ECLI:CZ:NS:2014:33.CDO.3245.2014.1
sp. zn. 33 Cdo 3245/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně ZEPTER INTERNATIONAL s. r. o. se sídlem v Praze 1, Spálená 112/55, identifikační číslo osoby 145 00 469, zastoupené JUDr. Zdeňkem Drtinou, Ph.D., advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 395/30a, proti žalované G. Z. , zastoupené Mgr. Martinem Brudným, advokátem se sídlem v Ostravě, Škroupova 1114/4, o zaplacení 21.999,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 61 C 145/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. března 2014, č. j. 57 Co 905/2013-114, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.759,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Zdeňka Drtiny, Ph.D., advokáta.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19. března 2014, č. j. 57 Co 905/2013-114, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. května 2013, č. j. 61 C 145/2013-55, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 21.999,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně za dobu od 26. 11. 2011 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/13 Sb., dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání zdůraznila, že žalovaná uzavřela kupní smlouvu na základě svobodné a vážné vůle, a to, že se neseznámila důkladně s obsahem smlouvy, nemůže jít k její tíži. Kupní smlouva neobsahuje žádná ujednání, která by byla v rozporu se zákonem. Právní závěry odvolacího soudu považuje za zcela správné a v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu chránící zásadu autonomie vůle smluvních stran (rozsudky ze dne 31. 3. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1398/96). V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (rozsudky ze dne 18. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1356/96, ze dne 12. 8. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1630/97, a ze dne 27. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2987/2000) shledává i ujednání o předání předmětu kupní smlouvy až po zaplacení kupní ceny.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil o ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Dovolání žalované shora uvedené postuláty nesplňuje. Žalovaná v dovolání uvedla, že „přípustnost dovolání spatřuje v tom, že odvolací soud řešil v napadeném rozhodnutí otázky, které, přestože již byly pro žalovanou příznivě řešeny nálezy Ústavního soudu České republiky, dosud nebyly řešeny v rozhodování dovolacího soudu, případně je řeší odchylně od praxe dovolacího soudu“ , aniž přitom specifikovala, o které otázky hmotného nebo procesního práva by se mělo jednat. Navíc nelze přehlížet, že jí uplatněné dovolací námitky ani nevystihují jediný přípustný dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Závěr odvolacího soudu, že smlouva ze dne 24. 11. 2009 je platnou kupní smlouvou ve smyslu §588 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb., dále jen „obč. zák.“), je totiž zpochybněn výhradami směřujícími proti skutkovému zjištění, z něhož odvolací soud při právním posouzení věci vycházel. Oproti odvolacímu soudu žalovaná prosazuje, že v řízení prokázala, že jí nebyl předán originál smlouvy a že žalobkyně při uzavírání smlouvy jednala klamavě a nepoctivě. Nesouhlasí s tím, jak odvolací soud vyhodnotil (zjistil) obsah inkriminované smlouvy; pomíjí, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle smluvních stran ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák., jde o skutkové zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že pokud by odvolací soud (stejně jako před ním soud prvního stupně) vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci (tedy z jí tvrzeného obsahu kupní smlouvy), musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy dovodit, že kupní smlouva je neplatná.
Stejně tak neobstojí ani dovolací námitka, že odvolací soud pochybil a rozhodl v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (konkrétně s rozsudkem ze dne 21. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 405/2013, a usnesením ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2512/2013), jestliže zjištěný skutkový stav věci nepoměřoval rovněž ustanovením §3030 ve spojení s §6 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Žalovaná se však přitom současně snaží prosadit názor, že v řízení vyšlo najevo, že jednání žalobkyně bylo klamavé a nepoctivé. Brojí tak proti skutkovému zjištění, neboť soudy dovodily opak. Nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ).
Lichá je rovněž snaha žalované poukázat na zdánlivou souvislost věci s případy řešenými Ústavním soudem České republiky (konkrétně nálezy ze dne 11. 10. 1999, sp. zn. IV. ÚS 276/99, ze dne 30. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 182/01, ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 3/06, ze dne 15. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 342/09, a ze dne 16. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 1674/10); ve všech těchto věcech bylo rozhodováno o skutkově odlišných případech, a proto je nelze na spor žalobkyně a žalované vztáhnout.
Přestože žalovaná v dovolání výslovně uvádí, že jím brojí proti všem výrokům napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, žádné konkrétní výhrady proti nákladovému výroku v dovolání neuplatnila.
Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. září 2014
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu