ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.3914.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 3914/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně A. A., zastoupené JUDr. Hanou Švábenskou, advokátkou se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Matiční 730/3, proti žalovaným 1) Podniku bytového hospodářství, státnímu podniku v likvidaci, se sídlem v Hlučíně , Ostravská 92, IČ 00489573, zastoupenému Mgr. Petrem Kučerou, advokátem se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Na Hradbách 18, 2) Městu Hlučín, se sídlem v Hlučíně, Mírové nám. 23, IČ 00300063 a 3) Teplu Hlučín, spol. s r. o., o zaplacení částky 1.030.613,- Kč, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 7 C 135/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 8. 2012, č. j. 8 Co 119/2012, č. j. 8 Co 500/2012-473, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně na zaplacení částky 1.030.613 Kč s příslušenstvím bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 6. 10. 2011, č. j. 7 C 135/2005-385 ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 24. 4. 2012, č. j. 7 C 135/2005-447 jako soudu prvního stupně v odstavci I. tak, že žalovaným 1) a 3) byla uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 180.195,93 Kč s úrokem z prodlení z této částky od 6. 9. 2007 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. V odstavci II. byla soudem prvního stupně žalovanému 1) uložena povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení z částky 180.195,03 Kč od 31. 5. 2005 do 5. 9. 2007 do 3 dnů od právní moci rozsudku. Ve výroku III. byla dále zamítnuta žaloba, aby žalovaní 1), 2), 3) byli povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 850.417,10 Kč s úrokem z prodlení z této částky od 6. 9. 2007 do zaplacení. Ve výroku IV. byla zamítnuta žaloba v části, v níž se žalobkyně domáhala na žalovaném 2) zaplacení částky 180.195,93 Kč s úrokem z prodlení z této částky od 6. 9. 2007 do zaplacení. Výrokem V. a VI. rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. 8. 2012, č. j. 8 Co 119/2012, 8 Co 500/2012-473 odmítl ve výroku I. odvolání žalobkyně do odstavců I. a II. výroku rozsudku soudu prvního stupně. Současně ve výroku II. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odstavcích III., IV., V. a VI. a ve výrocích o náhradě nákladů řízení. V odstavci III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením. Použil přitom ustanovení §100 odst. 1 o. z., §107 odst. 1 o. z., §451 a násl. o. z. a přihlédl k ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.
Podle odvolacího soudu se žalobkyně dožadovala zaplacení finanční částky z titulu náhrady škody, která jí měla vzniknout tím, že nemohla předmětné nemovitosti užívat během restitučního řízení, ačkoli měla zájem získat tyto nemovitosti do nájmu a užívat je spolu s příbuznými a domáhala se posouzení jejího nároku podle §9 odst. 1, 2 zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vyslovil, že nárok žalobkyně je nutno posoudit nikoli podle §9 zákona č. 87/1991 Sb., nýbrž podle §451 a násl. o. z. Uvedl, že soud není vázán právním důvodem, který uvedl účastník řízení, ale je právě na soudu, aby určitý skutkový stav podřadil pod příslušnou hmotněprávní normu, což také soud prvního stupně učinil. Ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že za situace, kdy vlastnictví žalobkyně k domu č. p. 92 přešlo ke dni 8. 6. 20 04, kdy se stala výlučnou vlastnicí tohoto domu, u pozemku parc. č. 641/1, 642 a 643 ke dni 21. 9. 2004, nemůže se domáhat na žalovaných jakékoliv částky za období před tímto datem , když předtím neměla žádný právní titul k užívání této nemovitosti, stejně jako její bratr. Za dané situace, kdy nárok žalobkyně a jejího bratra byl sporný, bylo nezbytné vyčkat právní moci, v němž bylo uloženo povinné osobě, tedy žalovanému 1), uzavřít s žalobkyní dohodu o vydání předmětných nemovitostí. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že se žalobkyně nemůže domáhat svého nároku za dobu od 1. 1. 1997 do 4. 6. 2002, kdy nabyl právní moci rozsudek odvolacího soudu v restituční věci. Z obsahu spisu vzal za prokázáno, že žalobkyně podala žalobu v této věci 31. 5. 2005 a ze strany žalovaných byla vznesena námitka promlčení nároku žalobkyně.
Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně o tom, že nároky žalobkyně před 31. 5. 2003 jsou promlčené s ohledem na dvouletou lhůtu, když žalobkyně se dozvěděla o svém právu na vydání domu č. p. 92 nejpozději dnem právní moci rozsudku odvolacího soudu, tedy dnem 4. 6. 2002. Nelze se ztotožnit s námitkou žalobkyně v odvolání, že soud prvního stupně měl aplikovat ustanovení §107 odst. 2 o. z., neboť žalobkyně neprokázala v průběhu řízení, že by došlo k úmyslnému jednání ze strany povinné osoby podle §107 odst. 2 o. z . Podle odvolacího soudu není na místě ani námitka žalobkyně, že vznesení námitky promlčení je v rozporu s dobrými mravy, jelikož žalobkyně po celou dobu věděla, kdo jakým způsobem nemovitosti užívá, byla o celé věci podrobně informována, což vyplývá z obsahu spisu a z korespondence vedené mezi žalobkyní a žalovanými a nic jí nebránilo v tom, aby svůj nárok uplatnila řádně a včas. Soud prvního stupně tedy dospěl ke správnému závěru, že v důsledku částečného promlčení nároku žalobkyně má žalobkyně nárok na zaplacení finanční částky z titulu bezdůvodného obohacení za dobu od 1. 6. 2003 do 11. 7. 2004.
Ve vztahu k žalovaným 2) a 3) uváděl poté odvolací soud s odkazem na ustanovení §451 odst. 1 a odst. 2 o. z. a §458 odst.1 téhož zákona s poukazem na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, že „předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení, které se musí vydat, je objektivně vzniklý stav obohacení, tj. přesun majetkových hodnot, který nastal způsobem, jež právní řád neuznává. Tím, kdo je v rámci odpovědnosti za bezdůvodné obohacení pasivně legitimován, je ve smyslu §451 odst. 1 o. z. ten, jehož majetek se na úkor druhého neoprávněně zvětšil, anebo u něhož nedošlo ke zmenšení majetku, ač k tomu mělo v souladu s právem dojít. Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že se na úkor vlastníka nemovitosti neobohacuje přímo faktický uživatel nemovitosti, ale subjekt, který takovou nemovitost za úplatu přenechává třetí osobě k užívání. Ze skutkových zjištění plyne, že to byl první žalovaný, který pronajal nemovitosti třetí osobě , tj. třetímu žalovanému. Podle odvolacího soudu je to právě první žalovaný, který se bezdůvodně obohatil a druhý ani třetí žalovaný nemůže být ve věci pasivně legitimován.
Konečně pokud se týká období, za které bylo bezdůvodné obohacení přiznáno , tj. od 1. 6. 2003 do 11. 7. 2004, vyšel soud prvního stupně správně ze znaleckého posudku , který byl v průběhu řízení vypracován, kdy znalec vycházel z přepočtu smluveného nájemného v návaznosti na míru inflace zjištěnou z databáze Českého statistického úřadu pro rok 2003, tj. v roce 2003 z částky 26.973,03 Kč měsíčně a v roce 2004 z částky 27.000 Kč měsíčně. Celkem tak za shora uvedené období by žalobkyně měla nárok na částku 360.391,86 Kč, avšak v té době byla vlastnicí pouze poloviny nemovitostí, kdy podílovým spoluvlastníkem byl její bratr A. H., proto jí náleží polovina z této částky, t. j. 180.195 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Zásadní právní význam spatřovala v posouzení otázky, zda v případě porušení zákazu přenechat jinému do užívání věc, k níž byl uplatněn restituční nárok ve smyslu §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se jedná o protiprávní jednání, které je způsobilé založit právo na náhradu škody nebo zda se jedná pouze o právo na vydání bezdůvodného obohacení.
Za důležitou z hlediska právního posouzení považovala také otázku začátku plynutí a délky promlčecí doby k uplatnění nároků souvisejících s vydanou věcí . Podle dovolatelky teprve uzavřením dohody o vydání věci, v důsledku které na ni přešlo vlastnické právo, začala běžet promlčecí doba k uplatnění nároků vztahujících se k restituované nemovitosti. Namítala, že její nárok nemůže být promlčen, ať se již jedná o náhradu škody nebo o bezdůvodné obohacení, neboť promlčecí doba začala plynout teprve okamžikem, kdy se stala vlastnicí, resp. spoluvlastnicí restituované věci - budovy č. p. 92.
Za otázku zásadního právního významu považuje dovolatelka dále posouzení situace, kdy v mezidobí mezi výzvou k vydání nemovitosti a samotným vydáním nemovitosti dojde ze strany povinné osoby k dispozici s dotčenou nemovitostí. Tuto otázku, jak je patrno z obsahu dovolání, považuje dovolatelka za nesprávně posouzenou odvolacím soudem. Vytýkala odvolacímu soudu pochybení, pokud posoudil žalobní nárok pouze jako nárok z bezdůvodného obohacení s tím, že nelze akceptovat jeho závěr, že v dané věci je třeba aplikovat ustanovení o bezdůvodném obohacení a nikoliv o náhradě škody. Poukazovala na judikaturu Nejvyššího soudu s odůvodněním, že je nutné rozlišovat mezi nároky z bezdůvodného obohacení a nároky z jiných titulů. Právní úpravu bezdůvodného obohacení je tedy třeba považovat za subsidiární a lze ji aplikovat pouze tehdy, je-li naplněna některá ze skutkových podstat vymezených v §451 o. z. a není - li k dispozici zvláštní právní úprava, podle níž by bylo možné posoudit práva a povinnosti subjektů. Podle dovolatelky jí vznikla škoda v důsledku úmyslného protiprávního jednání žalovaných. Namítala, že počátek běhu subjektivní promlčecí doby je třeba spatřovat až v okamžiku uzavření dohody o vydání věci - budovy č. p. 92 v k. ú. H., která byla uzavřena teprve dne 8. 6. 2004. Až v té době mohla žalobkyně jako poškozená vyčíslit celkovou výši vzniklé škody jako nutného předpokladu pro to, aby se mohla úspěšně domáhat její náhrady. Dále vytýkala odvolacímu soudu pochybení, když odmítl úmysl jednání žalovaných, který přitom vyplýval z jejich právních úkonů po podání výzvy k vydání věci, přičemž dospěl odvolací soud k nesprávnému závěru, že na posouzení vznesené námitky promlčení není třeba aplikovat desetiletou objektivní dobu. Dovolatelka tvrdila, že restituční výzvou žádala, aby jí byl vydán v souladu s §6 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. vlastní majetek a aby jí byla uznána a nahrazena škoda způsobená porušením ustanovení §9 odst. 1 a odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Dovozovala, že žalovaným byla dobře známa skutečnost, že na předmětný celek nemovitostí byl uplatněn restituční nárok, proto jejich přístup je třeba považovat nejen za porušení uvedeného zákona, ale též za hrubé porušení mravního kodexu, tj. za jednání, které je v rozporu s morálními normami. Navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Prvý žalovaný navrhl zamítnutí dovolání, ježto rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na úplném skutkovém zjištění a jeho rozhodnutí není založeno na otázce zásadního právního významu.
Druhý žalovaný navrhl odmítnutí dovolání, neboť dovolatelka nespecifikuje, v čem má otázka zásadního významu spočívat. Podpůrně poukazoval na to, že posouzení námitky promlčení provedené odvolacím soudem vychází z náležitě zjištěného skutkového stavu a bylo věcí žalobkyně, aby v průběhu dvouleté promlčecí lhůtě svůj nárok z tvrzeného bezdůvodného obohacení včas uplatnila.
Třetí žalovaný navrhl zamítnutí dovolání, neboť rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou věcně správná.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Zjistil přitom, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, t. j. účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod byl uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolatelka v dovolání výslovně neuvádí, proti které výrokové části rozsudku odvolacího soudu směřuje. Za použití výkladového ustanovení §41 odst. 2 o. s. ř., které je použitelné i pro dovolací řízení, však dovozuje dovolací soud, že toto dovolání směřuje proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu, tedy těm výrokům, kterými odvolací soud potvrdil zamítavé výroky soudu prvního stupně. Tento závěr dovolací soud dovozuje z odůvodnění přípustnosti dovolání, které výslovně odkazuje na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Z porovnání důvodů, které vedly odvolací soud k potvrzení výroků rozsudku soudu prvního stupně a argumentace dovolání je tak zřejmé, že dovolání proti jeho potvrzujícímu výroku by mohlo být přípustné pouze za podmínek ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle něj je přípustné dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem odvolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
O takový případ v posuzované věci nejde.
K otázce odpovědnosti osoby povinné vydáním věci podle restitučních předpisů a případnou prodlevou způsobenou jejím bezdůvodným odmítáním věci vydat, se Nejvyšší soud vyjádřil posledně v rozsudku velkého senátu ze dne12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011. V uvedeném rozsudku byly vysloveny tyto závěry:
„Ukládá-li ustanovení §5 zákona č. 87/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů povinné osobě vydat věc na základě včasné písemné výzvy oprávněné osobě, která prokáže svůj nárok na vydání věci a uvede způsob jejího převzetí státem, a to tím způsobem, že s ní uzavře dohodu o vydání věci a věc vydá nejpozději do třiceti dnů po uplynutí lhůty uvedené v §5 odst. 2 uvedeného zákona, jde o právní povinnost. Porušení této povinnosti může založit odpovědnost povinné osoby za vznik škody tím způsobené oprávněné osobě, a to v režimu ustanovení §420 odst. 1 obč. zák.
Nárok oprávněné osoby na náhradu ušlého zisku uplatněný vůči povinné osobě jako škoda vzniklá porušením povinnosti vydat včas věc podle zákona č. 87/1991 Sb., není nárokem vycházejícím z vlastnického práva k vydávané věci; oprávněná osoba je oprávněna se jej domáhat vůči povinné osobě bez zřetele k tomu, zda dosud probíhá řízení v restituční věci, v němž oprávněná osoba uplatnila vůči povinné osobě právo na vydání věci. “
Odvolací soud, shodně se soudem prvního stupně, vycházel z odlišného právního posouzení, jak je patrno ze shora uvedené rekapitulace řízení. Nárok žalobkyně v souladu s jejími skutkovými tvrzeními posuzoval jako nárok z bezdůvodného obohacení. Dovolací soud při posouzení této odlišnosti v právním hodnocení však bral do úvahy, že rozhodnutí odvolací soudu není založeno primárně na právní kvalifikaci nároků v závislosti na tom, zda jde o nárok z bezdůvodného obohacení nebo z náhrady škody. Rozhodujícím pro zamítavý výrok odvolacího soudu byl závěr o opožděnosti uplatnění nároků (podle žalobkyně z titulu náhrady škody, podle odvolacího soudu z titulu bezdůvodného obohacení).
Právní úprava promlčení obou takových nároků je ovšem vzhledem k ustanovení odvolacím soudem zmíněných ustanovení §100 odst. 1 o. z., §107 odst. 1 o. z. z hlediska důsledků v zásadě shodná co do posuzování počátku, běhu a skončení promlčecí lhůty v daném případě.
Za situace, kdy odvolací soud (z hlediska pasívní legitimace) posuzoval nároky žalovaných subjektů podle pravidel rozhodujících pro přiznání nároků z bezdůvodného obohacení, dospěl ve výsledku k shodnému závěru, podle něhož k obohacení prvního žalovaného došlo jako u subjektu, který se stal příjemce částek, o které se obohatil z titulu přijatého nájemného, když pasivní legitimace přímého uživatele věci byla vyloučena. Tento závěr (v režimu bezdůvodného obohacení) plyne z konstantní judikatury Nejvyššího soudu. V tomto směru lze odkázat na rozsudek ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1056/2010, v němž byl vysloven závěr, podle něhož ustanovení §451 odst. 1 o. z. určuje, že „ kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.“ Podle §451 odst. 2 o. z. je bezdůvodným obohacením „majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.“ Dle §458 odst. 1 o. z. „musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení náleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.“
Ve shora uvedeném rozhodnutí dovolací soud zaujal názor, že Nejvyšší soud ve své konstantní judikatuře (např. v rozhodnutí ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2542/2009 nebo rozsudek ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3545/2009) vychází ze závěru, že „ předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení, které se musí vydat, je objektivně vzniklý stav obohacení, tj. přesun majetkových hodnot, který nastal způsobem, jež právní řád neuznává. Tím, kdo je v rámci odpovědnosti za bezdůvodné obohacení pasivně legitimován, je ve smyslu §451 odst. 1 o. z. ten, jehož majetek se na úkor druhého neoprávněně zvětšil nebo u něhož nedošlo ke zmenšení majetku, ač k tomu mělo v souladu s právem dojít“ (srov. též Škárová, M. in Švestka, J. – Spáčil, J. – Škárová, M. – Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. s. 1325). Nejvyšší soud dále ve své konstantní judikatuře dovodil, že vůči vlastníku nemovitosti je k vydání bezdůvodného obohacení v podobě obdrženého nájemného povinna osoba domnělého pronajímatele (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 654/2005, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1095/2008, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 33 Odo 793/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. 33 Odo 49/2006). Jinými slovy konstantní judikatura Nejvyššího soudu obecně stanoví, že se na úkor vlastníka nemovitosti neobohacuje přímo faktický uživatel nemovitosti, ale subjekt, který takovou nemovitost za úplatu přenechává třetí osobě k užívání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1095/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2007, sp. zn. 33 Odo 1590/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 33 Odo 793/2005).
Aplikováno na posuzovanou věc z hlediska odpovědnosti z titulu náhrady škody způsobené porušením povinností osoby povinné nutno dovodit shodné důsledky z hlediska pasivní legitimace prvně uvedeného žalovaného.
Nejvyšší soud dále ve svém rozhodnutí ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 33 Odo 728/2006 vyslovil, že aktivně legitimovaným subjektem k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení (§456 o. z.) je ten, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno, tzn. subjekt, v jehož majetkové sféře došlo ke zmenšení majetkových hodnot.
Pak ovšem rozhodnutí odvolacího soudu by nedoznalo změny ani při aplikaci závěrů dosavadní judikatury.
K problematice promlčení ve smyslu §107 odst. 1 o. z. se Nejvyšší soud vyslovil ve svém rozhodnutí ze dne 15. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1764/2009 a rovněž ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 208/2012 s tím, že „pro počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby pro vydání plnění z bezdůvodného obohacení je rozhodný den, kdy se oprávněný skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Vyžaduje se skutečná (prokázaná) vědomost oprávněného a tedy nepostačuje, že měl možnost se potřebné skutečnosti dovědět i dříve“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006). „Touto vědomostí však ustanovení §107 odst. 1 o. z. nemíní znalost právní kvalifikace, nýbrž pouze skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. 20 Cdo 927/98).
V rozhodnutí ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006 Nejvyšší soud dovodil, že oprávněný se o vzniku bezdůvodného obohacení dozví ve smyslu ustanovení §107 odst. 1 o. z. tehdy, když má k dispozici údaje, které mu umožňují podat žalobu o vydání plnění z bezdůvodného obohacení, tj. když nabyl vědomost o rozsahu bezdůvodného obohacení a o osobě obohaceného, přičemž není rozhodné, že již dříve měl možnost se dozvědět skutečnosti, na jejichž základě si mohl učinit úsudek o vzniku bezdůvodného obohacení a jeho výši.
Nelze ovšem přehlédnout, že shodné závěry zastává judikatura rovněž v případech posuzování nároků z titulu náhrady škody. Obecně k nemožnosti přiznat uplatněný nárok v případě vznesené námitky promlčení platí, že dovolává-li se účastník občanského soudního řízení promlčení, nemůže soud promlčené právo (nárok) přiznat; návrh na zahájení řízení v takovém případě zamítne. To platí u práva (nároku) na náhradu škody i v případech, ve kterých není ještě prokázána odpovědnost za škodu nebo výše škody (Stanovisko NS ČSSR ze dne 26. 4. 1983, sp. Zn. Sc 2/83, publikované pod č. 29/1983 Sbírky rozhodnutí a stanovisek).
Z hlediska počátku běhu promlčecí doby odkazuje se rovněž na závěry rozhodovací praxe soudů. Tak při posuzování, kdy se poškozený dozvěděl o škodě, je třeba vycházet z prokázané vědomosti poškozeného o vzniklé škodě (nestačí tedy pouhá možnost dozvědět se o vzniklé škodě – R 38/75). Dozvědět se o škodě znamená, že se poškozený dozvěděl o majetkové, popř. o odškodňované nemajetkové újmě určitého druhu a rozsahu, které lze objektivně vyčíslit v penězích, že lze právo na její náhradu důvodně uplatnit u soudu. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, s. zn. 33 Odo 477/2001). Aby poškozený mohl svůj nárok uplatnit u soudu, není však třeba, aby znal výši škody přesně, postačuje, nabyl-li vědomost o rozsahu majetkové újmy vyjádřitelné v penězích, a to alespoň v přibližné sumě s možností jeího dodatečného zpřesnění v soudním řízení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2758/2004).
Konečně k dovolací námitce dovolatelky týkající se porušení mravního kodexu, tj. posouzení jednání žalovaných, které je v rozporu s morálními normami, se poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 382/2012. Podle závěru tam uvedeného výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy, což platí i pro výkon práva vznést námitku promlčení (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 6/1997). Námitka promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje; mohou ovšem nastat situace, v nichž uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 171/2005). Rozpor uplatnění námitky promlčení s dobrými mravy nelze dovozovat z okolností a důvodů spojených pouze se vznikem uplatněného nároku, ale z okolností, za nichž byla tato námitka uplatněna (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003). O daný případ se však nejedná.
S přihlédnutím k tomu, co bylo shora uvedeno, dospívá dovolací soud k závěru, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení v této věci není dán. Odvolací soud – vzdor odchylné právní kvalifikaci uplatněného nároku jako nároku z bezdůvodného obohacení, založil své rozhodnutí na posouzení otázky promlčení, která odpovídá konstantní judikatuře a vychází ze skutkového stavu, který ani v dovolacím řízení nebyl zpochybňován. Jeho rozhodnutí je tak třeba považovat ve svém výsledku za správné.
Nejde o rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) a dovolání proti němu přípustné není. Nejvyšší soud proto – aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.) – dovolání odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první o. s. ř. za použití §224 odst. 1 o. s. ř., §151 odst. 1 o. s. ř. a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalovanému 1) v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly, když jeho vyjádření k podanému dovolání nelze považovat za úkon právní služby ve smyslu ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb. Ohledně těchto nákladů řízení žalovaného 1) v tomto řízení o dovolání použil dovolací soud ustanovení §150 o. s. ř., umožňující nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení, a náhradu těchto nákladů žalovanému 1) nepřiznal; dovolací soud přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci a jednak i k obsahu vyjádření žalovaného 1).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. listopadu 2013
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu