ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.996.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 996/2014-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 9. 2014 o dovolání obviněné G. W. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 3. 2014, sp. zn. 8 To 48/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 2 T 74/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněné G. W. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněná G. W. byla rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 15. 11. 2013, sp. zn. 2 T 74/2013, uznána vinnou dvojnásobným přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a odsouzena podle §346 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 měsíců. Výkon tohoto trestu jí byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 1 roku.
Proti tomuto rozsudku podala obviněná G. W. odvolání. Krajský soud v Plzni, který jako soud odvolací projednal odvolání obviněné G. W., rozhodl rozsudkem ze dne 24. 3. 2014, sp. zn. 8 To 48/2014, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil v celém rozsahu rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 15. 11. 2013, č. j. 2 T 74/2013-248, a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnou G. W. uznal vinnou pokračujícím přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterého se měl dopustit tím, že v P. jednak 16. 2. 2011 od 14:00 hodin do 14:49 hodin před vyšetřujícím policistou v budově Policie České republiky na Klatovské č. 45, a jednak 12. 1. 2012 od 13:52 hodin do 15:17 hodin před Okresním soudem Plzeň-město v budově v Nádražní ulici č. 7, vždy po poučení, že musí o podstatných okolnostech vypovídat pravdu a že je trestné, pokud tak neučiní, v pozici svědkyně v řízení vedeném proti J. F., pro trestné činy ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, záměrně lživě řekla napoprvé, že M. K. udeřil zezadu J. F., který se nijak nebránil, a upadl na zem a poté vstal a odešel, a že M. K. nejevil po události žádné známky zranění, a napodruhé, že M. K. jako první zaútočil na J. F., ač ve skutečnosti při části konfliktu, který popisovala, J. F. začal strkat do M. K., pak mu dával údery pěstí do hlavy a zátylku a srazil jej k zemi, kde do něho opakovaně kopl, čímž mu přetrhl úpon čtyřhlavého pravého stehenního svalu, a bezprostředně poté se vrátil k vozu a opakovaně do něj kopl, čímž jeho majiteli způsobil škodu 57 022 korun českých, za což pak J. F. Okresní soud Plzeň-město pravomocně odsoudil ve své věci sp. zn. 6 T 35/2010. Za tento přečin byla obviněná G. W. odsouzena podle §346 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání sedmi (7) měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku jí byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho (1) roku. Odvolací soud tedy uvedeným rozsudkem po zrušení napadeného rozsudku podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. řádu a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněnou uznal na základě nezměněných ale výstižněji formulovaných skutkových zjištění vinnou jediným přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 tr. zákoníku a odsoudil ji ke stejnému trestu jako soud prvního stupně, nikoli však již k trestu úhrnnému, neboť skutek posoudil jako pokračující trestný čin spáchaný dvěma útoky a nikoli dva trestné činy.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla obviněná G. W. prostřednictvím obhájce Mgr. Ing. Zdeňka Stanovského dovoláním, které opřela o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Namítla, že právní závěry soudů jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, protože z odůvodnění napadeného rozsudku ani rozsudku soudu prvního stupně nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Zásadní pochybení v postupu soudů obou stupňů podle dovolatelky spočívalo v tom, že hodnotily důkazy svévolně a bez vzájemné souvislosti, a nevyhověly návrhům obhajoby na doplnění dokazování.
Zmíněné extrémní rozpory v napadeném rozsudku dovolatelka konkrétně spatřovala v tom, že nebylo ničím prokázáno, že popsala událost jinak, než ji vnímala. Brojila proti tomu, že v popisu skutku ve výrokové větě se konstatuje, že nepravdivě vypověděla, že útočníkem byl poškozený M. K., přestože v odůvodnění rozsudku na str. 11 dole soud připustil možnost, že neviděla počátek incidentu. Rozporovala i závěr soudů o tom, že záměrně nepravdivě vypověděla, že poškozený po potyčce s J. F. nevykazoval známky poranění, poukazem na to, že znalec, který se vyjadřoval k charakteru poranění poškozeného ze soudně lékařského hlediska v trestní věci obviněného J. F., uvedl, že utrpěná poranění nemusela být bezprostředně po incidentu patrná. Konečně dovolatelka zpochybnila správnost ve výroku o vině použitého výrazu „zaútočil“ poukazem na to, že není synonymem výrazů „chytil“ a „vyrazil proti“, které použila ve své svědecké výpovědi u hlavního líčení konaného dne 12. 1. 2012.
V další části dovolání obviněná G. W. namítala, že nebyla naplněna objektivní ani subjektivní stránka trestného činu, kterým byla uznána vinnou, protože s ohledem na výše zmíněné extrémní rozpory nebylo bez důvodných pochybností zjištěno, že údaje, které ve svědeckých výpovědích uvedla, se neshodují s faktickým průběhem incidentu, ke kterému došlo v noci z 30. 4. na 1. 5. 2010. Dovolatelka zopakovala svou obhajobu, že popsala potyčku dvou lidí, a k té objektivně došlo. Zdůraznila, že sdělení nepravdy je subjektivní záležitost, a soudy k subjektivní stránce jejího činu neprovedly žádné dokazování. Pochybily zejména v tom, že nevyhověly návrhu obhajoby a nepřibraly znalce z odvětví psychiatrie nebo klinické psychologie, aby se vyjádřil k otázce věrohodnosti svědeckých výpovědí obviněné v trestní věci J. F.. Psychologie přitom hovoří o tzv. katatymním hodnocení skutečností, které zohledňuje biologické zákonitosti lidské mysli, tedy emoce, zkušenosti, vědomosti, přání, očekávání, skryté touhy a další faktory, které mohou ovlivnit schopnost správně reprodukovat prožitou zkušenost, a to bez ohledu na vzdělání a stupeň inteligence, kterými soudy v jejím případě argumentovaly, aby odůvodnily, proč nemají pochybnosti o tom, že si děj pamatovala dobře a záměrně ho zkreslila. Svou dovolací argumentaci obviněná G. W. doplnila popisem pokusu, který se studenty berlínské univerzity provedl německý kriminalista Franz von Listz a jehož popis je zachycen v knize forenzního psychologa Hugo Münsterberga nazvané On The Witness Stand, a odkázala i na další pokusy s lidmi vyšší inteligence a dobrou pamětí, které shodně prokazují, že kognitivní schopnosti nezávisí na stupni inteligence, paměti, ba ani na pozorovacím talentu.
V petitu dovolání obviněná G. W. navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc přikázal k novému projednání Okresnímu soudu Plzeň-město, byť nenavrhla zrušení rozsudku vyneseného tímto soudem. Vzhledem k tomu, že však jde o vadu, která na rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání nemá žádný vliv, Nejvyšší soud dále postupoval tak, jakoby k této vadě při formulaci návrhu v dovolání nedošlo.
K dovolání obviněné G. W. se vyjádřil státní zástupce JUDr. Jan Mrlík působící u Nejvyššího státního zastupitelství. Upozornil na to, že převážnou část tvrzení uvedených v dovolání uplatnila dovolatelka již v řádném opravném prostředku a soud druhého stupně se jejími námitkami pečlivě zabýval a nepřisvědčil jim. Ve svém rozhodnutí podrobně vyložil, proč neshledal obhajobou vytýkané vady v hodnotícím postupu soudu prvního stupně opodstatněnými a odmítnutí doplnění dokazování podle návrhů obhajoby má za zcela důvodné. Státní zástupce připomněl, že podstatou dovolání jako mimořádného opravného prostředku není opakovaný komplexní přezkum meritorního rozhodnutí, jehož se dovolatelka fakticky domáhá, nýbrž zkoumání, zda toto rozhodnutí netrpí vadou, jež by naplňovala některý z důvodů dovolání (§265b tr. řádu), a to ještě za předpokladu, že obviněná takový důvod náležitě uplatnila. Poukázal na skutečnost, že Nejvyšší soud setrvale rozhoduje tak, že pokud je dovolání budováno výlučně na stejných námitkách, které dovolatel již jednou marně uplatnil v řízení o řádném opravném prostředku, jde o dovolání zjevně neopodstatněné, a konstatoval, že tento právní závěr se podstatnou měrou vztahuje i na dovolání obviněné G. W..
Státní zástupce dále uvedl, že převážná část argumentace v dovolání spočívá v tom, že dovolatelka ze svého zorného úhlu interpretuje některé důkazy odlišně od stanoviska soudu, zpochybňuje úplnost dokazování s poukazem na nerealizované důkazní návrhy a akcentuje snahu vysvětlit důvody, proč jako svědkyně opakovaně vypověděla zjevnou nepravdu. V této souvislosti podle státního zástupce ale nelze nepřisvědčit soudu druhého stupně, že obviněná G. W. vzhledem k právnímu vzdělání a pracovnímu zařazení zastávala pozici jakési „kvalifikované“ svědkyně, protože byla vybavena nadstandardními právními vědomostmi a právním vědomím přesahujícím občanský průměr, avšak navzdory tomu i navzdory opakovanému poučení o významu svědecké výpovědi a trestních následcích vědomě nepravdivého svědectví se dopustila jednání popsaného ve výrokové části odsuzujícího rozsudku (což ostatně v rovině skutkových zjištění sotva může popřít). Navíc námitky proti rozsahu dokazování, jeho průběhu a způsobu hodnocení důkazů nespadají pod deklarovaný důvod dovolání, jenž dopadá výlučně na hmotně právní náležitosti rozhodnutí.
Dovolatelka sice tvrdí, že je rozhodnutí zatíženo extrémním nesouladem, který bývá akceptován jako zvláštní forma vady podřaditelné pod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, žádný extrémní rozpor však v napadeném rozhodnutí podle státního zástupce spatřovat nelze. Rozhodně za něj nemůže být považováno pouze to, že obviněná nesdílí názor soudu na výklad důkazní matérie. Tvrzení dovolatelky, že soud porušil zásadu volného hodnocení důkazů, neboť se nezabýval hodnocením důkazů jednotlivě a ve vzájemných souvislostech a dopustil se svévole při hodnocení důkazů, by podle státního zástupce spíše mohlo platit o argumentaci užité v dovolání, protože ta skutečně staví pouze na vybraném segmentu důkazů, jejichž izolovaným tendenčním výkladem se pokouší zpochybnit závěr o vině, nepřihlíží však – na rozdíl od soudu – k celému rozsahu provedených důkazů. Pokud v této souvislosti dovolatelka brojí proti konkrétním formulacím uvedeným v odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu, jde o námitky nepřípustné (§265a odst. 4 tr. řádu).
Jediný argument, který podle státního zástupce lze s jistou benevolencí chápat jako námitku spadající do rámce deklarovaného důvodu dovolání, se týká formy zavinění daného deliktu. Obviněná G. W. se pokoušela po celou dobu vzbudit dojem, že skutečně ve své výpovědi reprodukuje popis události, jíž byla svědkem. Ovšem na nepravdivém obsahu svědecké výpovědi setrvala i poté, co sám obviněný J. F. částečně doznal trestnou činnost, ohledně níž měla dovolatelka svědčit, přičemž její verze událostí nekorespondovala prakticky žádnému z ostatních důkazů. Dovolatelka nenamítala, že by trpěla nějakými psychickými potížemi, které by limitovaly její schopnosti vnímat, pamatovat si a reprodukovat prožité události, a ani z jejího jinak zcela racionálního chování nevyplynul nejmenší náznak, že by její svědectví nemělo být chápáno jako plnohodnotné. Jestliže za této situace vypovídala nepravdu, nemohla tak činit jinak než přinejmenším v nepřímém úmyslu, v naprostém srozumění (založeném na jejím odborném vzdělání a vykonávané profesi) s důsledky takového jednání v oblasti trestního práva. Ani v tomto směru tedy nelze dovolatelce přisvědčit.
Závěrem vyjádření státní zástupce konstatoval, že podle něj rozhodnutí soudu druhého stupně napadené dovoláním obviněné G. W. není zatíženo žádnou vadou, jež by mohla naplnit některý z důvodů dovolání. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod a dospěl k následujícím závěrům.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o který obviněná G. W. dovolání opírá, je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud připomíná, že uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze tedy namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán, případně vadné posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska trestního práva hmotného nebo nesprávné posouzení hmotně právních otázek jiných právních odvětví. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ani z jiných důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. řádu. Skutkový stav Nejvyšší soud při rozhodování o dovolání hodnotí pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Jedinou výjimku z takto nastavených pravidel lze v zájmu zachování spravedlivého procesu připustit tehdy, pokud Nejvyšší soud z podnětu dovolatele zjistí, že neexistuje žádná návaznost mezi skutkovými zjištěními soudů a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé a nelze vyloučit soudní libovůli při rozhodování o tom, zda reálně prokázaný skutek vykazuje znaky určitého trestného činu (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 4/04, III. ÚS 578/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09).
Z pohledu výše vymezených kritérií je zřejmé, že obviněná G. W. dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu svými výhradami vůči správnosti skutkového stavu a námitkami proti neúplnému dokazování nenaplnila, a to ani z pohledu zdánlivě právní námitky nedostatku subjektivní stránky, neboť i v tomto případě se dovolatelka domáhala pouze revize skutkových zjištění a přehodnocení důkazů, o které soudy nižších stupňů opřely závěr o tom, že z její strany nešlo o neúmyslné zkreslení v minulosti prožitého děje, ale o vědomě nepravdivý popis průběhu fyzického napadení, jehož byla očitou svědkyní. Tedy nenamítala právní vadu, ale domáhala se poukazem na nesprávné hodnocení důkazů a absenci znaleckého posudku z psychiatrie nebo forenzní psychologie přehodnocení závěru soudů nižších stupňů o úmyslné formě zavinění, který je v popisu skutku jednoznačně vyjádřen. Jinak řečeno, tvrdila, že z její strany šlo jen o neúmyslné zkreslení v minulosti prožitého děje.
Formálně uplatněný dovolací důvod není v této trestní věci dán ani namítaným extrémním nesouladem mezi skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a provedeným dokazováním, protože napadený rozsudek netrpí žádným rozporem mezi skutkovými zjištěními a deklarovaným obsahem provedeného dokazování, natož pak rozporem zásadním. Soudy obou stupňů při svém rozhodování respektovaly podmínky dané ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. řádu, jakož i ustanovení §125 tr. řádu a jasně vyložily, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se při hodnocení řídily. Dovolatelkou zpochybněná skutková zjištění, včetně těch, na kterých stojí právní závěr o otázce zavinění a jeho formy, soudy opřely o konkrétní důkazy, které pečlivě hodnotily jednotlivě i v jejich souhrnu, přičemž žádný důkaz nepominuly ani nezkreslily jeho vypovídací hodnotu. Velmi přesvědčivě se soudy vypořádaly i s obhajobou obviněné G. W. (viz str. 6 rozsudku soudu prvního stupně a zejména str. 10 až 14 rozsudku odvolacího soudu), a akceptovatelným způsobem vysvětlily, proč nevyhověly návrhu na doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru psychiatrie případně forenzní psychologie. Soudy obou stupňů logicky poukázaly na to, že o duševním stavu obviněné a o jejích schopnostech správně vnímat, zapamatovat si a reprodukovat prožitý děj nevznikly žádné pochybnosti, protože obviněná netrpí žádnou duševní nemocí, nebere drogy, předmětný večer nepožila alkohol, dobře vidí a navíc je vysokoškolsky vzdělaná a pracuje jako analytička, což vypovídá o jejích intelektových schopnostech podat validní popis událostí, kterých byla svědkyní. Obviněná navíc v přípravném řízení vypověděla, že potyčku sledovala ze vzdálenosti cca 50 metrů a viděla „pěkně“. Oba soudy nižších stupňů zdůraznily i to, že z protokolu zachycujícího její svědeckou výpověď v přípravném řízení vyplynulo, že vypovídala bez váhání a pochybností a průběh děje popsala spontánně a poměrně detailně. Její svědecké výpovědi byl přítomen obhájce obviněného J. F., takže nátlak ze strany policejního orgánu, kterým později obviněná vysvětlovala obsah své výpovědi, je velmi nepravděpodobný. Přečtením protokolu zachycujícího průběh výslechu, který obviněná podepsala jako správný, pak bylo vyvráceno i její tvrzení o zavádějících dotazech vyšetřujícího policisty. Ze zvukového záznamu zachycujícího průběh hlavního líčení ve věci vedené před Okresním soudem Plzeň-město pod sp. zn. 6 T 35/2010, který si odvolací soud přehrál s ohledem na tvrzení obviněné o kapciozních otázkách státního zástupce, vyplynulo, že její svědecký výslech prováděl obhájce obviněného J. F. a teprve poté, co popsala průběh incidentu, jí kladli dotazy předseda senátu a státní zástupce. Odvolací soud k průběhu výslechu navíc přiléhavě konstatoval (viz str. 11 odůvodnění jeho rozsudku), že předseda senátu projevil neskutečnou trpělivost se svědkyní, která na jednu stranu nechtěla ustoupit od svého zásadního tvrzení, že útočníkem byl poškozený a nikoli obviněný, ale na druhou stranu se bránila tomu, podat stejně podrobný popis události jako v přípravném řízení, a po předestření rozdílů ve výpovědích se různě vymlouvala a fabulovala důvody, jimiž by vysvětlila, proč prve popsala průběh děje jasně a detailně a následně si na něj vzpomíná jen v zásadních obrysech. Tato změna výpovědi a na ní navazující obhajoba obviněné byly však vyvráceny provedenými důkazy, a to i včetně navazující části výpovědi samotné obviněné G. W.. V té souvislosti Nejvyšší soud především považuje za nutné zdůraznit, že nakonec, přestože byla opakovaně předsedou senátu upozorněna na to, že není-li si jistá, nechť prostě uvede, že neví nebo si nepamatuje, a v té souvislosti jí byl vysvětlován i rozdíl mezi tím, co vnímala, a tím, co se domnívá, co dovozuje a co se dohaduje, přesto setrvala na tom, že vypovídala v přípravném řízení pravdivě a popsala incident tak, jak ho tehdy vnímala, a dále že popisovala to, co vnímala svými smysly, a že z její strany uvedené skutečnosti odpovídají na 99 % realitě, přičemž výslovně uvedla i to, že to byl poškozený M. K., který jako první zaútočil na J. F..
Obviněná G. W. ve snaze vyvolat zdání, že skutkové závěry soudů jsou vnitřně rozporné, v podaném dovolání účelově vytrhla z odůvodnění napadeného rozsudku vždy jen část argumentace odvolacího soudu a zkreslila její smysl. To platí zejména o jejím tvrzení, že odvolací soud v odůvodnění rozsudku na str. 11 připustil možnost, že neviděla počátek incidentu, přičemž rozporovala i závěr o tom, že záměrně nepravdivě vypověděla, že poškozený po potyčce s J. F. nevykazoval známky poranění, poukazem na to, že znalec, který se vyjadřoval k charakteru poranění poškozeného ze soudně lékařského hlediska v trestní věci obviněného J. F., uvedl, že utrpěná poranění nemusela být bezprostředně po incidentu patrná. Obdobně dovolatelka zpochybnila správnost ve výroku o vině použitého výrazu „zaútočil“ poukazem na to, že není synonymem výrazů „chytil“ a „vyrazil proti“, které použila ve své svědecké výpovědi u hlavního líčení konaného dne 12. 1. 2012. Z komplexního pohledu jsou ale podle Nejvyššího soudu všechna skutková zjištění soudů obou nižších stupňů (a zejména podrobně rozvedené závěry odvolacího soudu) navázána na důkazy, které lze označit za objektivní a věrohodné a které byly náležitě zhodnoceny ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Jedná se především o výpovědi svědků nemajících vztah k žádnému z účastníků potyčky a o objektivní lékařské zprávy k charakteru poranění poškozeného, na které navazuje znalecký posudek z oboru soudního lékařství, z něhož vyplynulo, že mechanizmus vzniku poranění odpovídá útoku, který popsali nezaujatí svědci. Soudy nižších stupňů se pečlivě zaobíraly charakterem poranění poškozeného M. K. i z toho pohledu, zda mohl bezprostředně po potyčce „pobíhat“, jak tvrdila obviněná ve svědecké výpovědi v přípravném řízení. Poukázaly na to, že svědci, kteří nestranili obviněnému ani poškozenému, a také přivolaní policisté shodně uvedli, že poranění poškozeného viditelně omezovalo v pohybu, a to natolik, že v podstatě nemohl chodit. S ohledem na tyto výpovědi soudy správně posoudily tvrzení dovolatelky o tom, že poškozený nevykazoval známky poranění, jako nepravdivé, aniž by se dále zabývaly tím, že znalec z oboru soudního lékařství k dotazu obhajoby připustil v obecném smyslu možnost, že poškozený se mohl v důsledku utrpěného šoku pohybovat i s přetrženým úponem stehenního svalu. Ve skutečnosti totiž znalcem teoreticky nastíněná situace nenastala.
Dovolatelce lze přisvědčit v tom, že soud druhého stupně na str. 11 svého rozsudku hypoteticky připustil možnost, že obviněná G. W. neviděla samotný počátek incidentu, který začal slovní potyčkou a kopáním do vozidla poškozeného. Tato okolnost ale nemá žádný vliv na správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu, protože obviněná G. W. byla soudy nižších stupňů uznána vinnou za to, že v přípravném řízení i v hlavním líčení v postavení svědkyně nepravdivě popisovala nikoli okolnosti vzniku konfliktu, ale okolnosti fyzického napadení, a toho již byla i podle svých slov očitým svědkem (srovnej č. l. 134 spisu). Odvolací soud navíc velmi podrobně tuto okolnost dal do souvislosti s celým průběhem předmětného děje a s hodnocením svědecké výpovědi obviněné jako nepravdivé, když výslovně zdůraznil, že obviněná jako svědkyně vypovídala nepravdivě o části konfliktu, který sledovala a jenž popisovala (srov. str. 11 až 13 rozsudku odvolacího soudu). Podle skutkových zjištění soudů obou nižších stupňů dovolatelka v přípravném řízení jako svědkyně podrobně popsala průběh útoku tak, že z něj poškozený vycházel jako útočník, který po příjezdu policie pobíhal mezi vozidly a nevykazoval známky poranění, a naproti tomu J. F. jako oběť útoku, která se v podstatě nebránila (viz č. l. 134 až 136 spisu), zatímco prokazatelně tím, kdo fyzicky a neurvale zaútočil byl právě J. F., a v důsledku jeho útoku utrpěl poškozený M. K. přetržený úpon čtyřhlavého stehenního svalu, tedy velmi bolestivé poranění, které ho již na místě činu znatelně omezovalo v pohybu (viz trestní věc vedená před Okresním soudem Plzeň-město pod sp. zn. 6 T 35/2010). Také u hlavního líčení dovolatelka jako svědkyně setrvala na tom, že útočníkem byl poškozený M. K. (viz protokol zachycující její výpovědi na č. l. 67 až 68 spisu). Právě tato její vědomě nepravdivá tvrzení, která podala jako svědkyně, jsou popsána ve výrokové části napadeného rozsudku a za ně byla uznána vinnou přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
Soudy obou stupňů věnovaly pozornost i subjektivní stránce činu, kterou obviněná rovněž v rámci svých námitek v dovolání označila jako nenaplněnou. Dospěly k závěru, že obviněná G. W. věděla, že vypovídá nepravdivě, a byla srozuměna s tím, že její výpověď se týká okolností majících podstatný význam pro rozhodnutí o vině J. F.. Obviněná, o jejíchž schopnostech správně vnímat a s odstupem času reprodukovat prožitý děj nejsou pochybnosti, v přípravném řízení výslovně řekla, že viděla, jak poškozený M. K. udeřil zezadu J. F., až spadl na zem, J. F. se nijak nebránil, vstal a odešel. Její popis byl natolik odlišný od reality, v rámci níž to byl naopak právě J. F., kdo údery pěstí na hlavu a zátylek srazil na zem poškozeného M. K. a kopal do něj, že lze s potřebnou mírou jistoty vyloučit neúmyslné zkreslení děje v důsledku později získaných informací, stejně jako to, že popis děje víceméně nevědomě přizpůsobila tomu, co by chtěla vidět s ohledem na přátelský vztah k J. F.. Z uvedeného je naopak zcela evidentní, že dovolatelka podala orgánům činným v trestním řízení vědomě nepravdivé informace. Stejný závěr lze učinit i ohledně její výpovědi učiněné v hlavním líčení, kde setrvala na tom, že to byl poškozený M. K., kdo „vyrazil“ proti J. F.. Námitka dovolatelky, že výrazy „vyrazil proti“, resp. „chytil ho“, které použila v hlavním líčení, nejsou synonymem pro výraz „zaútočil“, který při popisu skutku použil soud druhého stupně, je nedůvodná. Soud při popisu skutkového děje pouze výstižně zestručnil faktický obsah její svědecké výpovědi, kterou nadbytečně podrobně citoval v rozsudku soud prvního stupně a která ve svém celku nepochybně vyznívá tak, že obviněná v ní za útočníka označila poškozeného (viz č. l. 67 až 68 spisu).
K dovolací námitce obviněné G. W., že neprovedením jí navrhovaných důkazů, a to zejména neobstaráním znaleckého posudku z oboru psychiatrie nebo forenzní psychologie ke zkoumání otázky věrohodnosti jejích výpovědí učiněných v trestním řízení proti J. F. z pohledu naplnění subjektivní stránky přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku bylo porušeno právo na spravedlivý proces a soudy rozhodující o vině se dopustily svévole, Nejvyšší soud nad rámec výše uvedeného pro úplnost uvádí, že problematika tzv. opomenutých důkazů byla opakovaně řešena především v judikatuře Ústavního soudu, který v řadě svých nálezů (sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. III. ÚS 173/2 – Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 10, svazek 8, nález č. 76, svazek 28, nález č. 127 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu s argumentem jeho nadbytečnosti, je podle zmíněné judikatury Ústavního soudu relevantním důvodem, jestliže určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněn pod č. 26 ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03, uveřejněn pod č. 91 ve sv. 33 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). V projednávané věci se soudy obou stupňů neopomněly zaobírat tím, proč nevyhověly návrhu obviněné G. W. na doplnění dokazování, přičemž jak již shora Nejvyšší soud konstatoval, jejich argumentace je zcela přiléhavá a s ohledem na rozsah provedeného dokazování i akceptovatelná. Nejvyšší soud pouze pro úplnost s ohledem na obsah formulovaných dovolacích námitek k této argumentaci dodává následující.
V posuzovaném případě nevznikly žádné pochybnosti o tom, že obviněná G. W. jako svědkyně podala popis událostí, který se objektivně lišil od reálného průběhu děje, protože, zjednodušeně řečeno, zaměnila útočníka a poškozeného, a že poškozený nejevil po události žádné známky zranění. Pro její trestní odpovědnost za nepravdivou svědeckou výpověď bylo ale rozhodující, zda takto vadně popsala potyčku úmyslně nebo ke zkreslení došlo neúmyslně, či dokonce nevědomky. Právě k řešení této otázky dovolatelka navrhovala přibrat znalce z oboru forenzní psychologie, popřípadě psychiatrie, neboť podle pokusů, které uvedla v dovolání, kognitivní schopnosti nezávisí na stupni inteligence, paměti, ba ani na pozorovacím talentu.
Je nesporné, že kvalitu výpovědi svědka, ale i obviněného, z pohledu její věrohodnosti a úplnosti ovlivňují individuální dispozice vypovídajícího reálně vnímat, zapamatovat si a reprodukovat skutečnosti, které jsou předmětem objasňování. Verbální vyjádření vzpomínek na nějakou trestněprávně významnou událost předpokládá příjem, uložení a aktualizaci informace, tedy činnost percepčních a paměťových funkcí. Do uvedeného procesu se nepochybně vkládá osobnost vypovídajícího, zejména její kognitivní schopnosti, ale také emocionální a motivační komponenty (shodně viz kupř. Netík, K., Netíková, D., Hájek, S. Psychologie v právu, Skripta. 1. vydání. Praha, C. H. Beck 1997; dále viz Holubová a kol. Psychologie pro právníky. Masarykova univerzita, Brno, 2004). O tom, že obviněná G. W. je obecně schopna podat věrohodnou výpověď svědčí, že je i podle vlastních údajů duševně zdravá, nemá vadu paměti ani vnímání, je vzdělaná a s ohledem na své zaměstnání nepochybně schopná správně analyzovat informace a diferencovat mezi jejich vnějšími a vnitřními zdroji, přičemž neguje užívání drog a alkoholu. K otázce její obecné věrohodnosti tedy bezesporu nebylo nutné přibrat znalce z oboru psychiatrie nebo forenzní psychologie. Pokud jde o speciální věrohodnost týkající se výpovědí samotných, které jsou podstatou stíhaného skutku, pak samozřejmě lze v obecné rovině připustit, že obviněná mohla být ovlivněna svým kladným vztahem k útočníkovi J. F., protože poznávací procesy neprobíhají jako pasivní otiskování vnějších skutečností. Kognitivní psychologie, tedy psychologie poznávacích procesů, akceptuje existenci nepozorovatelných vnitřních procesů i struktur uvnitř organismu, pro které chování jedince není prostou reakcí na situaci, ale spíše reakcí na subjektivní kognitivní představu o situaci (srov. Čírtková, L. Policejní psychologie, 3. vydání. Nakl. Portál 2008; dále viz Čírtková, L., Červinka F. Forenzní psychologie, Support, Praha 1994). Jinak řečeno, důležité je, co si jedinec myslí o situaci a jak ji sám vnímá. Běžně si vytváříme i na základě neúplných a neověřených informací zcela konkrétní představy a hypotézy o situaci. Naše očekávání filtrují přijímané informace a spoluurčují výsledné chování. V případě obviněné G. W. proto s ohledem na její obecnou věrohodnost a skutečnost, že soudy prokázaly, že nebyla při podání výpovědi pod nadstandardní psychickou zátěží, nebyla podáním svědecké výpovědi nijak ohrožena, sledovaná událost pro ni nebyla výrazně traumatizujícím zážitkem, sama nebyla obětí trestného činu a útočník nebyl osobou jí blízkou, jehož újmu by pociťovala jako vlastní (J. F. byl pouze její známý, resp. kamarádem či přítelem), byla rozhodující pro závěr o tom, zda subjektivně vypovídala pravdu, tedy pro právní závěr o zavinění a jeho formě, skutečnost, nakolik se odchýlila ve svém popise události od jejího objektivního průběhu. Shora popsaná skutková zjištění soudů nižších stupňů svědčí o tom, že průběh sledovaného napadení obviněná nepopsala odlišně v některých jeho detailech, nýbrž zcela zásadním způsobem upravila jeho průběh tak, že tím, kdo zaútočil, byl poškozený M. K. a obviněný J. F. se tomuto útoku ani nebránil a z místa činu odešel. Z uvedeného je zřejmé, že nevznikají důvodné pochybnosti o správnosti závěrů soudů o tom, že z provedeného dokazování lze i bez znaleckého posudku z oboru forenzní psychologie, nebo dokonce psychiatrie, který by se vyslovil k speciální věrohodnosti svědeckých výpovědí obviněné, spolehlivě usuzovat na to, že obviněná lhala o podstatných okolnostech případu a nepravdivá tvrzení v její výpovědi nepadají na vrub časového odstupu ani informacím, které se k ní v mezičase dostaly, jak správně uzavřely oba soudy nižších stupňů. Na těchto závěrech, týkajících se této konkrétní posuzované věci, nemohou nic změnit ani obecné příklady o kognitivních schopnostech lidí čerpané z odborné psychologické literatury. V souvislosti s tím Nejvyšší soud pro úplnost znovu upozorňuje na výše zmíněné okolnosti svědeckých výslechů obviněné, které byly podrobně popsány a náležitě zhodnoceny v rozhodnutích nižších soudů, a také na to, že obviněná byla v předmětném hlavním líčení předsedou senátu opakovaně upozorněna na to, že má vypovědět jen to, co si bezpečně pamatuje.
Nejvyšší soud závěrem konstatuje, že stejné námitky jako v dovolání obviněná G. W. uplatnila již dříve v řízení před soudem prvního stupně i v podaném odvolání a soudy obou stupňů se s nimi ve svých rozhodnutích dostatečně přesvědčivým způsobem vypořádaly (srovnej str. 6 rozsudku soudu prvního stupně a str. 8 až 14 rozsudku odvolacího soudu).
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud uzavírá, že dovolatelkou formulované výhrady se netýkají hmotně právního posouzení skutku ani jiného hmotně právního posouzení, jak předpokládá uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a nenaplňují ani žádný jiný důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1, 2 tr. řádu. Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů ani nezjistil, že by v posuzované věci došlo k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, resp. že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03), a proto neshledal důvodnou ani námitku obviněné, že z napadených rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Z těchto důvodů dovolání obviněné G. W. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu. Své rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 9. 2014
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.
Vyhotovila:
JUDr. Pavla Augustinová