ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.805.2012.1
sp. zn. 26 Cdo 805/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce Stavebního bytového družstva REMOSTAV , se sídlem v Praze 6, Bazovského 1117, IČ: 00407275, zastoupeného JUDr. Alenou Šťastnou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Františka Křížka 362/1, proti žalovaným 1/ Ing. P. T. a 2/ M. T. , oběma bytem v P., zastoupeným JUDr. Janou Kopáčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Kroftova 1, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 223/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2011, č. j. 13 Co 252/2011-57, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2011, č. j. 13 Co 252/2011-57, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. listopadu 2010, č. j. 7 C 223/2010-15, vyhověl žalobě a uložil žalovaným povinnost vyklidit společně a nerozdílně do patnácti dnů po zajištění přístřeší „byt o velikosti 3 + k. k. umístěný v 5. podlaží bytového domu, P., označený na LV jako bytová jednotka“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Soud prvního stupně odůvodnil své rozhodnutí ve věci samé následovně. „Na základě provedeného dokazování soud vzal za prokázané, že žalovaným zaniklo členství v bytovém družstvu žalobce na základě rozhodnutí o vyloučení pro neplacení poplatků spojených s užíváním bytu. Žalovaní proto předmětný byt užívají bez právního důvodu.“ Z uvedených příčin žalobě vyhověl, přičemž vyklizovací povinnost žalovaných vázal – s odkazem na ustanovení §714 ve spojení s §712 odst. 5 větou první a §711 odst. 2 písm. b/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. – na zajištění přístřeší.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. října 2011, č. j. 13 Co 252/2011-57, změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že uložil žalovaným povinnost předmětný byt vyklidit společně a nerozdílně do patnácti dnů po zajištění náhradního bytu, a potvrdil ho v nákladovém výroku; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Po doplnění dokazování v odvolacím řízení zjistil odvolací soud z provedených důkazů následující skutkový stav. S žalovanými (manžely) bydlí v předmětném bytě jejich dvě děti, z nichž dcera D. T. je dosud nezletilá. Žalovaný byl v době od 31. března 2005 do 31. srpna 2005 veden v evidenci uchazečů o zaměstnání. Jako středoškolský učitel pobíral od 1. února 2007 měsíční plat ve výši 16.137,- Kč (hrubého) a od 1. června 2009 ve výši 24.920,- Kč (hrubého). Žalovaná jako osoba samostatně výdělečně činná (vizážistka) měla v roce 2007 zisk z podnikání (tj. příjem z podnikání „očištěný“ o výdaje) ve výši 39.212,- Kč a v letech 2009 a 2010 ve výši zhruba 100.000,- Kč za každý rok. Ze Stavebního bytového družstva REMOSTAV , se sídlem v Praze 6, Bazovského 1117, IČ: 00407275 (dále též jen „bytové družstvo“, resp. „družstvo“), byli žalovaní vyloučeni z důvodu neplacení úhrad za plnění spojená s užíváním bytu (dále jen „úhrady za služby“). Za svá skutková zjištění vzal odvolací soud rovněž nesporná tvrzení účastníků, že dluh na úhradách za služby již žalovaní bytovému družstvu z podstatné části uhradili (zbývá jim zaplatit toliko „příslušenství“ pohledávky) a že v současnosti úhrady za služby řádně platí. Na tomto skutkovém základě odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – podmínil vyklizovací povinnost žalovaných zajištěním náhradního bytu. V této souvislosti konstatoval, že „s ohledem na okamžik zániku členství žalovaných v bytovém družstvu“ je v daném případě zapotřebí vycházet z právní úpravy bytových náhrad obsažené v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 30. března 2006, tj. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“). Poté zdůraznil, že byli-li žalovaní vyloučeni z družstva z důvodu podřaditelného pod ustanovení §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. (neplacení nájemného nebo úhrad za služby za dobu delší než tři měsíce), postačovalo by jim při vyklizení bytu zásadně pouhé přístřeší (§714 ve spojení s §712 odst. 5 větou první obč. zák.). S odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 28. dubna 2003, sp. zn. 26 Cdo 545/2003, z 3. února 2004, sp. zn. 26 Cdo 1406/2003, z 28. května 2009, sp. zn. 26 Cdo 2711/2007, a z 19. dubna 2011, sp. zn. 26 Cdo 5004/2009, však uzavřel, že jde-li v tomto případě o rodinu s nezletilými dětmi (resp. dítětem – dcerou D.) a jsou-li zároveň dány důvody zvláštního zřetele hodné (spočívající v tom, že žalovaní postupně splácí svůj dluh na úhradách za služby, který jinak /míněno jednorázově/ nejsou schopni zaplatit), je namístě, aby jejich vyklizovací povinnost byla podmíněna zajištěním náhradního bytu (§714 ve spojení s §712 odst. 5 větou druhou a §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. V dovolání vyjádřil nesouhlas s rozhodnutím odvolacího soudu o bytové náhradě pro žalované. V této souvislosti mimo jiné poukázal na to, že pro účely právního posouzení nároku žalovaných na náhradní byt byl odvolací soud „nucen doplnit dokazování z důvodu, že žalovaní k soudu I. stupně žádné listinné důkazy nepředložili, dokonce jednání soudu prvního stupně zmeškali“ . Následně zejména zdůraznil, že žalovaní sice svůj dluh na úhradách za služby začali postupně splácet, avšak teprve po nařízení exekuce k vymožení dotčené pohledávky a k rukám soudního exekutora pověřeného jejím provedením. Přitom není pravda, že by jim zbývalo doplatit již jen „příslušenství“ pohledávky; naopak „dle informace exekutora činil nedoplatek vymáhané částky cca 50 tis. Kč“ . Dodal, že kromě toho po žalovaných požadoval zaplacení dluhu na úhradách za služby za období od srpna 2007 do ledna 2010, v němž podle zjištěného skutkového stavu měli „v porovnání s průměrnou mzdou a výdělky jiných sociálních skupin občanů“ dostatečné příjmy na to, aby mohli řádně platit úhrady za služby „v průměrné výši … 4.500,- až 5.300,- Kč měsíčně“ . Podle jeho názoru tudíž v tomto případě nebyly naplněny obě podmínky, za jejichž současného naplnění (zde poukázal též na rozsudky Nejvyššího soudu z 27. května 2003, sp. zn. 26 Cdo 776/2003, a z 20. února 2007, sp. zn. 26 Cdo 2752/2006) lze vyklizovanému přiznat vyšší formu bytové náhrady ve smyslu §712 odst. 5 věty druhé obč. zák. K tomu – s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 25. července 2003, sp. zn. 26 Cdo 4/2003 – ještě doplnil, že navíc pro posouzení, zda jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu §712 odst. 5 věty druhé obč. zák., má svůj význam rovněž výše dlužných úhrad za služby a tudíž i relativně dlouhá doba, po kterou je žalovaní neplatili. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se ve vyjádření k dovolání ztotožnili s právními názory odvolacího soudu, vyvraceli správnost použitých dovolacích námitek a navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto nebo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Poté se zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud nepřehlédl, že dovolání – s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) – směřuje pouze proti měnícímu výroku o bytové náhradě, proti němuž je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť zde směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé – srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28). Zbývá dodat, že dovolání evidentně nesměřuje proti výroku týkajícímu se vyklizovací povinnosti. Usoudí-li však dovolací soud, že závěr týkající se bytové náhrady pro žalované je nesprávný a dovolání je proto důvodné, neobstojí (protože nemůže samostatně nabýt právní moci) rozhodnutí ani v části týkající se samotné povinnosti byt vyklidit, a musí být proto zrušeno (§243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.) jako celek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. května 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod č. 59 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. (existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Dovolací soud dospěl k závěru, že posléze uvedenou vadou je řízení v dané věci postiženo.
Podle §157 odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění rozsudku soud uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Citované ustanovení se s ohledem na §211 o. s. ř. přiměřeně vztahuje i na řízení před odvolacím soudem. Rozhodnutí, které nerespektuje zásady uvedené v §157 odst. 2 o. s. ř., je nepřezkoumatelné.
Dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je alespoň zčásti nepřezkoumatelné. Z odůvodnění rozsudku musí totiž vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. června 2008, sp. zn. 32 Odo 1561/2006). Uvedenou zásadou se však odvolací soud při formulaci odůvodnění svého rozhodnutí důsledně neřídil. Tak především nevysvětlil, na základě jakých zjištění dospěl k závěru, že při úvaze o bytové náhradě pro žalované je v daném případě zapotřebí vycházet z právní úpravy bytových náhrad obsažené v občanském zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb., tj. ve znění účinném do 30. března 2006, a nikoli ve znění po uvedené novele (tj. ve znění účinném od 31. března 2006), jak dovodil soud prvního stupně. V této souvislosti sice odkázal na „okamžik zániku členství žalovaných v bytovém družstvu“ , avšak uvedený okamžik nijak blíže nekonkretizoval a nelze ho dovodit ani ze zjištěného skutkového stavu. V uvedených souvislostech nelze opomenout ani to, že byl-li by v tomto ohledu správný právní názor soudu prvního stupně, musel by se soud (tudíž i soud odvolací) zabývat rovněž otázkou návrhu žalovaných na přisouzení vyšší formy bytové náhrady než je přístřeší (viz ustanovení §712 odst. 5 věty druhé zákona č. 40/1964 Sb., ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb., dále např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. dubna 2010, sp. zn. 26 Cdo 4131/2008, uveřejněný pod č. 36 v sešitě č. 3 z roku 2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. půjde v dovolacím řízení o odpověď na otázky, zda s ohledem na zjištěný skutkový stav lze usoudit na naplněnost předpokladu důvodů zvláštního zřetele hodných (ve smyslu §712 odst. 5 věty druhé obč. zák.) a zda tudíž měla být vyklizovací povinnost žalovaných z bytu podmíněna poskytnutím pouhého přístřeší (podle §712 odst. 5 věty první obč. zák.), jak dovodil soud prvního stupně, nebo jim měl být – podle §712 odst. 5 věty druhé obč. zák. – přisouzen náhradní byt, jak dovodil odvolací soud a jak míní žalovaní.
Podle §712 odst. 5 obč. zák. skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele podle §711 odst. 1 písm. c/, d/, g/ a h/, stačí při vyklizení poskytnout přístřeší. Jde-li o rodinu s nezletilými dětmi a skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele podle §711 odst. 1 písm. c/ a d/, může soud, jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodnout, že nájemce má právo na náhradní ubytování, popřípadě na náhradní byt.
Z ustanovení §712 odst. 5 věty druhé obč. zák., které je ve vztahu k ustanovení §712 odst. 5 věty první obč. zák. ustanovením speciálním, vyplývá sice možnost soudu rozhodnout, že nájemce má právo na náhradní ubytování, popřípadě na náhradní byt, avšak to pouze za současného naplnění dvou v něm normovaných předpokladů. Prvním z nich je skutečnost, že jde o rodinu s nezletilými dětmi (uvedený předpoklad je podle ničím nezpochybněných skutkových zjištění v projednávané věci naplněn). Druhým předpokladem pro uvedený postup jsou důvody zvláštního zřetele hodné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 25. 1istopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 71/96, dále např. rozsudky z 24. července 2001, sp. zn. 26 Cdo 636/2000, z 18. prosince 2002, sp. zn. 26 Cdo 1674/2002, a z 28. dubna 2003, sp. zn. 26 Cdo 545/2003, uveřejněné pod C 642, C 1630 a C 1875 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Na rozdíl od odvolacího soudu zastává dovolací soud názor, že na naplněnost předpokladu důvodů zvláštního zřetele hodných nelze usoudit jen z toho, že žalovaní postupně splácí svůj dluh na úhradách za služby, který jinak (jednorázově) nejsou schopni zaplatit. Při posuzování naplněnosti uvedeného předpokladu nelze totiž „izolovaně“ zdůrazňovat a ve skutečnosti vytrhávat z kontextu pouze jednu okolnost, navíc v tomto ohledu okolnost prospívající žalovaným (postupné splácení dluhu na úhradách za služby), a ve skutečnosti opomenout další právně významné okolnosti, tj. nejen to, po jakou dobu úhradu za služby neplatili, jakou částku z tohoto titulu dlužili a kolik zbývá doplatit, nýbrž i to, zda k řešení svých finančních problémů přistupovali dostatečně aktivně. V naznačených souvislostech nelze bez dalšího odhlédnout ani od okolností na straně pronajímatele, který má zajisté oprávněný zájem na tom, aby poplatky související s užíváním bytu byly placeny řádně a včas. Navíc dlouhodobě ustálená judikatura dovodila, že řádné placení nájemného (a záloh na úhradu za služby) je jedna za základních povinností nájemce (§685 odst. 1 ve spojení s ustanovením §697 obč. zák.) a nejde tudíž o žádný nadstandard, který by snad nájemce poskytoval pronajímateli a který by – navíc v podobě pouhého postupného splácení relativně velkého dluhu na úhradách za služby – byl způsobilý založit důvod zvláštního zřetele hodný (ve smyslu §712 odst. 5 věty druhé obč. zák.) pro přisouzení vyšší formy bytové náhrady v podobě náhradního bytu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 29. června 2010, sp. zn. 26 Cdo 2402/2009, z 12. října 2011, sp. zn. 26 Cdo 2669/2010, a z 26. dubna 2012, sp. zn. 26 Cdo 948/2011). V rozsudku ze dne 28. června 2010, sp. zn. 26 Cdo 664/2009, pak Nejvyšší soud výslovně dovodil, že placení nájemného (úhrady za služby) nemůže být považováno za významnou okolnost pro závěr o existenci důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu ustanovení §712 odst. 5 věty druhé obč. zák. Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl použit opodstatněně.
Z řečeného vyplývá, že z hlediska uplatněných dovolacích námitek podřazených dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. není ve smyslu ustanovení §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. správný měnící výrok napadeného rozsudku. Dovolací soud proto podle téhož ustanovení zrušil rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu (viz výklad shora); podle §243b odst. 3 věty první o. s. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. prosince 2012
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu