ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.2673.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 2673/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatelů a/ K. P. , a b/ M. M., obou zastoupených Mgr. Janou Pecinovou, advokátkou, se sídlem v Praze - Břevnově, Šultysova 755/34, PSČ 169 00, za účasti Bytového družstva Kubus, se sídlem v Praze 8, Pakoměřická 1017, identifikační číslo osoby 26201810, zastoupeného JUDr. Ondřejem Kochmanem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, PSČ 120 21, o určení členství v družstvu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 60/2006, o dovolání družstva proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2010, č. j. 14 Cmo 557/2009-234, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. února 2009, č. j. 49 Cm 60/2006-199, se zastavuje.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
III. Bytové družstvo Kubus je povinno zaplatit navrhovatelům k ruce společné a nerozdílné na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 6.210,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejich zástupkyně.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 10. února 2009, č. j. 49 Cm 60/2006-199, Městský soud v Praze zamítl žalobu o určení, že „žalobce“ a/ je členem Bytového družstva Kubus (výrok I.), určil, že „žalobce“ a/ je nájemcem družstevního bytu v domě v ulici Č., Praha (výrok II.), určil, že „žalobkyně“ b/ je členkou družstva a nájemkyní družstevního bytu v domě, ulice Č., Praha, (výrok III.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.).
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. a změnil výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně tak, že výše přiznané náhrady nákladů řízení je 7.325,- Kč, jinak jej potvrdil (výrok první) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok druhý).
Bytové družstvo Kubus (dále jen „družstvo“) napadlo rozhodnutí odvolacího soudu a výslovně též rozsudek soudu prvního stupně dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a navrhujíc, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Řízení o „dovolání“ proti rozsudku soudu prvního stupně Nejvyšší soud zastavil podle §104 odst. 1 o. s. ř. z důvodu nedostatku funkční příslušnosti soudu k jeho projednání (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 10/2001 a 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V rozsahu, v němž dovolání napadá výroky rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není objektivně přípustné (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Učinil tak proto, že dovolání může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu však Nejvyšší soud zásadně právně významným neshledal.
Rozhodnutí odvolacího soudu není zásadně právně významné co do závěru o naléhavém právním zájmu navrhovatelů na určení členství v družstvu, neboť tento závěr je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 68/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 3, ročník 1997, pod číslem 21, usnesení ze dne 3. února 2005, sp. zn. 29 Odo 896/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 4, ročník 2005, pod číslem 62, nebo usnesení ze dne 29. listopadu 2005, sp. zn. 29 Odo 703/2004, či ze dne 28. února 2006, sp. zn. 29 Odo 882/2004, jež jsou veřejnosti, stejně jako ostatní rozhodnutí uvedená níže - není-li uvedeno jinak, dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu).
V rozsudku uveřejněném pod číslem 5/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož platnost usnesení valné hromady nelze zkoumat v jiném řízení, než v řízení podle ustanovení §131 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), anebo v rejstříkovém řízení. Uvedený závěr se přitom obdobně uplatní též ve vztahu k přezkumu platnosti usnesení členské schůze družstva; podmínky, za nichž může být soudem vyslovena neplatnost usnesení členské schůze, stanoví §242 obch. zák. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2008, sp. zn. 29 Odo 1332/2006, či ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 29 Cdo 4432/2009).
Námitka, podle níž je usnesení členské schůze družstva konané dne 31. října 2000, jímž bylo rozhodnuto o „pověření představenstva jednat o prodeji pěti bytů“, absolutně neplatné, neboť jeho předmětem bylo plnění, které je nemožné, stejně jako námitka, podle níž je dané usnesení členské schůze neplatné pro neurčitost, neboť v něm nejsou nezaměnitelně specifikovány byty, o jejichž prodeji mělo být jednáno, tak přípustnost dovolání založit nemohou, neboť v projednávané věci platnost předmětného usnesení členské schůze z výše uvedených důvodů přezkoumávat nelze.
Dovolání nečiní přípustným ani výtka, podle níž „nabytí členských práv a povinností na základě smlouvy o užívání družstevního bytu s členem družstva na dobu neurčitou je majetkovou dispozicí s družstevním bytem ve smyslu §239 odst. 4 písm. i/ ObchZ“, a je tak nezbytné, aby o uzavření takové smlouvy rozhodovala členská schůze, jinak „je třeba na předmětné smlouvy nahlížet jako na neplatné právní úkony“, neboť na tomto závěru odvolací soud své rozhodnutí nezaložil.
Odvolací soud uzavřel, že K. P. nabyl členská práva a povinnosti v družstvu ve výběrovém řízení konaném dne 5. listopadu 2000, v němž „žalobce a/ zvýšil svou majetkovou účast o částky odpovídající dvěma konkrétním bytům. Získal tak členská práva a povinnosti vážící se k těmto dvěma bytům a v souladu s tím následně uzavřelo žalované družstvo se žalobcem a/ nájemní smlouvy“. Tento závěr je přitom, stejně jako závěr, podle něhož je platná rovněž nájemní smlouva uzavřená dne 7. května 2002 s M. M., v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 44/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek či ze dne 11. prosince 2007, sp. zn. 29 Odo 1147/2005).
Nabyl-li totiž K. P. členská práva a povinnosti v družstvu ve výběrovém řízení dne 5. listopadu 2000, nikoliv „na základě smlouvy o užívání bytu“, není důvodnou ani námitka, podle níž nemohl členská práva a povinnosti v družstvu vztahující se k jednomu z nabytých bytů převést dohodou ze dne 19. ledna 2002 na M. M. (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2008, sp. zn. 29 Odo 1101/2006, či ze dne 29. října 2008, sp. zn. 29 Odo 931/2006).
Důvod připustit dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. proto Nejvyšší soud neshledal a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu přípustné není.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání družstva bylo odmítnuto, čímž navrhovatelům vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (dovolací řízení), jež podle ustanovení §7 písm. g/, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb. činí 4.875,- Kč, a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. S připočtením náhrady za 20% daň z přidané hodnoty ve výši 1.035,- Kč tak Nejvyšší soud přiznal navrhovatelům k tíži družstva částku 6.210,- Kč.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. července 2009) se podává z bodu 1. a 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinné, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 15. února 2012
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu