ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.1949.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 1949/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobců: a) A. Š. , bytem B. n. L., b) PhDr. P. Š. , bytem P., c) Ing. I. N. , bytem P., d) V. Š. , bytem P., též jako právní nástupce žalobkyně H. Š., zemřelé, posledně bytem P., žalobci ad a) až d) zastoupeni JUDr. Evou Vitejčkovou, advokátkou v Brandýse nad Labem - Staré Boleslavi, Komenského nám. 56, pracoviště Praha 3 - Vinohrady, Nitranská 19, f) Š. L. , bytem B. n. L., g) MUDr. M. L. , bytem B. n. L., h) D. L. , bytem B. n. L., žalobci ad f) až h) zastoupeni JUDr. Markem Nespalou, advokátem v Praze 2, Vyšehradská 21 (žalobci ad f/ až h/ - právní nástupci A. L., zemřelé, posledně bytem B., ch) B. B. , bytem P., i) V. B. , bytem P., žalobci ad ch) a i) zastoupeni JUDr. Markem Novotným, advokátem v Praze 2, Šafaříkova 5 (žalobci ad ch/ a i/ - právní nástupci I. H., zemřelé, posledně bytem Ř., proti žalovanému: Středočeské energetické závody, státní podnik v likvidaci , se sídlem v Praze 3 - Žižkov, Seifertova 1042/14, zastoupen Mgr. Jaroslavem Tajbrem, advokátem v Praze 5, U Nikolajky 5, o vydání nemovitostí a ve věci žaloby žalobkyně Ing. A. M., bytem P., uplatněné ve smyslu ustanovení §91a občanského soudního řádu, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 5 C 88/2001, o dovoláních žalobců ad a) až d), žalobců ad f) až h) a žalobců ad ch) a i) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2012, č. j. 27 Co 330/2011, 27 Co 331/2011-956, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítají .
II. Žalovanému se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává.
III. Ve vztahu mezi žalobci a hlavní interventkou Ing. A. M. nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
IV. Ve vztahu mezi žalovaným a hlavní interventkou Ing. A. M. nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze shora označeným byl ve výroku III. potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha - východ ze dne 28. 2. 2011, č. j. 5 C 88/2001-861, ve spojení s doplňujícím usnesením téhož soudu ze dne 26. 4. 2011, č. j. 5 C 88/2001-865, a to v části, kterou byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobci domáhali, aby byla žalovanému uložena povinnost vydat jim nemovitosti – stavbu (průmyslový objekt vodní elektrárny se všemi součástmi a příslušenstvím, včetně veškerého strojního a elektrotechnického zařízení elektrárny) a pozemky (zastavěná plocha a nádvoří) a (ostatní plocha) – nacházející se v kat. úz. S. B., obci B. n. L.
Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že požadavek žalobců na vydání majetku není důvodný, neboť k přechodu sporných nemovitostí na stát došlo mimo rámec rozhodného období vymezeného zákonem č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990). Znárodnění zestátněním bylo provedeno ex lege dekretem prezidenta republiky č. 100/1945 Sb. ke dni 27. 10. 1945; vyhlášeno vyhláškou ministra průmyslu ze dne 27. 12. 1945 pod č. 1139/1946 Úředního listu, rozsah znárodnění posléze stanoven ve vyhlášce téhož ministra ze dne 7. 3. 1946 (č. 1230/1946 Ú. l.). Nižší instance vycházely mj. ze skutečnosti, že řízení o nároku žalobců bylo spojeno s řízením hlavní interventky Ing. A. M., která se v restituci neúspěšně domáhala vydání 1/12 předmětných nemovitých věcí. Nejvyšší soud odmítl její dovolání usnesením ze dne 3. 3. 2010, č. j. 28 Cdo 5283/2009-760. Právní závěry jím vyslovené jsou aplikovatelné i ve vztahu k žalobcům, neboť se týkají stejného skutkového základu. Odvolací soud neshledal opodstatněnou ani námitku žalobců, že znárodnění majetku proběhlo až v rozhodném období, poněvadž odnímaný majetek byl definitivně specifikován a zahrnut do majetkové podstaty národního podniku až dalšími výměry vydanými dne 30. 9. 1949 a 17. 1. 1951. Uzavřel, že těmito správními akty došlo pouze ke konkretizaci či vyloučení některých nemovitostí z funkčního celku, nikoli k podstatné změně, jež by byla odůvodněna některým ustanovením zákona č. 114/1948 Sb.
Proti rozsudku odvolací instance (do výroku III. a IV.) podali dovolání samostatně žalobci ad a) až d), žalobci ad f) až h) a žalobci ad ch) a i). Vytýkali soudu shodně především nesprávnost jeho právního závěru v otázce odnětí sporných nemovitostí státem, které bylo podle jejich názoru uskutečněno v rozhodném období v důsledku faktického završení procesu znárodnění majetku po jeho řádné specifikaci výměrem Ministerstva průmyslu ze dne 3. 8. 1949 na základě zákona č. 114/1948 Sb. Zdůraznili také, že za znárodnění nebyla v minulosti poskytnuta náhrada – i z toho důvodu měli za to, že lze postupovat v intencích zákona č. 87/1991 Sb. Namítali rovněž, že předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu vydané v téže právní věci dne 27. 3. 2001 pod č. j. 28 Cdo 408/2000-194 nebylo při rozhodování nižších instancí respektováno (byť pro ně bylo závazné), přičemž je otázkou, zda bylo možno jejich rozhodnutí založit na argumentaci užité v odlišné věci řešené u dovolacího soudu pod sp. zn. 28 Cdo 5283/2009. Dovolatelé žádali, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu – a současně i rozsudek soudu prvního stupně – a věc vrátil první instanci k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovoláním žalobců ad a) až h) písemně vyjádřil. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu považoval za věcně správné, nesouhlasil s dovolacími námitkami a navrhoval, aby dovoláním žalobců nebylo vyhověno.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobci, zastoupení advokáty, podali dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání opírali o ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. a dovolací důvody byly uplatněny podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. pro vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dále ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy pro tvrzenou nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Dovolání nejsou přípustná.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud shledává, že v posuzované věci byly ze strany nižších instancí adekvátním způsobem zohledněny právní závěry předestřené v jeho usnesení ze dne 3. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 5283/2009 . Citované rozhodnutí řešilo vlastnický nárok ke shodným nemovitostem, jejichž vydání se domáhají žalobci, a bylo podloženo totožnými skutkovými zjištěními, z nichž soudy při posouzení důsledků procesu znárodnění vycházely i v daném případě. Dovolací soud proto nemá důvod se od tam užité argumentace odchýlit:
Pokud nemovitosti spadaly do tzv. I. etapy znárodnění, vymezené dekrety prezidenta republiky č. 100/1945 Sb. a bezprostředně následujícími, pak u nich nemohlo dojít k restituci. Teprve v případě, že by došlo k aplikaci tzv. II. etapy znárodnění realizované v roce 1948, která byla započata zákonem č. 114/1948 Sb., přicházela by v úvahu restituce majetku. To se ovšem nevztahuje na projednávanou věc.
Odnětí předmětných nemovitostí ve vlastnictví právních předchůdců žalobců státem není možno podřadit pod ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, neboť k relevantnímu (protiprávnímu) jednání státu došlo ještě před začátkem zákonného rozhodného období , vymezeného daty 25. 2. 1948 – 1. 1. 1990 (zmírnění majetkové křivdy z doby minulé vydáním věcí podle tohoto restitučního předpisu tedy nepřichází v úvahu). Ke znárodnění podniků na základě znárodňovacích dekretů prezidenta republiky, byly-li splněny všechny zákonem požadované předpoklady, docházelo ex lege a nikoliv až příslušným správním rozhodnutím , byť vydaným na základě znárodňovacího dekretu. Znárodnění majetku představovalo originární způsob nabytí vlastnictví . Uvedený právní názor je ve shodě s ustálenou judikaturou Nejvyššího, jakož i Ústavního soudu (viz např. nálezy sp. zn. II. ÚS 275/95, II. ÚS 336/01, I. ÚS 2816/09; lze také zdůraznit, že ústavní stížnost směřující proti výše prezentovanému rozhodnutí NS sp. zn. 28 Cdo 5283/2009 Ústavní soud dne 1. 2. 2011 pod sp. zn. IV. ÚS 1482/10 odmítl).
K námitce dovolatelů akcentující závaznost rozsudku Nejvyššího soudu vydaného v téže právní věci dne 27. 3. 2001 pod č. j. 28 Cdo 408/2000-194 lze poznamenat, že ani tato není důvodná. Ve světle shora vyslovených právních závěrů tu není zákonný podklad pro zásah do napadeného rozsudku odvolací instance, jež ve věci aplikovala rozhodnou konstantní judikaturu. Při uvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se navíc nepřihlíží k okolnostem uplatněným v rámci dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy k tvrzené vadě řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé (viz §237 odst. 3 věta za středníkem o. s. ř.).
Z výše řečených důvodů Nejvyšší soud dovolání všech žalobců podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. pro nedostatek zásadního právního významu rozhodnutí odvolacího soudu odmítl.
O nákladech dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobci a žalovaným bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 a §146 odst. 3 o. s. ř. za použití ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku (žalovanému) s ohledem na existenci důvodů hodných zvláštního zřetele (Nejvyšší soud se tu ztotožňuje s odůvodněním nákladových výroků nižších instancí).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 12. prosince 2012
JUDr. Ludvík David, CSc.
předseda senátu