ECLI:CZ:NS:2012:11.TDO.709.2012.1
sp. zn. 11 Tdo 709/2012-78
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. listopadu 2012 o dovolání obviněného Mgr. K. J. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 2. 2012, sp. zn. 9 To 593/2011, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 69/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Mgr. K. J. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 9. 2011, sp. zn. 12 T 69/2011, byl obviněný Mgr. K. J. uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců se zařazením pro jeho výkon do věznice s dozorem podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
Stalo se tak na podkladě zjištění, že v době od měsíce dubna 2009 včetně do měsíce prosince 2010 včetně v B. ani jinde neplnil svoji vyživovací povinnost na zletilou dceru A. J. , která je studentkou Mendelovy univerzity – fakulty lesnické v Brně, a mladistvou dceru R. J. , která studuje Gymnasium v Brně, která mu byla stanovena rozsudkem Krajského soudu v Brně, sp. zn. 37 Co 368/2004, ze dne 28. 7. 2005 s právní mocí dnem 7. 9. 2005 v návaznosti na rozsudek Městského soudu v Brně, sp. zn. 22 P 54/1998, ze dne 8. 6. 2004, ve výši 2.000,- Kč měsíčně na dceru A. a ve výši 1.900,- Kč měsíčně na dceru R. splatných do pátého dne v měsíci předem k rukám matky dětí J. J. , a dluží tak za uvedené období A. J. částku 32.000,- Kč a J. J. částku 49.600,- Kč, když této dne 27. 7. 2009 poukázal na výživné částku ve výši 300,- Kč, a jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Městského soudu v Brně, sp. zn. 92 T 39/2009, ze dne 14. 5. 2009 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně, sp. zn. 4 To 290/2009, ze dne 28. 7. 2009 odsouzen za trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. účinného do 31. 12. 2009 k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců se zkušební dobou v trvání třiceti šesti měsíců.
O odvolání obviněného Mgr. K. J. rozhodl Krajský soud v Brně napadeným usnesením ze dne 2. 2. 2012, sp. zn. 9 To 593/2011, tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že skutek tak, jak je popsán ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně není dostatečně podložen důkazním materiálem a rozhodnutí soudu není náležitě odůvodněno. Soud nepřihlédl ke všem skutečnostem, které v průběhu dokazování vyplynuly, a neprovedl důkazy jím navrhované. Neplacení výživného se nedopustil úmyslně nebo z nedbalosti, ale pouze z důvodu nemožnosti zajištění zaměstnání, a to i na nižších postech. Kvůli tomu pak neměl v rozhodné době prakticky žádné příjmy, přitom není pravdou, že by si v tomto čase platil vlastní studium. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu projednání.
Toto dovolání obviněný doplnil podáním dne 10. 7. 2012. Uvedl, že až po rozhodnutí odvolacího soudu dne 20. 2. 2012 získal zaměstnání, v němž dosahoval příjmu 30.000,- Kč hrubého, a o které s ohledem na své odsouzení s velkou pravděpodobností přijde. Po propuštění z výkonu trestu tak bude opět v evidenci Úřadu práce a nebude moci doplatit dlužné výživné, na které si hodlal vzít půjčku. Výkon trestu je tedy v rozporu se zájmy dětí, které tak nebudou od něj dostávat výživné, které nyní, když získal zaměstnání, mohl bez problémů platit. Zmínil své nedobré vztahy s bývalou manželkou, které zanechaly stopy na jeho psychickém stavu a ovlivňovaly jej při zajišťování zaměstnání, podnikání i zajišťování finančních prostředků. Soudy tudíž pochybily, pokud odmítly nechat vyhotovit psychologický a psychiatrický posudek na jeho osobu a nepřipojily jednak spis Městského soudu v Brně, sp. zn. 22 P 54/98, dokumentující jeho snahu stýkat se s dětmi, jednak spisy týkající se protiprávní činnosti jeho bývalé manželky. V souvislosti s jeho možností pracovního uplatnění taktéž nezohlednily jeho péči o starého a nemocného otce. Nebyl prokázán jeho úmysl neplatit výživné, které navíc nebylo stanoveno podle jeho skutečných příjmů, když nebyly zkoumány ani jeho majetkové poměry ani finanční situace, která byla ovlivněna trestnou činností jeho manželky. Soudy nezkoumaly, zda měl možnost poskytovat odpovídající plnění v naturální formě a jaký postoj k tomuto plnění měla bývalá manželka i obě děti. Konstatoval, že nebyl správně zjištěn skutkový stav věci, rozhodnutí obou soudů vycházela z nesprávného hmotně právního posouzení skutku, nebyla správně posouzena objektivní i subjektivní stránka jeho jednání, když se v jeho případě nemohlo jednat o úmyslný trestný čin. Rozvedl též své námitky směřující proti obsahu odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů s odkazem na judikaturu Ústavního soudu. Taktéž vytkl, že nebyla dodržena přiměřenost trestní sankce porušením spravedlivé rovnováhy mezi obecnými zájmy společnosti a ochranou základních práv jedince. Nebyly zohledněny jeho osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry a uložen mu individualizovaný trest, když trest, který mu byl uložen, označil za nezákonný a nezohledňující oprávněné zájmy dětí. Přitom svůj účel by splnil i podmíněný trest s dohledem nebo domácí vězení, nespojený s odnětím svobody, který by jej nevytrhl ze společnosti a umožnil mu zachovat si dosavadní zaměstnání a sociální vazby, neboť potřebuje být na svobodě a pracovat. Ke svým tvrzením doložil v podání blíže specifikované přílohy. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí Městského soudu v Brně i Krajského soudu v Brně a soudu prvního stupně vrátil věc k novému projednání.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřil tak, že podstatná část dovolacích námitek obviněného směřuje proti obsahu odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, přičemž podle §265a odst. 4 tr. ř. není dovolání jen proti důvodům rozhodnutí přípustné. Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze za relevantní považovat pouze tu námitku obviněného, že soud prvního stupně neprovedl jím navržené důkazy, ani se s nimi nijak nevypořádal. Za opomenutý důkaz však nelze považovat takový důkaz, který proveden byl, avšak nemá pro navrhovatele takového důkazu očekávaný či chtěný obsah, tak jak je tomu v projednávané věci v případě zpráv od Ministerstva práce a sociálních věcí a Úřadu práce. Za opomenutý důkaz ve výše naznačeném smyslu by tak bylo možno považovat toliko obviněným požadované psychologické a psychiatrické zkoumání. Státní zástupce však tuto vadu nepovažuje za tak zásadní, aby zpochybnila jinak správné skutkové a právní závěry soudů obou stupňů. Z důkazního návrhu obviněného totiž nijak nevyplývá, jaká skutečnost by měla být tímto důkazem zjištěna a jaký vztah má tento důkaz mít k uvedené trestní věci. Přestože se tedy jedná o pochybení soudu prvého stupně, pokud neprovedení tohoto evidentně nadbytečného důkazu neodůvodnil, ve svém důsledku se nejednalo o tak intenzivní zásah do práva obviněného na spravedlivý proces, aby to bylo způsobilé rozhodnutí soudů zpochybnit. V daném případě je totiž zjevné, že tento tzv. opomenutý důkaz nemůže mít vliv na závěr o vině obviněného. Státní zástupce tedy navrhl dovolání obviněného odmítnout jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného Mgr. K. J. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. platí, že dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,
l) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. patří mezi procesní dovolací důvody. Jeho smyslem je náprava závažných vad, které vedou k tzv. zmatečnosti rozhodnutí. Dopadá předně na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci. Podstata uvedeného dovolacího důvodu spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, avšak namísto toho v případě odvolání opravný prostředek zamítl podle §253 odst. 1 tr. ř. (bylo podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která se odvolání výslovně vzdala nebo znovu podala odvolání, které v téže věci již výslovně vzala zpět) nebo odmítl podle §253 odst. 3 tr. ř. (pro nedostatek náležitosti obsahu odvolání), aniž by však pro takový postup byly splněny procesní podmínky.
U obviněného Mgr. K. J. však o takový případ nejde, neboť Krajský soud v Brně jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) jmenovaného rozhodl ve veřejném zasedání a po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem (§254 tr. ř.). Za této situace lze dovolací důvod podle §265b odst. l písm. l ) tr. ř. uplatnit, byl-li v řízení předcházejícím rozhodnutí o řádném opravném prostředku dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V tomto směru obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci výše citovaného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Z popsaných důvodů je nutno za irelevantní považovat výhrady obviněného, pokud v podrobnostech konstatuje, že soudy chybně hodnotily důkazy a byly použity téměř výhradně jen důkazy svědčící v jeho neprospěch. Namítá, že učinily nesprávná skutková zjištění týkající se jeho osobních i majetkových poměrů, přičemž s poukazem na tyto tvrzené skutečnosti včetně toho, že v předmětné době pečoval o těžce nemocného otce, zpochybňuje schopnost své osoby výživné na své dcery platit. Rovněž vytýká, že soudy nedostatečně provedly důkazní řízení tím, že některé důkazy provedly pouze částečně, některé neprovedly vůbec, zejména pokud jde o psychologické a psychiatrické zkoumání jeho osoby a připojení spisu Městského soudu Brně sp. zn. 22 P 54/1998, a spisů týkajících se trestné činnosti jeho bývalé manželky. Nutno dodat, že i tvrzení obviněného týkající se sporů s bývalou manželkou je irelevantní a tato s jeho povinností plnit svou vyživovací povinnost vůči svým dětem nijak nesouvisí, zvlášť když jedna z jeho dcer již nabyla zletilosti. Zmíněné námitky tedy obsahově nenaplňují nejen deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný z důvodů dovolání, jak jsou v zákoně taxativně zakotveny. Jak již bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat. Pod obviněným deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani žádný jiný důvod dovolání, nelze zařadit rovněž jeho námitky směřující proti obsahu odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, neboť dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není podle ust. §265a odst. 4 tr. ř. přípustné.
K námitce obviněného stran opomenutých důkazů Nejvyšší soud dále považuje za potřebné zdůraznit, že podle ustálené judikatury jak obecných soudů, tak i Ústavního soudu není soud v zásadě povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět (např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 362/96), přičemž důkazy před odvolacím soudem se zpravidla neprovádějí a odvolací soud může řízení doplnit důkazy nezbytnými k tomu, aby mohl o odvolání rozhodnout, pouze v rámci §263 odst. 6, 7 tr. ř. Ústavní soud v řadě svých nálezů (sp. zn. III. ÚS 61/94, III. ÚS 95/97, III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 733/01, usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05, I. ÚS 152/05).
V souladu s výše uvedeným vyjádřením státního zástupce ani Nejvyšší soud neprovedení výše uvedených důkazů nepovažuje za tak zásadní pochybení, aby byly zpochybněny jinak správné skutkové a právní závěry soudů obou stupňů. Z důkazního návrhu obviněného totiž nijak nevyplývalo, jaké skutečnosti by měly být těmito důkazy zjištěny a jaký vztah mají tyto důkazy mít k uvedené trestní věci, zvláště pak, když není žádných pochybností o duševním stavu obviněného, přičemž i obsah jím požadovaných spisů údajně dokládající spory s bývalou manželkou a její trestnou činnost, není pro posouzení předmětné věci směrodatný. Přestože se tedy jedná o pochybení soudu prvého stupně, pokud neprovedení těchto evidentně nadbytečných důkazů neodůvodnil, ve svém důsledku se nejednalo o tak intenzivní zásah do práva obviněného na spravedlivý proces, aby to bylo způsobilé rozhodnutí soudů zpochybnit. V daném případě je totiž zjevné, že tyto tzv. opomenuté důkazy nemohou mít vliv na závěr o vině obviněného.
Obviněný rovněž zpochybňuje právní posouzení skutku, neboť mimo jiné tvrdí, že nebyl zjištěn jeho úmysl neplatit výživné, což obsahově důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplňuje. Nejvyšší soud proto též posuzoval, zda napadená soudní rozhodnutí jsou zatížena tvrzenou právní vadou.
Přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku spáchá ten, kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce a byl-li za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán . Z ustanovení §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku plyne, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem .
Ustanovení §85 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen ,,zákon o rodině“), zakotvuje, že vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá do té doby, pokud děti nejsou samy schopny se živit . Podle §85 odst. 2 zákona o rodině platí, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů . Podle §96 odst. 1 zákona o rodině platí, že při určení výživného přihlédne soud k odůvodněným potřebám oprávněného, jakož i ke schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného. Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného zkoumá soud, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popř. zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika .
Objektem přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku je nárok na výživu, pokud je založen na ustanoveních zákona o rodině, ve znění pozdějších předpisů. Neplněním povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného se rozumí zaviněné neplacení výživného nebo neposkytování odpovídajícího plnění v naturální formě. Rozumí se tím to, že se oprávněné osobě nedostane všeho, co je obsahem vyživovací povinnosti. Z hlediska trestní odpovědnosti je nerozhodné, zda je oprávněné osobě plněno dobrovolně či na základě výkonu rozhodnutí. Při rozhodování o vině trestným činem zanedbání povinné výživy podle §196 tr. zákoníku soud posuzuje samostatně a jako předběžnou otázku podle §9 odst. 1 tr. ř. rozsah vyživovací povinnosti a může tedy vycházet z jiného rozsahu vyživovací povinnosti, než jaký byl určen pravomocným a dosud nezměněným občanskoprávním rozhodnutím. Soud musí také nezávisle na takovém rozhodnutí řešit otázku, zda vyživovací povinnost nezanikla, zejména v důsledku toho, že oprávněná osoba je sama schopna se živit (§85 odst. 1 zákona o rodině). Za rozhodující je třeba přitom považovat, zda vzhledem ke konkrétním okolnostem má dítě skutečně možnost se samo živit (srov. č. 10/1977 Sb. rozh. tr.).
Uváží-li se tato obecná východiska na posuzovaný případ, lze důvodně konstatovat, že Městský soud v Brně (následně v odvolacím řízení Krajský soud v Brně) postupoval v souladu s trestním zákoníkem, pokud skutek uvedený v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku (viz jeho doslovná citace v úvodu tohoto usnesení), který popisuje jednání obviněného Mgr. K. J. a je blíže rozveden v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, právně kvalifikoval jako přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Brně na straně jedné, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Brně, a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. Při svém hodnotícím postupu se soudy nedopustily deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Skutková zjištění, jak je v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku popsal soud prvního stupně, jsou podložena důkazy provedenými v soudním řízení. Ze svědecké výpovědi Ing. J. J. , matky dětí A. J. a R. J. , bylo konkretizováno období, po které obviněný výživné na své dcery nehradil. Podstatná pro rozhodnutí soudu byla rovněž skutková zjištění týkající se potřeb dětí, přičemž bylo konstatováno, že starší dcera studuje vysokou školu, mladší osmileté gymnasium, přičemž nelze pominout ani zvýšené výdaje v souvislosti s jejich zdravotním stavem. Jak matka dětí zdůraznila v současné době má velké problémy se zajištěním výživy a studia. Z výpovědi svědkyně A. J. vyplynulo, že se s otcem nestýká, naposledy se viděli v roce 2006, přičemž ze strany otce nebyl žádný zájem se vídat. Své závěry soud opřel i o listinné důkazy, zejména potvrzení o studiu A. J. , soudní rozhodnutí, kterými bylo stanoveno výživné na děti, zprávu Úřadu práce Brno – město, zprávu Městské správy sociálního zabezpečení Brno, poštovní poukázky aj. Tyto důkazy si plně korespondují a společně tak vytvářejí podklad pro spolehlivý závěr o vině obviněného Mgr. K. J. , s nímž se ztotožnil i soud odvolací.
Na druhé straně byly zjištěny okolnosti, z nichž nepochybně vyplývá, že obviněný výživné úmyslně neplnil. Prvostupňový soud v odůvodnění rozsudku oprávněně zdůraznil, že obviněný sice doložil, že se ucházel o různá pracovní místa a snažil se zajistit si zaměstnání, ovšem nebyl prakticky ochoten ucházet se o jiné než vedoucí, případně manažerské pozice. Za situace, kdy byl opakovaně posouzen jako nevhodný uchazeč, ať už z důvodu nedostatku praxe, případně z jiných důvodů, měl slevit ze svých představ o ideální pracovní pozici a hledat si místo i mezi pracovními nabídkami pro středoškolsky vzdělané uchazeče, případně pro uchazeče se základním vzděláním. Nebyl totiž v situaci, kdy by si mohl dovolit ucházet se pouze o nabídky práce, jež jsou mu přímo s ohledem na jeho nejvyšší dosažené vzdělání určeny, ale měl se snažit zajistit si jakékoli pracovní místo, jehož prostřednictvím by mu plynul pravidelný měsíční příjem, ze kterého by výživné mohl hradit. Taktéž upozornil na tvrzení obviněného, že nemá žádné zdravotní problémy, přičemž městský soud neshledal ani jiné závažné důvody, které by mu v nalezení práce bránily. Konstatoval, že jeho tvrzení o marném úsilí najít si odpovídající práci, je třeba hodnotit jako účelové, zejména v kontextu se zjištěním, že je vyučen v oboru mechanik – seřizovač s maturitou, kdy navíc vystudoval i tři vysoké školy různého zaměření. Nelze pominout, že obviněný, ač si sám doplňoval své vzdělání, na studium svých dcer z prostředků, které měl k dispozici, a jejich výše nebyla zanedbatelná, ničím nepřispěl.
Ustanovení §85 odst. 2 věty první zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, zakotvuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů . Z výše popsaných skutečností jednoznačně plyne, že obviněný úmyslně [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] neplnil po dobu výrazněji převyšující čtyři měsíce zákonnou povinnost rodiče přispívat na výživu vlastního dítěte. Úmysl obviněného nepodílet se na výživě oprávněných osob vyplývá mimo jiné ze skutečnosti, že v posledních třech létech byl za neplnění vyživovací povinnosti již odsouzen. V jeho případě jde ve smyslu ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku o jednání společensky škodlivé, kdy nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu
Podle názoru Nejvyššího soudu tak nelze Městskému soudu v Brně důvodně vytknout, pokud shledal v jednání obviněného naplnění obligatorního znaku subjektivní stránky přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, a to v daném případě zavinění ve formě úmyslu přímého ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, který zahrnuje všechny podstatné znaky tohoto přečinu, neboť chtěl porušit zájem chráněný trestním zákonem, jímž je zákonný nárok na výživu. Správnému právnímu posouzení předmětného skutku, s nímž se v odvolacím řízení důvodně ztotožnil též Krajský soud v Brně, odpovídá ve výroku o vině v rozsudku Městského soudu v Brně i tzv. právní věta. Právní námitku, která byla obviněným v mimořádném opravném prostředku formálně relevantně uplatněna, tudíž nelze akceptovat.
Pokud jde o výtku spočívající v tvrzení, že uložený nepodmíněný trest odnětí svobody je nepřiměřený, nutno konstatovat, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který obviněný neuplatnil), tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. (resp. §41, §42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice . … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“
Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze výtku obviněného de facto směřující proti nepřiměřené přísnosti výroku o trestu z rozsudku soudu prvního stupně, s nímž se ztotožnil i soud odvolací, pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř.) podřadit. Nadto lze stručně dodat, že obviněnému byl uložen přípustný druh trestu, trest odnětí svobody, který byl uložen jako nepodmíněný ve výměře dvaceti měsíců, tedy výrazně v dolní polovině zákonné trestní sazby v souvislosti s trestným činem, jímž byl uznán vinným s ohledem na to, že byl v posledních třech létech pro zanedbání povinné výživy odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody, který však svůj výchovný účel nesplnil.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného Mgr. K. J. , neboť je shledal zjevně neopodstatněným. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. listopadu 2012
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík