ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.153.2011.1
sp. zn. 32 Cdo 153/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobců a) R. M. a b) M. M. , obou zastoupených JUDr. Igorem Honusem, advokátem, se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Sokolská 21, PSČ 702 00, proti žalovaným 1) T. N. a 2) P. N. , oběma zastoupeným Mgr. Petrem Kučerou, advokátem, se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Na Hradbách 18, PSČ 702 00, o určení neplatnosti rozhodčí smlouvy, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 37(23) C 301/2009, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. září 2010, č. j. 56 Co 312/2010-93, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovaným na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4.260,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Petra Kučery, advokáta, se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Na Hradbách 18, PSČ 702 00.
Odůvodnění:
Dovolání žalobců proti v záhlaví označenému rozsudku ve výroku pod bodem I, jímž Krajský soud v Ostravě potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. dubna 2010, č. j 37 C 301/2009-52, kterým byla zamítnuta žaloba o určení neplatnosti rozhodčí smlouvy a rozhodčí doložky uzavřené dne 22. června 2009, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí zrušené odvolacím soudem, kterým by tento soud rozhodl ve věci samé jinak). Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zrušeného nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ke dni 31. prosince 2012), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, popřípadě jejichž řešení zpochybnil (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Zásadní význam rozhodnutí po právní stránce může přitom založit jen taková právní otázka, která je pro toto rozhodnutí určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1020/2003, jež je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách).
Otázku, jež by měla po právní stránce zásadní význam, dovolatelé nezformulovali, zejména neuvedli, která to má být otázka, jež je podle jejich názoru odvolacími soudy a dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Otázku zásadního právního významu nelze nalézt ani v obsahovém vymezení uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím dovolatelé namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nejvyšší soud neshledal, že by dovolateli zpochybňovaný závěr odvolacího soudu o absenci jejich naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti rozhodčí smlouvy byl v rozporu s ustálenou judikaturou.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyložil (srov. např. rozsudek ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1997, pod číslem 21), že určovací žaloba podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Nejvyšší soud dovodil, že nelze-li v konkrétním případě očekávat, že určovací žaloba bude tyto své funkce plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Zdůraznil přitom, že tyto závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá. K založení naléhavého právního zájmu na určení tedy nepostačí stav ohrožení či nejistoty v právních vztazích, nýbrž je zároveň třeba, aby požadované určení bylo způsobilé tento stav odstranit. Speciálně v rovině žalob na určení neplatnosti rozhodčí smlouvy lze pak odkázat na usnesení ze dne 29. února 2012, sp. zn. 23 Cdo 833/2011, a ze dne 22. května 2012, sp. zn. 23 Cdo 1219/2012, v nichž Nejvyšší soud shledal v souladu s uvedenými judikatorními závěry právní posouzení odvolacího soudu založené na úvaze, že k odpovídající nápravě lze dospět jinak, postupem, jenž stanoví zákon, to jest uplatněním námitky nedostatku pravomoci rozhodce v rozhodčím řízení, zakládající se na neplatnosti rozhodčí smlouvy (§15 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů), a v případě neúspěchu podáním žaloby na zrušení rozhodčího nálezu soudem [§31 písm. b) citovaného zákona].
Nejvyšší soud ostatně ve své judikatuře též dovozuje, že žaloba o určení není zpravidla opodstatněna, má-li požadované určení jen povahu předběžné otázky ve vztahu k posouzení, zda tu je či není právní vztah nebo právo, a to zejména tehdy, jestliže taková předběžná otázka neřeší nebo nemůže řešit celý obsah nebo dosah sporného právního vztahu nebo práva. Stav ohrožení práva žalobce nebo nejistota v jeho právním postavení se totiž v takovém případě neodstraní toliko tím, že bude vyřešena předběžná otázka, z níž bez dalšího právní vztah (právo) významný pro právní poměr účastníků ještě nevyplývá, ale až určením, zda tu právní vztah nebo právo je či není. Již v rozsudku uveřejněném pod číslem 68/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (odkazujícím na rozsudek ze dne 20. března 1996, sp. zn. II Odon 50/96, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 5, ročník 1996, strana 113) Nejvyšší soud uzavřel, že lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká (srov. obdobně rozsudek ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 539/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2005, pod číslem 29, rozsudek uveřejněný pod číslem 2/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 31. března 2008, sp. zn. 33 Odo 693/2006, rozsudek ze dne 25. září 2007, sp. zn. 28 Cdo 2851/2007, a rozsudek ze dne 2. srpna 2011, sp. zn. 32 Cdo 2818/2010). Ústavní soud shledal tento názor ústavně konformním (srov. např. usnesení ze dne 9. listopadu 1999, sp. zn. I. ÚS 45/1999, usnesení ze dne 7. prosince 2000, sp. zn. IV. ÚS 501/2000, a usnesení ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. II. ÚS 2453/2007). Domáhat se v poměrech souzené věci určení, zda je tu či není právní vztah nebo právo, jak to odpovídá ustanovení §80 písm. c) o. s. ř., by znamenalo žalovat na určení nedostatku pravomoci rozhodce k rozhodnutí sporu. Požadované určení neplatnosti právního úkonu (rozhodčí smlouvy) je ve vztahu k pravomoci rozhodce (resp. k její absenci) toliko otázkou předběžnou. Žaloba na takové určení není s to splnit preventivní funkci určovací žaloby, neboť požadované určení by samo o sobě tvrzený stav nejistoty v právním postavení žalobců neodstranilo. Zákon o rozhodčím řízení (jeho §15 odst. 2 a §33) totiž, nejde-li o spory ze spotřebitelských smluv, spojuje s neplatností rozhodčí smlouvy příslušné důsledky pouze při splnění dalšího předpokladu, totiž že námitka nedostatku pravomoci byla stranou vznesena nejpozději při prvním úkonu v rozhodčím řízení, týkajícího se věci samé (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2011, sp. zn. 23 Cdo 111/2009, a ze dne 21. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 3974/2010).
Dovolatelé se mýlí v názoru, že předmětem dovolacího přezkumu je též rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. §236 odst. 1 a 242 odst. 1 o. s. ř.). K závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí po právní stránce proto nemůže vést ani jejich argumentace obhajující názor, že rozhodčí smlouva je neplatná, neboť odvolací soud se (na rozdíl od soudu prvního stupně) vzhledem k závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení otázkou platnosti rozhodčí smlouvy vůbec nezabýval a jeho rozhodnutí tudíž na řešení této otázky nespočívá.
V situaci, kdy Nejvyšší soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani jiné okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce, a kdy dovolání ani v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné (srov. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nelze než uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Vzhledem k ustanovení §243b odst. 5 věty první ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. mají žalovaní vůči žalobcům, jejichž dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů, které vynaložili v dovolacím řízení a které spočívají v odměně jejich advokáta za zastupování a v jeho hotových výdajích (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Advokát žalovaných učinil v dovolacím řízení pouze jeden úkon právní služby – vyjádřil se k dovolání. Podle ustanovení §14 odst. 1 ve spojení s §10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. února 2012 (srov. čl. II vyhlášky č. 64/2012 Sb.), se jeho odměna určuje podle ustanovení §5 písm. d) ve spojení s §18 odst. 1 věty první a §19a této vyhlášky a činí 3.250,- Kč. Advokátovi dále náleží paušální náhrada hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů . K odměně a hotovým výlohám v celkové výši 3.550,- Kč je třeba připočíst částku odpovídající dani z přidané hodnoty ve výši 20 %, tj. částku 710,- Kč, kterou bude advokát jako plátce této daně povinen z odměny a z náhrad odvést a která podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. rovněž patří k nákladům řízení. Celkovou náhradu ve výši 4.260,- Kč jsou žalobci povinni žalovaným zaplatit společně a nerozdílně ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich advokáta (§243c odst. 1 ve spojení s §149 odst. 1 o. s. ř.).
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. prosince 2012
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu