ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.2089.2012.1
sp. zn. 26 Cdo 2089/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně THEMOS, s.r.o. , se sídlem v Praze 2, Vinohradská 10, IČ: 40766683, zastoupené JUDr. Liborem Šlaufem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 6, proti žalovanému Národnímu divadlu , se sídlem v Praze 1, Ostrovní 1, IČ: 23337, zastoupenému JUDr. Petrem Topinkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Perštýně 1, o vyklizení čtvrtého nadzemního podlaží v budově č. p. 1435 v Praze 1, Novém Městě, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 129/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. února 2012, č. j. 14 Co 224/2010-348, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobkyni se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby žalovaná vyklidila a vyklizené jí předala (do tří dnů od právní moci rozsudku) „veškeré prostory ve IV. nadzemním podlaží, v budově č. p. 1435, na pozemku p. č. 944/2, v katastrálním území N.o, pod adresou P., Národní 6“ (dále jen „předmětné nebytové prostory“, resp. „nebytové prostory“ a „předmětná budova“, resp. „budova“).
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 7. září 2007, č. j. 14 Co 116/2007-148, a k odvolání žalovaného usnesením ze dne 10. října 2008, č. j. 14 Co 331/2008-182, zrušil rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 1 (soudu prvního stupně), a to zamítavý ze dne 9. října 2006, č. j. 27 C 129/2002-91, a vyhovující ze dne 26. března 2008, č. j. 27 C 129/2002-165, a věc mu vždy vrátil k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí třetím) ze dne 30. listopadu 2009, č. j. 27 C 129/2002-246, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Z provedených důkazů zjistil následující skutkový stav. Dne 2. prosince 1994 uzavřely Česká republika – Ministerstvo kultury (dále jen „stát“) a žalobkyně smlouvu označenou jako Smlouva o smlouvách budoucích (dále jen „Smlouva o smlouvách budoucích“, resp. „Smlouva“). V článku II. bodu 1. písm. a/ Smlouvy o smlouvách budoucích se žalobkyně mimo jiné zavázala, že stane-li se vlastnicí předmětné budovy (její vlastnické právo k budově bylo zapsáno do katastru nemovitostí dne 22. března 1995 s právními účinky vkladu tohoto práva ke dni 27. července 1993), uzavře (do třiceti dnů od doručení rozhodnutí o vkladu vlastnického práva k budově do katastru nemovitostí) se státem, resp. se žalovaným (článek II. bod 1. písm. b/ Smlouvy), smlouvu o zřízení výdejny jídel a jídelny (dále jen „Smlouva o zřízení výdejny jídel a jídelny“), na jejímž základě vybuduje na vlastní náklady výdejnu jídel a jídelnu v prvním podzemním podlaží „objektu bez popisného čísla, který je na pozemcích p. č. 941, p. č. 942, p. č. 943, p. č. 944/1, p. č. 944/2, p. č. 944/3 a p. č. 944/4 v kat. úz. Nové Město“ (dále jen „objekt“) a který je ve vlastnictví státu. V části V. Smlouvy o smlouvách budoucích stát prohlásil, že zřizuje ve prospěch žalobce věcné břemeno užívání k tam specifikované části prvého podzemního podlaží objektu. V části VI. bodu 8. Smlouvy o smlouvách budoucích se žalobkyně zavázala, že „poskytne“ státu nájem předmětných nebytových prostor „pro účely výdejny jídel, jídelny a klubu“ za nájemné „v ceně 1,- Kč ročně“ , a to „do okamžiku vybudování výdejny jídel a jídelny v prvním podzemním podlaží … objektu“ (dále jen „výdejna jídel a jídelna“). V části VI. bodu 5. Smlouvy o smlouvách budoucích se stát zavázal, že po vybudování výdejny jídel a jídelny neprodleně ukončí „faktické užívání“ nebytových prostor. Dodatky ke Smlouvě ze 4. května 1995 a z 1. června 1995 se účastníci Smlouvy dohodli, že Smlouva o zřízení výdejny jídel a jídelny bude uzavřena do 31. května 1995, resp. do 31. října 1995. Tuto smlouvu (Smlouvu o zřízení výdejny jídel a jídelny) uzavřeli žalobkyně a žalovaný dne 31. května 1995 (dále jen „Smlouva ze dne 31. května 1995“) a žalobkyně se v ní mimo jiné zavázala umožnit žalovanému nájem předmětných nebytových prostor za 1,- Kč ročně do vybudování výdejny jídel a jídelny. Žalobkyně dala žalovanému výpověď z nájmu předmětných nebytových prostor datovanou dnem 28. května 2009 (dále jen „Výpověď“) a jako výpovědní důvod v ní označila neplacení nájemného žalovaným ve výši 1,- Kč ročně. Na tomto skutkovém základě především dovodil, že Smlouva ze dne 31. května 1995 obsahuje všechny náležitosti smlouvy o nájmu nebytových prostor podle §3 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném do 2. prosince 1999 (dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“); jejím uzavřením tudíž vznikl mezi žalobkyní a žalovaným nájemní poměr k předmětným nebytovým prostorám. Uzavřel, že jelikož žalobkyně dosud nezřídila výdejnu jídel a jídelnu a Výpověď dala žalovanému z důvodu natolik malicherného, že tento právní úkon odporuje dobrým mravům, svědčí mu i nadále právní důvod k užívání nebytových prostor. Proto žalobu na jejich vyklizení zamítl.
Odvolací soud – poté, co jeho potvrzující rozsudek ze dne 13. srpna 2010, č. j. 14 Co 224/2010-285, byl k dovolání žalobkyně zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky (dovolacího soudu) ze dne 8. června 2011, č. j. 26 Cdo 35/2011-320, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení – rozsudkem ze dne 10. února 2012, č. j. 14 Co 224/2010-348, změnil v pořadí třetí (zamítavý) rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost vyklidit předmětné nebytové prostory a vyklizené je předat žalobci do šesti měsíců od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (před soudy všech stupňů).
Po doplnění dokazování v odvolacím řízení zjistil z provedených důkazů rovněž následující skutečnosti. Řád svaté Voršily Římské unie, se sídlem v Praze 1, Ostrovní 139/11 (dále jen „Řád svaté Voršily Římské unie“), který byl zákonem č. 298/1990 Sb. prohlášen za vlastníka předmětné budovy, jako prodávající a žalobkyně jako kupující uzavřeli dne 27. července 1993 kupní smlouvu (dále jen „kupní smlouva ze dne 27. července 1993“, resp. „kupní smlouva“), na jejímž základě bylo převedeno vlastnického práva k budově označené jako „budova čp. 1435 zapsaná na LV č. 591 pro obec Praha a kat. území N.“ . Vlastnické právo žalobkyně k budově pak bylo zapsáno do katastru nemovitostí dne 22. března 1995 s právními účinky vkladu tohoto práva k 27. červenci 1993. Dále – oproti soudu prvního stupně – taktéž zjistil, že návrh na uzavření Smlouvy ze dne 31. května 1995 žalobkyně nepodepsala a že tudíž tato smlouva nebyla uzavřena. Jinak se ztotožnil se skutkovými zjištěními učiněnými soudem prvního stupně, tedy i se skutkovým zjištěním, že v části VI. bodu 8. Smlouvy o smlouvách budoucích se žalobkyně zavázala, že „poskytne“ státu nájem předmětných nebytových prostor „pro účely výdejny jídel, jídelny a klubu“ za nájemné „v ceně 1,- Kč ročně“ , a to „do okamžiku vybudování výdejny jídel a jídelny v prvním podzemním podlaží … objektu“ . Přijal též skutkový závěr, že vůlí smluvních stran vtělenou do ujednání obsaženého v části VI. bodu 8. Smlouvy o smlouvách budoucích bylo umožnit žalovanému (v jehož prospěch zde stát jednal) bezplatné (protože předpokládané „nájemné“ ve výši 1,- Kč ročně nelze považovat za skutečnou úplatu) užívání předmětných nebytových prostor, a to až do doby vybudování výdejny jídel a jídelny. Na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud především dovodil, že žalobkyně je vlastnicí předmětné budovy a je tedy aktivně věcně legitimovaným subjektem v daném sporu. V této souvislosti konstatoval, že jsou neopodstatněné výtky žalovaného ve vztahu k určitosti kupní smlouvy ze dne 27. července 1993. Podle jeho názoru totiž z obsahu kupní smlouvy bylo možné jejím výkladem (§35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. – dále jen „obč. zák.“) jednoznačně zjistit prodávajícího (Řád svaté Voršily Římské unie); také (nepřímý) předmět této smlouvy (budova, v níž se nacházejí nebytové prostory) v ní byl dostatečně identifikován jako „budova čp. 1435 zapsaná na LV č. 591 pro obec Praha a kat. území N.“ . Současně pokládal za právně bezvýznamné, že strany kupní smlouvy pozdějším dodatkem k této smlouvě dodatečně upřesňovaly označení předmětné budovy (coby předmětu koupě a prodeje); vlastnické právo žalobkyně k budově bylo totiž zapsáno do katastru nemovitostí na základě kupní smlouvy ze dne 27. července 1993 (zaznamenané na “téže listině”) „bez pozdějších dodatků“ . Dále se odvolací soud zabýval otázkou, zda žalovanému svědčí právní důvod k užívání předmětných nebytových prostor. Shodně jako v rozsudku ze dne 13. srpna 2010, č. j. 14 Co 224/2010-285, předně zdůraznil, že v části VI. bodu 8. Smlouvy o smlouvách budoucích mělo jít o smlouvu ve prospěch třetího (v tomto případě žalovaného) podle §50 odst. 1 a 2 obč. zák., jejímž obsahem bylo umožnit žalovanému bezplatné užívání předmětných nebytových prostor do vybudování výdejny jídel a jídelny. S odkazem na závazný právní názor Nejvyššího soudu vyjádřený v jeho zrušujícím rozsudku ze dne 8. června 2011, č. j. 26 Cdo 35/2011-320, poté dovodil, že pro absenci dohody o době užívání nebytových prostor nemůže být ujednání obsažené v části VI. bodu 8. Smlouvy o smlouvách budoucích (platnou) smlouvou o výpůjčce (ve prospěch třetího) ve smyslu §659 a násl. obč. zák. Podle jeho názoru však zmíněné ujednání – z příčin rozvedených v napadeném rozsudku – nelze považovat ani za jinou (platně sjednanou) smlouvu pojmenovanou (zejména nájemní) či nepojmenovanou (§51 obč. zák.). Vycházeje z uvedených právních názorů uzavřel, že žalovaný tedy užívá předmětné nebytové prostory bez právního důvodu. Přitom neshledal, že by požadavek žalobkyně na jejich vyklizení byl výkonem (vlastnického) práva v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Za této situace zamítavý rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě – s odkazem na ustanovení §126 odst. 1 obč. zák. – vyhověl. K vyklizení nebytových prostor současně určil žalovanému lhůtu šesti měsíců od právní moci rozsudku (§160 odst. 1 věta za středníkem o.s.ř.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. V dovolání především namítl, že žalobkyně není v dané věci aktivně věcně legitimována z důvodu absolutní neplatnosti kupní smlouvy ze dne 27. července 1993. K tomu zejména uvedl, že „kupní smlouva je neurčitá, neboť není jasno, zda ji na straně prodávajícího uzavřel vlastník budovy čp. 1435, resp. kdo ji vlastně uzavřel“ . Pokračoval, že za vlastníka budovy byl zákonem č. 298/1990 Sb. prohlášen „Řád svaté Voršily Římské unie Klášter Praha“ , avšak takový subjekt není v kupní smlouvě vůbec uveden. Dodal, že kromě toho u podpisů osob jednajících za prodávajícího je uvedeno “Římská unie řádu sv. Voršily komunita Praha“ a “V_PROVINCIA UNIO ROMANA ORDINIS S. URSULAE” . Měl rovněž za to, že kupní smlouva je neurčitá i ve vymezení předmětu koupě, jelikož není jasno, co se míní „budovou čp. 1435“ , resp. „co se skrývá pod tím číslem popisným 1435“ , a bylo nutno to vymezit až pozdějším dodatkem ke kupní smlouvě. V této souvislosti odvolacímu soudu také vytkl, že zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci, jestliže neposoudil jeho námitky, že „uzavřením dodatku ke kupní smlouvě, jímž byl … vymezen předmět převodu kupní smlouvy …, je prokázáno, že původní smlouva byla neurčitá, tedy neplatná“ , a že „na dodatku ke kupní smlouvě nebyly úředně ověřeny podpisy účastníků“ . Ve vztahu k otázce platnosti kupní smlouvy poukázal též na to, že byl-li předmět koupě (budova) vymezen až dodatkem ke kupní smlouvě, pak kupní smlouva není zaznamenána na téže listině, což je v rozporu s právní úpravou (konkrétně s ustanovením §46 odst. 2 obč. zák.) i s judikaturou Nejvyššího soudu (zde odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2010, sp. zn. 21 Cdo 3625/2008). Dále vyjádřil nesouhlas s názorem, že smlouva o výpůjčce podle §659 a násl. obč. zák. nemůže být sjednána bez určení doby trvání výpůjčky. V dané souvislosti nejprve citoval ustanovení §659 obč. zák. definující smlouvu o výpůjčce a ustanovení §663 obč. zák. definující smlouvu o nájmu a zdůraznil, že obě tyto smlouvy jsou smlouvami dočasnými a že „podstatnou odlišností obou smluv je, že smlouva o výpůjčce je – na rozdíl od smlouvy nájemní – bezúplatná“ . Poté uvedl, že „není pochyb o tom, že nájemní smlouvu lze uzavřít i bez sjednání doby nájmu; jde pak o smlouvu na dobu neurčitou“ . Podle jeho názoru tak „není důvodu, aby smlouvu o výpůjčce nebylo možno též uzavřít bez určení doby trvání…“ . Na podporu tohoto názoru uvedl, že ostatně i podle odborné literatury, konkrétně publikace Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. §460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, 1114 s. (dále jen „Komentář“), platí, že „dobu, po kterou je vypůjčitel oprávněn věc užívat, lze dohodnout při uzavření smlouvy nebo dodatečně, případně nemusí být dohodnuta vůbec“ (srov. Komentář, str. 1859), že „pokud ve smlouvě o výpůjčce nebyla doba trvání výpůjčky sjednána, … vypůjčitel je povinen vrátit věc prvního dne poté, kdy byl půjčitelem k vrácení vyzván“ (srov. Komentář, str. 1863), a že smlouva uzavřená „na dobu, o níž není jisto, zda vůbec nastane …, má být … považována za smlouvu na dobu určitou, neboť její časové omezení je zjevné“ (srov. Komentář, str. 1879). Měl též za to, že dospěl-li odvolací soud k závěru, že ujednání obsažené v části VI. bodu 8. Smlouvy o smlouvách budoucích nelze považovat ani za platnou nepojmenovanou smlouvu ve smyslu §51 obč. zák., nezohlednil dostatečně zásadu, že při posuzování smlouvy je rozhodný její obsah a že pokud smlouva neodpovídá žádnému ze smluvních typů upravených zákonem, není stižena neplatností, nýbrž jde o smlouvu nepojmenovanou. Současně také opomenul, že právní režim nepojmenované smlouvy se řídí samotnou smlouvou a dále pak těmi ustanoveními občanského zákoníku, která upravují vztahy svým obsahem a účelem nejbližší. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2011, sp. zn. 23 Cdo 1604/2010, a ze dne 23. srpna 2007, sp. zn. „28 Cdo 2929/2007“ (správně zřejmě sp. zn. 28 Cdo 2919/2007). S odkazem na posléze uvedené rozhodnutí zároveň poznamenal, že (obdobnou) dohodu o dočasném bezplatném užívání části pozemku uzavřenou na dobu „do okamžiku, než bude zřízena nová přístupová komunikace k pozemkům ve vlastnictví žalobců“ , v něm Nejvyšší soud posoudil právě jako platnou smlouvu nepojmenovanou. Odvolacímu soudu rovněž vytkl, že „naprosto ignoroval zásadu smluvní volnosti … zásadu autonomie vůle účastníků občanskoprávních vztahů … dal přednost formální stránce věci před skutečnou vůlí účastníků … porušil též princip priority výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá … pravidlo, že smlouvy jsou stranami uzavírány proto, aby platily a byly plněny a aby jimi strany byly vázány … zásadu, že při výkladu smluv je nutno vycházet z předpokladu, že účastníci chtěli dosáhnout rozumného řešení“ . Dodal, že navíc odvolací soud zatížil řízení vadou ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., neboť při posuzování této věci bez dostatečného zdůvodnění změnil svůj právní názor a přehlédl judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, aniž zdůvodnil, proč má odlišný právní názor; takovýmto postupem porušil „zásadu předvídatelnosti soudního rozhodování a zásadu legitimního očekávání účastníků právních vztahů“ . Podle jeho přesvědčení je však napadené vyhovující rozhodnutí nesprávné též proto, že odvolací soud nezohlednil skutečnost, že „dohoda účastníků o dočasném užívání 4. NP žalovaným a 1. podzemního podlaží žalobcem je vzájemným závazkem spočívajícím v dočasné výměně užívacího práva“ a že tedy „jde o vzájemná plnění ve smyslu §560 OZ, jejichž vzájemnost a závislost se musí projevit i při jejich ukončení“ . Dále měl za to, že požadavek žalobce na vyklizení nebytových prostor odporuje – z příčin specifikovaných v dovolání – dobrým mravům, a proto nemůže požívat soudní ochrany; dospěl-li tedy odvolací soud k opačnému závěru, pak „problém rozporu žaloby s dobrými mravy posoudil nesprávně a v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu“ . Za nesprávný označil též „závěr odvolacího soudu týkající se lhůty k vyklizení“ . Zde odvolacímu soudu zejména vytkl, že jeho návrh na určení lhůty k vyklizení nebytových prostor „posuzoval nesprávně, resp. posuzoval něco jiného, než co … navrhl“ . Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky (dále opět jen „dovolací soud“) shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů. Při řešení otázky přípustnosti dovolání sice nepřehlédl sdělení dovolatele, že dovolání podává proti rozsudku odvolacího soudu „v celém jeho rozsahu“ , tj. jakoby i proti jeho nákladovému výroku. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – názor, že ve vztahu k nákladovému výroku nejsou uplatněné dovolací důvody nijak obsahově konkretizovány. V této souvislosti nelze opomenout, že pouhá citace ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3 o.s.ř. – bez údaje o tom, z jakých konkrétních důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá – není řádným uplatněním dovolacích důvodů podle těchto ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 1060/2003, uveřejněné pod č. 31 v sešitě č. 3 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura). Navíc podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné dovolání proti nákladovým výrokům, byť jsou součástí rozsudku odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 88 v sešitě č. 5 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura). Současně nepřehlédl, že dovolání (opět s přihlédnutím k jeho obsahu) směřuje též proti části měnícího výroku napadeného rozsudku, jíž odvolací soud určil žalovanému šestiměsíční lhůtu ke splnění vyklizovací povinnosti. K tomu je zapotřebí dodat, že rozhodnutí o lhůtě k plnění není rozhodnutím o věci samé a má proto, jde-li o jeho formu, povahu usnesení (§167 odst. 1 ve spojení s ustanovením §152 odst. 1 o.s.ř.). Ustanovení §238, §238a a §239 o.s.ř., která upravují přípustnost dovolání proti nemeritorním usnesením odvolacího soudu, přitom přípustnost dovolání proti této části napadeného rozhodnutí nezakládají, neboť rozhodnutí o lhůtě k plnění není mezi tam vyjmenovanými usneseními. Se zřetelem k uvedenému lze – stejně jako v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. května 2003, sp. zn. 28 Cdo 567/2003, uveřejněném pod C 1928 ve svazku 25 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu – uzavřít, že není přípustné dovolání proti výrokové části rozsudku odvolacího soudu, kterou byla v souvislosti s uložením povinnosti k plnění ve věci samé určena lhůta k tomuto plnění.
Ve zbývajícím rozsahu je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť zde směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. (existence uvedených vad nebyla tvrzena a z obsahu spisu nebyly tyto vady zjištěny), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
Posléze uvedené vady dovolatel uplatnil námitkou, že při posuzování věci odvolací soud bez dostatečného zdůvodnění změnil svůj právní názor a přehlédl judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, aniž zdůvodnil, proč má odlišný právní názor; takovýmto postupem porušil „zásadu předvídatelnosti soudního rozhodování a zásadu legitimního očekávání účastníků právních vztahů“ .
Uvedená dovolací námitka je však zjevně bezdůvodná. Dovolatel totiž přehlédl, že změna právního náhledu odvolacího soudu, jež se projevila v napadeném rozsudku, byla „vynucena“ závazným právním názorem dovolacího soudu vyjádřeným v jeho zrušujícím rozhodnutí ze dne 8. června 2011, sp. zn. 26 Cdo 35/2011. Zároveň opomenul, že při odvolacím jednání dne 13. ledna 2012 odvolací soud předestřel účastníkům – právě proto, aby zabránil vydání (pro ně) překvapivého rozhodnutí – svůj změněný právní náhled na věc a rovněž jim umožnil se k němu vyjádřit (viz protokol o odvolacím jednání na č. l. 332 – 333 spisu). Vytýkaným postupem tak nemohla být dovolateli způsobena žádná újma na jeho procesních právech. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. tedy nebyl užit opodstatněně.
Jde-li o ostatní dovolací námitky, zastává dovolací soud názor, že z obsahového hlediska (§41 odst. 2 o.s.ř.) jsou podřaditelné pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Při úvaze o naplněnosti uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. se dovolací soud předně zabýval právním názorem vztahujícím se k aktivní věcné legitimaci žalobkyně v daném sporu, jehož správnost dovolatel zpochybnil dovolacími námitkami, že kupní smlouva ze dne 27. července 1993 je – z hlediska identifikace prodávajícího a vymezení předmětu koupě – absolutně neplatná pro neurčitost ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. a že navíc není – v rozporu s ustanovením §46 odst. 2 obč. zák. – zaznamenána na “téže listině”.
Ustálená soudní praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 386/96, uveřejněný pod č. 46 v sešitě č. 6 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura) dovodila, že vada v označení osoby, která je účastníkem smlouvy, nezpůsobuje sama o sobě neplatnost této smlouvy, pokud lze z celého obsahu právního úkonu jeho výkladem (§35 odst. 2 obč. zák.), popřípadě objasněním skutkových okolností, za nichž byl právní úkon učiněn, zjistit, kdo byl účastníkem smlouvy. Ustálená soudní praxe zastává rovněž názor, že projev vůle je neurčitý, je-li nejistý jeho obsah, to jest když se nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit, a je nesrozumitelný, jestliže nebylo dosaženo – vadným slovním zprostředkováním – jasného vyjádření této vůle. Neurčitost či nesrozumitelnost právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem (§35 odst. 2 obč. zák.) nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit. Podle §35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Obsah písemného právního úkonu lze vykládat podle vůle toho, kdo ho učinil, jen za předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jazykovým projevem učiněným v písemné formě. Výkladem nelze již učiněný projev vůle doplňovat, měnit či dokonce nahrazovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, uveřejněný pod C 1627 ve svazku 23 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle (neurčitý projev vůle je sice srozumitelný, avšak nejistý je jeho obsah – jednajícímu se nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem vyjádřit) je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že účastníkům smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to poznatelné z textu listiny. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2002, sp. zn. 33 Cdo 512/2000, uveřejněný pod C 1108 ve svazku 15 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
V projednávané věci byl v kupní smlouvě ze dne 27. července 1993 označen za prodávajícího „Řád svaté Voršily Římské unie, se sídlem v Praze 1, Ostrovní 139/11“ . V kupní smlouvě bylo rovněž uvedeno, že prodávající je vlastníkem předmětné budovy na základě zákona č. 298/1990 Sb. Přitom tímto zákonem byl za vlastníka budovy prohlášen opět „Řád svaté Voršily Římské unie“ , byť s dovětkem „Klášter Praha“ (srov. §1 odst. 1 zákona č. 298/1990 Sb. ve spojení s přílohou č. 1 uvedeného zákona). Za tohoto stavu dovolací soud sdílí názor, že z obsahu kupní smlouvy bylo možné jejím výkladem (§35 odst. 2 obč. zák.) jednoznačně zjistit, kdo byl prodávajícím (Řád svaté Voršily Římské unie). Na uvedeném závěru nic nemění ani okolnost, že podpisy osob jednajících za prodávajícího byly opatřeny otiskem razítka obsahujícího texty “Římská unie řádu sv. Voršily komunita Praha“ a “V_PROVINCIA UNIO ROMANA ORDINIS S. URSULAE” . Z obsahu kupní smlouvy, konkrétně z její úvodní pasáže týkající se identifikace smluvních stran, totiž jednoznačně vyplývá, že osoby, které za prodávajícího kupní smlouvu podepsaly (V. R. Š. a E. M. P.), jednaly právě jménem Řádu svaté Voršily Římské unie, a nikoli snad jménem někoho jiného (od prodávajícího odlišného) označeného jako “Římská unie řádu sv. Voršily komunita Praha“ a “V_PROVINCIA UNIO ROMANA ORDINIS S. URSULAE” . Kupní smlouva ze dne 27. července 1993 tedy není neurčitá v důsledku vady v označení osoby prodávajícího. Podle názoru odvolacího soudu není kupní smlouva neurčitá ani co do vymezení jejího předmětu. Za souladný s výše citovanou judikaturou lze totiž označit názor, že (nepřímý) předmět kupní smlouvy (budova, v níž se nacházejí nebytové prostory) v ní byl dostatečně vymezen (již) údaji, že předmětem prodeje je „budova čp. 1435 zapsaná na LV č. 591 pro obec P. a kat. území N.“ . Je tomu tak proto, že uvedené údaje nepochybně byly způsobilé jednoznačně identifikovat předmětnou budovu tak, aby byla nezaměnitelná s jinou stavbou. Okolnost, že vymezení předmětu koupě bylo smluvními stranami ještě upřesňováno pozdějším dodatkem ke kupní smlouvě, je v tomto směru bez právního významu. Na splnění základních náležitostí právního úkonu, jakým je i určitost projevu vůle, totiž lze usuzovat jen podle okolností, za nichž byl aktuálně učiněn (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. září 2000, sp. zn. 30 Cdo 2781/99, ze dne 13. ledna 2011, sp. zn. 26 Cdo 4575/2009, a ze dne 21. září 2011, sp. zn. 26 Cdo 3396/2010). Pozdější dodatek ke kupní smlouvě tudíž – objektivně posuzováno – nemá ve vztahu k určitosti kupní smlouvy žádnou vypovídací hodnotu, třebaže smluvními stranami mohl být subjektivně vnímán jako potřebný k náležité specifikaci předmětu koupě. Zbývá dodat, že bylo-li účelem dodatku ke kupní smlouvě upřesnit označení předmětu koupě (podle dovolání vyjasnit, co se míní „budovou čp. 1435“ , resp. „co se skrývá pod tím číslem popisným 1435“ ), jenž byl dostatečně určitě specifikován již v kupní smlouvě ze dne 27. července 1993, která sama o sobě byla v souladu s ustanovením §46 odst. 2 věty druhé obč. zák. zaznamenána na “téže listině” (na stejné listině byly zachyceny jak oferta /návrh na uzavření smlouvy/ tak její akceptace /přijetí návrhu/), jeví se z tohoto úhlu pohledu – z hlediska zákonných požadavků na určitost a formu smlouvy o převodu nemovitosti – uzavření zmíněného dodatku jako zcela nadbytečné. Vzhledem k tomu nemohly být dovolatelovy námitky odvolávající se na uvedený dodatek právně relevantní (jak správně konstatoval už odvolací soud), neboť co bylo učiněno na rámec zákonem stanovených požadavků, nemůže být – logicky vzato – splnění těchto požadavků na škodu.
Následně se dovolací soud zabýval správností právního názoru, že dovolatel – s přihlédnutím ke zjištěnému skutkovému stavu – užívá předmětné nebytové prostory bez právního důvodu.
Podle §659 obč. zák. smlouvou o výpůjčce vznikne vypůjčiteli právo věc po dohodnutou dobu bezplatně užívat.
Dovolací soud se ani v současné fázi řízení neodklání od právních názorů (vyslovených ve zrušujícím rozsudku ze dne 8. června 2011, sp. zn. 26 Cdo 35/2011), že smlouva o výpůjčce (§659 a násl. obč. zák.), bránící půjčiteli kdykoliv požadovat vrácení zapůjčené věci (viz §662 odst. 1 a 2 obč. zák. vymezující předpoklady vrácení věci), nemůže být sjednána bez určení doby trvání výpůjčky (alespoň patřičným /o skončení výpůjčky pochybnosti nevzbuzujícím/ vymezením účelu užívání zapůjčené věci); sjednání doby trvání výpůjčky je proto podstatnou náležitostí smlouvy o výpůjčce. Ostatně proti uvedeným právním názorům dovolatel ve skutečnosti nebrojil, jestliže v dovolání – s odkazem na Komentář – dospěl k obsahově shodnému závěru, že „pokud ve smlouvě o výpůjčce nebyla doba trvání výpůjčky sjednána, … vypůjčitel je povinen vrátit věc prvního dne poté, kdy byl půjčitelem k vrácení vyzván“ . Dovolací soud současně nemá důvodu cokoli měnit ani na názorech, že byť smlouva o výpůjčce nevyžaduje zvláštní formu, musí z ní vedle bezplatnosti vyplývat dočasnost užívání věci. Právě z tohoto důvodu nelze dohodnutou dobu zapůjčení (§659 ve spojení s ustanovením 662 obč. zák.) – vzhledem k předpokladu určitosti právního úkonu (§37 odst. 1 obč. zák.) – vázat na okolnost, o níž není jisté, zda vůbec nastane (v tomto případě na vybudování nové výdejny jídel a jídelny). Nesdílí tedy názor dovolatele, že smlouva (o výpůjčce) uzavřená „na dobu, o níž není jisto, zda vůbec nastane …, má být … považována za smlouvu na dobu určitou, neboť její časové omezení je zjevné“ . Naopak setrvává na názoru, že ujednání, jímž se účinky právního úkonu činí závislými na skutečnosti, o níž jednající nevědí, zda se splní, je (vždy) podmínkou ve smyslu §36 obč. zák., a to i když se váže ke smlouvě o výpůjčce. Je tomu tak jednoduše proto, že ustanovení §36 obč. zák. jiný výklad nepřipouští. Kromě toho pokud by zmíněné ujednání mělo být považováno za ujednání o době trvání výpůjčky, nevyplývala by z ní – logicky vzato – ani dočasnost užívání zapůjčené věci (dotčená okolnost /a zánik výpůjčky/ nemusí nastat) ani jeho časová neomezenost (dotčená okolnost /a zánik výpůjčky/ může nastat). Výpůjčka však musí být už z povahy věci dočasná, spočívá-li v přenechání věci do (bezplatného) užívání vypůjčiteli, aniž by se mu převádělo též vlastnické právo k věci, s nímž je oprávnění věc užívat natrvalo spjato (kdežto vypůjčiteli se jen na omezenou dobu „propůjčuje“).
Byl-li tedy ve Smlouvě o smlouvách budoucích – podle ničím nezpochybněného skutkového stavu – vázán konec bezplatného užívání nebytových prostor na „okamžik vybudování výdejny jídel a jídelny v prvním podzemním podlaží … objektu" , tj. na okolnost, o níž nemohlo být jisté, zda vůbec nastane, měly jednající subjekty v úmyslu sjednat si rozvazovací podmínku (§36 odst. 2 věta druhá obč. zák.) k zamýšlenému právnímu úkonu, jenž vykazoval pojmové znaky smlouvy o výpůjčce (dohody o přenechání věci k dočasnému bezplatnému užívání). Neshodly se však ani na minimálním obsahu tohoto smluvního typu (předepsaném ustanovením §659 obč. zák.), konkrétně na určení doby trvání výpůjčky, která nebyla náležitě sjednána ani patřičným (o skončení výpůjčky pochybnosti nevzbuzujícím) vymezením účelu užívání zapůjčené věci (z toho, že nebytové prostory měly být dovolateli poskytnuty „pro účely výdejny jídel, jídelny a klubu“ , nelze konec výpůjčky spolehlivě stanovit). Nevznikla proto skutečná smlouva o výpůjčce (bránící půjčiteli kdykoliv požadovat vrácení zapůjčené věci) a v důsledku toho ani ujednání o rozvazovací podmínce, jež se k ní mělo připínat. Podmínky totiž patří k vedlejším ustanovením smlouvy (accidentalia negotii) a sdílejí osud právního úkonu (který jinak vznikl), s nímž jsou spojeny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. ledna 2001, sp. zn. 26 Cdo 1368/99). Zbývá dodat, že odpovídá-li ujednání obsažené v části VI. bodu 8. Smlouvy o smlouvách budoucích pojmovým znakům smlouvy o výpůjčce, je už z tohoto důvodu vyloučeno posuzovat citované ujednání jako smlouvu jiného smluvního typu, resp. jako smlouvu nepojmenovanou. Bylo-li v této souvislosti dovolatelem poukazováno na rozsudek ze dne 23. srpna 2007, sp. zn. 28 Cdo 2919/2007, s tím, že (obdobnou) dohodu o dočasném bezplatném užívání části pozemku uzavřenou na dobu „do okamžiku, než bude zřízena nová přístupová komunikace k pozemkům ve vlastnictví žalobců“ , v něm Nejvyšší soud posoudil jako platnou smlouvu nepojmenovanou, nelze přehlédnout, že žádný takový závěr Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí nepřijal. Naopak dovodil, že nelze považovat za správnou právní kvalifikaci zmíněné dohody jako „inominátní smlouvy ve smyslu §51 obč. zák. …“ .
Z řečeného vyplývá, že žalobkyně mohla kdykoliv žádat vrácení předmětných nebytových prostor do té doby (bezplatně) užívaných dovolatelem s jejím souhlasem, přičemž poté, co požádala o jejich vrácení (nejpozději žalobou podanou v této věci), již dovolateli žádný právní důvod k užívání nebytových prostor nesvědčil. Závěr odvolacího soudu, že dovolatel užívá předmětné nebytové prostory bez právního důvodu, je tak v konečném důsledku správný, a nic na tom nemohou změnit ani námitky, jimiž dovolatel brojil proti způsobu, jakým k uvedenému závěru odvolací soud dospěl ( „naprosto ignoroval zásadu smluvní volnosti … zásadu autonomie vůle účastníků občanskoprávních vztahů … dal přednost formální stránce věci před skutečnou vůlí účastníků … porušil též princip priority výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá … pravidlo, že smlouvy jsou stranami uzavírány proto, aby platily a byly plněny a aby jimi strany byly vázány … zásadu, že při výkladu smluv je nutno vycházet z předpokladu, že účastníci chtěli dosáhnout rozumného řešení“ ).
Odvolacímu soudu rovněž nelze v tomto případě úspěšně vytýkat, že na zjištěný skutkový stav neaplikoval ustanovení §560 obč. zák. První věta citovaného ustanovení, jejíž aplikace se dovolatel v souzené věci dožaduje, poukazuje-li v dovolání na vzájemnost dohod týkajících se užívání nebytových prostor ve 4. nadzemním podlaží budovy a v 1. podzemním podlaží objektu, totiž míří na případy, kdy jsou práva a povinnosti smluvních stran nejen vzájemná, nýbrž též vzájemně podmíněná, tj. kdy povinnost jedné strany je vázána na splnění vzájemné povinnosti druhé strany a jde tedy o tzv. synallagma (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. února 2000, sp. zn. 25 Cdo 2406/98, a dále např. odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu z 15. srpna 2000, sp. zn. 25 Cdo 2169/99, uveřejněného pod č. 19 v sešitě č. 2 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, a z 22. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1164/2000, uveřejněného pod C 951 ve svazku 13 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). V posuzovaném případě ovšem nevyšlo najevo, že by si účastníci řízení (resp. strany Smlouvy) sjednali jakékoliv vzájemně podmíněné závazky.
Konečně zpochybnil-li dovolatel – s poukazem na okolnosti uvedené v dovolání, jimž navíc přikládal jiný právní význam – rovněž správnost závěru, který odvolací soud přijal při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák., lze k tomu uvést následující.
Soudní praxe je při výkladu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. jednotná potud, že na jeho základě nelze konstituovat právo, které jinak z pozitivní právní úpravy nevyplývá, nýbrž lze jen omezit stávající právo (srov. nález Ústavního soudu České republiky ve věci sp. zn. II. ÚS 190/94, uveřejněný pod č. 87 ve svazku 4, dílu druhém z roku 1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky). Ustálená soudní praxe rovněž dovodila, že na základě §3 odst. 1 obč. zák. nelze zamítnout žalobu na vyklizení nebytových prostor, jestliže je smlouva o jejich nájmu absolutně neplatná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. června 2001, sp. zn. 20 Cdo 1506/99, uveřejněný pod číslem 12 v sešitě číslo 2 z roku 2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K odůvodnění citovaného právního názoru Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že je-li pronajímatel podle neplatné smlouvy vlastníkem (spoluvlastníkem) nemovitosti, v níž jsou umístěny smlouvou dotčené nebytové prostory, svědčí mu i právo na ochranu tohoto vlastnictví, neboť užívání jeho nemovitosti – bez právního důvodu – představuje zásah do vlastnického práva, který je neoprávněný. V rozsudku ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1203/99, uveřejněném pod č. 133 v sešitě č. 11 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, pak Nejvyšší soud dovodil, že nesvědčil-li žalovanému od počátku platný titul k užívání vyklizovaných místností, nelze ani prostřednictvím §3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na jejich vyklizení a žalobu zamítnout. Táž okolnost, jež zakládá nárok na ochranu práva (vlastníka), nemůže být (zároveň) důvodem k jeho odepření. O tom, že soudní praxe je v tomto směru dlouhodobě ustálena, svědčí rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2004, sp. zn. 31 Cdo 1895/2002, uveřejněný pod č. 7 v sešitě č. 1 z roku 2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (citovaný rozsudek byl uveřejněn rovněž pod č. 68 v sešitě č. 4 z roku 2004 časopisu Soudní judikatura), a dále rozhodnutí Nejvyššího soudu např. z 30. května 2007, sp. zn. 26 Cdo 2662/2006, z 24. dubna 2008, sp. zn. 26 Cdo 2267/2006 (ústavní stížnost podanou proti citovanému rozhodnutí odmítl Ústavní soud České republiky usnesením ze 4. prosince 2008, sp. zn. III. ÚS 1732/08), z 18. září 2008, sp. zn. 26 Cdo 4201/2007, a z 15. října 2008, sp. zn. 26 Cdo 1743/2007. Přitom jde-li, jako v tomto případě, o vyklizení nebytových prostor, judikatura Nejvyššího soudu se od uvedených právních názorů neodklání ani v současné době (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 19. srpna 2009, sp. zn. 26 Cdo 3195/2008, z 20. listopadu 2009, sp. zn. 30 Cdo 3696/2009, z 3. prosince 2009, sp. zn. 30 Cdo 179/2008, a z 2. března 2011, sp. zn. 26 Cdo 662/2010).
Jestliže tedy odvolací soud vyhověl žalobě na vyklizení nebytových prostor užívaných dovolatelem bez právního důvodu, nemůže být – se zřetelem k citované judikatuře – opodstatněná dovolací námitka, že „problém rozporu žaloby s dobrými mravy posoudil nesprávně a v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu“ ; specifické okolnosti daného sporu odvolací soud zohlednil určením delší než zákonné lhůty k vyklizení nebytových prostor (§160 odst. 1 o.s.ř.).
Rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. tedy dovolatel použil neopodstatněně.
Z vyložených důvodů vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. a jejich obsahové konkretizace správný ve smyslu §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. Dovolací soud proto dovolání podle téhož ustanovení zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §150 o.s.ř. a žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznal vzhledem k tomu, že za náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva nelze pokládat náklady vzniklé v souvislosti se sepsáním stručného a obecného vyjádření k dovolání, v němž žalobkyně nereagovala na konkrétní dovolací námitky a ve skutečnosti pouze odkázala na správné závěry odvolacího soudu.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. října 2012
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu