ECLI:CZ:NS:2012:4.TDO.1233.2012.1
sp. zn. 4 Tdo 1233/2012-49
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. listopadu 2012 o dovolání obviněného A. B. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 3. 2012 sp. zn. 5 To 92/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově pod sp. zn. 103 T 295/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného A. B. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Karviné, pobočka v Havířově rozsudkem ze dne 30. 1. 2012 sp. zn. 103 T 295/2011 rozhodl v trestní věci obviněných R. S., M. K. a obviněného A. B. tak, že obviněného A. B. uznal vinným za skutky popsané ve výroku o vině pod body 2 - 4 přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, pod body 2 -5, 7 - 10 a 12 zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 4 písm. c) tr. zákoníku, pod bodem 4 přečinem neoprávněného zásahu do práv k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku, pod body 7, 8 - 10 a 12 přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a za skutky popsané pod body 3 a 10 přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, kdy jednání uvedených pod body 2 - 5, 7 - 10 a 12 se obviněný A. B. dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově ze dne 26. 11. 2003 sp. zn. 101 T 252/2003, který nabyl právní moci dne 15. 12. 2003, odsouzen mimo jiné pro dílem dokonaný, dílem nedokonaný trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e) odst. 2 a podle §8 odst. 1 k §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák. účinného do 31. 12. 2009, a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtyř let, který vykonal dnem 17. 4. 2011.
Za to byl obviněnému A. B. podle §205 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen podle §59 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit způsobenou škodu následujícím poškozeným: J. K. ve výši 61.062,- Kč, J. V. ve výši 3.996,- Kč, společně a nerozdílně manželům M. a L., M., ve výši 29.311,- Kč, Mgr. J. C. ve výši 3.620,- Kč, Bc. L. M. ve výši 4.049,- Kč, Ing. H. P. ve výši 2.220,- Kč, Střední škole řemesel a služeb, příspěvkové organizaci ve výši 15.189,- Kč, N. P., ve výši 9.904,- Kč, P. K. ve výši 14.849,- Kč a společnosti Gattnar, s.r.o. ve výši 6.940,- Kč. Současně mu byla podle téhož ustanovení uložena povinnost nahradit škodu společně a nerozdílně s obviněným R. S. těmto poškozeným: svazu Junák – svaz skautů a skautek ČR, středisko v H., B. N., H.-Š., ve výši 6.886,- Kč, I. F. ve výši 1.070,- Kč, N. R. ve výši 600,- Kč a společnosti ADIC Bohemia, s.r.o., provozovna v Průmyslovém centru H., V., O.-K. ve výši 6.509,- Kč. V souladu s §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození Junák – svaz skautů a skautek ČR, středisko v H., B. N., H.-Š. a společnost Gattnar, s.r.o., se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
Citovaný rozsudek přezkoumal na základě podaných odvolání státního zástupce a obviněných A. B. a R. S. Krajský soud v Ostravě a rozhodl o nich rozsudkem ze dne 23. 3. 2012 sp. zn. 5 To 92/2012. K odvolání obviněného A. B. pak podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil napadený rozsudek ohledně jeho osoby v celém rozsahu a podle §259 odst 3 tr. ř. znovu o tomto obviněném rozhodl tak, že jej nově uznal vinným pro zde popsané skutky pod body 1 - 3 přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, pod body 1 - 4, 5 - 8 a 9 zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 4 písm. c) tr. zákoníku, pod body 5 - 8 a 9 přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a pod body 2 a 8 přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku. Za to mu uložil úhrnný trest odnětí svobody podle §205 odst. 4 tr. zákoníku ve spojení s §43 odst. 1 tr. zákoníku v trvání pěti let a zařadil jej k jeho výkonu podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla tomuto obviněnému uložena povinnost zaplatit způsobenou škodu následujícím poškozeným: J. K. ve výši 61.062,- Kč, J. V. ve výši 3.996,- Kč, společně a nerozdílně manželům M. a L. M. ve výši 29.311,- Kč, Mgr. J. C. ve výši 3.620,- Kč, Bc. L. M. ve výši 4.049,- Kč, Ing. H. P. ve výši 2.220,- Kč, Střední škole řemesel a služeb, příspěvkové organizaci se sídlem v H.-Š., ul. Š. ve výši 15.189,- Kč, N. P. ve výši 9.904,- Kč, P. K. ve výši 14.849,- Kč a společnosti Gattnar, s.r.o. ve výši 6.940,- Kč. Současně mu byla podle téhož ustanovení uložena povinnost nahradit škodu společně a nerozdílně s obviněným R. S. těmto poškozeným: Svazu Junák – svaz skautů a skautek ČR, středisko v H., B. N., H.-Š. ve výši 6.886,- Kč, I. F. ve výši 1.070,- Kč, N. R. ve výši 600,- Kč a společnosti ADIC Bohemia, s.r.o., provozovna Průmyslové centrum H., V., O.-K. ve výši 6.509,- Kč. V souladu s §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození Junák – svaz skautů a skautek ČR, středisko v H., B. N., H.-Š. a společnost Gattnar, s.r.o., se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný A. B. prostřednictvím svého obhájce dovolání s odkazem na dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domnívá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Tuto nesprávnost obviněný spatřuje v extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010 sp. zn. 7 Tdo 39/2010).
