ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.334.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 334/2012-52
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. dubna 2012 o dovoláních, která podali obvinění JUDr. V. T. , a V. M. , proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 11. 2011, sp. zn. 10 To 396/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 4 T 96/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného JUDr. V. T. odmítá.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. M. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 4 T 96/2011, byli obvinění JUDr. V. T.a V. M. uznáni vinnými zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu „nejprve obviněný M. někdy v červenci roku 2009 v Borku pod Troskami náhodně vyslechl rozhovor pošk. V. B. (jehož do té doby neznal) o finančních potížích, které má V. B. se svým domem ve Svijanském Újezdě, na němž vázne exekuce, dal se s ním do hovoru a po zjištění bližších skutečností týkajících se B. domu ve Svijanském Újezdě si B. vytipoval jako osobu, na jejíž úkor by bylo lze se obohatit;
následně informaci o B. sdělil obviněný M. obviněnému JUDr. T., který B. ještě v červenci 2009 v jeho bydlišti ve Svijanském Újezdě čp. 100 navštívil a následně pod příslibem provize a tvrzení o pouhé formalitě přesvědčil pošk. B. k tomu, aby tento v kanceláři exekutora Mgr. Jaromíra France v Jičíně
- podepsal dne 29. 7. 2009 exekutorský zápis č.j. 023 EZ 045/09, jímž V. B.uznal, že společně s JUDr. T. dluží V. M. částku ve výši 1.012.500,- Kč s termínem zaplacení do 30. 9. 2009,
- podepsal dne 17. 8. 2009 exekutorský zápis č.j. 023 EZ 048/09, jímž V. B. uznal, že společně s JUDr. T. dluží V. M. částku ve výši 457.900,- Kč s termínem zaplacení do 30. 9. 2009,
když tyto oba exekutorské zápisy nechal připravit obviněný M. a vedle pošk. B. je spolupodepsal i obviněný JUDr. T., přičemž však pošk. B. s těmito ať již skutečnými či domnělými T. dluhy u M. pocházejícími údajně z roku 1998 neměl až do podepsání obou exekutorských zápisů nic společného;
za situace, kdy termín zaplacení byl v obou exekutorských zápisech stanoven nereálně tak, aby je nebylo lze zaplatit (což oběma obviněným muselo být jasné s ohledem na to, že předmětný dluh měl pocházet z roku 1998), bylo cílem jednání obou obviněných dostat pošk. B. ke dni 1. 10. 2009 do postavení dlužníka s dospělým závazkem tak, aby tento byl vymožitelný výkonem rozhodnutí či exekucí s přímou vykonatelností, přičemž dle znění obou exekutorských zápisů byl takto ohrožen veškerý majetek pošk. B. včítaje v to i nemovitosti, o které oba obvinění měli především zájem, a to:
- ve Svijanském Újezdě dům čp. 100 a parcely číslo 179 a 239/4 (úhrnná hodnota těchto nemovitostí činila v roce 2009 nejméně 2.200.000,- Kč),
- v obci Všelibice parcely číslo 1109, 1094/4, 1182, 1183, 1186 včetně lesních porostů, a dále tamtéž parcely číslo 1235/2, 1238/1, 1238/3, 1245/5,
- a konečně v obci Kobyly parcely číslo 552/3, 587/5 včetně dřevin a okrasných rostlin;
plán obou obviněných ohledně domu čp. 100 a parcel číslo 179 a 239/4 ve Svijanském Ujezdě však zhatila skutečnost, že pošk. B. se dům čp. 100 včetně parcel číslo 179 a 239/4 ve Svijanském Újezdě podařilo na podzim roku 2009 prodat jiným zájemcům (příslušná kupní smlouva je datována dnem 26. 11. 2009);
když pak obviněný M. v lednu 2010 zjistil, že dům čp. 100 včetně parcel číslo 179 a 239/4 je prodán a že peníze z prodeje mají přijít na účet V. B. č. ... vedený u České spořitelny, navštívil pošk. B. v jeho bydlišti v Sedlisku a argumentuje exekutorskými zápisy ze dnů 29. 7. 2009 a 17. 8. 2009 přiměl pod záminkou závazků z těchto dvou exekutorských zápisů pošk. V. B. (který měl z obviněného M. strach) k tomu, aby tento
1) jednak dne 13. 1. 2010 na pobočce České spořitelny v Turnově zřídil pro obviněného M. dispoziční právo ke svému účtu č. ... - když pak na tento B. účet byla dne 14. 1. 2010 doručena za prodej domu čp. 100 včetně parcel číslo 179 a 239/4 ve Svijanském Újezdě částka 706.976,- Kč, vybral obviněný M. z tohoto B. účtu
a) dne 18. 1. 2010 v 10.53 hodin na pobočce České spořitelny v Kopidlně částku 350.000,- Kč, když o tomto výběru telefonicky informoval téhož dne v 11.05 hodin ještě z Kopidlna obviněného JUDr. T.,
b) a dne 18. 1. 2010 v 11.20 hodin na pobočce České spořitelny v Jičíně částku 350.000,- Kč, když o tomto výběru telefonicky informoval téhož dne v 11.28 hodin ještě z Jičína obviněného JUDr. T.,
a obě tyto částky si obviněný M. ponechal pro svoji potřebu;
2) a dále přiměl ještě obviněný M. pošk. B. k tomu, aby tento dne 13. 1. 2010 na Magistrátu města Liberce v Liberci podepsal kupní smlouvu, kterou prodává obviněnému M. všechny své pozemky v obci Všelibice za dohodnutou částku 350.000,- Kč (kterou však od obviněného M. nikdy neobdržel), když konkrétně se jednalo o následující pozemky:
a) parcela číslo 1109 (k lednu 2010 hodnota 59.400,- Kč),
b) parcely číslo 1094/4, 1182, 1183, 1186 včetně lesních porostů na nich (k lednu 2010 úhrnná hodnota 102.717,- Kč),
c) parcely číslo 1235/2, 1238/1, 1238/3, 1245/5 včetně porostů na nich (k lednu 2010 úhrnná hodnota 120.295,- Kč,
tedy vše v celkové hodnotě 282.412,- Kč, když vklad práva ohledně této kupní smlouvy byl povolen rozhodnutím příslušného katastrálního úřadu ze dne 20. 1. 2010,
3) a následně dne 24. 8. 2010 na základě výše uvedených dvou exekučních zápisů podal obžalovaný M. návrh na nařízení exekuce, která na podkladě tohoto návrhu byla nařízena usnesením Okresního soudu v Semilech ze dne 17. 9. 2010, sp. zn. 7 Exe 1222/2010, na podkladě čehož byl dne 15. 10. 2010 pod č.j.: 36 Ex 2183/2010 vydán exekutorkou JUDr. Soňou Karasovou exekuční příkaz, který byl následně zapsán do katastru nemovitostí pro zbývající dvě parcely ve vlastnictví poškozeného B. (číslo 552/3 a 587/5 v obci Kobyly), jejich úhrnná hodnota činila v srpnu 2010 částku 82.745,- Kč;
v dokonané podobě pak celým shora uvedeným jednáním byla pošk. V. B. způsobena škoda nejméně ve výši 700.000,- Kč (peníze vybrané z jeho účtu vedeného u České spořitelny) a dále 282.412,- Kč (hodnota nemovitostí převedených na obviněného M. smlouvou ze dne 13. 1. 2010)“ .
Za tuto trestnou činnost byl obviněný JUDr. V. T. podle §209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému V. M. byl za tuto trestnou činnost podle §209 odst. 4 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byli oba obvinění zavázni rukou společnou a nerozdílnou nahradit poškozenému V. B. škodu ve výši 700.000,- Kč, přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. byl jmenovaný poškozený se zbytkem nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění JUDr. V. T. a V. M. a v jejich neprospěch státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Semilech, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové. Rozsudkem ze dne 3. 11. 2011, sp. zn. 10 To 396/2011, z podnětu odvolání obviněného JUDr. V. T. napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ohledně jeho osoby ve výroku o zařazení pro výkon trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného JUDr. V. T. podle §56 odst. 3 tr. zákoníku pro výkon trestu odnětí svobody v trvání čtyř let uloženého mu napadeným rozsudkem zařadil do věznice s dozorem. Z podnětu odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Semilech napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ohledně obviněného V. M. ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. v rozsahu tohoto zrušení nově rozhodl tak, že obviněného V. M. podle §209 odst. 4 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Odvolání obviněného V. M. a odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Semilech týkající se obviněného JUDr. V. T. podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 11. 2011, sp. zn. 10 To 396/2011, podali obvinění JUDr. V. T. a V. M. dovolání, přičemž oba uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a obviněný JUDr. V. T. navíc ještě důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný JUDr. V. T. uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávně hmotně právním posouzení a že řádný opravný prostředek byl zamítnut za situace, kdy řízení předcházející napadenému rozhodnutí bylo zatíženo vadami, jež naplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Konstatoval, že jeho odvolání nebylo nesprávně vyhověno v otázce viny. Zdůraznil, že se vytýkaným jednáním neobohatil a že ani způsobem uvedeným v §209 odst. 1 tr. zákoníku nepřispěl k obohacení někoho jiného. Poznamenal, že jeho podvodné jednání je ve výrokové větě rozsudku formulováno tak, že navštívil a následně pod příslibem provize a tvrzení o pouhé formalitě přesvědčil poškozeného V. B. o tom, aby v kanceláři exekutora Mgr. Jaromíra France v Jičíně podepsal dva exekutorské zápisy. Vyjádřil přesvědčení, že z této výrokové věty není patrno, zda je naplněna objektivní stránka trestného činu podvodu. Akcentoval, že k tomu, aby mohlo jít o uvedený trestný čin, by bylo třeba přesně vymezit, v jakém omylu V. B. jednal a jaké měl skutkové představy o následcích svého jednání [v jakém stavu jednal, zda údajnému slibu provize a tvrzení o pouhé formalitě věřil či nikoliv, jak tyto informace vyhodnotil, zda právě jeho stav, vyvolaný jeho osobou (obviněným JUDr. V. T.) ho vedl k majetkovým dispozicím]. Namítl, že v odsuzujícím výroku soudu není formulován žádný rozpor mezi představou poškozeného a skutečností a že zde není uvedeno, jak konkrétně mělo jeho jednání vliv na to, že poškozený neměl o důležité věci žádnou představu, resp. jak jeho jednání vyvolalo u poškozeného pocit, že se nemá čeho obávat. Přitom vznesl otázku, zda se vůbec jedná o trestný čin, popř. zda nejde o trestný čin jiný. Formulace výrokové věty podle jeho názoru spíše nasvědčuje tomu, že byla naplněna objektivní stránka skutkové podstaty trestného činu lichvy podle §218 odst. 1 tr. zákoníku, event. trestného činu útisku podle §177 odst. 1 tr. zákoníku. Dodal, že pro naplnění trestného činu útisku svědčí i výrok odsuzujícího rozsudku v tom smyslu, že V. B. byl ve finančních potížích. Připomněl, že podle §209 tr. zákoníku by jednání obviněného mělo vést k majetkové dispozici poškozeného. Podotkl, že jestliže V. B. podepsal exekutorský zápis, v němž uznal, že společně s ním (s obviněným JUDr. V. T.) dluží V. M. v rozsudku vyčíslené částky, pak toliko usnadnil V. M. přístup k jeho majetku. Akcentoval, že V. M. se potom již samostatným podvodným jednáním domáhal exekuce proti tomu, kdo jeho dlužníkem nebyl, a že na to již on (obviněný JUDr. V. T.) neměl vliv. Podle výrokové věty rozsudku využil tísně poškozeného V. B. (viz formulace o finančních potížích poškozeného) a dal přislíbit ze strany poškozeného V. B. ve prospěch V. M. úhradu pohledávky a potvrzení její existence. V. M. pak následně tím, že využil exekutorské zápisy jako tituly pro exekuci, ač věděl, že V. B. dlužníkem není, dopustil se podvodu podáním nepravdivého návrhu na exekuci. Popsané jednání V. B. podle něho směřuje k závěru, že představa poškozeného při podpisu exekučních zápisů byla v zásadě správná, tedy že se mu dostane v konečné fázi jednání prospěchu z prodeje domu, hodnotu svého závazku, resp. jeho riziko ale posoudil nesprávně, kdy údajně (jak je uváděno v rozsudku) pod příslibem provize a s vědomím pouhé formality, poskytl závazek plnění směřující k tomu, že mu obvinění měli pomoci prodat nemovitost. Shledal, že úmysl V. B. prodat nemovitost se prolíná veškerými důkazy provedenými v trestním řízení, avšak nenalézá správnou odezvu ve výroku a v popisu skutku, v důsledku čehož byl uznán vinným přísnějším trestným činem, než ve skutečnosti uznán měl být. Vyslovil názor, že i tam, kde byl uznán vinným jako spolupachatel V. M., jenž uplatnil pohledávku vůči V. B., kterou posledně jmenovaný uzavřel v tísni, lehkomyslnosti, byl pouze spolupachatelem tzv. palichvy podle v §218 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku. Doplnil, že pokud by pohledávka nebyla spoluobviněným uplatněna, nejednalo by se o trestný čin.
Vzhledem k těmto skutečnostem obviněný JUDr. V. T. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 11. 2011, sp. zn. 10 To 396/2011, zrušil. Současně požádal o odklad výkonu rozhodnutí.
Obviněný V. M. v dovolání uvedl, že žádný trestný čin nespáchal, a proto jeho vina nemohla být prokázána, resp. že rozhodnutí odvolacího soudu, pokud se jedná o vinu, trest i náhradu škody, je nesprávné. Podle něho nebylo prokázáno naplnění zákonných znaků skutkové podstaty zločinu podvodu. Odvolací soud postupoval nesprávně, když ho odsoudil k nepodmíněnému trestu odnětí svobody jako k odpovědnosti za výsledek, nikoli za zavinění. V této souvislosti poukázal na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. 3 Tdo 579/2011, a nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 2. 5. 2002, sp. zn. III. ÚS 575/01. Namítl, že exekutorský zápis a kupní smlouva jsou platné právní úkony, které vznikly na základě svobodně, vážně a určitě projevené vůle poškozeného V. B. a ne v důsledku omylu, jak uvádí odvolací soud. Vyjádřil přesvědčení, že v daném případě nebylo prokázáno, v čem měl uvést poškozeného v omyl, resp. že by ho v omyl uvedl. Zdůraznil, že odvolací soud neobjasnil, jaká měla být představa poškozeného a v čem měl spočívat její rozpor se skutečností, popř. neprokázal, že by poškozený neměl žádnou představu o důležité okolnosti nebo že by se domníval, že se nemá čeho obávat. Konstatoval, že u poškozeného žádný rozpor mezi představou a skutečností nenastal. Následně podotkl, že i kdyby byl poškozený v omylu, tak on (obviněný V. M.) o takovém omylu nevěděl a dozvěděl se o něm až z obžaloby. Poznamenal, že žádné okolnosti, které by nebyly v souladu se skutečným stavem věci, nepředstíral a poškozeného v omyl neuvedl, nepoužil lsti ani nepravdivé informace. Pokud někdo něco předstíral nebo zamlčel, tak to mohl být jedině spoluobviněný JUDr. V. T., i když (soudě podle obžaloby) poškozený dost možná nejednal proto, že by byl uveden v omyl, ale proto, že mu spoluobviněný JUDr. V. T. měl nabídnout 50.000,- Kč. Akcentoval, že sám omyl poškozeného nevyvolal, ani k němu nepřispěl, ani takový omyl nepoznal, a proto soud nemůže uzavřít, že by využil omylu jiného. Shledal, že závěr odvolacího soudu o jeho vině a podílu na omylu poškozeného není založen na důkazech, ale na pouhých domněnkách, a to v rozporu s principy dokazování podle §2 odst. 5, 6 tr. ř., když odvolací soud nezjistil skutkový stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a neuvážil všechny okolnosti případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rovněž argumentoval, že údajná nabídka 50.000,- Kč, kterou měl poškozenému učinit spoluobviněný JUDr. V. T., nebyla jako podstatná okolnost případu náležitě objasněna. Přitom odkázal na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2012, sp. zn. 5 Tdo 1565/2011, a zhodnotil, že napadené rozhodnutí je v rozporu se zákonem založeno na konstrukci pravděpodobných domněnek, nikoli na racionálním hodnocení důkazů. Dále namítl, že není dána příčinná souvislost mezi omylem a majetkovou dispozicí poškozeného, neboť není jasné, v čem měl spočívat omyl poškozeného a zamlčení podstatných skutečností. Podle něho poškozený věděl, co dělá. Neexistenci příčinné souvislosti namítl též s poukazem na skutečnost, že majetková dispozice úhrady dluhu výběrem peněz z účtu má svou právní oporu v právním úkonu poškozeného, tj. v exekutorském zápise. Přitom zdůraznil, že toliko využil možnosti, kterou mu dává zákon, resp. že nic nepadělal a neudělal ani nic jiného, čím by poškozeného uvedl v omyl. Vyslovil názor, že poškozený nejednal v omylu, a pokud ano, pak jeho omyl nezavinil, nevyvolal a nevyužil, a už vůbec ne úmyslně. Poškozenému nic nezamlčel, nevyvolal v něm žádné falešné zdání, nesdělil mu žádnou nepravdivou informaci, nesliboval mu nic, co by bylo nereálné, nepředstíral nepravdivé nebo zkreslené skutečnosti, žádné podstatné skutečnosti nezamlčel a ani nic nevylákal. Akcentoval, že předpokladem trestného činu podvodu je, aby mýlící se osoba učinila majetkovou dispozici, v jejímž důsledku dojde ke škodě na majetku, avšak podle něho v daném případě nebylo zjištěno, že by se poškozený v něčem mýlil (viz též rozhodnutí č. 237/1947 Sb. rozh. tr.). Doplnil, že naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu předpokládá též existenci příčinné souvislosti mezi omylem určité osoby a jí učiněnou majetkovou dispozicí (viz rozhodnutí č. 5/2002 Sb. rozh. tr.), avšak ani tato příčinná souvislost zde není dána a navíc mu nebyl prokázán úmysl.
Poté shledal, že pokud jde o výrok o náhradě škody, má za to, že není škodou, jestliže čerpal částku dluhu na základě platného exekutorského zápisu. Podle jeho slov se jedná o právní následek právního jednání poškozeného. Rovněž úvahy soudu o neplatnosti právního úkonu shledal nesprávnými, když ani případné podvodné jednání jednoho z účastníků právního úkonu nečiní tento právní úkon absolutně neplatným pro nedostatek vážné vůle podle §37 odst. 1 obč. zák. nebo pro rozpor se zákonem podle §39 obč. zák., ale je důvodem neplatnosti relativní podle §49a obč. zák., jíž se může dovolat pouze druhý účastník právního úkonu (viz rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. 31 Cdo 362/2010). Poukázal též na rozhodnutí TR NS 30/2006-T 938 a č. 5/2002-I Sb. rozh. tr., podle nichž škoda jako zákonný znak trestného činu podvodu musí být v příčinné souvislosti s omylem podváděné osoby a s majetkovou dispozicí prováděnou v důsledku takového omylu. Dospěl k závěru, že v daném případě ke vzniku škody, jako trestněprávní kategorie, nedošlo.
Dále konstatoval, že odůvodnění napadeného rozhodnutí nebylo vypracováno v souladu s §125 odst. 1 tr. ř. V této souvislosti dovolací soud požádal o přezkoumání napadeného rozhodnutí rovněž z hlediska námitek, které vznesl v rámci podrobného doplnění podaného odvolání na č. l . 460 až 465 spisu.
S poukazem na §265r odst. 7 tr. ř. dovolacímu soudu předložil kopii prohlášení poškozeného, v němž tento předběžně souhlasil se zřízením dispozičního práva k bankovnímu účtu, čestné prohlášení manželů J. ve vztahu k panu M., vlastnoruční písemné uznání dluhu svědka N., který křivě svědčil, že mu nic nedluží, smlouvu o půjčce dlužníka N. a uznání dluhu JUDr. V. T. vůči C. (udělal jen to samé jako C., který však stíhán není).
S odkazem na rozhodnutí publikované pod č. TR NS 35/2007-T 992 konstatoval, že v daném případě poškozenému neposkytoval žádné nepravdivé údaje a že stále trvá důvodná pochybnost, že by vůbec poškozený jednal v nějakém omylu, protože byl a je příčetný a jako bývalý účetní je inteligentní a obeznámený, a tedy věděl, co činí. Prohlásil, že přijal nabídku svého dlužníka a exekutorským zápisem si zajistil svůj dluh a že napadené rozhodnutí nenapomáhá ani efektivitě práva, ani spravedlnosti, a právní jistotě už vůbec ne. Uzavřel, že s ohledem na pochybnosti, které se vinou posuzováním celého případu jako pomyslná „červená nit“, je vykonstruování omylu poškozeného státním zástupcem, shledání jeho viny, uložení náhrady údajné škody a uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v očividném rozporu s principy spravedlnosti.
Z těchto důvodů obviněný V. M. navrhl, aby Nejvyšší soud ve smyslu §265k odst. 1 tr. ř. zrušil část rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 11. 2011, sp. zn. 10 To 396/2011, týkající se jeho osoby, aby zrušil též rozhodnutí soudu prvního stupně jako součást vadného řízení, které napadenému rozhodnutí předcházelo, ve smyslu §265k odst. 2 tr. ř. zrušil výrok o vině i celý výrok o trestu a výrok o náhradě škody, který má ve výroku o vině svůj podklad, a ve smyslu §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu věc znovu projednat a rozhodnout. Zároveň požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu na podkladě ustanovení §265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon napadeného rozhodnutí.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Uvedla, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad výlučně právních. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Zásah do skutkových zjištění lze připustit v rámci dovolání pouze výjimečně, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je potom dán tehdy, pokud by závěr o tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo možno vztáhnout i na napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové.
Následně státní zástupkyně konstatovala, že obviněný JUDr. V.T.pod slibem provize 50.000,- Kč poškozeného V. B. přesvědčil, aby podepsal vykonatelné uznání dluhu vůči obviněnému V. M., který ovšem poškozený ve skutečnosti neměl. Obviněný JUDr. V. T. tak ve vztahu k poškozenému jednal proto, aby pomocí jeho majetku umenšil vlastní dluhy, které měl vůči obviněnému V. M.. Obviněný V. M. se na společném jednání podílel vytipováním osoby poškozeného a v závěrečné fázi realizoval jejich společný záměr – připravit poškozeného o majetek. Z provedených důkazů učinily oba soudy správné právní závěry, na něž lze v plném rozsahu odkázat, a to včetně právní kvalifikace jednání obou obviněných. Oba obvinění postupovali společným jednáním vůči poškozenému v úmyslu lstí jej připravit o majetek, přičemž využili určité osobnostní rysy poškozeného a jejich záměr se jim i částečně zdařil. Vzhledem ke shora uvedenému nelze dovodit opodstatněnost dovolání, ani pokud jde o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Státní zástupkyně proto navrhla podaná dovolání v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyslovila ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnou osobou, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 11. 2011, sp. zn. 10 To 396/2011, jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a), resp. h) tr. ř. Obvinění jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání [viz ustanovení §148 odst. 1 písm. a) a b) u stížnosti a §253 tr. ř. u odvolání] a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (první alternativa), nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (alternativa druhá).
V posuzované trestní věci však o prvou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. nemůže jít, neboť Krajský soud v Hradci Králové jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádných opravných prostředcích (odvoláních) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném věcném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba konstatovat, že uplatněné dovolací námitky obviněného JUDr. V. T. dílem neodpovídají žádnému z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., dílem jsou zjevně neopodstatněné (viz argumentaci níže).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečnostech podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V předmětné trestní věci však uplatněné dovolací námitky obviněného V. M. směřují primárně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká v prvé řadě neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přičemž současně prosazuje vlastní (pro něj příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (de facto tvrdí, že se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil). Až sekundárně - z uvedených skutkových (procesních) výhrad - vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným V. M. ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný V. M. namítl nesprávné právní posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný V. M. neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný V. M., musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Dále je vhodné připomenout, že dovoláním podobně jako jinými opravnými prostředky lze napadat jen výroky určitého rozhodnutí, nikoli jeho odůvodnění (§265a odst. 4 tr. ř.). Důvody dovolání totiž musí mít podklad výlučně ve výrokové části příslušného rozhodnutí, případně v postupu soudu, který vydání napadeného rozhodnutí předcházel, nikoliv jen v samostatném odůvodnění napadeného vydaného rozhodnutí. To platí bez ohledu na skutečnost, zda je odůvodnění rozhodnutí nesprávné, rozporné, neúplné či jinak vadné (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck 2008, s. 2076).
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Rovněž argumentaci obviněného JUDr. V. T. v tom smyslu, že toliko usnadnil V. M. přístup k jeho majetku a že V. M. se posléze již samostatným podvodným jednáním domáhal exekuce proti tomu, kdo jeho dlužníkem nebyl, nelze vzhledem k její skutkové povaze pod uplatněný (a shora vyložený) dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Tato argumentace přitom nenaplňuje ani další dovolací důvody podle §265b tr. ř.
Obviněný JUDr. V. T. však také namítl absenci objektivní stránky zločinu podvodu. Takovou námitku je možno označit z pohledu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve spojení s důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud ovšem shledal, že jde o argumentaci zjevně neopodstatněnou. Je přitom na místě konstatovat, že s otázkou právní kvalifikace zjištěného skutku se soudy nižších stupňů nezávadně vypořádaly, takže mezi jejich právními závěry a skutkovými zjištěními, jež po zhodnocení provedených důkazů učinily, není nesoulad. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
Nejvyšší soud proto jen relativně stručně uvádí následující skutečnosti.
Skutkovou podstatu zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku naplní pachatel, který sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu.
Ve stručnosti lze připomenout, že omyl je rozpor mezi představou a skutečností a půjde o něj tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat; omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k obohacení. Uvedením v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci. Při využití omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného a v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě cizí osoby sebe nebo jiného obohatil. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoliv skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí podváděné osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně známy, k plnění z její strany by nedošlo, popř. došlo za méně výhodných podmínek.
Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožování majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Může být menší, ale i větší než způsobená škoda viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. §140 až 421. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010. s. 1857. Zákonný znak „obohacení jiného“ je naplněn i obohacením blíže neurčené osoby anebo skupiny osob (viz rozhodnutí č. 18/1991 Sb. rozh. tr.).
Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Jde nejen o zmenšení majetku, tedy úbytek hospodářské hodnoty, ale i o ušlý zisk, tedy o to, o co by jinak byl majetek oprávněně zvětšen. Obsahem škody může být peněžitá částka, nějaká věc, ale i konání nebo opomenutí, které má určitou majetkovou hodnotu viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. §140 až 421. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010. s. 1855 a 1856. Značnou škodou se ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující částky ve výši nejméně 500.000,- Kč.
K naplnění skutkové podstaty (objektivní stránky) zločinu podvodu podle §209 tr. zákoníku je nezbytná existence příčinné souvislosti mezi omylem určité osoby (resp. její neznalostí všech podstatných skutečností) a jí učiněnou majetkovou dispozicí a dále příčinná souvislost mezi touto dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé.
Po subjektivní stránce se u tohoto trestného činu (v základní skutkové podstatě) vyžaduje úmysl. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. např. rozh. č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Vždy však spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. K naplnění pojmu spolupachatelství není nutné, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání ( „spolupachatelem jest také ten, kdo přispěl k provedení činu částečně, třebas v roli podřízené, jen když byl veden týmž úmyslem, jako ostatní pachatelé“ - viz. rozhodnutí č. Rt 786/1922 Sb. rozh. NS). Podle §23 tr. zákoníku byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama.
Pokus je obecnou formou trestného činu. Podle §21 odst. 1 tr. zákoníku je pokusem trestného činu jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Pojem pokusu je tedy vymezen těmito znaky:
a) jednáním, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu,
b) úmyslem spáchat trestný čin a
c) nedostatkem dokonání.
Podle §21 odst. 2 tr. zákoníku je pokus trestného činu trestný podle trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin.
V návaznosti na shora uvedená teoretická východiska Nejvyšší soud konstatuje, že skutková zjištění popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně (rozvedená v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů) vyjadřují ve vztahu k obviněnému JUDr. V.T. (i ve vztahu k obviněnému V. M.) všechny znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem nedokonaného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
Nutno především zdůraznit, že oba obvinění jednali vůči poškozenému společně, po vzájemné dohodě a koordinovaně, vedeni společným úmyslem.
Podstatné pak je zjištění, že obviněný JUDr. V. T. pod slibem provize 50.000,- Kč a s tvrzením o pouhé formalitě poškozeného V. B. přesvědčil, aby podepsal vykonatelná uznání dluhu – exekutorské zápisy vůči obviněnému V. M. (učinil tak i v kontextu dalších zjištěných okolností majetkovou dispozici), ačkoliv dobře věděl, že jmenovaný poškozený ve skutečnosti obviněnému V. M. ničeho nedluží, přičemž obviněný V. M. se na společném jednání podílel vytipováním poškozeného jako osoby, na jejíž úkor by bylo lze se obohatit, nechal připravit oba exekutorské zápisy a v závěrečné fázi i dílem dovršil jejich společný záměr – připravit poškozeného o majetek (dílem se toto nezdařilo z důvodů nezávislých na vůli obviněných). Takové jednání je třeba transformovat do závěru, že oba obvinění jako spolupachatelé poškozeného uvedli v omyl, přičemž v příčinné souvislosti s tímto podvodným jednáním bylo obohacení především obviněného V. M. a škoda způsobená na majetku poškozeného naplňující znak značné škody ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku, dílem v úmyslu trestný čin spáchat bezprostředně směřovali k tomu, aby sebe obohatili uvedením poškozeného v omyl, a způsobili tak škodu na jeho majetku, avšak k dokonání trestného činu (jejich obohacení) nedošlo.
Ze skutkových závěrů soudů dříve ve věci činných zřetelně plyne také úmyslné zavinění obou obviněných, a to ve formě společného úmyslu přímého podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, zahrnující společné jednání, následek (účinek) i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Je totiž zjevné, že obvinění jednali ve vzájemné shodě a koordinovaně tak, jak je popsáno v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, vědomě, cíleně a záměrně právě proto, aby sebe ke škodě poškozeného V. B. obohatili. V tomto směru lze přisvědčit státní zástupkyni, že o úmyslu obviněných připravit poškozeného o majetek svědčí též doba splatnosti pohledávek stanovená v jednotlivých exekutorských zápisech, která je tak krátká vzhledem k jejich výši, že vypovídá o snaze obviněných o to, aby měli co nejdříve tzv. dospělý závazek vymahatelný exekucí.
Za situace, kdy zjištěný skutek obou obviněných naplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem nedokonaného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, postrádá opodstatnění úvaha, že by jím mohl být spáchán pouze trestný čin lichvy podle §218 odst. 1 tr. zákoníku nebo útisku podle §177 odst. 1 tr. zákoníku.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti formálně právně relevantní argumentace dovolání obviněného JUDr. V. T..
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání obviněného V. M. nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného JUDr. V. T. odmítl.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl popsaným způsobem v neveřejném zasedání.
Pokud v dovolání oba obvinění požádali o odklad výkonu napadeného rozhodnutí, je třeba uvést, že se jednalo o podněty, nikoli návrhy, o nichž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro odklad výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětech obviněných k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. dubna 2012
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu