- Kč.
Vrchnímu soudu v Olomouci nelze vytknout pochybení, pokud vycházel z výše připomenutého právního názoru ohledně škody u trestného činu podle §250b tr. zák. a po doplnění dokazování u veřejného zasedání o některé listinné důkazy a po vyhodnocení důkazů zohlednil skutečnost, že některé konkrétní úvěry (jednání pod body 1/, 3/ – 5/, 7/, 9/ – 14/, 16/, 17/, 19/ 21/, 22/, 27/, 29/, 43/, 51/ – 53, 60/ a 64/) byly řádně splaceny, popřípadě, že jsou řádně spláceny, a tudíž, že v těchto případech škoda nevznikla. Současně ze skutkových okolností nevyplývá, že by z celkové částky 8.675.822,- Kč (je tvořena součtem obviněným způsobené škody a škody, k níž jeho jednání směřovalo a naplňuje znak škody velkého rozsahu ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák.), jež byla pro odvolací soud podkladem pro aplikaci kvalifikované skutkové podstaty podle §250b odst. 5 tr. zák., měly být odečteny i jiné peněžní částky, a to u dalších údajně řádně splácených úvěrů, jak tvrdí obviněný. Jeho námitku, kterou v mimořádném opravném prostředku formálně relevantně uplatnil, proto nelze akceptovat.
Z popsaných důvodů Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného Z. H. jako zjevně neopodstatněné.
V mimořádném opravném prostředku nejvyšší státní zástupkyně v podrobnostech vytýká, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, což dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově naplňuje.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí tohoto dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, přičemž dospěl k následujícím závěrům.
Podle §7 odst. 1 tr. zák. platí, že jednání pro společnost nebezpečné, které záleží v organizování zvlášť závažného (§41 odst. 2 tr. zák.) trestného činu, v opatřování nebo přizpůsobování prostředků nebo nástrojů k jeho spáchání, ve spolčení, srocení, v návodu nebo pomoci k takovému trestnému činu anebo v jiném úmyslném vytváření podmínek pro jeho spáchání, je přípravou k trestnému činu, jestliže nedošlo k pokusu ani dokonání trestného činu.
Zákon v §8 odst. 1 tr. zák. stanoví, že jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Jak již bylo výše řečeno, Vrchní soud v Olomouci kvalifikoval jednání obviněného Z. H. jako trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 5 tr. zák. ve stadiu přípravy podle §7 odst. 1 tr. zák., zčásti ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. (body 1/ – 6/, 9/, 12/ – 14/, 18/ – 19/, 21/ – 22/, 25/, 27/, 30/, 32/, 36/ – 37/, 42/ – 43/, 45/, 49/, 51/, 53/, 56/ – 57/, 63/ – 65/). K použité právní kvalifikaci odvolací soud konstatoval: „…pokus podle §8 odst. 1 tr. zák. je vymezován jako jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu, jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Je tudíž (oproti přípravě k trestnému činu) vývojovým stadiem bezprostředně předcházející dokonání trestného činu. Bezprostřednost, která je základním pojmovým znakem pokusu odlišujícím ho od přípravy, je naukou i judikaturou vymezována tak, že se jí rozumí případy, kdy pachatel započal s jednáním popsaným ve skutkové podstatě trestného činu, o jehož dokonání usiluje, tedy začal naplňovat objektivní stránku trestného činu, ale ještě ji zcela nenaplnil (jde o tzv. počátek provádění ve smyslu objektivní teorie pokusu) nebo pachatel ještě nezapočal s jednáním popsaným ve skutkové podstatě trestného činu, kdy mezi objektem trestného činu, o nějž se pokouší, a možným následkem poslední rozhodná překážka není.“ Soud druhého stupně rovněž odkázal na podmínky, za nichž vzniká škoda ve smyslu kvalifikačních znaků obsažených v §250b odst. 3 až odst. 5 tr. zák. s tím, že nemohl akceptovat závěr prvostupňového soudu, že již ty případy, kdy jednotliví žadatelé podali neúspěšnou žádost o poskytnutí stavebního úvěru, (podloženou skutečnosti neodpovídajícími doklady), je třeba posuzovat jako jednání, které dospělo do vývojového stadia pokusu ve vztahu ke způsobení škody. Taktéž uvedl: „Jestliže k reálnému zmenšení majetku poškozeného je nezbytné nejprve vyplacení prostředků peněžním ústavem, k němuž nemůže dojít, aniž by byla uzavřena smlouva o úvěru (na jejímž základě by bylo plnění poskytnuto), pak samotné podání návrhu – žádosti o uzavření úvěrové smlouvy není možno považovat za jednání, jímž by pachatel ve vztahu ke vzniku škody překonával poslední rozhodnou překážku bránící dokonání. Z tohoto pohledu je odvolacím soudem za jednání bezprostředně směřující k dokonání kvalifikované skutkové podstaty úvěrového podvodu, tedy vzniku škody, považováno až jednání spočívající v uzavření smlouvy, neboť teprve tímto jednáním učinil pachatel vše nezbytné pro to, aby následně mohl škodlivý následek přivodit“ (vše na str. 60 rozhodnutí soudu druhého stupně).
Výše citovaný právní názor Vrchního soudu v Olomouci nelze akceptovat, jak důvodně tvrdí i nejvyšší státní zástupkyně v dovolání. V souvislosti s otázkou přípravy a pokusu trestného činu je potřebné uvést, že jestliže pachatel naplnil znaky základní skutkové podstaty podle §250b odst. 1 tr. zák. nebo §250b odst. 2 tr. zák., ale jeho úmysl směřoval ke způsobení značné škody, což se mu však nepodařilo realizovat, jde o pokus trestného činu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. či §250b odst. 2, 4 písm. b) tr. zák. Takové případy nelze posuzovat jako přípravu k uvedenému trestnému činu, i pokud by jednání pachatele směřující ke způsobení značné škody zůstalo jen ve stadiu přípravy. Tzv. kvalifikovaná skutková podstata, která je souhrnem znaků základní skutkové podstaty a znaků podmiňujících použití vyšší trestní sazby, byla totiž již v některých svých znacích realizována, tj. ve znacích naplňujících základní skutkovou podstatu. Pachatelovo jednání posuzované jako celek tím již překročilo stadium přípravy a dostalo se do stadia pokusu, neboť pachatel již začal uskutečňovat jednání popsané ve skutkové podstatě trestného činu (Šámal, P., Púry, F., Rizman, S., Trestní zákon. Komentář. 5. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, str. 1375) – (srov. přiměř. rozh. č. 36-II/2006 Sb. rozh. tr.). V této souvislosti je potřebné označit za nepřípadný odkaz odvolacího soudu na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 761/2005, a to při argumentaci na str. 60 napadeného rozsudku, jež byla v předchozím odstavci blíže popsána. S dovolatelkou lze souhlasit i v tom, že „Pokud by bylo možné připustit právní názor, že takové jednání dospělo toliko do stadia jednání přípravného, pak je třeba si v této souvislosti položit otázku, jakým způsobem by bylo možno nahlížet na jednání, spočívající v pouhém obstarávání zfalšovaných dokladů, potvrzující reálně neexistující podmínky pro poskytnutí úvěrových finančních prostředků a splňující podmínky trestnosti ve smyslu §7 odst. 1 tr. zák.“ Uvedené skutečnosti vedou k závěru, že jednání obviněného Z. H., jak je popsáno v tzv. skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku (str. 3 až 22 rozhodnutí), bylo nesprávně právně posouzeno.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., který nejvyšší státní zástupkyně rovněž uplatnila, je možno vytýkat, že nebyl učiněn určitý výrok, který v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou nebo určitý výrok učiněn byl, ale není úplný. Chybějícím výrokem se rozumí výrok jako celek, který příslušný orgán činný v trestním řízení nevyslovil, ačkoliv podle zákona tak učinit měl. Neúplný výrok je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem. Pod tento dovolací důvod naopak nespadá absence či neúplnost odůvodnění, třebaže činí rozhodnutí nepřezkoumatelným, pokud v něm žádný výrok nechybí ani není neúplný. Náležitosti výrokové části rozsudku jsou vymezeny zejména v ustanovení §120 odst. 1 písm. c), odst. 3, §121 až §124 tr. ř.
Zmíněný důvod dovolání nejvyšší státní zástupkyně spatřuje konkrétně v námitkách, jež byly reprodukovány na str. 9 tohoto usnesení dovolacího soudu.
Je potřebné připomenout, že obviněný Z. H. byl napadeným rozsudkem odvolacího soudu po stránce skutkové uznán vinným 44 dílčími skutky (útoky), viz dílčí skutky (útoky) pod body ad 1/ – 7/, 9/ – 14/, 16/ – 19/, 21/ – 25/, 27/, 29/ – 30/, 32/, 36/ – 37/, 39/, 42/ – 43/, 45/, 49/, 51/ – 53/, 55/ – 58/, 60/, 63/ – 65/, jež jsou popsány ve výroku rozhodnutí (str. 4 až 22) a navazují na návětí tzv. skutkové věty (str. 3). Rozsudek obsahuje na str. 23 výrok, že obviněný (tím) spáchal: „trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 5 tr. zák. ve stadiu přípravy podle §7 odst. 1 tr. zák., zčásti ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. (body 1/ – 6/, 9/, 12/ – 14/, 18/ – 19/, 21/ – 22/, 25/, 27/, 30/, 32/, 36/ – 37/, 42/ – 43/, 45/, 49/, 51/, 53/, 56/ – 57/, 63/ – 65/)“. Součástí výroku je na str. 22 rozhodnutí právní věta, že obviněný „zčásti sám, zčásti společným jednáním se dopustil jednání pro společnost nebezpečného, které záleželo v opatřování prostředku ke spáchání zvlášť závažného trestného činu spočívajícího v tom, že při sjednávání úvěrových smluv uvede nepravdivé údaje a takovým činem způsobí škodu velkého rozsahu, přičemž nedošlo k jeho pokusu ani dokonání“ .
Podle Nejvyššího soudu nelze souhlasit s názorem nejvyšší státní zástupkyně vysloveným v dovolání (v důsledku písařské chyby se též nepřesně uvádí, že jednání obviněného bylo „posouzeno jakožto trestný čin úvěrového podvodu podle §250 odst. 1, 5 tr. zák., spáchaný zčásti ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., dílem dokonaný a dílem ve stadiu přípravy podle §7 odst. 1 tr. zák.“ ), že napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci vykazuje vady ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Předně výše citovaný výrok rozhodnutí, který se týká právního posouzení jednání obviněného, evidentně zahrnuje celou tzv. skutkovou větu [tj. návětí a všech 44 dílčích skutků (útoků)]. Pouze s ohledem na větší přehlednost bylo namístě, a to po konstatování, že obviněný spáchal „trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 5 tr. zák. ve stadiu přípravy podle §7 odst. 1 tr. zák. …“ , za těmito slovy a před dalším textem uvést v závorce číselné označení konkrétních dílčích skutků (útoků), jež nebyly spáchány ve spolupachatelství. Ze současného znění zmíněného výroku plyne, že jsou to všechny dílčí skutky (útoky), kromě těch, jež jsou výslovně označeny (v závorce na konci výroku) za spáchané ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Rovněž tzv. právní věta, shora citovaná, je v souladu s aplikovanou, byť z výše popsaných důvodů chybnou, právní kvalifikací. I zde bylo pro větší přehlednost vhodné uvést v závorce číselné označení dílčích skutků (útoků), a to jednak spáchaných samostatným jednáním a jednak spáchaných ve spolupachatelství. Lze oprávněně uzavřít, že výrok přezkoumávaného rozsudku není neúplný, jak je tvrzeno v příslušné části mimořádného opravného prostředku.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud shledal, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně je zčásti důvodné. Proto podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. a za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. (dovolání podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného) zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 7. 2009 pod sp. zn. 1 To 29/2009, a to v části týkající se obviněného Z. H. Současně zrušil další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Úkolem soudu druhého stupně bude, a to při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního řádu, věc projednat v takovém rozsahu, aby mohl učinit o podaných odvoláních zákonu odpovídající rozhodnutí. Zároveň lze ve smyslu ustanovení §265s odst. 1 tr. ř. odkázat na výše uvedený právní názor, který v tomto usnesení Nejvyšší soud vyslovil. Současně je potřebné upozornit, aniž by však dovolací soud chtěl předjímat výsledek odvolacího řízení, že v případě nového rozhodnutí o vině obviněného, by se soud druhého stupně měl zabývat tím, zda nový trestní zákoník (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších právních předpisů), který nabyl účinnosti ode dne 1. 1. 2010, není ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku pro obviněného příznivější, než dřívější trestní zákon (zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších právních předpisů).
V souladu s trestním řádem bylo o podaných mimořádných opravných prostředcích rozhodnuto v neveřejném zasedání, a to o dovolaní obviněného Z. H. podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. a o dovolání nejvyšší státní zástupkyně podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 4. srpna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k