Dále poukázal na to, že náležitě spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení, ke všem skutkům se doznal, vyjma skutku popsaného pod bodem 8 napadeného rozsudku odvolacího soudu, kdy od počátku trestního řízení tvrdil, že obviněnému R. S. pouze udělil souhlas s uskladněním věcí, které obviněný S. při zde popsané trestné činnosti odcizil. V předchozím řízení byla způsobena vada spočívající v nerespektování a porušení zásady totožnosti skutku, kdy obžaloba může být podána jen ohledně skutku, pro nějž bylo zahájeno trestní stíhání. Tento skutek byl nejprve v usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání ze dne 23. 9. 2011, č. j. KRPT-33155-35/TČ-2011-070373 kvalifikován jako trestný čin podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, avšak poté byl obviněný policejním orgánem upozorněn na to, že tento skutek byl překvalifikován na zločin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku a §205 odst. 2, 4 písm. c) tr. zákoníku, neboť obviněný B. společně s obviněným S. vniknul do skautského oddílu Junák a zde odcizil předmětné věci. Tímto postupem došlo k porušení základní zásady zákonného trestního řízení, protože pro takto nově formulovaný skutek nebylo zahájeno trestní stíhání, a stal se součástí podané obžaloby, ačkoli mělo být nejprve pro tento skutek zahájeno trestní stíhání a poté mělo být jednání obviněného B. překvalifikováno, jak bylo výše uvedeno. Tento skutek pak byl v rozsudku soudu prvního stupně uveden pod bodem 10. Ačkoliv byla shora popsaná vada zřejmá již v řízení před oběma soudy nižších stupňů, ani soud druhého stupně ji k odvolací námitce obviněného neodstranil.
Ohledně skutku pod bodem 8 rozsudku odvolacího soudu dovolatel vyjadřuje nesouhlas se závěry a postupem soudů, pokud vycházely jen z výpovědi poškozeného I. F., který uvedl, že vzhledem k hmotnosti odcizeného trezoru museli být pachatelé nejméně dva, ačkoli obviněný S. podrobně popsal, že se tohoto skutku dopustil pouze sám a obviněného B. pouze požádal o ukrytí odcizených věcí u přítelkyně dovolatele N. K. Dovolatel od počátku doznával ve vztahu k tomuto skutku pouze podílnictví, přičemž žádnými dalšími důkazy závěry obou soudů nebyly nikterak podpořeny. Pokud oba soudy opřely závěr o součinnosti dovolatele na tomto činu o výpovědi svědků N. K., G. J. a L. B., jednalo se o nesprávný postup v rozporu se zásadou in dubio pro reo , zásadou presumpce neviny a zásadou zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností, neboť tito pouze potvrdili, že dovolatel spolu s obviněným S. do bytu N. K. společně přinesl odcizené věci, z čehož však rozhodně nevyplývá, že by je také společně odcizili. Oba soudy nižších stupňů tímto rovněž porušily čl. 8 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 9 odst. 1 věta druhá Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, jemuž odpovídá čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a §2 odst. 2 tr. ř. Řetězec nepřímých důkazů o vině dovolatele není podle něj uzavřený a přesvědčivý, aby bylo možné bezpečně uzavřít, že se skutku tak, jak byl popsán v bodě 8 rozsudku odvolacího soudu, dopustil.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 3. 2012 sp. zn. 5 To 92/2012 podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta uvedla, že prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Z formulace předmětného zákonného ustanovení vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní. Dovolací soud proto není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup nižších soudů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází pouze z konečných skutkových zjištění, ke kterým dospěly soudy prvního a druhého stupně a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže měnit. Ke změně skutkového stavu může dojít pouze v ojedinělých případech odůvodněných extrémním rozporem mezi skutkovými zjištěními a právní kvalifikací skutku.
Pod tento dovolací důvod proto nelze podřadit námitky obviněného, v jejichž rámci namítl, že míra důkazů není taková, aby mohl být skutek popsaný pod bodem 8. zahrnut pod pokračující jednání, v němž soudy spatřovaly tři trestné činy spáchané v jednočinném souběhu a to trestný čin krádeže, trestný čin poškození cizí věci a trestný čin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku. Pod tento dovolací důvod totiž nelze podřadit takové námitky, v jejichž rámci obviněný vytýká soudu vadná skutková zjištění. Zvolenému dovolacímu důvodu neodpovídají ani námitky obviněného, v jejichž rámci namítal, že v projednávaném případě nebyla zachována totožnost skutku. Uvedená námitka by mohla uspět pouze v případě, pokud by skutečně došlo k porušení zásady obžalovací, čímž by došlo k dotčení zásad spravedlivého procesu. K tomu však v posuzované trestní věci podle státní zástupkyně nedošlo.
Státní zástupkyně poté citovala skutek uvedený pod bodem 8 v tzv. skutkové větě rozsudku odvolacího soudu a také ustanovení §160 odst. 1 tr. ř. a §176 odst. 2 věta první tr. ř., jež souvisí se zásadou obžalovací podle §2 odst. 8 tr. ř., která je rozvedena v ustanovení §220 odst. 1 tr. ř., podle něhož může soud rozhodnout jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Poté cituje i skutek, jak byl popsán v bodě 8 v usnesení Policie ČR, Krajské ředitelství Policie Moravskoslezského kraje, územní odbor Karviná, 3. oddělení obecné kriminality – SKPV, ze dne 23. 9. 2011 č.j. KRPT-33155-35/TČ-2011-070373, kde bylo popsáno jednání právně kvalifikované jako přečin podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
Dále poukázala na skutečnost, že státní zástupce obviněného A. B. upozornil přípisem ze dne 27. 12. 2011 podle §176 odst. 2 tr. ř. na to, že jeho protiprávní jednání, pro které je stíhán příslušným policejním orgánem Policie ČR pod č.j. KRPT-33155-35/TČ-2011-070373, bude v obžalobě právně kvalifikováno, i u jednání ze dne 14.9.2011, jako jeden z útoků pokračujícího zločinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s pokračujícím přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a pokračujícím přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný byl současně vyzván, pokud bude mít vzhledem ke změně právní kvalifikace návrhy na doplnění dokazování, aby je uplatnil ve lhůtě 3 dnů. V obžalobě státního zástupce již bylo jednání ze dne 14. 9. 2011 (ad bod 11 podané obžaloby ze dne 28. 12. 2011 sp. zn. 11 ZT 236/2011) popsáno tak, že obviněný A. B. společně s R. S. po předchozí vzájemné dohodě vnikli do objektu skautské skupiny Junák, odkud odcizili různé věci a některé poškodili. Obdobně jako v obžalobě byl skutek posouzen v rozhodnutích soudů obou stupňů.
Zásada obžalovací ani zásada totožnosti skutku tak podle státní zástupkyně v posuzované trestní věci porušena nebyla. Pokud je v §176 odst. 2 tr. ř. uvedeno, že obžaloba může být podána jen pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, neznamená to, že musí jít o úplnou shodu skutku, která je uvedena ve sdělení obvinění se skutkem, pro který je podávána obžaloba. Podstata skutku je určována účastí obviněného na určité události a je zachována, je-li zachována totožnost jednání nebo následku, a to alespoň částečně. Předmět útoku, pokud je jím věc jako v daném případě, je materiálním objektem jednotlivého konkrétního společenského vztahu a umožňuje identifikovat tento vztah. Jestliže se sice jednání pachatele změnilo, ale obviněný jím porušil tentýž konkrétní společenský vztah, i když popřípadě jiným způsobem, je zachována totožnost následku, a tedy je zachována totožnost skutku. Proto bylo-li na základě výsledků dokazování v přípravném řízení zjištěno, že namísto toho, že obviněný na sebe převedl odcizené věci, se jich zmocnil, nezměnil se následek a totožnost skutku zůstala zachována. Obviněný byl řádně ve smyslu ustanovení §176 odst. 2 věta druhá tr. ř. upozorněn na to, že zmíněný skutek (útok) bude posuzován jako jiný trestný čin, než jak ho posuzoval policejní orgán. Za této situace mohl být podle státní zástupkyně obviněný uznán vinným trestnou činností tak, jak bylo konstatováno v odsuzujícím rozsudku odvolacího soudu, přičemž nedošlo k žádnému porušení jeho práv a proces který byl vedený proti obviněnému, je možné považovat za spravedlivý.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby vzhledem k tomu, že obviněný podal dovolání mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu, Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265 odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl v neveřejném zasedání v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 3. 2012 sp. zn. 5 To 92/2012 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena v rozhodnutí č. 36 z roku 2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se „ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Z postulátů blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku brojí výlučně proti skutku pod bodem 10 skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, jež je v napadeném rozsudku odvolacího soudu uveden v bodu 8, podle něhož obvinění B. a S. společně v přesně nezjištěné době od 14. 9. 2011 do 15. 9. 2011v H.-Š., okres K., na ulici B. N. a po předchozí vzájemné dohodě po vytlačení zadního okna vnikli do objektu skautského oddílu Junák, odkud po vykopnutí dalších vnitřních dveří odcizili nejméně 33 ks airsoftových zbraní, 6 ks nefunkčních samopalů vz. 58, ráže 7,62 x 39 mm, PC sestavu s monitorem, inkoustovou tiskárnu, laserovou tiskárnu, laminátovací přístroj, trezor s bankovkami v hodnotě 3.215,- amerických dolarů, 1120,- EUR, 120,- polských zlotých, nezjištěné množství rámů s odznaky a kovovými přezkami se skautskou tematikou, záchranářský batoh výrobce Ego Zlín s vybavením, tašku zn. Reebok, ochranné brýle, různé baterie, dvě nabíječky na baterie, dvě tomfy, 17 ks baretů, 4 páry vojenských bot, zásobníky airsoftových zbraní, celtu, reproduktory, 11 ks sedacích horolezeckých úvazů a různá lana a lezecké vybavení, obvazy, nefunkční vojenskou vysílačku, různé kancelářské potřeby a různé oděvní svršky, čímž Junáku – svazu skautů a skautek ČR, středisku H. se sídlem H.-Š., ul. B. N., způsobili škodu odcizením ve výši 331.312,- Kč a škodu poškozením ve výši 6.886,- Kč a dále odtud odcizili také cestovní pasy I. F. a N. R., 6 ks razítek a peněženku, která obsahovala finanční hotovost ve výši 620,- Kč, občanský průkaz, řidičský průkaz, průkaz pojištěnce VZP, vše na jméno I. F., dvě kreditní karty vydané Citibank Europe, plc., platební kartu vydanou ČSOB, a.s., a kreditní kartu vydanou společností HomeCredit, a.s., všechny na jméno I. F. a dvě vstupní karty Makro, čímž způsobili I. F. škodu odcizením ve výši 3.077,- Kč a N. R. škodu odcizením ve výši 600,- Kč .
Z obsahu dovolání vyplývá, že obviněný uplatňuje skutkové námitky ohledně nedostatečného prokázání jeho viny ve vztahu k tomuto skutku (ad 8 výroku o vině napadeného rozsudku odvolacího soudu), což je podle něj v rozporu se zásadou in dubio pro reo a zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností a zásady zákonného trestního řízení. Zároveň vyslovuje nesouhlas s hodnocením výpovědí svědků K., J. a B. učiněném oběma soudy a tvrdí, že se tohoto činu tak, jak byl popsán ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku, nedopustil. Rovněž se domnívá, že došlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a je tedy prolomena nemožnost přezkumu skutkových zjištění soudů nižších stupňů Nejvyšším soudem.
Takovéto výhrady dovolatele se skutečně soustřeďují jen proti správnosti zjištění, že se dopustil popsané trestné činnosti a na polemiku s provedenými důkazy. Jedná se tudíž o námitky veskrze skutkové, případně procesní, neboť brojí proti správnosti a úplnosti skutkového zjištění a provedeného dokazování. Je tak třeba uzavřít, že obviněný v dovolání neuplatnil námitky vztahující se k hmotně právnímu posouzení skutku, resp. ke skutkovému stavu zjištěnému nalézacím soudem a charakteru jeho námitek je evidentní, že jím vytýkané vady mají povahu vad skutkových, kterými se snaží primárně dosáhnout změny zjištění skutkového stavu, a teprve na základě toho poukazuje na údajnou nesprávnost právního posouzení skutku. Takové námitky ovšem nejsou z pohledu uplatněného dovolacího důvodu relevantní, takže dovolací soud není oprávněn se jimi zabývat.
Nelze rovněž souhlasit s výhradami obviněného o namítaném extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními obou soudů nižších stupňů a provedenými důkazy. Jakkoliv totiž skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny - srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny - srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě se dále jedná o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
Nejvyšší soud na základě obsahu předloženého spisu ale dospěl k závěru, že mezi skutkovými zjištěními, která soudy po zákonném a úplném zhodnocení provedených důkazů učinily, a konečným vysloveným právním posouzením skutku, není dán rozpor, který by měl vést ke zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů a z obsahu spisu je zřejmé, že jak nalézací, tak i odvolací soud se ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro svá rozhodnutí. Soud druhého stupně pak v souladu se zákonem upřesnil u obviněného B. i právní kvalifikaci jím spáchaného jednání. Nejvyšší soud neshledal jakýchkoli důvodů k výtkám na adresu zmíněných soudů projednávajících a rozhodujících předmětnou věc v předchozím řízení. V podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje na přesvědčivá a podrobná odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů. Lze tak uzavřít, že v přezkoumávané věci se nejedná o situaci, kdy jsou skutkové závěry soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Nejedná se o případ nezákonných důkazů, opomenutých důkazů a ani o případ hodnocení důkazů, které v žádné možné verzi volného hodnocení z jejich obsahu nevyplývá (jak o tom bylo pojednáno výše), a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005 sp. zn. III. ÚS 578/04 ).
Ve stejném duchu je pak třeba pohlížet na námitky, že v trestní věci obviněného nebyla zachována totožnost skutku ohledně jednání pod bodem 8 rozsudku soudu druhého stupně. Tyto námitky jsou primárně zcela procesního charakteru a nezakládají dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný dovolací důvod uvedený v katalogu dovolacích důvodů podle ustanovení §265b tr. ř. Těmito námitkami se Nejvyšší soud neměl důvod v podrobnostech zabývat ani na základě jiných skutečností. Zde je třeba pouze zmínit, že uvedené výhrady vznesené k otázce zachování totožnosti skutku ze strany dovolatele nejsou v žádném případě důvodné. Odvolací soud se obdobnými námitkami obviněného v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval a pokud jde o ještě názornější a zcela přiléhavé vysvětlení problematiky totožnosti skutku, lze v podrobnostech poukázat na výstižné a precizně formulované vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného, s nímž je třeba souhlasit.
Je tedy zřejmé, že dovolací námitky tak, jak byly koncipovány a uplatněny obviněným, nejsou z výše uvedených důvodů podřaditelné pod zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a stojí mimo jeho rámec. Dovolatel totiž na jedné straně deklaroval tento zákonný dovolací důvod, avšak konkrétně uplatnil pouze námitky, které tento dovolací důvod svým obsahem nenaplňují. Rovněž výhrady dovolatele, ohledně nichž zastával názor, že svědčí o porušení zásad spravedlivého procesu, se ukázaly jako liché.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (viz §265i odst. 2 tr. ř.) pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného A. B. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný ( §265n tr. ř.).
V Brně dne 27. listopadu 2012
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec