ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.217.2016.1
sp. zn. 21 Cdo 217/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobce Invest Košíře, spol. s r. o. se sídlem v Praze 10 – Vršovicích, Košická č. 63/30 , IČO 27429881 , zastoupeného Mgr. Vladislavem Jirkou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Václavské náměstí č. 807/64, proti žalovaným 1) Prof . Ing. I. P., DrSc., a 2) MUDr. H. O. , oběma zastoupeným Mgr. Janem Arientem, advokátem se sídlem v Praze 3 – Vinohradech, Milešovská č. 2137/12, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 593/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2015 č. j. 64 Co 389/2012-447, takto:
Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou dne 16. 11. 2006 u Obvodního soudu pro Prahu 5 proti právním předchůdcům žalovaných PhDr. V. P., Ing. arch. V. P. a E. T. domáhal, aby bylo určeno, že je „výlučným vlastníkem pozemku parc. č. 1514/1, ostatní plocha, o výměře 22 493 m 2 , zapsaného na LV č. 4055 v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, pro katastrální území K., obec P.“. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že likvidátor „VUSTE - SERVIS, státního podniku v likvidaci se sídlem Praha 6, Velflíkova 6, 160 00, IČ 00002372, vyhlásil společně s dražebníkem, obchodní společností REMARK, spol. s r. o., IČ 61499927, se sídlem Praha 9, Střížkovská 549, PSČ 190 00“, podle zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) veřejnou dobrovolnou dražbu „části nemovitých věcí – majetku státního podniku“, jejímž předmětem byl mimo jiné pozemek parc. č. 1514/1 v kat. území K., že nemovitost při dražbě konané dne 21. 11. 2005 vydražil (spolu s dalšími nemovitostmi) J. V. a že dne 3. 3. 2006 bylo u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu pod sp. zn. Z - 15911/2006 zahájeno „řízení o záznamu vlastnického práva J. V. do katastru nemovitostí“, přičemž „plomba měla být dle nahlížení do katastru nemovitostí“ provedena dne 6. 3. 2006, ale k tomu došlo „až po urgenci“ dne 25. 5. 2006. J. V. poté převedl darovací smlouvou ze dne 19. 4. 2006 pozemek parc. č. 1514/1 v kat. území K. a ostatní vydražené nemovitosti na žalobce; vlastnické právo žalobce bylo zapsáno do katastru nemovitostí dne 18. 7. 2006, avšak „chybně, když jako výměra pozemku bylo uvedeno původních PK 24 667 m 2 , namísto 22 493 m 2 dle geometrického plánu Ing. Dany Novákové č. 16/22001 ze dne 10. 8. 2001, potvrzeného dne 15. 10. 2001 Katastrálním úřadem Praha-město pod č. j. 5207/01“. Dne 16. 1. 2006 byla provedena další veřejná dobrovolná dražba nemovitostí státního podniku, jejímž předmětem byl mimo jiné pozemek „parc. č. 1514/4, ostatní plocha, o výměře 2 033 m 2 , zapsaný na LV č. 49, pro katastrální území K., obec P., způsob ochrany: památkově chráněné území“ (který byl oddělen geometrickým plánem Ing. Dany Novákové ze dne 10. 8. 2001 č. GP 16/22001, potvrzeným dne 15. 10. 2001 Katastrálním úřadem Praha-město pod č. j. 5207/01, z pozemku parc. č. 1514/1), a nemovitosti vydražila „obchodní společnost ABATIS a. s., se sídlem v Praze 5 – Košířích, Jinonická č. 80, IČ 45274363“. Žalobce se domnívá, že v důsledku pochybení katastrálního úřadu, který „nevyznačil v katastru plombu o nabytí vlastnického práva J. V. k předmětnému pozemku (na rozdíl od druhého vydražitele, společnosti ABATIS a. s.)“, Ministerstvo zemědělství – Pozemkový úřad Praha „vydalo dne 7. 4. 2006 rozhodnutí č. j. PÚ 6929/92, kterým ve výroku I. rozhodlo o tom, že žalovaní (resp. jejich právní předchůdci) jsou vlastníky nemovitosti parc. č. 1514/1, ostatní plocha, o výměře 22 493 m 2 , dříve dle PK části parc. č. 1514, role, a části parc. č. 1506/1, role, v kat. území K., obec P.“. Žalobce zdůrazňuje, že nebyl povinnou osobou podle ustanovení §5 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), že žalovaní (resp. jejich právní předchůdci) nikdy nevyzvali státní podnik VUSTE - SERVIS k uzavření dohody o vydání nemovitosti podle ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), že ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) nebránilo přechodu vlastnictví ve veřejné dražbě provedené podle zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), že platnost veřejné dobrovolné dražby nebyla ve lhůtě tří měsíců ve smyslu ustanovení §24 odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb. zpochybněna a marným uplynutím této lhůty „končí jakákoli možnost napadnout výsledek dražby“ a že výsledek řízení před pozemkovým úřadem nebyl dosud změněn, a dovozuje, že „jedinou obranou žalobce“ je „žaloba na určení vlastnického práva“ ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř.
Právní předchůdci žalovaných namítali, že předmětný pozemek jim byl vydán rozhodnutím Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 7. 4. 2006 č. j. PÚ 6929/92 a že jeho prodeji ve veřejné dobrovolné dražbě bránilo ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů); nic na tom proto nemění ani skutečnost, že likvidátor státního podniku VUSTE - SERVIS podal návrh na provedení veřejné dobrovolné dražby až po skončení řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 6 C 276/92, v němž se původně žalovaní PhDr. V. P. a Ing. arch. V. P. domáhali svých práv k předmětnému pozemku podle zákona č. 87/1991 Sb. Veřejná dobrovolná dražba nebyla provedena „po právu“; jde „povahou, způsobem a procesem uzavření“ o „kupní smlouvu, na jejímž základě dochází k převodu – a nikoliv přechodu – vlastnictví“, a „princip blokace je třeba uplatnit i v případech volního předání pozemku k řízení dle zákona č. 26/2000 Sb.“.
Obvodní soud pro Prahu 5 – poté, co usnesením ze dne 10. 4. 2007 č. j. 31 C 593/2006-42 zastavil řízení proti původně žalovanému Ing. arch. V. P., který dne 18. 4. 2006, tj. ještě před podáním žaloby, zemřel, co na návrh žalobce ve smyslu ustanovení §92 odst. 1 občanského soudního řádu připustil, aby do řízení přistoupili dědici po žalovaném Ing. arch. V. P., a to žalovaní 1) a 2) a MUDr. H. P., a co rozhodl, že ve vztahu žalobce a žalovaného Ing. arch. V. P. nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení – rozsudkem ze dne 7. 2. 2008 č. j. 31 C 593/2006-84 ve znění usnesení ze dne 16. 4. 2008 č. j. 31 C 593/2006-105 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným 1) a 2), PhDr. V. P., E. T. a MUDr. H. P. na náhradě nákladů řízení 32 011 Kč k rukám advokáta Mgr. J. A. a že žalovaná 2) „nemá právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobci“. Z provedeného dokazování zjistil, že rozhodnutím Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 7. 4. 2006 č. j. PÚ 6929/92 se vlastníky „nemovitosti dle KN parc. č. 1514/1 ost. pl. o výměře 22 490 m 2 dosud vedené u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu na LV č. 49 pro obec hl. m. Praha – katastrální území K.“ stali původně žalovaní PhDr. V. P., Ing. arch. V. P. a E. T., že oprávněné osoby uplatnily restituční nároky v zákonem stanovené lhůtě, že osobou povinnou je „dle dikce“ ustanovení §5 odst. 1 a 2 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) státní podnik v likvidaci VUSTE - SERVIS a že ve veřejné dobrovolné dražbě konané dne 21. 11. 2005 byla „parcela č. 1514/1“ vydražena J. V., který darovací smlouvou ze dne 19. 4. 2006 převedl tento pozemek na žalobce. Soud prvního stupně dovodil, že, „navrhuje-li žalobce určení vlastnického práva k nemovitosti, je na požadovaném určení vždy naléhavý právní zájem, má-li být soudní rozhodnutí určující vlastnické právo zaznamenáno do katastru nemovitostí ČR a tímto způsobem dosaženo shody mezi stavem právním a stavem zapsaným v katastru nemovitostí, nicméně nepochybně za předpokladu, že navrhované určení je v souladu se zákonem“, a dospěl k závěru, že na požadovaném určení není dán naléhavý právní zájem. „Restituční nároky“ je třeba považovat „podle ustálené judikatury za nároky primární“, o „restitučním nároku“ žalovaných již bylo rozhodnuto správním orgánem (Ministerstvem zemědělství – Pozemkovým úřadem Praha) a požadované určení by bylo v rozporu se zákonem č. 229/1991 Sb., neboť „by obešlo práva oprávněných osob“.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 10. 2008 č. j. 64 Co 243/2008-115 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným 1) a 2), PhDr. V. P., E. T. a MUDr. H. P. na náhradě nákladů odvolacího řízení 31 654 Kč k rukám advokáta Mgr. Jana Arienta. Odvolací soud vyslovil nesouhlas s názorem soudu prvního stupně v tom, že by žalobce neměl na požadovaném určení naléhavý právní zájem, a odmítl názor žalobce na použitelnost „publikovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu“, která se vyslovují k „případům, kdy vlastnické právo vzniklo fyzické osobě před účinností zákona o půdě, příp. před uplatněním nároku oprávněnými osobami“. Za podstatné považoval v projednávané věci vyřešení otázky, zda „dražba dotčené nemovitosti iniciovaná povinnou osobou s ohledem na uplatněný restituční nárok odporuje či obchází blokační ustanovení“ §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), a dospěl k závěru, že „princip blokace trvá po dobu, po kterou trvá nárok oprávněných osob na vydání požadovaného majetku, a že případy porušení blokačního ustanovení nutno kvalifikovat jako případy absolutně neplatných právních úkonů, pokud k nim došlo na základě smluvního převodu“. Námitku žalobce, že je rozdíl mezi „převodem (dikce blokačního ustanovení) a přechodem vlastnictví“, odvolací soud odmítl s odůvodněním, že podle „rozhodnutí“ Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2001 sp. zn. 29 Cdo 2982/2000 je veřejná dobrovolná dražba „svou povahou, způsobem a procesem uzavření smlouvy, na jejímž základě dochází k převodu (nikoliv přechodu) vlastnictví k vydraženému majetku, neboť v ní se shodně setkávají v důsledku konsensu projevy vůle (právní úkony) prodávajícího a kupujícího“; i když se toto rozhodnutí týká dražby prováděné podle zákona č. 427/1990 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), je „takto obecně teoreticky formulovaný náhled použitelný i pro případ dražby realizované podle zákona č. 26/2000 Sb.“ Zákon č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) sice neobsahuje zvláštní ustanovení o „majetku dotčeném restitučními nároky“, povinnost uložená povinné osobě ustanovením §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), tedy povinnost nakládat s majetkem dotčeným restitucí s péčí řádného hospodáře a zákaz zcizení takového majetku, je však „dostatečnou překážkou k uzavření smlouvy s dražebníkem a smluvní předání majetku do dražby“.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 8. 12. 2010 č. j. 21 Cdo 1405/2009-175 zrušil rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně ve znění usnesení ze dne 16. 4. 2008 č. j. 31 C 593/2006-105 a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ztotožnil se s právním názorem odvolacího soudu, že je neplatná smlouva, kterou uzavřel státní podnik VUSTE - SERVIS (jeho likvidátor Ing. A. Z.) s dražebníkem REMARK, spol. s r. o. a na základě které byla dne 21. 11. 2005 dražebníkem provedena veřejná dobrovolná dražba pozemku č. 1541/1 v kat. úz. K., neboť závěr, že smlouvy uzavřené v rozporu s ustanovením §5 odst. 3 větou první zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) jsou absolutně (ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku) neplatnými právními úkony, dopadá nejen na smlouvy, kterými by povinná osoba převedla nemovitosti do vlastnictví jiného, ale i na další právní úkony, kterými by bylo s nemovitostí nakládáno v rozporu s povinnostmi, které povinné osobě ukládá ustanovení §5 odst. 3 věty první zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), a za neplatné je proto třeba pokládat také právní úkony, na základě kterých lze provést veřejnou dobrovolnou dražbu podle zákona č. 26/2000 Sb., zejména smlouvy o provedení dražby, uzavřené mezi povinnou osobou a dražebníkem. Nesouhlasil však s názorem odvolacího soudu, že veřejná dobrovolná dražba je „svou povahou, způsobem a procesem uzavření smlouvy, na jejímž základě dochází k převodu (nikoliv přechodu) vlastnictví k vydraženému majetku, neboť v ní se shodně setkávají v důsledku konsensu projevy vůle (právní úkony) prodávajícího a kupujícího“. Zdůraznil, že z pohledu ustanovení §132 odst. 1 občanského zákoníku jde při veřejné dobrovolné dražbě o nabytí vlastnictví na základě jiné skutečnosti stanovené zákonem, které nemá povahu derivátní, ale originární, při němž se věc nabývá do vlastnictví vydražitele i bez ohledu na případné vlastnické právo navrhovatele dražby, a že vlastnictví nebo jiné právo k předmětu veřejné dobrovolné dražby přechází na vydražitele – za předpokladu, že uhradil ve stanovené lhůtě cenu dosaženou vydražením – k okamžiku udělení příklepu. Uvedl, že zaplatil-li vydražitel cenu dosaženou vydražením ve stanovené lhůtě, nepřechází na něj vlastnictví nebo jiné právo k předmětu dobrovolné dražby, jde-li o neplatnou dražbu, a že veřejná dobrovolná dražba je neplatná, jen jestliže její neplatnost vyslovil soud. Uzavřel, že i když vydražitel zaplatil cenu dosaženou vydražením (nejvyšší podání) ve stanovené lhůtě a i když jde o platnou dražbu, vydražitel nenabývá vlastnictví nebo jiné právo k předmětu veřejné dobrovolné dražby, jestliže byla provedena na návrh někoho jiného než vlastníka předmětu dražby, popřípadě jiné osoby, než která se ve smyslu ustanovení §17 odst. 4 zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) rozumí vlastníkem předmětu dražby, nebo jestliže není možné spolehlivě (jednoznačně), s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, dovodit, co bylo vydraženo (co vlastně tvořilo předmět dražby) nebo kdo je vydražitelem, a že jen v takovém případě je legitimován každý, jehož právní sféry se výsledek dražby dotýká, domáhat se žalobou ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není.
Obvodní soud pro Prahu 5 – poté, co usnesením ze dne 5. 5. 2011 č. j. 31 C 593/2006-186 rozhodl, že namísto do té doby žalovaného PhDr. V. P., který zemřel dne 7. 7. 2009, bude jednat se žalovanými 1) a 2) a se S. R., kteří jako jeho dědici „dědictví neodmítli“, a co usnesením ze dne 3. 4. 2012 č. j. 31 C 593/2006-315 zastavil řízení proti původně žalované E. T. s odůvodněním, že žalobce vzal žalobu proti této žalované zpět, neboť E. T. kupní smlouvou ze dne 26. 4. 2007 převedla svůj spoluvlastnický podíl na předmětném pozemku na žalované 1) a 2) – rozsudkem ze dne 3. 4. 2012 č. j. 31 C 593/2006-316 zamítl žalobu a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení žalovanému 1) a původně žalovaným MUDr. H. P. a S. R. 117 315 Kč k rukám advokáta Mgr. Jana Arienta a žalované 2) 24 180 Kč k rukám advokáta Mgr. Lukáše Krumla. Dospěl k závěru, že vzhledem k neplatnosti smlouvy o provedení veřejné dobrovolné dražby pozemku č. 1541/1 v kat. úz. K., uzavřené mezi státním podnikem VUSTE - SERVIS a dražebníkem REMARK, spol. s r. o., nemohl vydražitel J. V. nabýt vlastnictví k předmětu dražby, i když zaplatil cenu dosaženou vydražením ve stanovené lhůtě a i když jde o platnou dražbu, neboť „veřejná dobrovolná dražba byla provedena na návrh někoho jiného než vlastníka předmětu dražby, popřípadě jiné osoby, než která se ve smyslu ustanovení §17 odst. 4 zákona o veřejných dražbách rozumí vlastníkem předmětu dražby“. Za této situace pokládal za nadbytečné zabývat se otázkou platnosti darovací smlouvy, kterou jednatel a společník žalobce J. V. převedl vydražený pozemek na žalobce.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 5. 2013 č. j. 64 Co 389/2012-354 opraveným usnesením ze dne 16. 7. 2013 č. j. 64 Co 389/2012-357 zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobcem a MUDr. H. P. a S. R., řízení „mezi těmito účastníky“ zastavil a rozhodl, že žalovaným MUDr. H. P. a S. R. se „právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů nepřiznává“; ve zbývající části rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se určuje, že žalobce je „výlučným vlastníkem pozemku parc. č. 1514/1, ostatní plocha, katastrální území K., obec P.“, a uložil žalovaným 1) a 2) povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení „před soudy všech stupňů“ 63 628 Kč k rukám advokáta Mgr. Bc. Davida Michala. Rozhodnutí ve vztahu mezi žalobcem a MUDr. H. P. a S. R. odůvodnil tím, že žalobce vůči těmto žalovaným vzal žalobu zpět, neboť MUDr. H. P. se nestala dědičkou po původně žalovaném Ing. arch. V. P. a S. R. na základě soudem schválené dědické dohody nenabyl z dědictví po původně žalovaném PhDr. V. P. ani zčásti vlastnictví k předmětnému pozemku. Ve věci samé odvolací soud dovodil, že ani „případná neplatnost“ smlouvy o provedení dražby uzavřené mezi státním podnikem VUSTE - SERVIS a dražebníkem REMARK, spol. s r. o. nemůže mít vliv na platnost dražby jako „nabývacího titulu právního předchůdce žalobce“, a že proto není správný názor soudu prvního stupně, že vydražitel J. V. vzhledem k neplatnosti uvedené smlouvy nenabyl vlastnictví k předmětnému pozemku. Závěr soudu prvního stupně, že veřejná dobrovolná dražba byla provedena na návrh někoho jiného než vlastníka předmětu dražby, nemá podle odvolacího soudu oporu v provedeném dokazování, neboť dražba byla provedena na návrh likvidátora státního podniku VUSTE - SERVIS Ing. A. Z., který byl ve smyslu ustanovení §17 odst. 4 zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) v postavení vlastníka. Vzhledem k tomu, že byl „dostatečným způsobem specifikován“ jak předmět dražby, tak vydražitel, by „otázka určení platnosti či neplatnosti dražby představovala nepřípustný přezkum veřejné dražby v jiném řízení než v řízení podle §24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách“. Odvolací soud uzavřel, že vydražitel J. V. nabyl vlastnické právo k předmětnému pozemku příklepem licitátora ve veřejné dražbě. Námitku žalované 2), že darovací smlouva ze dne 19. 4. 2006, kterou J. V. převedl předmětný pozemek na žalobce, je neplatná pro rozpor s ustanovením §196a obchodního zákoníku, shledal neopodstatněnou, neboť v posuzované věci došlo darováním nemovitosti k „navýšení majetkové podstaty žalobce“ a ustanovení §196a obchodního zákoníku „na takové právní jednání nedopadá“.
K dovolání žalovaných 1) a 2) Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 2. 12. 2014 č. j. 21 Cdo 4124/2013-385 zrušil rozsudek odvolacího soudu (s výjimkou výroku, kterým byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobcem a MUDr. H. P. a S. R. a řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno, a výroku o náhradě nákladů řízení mezi těmito účastníky) ve znění opravného usnesení a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že likvidátor státního podniku VUSTE - SERVIS Ing. A. Z. nebyl oprávněn navrhnout veřejnou dražbu předmětného pozemku, neboť se na něj vztahoval zákaz zcizení tohoto pozemku podle ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), že vydražitel J. V. proto mohl nabýt vlastnické právo k předmětnému pozemku příklepem licitátora ve veřejné dražbě provedené na návrh likvidátora státního podniku VUSTE - SERVIS Ing. A. Z. dne 21. 11. 2005 jen v případě, že při dokládání oprávnění tohoto likvidátora navrhnout dražbu nemovitosti byla zachována běžná (obvyklá) opatrnost, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu případu požadovat (očekávat) při uzavírání smlouvy o provedení dražby, a že závěr odvolacího soudu, že vydražitel J. V. nabyl vlastnické právo k předmětnému pozemku příklepem licitátora ve veřejné dražbě provedené na návrh likvidátora státního podniku VUSTE - SERVIS Ing. A. Z. dne 21. 11. 2005, nemůže být pro svou předčasnost správný, neboť tím, zda uvedená běžná (obvyklá) opatrnost při dokládání oprávnění likvidátora státního podniku VUSTE - SERVIS navrhnout dražbu předmětného pozemku byla zachována, se odvolací soud nezabýval.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 6. 2015 č. j. 64 Co 389/2012-447 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, ve výrocích o nákladech řízení jej změnil tak, že „výše jejich náhrady k rukám advokáta Mgr. Jana Arienta činí 58 733,40 Kč a výše jejich náhrady k rukám Mgr. L. K. činí 11 610 Kč“, jinak jej i v těchto výrocích potvrdil, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným společně a nerozdílně na náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení 49 300,80 Kč k rukám advokáta Mgr. Jana Arienta. Dovodil, že „státní podnik VUSTE - SERVIS, který měl k předmětnému pozemku právo hospodaření, resp. jeho likvidátor, sice mohl navrhnout provedení dražby podle ustanovení §17 odst. 4 zákona o veřejných dražbách, nicméně s ohledem na blokační ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. nebyl státní podnik ani jeho likvidátor oprávněn provést právní úkon k jeho zcizení a neměl tak postavení vlastníka předmětu dražby podle §17 odst. 4 zákona o veřejných dražbách“, avšak že „tato okolnost sama o sobě neznamená, že by vydražitel nemohl nabýt vlastnictví k předmětu dražby, pokud by při dokládání právního vztahu navrhovatele veřejné dobrovolné dražby k dražené nemovitosti byla zachována běžná (obvyklá) opatrnost, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu případu požadovat (očekávat) při uzavírání smlouvy o provedení dražby“. Podle názoru odvolacího soudu je nepochybné, že státní podnik VUSTE - SERVIS byl po celou dobu trvání restitučního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 276/92 jeho účastníkem jako povinná osoba, že sice předmětný pozemek nebyl vyloučen k samostatnému řízení z důvodu probíhajícího restitučního řízení podle zákona č. 229/1991 Sb. u pozemkového úřadu, nicméně byl jedním z řady dalších pozemků, na něž byl uplatněn nárok podle zákona č. 229/1991 Sb., a také z výzev původních oprávněných osob vyplývá, že na tento pozemek byl uplatněn též nárok podle zákona č. 229/1991 Sb., přičemž státní podnik v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 276/92 „sám argumentoval jeho charakterem, pro který má platit režim zákona č. 229/1991 Sb.“. Odvolací soud uzavřel, že pokud se státní podnik VUSTE – SERVIS rozhodl předmětný pozemek zcizit ve veřejné dobrovolné dražbě, měl si ověřit, zda na tento pozemek byl uplatněn ve lhůtách stanovených restitučními předpisy u pozemkového úřadu nárok na jeho vydání, případně s jakým výsledkem řízení o takovém nároku skončilo. Vzhledem k tomu, že tak neučinil, nezachoval podle názoru odvolacího soudu běžnou (obvyklou) opatrnost, kterou lze s ohledem na průběh řízení v uvedené věci i doložené výzvy k vydání pozemku požadovat, a uplatní se proto závěr Nejvyššího soudu, že celé jednání popsané jako veřejná dobrovolná dražba, při níž mělo dojít k vydražení předmětného pozemku, nelze považovat za veřejnou dobrovolnou dražbu a že výsledek tohoto jednání nemůže požívat právní ochrany. Odvolací soud dodal, že ve světle tohoto závěru nemůže obstát ani námitka dobré víry nabyvatele a že bylo nadbytečné doplňovat dokazování výslechem svědků označených žalobcem, jejichž „úloha v procesu prováděné dražby ostatně nebyla ani sporná“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovolatel pokládá právní závěr, že by navrhovatel dražby „neměl mít postavení vlastníka předmětu dražby podle §17 odst. 4 zákona o veřejných dražbách, pokud je sice obecně oprávněn předmět dražby zcizit, in concreto mu však v takovém jednání má bránit např. ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.,“ za „zcela popírající právní úpravu veřejné dobrovolné dražby“. Smyslem právní úpravy veřejné dobrovolné dražby je podle názoru dovolatele vyšší právní ochrana vydražitele, který nabývá práva v situaci, kdy není v přímém právním vztahu s navrhovatelem dražby, ale kdy do tohoto procesu vstupuje z vůle zákonodárce další subjekt – dražebník, který dražbu organizuje, a kdy se vydražitelem nabyté vlastnictví vůbec neodvíjí od právního postavení navrhovatele dražby. Dovolatel namítá, že právní závěr dovolacího soudu, že veřejná dobrovolná dražba sice není neplatná, ale „současně by v některých případech měla navodit účinky, které právní řád veřejné dobrovolné dražbě přiznává, a v jiných případech nikoli“, zcela neguje principy „bezrozpornosti a předvídatelnosti“, na kterých má být budován právní řád, a je přesvědčen, že tato právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak. Má za to, že odvolací soud se odchýlil od závazného právního názoru dovolacího soudu v posouzení otázky, zda byla zachována běžná (obvyklá) opatrnost při dokládání právního vztahu navrhovatele dražby k předmětu dražby, neboť, ačkoli dovolací soud výslovně „nekonstatoval“, u koho má odvolací soud zkoumat naplnění podmínky zachování běžné (obvyklé) opatrnosti při dokládání právního vztahu navrhovatele dražby k předmětu dražby, již ze skutečnosti, že je to navrhovatel dražby, kdo dokládá svůj právní vztah k předmětu dražby, jasně vyplývá, že tímto subjektem musí být subjekt od navrhovatele dražby odlišný, jemuž navrhovatel dražby svůj právní vztah k předmětu dražby dokládá; odvolací soud však naplnění podmínky běžné (obvyklé) opatrnosti při dokládání právního vztahu k předmětu dražby zkoumal u navrhovatele dražby a v návaznosti na toto nesprávné právní posouzení se nezabýval posouzením relevantních skutečností a neprovedl žádný z žalobcem navržených důkazů. Dovolatel je přesvědčen, že z provedeného dokazování nevyplývá žádná skutečnost, která by mohla vést k právnímu závěru, že veřejné dobrovolné dražbě předmětného pozemku by neměly být přiznány účinky předvídané ustanovením §2 písm. a) zákona o veřejných dražbách, tedy přechod vlastnického práva na vydražitele, že dražebníkovi byl řádně doložen právní titul k předmětu dražby (výpisem z katastru nemovitostí), který nezavdává jakýkoli podnět k pochybám o oprávnění navrhovatele dražby předmět dražby zcizit, že shodný právní titul navrhovatele dražby byl doložen i účastníkům dražby a že ani ve vztahu k vydražiteli ani ve vztahu k dražebníkovi nebyla v řízení zjištěna jakákoli skutečnost, která by mohla založit závěr, že dražebník či vydražitel ve věci jednali tak, že běžná (obvyklá) opatrnost při dokládání právního vztahu navrhovatele dražby k předmětu dražby nebyla zachována. Vytýká odvolacímu soudu, že nevěnoval žádnou pozornost tomu, zda a v jaké míře je ve věci na místě chránit dobrou víru vydražitele, potažmo i žalobce, který předmětný pozemek od vydražitele následně nabyl. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že žalobě vyhoví, popřípadě aby toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že pozemek parc. č. 1514/1 v k. ú. Košíře, který byl ve státním vlastnictví a v hospodaření státního podniku VUSTE - SERVIS, byl (spolu s dalšími pozemky v hospodaření státního podniku VUSTE - SERVIS) předmětem veřejné dobrovolné dražby, kterou na návrh likvidátora státního podniku provedl podle zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) dražebník REMARK, spol. s r. o. dne 21. 11. 2005, a že tento pozemek (spolu s dalšími pozemky, které byly předmětem dražby) vydražil J. V. za nejvyšší podání 4 510 000 Kč, který jej darovací smlouvou ze dne 19. 4. 2006 převedl na žalobce (vklad vlastnického práva ve prospěch žalobce byl povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, sp. zn. V-18658/2006-101 s tím, že právní účinky vkladu vznikly dnem 24. 4. 2006). Na předmětný pozemek (spolu s dalšími nemovitostmi) uplatnili právní předchůdci žalovaných PhDr. V. P. a Ing. arch. V. P. „restituční nárok“ podle zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) a spolu s E. T. také „restituční nárok“ podle zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů). Žaloba o vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), podaná PhDr. V. P. a Ing. arch. V. P. proti státnímu podniku VUSTE - SERVIS byla projednávána Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 276/92 a věc byla skončena usnesením ze dne 10. 2. 2005 č. j. 6 C 276/92-493 o zastavení řízení, vydaným poté, co bylo řízení na návrh jeho účastníků usnesením ze dne 16. 1. 2004 č. j. 6 C 276/92-491 ve smyslu ustanovení §110 o. s. ř. přerušeno a co žádný z účastníků nepodal návrh na pokračování v řízení. O „restitučním nároku“ uplatněném podle zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) bylo rozhodnutím Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 7. 4. 2006 č. j. PÚ 6929/92 (vydaným po provedení veřejné dobrovolné dražby dražebníkem REMARK, spol. s r. o. dne 21. 11. 2005) rozhodnuto tak, že PhDr. V. P., Ing. arch. V. P. a E. T. jsou vlastníky „nemovitosti dle KN parc. č. 1514/1 ost. pl. o výměře 22 493 m 2 “, dosud vedené „u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha na listu vlastnictví č. 49 pro obec hl. m. Praha – katastrální území K.“, a že „nejsou vlastníky“ dalších nemovitostí, za něž jim přísluší náhrada.
Závěr odvolacího soudu, že státní podnik VUSTE – SERVIS, který měl k předmětnému pozemku právo hospodaření (jeho likvidátor), sice mohl navrhnout provedení dražby, nicméně s ohledem na ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. nebyl oprávněn provést právní úkon k jeho zcizení a neměl tak postavení vlastníka předmětu dražby podle §17 odst. 4 zákona o veřejných dražbách, je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu [vychází ze závazného právního názoru dovolacího soudu, který byl v této věci vyjádřen v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2014 č. j. 21 Cdo 4124/2013-385, v němž byl vysloven závěr, že státní podnik, který při hospodaření s majetkem státu vykonává práva vlastníka podle zvláštních právních předpisů, má právo tento majetek – nestanoví-li zvláštní právní předpisy jinak – též zcizit, a že je proto osobou, která je ve smyslu ustanovení §17 odst. 4 zákona o veřejných dražbách oprávněna navrhnout provedení dobrovolné dražby tohoto majetku; zakazuje-li však zvláštní právní předpis zcizení majetku státu, s nímž státní podnik hospodaří (a tak je tomu i v případě nemovitostí, které mají být vydány oprávněné osobě podle zákona o půdě a které proto ode dne účinnosti tohoto zákona nemohou být – jak plyne z ustanovení §5 odst. 3 věty první zákona o půdě – převedeny do vlastnictví jiného), není státní podnik ke zcizení tohoto majetku oprávněn, a nelze ho proto pokládat za vlastníka předmětu dražby ve smyslu ustanovení §17 odst. 4 zákona o veřejných dražbách; byl-li státní podnik rozhodnutím zakladatele zrušen a provádí-li se jeho likvidace, vztahuje se zákaz zcizení majetku státu, s nímž státní podnik hospodařil, stanovený zvláštním právním předpisem (nestanoví-li tento nebo jiný předpis jinak), též na jeho likvidátora, na kterého přechází v rámci stanoveném v §72 obchodního zákoníku působnost statutárního orgánu jednat jménem státního podniku (srov. §9 odst. 6 zákona o státním podniku a §70 odst. 3 obchodního zákoníku), a proto ani likvidátora v takovém případě nelze považovat za oprávněného ke zcizení tohoto majetku, a tedy za vlastníka předmětu dražby ve smyslu ustanovení §17 odst. 4 zákona o veřejných dražbách] a není důvod, aby tato právní otázka byla posouzena jinak.
V projednávané věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky hmotného práva, zda je třeba splnění podmínky zachování běžné (obvyklé) opatrnosti při dokládání právního vztahu navrhovatele veřejné dobrovolné dražby k dražené nemovitosti významného z hlediska ustanovení §17 odst. 4 zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu případu požadovat (očekávat) při uzavírání smlouvy o provedení dražby a při jejímž zachování může vydražitel nabýt vlastnické právo k dražené nemovitosti i bez ohledu na to, zda navrhovatel dražby skutečně měl právní vztah k předmětu dražby uvedený v ustanovení §17 odst. 4 zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), zkoumat ve vztahu k navrhovateli dražby, nebo ve vztahu k dražebníkovi. Protože při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že veřejná dobrovolná dražba, při níž byl (měl být) vydražen předmětný pozemek, byla (měla být) provedena dne 21. 11. 2005 – podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění zákonů č. 120/2001 Sb., č. 517/2002 Sb. a č. 257/2004 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 181/2005 Sb. a zákona č. 377/2005 Sb., tedy ve znění účinném do 7. 3. 2006 (dále jen „zákon o veřejných dražbách“), zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších přepisů, účinném do 20. 12. 2005 (dále jen „zákon o půdě“).
Veřejnou dražbou prováděnou podle zákona o veřejných dražbách se rozumí, jak vyplývá z ustanovení §2 písm. a) zákona o veřejných dražbách, veřejné jednání, jehož účelem je přechod vlastnického nebo jiného práva k předmětu dražby, konané na základě návrhu navrhovatele, při němž se licitátor obrací na předem neurčený okruh osob přítomných na předem určeném místě s výzvou k podávání nabídek a při němž na osobu, která za stanovených podmínek učiní nejvyšší nabídku, přejde příklepem licitátora vlastnictví nebo jiné právo k předmětu dražby, jakož i totéž veřejné jednání, které bylo ukončeno z důvodu, že nebylo učiněno ani nejnižší podání. Navrhovatelem veřejné dražby se rozumí osoba, která za podmínek stanovených zákonem o veřejných dražbách navrhuje provedení dražby [§2 písm. b) zákona o veřejných dražbách]. Dražebníkem se rozumí osoba, která organizuje dražbu a má k tomu příslušné živnostenské oprávnění [§2 písm. e) část věty před středníkem zákona o veřejných dražbách]. Veřejnou dobrovolnou dražbou je dražba prováděná na návrh vlastníka; vlastníkem se rozumí též osoba, která je oprávněna s předmětem dražby hospodařit a je zmocněna nebo na základě zvláštního právního předpisu oprávněna předmět dražby zcizit, likvidátor a správce konkursní podstaty (§17 odst. 1 a 4 zákona o veřejných dražbách).
Každé jednání prováděné dražebníkem (a jeho jménem a na jeho účet licitátorem) nelze pokládat za veřejnou dražbu. Z ustanovení §2 písm. a) zákona o veřejných dražbách je nutné dovodit, že veřejnou dražbou je jen takové jednání, které je veřejné, které se koná na základě návrhu navrhovatele (na podkladě smlouvy o provedení dražby uzavřené mezi navrhovatelem a dražebníkem), které se uskutečňuje na předem určeném místě, jehož smyslem (účelem) je přechod vlastnického nebo jiného práva k předmětu dražby, při němž se licitátor obrací na předem neurčený okruh osob, které se dostavily za účelem činit podání, s výzvou činit nabídky a které je ukončeno buď udělením příklepu tomu, kdo za stanovených podmínek učinil nejvyšší podání, nebo tím, že nebylo učiněno ani nejnižší podání, a jen jestliže bylo provedeno osobou, která má k provádění dražeb příslušné živnostenské oprávnění. Jde-li o veřejnou dobrovolnou dražbu, musí být rovněž řádně doloženo navrhovatelovo vlastnictví, popřípadě legitimace osob, které se ve smyslu ustanovení §17 odst. 4 zákona o veřejných dražbách považují za vlastníka; jinak by totiž smyslem (účelem) jednání prováděného dražebníkem nebyl (nemohl být) přechod vlastnictví k předmětu dražby na vydražitele, ale – objektivně vzato – jiný cíl, který by přechod vlastnictví na základě dražby jen předstíral (fingoval). Jednání, které by neodpovídalo všem uvedeným požadavkům, nelze považovat za veřejnou dobrovolnou dražbu; i kdyby nebylo napadeno žalobou o neplatnost veřejné dobrovolné dražby podle ustanovení §24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách nebo kdyby jí nebylo pravomocným soudním rozhodnutím vyhověno, nepožívá jeho výsledek žádné právní ochrany (srov. též právní názor vyjádřený – přímo v této věci – v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2014 č. j. 21 Cdo 4124/2013-385, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011 sp. zn. 21 Cdo 1032/2010, který byl uveřejněn pod č. 148 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011).
Je-li předmětem veřejné dobrovolné dražby nemovitost, doloží navrhovatel své vlastnictví zejména tak, že – jak uvedl dovolací soud již ve svém předchozím rozsudku vydaném v této věci - v souvislosti s uzavřením smlouvy o provedení dražby předloží dražebníkovi listiny o právním důvodu (titulu) a způsobu (modu) nabytí vlastnického práva nebo pravomocná rozhodnutí, jimiž bylo jeho vlastnictví určeno nebo z nichž se bez pochybností podává; osoby, které se ve smyslu ustanovení §17 odst. 4 zákona o veřejných dražbách považují za vlastníka, musí kromě vlastnictví doložit též svůj (z hlediska tohoto ustanovení významný) právní vztah k předmětu dražby. V případě, že při dokládání vlastnictví navrhovatele veřejné dobrovolné dražby byla zachována běžná (obvyklá) opatrnost, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu případu požadovat (očekávat) při uzavírání smlouvy o provedení dražby, je třeba pokládat vlastnictví (pro účely navrhované veřejné dobrovolné dražby) vždy za řádně doložené, i kdyby se (později) ukázalo, že vlastnictví svědčilo někomu jinému; jen tehdy je také odůvodněn závěr, že vydražitel může nabýt vlastnické právo k nemovitosti i bez ohledu na to, zda navrhovatel dražby byl jejím vlastníkem nebo se za vlastníka pokládal ve smyslu ustanovení §17 odst. 4 zákona o veřejných dražbách (srov. například již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011 sp. zn. 21 Cdo 1032/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1770/2011).
Z ustálené judikatury dovolacího soudu též vyplývá, že dražebník zachová při uzavření smlouvy o provedení veřejné dobrovolné dražby, jejímž předmětem je nemovitost, běžnou (obvyklou) opatrnost vždy, jestliže se (z předložených nebo jinak opatřených listin) přesvědčí o právním důvodu (titulu) a způsobu (modu) nabytí vlastnického práva navrhovatelem dražby, popřípadě též o právním vztahu navrhovatele dražby k předmětu dražby významném podle ustanovení §17 odst. 4 zákona o veřejných dražbách, není-li navrhovatel dražby vlastníkem předmětu dražby, a jestliže nemá – s ohledem na okolnosti a povahu případu – důvod pochybovat o tom, že navrhovatel je skutečně vlastníkem nemovitosti, popřípadě že vskutku má právní vztah významný z hlediska ustanovení §17 odst. 4 zákona o veřejných dražbách, není-li navrhovatel dražby vlastníkem předmětu dražby; významné v tomto směru není jen subjektivní (osobní) přesvědčení dražebníka, ale rozhodující jsou především objektivní okolnosti. Dokládá-li se vlastnictví nebo vztah významný podle ustanovení §17 odst. 4 zákona o veřejných dražbách k předmětu dražby pravomocným rozhodnutím, musí jím být (ve výroku rozhodnutí) určeny nebo alespoň z něho bez pochybností vyplývat (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2015 sp. zn. 21 Cdo 2344/2014 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2016 sp. zn. 21 Cdo 1205/2015).
Z uvedeného vyplývá, že splnění podmínky zachování běžné (obvyklé) opatrnosti při dokládání právního vztahu navrhovatele veřejné dobrovolné dražby k dražené nemovitosti významného z hlediska ustanovení §17 odst. 4 zákona o veřejných dražbách, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu případu požadovat (očekávat) při uzavírání smlouvy o provedení dražby a při jejímž zachování může vydražitel nabýt vlastnické právo k dražené nemovitosti i bez ohledu na to, zda navrhovatel dražby skutečně měl právní vztah k předmětu dražby uvedený v ustanovení §17 odst. 4 zákona o veřejných dražbách, je třeba zkoumat ve vztahu k dražebníkovi, kterému navrhovatel dražby, není-li vlastníkem předmětu dražby, dokládá svůj právní vztah k dražené nemovitosti, významný z hlediska ustanovení §17 odst. 4 zákona o veřejných dražbách, a který se má z předložených nebo jinak opatřených listin o tomto právním vztahu navrhovatele dražby k předmětu dražby přesvědčit.
V projednávané věci likvidátor státního podniku VUSTE - SERVIS Ing. A. Z. nebyl oprávněn navrhnout veřejnou dražbu předmětného pozemku, neboť se na něj vztahoval zákaz zcizení tohoto pozemku podle ustanovení §5 odst. 3 zákona o půdě. Vydražitel J. V. proto mohl nabýt vlastnické právo k předmětnému pozemku příklepem licitátora ve veřejné dražbě provedené na návrh likvidátora státního podniku VUSTE - SERVIS Ing. A. Z. dne 21. 11. 2005 jen v případě, že – jak vyplývá z výše uvedeného – při dokládání oprávnění tohoto likvidátora navrhnout dražbu nemovitosti byla dražebníkem zachována běžná (obvyklá) opatrnost, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu případu požadovat (očekávat) při uzavírání smlouvy o provedení dražby. Protože tím, zda dražebník REMARK, spol. s r. o. zachoval uvedenou běžnou (obvyklou) opatrnost při dokládání oprávnění likvidátora státního podniku VUSTE - SERVIS navrhnout dražbu předmětného pozemku, se odvolací soud – veden nesprávným právním názorem, že tuto běžnou (obvyklou) opatrnost je třeba zkoumat u navrhovatele dražby – nezabýval, je jeho závěr, že při dokládání oprávnění likvidátora státního podniku VUSTE - SERVIS navrhnout dražbu předmětného pozemku nebyla zachována běžná (obvyklá) opatrnost, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu případu požadovat (očekávat) při uzavírání smlouvy o provedení dražby, a že proto jednání, při němž mělo dojít k vydražení předmětného pozemku, nelze považovat za veřejnou dobrovolnou dražbu, předčasný, a tudíž nesprávný.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. října 2016
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu