ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.1509.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 1509/2011 -38
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 4. dubna 2012 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným I. P. , nar., jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 2 T 157/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 27. 8. 2008, č. j. 2 T 157/2007-2334, v trestní věci obviněných L. B., D. B., B. V., P. P., Ing. P. N. a I. P. byl obviněný I. P. v bodě ad 1/ výroku o vině uznán vinným trestnými činy zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. a), c) trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/) a podle §148 odst. 2, odst. 3 písm. a), c) tr. zák., kterých se dopustil jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák.
Trestná činnost, kterou obviněný I. P. spáchal společně se spoluobviněnými L. B., D. B. a B. V., spočívala v tom, že L. B., D. B. a B. V. v období od března 2003 do listopadu 2003 v Š., s úmyslem ovlivnit daňovou povinnost fiktivních odběratelů společnosti TAFIN, s. r. o., se sídlem R., R. n. M., IČ:, na dani z příjmů právnických a fyzických osob, dani z přidané hodnoty a dále v úmyslu získat nadměrný odpočet na dani z přidané hodnoty po dohodě se zástupci fiktivních odběratelů uvedenými jednotlivě ve výroku rozsudku a I. P., který jakožto účetní vědomě poskytnul odborné znalosti a podílel se na vyhotovování faktur, vystavovali fiktivní faktury znějící na dodavatele společnost TAFIN, s. r. o., a na níže uvedené odběratele, přičemž takto v rozporu se skutečností předstírali neexistující dodávky zboží a služeb se specifikací podrobně rozvedenou ve výroku rozsudku, tedy neoprávněně vystavili faktury znějící na celkovou částku ve výši 8.684.724,- Kč bez DPH, s DPH na celkovou částku ve výši 10.490.501,- Kč, z toho samotná DPH činila částku 1.805.777,- Kč, a shora uvedení odběratelé cenu předstíraného zdanitelného plnění dle těchto faktur dokladovali fiktivními hotovostními úhradami, ačkoli zboží ani služby jim vůbec dodány nebyly, za získání shora uvedených fiktivních faktur uhrazovali obviněným předem dohodnutý podíl z neoprávněně získaných prostředků z DPH, přičemž všichni obvinění se tohoto jednání dopouštěli s vědomím, že fiktivní odběratelé u místně příslušných finančních úřadů uplatní jednak náklady na dosažení, zajištění a udržení příjmů ve formě zohlednění neoprávněných výdajů podle shora uvedených faktur se záměrem tak dosáhnout snížení daňového základu daně z příjmů právnických a fyzických osob, na základě těchto neexistujících zdanitelných plnění dosáhnout zkrácení daně z přidané hodnoty a rovněž s cílem na základě těchto neexistujících zdanitelných plnění dosáhnout vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, v důsledku čehož obvinění zapříčinili zkrácení daně z příjmů fyzických a právnických osob za zdaňovací období roku 2003 ve výši 2.969.886,- Kč, daně z přidané hodnoty za příslušná zdaňovací období počínaje měsícem březnem a konče měsícem listopadem 2003 ve výši 1.443.630,- Kč, tedy zkrácení daně v celkové výši 4.413.516,- Kč, a dále dosáhli neoprávněného vyplacení nadměrného odpočtu na dani z přidané hodnoty za shodně vymezená zdaňovací období ve výši 969.119,- Kč.
Za to byl obviněný podle §148 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Proti předmětnému rozsudku podal obviněný I. P. odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, jako soud druhého stupně rozsudkem ze dne 12. 4. 2010, č. j. 2 To 279/2009-2548, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ohledně jeho osoby zrušil ve výroku o trestu. Za splnění podmínek podle §259 odst. 3 tr. ř. mu nově uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, přičemž výkon tohoto trestu podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 12. 4. 2010 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezrušených výrocích ohledně obviněného právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analogiam).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný následně dovoláním , které ohledně jeho osoby směřuje i proti nezrušenému výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. namítl, že v trestním řízení bylo nade vší pochybnost prokázáno, že trpí různými chorobami, které mu objektivně brání v účasti jak u hlavního líčení, tak u veřejného zasedání. Přesto odvolací soud konal veřejné zasedání dne 12. 4. 2010 v jeho nepřítomnosti s odůvodněním, s nímž podle dovolatele nelze souhlasit, neboť se z veřejného zasedání řádně omluvil ze zdravotních důvodů, doložil potvrzení ošetřujícího lékaře o nemožnosti se jej zúčastnit a žádal o jeho odročení. Přestože byl ve věci vypracován znalecký posudek za účelem posouzení jeho zdravotního stavu, nelze přehlédnout skutečnost, že posudek byl aktuální ke dni 19. 3. 2010. Znalec přitom konstatoval složitost zdravotního stavu dovolatele a variabilitu možnosti jeho účasti ve veřejném zasedání. Pokud odvolací soud přesto jednal v jeho nepřítomnosti, zatížil tím svůj postup vadou spočívající v porušení ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání a v tomto smyslu porušil jeho základní práva.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. opřel obviněný o tvrzení, že skutečnosti uvedené v tzv. skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně, podle níž se podílel na vyhotovování fiktivních faktur, nemá oporu v provedeném dokazování. Tato vada pak měla mít vliv na následnou nesprávnou právní kvalifikaci jeho jednání jako trestných činů krácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. a), c) tr. zák. a podle §148 odst. 2, odst. 3 písm. a), c) tr. zák., jehož se měl dopustit jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky z podnětu jeho dovolání zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 12. 4. 2010, sp. zn. 2 To 279/2009, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 27. 8. 2008, sp. zn. 2 T 157/2007, a Okresnímu soudu v Šumperku přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
Námitku dovolatele stran porušení ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání konaném odvolacím soudem v jeho trestní věci označil za nedůvodnou. Poukázal na to, že jediným ustanovením, které výslovně omezuje možnost konání veřejného zasedání před odvolacím soudem v nepřítomnosti obviněného, je §263 odst. 4 tr. ř., jehož aplikace však v této trestní věci nepřichází v úvahu, neboť dovolatel se v době konání veřejného zasedání nacházel na svobodě. Další podmínky pro konání veřejného zasedání o odvolání v nepřítomnosti obviněného pak lze dovodit z ustanovení §232 a násl. tr. ř. a §62 a násl. tr. ř., ze kterých vyplývá, v jakých lhůtách a jakým způsobem musí být obviněný o veřejném zasedání vyrozuměn nebo k němu předvolán. Ve vztahu k dodržení, resp. porušení těchto ustanovení však dovolatel žádné námitky nevznesl. Pochybení odvolacího soudu spatřuje výlučně v tom, že nerespektoval jeho omluvu z veřejného zasedání dne 12. 4. 2010 a žádost o jeho odročení. Trestní řád však neobsahuje žádné ustanovení, podle kterého by omluva obviněného a jeho žádost o odročení veřejného zasedání vylučovala konání veřejného zasedání o odvolání v jeho nepřítomnosti. Porušení procesních práv obviněného by v takovémto případě bylo možno dovozovat toliko z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle kterého má každý mj. právo, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti. V uvedené souvislosti pak státní zástupce zrekapituloval průběh celého odvolacího řízení, připomněl jednotlivá zmařená veřejná zasedání kvůli opakovaným omluvám obviněného, a zároveň zhodnotil závěry znaleckého posudku vypracovaného k jeho zdravotnímu stavu. K posouzení možnosti účasti obviněného u veřejného zasedání dospěl k závěru, že odvolací soud nepochybil, pokud za dané situace a v kontextu se závěry znaleckého posudku hodnotil jeho omluvu jako nedostatečnou a konal veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti, když tomu jinak nebránily žádné překážky. Pro úplnost státní zástupce dodal, že při veřejném zasedání dne 12. 4. 2010 nebylo prováděno žádné dokazování, takže obviněný nemohl být nijak krácen ani ve svém právu vyjadřovat se k provedeným důkazům.
K dalšímu uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce uvedl, že v jeho rámci nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.). Dovolatel jej však opřel o jedinou stručnou námitku, podle které část skutkových zjištění vylíčených v tzv. skutkové větě nemá oporu v provedeném dokazování. Tato námitka však směřuje právě výlučně do oblasti skutkových zjištění a zvolenému dovolacímu důvodu ani žádnému jinému z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. neodpovídá.
Státní zástupce proto uzavřel, že námitky obviněného uplatněné v rámci ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. jsou „zjevně nedůvodné“ a námitky uplatněné na základě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se s ním obsahově míjejí. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné, a aby tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyjádřil souhlas i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný I. P. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř., na které odkázal.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Jinými slovy, v tomto ustanovení se předpokládá, že v rozporu se zákonem se konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného (obžalovaného), ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Tím byl obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
S ohledem na argumentaci dovolatele je třeba nejprve v obecné rovině poukázat na to, že podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného upravuje trestní řád podstatně méně striktně, než je tomu v případě hlavního líčení. Vzhledem k formulaci shora citovaného důvodu dovolání, který mj. předpokládá porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání , může k jeho naplnění dojít především porušením ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., neboť jde prakticky o jediné zákonné ustanovení, které výslovně vymezuje podmínky, za nichž veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného nelze konat, a to v případech, je-li obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody a neprohlásí-li výslovně, že se vzdává své účasti při veřejném zasedání odvolacího soudu.
Přítomnost obviněného u veřejného zasedání z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. může být nezbytná také tehdy, jestliže se soud rozhodl obviněného k veřejnému zasedání předvolat (§233 odst. 1 věta první tr. ř.) a tím dal jednoznačně najevo, že účast obviněného považuje za nutnou, a proto nemůže jednat a rozhodovat v jeho nepřítomnosti. Vadu zakládající tento dovolací důvod může představovat především postup odvolacího soudu, který se rozhodne provést ve veřejném zasedání dokazování ke skutkovým a právním závěrům, aniž by k tomu zajistil přítomnost obviněného jeho předvoláním (tzn. umožnil mu vyjadřovat se k prováděným důkazům), nýbrž ho o konání veřejného zasedání pouze vyrozumí podle ustanovení §233 odst. 1 věty druhé tr. ř. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2007, sp. zn. 11 Tdo 18/2007, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod T 972, svazek 33/2007).
S ohledem na ústavně zaručené právo obviněného vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání také v případě, kdy na tom sám trvá, projeví zájem se veřejného zasedání zúčastnit nebo vysloví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti a svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které mu objektivně v účasti brání (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod T 621, svazek 26/2004).
Jsou-li výše uvedené zásady aplikovány na nyní posuzovaný případ, je nutno předně poukázat na to, že dovolatel se v době konání veřejného zasedání odvolacího soudu dne 12. 4. 2010 nenacházel ani ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody. K veřejnému zasedání na den 12. 4. 2010 nebyl předvolán, nýbrž byl o jeho konání toliko vyrozuměn jako osoba, která k němu svým návrhem (odvoláním) dala podnět (viz doklad o doručení na č. l. 2537 spisu s označením vz. 7a). Stejně tak tomu bylo i v případech zmařených veřejných zasedání nařízených na dny 6. 5. 2009, 29. 6. 2009 a 23. 9. 2009 (viz doklady o doručení na č. l. 2448, 2471 verte a 2485 verte spisu). Nelze přehlédnout ani to, že z protokolu o veřejném zasedání (č. l. 2544 spisu) vyplývá, že odvolací soud v něm neprováděl žádné další důkazy.
Nejvyšší soud zároveň nedospěl k závěru, že konání veřejného zasedání odvolacím soudem dne 12. 4. 2010 v nepřítomnosti obviněného - přes jeho předchozí omluvu a žádost o odročení - bylo postupem porušujícím jeho ústavně zaručené právo podle §38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Na tomto místě je třeba připomenout, že obviněný se k veřejnému zasedání nedostavoval opakovaně, vždy z důvodů zdravotních potíží, omlouván svým praktickým lékařem. Odvolací soud proto opatřením ze dne 28. 1. 2010 přibral znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, MUDr. Igora Fargaše k vypracování znaleckého posudku ohledně zdravotního stavu obviněného se zaměřením na to, zda je ze zdravotního hlediska schopen účasti u veřejného zasedání. Znalec dospěl k závěru, že obviněný je schopen plnohodnotné účasti u veřejného zasedání, byť současně připustil, že trpí takovými chorobami, pro které se může tato jeho schopnost i během krátké doby eventuálně změnit (pominout). V posudku nicméně zdůraznil, že obviněný se může k soudu minimálně dostavit, jestliže je jinak schopen pravidelně dojíždět na vyšetření do Fakultní nemocnice v Brně, tedy do místa mnohem vzdálenějšího od svého bydliště než je sídlo odvolacího soudu v Olomouci. Tento závěr pak odvolací soud konfrontoval se znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. Hajčmana, který konstatoval, že obviněný aktuálně trpí smíšenou poruchou osobnosti projevující se zejména teatrálním chováním s účelovým podtextem , úzkostnou nezdrženlivostí, útěky do nemoci, poruchou sebehodnocení, zveličováním potíží. To spolu s vágním a ne zrovna přesvědčivým vyjádřením (potvrzením) ošetřujícího lékaře MUDr. S., které obviněný předložil ke své poslední omluvě z veřejného zasedání ze dne 9. 4. 2010, pak dalo odvolacímu soudu objektivní podklad k tomu, aby rozhodl o jeho konání v nepřítomnosti obviněného. Nejvyšší soud proto nesdílí názor dovolatele, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je zatíženo vadou předpokládanou v důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl žádný relevantní rozpor mezi zjištěným skutkem a soudy aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Podaný mimořádný opravný prostředek v této části založil na blíže nerozvedeném a nespecifikovaném konstatování, že závěr soudů o tom, že se podílel na vyhotovování fiktivních faktur, nemá oporu v provedeném dokazování. Teprve s tím pak ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení stíhaného skutku, pokud jde o jeho osobu.
Z výše uvedených důvodů je zřejmé, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem zčásti domáhal přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky však dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
O relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je podle názoru Ústavního soudu - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných relevantních důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání trestných činů zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. a), c) tr. zák. a podle §148 odst. 2, odst. 3 písm. a), c) tr. zák., jako spolupachateli podle §9 odst. 2 tr. zák., nebylo dovolateli prokázáno. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popíranému jednání za prokázané (viz zejména str. 45 rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl k hodnocení důkazů soudem prvního stupně a k jeho skutkovým zjištěním žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení jednání obviněného, plně navázal, což rovněž v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. řádně odůvodnil (viz 3 napadeného rozsudku). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí toliko projevem nepřípustné libovůle.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Protože dovolání obviněného I. P. bylo opřeno jednak o námitku, kterou nelze podřadit pod uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani žádný jiný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a v jeho - z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. - relevantně uplatněné části nebylo shledáno jakkoliv opodstatněným, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomu bylo třeba souhlasu stran.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 4. dubna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler