ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.3873.2011.1
sp. zn. 26 Cdo 3873/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce JUDr. T. P. , se sídlem P., insolvenčního správce dlužníka Pražského stavebního bytového družstva se sídlem P., zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem Praha 5, Jindřicha Plachty 3163/28, proti žalovanému Ing. M. D. , bytem P., zastoupenému Mgr. Luďkem Žambůrkem, advokátem se sídlem Praha 5, Na Hřebenkách 12, o vyklizení garážového stání, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 34 C 135/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. dubna 2011, č. j. 23 Co 81/2011-100, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. dubna 2011, č. j. 23 Co 81/2011-100, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. listopadu 2010, č. j. 34 C 135/2009-67, se zrušují a věc se vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. 11. 2010, č. j. 34 C 135/2009-67 (poté, co jeho předchozí vyhovující rozsudek ze dne 30. 12. 2009, č. j. 34 C 135/2009-32, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2010, č. j. 23 Co 146/2010-49, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), zamítl žalobu, jíž se žalobce (dlužník) domáhal vyklizení nebytové jednotky – garáže v budově, postavené na pozemku, zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha, obec Praha, na LV pro katastrální území S. (dále jen „předmětná garáž“ nebo „garáž“); současně rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vzal za zjištěno, že Pražské stavební bytové družstvo (dále též „Družstvo“) je zapsáno v katastru nemovitostí jako vlastník předmětné garáže, že na jeho majetek byl prohlášen konkurs s účinky ke dni 17. 4. 2009 a insolvenčním správcem byl ustanoven JUDr. Tomáš Pelikán, advokát se sídlem Praha 1, Dušní 22, jenž navrhl, aby v řízení bylo pokračováno, že Družstvo jako budoucí převodce garáže a žalovaný jako její budoucí nabyvatel uzavřeli dne 9. 4. 1996 smlouvu o uzavření budoucí kupní smlouvy (dále jen „Smlouva o smlouvě budoucí“), v níž se Družstvo zavázalo, že s žalovaným uzavře smlouvu o majetkovém převodu garáže včetně příslušného spoluvlastnického podílu na společných částech garážového objektu a pozemku za dohodnutou kupní cenu, kterou žalovaný Družstvu uhradil, poté od něj garáž převzal, užívá ji a platí poplatky s jejím užíváním spojené. Vzal rovněž za prokázáno, že Družstvo uzavřelo s žalovaným k předmětné garáži „nájemní smlouvu“ (bez uvedení data) na dobu určitou (dále též jen „Smlouva“), jež obsahovala mj. ujednání, že doba nájmu začne běžet dnem jejího podpisu a skončí vložením vlastnického práva ke garáži a spoluvlastnickému podílu na společných částech „budovy“ do katastru nemovitostí, vedeného Katastrálním úřadem Praha - město, a že nájem byl sjednán – „vzhledem k charakteru právního vztahu“ – jako bezúplatný. Dovodil, že právní vztah mezi účastníky vnikl na základě smlouvy označené jako smlouva nájemní, která však postrádá jednu z podstatných náležitostí nájemní smlouvy - určení výše nájemného. Na takovýto právní vztah lze proto nahlížet jako na vztah obdobný vztahu nájemnímu, který je založen inominátní smlouvou (§51 obč. zák.) s prvky smlouvy nájemní a smlouvy o výpůjčce. Smlouva byla sepsána proto, aby řešila vzniklou situaci, kdy jedna ze smluvních stran uhradila druhé kupní cenu a převzala garáž do užívání a druhá strana ji sdělila, že k převodu garáže do vlastnictví dojde po vyřešení vlastnických práv k pozemku, na němž je postavena. Žalovaný tak legitimně očekával, že se stane vlastníkem garáže. Okolnost, že Smlouva neobsahovala ujednání o výši úhrady za užívání, nemá za následek její neplatnost, neboť se nejedná o smlouvu nájemní, ale o smlouvu inominátní. Dovodil dále, že pokud se žalobce dovolává její absolutní neplatnosti, jde vzhledem k okolnostem, za nichž byla uzavřena, o výkon práva v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), který nelze aprobovat.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 6. 4. 2011, č. j. 23 Co 81/2011-100, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci, přičemž v tomto směru odkázal na odůvodnění jeho rozsudku. Konstatoval dále, že žalovaný užíval garáž na základě Smlouvy o smlouvě budoucí a pokud nedošlo k uzavření kupní smlouvy, nelze mu tuto okolnost klást k tíži. Neshledal důvodnou odvolací námitku, že Smlouva obchází požadavek na úplatnost nájemního vztahu, neboť žádný právní předpis nezakazuje účastníkům uzavření takové smlouvy, jejímž předmětem je bezúplatné přenechání bytu (garáže) do užívání. Za významné považoval jen to, jaký právní následek účastníci zamýšleli vyvolat (rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 26 Cdo 2715/2010). Ve vztahu k postavení žalobce (insolvenčního správce) uvedl, že může splnit závazky, k nimž se úpadce zavázal.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatnil v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v posouzení otázky, „zda má žalovaný právní titul k užívání předmětné nebytové jednotky“, k čemuž přistupuje okolnost, že jde o právní otázku, která je soudy rozhodována rozdílně. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu považuje za nepřezkoumatelné, „neboť z něj nelze seznat, co je konkrétním užívacím titulem, který … opravňuje žalovaného nebytovou jednotku užívat“, resp. není v něm uvedeno, na základě jakého právního titulu žalovaný garáž užívá (vlastnictví, nájem, výpůjčka). Z odůvodnění nijak nevyplývá (uvádí se dále v dovolání), jakou zákonnou normu odvolací soud aplikoval a jaká práva a povinnosti účastníků z ní dovodil. V uvedeném (jakož i v tom, že se odvolací soud nevypořádal s jeho námitkami) spatřuje dovolatel vadu řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Namítá, že žalovaný nemohl na základě Smlouvy o smlouvě budoucí v dobré víře očekávat převod vlastnictví k předmětné garáži, neboť nevyužil žádná svá práva (podání žaloby na nahrazení projevu vůle, odstoupení od smlouvy) a nechal uplynout lhůty, které mu svědčily. Je toho názoru, že zamítnutí žaloby je za takovéto situace v rozporu se zásadami, že každý je povinen dbát svých práv a že neznalost zákona neomlouvá. Dovozuje, že úmyslem účastníků bylo od počátku uzavření nájemní smlouvy, a namítá, že takováto smlouva nemohla být právním důvodem užívání garáže žalovaným, byť by byla posouzena jako smlouva inominátní. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval jeho přípustností.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravují ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Zákon zde má na mysli situaci, kdy nezávislé rozhodnutí věci soudem prvního stupně bylo vyloučeno, omezeno nebo usměrněno tím, že byl povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že tento právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určující pro jeho rozhodnutí ve věci. Právní názor odvolacího soudu tedy musí mít na rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud prvního stupně nemůže uplatnit své názory při rozhodování věci samé.
V posuzovaném případě odvolací soud ve svém zrušujícím usnesení ze dne 4. 6. 2010, č. j. 23Co 146/2010-49, nevyslovil právní názor, který by byl jedině a výhradně určující pro pozdější rozhodnutí soudu prvního stupně v dané věci. Za této situace je vyloučeno uvažovat o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jež zůstává – i po jeho zrušení nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11 – použitelné pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 /srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11/), podle něhož je dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel mj. brojí proti správnosti právního závěru odvolacího soudu, že žalovaný užívá předmětnou garáž na základě tzv. inominátní smlouvy. Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení právní otázky, zda v daném případě může jít o „smlouvu inominátní ( ve smyslu §51 obč. zák. ) s prvky smlouvy nájemní a smlouvy o výpůjčce“.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Dovolatel spatřuje naplnění uvedeného dovolacího důvodu především v „nepřezkoumatelnosti“ rozsudku odvolacího soudu, resp. v chybějícím právním posouzení právního vztahu mezi účastníky. Takovouto námitku však nelze shledat opodstatněnou, neboť – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením daného právního vztahu soudem prvního stupně, na něž odkázal. Ostatně sám dovolatel tento právní závěr (o charakteru Smlouvy) v dovolání zpochybnil. Pokud pak dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal s jeho námitkami, jde z obsahového hlediska (§41 odst. 2 o. s. ř.) o uplatnění dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
O nesprávné právní posouzení ve smyslu uvedeného ustanovení jde tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Jak uvedl Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 26 Cdo 2018/2012, občanský zákoník je ovládán zásadou autonomie vůle, což subjektům občanskoprávních vztahů zásadně, tj. až na výjimky (§2 odst. 3 obč. zák.), umožňuje uzavírat jakékoli smlouvy, pokud svým obsahem nebo účelem neodporují zákonu nebo jej neobchází anebo se nepříčí dobrým mravům. Určité smluvní typy, které jsou mezi subjekty uzavírány nejčastěji, občanský zákoník ve své zvláštní části speciálně upravuje. Vedle těchto tzv. pojmenovaných (nominátních) smluv lze však uzavírat i smlouvy, které nejsou v zákoně zvláště upraveny, neodporují-li obsahu nebo účelu občanského zákoníku (§51 obč. zák.). Pro právní vztahy vyplývající z takových smluv je rozhodující obsah vlastního smluvního ujednání (lex contractus), tedy to, jak jsou jím vymezena vzájemná práva a povinnosti. Z řečeného vyplývá, že obecný princip autonomie vůle v občanskoprávní oblasti, zvláště pak smluvní autonomie, znamená, že je ponecháno zásadně na uvážení samotných subjektů, zda vůbec a s kým smlouvu uzavřou, jaký bude její obsah, jaká bude její forma a mimo jiné i jaký typ smlouvy pro konkrétní případ občanskoprávního styku zvolí. Ve snaze co nejúplněji realizovat své individuální potřeby a zájmy mohou uzavřít i smlouvy, které nejsou v občanském zákoníku, popř. ani v jiném občanskoprávním předpise zvlášť upraveny. Na případy, kdy smluvní ujednání nelze podřadit pod žádný smluvní typ upravený v jeho části osmé, pamatuje občanský zákoník svým ustanovením §51. Odpovídá-li však uzavřená smlouva, a to s přihlédnutím ke svému obsahu a také k účelu, který smluvní strany jejím uzavřením sledovaly, určitému (výslovně upravenému) smluvního typu, je už z tohoto důvodu vyloučeno posuzovat takto uzavřenou smlouvu jako smlouvu jiného smluvního typu, resp. jako smlouvu inominátní, jen proto, že v ní schází určitá obligatorní náležitost předepsaná pro daný (upravený) smluvní typ.
V posuzované věci uzavřelo Družstvo označené jako pronajímatel a žalovaný označený jako nájemce smlouvu označenou jako nájemní, jejímž předmětem byla zde specifikovaná garáž. Nájem byl sjednán na dobu určitou (do vkladu vlastnického práva ke garáži), přičemž „vzhledem k charakteru právního vztahu“ se dohodli na nájmu „bezúplatném“. Dovolací soud zastává názor, že takto uzavřenou Smlouvu nelze – navíc bez zjištění, k čemu (k jakému výsledku) směřovala vůle účastníků při jejím uzavření – posoudit jako inominátní smlouvu (tedy výslovně neupravenou) s prvky smlouvy nájemní (jen proto, že v ní bylo užito pojmů typických pro tento smluvní typ) a s prvky smlouvy o výpůjčce (jen proto, že neobsahuje ujednání o nájemném). Právní posouzení věci odvolacím soudem je proto neúplné a tudíž nesprávné a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl tedy použit opodstatněně.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. napadené rozhodnutí zrušil. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
V dalším řízení soudy nepřehlédnou, že podle ustálené soudní praxe nelze na základě §3 odst. 1 obč. zák. zamítnout žalobu na vyklizení nebytových prostor, jestliže je smlouva o jejich nájmu absolutně neplatná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1506/99, uveřejněný pod R 12/2002 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). V rozsudku ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1203/99, uveřejněném pod č. 133 v časopise Soudní judikatura 11/2001, pak Nejvyšší soud dovodil, že nesvědčil-li žalovanému od počátku platný titul k užívání vyklizovaných místností, nelze ani prostřednictvím §3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na jejich vyklizení a žalobu zamítnout. Táž okolnost, jež zakládá nárok na ochranu práva (vlastníka), nemůže být (zároveň) důvodem k jeho odepření. O tom, že soudní praxe je v tomto směru dlouhodobě ustálena, svědčí rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 31 Cdo 1895/2002, uveřejněný pod R 7/2005 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále rozhodnutí Nejvyššího soudu např. z 24. 4. 2008, sp. zn. 26 Cdo 2267/2006 (ústavní stížnost podanou proti citovanému rozhodnutí odmítl Ústavní soud České republiky usnesením ze 4. 12. 2008, sp. zn. III. ÚS 1732/08), a z 15. 10. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1743/2007. Od uvedených právních názorů se přitom judikatura Nejvyššího soudu neodklání ani v současné době, tj. ani po přijetí stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněného pod R 6/2010 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, neboť uvedené stanovisko se vztahuje, jak nakonec vyplývá i ze samotné právní věty, pouze na vyklizení bytu (nebo nemovitosti sloužící k bydlení) a nelze je vztáhnout na vyklizení nebytových prostor užívaných bez právního důvodu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 20. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3696/2009, z 3. 12. 2009, sp. zn. 30 Cdo 179/2008, z 2. 3. 2011, sp. zn. 26 Cdo 662/2010, a již citované rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 2018/2012).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. prosince 2012
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu