ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.297.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 297/2014-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. března 2014 o dovolání obviněného J. M. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2013 sp. zn. 3 To 76/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 2 T 68/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. M. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný J. M. byl rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 11. 1. 2013 sp. zn. 2 T 68/2012 uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl odsouzen podle téhož zákonného ustanovení k trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Poškozený S. Š., byl podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozhodnutí podali odvolání obviněný a poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, Regionální pobočka Ostrava, na jejichž základě Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 7. 2013 sp. zn. 3 To 76/2013 napadený rozsudek zrušil podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. v celém rozsahu. Nově podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. rozhodl tak, že obviněného J. M. uznal vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že dne 27. 4. 2012 v době kolem 16:00 hod. v obci R., okr. P. před rodinným domem po předchozí slovní rozepři vystřelil ze vzdálenosti cca 1 metru pistolí nezjištěného typu směrem na obličej S. Š., čímž mu způsobil kontuzi očního bulbu vlevo a tkání očnice, poranění spojivky a abrazi rohovky, tedy zranění, pro které musel jmenovaný opakovaně vyhledat lékařské ošetření a podrobit se rekonvalescenci spojenou s pracovní neschopností s omezením v běžném způsobu života do 11. 5. 2012 .
Za to byl obviněnému podle §146 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Regionání pobočka Ostrava, adresa pro doručování Olomouc, Lazecká 22a, škodu ve výši 591,- Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený S. Š., odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Uvedený rozsudek soudu druhého stupně napadl obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovoláním s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel především zpochybňuje závěr soudů o tom, že vystřelil z pistole, neboť tato skutečnost nevyplývá z žádného důkazu, tedy ani z dodatečně vyhotoveného znaleckého posudku vypracovaného PČR, Krajským ředitelstvím policie Jihomoravského kraje, Odbor kriminalistické techniky a expertiz, zkušební laboratoř, podle něhož se typ zbraně pouze předpokládá. Hmotně právní posouzení skutku zahrnuje i posouzení způsobu provedení činu, tedy jakým předmětem měl být přečin spáchán, což má bezprostředně v posuzovaném případě vliv i na následek stíhaného činu. Identifikace takového předmětu i střeliva je otázkou hmotně právního posouzení. I přesto nedošlo k jejímu jednoznačnému určení. Navíc podle znaleckého posudku Doc. Ing. Komendy, CSc. je možný vnik kovových částic do oka z plynové nábojky standardní konstrukce vyloučen. Vlivem použití plynové nábojky by však došlo k odlišným zraněním poškozeného, jejichž vznik sám poškozený popřel. Nebyly zjištěny následky výstřelu, tj. rozsah poranění poškozeného, který byl vyvozen pouze z výpovědí svědků a lékařských zpráv, z nichž bylo zároveň spekulativně dovozeno, jakou zbraň a náboj obviněný použil. Není proto zřejmé, zda se jedná o plynovou pistoli, akustickou zbraň, revolver, a zda se jedná o nábojky plynové, akustické či snad o tzv. cvičné náboje. Chybí bližší popis částic zajištěných při lékařských vyšetřeních. Obviněný podle svého vyjádření nikdy nestřílel, nedisponoval zbraní a ani ji nepoužil. Je levák a pravou ruku používá jen jako pomocnou, takže vyloučil, že by mohl střílet pravou rukou, navíc u ucha své matky, což by jí mohlo způsobit vážné zdravotní potíže.
Pokud byl dán jediný přímý usvědčující důkaz, byly orgány činné v trestním řízení povinny samy provádět další potřebné a dostupné úkony, aby byl zjištěn skutkový stav bez důvodných pochybností. Podle názoru dovolatele mělo být provedeno ohledání místa činu a zajištění případné nábojnice a alespoň vyšetřovací pokus k prověření výpovědi svědka S., zda bylo možné, aby viděl, co vypověděl. Tyto důkazy však zůstaly opomenuty a soud bez řádného zdůvodnění návrhům důkazů nevyhověl, přestože měly relevantní souvislost s ověřovanými skutečnostmi a jejich provedení mohlo sloužit k odstranění nebo zmírnění stále přítomných pochybností. V posuzované věci tak mělo být v pochybnostech rozhodnuto ve prospěch dovolatele.
Dovolatel dále zpochybnil rozsah zranění poškozeného vyplývající z lékařských zpráv, když tvrdí, že mohla být způsobena i jinými mechanismy, než je popsáno v tzv. skutkové větě napadeného rozsudku. Z lékařských zpráv je navíc patrné, že již v průběhu kontrol poškozeného u lékaře došlo k výraznému zlepšení jeho zdravotního stavu, např. ve zprávě z 9. 5. 2012 je uvedeno subjektivně bez potíží , takže poškozený nebyl omezen v obvyklém způsobu života po celou dobu trvání pracovní neschopnosti přinejmenším z důvodu poranění oka. Soud se dostatečně nevypořádal s tím, že poškozený byl již předtím v pracovní neschopnosti z důvodu zlomeniny žeber, což je konstatováno v lékařské zprávě.
Mezi výpověďmi svědků jsou rozpory, nadto poškozený je obviněnému nepřátelsky nakloněn a dalšími svědky jsou manželka poškozeného a jeho dva nejbližší kamarádi, kteří obviněného ani nepoznali. Svědek S. navíc připustil, že asi čtyřikrát mluvil s poškozeným a skutkový děj mu byl poškozeným opakovaně předestírán, kdy nakonec popsal skutkový stav totožně jako poškozený. Obviněný deklaroval svou vědomost, že Nejvyšší soud v dovolacím řízení vychází ze skutkového stavu zjištěného v průběhu trestního řízení, avšak v případě, že jsou skutková zjištění soudu v extrémním rozporu s provedenými důkazy, může Nejvyšší soud zasáhnout i do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2013 sp. zn. 3 To 76/2013 i rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 11. 1. 2013 sp. zn. 2 T 68/2012 a poté přikázal soudu druhého či prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl. Alternativně pak navrhl, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl sám a obviněného zprostil obžaloby v celém rozsahu z důvodů uvedených v ustanovení §226 písm. a) tr. ř.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného po rekapitulaci jeho dovolacích námitek konstatoval, že alternativa petitu dovolání spočívající ve zrušení rozsudků soudů prvního i druhého stupně a poté přikázání věci k dalšímu projednání soudu druhého stupně není realizovatelná. Pokud by Nejvyšší soud k návrhu obviněného zrušil i rozsudek nalézacího soudu, ocitla by se věc ve stadiu po podání obžaloby a odvolací soud by neměl o čem rozhodovat. Nicméně jde o marginální formulační nedostatek, jenž nemá vliv na podstatu věci.
K samotnému obsahu dovolací argumentace státní zástupce uvedl, že se soustředí na stejná obhajovací tvrzení uplatňovaná obviněným již od počátku trestního stíhání, a to i v odvolání. Soud druhého stupně se však těmito námitkami obšírně zabýval, v zájmu podrobnějšího objasnění skutkového děje doplnil dokazování o další znalecký posudek a znovu pečlivě hodnotil ve věci shromážděné důkazy. Po zpřesnění popisu skutku rozhodl - s výjimkou přiznání nevelkého nároku na náhradu škody zdravotní pojišťovně - shodně se soudem prvního stupně. Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek zcela odlišný od režimu odvolání, protože účelem dovolacího řízení není opakovaný komplexní přezkum meritorního rozhodnutí, nýbrž zkoumání, zda toto rozhodnutí netrpí vadou, jež by naplňovala některý z důvodů dovolání (§265b tr. ř.), a to ještě za předpokladu, že obviněný takový důvod náležitě uplatnil. Dovolatel však pod záštitou dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenamítá vady v užití norem hmotného práva ve vztahu ke skutkovému stavu zakotvené ve výroku o vině napadeného rozhodnutí, a předkládá námitky výlučně skutkové povahy, popřípadě brojí proti procesním náležitostem řízení, zejména však proti způsobu, jímž se soud vyrovnal s provedenými důkazy.
Ačkoliv obviněný v závěru dovolání zmiňuje pojem extrémního nesouladu, nikterak své námitky přímo s tímto jevem nespojuje. V posuzovaném případě se však o žádnou z eventualit zpravidla považovaných za případ extrémního nesouladu jednoznačně nejedná. Skutkové závěry vyvozené odvolacím soudem z provedených důkazů jsou zcela logické, nedošlo k opomenutí žádného ze zásadních důkazů, všechny důkazy byly opatřeny a provedeny v souladu se zákonem a rozhodnutí odvolacího soudu bylo zcela předvídatelné. Zejména když je s výjimkou upřesnění popisu skutku a rozhodnutí o náhradě škody zcela identické s rozsudkem soudu prvního stupně. Extrémní nesoulad rozhodně nelze spatřovat v přetrvávající nejistotě o přesném typu zbraně a munice, z níž obviněný proti poškozenému vystřelil a způsobil mu újmu na zdraví, ani v jiných polemických vyjádřeních obviněného, pokud jde o jeho odchylné názory na hodnocení toho kterého důkazu.
Státní zástupce z uvedených důvodů považuje dovolání obviněného za nedůvodné, jelikož napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, jež by mohla naplnit některý z důvodů dovolání. Charakter námitek obviněného omezující se výlučně na otázky skutkové povahy nenaplňuje nejen uplatněný dovolací důvod, ale ani žádný z ostatních důvodů dovolání. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (viz §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.).
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2013 sp. zn. 3 To 76/2013 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena v rozhodnutí č. 36 z roku 2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07, v usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se „ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Nejprve je třeba předeslat, že námitky nedostatečné identifikace typu použité zbraně a náboje, nevěrohodnost svědků s ohledem na vztah k poškozenému, možnost vzniku zranění poškozeného jinými mechanismy než jednáním obviněného popsaného v tzv. skutkové větě napadeného rozsudku obviněný opakovaně uplatňoval již v průběhu předchozího trestního řízení. Jedná se o námitky skutkového charakteru, kterými se dovolatel snaží primárně dosáhnout změny zjištěného skutkového stavu, a teprve na základě toho poukazuje na údajnou nesprávnost právního posouzení skutku, což však nelze s úspěchem namítat s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), neboť se nejedná o argumenty vztahující se k nesprávnému právnímu posouzení skutku či jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení. Obdobným případem je pak tvrzení obviněného, že trestný čin nespáchal, neboť na místě činu nebyl, a že z žádné zbraně nikdy nestřílel. Obviněný tak předestírá odlišný průběh skutkového děje, než jak jej zjistil soud prvního a druhého stupně, a to jen z toho důvodu, že není spokojen s výsledkem trestního řízení. Fakticky tedy namítá nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž údajně došlo v důsledku nesprávného vyhodnocení provedených důkazů.
K odstranění pochybností o použité zbrani a vzniku poranění poškozeného v závislosti na užité zbrani odvolací soud přibral znalecký ústav (PČR, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje, odbor kriminalistické techniky a expertiz) a v odůvodnění napadeného rozsudku logicky zdůvodnil, proč má závěry jím vypracovaného znaleckého posudku za správné, které částečně vyvrátily rezolutivní popření možnosti vniknutí drobných částeček kovu, popřípadě jiných malých předmětů do oka poškozeného při střelbě z plynovky či rážově příslušné zbraně (např. samonabíjecí pistole) s tzv. cvičnými náboji, vyplývající z předchozího znaleckého posudku.
Jakkoli dovolatel nepodřadil konkrétní argumenty prokazující jeho povšechné tvrzení, že Nejvyšší soud může zasáhnout i do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním, jsou-li skutková zjištění soudu v extrémním rozporu s provedenými důkazy , je k tomu v posuzovaném případě záhodno uvést následující.
Třebaže skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny - srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny - srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě se dále jedná o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
Nejvyšší soud však na základě obsahu spisu dospěl k závěru, že mezi skutkovými zjištěními, která soudy po zákonném a úplném zhodnocení provedených důkazů učinily, a jimi vysloveným právním posouzením skutku, není dán rozpor, který by měl vést ke zrušení napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů. Tyto soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů a z obsahu spisu je zřejmé, že nalézací soud se ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. náležitě vypořádal se skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí, doplněných posléze soudem odvolacím. Obviněný pod argument této zvláštní vady rozhodnutí, jež by jinak mohla naplňovat důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti podřazuje námitky, jejichž povaha je primárně skutková, neboť soudům vytýká způsob, kterým provedené důkazy hodnotily, přičemž tvrdí, že hodnocení důkazů mělo vyznít výrazně v jeho prospěch. V podrobnostech proto Nejvyšší soud odkazuje na přesvědčivá a podrobná odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů.
Lze tak uzavřít, že se v přezkoumávané věci nejedná o situaci, kdy jsou skutkové závěry soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Jde-li o námitku, že se odvolací soud nevypořádal s návrhy obhajoby na provedení důkazů ohledně ohledání na místě činu, je zřejmé, že ohledání místa činu za účelem nalezení použitého náboje bylo v dané fázi řízení neúčelné, a tento nedostatek byl odstraněn právě znaleckým zkoumáním znalce doc. Komendy a přibraného znaleckého ústavu. Návrh na provedení vyšetřovacího pokusu za účelem prověření výpovědi svědka J. S. považoval odvolací soud za nadbytečný, přestože tuto skutečnost expressis verbis neuvedl v odůvodnění svého rozsudku, neboť jeho výpověď hodnotil jednotlivě i v souhrnu s ostatními důkazy, přičemž nelze ke každé jednotlivé výpovědi svědka činit vyšetřovací pokus, aby byla ověřena její relevance. Nejedná se proto o opomenuté důkazy a ani o případ hodnocení důkazů, které v žádné možné verzi volného hodnocení z jejich obsahu nevyplývá (jak o tom bylo pojednáno výše), a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005 sp. zn. III. ÚS 578/04 ).
Jedinou relevantní právní námitkou dovolatele pak bylo jeho tvrzení, že poškozený nebyl omezen v obvyklém způsobu života po celou dobu své pracovní neschopnosti, avšak s tou se již vypořádal soud prvního stupně. Pracovní neschopnost poškozeného nebyla jediným kritériem při posuzování znaku ublížení na zdraví ve smyslu §146 odst. 1 a §122 odst. 1 tr. zákoníku, tedy otázky, zda byl poškozenému znesnadněn obvyklý způsob života nikoli jen po krátkou dobu, za níž soudní praxe považuje dobu alespoň sedmi dní. Nalézací soud na straně 6 a 7 konstatoval, že obviněný způsobil poškozenému Š. poranění očí (kontuzi očního bulbu vlevo a tkání očnice, poranění spojivky a abrazi rohovky), což si vyžádalo lékařské ošetření a poškozeného omezovalo v obvyklém způsobu života omezením vidění po dobu delší než sedm dní, tedy od 27. 4. 2012 do 11. 5. 2012, kdy soud vycházel z odborného vyjádření (viz č. l. 9-10) praktické lékařky MUDr. J. F. a lékařských zpráv o ošetření poškozeného v nemocnici a jeho následných kontrol, takže zdravotní stav poškozeného byl pro právní závěr o tom, že byl omezen v obvyklém způsobu života ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku, řádně objektivizován. Jelikož obviněný ve svém dovolání opakuje námitku, s níž se již náležitě vypořádal soud prvního, popřípadě druhého stupně, jedná se o námitku zjevně neopodstatněnou.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (viz §265i odst. 2 tr. ř.) pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného J. M. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť obviněný se svým pojetím dovolání ocitl v převážné části svého dovolání mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu, neboť námitky uplatněné proti napadenému rozhodnutí jej obsahově nenaplnily, a ve zbývající části uplatnil právně relevantní argument, avšak zjevně neopodstatněně. Nejvyšší soud pak své rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný ( §265n tr. ř.).
V Brně dne 26. března 2014
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c