ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.3569.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 3569/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ivy Brožové a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně EKO-UNIBAU a.s. Praha , IČ 63483866, se sídlem v Praze 2, Ječná 25, zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, proti žalované České republice – Okresnímu soudu ve Zlíně se sídlem ve Zlíně, Dlouhé Díly 351, o zaplacení částky 17,934.319,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 6 C 149/2009, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 18. února 2014, č. j. 60 Co 36/2014-334, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Kroměříži rozsudkem ze dne 25. 6. 2013, č. j. 6 C 149/2009-278, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby bylo žalované uloženo zaplatit jí částku 17,934.319,- Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Požadovanou částku vymezila žalobkyně jako bezdůvodné obohacení vzniklé na straně žalované prováděním stavebních prací na základě smlouvy, jež byla později shledána neplatnou. Žalovaná s právní předchůdkyní žalobkyně dne 25. 2. 1994 uzavřely smlouvu o převodu nemovitostí a současně o výstavbě, přičemž sjednaným vybudováním přístavby k budově žalované mělo dojít k zaplacení části kupní ceny za určené nemovitosti. Mezi účastnicemi však došlo ke sporu ohledně úhrady víceprací, v následné soudní při bylo určeno vlastnické právo žalované ke sporným nemovitostem a byla konstatována absolutní neplatnost zmíněné smlouvy pro její neurčitost i nedostatek oprávnění k uzavření této smlouvy na straně žalované, pročež se žalobkyně nyní podanou žalobou domáhá vydání prospěchu nabytého žalovanou realizací stavebních prací. Provedené dokazování přivedlo soud k závěru, že nemovitosti, jež měly být provedením prací zhodnoceny, přešly ke dni 24. 5. 1991 na základě §2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, do vlastnictví města Zlína, aniž by přitom bylo možno uvažovat o jejich vydržení žalovanou, neboť u žalované se předpokládá znalost uvedeného zákona, což vylučuje oprávněnost její držby dle §130 odst. 1 obč. zák. Za daných okolností tedy nelze pokládat žalovanou za pasivně věcně legitimovanou k vydání bezdůvodného obohacení, jelikož povinností stran neplatné smlouvy dle §457 obč. zák. je vrátit si to, co bylo dle neplatné smlouvy obdrženo, a žalované se v tomto případě žádného plnění nedostalo, neboť bylo investováno do nemovitostí ve vlastnictví třetí osoby.
K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně, jenž je usnesením ze dne 18. 2. 2014, č. j. 60 Co 36/2014-334, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud zdůraznil, že dle §457 obč. zák stíhá restituční povinnost výlučně strany neplatné smlouvy, jež mají povinnost vrátit si vše, co dle smlouvy dostaly. Jelikož pak žalovaná byla smluvní stranou neplatné smlouvy, je pasivně věcně legitimována ve sporu o vrácení plnění z takové smlouvy, aniž by byla rozhodná otázka vlastnictví nemovitosti, jež měla být provedením prací na základě neplatné smlouvy zhodnocena. Způsob vypořádání vztahu mezi vlastníkem zhodnocené nemovitosti a žalovanou není sto přitom ovlivnit otázku pasivní věcné legitimace žalované v tomto sporu.
Proti usnesení odvolacího soudu podala dovolání žalovaná, jež má za to, že přípustnost dovolání je dána §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na otázce, jež je dovolacím soudem posuzována rozdílně, případně, dospěl-li by dovolací soud k závěru, že příslušná otázka je vyřešena jednotně, na otázce, jež má být dovolacím soudem posouzena jinak. Dovolatelka se táže, podle jaké právní normy má být posuzována věcná legitimace účastníků řízení za situace, v níž je veden spor o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním na základě neplatné smlouvy, pokud tímto plněním nevzniklo bezdůvodné obohacení na straně účastníka této smlouvy, nýbrž u třetí osoby, která stranou neplatné smlouvy nebyla. Rozdílná odpověď na předestřenou otázku se přitom podává dle dovolatelky z judikatury reprezentované například rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 369/2004, sp. zn. 28 Cdo 1532/2010, sp. zn. 33 Odo 1615/2006, sp. zn. 30 Cdo 1529/2009, sp. zn. 28 Cdo 2220/2010, sp. zn. 28 Cdo 680/2011, sp. zn. 32 Cdo 129/2012, sp. zn. 28 Cdo 1892/2010, sp. zn. 33 Odo 1125/2004 i sp. zn. 28 Cdo 263/2010 a oproti tomu z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2262/2009, což dokládá nejednotnost posuzování otázky pasivní věcné legitimace k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním z neplatné smlouvy.
Důvodnost dovolání spatřuje dovolatelka v souladu s §241a odst. 1 o. s. ř. v nesprávném právním posouzení věci spočívající v tom, že odvolací soud oproti soudu prvního stupně náležitě nezohlednil, že žalovaná plněním z neplatné smlouvy nezískala žádný majetkový prospěch, a nesprávně aplikoval §457 obč. zák. Dovolatelka zrekapitulovala vývoj majetkoprávních vztahů k předmětné nemovitosti završený dne 24. 5. 1991 přechodem vlastnického práva na statutární město Zlín dle zákona č. 172/1991 Sb. a vyložila právní i skutkové aspekty situace bránící tomu, aby bylo možno zvažovat vydržení nemovitostí žalovanou. Připomněla názory vyslovené k řešené situaci v souvisejících rozhodnutích odvolacího soudu i v rozhodnutí napadeném, jemuž vytkla, že shledal její odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2262/2009 nepřípadným. Rovněž Ústavní soud v řízení vedeném pod sp. zn. IV. ÚS 471/11 shodně konstatoval, že rozhodnou skutečností pro posouzení nároku na vydání bezdůvodného obohacení je zhodnocení daného majetku. Dovolatelka akcentovala, že z obou naposledy uvedených rozhodnutí se podává, že určování osoby povinné k vydání bezdůvodného obohacení podle §457 obč. zák. se odvíjí od toho, zda na základě této smlouvy došlo k získání majetkového prospěchu té které strany, pročež je nutno se zabývat tím, jak se plnění na základě neplatné smlouvy projevilo v majetkové sféře smluvních stran. Při výkladu jednotlivých skutkových podstat bezdůvodného obohacení nelze ztrácet ze zřetele jednotící pravidlo podávající se z §451 odst. 1 obč. zák., dle nějž je nepřípustné, aby se někdo obohacoval na úkor druhého bez právem aprobovaného důvodu, a dojde-li k porušení tohoto principu, je nutno zajistit opětovné nastolení majetkové rovnováhy. Pasivně legitimovaným k vydání bezdůvodného obohacení je ten, jehož majetek se na úkor jiného neoprávněně zvětšil. Jde-li o bezdůvodné obohacení vzniklé investicemi do cizí nemovitosti, je v souladu s výše uvedeným pasivně legitimována osoba, jíž k okamžiku nabytí této hodnoty náleželo vlastnické právo k příslušné nemovitosti. Ustanovení §457 obč. zák. nezakládá presumpci vzniku a existence bezdůvodného obohacení ani samostatnou skutkovou podstatu bezdůvodného obohacení, pouze stanoví způsob vypořádání bezdůvodného obohacení. Jelikož v daném případě nebyla dovolatelka v době provedení investic vlastníkem dotčené nemovitosti, je na místě práva a povinnosti posuzovat dle §451 odst. 2 obč. zák., a nikoliv dle §457 obč. zák.
Dovolatelka poukázala na to, že předchozím rozhodnutím odvolacího soudu v této věci byla zafixována nemožnost promlčení s ohledem na nepromlčitelnost vlastnického práva, což odporuje odvolacím soudem naposledy vyslovenému závěru o nevýznamnosti vlastnického práva ve vztahu ke zmíněné otázce. Dle odvolacího soudu tak žalovaná jako nevlastník nikdy nic vráceno nedostala, ovšem bez jakéhokoliv časového omezení po ní může být nárokováno vydání obohacení spočívající ve zhodnocení nemovitosti. Vyslovila dále názor, že jí nesvědčí titul, na základě nějž by se mohla domáhat vydání obohacení po vlastníku nemovitosti. Formalistické lpění na aplikaci §457 obč. zák. vede k vytvoření protiprávního stavu spočívajícího v uložení povinnosti vydat obohacení, které dovolatelka nikdy nenabyla, bez právem uznané možnosti nápravy. Nejvyšší soud by se současně měl alespoň v rámci obiter dicta vyslovit k promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení od nevlastníka zhodnocené nemovitosti. Svou polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu završila dovolatelka návrhem, aby je Nejvyšší soud změnil tak, že potvrdí rozhodnutí soudu prvního stupně, případně je zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání rozporovala argumentaci dovolatelky a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl a přiznal jí náhradu nákladů řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přestože v daném případě dovolatelka předestřela značně sofistikovanou polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu, nelze mít za to, že by předestřená otázka zakládala přípustnost dovolání ve smyslu citovaného ustanovení. Dovolatelce je možno přisvědčit, že základním předpokladem vzniku bezdůvodného obohacení ve smyslu §451 a násl. obč. zák. je nabytí majetkové prospěchu, ovšem tento prospěch nelze pojímat tak úzce, jak dovolatelka naznačuje. Nabytí majetkového prospěchu může spočívat v řadě různých forem, v obecné rovině se v majetku obohaceného projeví buď zvýšením jeho aktiv, nebo snížením jeho pasiv, případně tím, že se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 764/2013). Projeví-li určitá osoba ve smlouvě zájem o plnění majetkového rázu, jež je jí poskytnuto, dostane se jí takto zjevně majetkového prospěchu bez ohledu na to, zda se tímto současně zhodnotí majetek jiné osoby. Okolnosti, za nichž je smlouva uzavírána (tj. i mylná domněnka o vlastnictví budovy), nemohou bez dalšího pozměnit její podstatu, jíž bylo v daném případě provedení stavebních prací, které si žádala žalovaná a za něž by v případě platnosti smlouvy musela zaplatit sjednané protiplnění, k jehož poskytnutí ji ovšem s ohledem na neplatnost smlouvy nevázalo smluvní ujednání, a které tak žalovaná nemusela vynaložit z titulu plnění ze smlouvy. Není zde přitom žádného právního podkladu pro závěr, že by objednatelem stavebních prací mohl být toliko vlastník nemovitosti a že pouze vlastníka nemovitostí lze považovat za osobu způsobilou inkasovat prospěch ze smlouvy, na základě níž jsou prováděny stavební práce.
Nabízí se zde srovnání s případem nájemce nemovitosti, který si smluví stavební práce, jimiž chce upravit užívaný objekt a jež současně zhodnotí majetek vlastníka nemovitosti. Vypořádání vztahů z této smlouvy by bylo rovněž činěno mezi objednatelem a zhotovitelem bez ohledu na vztah mezi vlastníkem objektu a jeho uživatelem, jež si provedení prací objednal (k možnému vypořádání uživatele a vlastníka srov. více např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2892/2012).
Měla-li žalovaná zájem o provedení stavebních prací, jež jí byly dodány, pak nepochybně obdržela majetkové plnění odpovídající nákladům na jejich provedení. Tuto skutečnost nemůže sama o sobě popřít ani neplatnost smlouvy, na základě níž byly stavební práce uskutečněny, neboť neplatnost zde pouze modifikuje způsob vypořádání mezi smluvními stranami (k tomu srov. obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 32 Cdo 129/2012). Je-li smlouva neplatná, je v souladu s §457 obč. zák. povinností objednatele vrátit druhé smluvní straně, co obdržel, není-li to možné, pak dle §458 odst. 1 obč. zák. vydat peněžitý ekvivalent tohoto plnění, jež je judikaturou setrvale vymezován prostřednictvím kritéria obvyklé ceny, tedy ceny, kterou by v daném místě a čase musel obohacený na nabytí daného - srovnatelného plnění vynaložit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4137/2011, a judikaturu v něm odkazovanou, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3369/2013). Je záhodno podotknout, že vzájemným plněním z neplatné smlouvy vzniká v souladu s §457 obč. zák. synallagmatický vztah zakládající obapolnou podmíněnost práv a povinností stran neplatné smlouvy, což je třeba reflektovat i při jeho vypořádání (k této otázce srov. více např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1632/2011, a judikaturu v něm odkazovanou) směřujícímu k obnovení rovnovážného stavu mezi účastníky, jež by mohlo být narušeno, vstoupil-li by do něj třetí subjekt.
Dovolatelka se mýlí, dovozuje-li, že jí vůči vlastníku nemovitosti nemůže svědčit žádné právo, neboť jejím přičiněním – sjednáním stavebních prací – byla zhodnocena nemovitost, aniž by zde byl (dle závěrů soudů nižších stupňů) právní titul opravňující vlastníka nemovitosti k bezúplatnému přijetí tohoto plnění. Za daných okolností by tedy bylo možno uvažovat o vzniku bezdůvodného obohacení plněním bez právního důvodu odpovídajícího prospěchu nabytému zhodnocením nemovitosti na straně jejich vlastníka.
Závěr odvolacího soudu dovozující pasivní věcnou legitimaci na straně žalované je tedy zcela přiléhavým a souladným s dovolatelkou zmiňovanou judikaturou Nejvyššího soudu (z dalších rozhodnutí v tomto směru lze zmínit např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1264/2012, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2931/2013). Dovolatelce je přitom možno dát za pravdu, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2262/2009 (proti němuž byla odmítnuta ústavní stížnost usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. IV. ÚS 471/2011), vybízí k úvaze odlišné, posuzující nabytí prospěchu toliko z hlediska finálního vypořádání právních vztahů, leč ani v tomto rozhodnutí nelze vysledovat kopernikánský obrat v ustáleném výkladu způsobu vypořádání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním z neplatné smlouvy. Dané rozhodnutí reagovalo na specifika projednávaného sporu, v jehož kontextu nebylo možno dovodit nabytí majetkového prospěchu osobou odlišnou od vlastníka posuzované nemovitosti.
Vybízí-li dovolatelka Nejvyšší soud, aby se vyjádřil k otázce promlčení, je třeba předeslat, že dovolací přezkum má směřovat ke zhodnocení správnosti právních úvah odvolacího soudu obsažených v napadeném rozhodnutí, nikoliv k podání obecného výkladu a vyslovování právní závěrů nad rámec problematiky řešené v přezkoumávaném rozhodnutí, jež by se nadto mohly v rámci dalšího průběhu řízení jevit jako neúměrně svazující nalézací soudy v jejich zjišťování a hodnocení okolností rozhodných pro výsledné posouzení sporu. Zde je přitom rovněž možno podotknout, že předestřené názory zaujaté k povaze právního vztahu mezi účastníky jsou dozajista determinující i pro posouzení případného promlčení žalovaného práva, a nejeví se tak, že by soudy neměly dostatek právních indicií, jak se s touto otázkou (po přihlédnutí ke konkrétním skutkovým okolnostem) vypořádat.
Na podané dovolání tedy není možno pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle §243c odst. 1, věty první, o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci konečného rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. prosince 2014
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu