ECLI:CZ:NS:2014:11.TDO.679.2014.1
sp. zn. 11 Tdo 679/2014-46
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. září 2014 o dovolání obviněných Mgr. J. G. , a T. Č. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 9. 2013, sp. zn. 4 To 42/2013, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 11/2012, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné Mgr. J. G. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. Č. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. března 2013, sp. zn. 4 T 11/2012, byla obviněná Mgr. J. G. uznána vinnou organizátorstvím zvlášť závažného zločinu zpronevěry podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a byla odsouzena podle §206 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s dozorem. Obviněný T. Č. byl uznám vinným zločinem podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku a byl odsouzen dle §214 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl obviněný pro účely výkonu tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Nalézací soud rovněž rozhodl o náhradě škody a vydání bezdůvodného obohacení podle §228 odst. 1 tr. ř.
Proti tomuto rozsudku podali obvinění odvolání, na jejichž základě Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. září 2013, sp. zn. 4 To 42/2013, podle §258 odst. 1 písm. b), e), f) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a nově rozhodl tak, že obviněnou Mgr. J. G. uznal vinnou organizátorstvím zvlášť závažného zločinu zpronevěry podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, za což ji odsoudil podle §206 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byla pro účely výkonu tohoto trestu zařazena do věznice s dozorem.
Stalo se tak na podkladě zjištění, že obviněná „ v přesně nezjištěné době v listopadu 2009 v úmyslu obohatit se z neoprávněného prodeje poštovních známek využila svých znalostí získaných v rámci svého předchozího zaměstnání u České pošty, s. p., a přesvědčila svou bývalou kolegyni obviněnou Bc. D. B., aby jako zaměstnanec České pošty, s. p., zařazený v DLIT Divize logistika a ICT, LOG Úsek logistika, MPP mezinárodní poštovní provoz, Kvalita služeb mezinárodních styků, O., P., využila svých oprávnění v rámci pracovního zařazení a záměrně objednávala prostřednictvím interního systému sekce DOS České pošty, s. p., poštovní známky různých nominálních hodnot nad rámec potřeb zaměstnavatele s tím, že se s obviněnou B. dále dohodla, že část objednaných známek obviněná B. použije v rámci své pracovní činnosti spočívající ve sledování kvality a rychlosti přepravy zásilek ve spolupráci se smluvně zajištěnými respondenty a část takto získaných známek předá za úplatu jí, přičemž ona pak zajistí jejich další prodej, což obviněná B. skutečně učinila a v době od 23. listopadu 2009 do 18. dubna 2012 převzala obviněná G. za předem dohodnutou úplatu postupně nejméně 486 700 kusů poštovních známek v nominálních hodnotách 3,-, 10,-, 17,- a 20,- Kč, jejichž celková hodnota byla 6.309.100,- Kč, za známky obviněné B. zaplatila celkem 879.200,- Kč a naložila s nimi dosud nezjištěným způsobem, přičemž obviněná B. takto jednala na základě dohody s obviněnou G., včetně požadavků na potřebné množství a nominální hodnotu dodaných známek; uvedeným jednáním se obviněná G. podílela na způsobení škody České poště, s. p., nejméně ve výši 6.309.100,- Kč.“
Obviněný T. Č. byl uznám vinným zločinem podílnictví dle §214 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku a byl odsouzen dle §214 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 let. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl obviněný pro účely výkonu tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle skutkových zjištění obviněný spáchal shora uvedený zločin tím, že „v době nejméně od 4. 10. 2010 do 18. 4. 2012 v P., ve stánku s rychlým občerstvením v úmyslu získat majetkový prospěch z neoprávněného prodeje poštovních známek postupně získal od obviněné Bc. D. B. za celkovou úplatu 9.099.525,- Kč do své dispozice 1 851 800 kusů poštovních známek v nominálních hodnotách 10,-, 20,- a 21,- Kč, jejichž prodejní cena činila celkem 22.014.500,- Kč a které obviněná B. předtím zpronevěřila v rámci své pracovní činnosti v České poště, s. p., přičemž věděl a byl srozuměn s tím, že se jedná o ceniny získané trestnou činností, známky dále distribuoval přesně nezjištěným způsobem; tímto jednáním získal majetkový prospěch ve výši nejméně 12.914.975,- Kč.“
Odvolací soud u obou obviněných rovněž rozhodl o náhradě škody a vydání bezdůvodného obohacení.
Citovaný rozsudek odvolacího soudu napadli oba obvinění dovoláním,v němž uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení, přičemž obviněná Mgr. J. G. rovněž uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí.
Dovolatelka Mgr. J. G. spatřuje nesprávné právní posouzení skutku v právní kvalifikaci jejího jednání podle ustanovení §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a §206 odst. 1, odst. 5, písm. a) tr. zákoníku. Soudy obou stupňů pochybily, jelikož ze zjištěného skutkového stavu nelze mimo jakoukoli pochybnost dojít k závěrům o její vině, když se žádného trestného činu nedopustila. V této souvislosti mimo jiné zdůraznila, že emailová zpráva ze dne 12. října 2010 je naopak „kardinálním“ důkazem toho, že spoluobviněná B. vytvářela důkazy proti její osobě, a těmi se nechaly zmýlit soudy obou stupňů. Představuje své hodnocení výpovědi svědka Ing. D. a spoluobviněné B. a následně obsáhle popisuje některé účetní a kontrolní postupy České pošty, s. p., z nichž dovozuje, že trestná činnost spoluobviněné B. nemohla být páchána bez spolupráce s další osobou, která dokázala blokovat kontrolní systém poškozené. Dále připomíná předchozí zaměstnání spoluobviněné B. na bezpečnostním odboru České banky (myšleno nejspíše České národní banky), kde získala potřebné znalosti o chodu bezpečnostních opatření v České poště. Dovolatelka rovněž upozorňuje na fakt, že za jejího působení v České poště nebyl nikdy překročen roční finanční limit pro objednávání známek a uvádí, že je „záhadou“ k čemu spoluobviněná B. potřebovala organizátorku dané trestné činnosti. Jejich společnou komunikaci odůvodňuje výměnou studijních materiálů a uzavírá, že „vlastní důkazní situace stojí na výpovědi proti výpovědi“, a podle jejího názoru učiněná skutková zjištění neumožnily beze vší pochybností zjištěný skutkový stav právně posoudit, a současně vytýká odvolacímu soudu, že neprovedl další navrhované dokazování. Závěrem svého dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný T. Č. ve svém dovolání předně uvedl, že napadený rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný a nelogický. Soud dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, neboť opomněl provést některé důkazy nezbytné pro následné závěry právní. Vytýká odvolacímu soudu, že neprovedl znalecký posudek k posouzení osobnosti spoluobviněné B., přičemž výrok o jeho vině je nesprávně opřen pouze o její výpověď. Dále vytýká soudům, že neprovedly žádný důkaz o tom, že je skutečně odborníkem v oblasti cenin. I pokud by skutková zjištění soudů mohla být správná co do objemu a hodnoty známek odebíraných od spoluobviněné B., tak za této situace mělo být jeho jednání kvalifikováno jen jako trestný čin podílnictví spáchaný z nedbalosti. Soud však kvalifikoval jeho jednání jako úmyslné, přestože z provedených důkazů vyplývá, že v jeho jednání může být spatřována pouze případná hrubá nedbalost. Dovolatel také poukazuje na skutečnost, že byl pouhým obyčejným trafikantem a z provedených důkazů nelze dovozovat, že by byl schopen známky v takovém rozsahu udat. Rovněž zpochybňuje, že ze strany soudů došlo k naplnění zásady zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností, přičemž s odkazem na konkrétní judikaturu Ústavního soudu se dovolává zásady presumpce neviny, a z ní vyplývající zásady „in dubio pro reo“. Dovolatel má výhrady také k výroku o náhradě škody s tím, že při zjišťování výše škody bylo nesprávně vycházeno z naprosto nedostačující tabulky vedené obviněnou B., ačkoliv podkladem pro rozhodnutí o náhradě škody měla být evidence poškozené České pošty, která ovšem vlastní evidenci pravděpodobně nemá a proto neví, kolik známek bylo skutečně zpronevěřeno. K soudem uložené povinnosti vydat bezdůvodné obohacení dovolatel uvádí, že soud tento výrok založil pouze na dílčích ustanoveních občanského zákoníku a nikoliv v rámci kompletní právní úpravy, dále že jeho prospěch z trestné činnosti nebyl jakkoliv prokázán a poukazuje na to, že uložením povinnosti vydat bezdůvodné obohacení soud pochybil i tím, že jde o pravou retroaktivitu. Následně podotýká, že soudy se dopustily pochybení v právní kvalifikaci jeho jednání též podle §214 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, neboť výše škody mohla být stanovena jenom podle jednoho eventuálního dílčího předání, protože známky nejsou věc hromadná ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu, a proto nelze sčítat hodnoty všech údajně předaných známek pro účely výpočtu výše škody, čímž nebyl naplněn znak této kvalifikované skutkové podstaty spočívající v získání prospěchu velkého rozsahu pro sebe nebo jiného. Dovolatel se rovněž ohradil proti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který se s argumentací k výroku o jeho vině vypořádal pouze na jedné stránce svého rozsudku. Závěrem svého dovolání obviněný vyjmenoval několik rozhodnutí Nejvyššího soudu, které soudy ignorovaly, a navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a přikázal Vrchnímu soudu v Praze věc znovu projednat a rozhodnout.
K dovolání obviněných se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Uvedl, že vymezenému dovolacímu důvodu dovolání obviněné G. vůbec neodpovídá, a dovolání obviněného Č. mu odpovídá jen zčásti.
K dovolání obviněné G. státní zástupce uvedl, že neobsahuje jedinou námitku, která by byla podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a je založeno na odmítání skutkových zjištění učiněných soudy. Dovolatelka nevytkla soudům ani existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů. Obviněná dle státního zástupce předkládá své skutkové závěry, přičemž některá její tvrzení mají spekulativní charakter a další se netýkají podstaty věci. Ačkoli vytýká neúplnost provedeného dokazování, ani sama neuvádí, které další důkazy měly být provedeny. K uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. státní zástupce konstatoval, že v předmětné věci vůbec nepřipadá v úvahu, neboť Vrchní soud v Praze rozsudek nalézacího soudu zrušil, a tudíž neučinil rozhodnutí předpokládané v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
Ve vyjádření k dovolání obviněného T. Č. státní zástupce uvedl, že převážná část jeho námitek dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídá. Námitky týkající se nedostatku subjektivní stránky trestného činu jsou založeny výlučně na polemice s hodnocením důkazů soudy a s úplností provedeného dokazování, když dovolatel odmítá tu část skutkových zjištění, dle kterých věděl a byl srozuměn s tím, že se jedná o ceniny získané trestnou činností. Státní zástupce upozornil na rozpornost argumentace dovolatele, když jednak napadá věrohodnost výpovědi spoluobviněné B., avšak vzápětí se dovolává té její části, ve které uvedla, že obviněného neinformovala o nelegálním původu známek. Za naplnění deklarovaného dovolacího důvodu státní zástupce nepovažoval ani námitku ohledně množství odcizených známek a dále námitku, ve které se obviněný dovolával zásady „in dubio pro reo“, která patří mezi procesní zásady a nikoli hmotně právní. K námitce obviněného ohledně rozsahu a způsobu odůvodnění rozsudku odvolacího soudu upozornil na ustanovení §265a odst. 4 tr. ř., které takové námitky nepřipouští. K namítanému nedostatku subjektivní stránky trestného činu podílnictví pak státní zástupce doplnil, že odvolací soud dostatečným způsobem vyložil, z jakých skutečností úmysl obviněného vyplývá, když poukázal na množství a ceny odebraných známek a způsob jejich předávání spoluobviněnou B. Ohledně nedostatečného dokazování k tvrzené odbornosti obviněného v obchodu s ceninami uvedl, že odvolací soud pouze zmínil jeho podnikatelské zkušenosti, a nikoliv jeho odbornost. Státní zástupce dále konstatoval, že pod deklarovaný dovolací důvod lze podřadit námitku, podle které pro účely právní kvalifikace nelze sčítat hodnotu jednotlivých dovolatelem převzatých věcí, avšak tuto námitku považuje za zjevně neopodstatněnou, jelikož taková argumentace by byla důvodná jen pro případ, že by obviněný byl shledán vinným trestným činem podílnictví podle §214 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, nikoliv však k písm. b) tohoto ustanovení. Pokud obviněný namítá nesprávnost výroku podle §228 odst. 1 tr. ř., tak lze uvést, že novelizované znění §228 tr. ř., podle kterého lze v adhezním řízení uložit povinnost k vydání bezdůvodného obohacení, je účinné od 1. července 2011, přičemž za okamžik spáchání skutku je nutno považovat až 18. duben 2012, kdy došlo k ukončení trestné činnosti obviněného, a navíc se nejedná o procesní ustanovení s významnými hmotně právními dopady. Namítanou nekomplexní aplikaci občanskoprávní úpravy bezdůvodného obohacení označil za nejasnou a nekonkrétní a další námitky vztahující se k výroku podle §228 odst. 1 tr. ř. za výlučně skutkového charakteru. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného pro zjevnou neopodstatněnost odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obou obviněných je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti.
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze jimi uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Oba obvinění ve svém dovolání uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto dovolacímu důvodu je nutno v obecné rovině zdůraznit a připomenout, že je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Dovolatel tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným činem).
K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.
Pokud jde o dovolání obviněné G., Nejvyšší soud dospěl k závěru, že uplatněné námitky ani zčásti neodpovídají uváděnému dovolacímu důvodu, neboť směřují výhradně proti skutkovým zjištěním nalézacího a odvolacího soudu. Např. k tvrzení dovolatelky, že emailová zpráva ze dne 12. 10. 2010 je kardinálním důkazem toho, že se nedopouštěla trestné činnosti, a že právě naopak spoluobviněná B. vytvářela důkazy, kterými se nechaly zmýlit soudy obou stupňů, Nejvyšší soud uvádí, že nelze než souhlasit též s vyjádřením státního zástupce, že mimo jiné i uvedené tvrzení směřuje toliko proti hodnocení důkazů soudy obou stupňů s cílem, aby provedené důkazy byly hodnoceny jiným, představám obviněné odpovídajícím způsobem. Obviněná přitom svou dovolací argumentaci zakládá pouze na vlastním hodnocení provedených důkazů a na tvrzeních, které jsou v rozporu se skutkovými závěry soudů obou stupňů. Svými námitkami se tedy domáhá odlišného způsobu hodnocení důkazů, tedy pouze vykládá provedené důkazy jinak než soudy obou stupňů, a z tohoto vyvozuje jiné skutkové okolnosti. Tyto dovolací námitky proto nemohly založit přezkumnou činnost dovolacího soudu, neboť se vymykají požadavku na hmotně právní argumentaci pod uplatněným dovolacím důvodem.
V řízení o dovolání lze do skutkových zjištění zasahovat jen ve výjimečných případech, kdy je zjevná existence extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právním posouzením skutku. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). V daném případě Nejvyšší soud neshledal namítaný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právním posouzením skutku.
Obviněná jinak v dovolání rozsáhle popisuje systém objednávání známek a nástroje kontroly tohoto procesu u poškozené České pošty a dospívá k závěru, že trestná činnost spoluobviněné B. nemohla být prováděna bez spolupráce někoho, kdo dokázal tento kontrolní systém blokovat. Předně nutno konstatovat, že i tato tvrzení lze považovat za námitky skutkové, neboť obviněná jimi opět konstruuje vlastní skutková zjištění a formuluje vlastní závěry, které z provedeného dokazování nelze vyvozovat, čímž zpochybňuje skutková zjištění soudů obou stupňů. Tyto námitky navíc v posuzované věci nemohou přinést ve vztahu k obviněným žádné zásadní změny. Není totiž ani tak podstatné, jaký vnitřní kontrolní systém se při procesu objednávání známek uplatňoval a proč tento v daném případě selhal, neboť klíčová je skutečnost vyplývající ze zjištění soudů, že obviněná B. v úmyslu obohatit se z neoprávněného prodeje známek předmětné poštovní známky postupnými objednávkami prostřednictvím interního systému České pošty získala do své dispozice, tyto si na základě předchozích pokynů a dle dohody s obviněnou G. ponechala pro svoji potřebu a prostřednictvím obviněné G. (a obviněného Č.) je dále zpeněžila.
Za bezpředmětné ve vztahu k projednávané věci považuje Nejvyšší soud námitky obviněné, že spoluobviněná B. pracovala na Bezpečnostním odboru České národní banky a že za doby působení obviněné G. u České pošty nebyl nikdy překročen finanční limit pro objednávání známek. Z těchto tvrzených skutečností není možno vyvozovat jakékoli závěry ohledně její viny, neboť nepřekročení předmětného limitu za jejího působení u České pošty nijak nevyvrací závěr o spáchání posuzované trestné činnosti. Vzhledem k tomu, že obviněná v dovolání pouze uvádí, že je „záhadou“, k čemu spoluobviněná B. potřebovala organizátorku trestné činnosti v její osobě, aniž by blíže specifikovala, kam touto námitkou směřuje a případně co z ní plyne, Nejvyšší soud se touto námitkou dále nezabýval.
Tvrzení obviněné, že komunikovala se spoluobviněnou B. výhradně za účelem výměny studijních materiálů, je vyvráceno provedeným dokazováním v předchozích fázích řízení, když např. tabulka ohledně odběru a další dispozice poštovních známek vedená spoluobviněnou B. byla nalezena i v počítači obviněné G. K namítanému nedostatečnému rozsahu dokazování možno konstatovat, že obviněná blíže nevymezila, které další důkazy měly být provedeny a co z nich mělo vyplývat.
Pro úplnost je třeba připomenout, že obviněná ve svém dovolání opakovaně uvádí tytéž námitky, které uplatnila již u nižších soudů, přičemž uvedené námitky byly součástí přezkumu ze strany soudu druhého stupně, a tento se s nimi ve svém odůvodnění náležitě vypořádal. Poukázal zejména na skutečnost, že soud prvního stupně provedl v hlavním líčení všechny podstatné a dostupné důkazy v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. a že doplňující důkazní návrhy ze strany obviněné G. jsou zjevně nadbytečné. K otázce poměrů v České poště bylo v hlavním líčení provedeno poměrně rozsáhlé dokazování, které nepotvrdilo, že by po odchodu obviněné G. došlo k radikální změně v postupu při objednávání a spotřebě poštovních známek, o takové změně by navíc obviněná mohla vědět od dalších pracovníků České pošty. Soud druhého stupně dále poukázal na to, že tato otázka by v daném kontextu mohla být rozhodná nanejvýš pro odlišení organizátorství a pomoci k trestnému činu, a to zřejmě bez vlivu na ostatní výroky rozsudku. K námitce týkající se emailové zprávy ze dne 12. 10. 2010 odvolací soud uvedl, že nic nenasvědčuje takovým technickým schopnostem spoluobviněné B., které by jí umožnily upravit emailovou zprávu tak, aby byla vykazována jako odeslaná z adresy obviněné G. a zároveň zde absentuje rozumný důvod k takovému počínání ze strany spoluobviněné B. Závěr o vině obviněné G. soudy opřely nejen o výpověď spoluobviněné B., jejíž věrohodností se velice pečlivě zabývaly, ale též o důkazy objektivní povahy – např. byla zajištěna tabulka vedená v elektronické podobě obsahující údaje o jednotlivých dodávkách známek a jejich předání ostatním spoluobviněným, přičemž údaje v ní uvedené byly vytvářeny postupně a odpovídají i uskutečněným schůzkám se spoluobviněnými a zjištěním ohledně telefonických kontaktů obviněné B. s nimi; dále nutno poukázat na výše již uváděnou emailovou zprávu ze dne 12. 10. 2010, zápisy o interním šetření v rámci České pošty a výpovědi svědků D., N. a H., které potvrzují, že spoluobviněná B. od počátku hovořila o podílu obviněné G. na trestné činnosti (viz str. 12 až 14 rozsudku soudu druhého stupně).
Nejvyšší soud v posuzovaném případě proto neshledal extrémní nesoulad právních závěrů soudů obou stupňů s učiněnými skutkovými zjištěními, který by jinak mohl odůvodnit zásah Nejvyššího soudu do jejich skutkových zjištění a právních závěrů z nich vyplývajících. Takový extrémní nesoulad lze konstatovat zejména v případech, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení nebo jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Extrémní nesoulad však v žádném případě nelze shledávat pouze v tom, že obviněná není spokojena s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Obviněná ve svém dovolání navíc tento extrémní nesoulad ani výslovně nenamítá.
Na základě výše uvedeného lze tedy k uplatněnému dovolacímu důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. závěrem shrnout, že povaha obviněnou uplatněných námitek je ve skutečnosti primárně skutková, neboť soudům obou stupňů vytýká nesprávnost či neúplnost zjištěného skutkového stavu a způsob, jímž realizovaly důkazní řízení, a svými námitkami se na základě vlastních spekulativních tvrzení a skutkových závěrů domáhá odlišného způsobu hodnocení důkazů. Obviněná tak předkládá své skutkové závěry a z nich následně vyvozuje závěry právní, což je postup pro dovolání neakceptovatelný, jak již bylo shora uvedeno. Přestože obviněná tvrdí, že si je vědoma postavení Nejvyššího soudu a jeho povinnosti vycházet ze skutkových zjištění učiněných soudy v předchozím průběhu řízení, argumentovala téměř identickým způsobem jako v odvolacím řízení, kterým nemohla naplnit deklarovaný dovolací důvod.
Rovněž obviněný T. Č. uplatnil ve svém dovolání převážně námitky, které nebylo možné pro jejich výhradně skutkovou povahu podřadit nejen pod deklarovaný dovolací důvod, ale ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů taxativně upravených v §265b odst. 1 tr. ř. Jedná se především o námitky, kterými obviněný brojí proti důkazní situaci, když uvádí, že soudy postavily jeho vinu pouze na výpovědi spoluobviněné B., že zcela opomněly některé důkazy nebo se dopustily chybného hodnocení důkazů. Obviněný napříč celým dovoláním staví své námitky, byť v některých případech obecně hmotně právní, na argumentaci k důkazní situaci a jejímu vyhodnocení, odhlížeje od skutečnosti, že tyto námitky se zcela vymykají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se jimi primárně domáhá jiného hodnocení důkazů a následné změny skutkových zjištění, přičemž teprve po takto dosažené změně by mělo dojít i ke změně právního posouzení.
Za relevantní výhradu nelze považovat ani tvrzení obviněného, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. pravidlem in dubio pro reo. Tato námitka totiž rovněž směřuje výlučně do skutkových zjištění, a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že uvedené pravidlo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Obiter dictum lze konstatovat, že tato námitka se navíc rozchází se skutečností, neboť soudy obou stupňů provedly ve věci poměrně rozsáhlé dokazování a nevycházely toliko z výpovědi obviněné B., neboť jak již bylo výše uvedeno, jednak se pečlivě zabývaly její věrohodností, jednak výpověď této obviněné byla potvrzena řadou dalších důkazů, z nichž lze zmínit např. tabulku vedenou v elektronické podobě obviněnou B., zjištění poměrně častého telefonického styku obviněného Č. s obviněnou B. (např. v období mezi 28. 2. 2012 a 18. 4. 2012, tj. během cca šesti týdnů, se mezi nimi uskutečnilo 8 telefonních hovorů, přičemž v 6 případech telefonoval obviněný, dále jde např. o výpovědi svědků P. Z. a J. H. (k tomu blíže srov. str. 14 až 15 rozsudku soudu druhého stupně, str. 19 rozsudku soudu prvního stupně). Pokud soudy obou stupňů vyhodnotily výpověď obviněné B., která nezůstala osamocena, jako věrohodnou a založily na této výpovědi a ostatních navazujících provedených důkazech svá skutková zjištění, lze konstatovat, že nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. a nelze jim tedy tento postup vytýkat jako nesprávný.
Obviněný ve svém dovolání dále uvádí, že soud založil výrok o zaplacení bezdůvodného obohacení na institutech občanského zákoníku, avšak pouze v rámci jeho dílčích ustanovení a nikoliv kompletní právní úpravy. Tato námitka dovolatele je však natolik obecná a nepodpořená žádnými konkrétními argumenty, že z ní není patrno, jaká pochybení soudu v nich obviněný spatřuje. Nejvyšší soud se touto námitkou tedy dále nezabýval.
Vytýká-li obviněný, že v rámci uložení povinnosti zaplatit bezdůvodné obohacení soud postupoval retroaktivně, jedná se rovněž o námitku procesního charakteru, kterou není možno pod uplatněný dovolací důvod podřadit. Ustanovení §228 odst. 1 tr. ř. upravuje procesní postup při ukládání povinnosti v adhezním řízení vydat i bezdůvodné obohacení. V žádném případě nelze přisvědčit argumentaci obviněného, že se jedná o hmotně právní institut nebo přesněji o procesní ustanovení s výraznými hmotně právními dopady. Je třeba si uvědomit, že uložení povinnosti vydat bezdůvodné obohacení není trestem ve smyslu trestního práva hmotného, což vyplývá i z toho, že uložení této povinnosti je předmětem odděleného výroku rozhodnutí soudu, nikoliv součástí výroku o trestu. Na povinnost vydat bezdůvodné obohacení z tohoto pohledu nelze aplikovat zásadu zákazu retroaktivity a při ukládání této povinnosti se v souladu s pravidly o časové působnosti trestního řádu aplikuje zákon účinný v době, kdy je tato povinnost ukládána. Proto ani není rozhodné, kdy došlo ke spáchání trestného činu a nemohlo by se tak v žádném případě jednat o pravou retroaktivitu. Navíc možnost soudu uložit obviněnému povinnost vydat bezdůvodné obohacení byla zakotvena novelou trestního řádu (zák. č. 181/2011 Sb.) s účinností od 1. 7. 2011, zatímco k dokonání posuzovaného trestného činu došlo až dne 18. 4. 2012.
Ve vztahu k namítanému nedostatečnému rozsahu a kvalitě odůvodnění rozhodnutí pak Nejvyšší soud ve shodě se státním zástupcem poznamenává, že takové námitky jsou podle §265a odst. 4 tr. ř. nepřípustné.
Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout i v případě, že se obviněný svými výše uvedenými dovolacími námitkami ocitl mimo zákonné vymezení uplatněného dovolacího důvodu, avšak jen ze zcela výjimečných důvodů (k tomu srov. též výklad shora k dovolání obviněné G.), jejichž naplnění by mělo za následek porušení práva na spravedlivý proces. Tyto důvody lze podle ustálené judikatury Ústavního soudu vymezit do tří okruhů případů:
V prvním okruhu se jedná o tzv. opomenuté důkazy. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž takový návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Také jde o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další).
Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen (v kontrapozici k předchozímu "opomenut") z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další).
Konečně třetí okruh vad důkazního řízení jsou případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
Obviněný Č. ve svém dovolání namítá, že soudy opomenuly provést znalecký posudek k posouzení osobnosti obviněné B. a důkaz prokazující jeho odbornost v oblasti cenin. K neprovedení těchto důkazů Nejvyšší soud poznamenává, že v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování a zabránily provádění zjevně nadbytečných důkazů a průtahům v řízení. Dovolatel přitom za opomenuté označil důkazy, se kterými se soudy obou stupňů v odůvodnění rozhodnutí náležitě vypořádaly. Odvolací soud řádně odůvodnil, z jakých důvodů provedení znaleckého posudku nenařídil, když uvedl, že nevznikly žádné pochybnosti o duševním zdraví obviněné B. a že ani případná snížená obecná věrohodnost by nevysvětlovala motiv k údajnému nepravdivému obviňování spoluobviněných (viz str. 11 rozsudku soudu druhého stupně). K tvrzení, že soud bere za své, že obviněný Č. je odborníkem v oblasti cenin, aniž by k tomu provedl jakýkoli důkaz, je třeba pro úplnost dále uvést, že tato argumentace neodpovídá skutečnosti, neboť odvolací soud nezaložil výrok o vině obviněného na tom, že by disponoval odborností v oblasti cenin, nýbrž na skutečnosti, že věděl a byl srozuměn s tím, že známky byly získány trestnou činností, k čemuž zvláštní odbornost nepotřeboval. Odvolací soud navíc obviněného za odborníka v oblasti cenin ani neoznačuje, pouze odkazuje na jeho podnikatelské zkušenosti v oblasti prodeje zboží (mimo jiné i poštovních známek).
V posuzovaném případě se tedy o případ tzv. opomenutých důkazů zjevně nejedná a odvolací soud nijak nepochybil, když obviněným navržené důkazy neprovedl. Tyto námitky obviněného tedy Nejvyšší soud rovněž nepovažuje za důvodné.
Obviněný také namítal, že není zřejmé, z jakých důkazů odvolací soud vycházel při rozhodování o náhradě škody, když sám konstatoval vady ve výpočtech v tabulce obviněné B. Ani tato námitka však nemohla být Nejvyšším soudem akceptována, neboť opět směřuje primárně k otázkám provádění a hodnocení důkazů odvolacím soudem, aniž by bylo namítáno nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Pro úplnost však lze jen ve stručnosti uvést, že odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že nesprávné součty čísel ve sloupcích výrokové tabulky, které neodpovídají údajům v jednotlivých sloupcích tabulek, nebyly součástí tabulek zhotovených obžalovanou B., a jedná se tak o pouhé nepřesnosti způsobené patrně chybným výpočtem policejního orgánu, poté převzatým státním zástupcem do obžaloby a následně nalézacím soudem do výroku rozsudku (viz str. 15 rozsudku soudu druhého stupně). Tyto nepřesnosti odvolací soud, jak sám uvádí, mohl napravit, aniž by k těmto otázkám prováděl další dokazování, přičemž ve výroku o vině tak mohl z důvodu absence odvolání státního zástupce učinit pouze v té části, ve které mu v tom nebránila zásada zákazu reformace in peius. U obviněného Č. tak z tohoto pohledu došlo ke změně výroku o vině v jeho prospěch.
Obviněný dále vyjádřil výhrady k postupu orgánů činných v trestním řízení, které se nepokusily nalézt případné další odbytiště známek a tím prokázat jeho vinu. Tato výtka obviněného je ovšem zcela irelevantní ve vztahu k výroku o jeho vině, protože objektivní stránka trestného činu podílnictví je naplněna již tím, když pachatel na sebe převede věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která byla získána trestným činem. Objasnění toho, jak obviněný nakládal s nabytými známkami, by sice bylo žádoucí, ale z hlediska stanovení jeho viny spácháním trestného činu podílnictví to nemá právní relevanci.
Obdobně jako v případě obviněné G. ani v případě obviněného Č. proto nelze v posuzované věci shledat výše uvedený extrémní nesoulad právních závěrů soudů obou stupňů s učiněnými skutkovými zjištěními. Skutková zjištění soudů nižších stupňů plně korespondují s výsledky provedeného dokazování, jež bylo také vykonáno v dostatečném rozsahu, přičemž důkazy byly vyhodnoceny v souladu se zákonnými požadavky – jasně, logicky a bez vnitřních rozporů. Z odůvodnění rozhodnutí soudů je patrno, jaké úvahy je vedly k vysloveným závěrům o vině obviněného a jak se vypořádaly s námitkami obviněného. Náležitě se zabývaly hodnocením provedených důkazů, přičemž učiněná skutková zjištění plně korespondují s jejich právními závěry.
Námitku, že soud nesprávně kvalifikoval jednání obviněného Č. jako jednání úmyslné, přestože z provedených důkazů evidentně vyplývá, že v něm může být spatřována pouze případná hrubá nedbalost, by dle Nejvyššího soudu bylo možno podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jako obecně právně relevantní námitku. Obviněný tuto svou námitku sice převážně zakládá na vlastním hodnocení provedených důkazů a opírá ji o tvrzení, že obviněná B. ve své výpovědi uvedla, že o původu známek obviněný Č. nevěděl, nicméně současně zdůrazňuje, že i v případě správnosti skutkových závěrů soudů, mělo být jeho jednání posouzeno jako nedbalostní trestný čin podílnictví. Nutno konstatovat, že shodnou námitku obviněný uplatnil již v předchozím řízení a že soudy obou stupňů ve svém odůvodnění s otázkou viny obviněného Č. se náležitě vypořádaly, když při hodnocení subjektivní stránky dovodily úmysl obviněného koupit známky získané trestnou činností obviněné B. z podnikatelských zkušeností obviněného, z počtu takto získaných známek, ceny, za nějž je zakoupil, a dále z okolností, za kterých známky převzal, tedy z jejich převzetí bez řádných dokladů v igelitové tašce u stánku. Závěr o jeho úmyslném jednání je podporován také výpovědí svědků P. Z. a J. H. (v podrobnostech srov. str. 14 a 15 rozsudku soudu druhého stupně a str. 19 rozsudku soudu prvního stupně). Nad rámec odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně Nejvyšší soud v obecné rovině dodává, že mnohdy není zcela snadné rozlišit úmysl eventuální od vědomé nedbalosti hrubé. Ovšem vezme-li se v potaz, jaké ohromné množství známek spoluobviněná B. obviněnému Č. prodávala, za jakou nízkou cenu, kterou později ještě výrazně snížila, k čemuž bezpochyby muselo dojít smlouváním, případně naléháním samotného obviněného, který využil vědomost o ilegálním původu známek a dosáhl výrazné snížení odkupní ceny, a jakým způsobem došlo k předávání známek, tedy v igelitové tašce v P. na V. n. u stánku bez poskytnutí jakéhokoliv dokladu, je třeba shodně s odvolacím soudem dospět k závěru, že obviněný Č. i s ohledem na své podnikatelské zkušenosti věděl, že se jedná o známky získané nelegálním způsobem, tedy trestnou činností spoluobviněné B., a se skutečností, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem musel být přinejmenším srozuměn, když u dovolatele bylo dáno přinejmenším smíření s možným následkem jeho jednání ve smyslu §15 odst. 2 tr. zákoníku. Tyto závěry dále podporuje též výpověď svědka Z., který uvedl, že obžalovaná B. v rámci prvotního šetření uváděla, že s trestnou činností chtěla skončit už někdy v listopadu 2011, ale že jí vyhrožoval „nějaký trafikant“, že pokud mu nebude dále dodávat známky, tak ji udá. Závěry soudů obou stupňů ohledně formy zavinění obviněného Č. tedy mají oporu v provedených důkazech a jejich logickém a přesvědčivém vyhodnocení a ani v tomto směru soudy nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal i tuto námitku jako zjevně neopodstatněnou.
Další námitka obviněného Č., kterou lze dle názoru Nejvyššího soudu subsumovat pod deklarovaný dovolací důvod spočívala v tvrzení, že právní kvalifikace jím spáchaného skutku byla provedena vadně, když soud učinil závěry o aplikaci kvalifikované skutkové podstaty s ohledem na výši způsobené škody, neboť výši škody odvolací soud sčítal u všech dílčích útoků, ačkoliv měl každý dílčí skutek posuzovat samostatně, a ignoroval tak dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu. V tomto ohledu se Nejvyšší soud ztotožňuje s vyjádřením státního zástupce, že námitka dovolatele by byla důvodná toliko ve vztahu k naplnění kvalifikované skutkové podstaty podílnictví podle §214 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, u které není možné hodnoty jednotlivých věcí či jiných majetkových hodnot sčítat. Takto vymezené skutkové podstaty se také týká obviněným uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 8 Tdo 581/2012, jehož ignorování obviněný namítá. Vzhledem k tomu, že obviněný byl uznán vinným trestným činem podílnictví podle ustanovení §214 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, jehož podstatou je skutečnost, že pachatel získá takovým činem pro sebe nebo pro jiného prospěch velkého rozsahu, sčítání hodnot jednotlivých věcí či jiných majetkových hodnot v rámci získání majetkového prospěchu nic nebrání a je tedy možné (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1933). Prospěch velkého rozsahu, který je podstatou aplikace kvalifikované skutkové podstaty podle §214 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, činí ve smyslu §138 odst. 1, 2 tr. zákoníku nejméně částku 5.000.000,- Kč. Dle skutkových zjištění odvolacího soudu obviněný předmětným jednáním získal prospěch ve výši nejméně 12.914.975,- Kč, což odvolací soud odůvodňuje na str. 15 až 16 svého rozsudku skutečností, že obviněný Č. od obviněné B. převzal 1 851 800 ks známek v celkové nominální hodnotě 22.014.500,- Kč za které zaplatil 9.099.525,- Kč. Jeho získaný prospěch je tak rozdílem mezi nominální hodnotou jím převzatých známek a cenou, které za tyto známky obviněné B. uhradil, a tento prospěch výrazně převyšuje částku 5.000.000,- Kč. Odvolací soud tedy řádným způsobem odůvodnil, jakými úvahami se při stanovení výše majetkového prospěchu obviněného řídil a takto zjištěný majetkový prospěch správně označil jako prospěch velkého rozsahu, který odůvodňuje užití kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podílnictví podle §214 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Ani tuto relevantně uplatněnou námitku obviněného tedy nelze posoudit jinak než jako zjevně neopodstatněnou.
Nejvyšší soud tedy uzavírá, že obviněný Č. svými námitkami uvedenými v dovolání zpochybňuje závěry soudů obou stupňů a jejich hodnocení důkazů, aniž by v převážné míře uplatňoval námitky spadající pod dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V těch částech jeho dovolání, které je možné pod uvedený dovolací důvod subsumovat pak Nejvyšší soud shledal obviněným uplatněné námitky zjevně neopodstatněnými.
Obviněná G. ve svém dovolání uplatnila také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Daný dovolací důvod je naplněn v případě, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř.:
1) aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo 2) byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Obviněná uplatnila deklarovaný dovolací důvod v jeho první variantě, avšak jak již uvedl státní zástupce ve svém vyjádření, uplatnění tohoto dovolacího důvodu v této variantě nepřipadalo vůbec v úvahu, jelikož odvolací soud zrušil rozsudek soudu nalézacího a ve věci sám rozhodl rozsudkem, čímž nebyla splněna podmínka spočívající v zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku. Skutečnost, že odvolací soud nepřisvědčil odvolání obviněné G. v plném rozsahu nelze z procesního hlediska klást na roveň vydání rozhodnutí o odmítnutí nebo zamítnutí odvolání. Na základě toho nebyl ani tento dovolací důvod naplněn.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. nedošlo.
Dovolání obviněné Mgr. J. G. proto Nejvyšší soud odmítl dle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. ř. Dovolání obviněného T. Č. Nejvyšší soud odmítl dle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jelikož se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné.
O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. září 2014
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík