ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.4585.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 4585/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně RNDr. Z. S. , bytem v P., zastoupené JUDr. Janem Kuželem, advokátem se sídlem v Praze 1, Platnéřská 9, proti žalovanému D. K. , zastoupenému JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 28, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 181/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. března 2010, č. j. 17 Co 561/2009-62, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.800,- Kč k rukám JUDr. Jana Kužela, advokáta se sídlem v Praze 1, Platnéřská 9, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. dubna 2009, č. j. 11 C 181/2008-36, přivolil k výpovědi žalobkyně z nájmu žalovaného k „bytu domu v k. ú. B., obec P., (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), určil, že nájem bytu zanikne v tříměsíční výpovědní lhůtě, a uložil žalobkyni povinnost uhradit žalovanému do tří dnů od předložení dokladů nezbytné stěhovací náklady, které mu vzniknou; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem
ze dne 16. března 2010, č. j. 17 Co 561/2009-62, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet prvního dne následujícího kalendářního měsíce po právní moci rozsudku; zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, k němuž se žalobkyně prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila.
Jelikož rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci, nemůže být dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). Z následujících důvodů pak nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (srov. §237 odst. 3 věta za středníkem o. s. ř.). Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. pak přichází v tomto případě v úvahu pouze tehdy, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu
(srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 29. června 2004, sp. zn.
21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopise Soudní judikatura, a z 23. srpna 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky
z 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze 7. března 2006,
sp. zn. III. ÚS 10/06, z 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, a z 28. července 2010,
sp. zn. IV. ÚS 1464/10).
S přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) však dovolatel takovou vadu (vadu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) uplatnil námitkou, že „soud prvního stupně měl učinit dotaz na příslušný stavební úřad, zda by bylo lze navrhovanou stavbu vůbec realizovat“. Tato námitka však k výkladu procesního předpisu nesměřovala, a proto jí nelze přípustnost dovolání založit. Navíc z hlediska ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. není právně významná každá vada řízení; relevantní jsou jen takové vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. O takovou vadu – s přihlédnutím k charakteru uplatněné námitky – však v posuzovaném případě nejde.
Námitkami směřujícími proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – čerpal svá skutková zjištění pro právní názor, že výpověď z nájmu bytu není v daném případě výkonem práva v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“), dovolatel uplatnil rovněž nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř.
Ve vztahu k dovolacím námitkám podřaditelným pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze uvést následující.
Zpochybnil-li dovolatel správnost právního názoru, který odvolací soud přijal
podle §3 odst. 1 obč. zák., a to i poukazem na okolnosti uvedené v dovolání, jímž navíc přikládal jiný právní význam, lze konstatovat, že Nejvyšší soud České republiky opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné
pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. ledna 2005, sp. zn.
26 Cdo 866/2004, ze dne 9. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, a ze dne 23. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi. Navíc otázka rozporu výpovědi z nájmu bytu s dobrými mravy přípustnost dovolání založit nemůže ani proto, že odvolací soud ji posoudil v souladu s judikaturou dovolacího soudu (srov. zejména rozhodnutí uveřejněné pod č. 36 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996, dále např. rozsudky Nejvyššího soudu z 9. ledna 2001, sp. zn. 26 Cdo 1679/99, z 16. března 2004, sp. zn. 26 Cdo 1619/2003, uveřejněný pod C 2682 v sešitě 29 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu,
z 23. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 2695/2003, z 13. května 2005, sp. zn. 26 Cdo 2297/2004, tj. rozhodnutí, na něž v dovolání odkázal dovolatel, či z 20. dubna 2006, sp. zn.
26 Cdo 1359/2005). Správně přitom zohlednil právně významné okolnosti na straně obou účastníků řízení, tj. i na straně dovolatele (tedy jeho zdravotní stav, věk, a především skutečnost, že odmítl nabízené náhradní byty).
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání
ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal dovolatele, který zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobkyni v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.500,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 10. srpna 2011
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu