ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.1663.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 1663/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobce JUDr. V. M., správci konkurzní podstaty KVINTET CZ a. s., se sídlem v Klášterci nad Ohří, Nádražní 151, zastoupeného JUDr. Vladimírem Doležalem, advokátem se sídlem v Praze 7, Dobrovského 10, proti žalované České republice - Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o 4.733.463 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 113/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2008, č. j. 30 Co 150/2008 - 235, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 31.10.2007, č.j. 21 C 113/2002-220, zamítl v odstavci I. žalobu o zaplacení částky ve výši 4.733.463 Kč s 15 % úrokem z prodlení od 8.12.1999 do zaplacení a současně rozhodl o nákladech řízení. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že dne 22.1.1999 podal žalobce přiznání k dani z přidané hodnoty, v němž uplatnil nadměrný odpočet daně ve výši 4.011.347 Kč. Vzal za prokázané, že Finanční úřad pro Prahu 1 dne 17.5.1999 vydal platební výměr č.j. 96622/99/001911/5725, jímž byl stanoven základ daně a výše daně z přidané hodnoty tak, že nadměrný odpočet činí částku 1.500 Kč. Dále zjistil, že proti shora uvedenému rozhodnutí podal žalobce odvolání, jemuž Finanční ředitelství pro hl.m. Prahu rozhodnutím ze dne 22.11.1999, č.j. FŘ – 5117/3/99 vyhovělo a platební výměr změnilo tak, že přiznalo žalobci nárok na nadměrný odpočet ve výši 4.011.347 Kč. Dospěl k závěru, že v dané věci není dána odpovědnost státu za škodu podle ustanovení §8 odst. 1,2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“), neboť v dané věci nedošlo ke změně pravomocného rozhodnutí, nýbrž došlo ke změně nepravomocného rozhodnutí v odvolacím řízení. Též vyslovil, že v projednávané věci nelze aplikovat ani §8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., neboť platební výměr ze dne 17.5.1999 není rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc. Dále zaujal názor, že v dané věci nebyl splněn ani další předpoklad odpovědnosti státu za škodu, tedy vznik škody jako majetkové újmy, která by mohla spočívat ve zmenšení majetkového stavu žalobce, popřípadě v tom, že nedošlo při běžných věcech k jeho rozmnožení. Uzavřel, žalobce neprokázal ani příčinnou souvislost mezi rozhodnutím správce daně a vzniklou škodou .
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13.5.2008, č. j. 30 Co 150/2008 - 235, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Podle odvolacího soudu žalobou je uplatněn nárok na náhradu škody, která byla způsobena nezákonným rozhodnutím, a to platebním výměrem ze dne 17.5.1999. Zaujal názor, že soud prvního stupně správně posoudil předpoklady odpovědnosti za tvrzenou škodu podle zákona č. 82/1999 Sb. ve znění účinném do 26.4.2006. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně neshledal nárok na náhradu škody, která měla vzniknout nezákonným rozhodnutím ze dne 17.5.1999. Shodně se soudem prvního stupně věc posoudil ve smyslu ustanovení §8 odst. 1,2 zákona č. 82/1999 Sb. s tím, že rozhodnutím ze dne 22.11.1999 nebylo změněno pravomocné rozhodnutí. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že odpovědnost za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím je dána zásadně tehdy, bylo-li pravomocné rozhodnutí pro nezákonnost zrušeno či změněno, přičemž správně soud uzavřel, že v dané věci nedošlo ke změně pravomocného rozhodnutí, nýbrž došlo ke změně nepravomocného rozhodnutí v odvolacím řízení. Dále dospěl k závěru, že nebyl naplněn ani předpoklad odpovědnosti za škodu podle §8 odst. 3 zákona, neboť rozhodnutí ze dne 17.5.1999 nebylo vykonatelné bez ohledu na právní moc. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že v řízení nebyla prokázána tvrzená škoda ani příčinná souvislost mezi touto škodou a nezákonným rozhodnutím.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena a zároveň zde je řešena právní otázka, která byla soudy obou stupňů řešena v rozporu s hmotným právem. Tvrdil existenci dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a), b) o.s.ř. Namítal, že na daný případ je třeba aplikovat ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., neboť se jedná o rozhodnutí nepravomocné a je sice nevykonatelné ve smyslu striktně právního výkladu daného pojmu, avšak znamená, že požadovaný nadměrný odpočet DPH nebude oprávněnému subjektu vyplacen. Dovolatel považoval za podstatu dovolání a přezkumu dovolacím soudem, zda rozhodnutí finančního úřadu, kterým nebyl přiznán nárok na nadměrný odpočet DPH a toto rozhodnutí bylo změněno v rámci odvolacího řízení (než nabude právní moci), je nezákonným rozhodnutím ve smyslu ustanovení §8 zákona č. 82/1998 Sb. či nikoli. Podle dovolatele pokud na daný případ nelze aplikovat zákon č. 82/1998 Sb., je třeba použít obecnou úpravu odpovědnosti za škodu podle o.z. Poukazoval na skutečnost, že výše škody byla znaleckým posudkem určena dostatečně, jedná se o náhradu ušlého zisku a jeho výše bude vždy určitou spekulací. Tvrdil, že v dané věci byly splněny podmínky, za kterých je přípustná změna žaloby. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.), se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, postupoval v řízení o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (srov. čl. II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o.s.ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ v posuzované věci nejde.
V případě přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného meritorního rozhodnutí se může oprávněným předmětem dovolacího přezkumu stát jen takový dovolací důvod, který odpovídá ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci); ostatní dovolací důvody (odst. 2 písm. a/, odst. 3 téhož ustanovení) se předmětem dovolacího přezkumu, v návaznosti na přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, stát nemohou.
Dovolací soud v projednávané věci vychází z názoru zaujatém ve svém rozhodnutí ze dne 8.7.2011, sp.zn. 28 Cdo 3742/2010. Ve shora citovaném rozhodnutí zaujal názor, že není v pravomoci civilních soudů posuzovat zákonnost či nezákonnost rozhodnutí správních orgánů. Při zvažování důvodnosti nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím jsou soudy vázány rozhodnutím příslušných orgánů toto rozhodnutí přezkoumávajících (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 4.2009, sp.zn. I. ÚS 3009/08 , usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 541/08, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2345/2002, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 4030, CD 4/2007). Není-li zde autoritativního rozhodnutí o nezákonnosti rozhodnutí správního orgánu, nelze vyhov ě t žalob ě na náhradu škody jím zp ů sobené, nebo ť v souladu se zásadou presumpce správnosti tohoto rozhodnutí není možné zpochyb ň ovat jeho zákonnost.
Dovolací soud dále dodává, že zpochybňuje-li dovolatel znalecký posudek, na jehož základě byla stanovena výše vzniklé škody, napadá tak správnost hodnocení důkazů, které přitom není otázkou právní, ale otázkou skutkových zjištění (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09), a které lze zpochybnit pouze dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř., ten je ovšem možné uplatnit pouze v případech, je-li dovolání již jinak - podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. - přípustné, je-li přípustnost dovolání teprve zvažována podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemohou námitky vůči rozsahu a způsobu zjištění skutkového stavu přípustnost dovolání založit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 618/2004).
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že podle obsahu spisu (zejména vyjádření žalovaného na č.l.41 p.v.) je patrno, že žalobce podáním ze dne 28.2.2000 uplatnil nárok na úhradu škody způsobené ve výši 2,500.00 Kč. Tuto výzvu žalovaný považoval za začátek předběžného projednávání nároku na náhradu škody s žalobcem. Z důvodů ve svém vyjádření podrobně rozvedených však žalovaný nemohl přistoupit na požadavek žalobce na přiznání požadovaného nároku na náhradu škody a vyloučil rovněž možnost uzavřít smír se žalobcem. Proto od počátku setrval na zamítnutí žaloby. Podmínka předběžného projednání nároku žalobce tak byla od počátku řízení splněna.
Dovolací soud nemá důvodu se odchýlit od závěru odvolacího soudu, že v dané věci nebyly splněny podmínky odpovědnosti státu za škodu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., t.j. vznik škody a příčinou souvislost mezi tvrzenou škodou a nezákonným rozhodnutím.
Rovněž je nutno podotknout, že pokud jde o dovolání žalobce do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání přípustné není, a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) – srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod pořadovým číslem 88, a publikovaném pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
Tvrzení obsažená v dovolání žádný ze znaků přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. (judikatorní přesah či kontradikce, právní otázka řešená v rozporu s hmotným právem) však nenaplnila.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o. s. ř. za použití ustanovení §218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalované v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. prosince 2011
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu