ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.3611.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 3611/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně M. M. , zastoupené JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Lublaňská 673/24, proti žalovanému B. B. , o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 25 C 48/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. ledna 2016, č. j. 30 Co 229/2015-654, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. ledna 2016, č. j. 30 Co 229/2015-654, se ve výrocích II. až IV. ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 2. 2015, č. j. 25 C 48/2010-522, ve výroku I. ze zaniklého společného jmění manželů (dále též„SJM“) účastníků přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně majetkové hodnoty uvedené v tomto výroku v celkové hodnotě 78 494 Kč, ve výroku II. ze zaniklého SJM účastníků přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného majetkové hodnoty uvedené v tomto výroku v celkové hodnotě 159 346 Kč, ve výroku III. rozhodl, že žalobkyně a žalovaný nemají vůči sobě navzájem žádnou částku k vypořádání, ve výroku IV. rozhodl, že žalovaný je povinen vydat žalobkyni vozidlo Nissan Cargo, televizor zn. GRUNDIG a televizor zn. SHARP do 3 dnů od právní moci rozsudku a ve výrocích V. až VIII. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství účastníků uzavřené 17. 6. 1989 bylo rozvedeno rozsudkem, který nabyl právní moci dne 9. 4. 2008. Soud prvního stupně provedl vypořádání tak, že každému z účastníků přikázal do výlučného vlastnictví označené movité věci, zůstatky na účtech účastníků existující ke dni zániku manželství a žalovanému přikázal do výlučného vlastnictví označenou nemovitost. Do vypořádání zahrnul uspořené finanční prostředky, byť se na účtech ke dni zániku SJM již nenacházely. Na straně žalovaného se jednalo o částku 94 789 Kč a na straně žalobkyně o částku 440 269 Kč. Vypořádal investice vložené za trvání manželství ze SJM účastníků do rodinného domu ve výlučném vlastnictví žalovaného, v němž účastníci bydleli. K požadované náhradě ve výši 210 000 Kč za studium žalovaného soud prvního stupně uvedl, že náklady za studium nelze považovat za náklady vynaložené na výlučný majetek žalovaného. Žalobkyni byl přikázán majetek ve výši 254 135 Kč a žalovanému ve výši 254 135 Kč, přičemž do výlučného majetku žalovaného bylo investováno 243 844 Kč. Za tohoto stavu soud prvního stupně rozhodl, že si účastníci nebudou na vyrovnání podílů ničeho hradit.
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 1. 2016, č. j. 30 Co 229/2015-654, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a řízení zastavil ohledně vypořádání ve výroku I. specifikovaných věcí (výrok I.), změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že ze zaniklého SJM účastníků přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně zůstatek na účtu životního pojištění Dynamik ve výši 19 525 Kč, zůstatek na sporožirovém účtu ve výši 1 653 Kč, zůstatek na účtu vkladní knížky ve výši 11 816 Kč, zůstatek na účtu vkladní knížky ve výši 7 816 Kč, zůstatek na účtu vkladní knížky ve výši 884 Kč, zůstatek na účtu vkladní knížky ve výši 400 Kč, vozidlo Nissan Cargo v hodnotě 29 500 Kč, šicí stroj v hodnotě 2 500 Kč. Ze zaniklého SJM účastníků přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného zůstatek na účtu ve výši 3 454 Kč, zůstatek na sporožirovém účtu ve výši 71 000 Kč, zůstatek na účtu pojištění ve výši 40 282 Kč, vybavení domácnosti v domě blíže ve výroku specifikované, vozidlo Seat Cordoba v hodnotě 26 600 Kč, část parc. č. 20/14 o výměře 71 m² v k. ú. H. u L. pod K., obec L. pod K., zapsané na LV č. 224 u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště Chomutov v hodnotě 7 000 Kč. Dále odvolací soud uložil žalovanému povinnost vydat žalobkyni vozidlo Nissan Cargo do 3 dnů od právní moci rozsudku a povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádání podílů částku 24 183 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.) a že se žalobkyni vrací zaplacená záloha složená na účet odvolacího soudu ve výši 5 000 Kč (výrok V.).
Odvolací soud uvedl, že zastavil řízení ohledně položek, u nichž zastavení řízení žalobkyně navrhla. Soud prvního stupně učinil odpovídající skutkové i právní závěry o tom, které movité věci je třeba vypořádat. Ve vztahu ke kuchyňské lince soud prvního stupně správně uzavřel, že nepatří do SJM účastníků, ve vztahu k nerezovým hrncům se pak nepodařilo žalobkyni prokázat, zda existovaly ke dni zániku SJM a zda existují dodnes. Soud prvního stupně nepochybil, když vypořádal zůstatky na účtech žalobkyně, jakož i úspory v jejím držení. Neshledal důvodnou námitku, že tyto hodnoty byly žalovaným uplatněny až po uplynutí tří let po zániku SJM. Poukázal na to, že „žalovaný již ve svém podání ze dne 10. 5. 2010 uplatnil, aby byly vypořádány finanční prostředky, které měla žalobkyně na účtech. Výslovně v tomto podání uvedl, že se jedná o finanční prostředky uložené žalobkyní na stavebním spoření (uspořená částka po dvou cyklech spoření), na vkladní knížce na heslo „Pohoda“, a na účtu životního a důchodového pojištění a k tomu navrhl, aby byly učiněny dotazy na příslušné finanční ústavy.“ Je sice skutečností, že žalovaný neuvedl ani čísla účtů, ani přesné zůstatky na nich, to však podle něho nebrání vypořádání uvedených hodnot. V této souvislosti odvolací soud poukázal na problematiku tzv. informačního deficitu strany zatížené břemenem tvrzení a důkazním břemenem, kdy je podle judikatury pro včasné uplatnění nároku postačující takové vymezení, které umožňuje nárok odlišit od jiných nároků. Tomu přitom žalovaný v podání ze dne 10. 5. 2010 dostál. Soud prvního stupně také správně do vypořádání SJM zahrnul úspory účastníků, když učinil zjištění, že účastníci měli v době manželství k dispozici významné úspory. Správné závěry byly učiněny i ve vztahu k tvrzeným investicím ze SJM do výlučného majetku žalovaného. Pro posouzení toho, co má být nahrazeno, není podstatná hodnota provedených investic, podstatné je pouze to, jaké finanční prostředky byly na investice ze SJM skutečně vynaloženy, přičemž určující je výše těchto investic ke dni vynaložení. Nevýznamným je proto závěr znaleckého posudku o tom, jaká je hodnota popsaných stavebních prací. Nutno je odmítnout, aby investice byly oceněny novým znaleckým posudkem. Odvolací soud měl za správný závěr soudu prvního stupně, že jako investice ze SJM do majetku žalovaného lze uvažovat částku 257 743 Kč. K výdajům na studium žalovaného ve zjištěné výši 126 000 Kč odvolací soud uvedl, že je nelze považovat za výdaje vynaložené na ostatní majetek jednoho z manželů, nezakládají ani důvod pro disparitu vypořádacích podílů, neboť účastníci měli za trvání manželství dostatečné finanční příjmy, takže kromě uspokojení běžných potřeb mohli část příjmů odkládat na spoření. Vynaložení částky 3 500 Kč měsíčně na studium žalovaného tak shledal jako hrazení běžných životních nákladů. Nedůvodná byla i námitka žalovaného, aby mu žalobkyně uhradila parkovné za vozidlo Nissan umístěné na jeho pozemku. Jelikož se žalobkyni ze SJM dostalo částky 463 513 Kč a žalovanému částky 511 878 Kč, přičemž každému by se mělo dostat 487 696 Kč, musí žalovaný žalobkyni na vypořádání uhradit částku 24 183 Kč. Odvolací soud žalovanému přiznal náhradu nákladů řízení, neboť shledal, že žalovaný byl v řízení procesně úspěšným.
Proti výrokům II. až IV. rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu. Namítá, že odvolací soud se odchýlil od judikatury dovolacího soudu při určování výše investic z majetku v SJM do výlučného majetku žalovaného. Jelikož nebylo možné výši jednotlivých investic přesně prokázat, soud prvního stupně nechal vyhotovit znalecký posudek. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně z uvedeného znaleckého posudku nevyšel a stanovil výši investic několikanásobně nižší. Podle žalobkyně nebyla doposud vyřešena otázka, zdali studium na soukromé vysoké škole, která stála za tři roky 126 000 Kč, může být důvodem pro disparitu vypořádacího podílu. Zdůrazňuje, že o studiu žalovaného nevěděla a následně s ním nesouhlasila. Uvedená částka tvoří také 13 % veškerých vypořádávaných hodnot SJM. Otázku procesního práva spatřuje v tom, zdali může odvolací soud přiznat účastníkovi náhradu nákladů řízení za situace, kdy tento účastník prohlásí, že náhradu nákladů řízení nežádá. Žalobkyně nesouhlasí ani s tím, že byly vypořádány zůstatky na jejích vkladních knížkách, které podle ní byly uplatněny až po 3 letech od zániku SJM. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil výroky II. až IV. rozsudku odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný s dovoláním nesouhlasí, považuje je za účelové a nepřípustné. Vyjadřuje se k jednotlivým námitkám obsaženým v dovolání a navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srovnej článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Podle §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Jelikož k zániku společného jmění manželů došlo před 1. 1. 2014, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Dovolání je z části přípustné a zároveň i důvodné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
V řízení o vypořádání společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že ve vztahu k některé z vypořádávaných položek je dovolání přípustné, neznamená, že je dovolání přípustné bez dalšího i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již jen z tohoto důvodu oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2537/2013 (uveřejněný pod č. C 12 873 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)].
Žalobkyně v první řadě namítá, že odvolací soud se odchýlil od judikatury dovolacího soudu při určování výše investic z majetku SJM do výlučného majetku žalovaného, poukazuje přitom na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 875/2005 a 22 Cdo 1894/2006.
Tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť dovolatelka ve skutečnosti nerozporuje nesprávné právní posouzení, nýbrž v rozporu s §241a odst. 1 o. s. ř. nepřípustně zpochybňuje zjištěný skutkový stav spočívající v určení výše investic učiněných ze SJM účastníků do výlučného vlastnictví žalovaného. Na tom ničeho nemění poukaz na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 875/2005 a 22 Cdo 1894/2006, neboť v nich dovolací soud posuzoval dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb.
Nad rámec uvedeného dovolací soud podotýká, že investicí (vnosem) ze společného jmění manželů na výlučný majetek jednoho z manželů se rozumí mimo jiné finanční prostředky, o které se společné jmění manželů skutečně snížilo, je tedy správným závěr odvolacího soudu, že je třeba zjišťovat skutečnou výši vynaložených investic a nikoliv hodnotu popsaných stavebních prací. Výše učiněných investic se přitom zjišťuje v procesu dokazování, v jehož rámci se uplatňuje zásada volného hodnocení důkazů. Soudu není tedy předepsáno, jaké důkazní prostředky má ke zjištění skutečné výše investic použít, tedy zdali vyjde ze souhlasných tvrzení účastníků řízení, z dokladů o zaplacení, z výslechů účastníků či jiných důkazů.
Žalobkyně dále namítá, že v dané věci byly dány důvody pro disparitu vypořádacích podílů z toho důvodu, že žalovaný bez jejího souhlasu studoval na soukromé vysoké škole s náklady ve výši 126 000 Kč (21 000 Kč za semestr).
Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je souladné s judikaturou dovolacího soudu.
Podle §149 odst. 3 obč. zák. se při vypořádání přihlédne především k potřebám nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, a k tomu, jak se zasloužil o nabytí a udržení společného jmění. Při určení míry přičinění je třeba vzít též zřetel k péči o děti a k obstarávání společné domácnosti.
Z judikatury dovolacího soudu se v souvislosti s odklonem od principu rovnosti podílů (tzv. disparitou podílů) podává, že podíly bývalých manželů při vypořádání SJM nemusí být v zásadě totožné, nýbrž mohou být modifikovány dohodou manželů či soudem v rámci soudního vypořádání SJM [k možnosti smluvní modifikace srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2000, sp. zn. 22 Cdo 726/99 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2000, č. 11, str. 522), k možnosti modifikace rozhodnutím soudu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99 (uveřejněný pod C 45 v Souboru), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2055/2011 (uveřejněné pod č. C 12 690 v Souboru)]. Soudní odklon od principu rovnosti podílů (tzv. disparita podílů) je však postupem, jenž musí být opodstatněn konkrétními okolnostmi [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3174/2007 (dostupné na www.nsoud.cz )]. Určení výše disparity vypořádacích podílů je na úvaze soudu na základě zohlednění všech okolností případu [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2006, č. 4, str. 152)]. Dovolací soud má oprávnění přezkoumat splnění podmínek pro odklon od principu rovnosti podílů při vypořádání majetkového společenství manželů jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3636/2008 (uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 3, str. 100)].
Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5384/2015 (dostupným na www.nsoud.cz ), důvodem vedoucím k disparitě vypořádacích podílů mohou být negativní okolnosti v manželství, jakož i zohlednění principu zásluhovosti, případně další okolnosti (v poměrech individuálních případů například potřeby dětí svěřených do výchovy jednomu z manželů, způsobení škody, placení výživného na dítě z předchozího vztahu apod.).
Ve vztahu k negativním okolnostem v manželství se z judikatury dovolacího soudu podává, že jednání, která jsou v rozporu s §18 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, resp. jednání, která lze podle obecného náhledu považovat za negativně ovlivňující vzájemné soužití manželů, mohou vést k úvaze o odklonu od principu rovnosti podílů, jestliže se významným způsobem promítají v hospodaření se společným majetkem nebo v péči o rodinu. Odklon od principu rovnosti podílů nebude dán jakýmkoliv negativním jednáním, ale pouze takovým, které se významněji promítá do majetkové sféry zákonného majetkového společenství manželů nebo do péče o rodinu. Zjištěné okolnosti je však nutno důsledně poměřovat okolnostmi každého individuálního případu, neboť vzájemné vztahy manželů vzhledem ke své variabilitě ztěžují vyslovení obecných, vždy aplikovatelných závěrů [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3637/2010 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2012, č. 6, str. 214)].
Odvolací soud poukázal na to, že soudní praxe připouští, že pokud jeden z manželů za trvání manželství spotřebuje podstatné finanční prostředky výlučně pro svoje potřeby, lze s přihlédnutím ke všem okolnostem uvažovat o mimořádné disparitě podílů. V posuzovaném případě žalovaný vynaložil na své studium v trvání 3 let částku 126 000 Kč. S přihlédnutím k povaze výdajů a k jejich výši představující měsíčně částku cca 3 500 Kč nicméně měl odvolací soud za to, že není v dané věci dán důvod pro stanovení nerovnosti vypořádacích podílů. Nelze totiž přehlédnout skutečnost, že účastníci za trvání manželství měli natolik dostatečné příjmy, že kromě uspokojení běžných potřeb mohli část příjmů odkládat na spoření. Vynakládání částky 3 500 Kč měsíčně na studium žalovaného tak shledal za hrazení běžných životních nákladů. V této souvislosti nepovažoval za významné, že žalobkyně se studiem žalovaného nesouhlasila.
Odvolací soud přesvědčivým způsobem ozřejmil, proč v dané věci nepovažoval placené studium na vysoké škole důvodem pro uplatnění disparity vypořádacích podílů, byť se studiem vyslovila žalobkyně nesouhlas. Odvolací soud dostatečně zohlednil účel, za nímž byly finanční prostředky vynakládány, tedy že se jednalo o prostředky vynaložené do vzdělání, tedy vedoucí ke zvýšení kvalifikace a v důsledku toho i potenciálně ke zvýšení příjmu manžela. Dovolací soud proto v dané věci neshledal, že by bylo možné závěry odvolacího soudu považovat za zjevně nepřiměřené, a proto v dovolacím přezkumu zjevně obstojí. Dovolací soud podotýká, že pokud by jeden z manželů nakládal s prostředky tvořícími masu SJM bez souhlasu druhého z manželů a v rozporu s §145 odst. 2 obč. zák., pak bylo možné řešit situaci tím způsobem, že takto vynaložené prostředky budou zahrnuty do vypořádání SJM k tíži toho manžela, který jednal v rozporu se zákonem, a nikoliv prostřednictvím disparity vypořádacích podílů [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3128/2013 (dostupný na www.nsoud.cz) ].
Pro úplnost v této souvislosti dovolací soud dodává, že obrana manžela v režimu §145 odst. 2 obč. zák. je založena na východisku, že druhý manžel nakládá s prostředky tvořícími společné jmění manželů v záležitostech nikoliv běžných. Naopak, v běžných záležitostech může nakládat každý z manželů s věcmi tvořícími společné jmění manželů bez souhlasu druhého manžela [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1683/2013 (uveřejněný 13611 v Souboru)]. Odvolací soud zjevně vyšel z toho, že studijní náklady, s přihlédnutím k celkovým individuálním majetkovým poměrům účastníků, resp. jejich vynakládání, považoval za „hrazení běžných životních nákladů“, tj. za běžné záležitosti, a proti tomuto závěru dovolání žádnou argumentaci neobsahuje. Správnost závěru o použití finančních prostředků na studium jakožto běžné záležitosti tak nemohl dovolací soud nijak přezkoumávat.
Žalobkyně také namítá, že byly vypořádány zůstatky na všech vkladních knížkách žalobkyně, přitom žalovaný v tříleté lhůtě od zániku SJM uplatnil toliko požadavek na vypořádání finančních prostředků na jediné vkladní knížce na heslo „Pohoda.“
Dovolání je v této otázce přípustné a zároveň i důvodné.
Z judikatury dovolacího soudu se podává, že soud může vypořádat pouze ty hodnoty a investice tvořící součást zákonného majetkového společenství manželů, které účastníci učiní předmětem řízení, a to ve lhůtě tří let od zániku majetkového společenství [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007 (uveřejněný pod č. C 8045 v Souboru), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2881/2008 (uveřejněné pod č. C 8310 v Souboru)]. Tzv. pravidlo tří let, formulované judikaturou dovolacího soudu, brání tomu, aby se účastníci po uplynutí této lhůty domáhali vypořádání věcí, hodnot či závazků, které do té doby nebyly předmětem řízení, ohledně nich nebyly tvrzeny ani žádné skutečnosti a prováděno žádné dokazování, tj. procesnímu postupu, kdy se po uplynutí tří let objeví v řízení zcela nová tvrzení a nové důkazy k věcem (hodnotám či nárokům), které se do té doby nestaly předmětem řízení, nebyly ohledně nich uplatněny ani žádná tvrzení či skutečnosti a ve vztahu k nim nastaly účinky nevyvratitelné domněnky vypořádání [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 437/2014 (dostupný na www.nsoud.cz )]. Judikatorní požadavek směřuje k tomu, aby se po třech letech od zániku manželství nestala předmětem vypořádání nová položka, která doposud předmětem vypořádání nebyla, nesměřuje však k tomu, že by účastníci museli sami přesně právně kvalifikovat jednotlivé položky a podle toho zcela přesně uplatnit žalobní návrh [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2415/2016 (dostupné na www.nsoud.cz )].
V posuzovaném případě soudy obou stupňů vypořádaly mimo jiné zůstatek vkladní knížky u České spořitelny, a. s., ve výši 11 816 Kč, zůstatek vkladní knížky u České spořitelny, a. s., ve výši 7 816 Kč, zůstatek vkladní knížky u České spořitelny, a. s., ve výši 884 Kč a zůstatek vkladní knížky u České spořitelny, a. s., ve výši 400 Kč. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, který vypořádal zůstatky na účtech žalobkyně, jakož i úspory v držení žalobkyně podle uplatněného tvrzení žalovaného. Podle odvolacího soudu námitka žalobkyně, že tyto hodnoty byly uplatněny žalovaným po uplynutí tří let po zániku SJM, tj. po 9. 4. 2011, nebyla důvodná. Odvolací soud poukázal na to, že „žalovaný již ve svém podání ze dne 10. 5. 2010 uplatnil, aby byly vypořádány finanční prostředky, které měla žalobkyně na účtech. Výslovně v tomto podání uvedl, že se jedná o finanční prostředky uložené žalobkyní na stavebním spoření (uspořená částka po dvou cyklech spoření), na vkladní knížce na heslo „Pohoda“, a na účtu životního a důchodového pojištění a k tomu navrhl, aby byly učiněny dotazy na příslušné finanční ústavy.“ Odvolací soud k tomu dodal, že je skutečností, že žalovaný neuvedl ani čísla účtů, ani přesné zůstatky na nich, to však podle něho nebrání vypořádání uvedených hodnot. V této souvislosti poukázal na problematiku tzv. informačního deficitu strany zatížené břemenem tvrzení a důkazním břemenem, kdy je podle judikatury pro včasné uplatnění nároku postačující takové vymezení, které umožňuje nárok odlišit od jiných nároků. Tomu přitom žalovaný podle odvolacího soudu ve svém podání ze dne 10. 5. 2010 dostál.
Se závěrem odvolacího soudu se dovolací soud neztotožňuje, když interpretace podání žalovaného (vyjádření k žalobě ze dne 10. 5. 2010) je nepřiléhavá.
Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl: „Žalovaný upozorňuje soud na skutečnost, že žalobkyně ve své žalobě účelově neuvedla jedinou zmínku o tom, co si z manželství odnesla pro svůj osobní prospěch, včetně rodinných úspor. Jedná se o následující položky z těch, které jsou prokazatelné: 1) Stavební spoření vedené od roku 1996 u pobočky České spořitelny na Sofijském nám. 3404 v Praze 4 – Modřanech na jméno žalobkyně. Původní cílová částka byla stanovena na 150 tis. Kč v pětiletých cyklech… Celkem si tedy [žalobkyně] ponechala 450 000 Kč + státní podpora 45 000 Kč + úroky 25 000 Kč = 520 000 Kč. Nutno přičíst další spoření od 30. 3. 2006 do pravomoci rozsudku… Celkem dalších 46 000 Kč. 2) vkladní knížka na heslo „Pohoda“ vedená na jméno žalobkyně (toho času ještě jako M. B.) u pobočky České spořitelny na Sofijském nám. 3404 v Praze 4 – Modřanech se zůstatkovou částkou minimálně 60 000 Kč, kterou si žalobkyně ponechala. 3) po téměř celou dobu manželství si žalobkyně platila úrazové pojištění a životní pojistku á 1 300 Kč/měsíc, tj. pouze v horizontu 10 let 156 000 Kč + bonusy + úroky… 4) žalobkyně uzavřela životní pojistku i na žalovaného v obdobné výši, výše naspořené částky mi není známá, pouze to, že tato částka skončila v rukách žalobkyně… 5) důchodové připojištění, které si žalobkyně k 8. 4. 2008 platila – nutno uvést dotaz, u kterého finančního ústavu.“
Z uvedeného je tedy zřejmé, že z hlediska finančních prostředků žalovaný ve vyjádření žaloby uplatnil nárok na: 1) Vypořádání konkrétně uvedeného stavebního spoření; 2) Vypořádání prostředků na vkladní knížce na heslo „Pohoda“; 3) Vypořádání úrazového pojištění a životní pojistky na jméno žalobkyně; 4) Vypořádání životní pojistky na jméno žalovaného a 5) Důchodové připojištění žalobkyně. Nárok na vypořádání prostředků na vkladních knížkách odlišných od vkladní knížky na heslo „Pohoda“ ve vyjádření k žalobě tak zjevně učiněn nebyl. Žalovaný přitom ve vyjádření k dovolání neučinil předmětem vypořádání veškeré finanční prostředky, které měla žalobkyně na účtech, jak mylně uvedl odvolací soud, a proto poukaz na tzv. informační deficit strany zatížené břemenem tvrzení a důkazním břemenem nebyl namístě. Ten se mohl uplatnit toliko u důchodového připojištění žalobkyně, případně i u vypořádání životní pojistky žalovaného.
Podle obsahu spisu na dotaz soudu prvního stupně sdělila Česká spořitelna, a. s., dne 14. 10. 2010 seznam veškerých vkladních knížek na jméno M. M. i s výší zůstatku ke dni 9. 4. 2008. Z obsahu spisu nicméně nevyplývá, že by žalovaný od vyjádření k žalobě či po tomto sdělení až do 9. 4. 2011 učinil jednotlivé finanční prostředky na vkladních knížkách odlišných od prostředků na vkladní knížce znějící na heslo „Pohoda“ předmětem vypořádání SJM.
Na základě uvedeného dospěl dovolací soud k tomu, že závěr odvolacího soudu o včasném uplatnění vypořádání prostředků na vkladních knížkách odlišných od vkladní knížky znějící na heslo „Pohoda“, s poukazem na podávání žalovaného ze dne 10. 5. 2010 je nepřiléhavý, a v dovolacím přezkumu proto neobstojí. S ohledem na uvedené bude proto na odvolacím soudu, aby znovu řádně zkoumal, zdali byl požadavek na vypořádání prostředků na jednotlivých vkladních knížkách uplatněn včas ve lhůtě tří let SJM účastníků, a pokud tomu tak nebude, aby k těmto prostředkům na vkladních knížkách při vypořádání SJM nepřihlédl.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že vyloučení prostředků na vkladních knížkách ze soudního vypořádání SJM nelze interpretovat tak, že by uvedené majetkové hodnoty byly ve výlučném vlastnictví žalobkyně, nýbrž že u nich nastoupila zákonná domněnka vypořádání podle §150 odst. 4 obč. zák.
V neposlední řadě dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že přiznal žalovanému náhradu nákladů řízení za situace, kdy žalovaný uvedl, že „náhradu nákladů řízení nežádá.“
Tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je souladné s judikaturou dovolacího soudu.
Ústavní soud v nálezu ze dne 10. 1. 2012, sp. zn. III. ÚS 3000/11 (dostupném na http://nalus.usoud.cz ), uvedl, že „výklad pasáže v komentáři o jasném prohlášení směřujícím ke vzdání se nároku na náhradu nákladů nelze aplikovat paušálně a zcela formálně, ale pokaždé je třeba přihlížet k okolnostem a dikci prohlášení tak, aby byl zřetelný jeho obsah a účel, bez slepého trvání na gramatické dikci. Pakliže obecný soud pokládá rozhodný projev účastníka řízení ‚že náklady řízení nežádá‘ jako nikoli ‚jednoznačný, srozumitelný a určitý‘ (jak uvádí odvolací soud), je jeho procesní povinností jej vést k tomu, aby takovou vadu procesního úkonu odstranil (srov. §43 odst. 1 o. s. ř.), a to kupříkladu i poučením, že v intencích takto naznačené vůle je účinné (srozumitelné a určité) až výslovné ‚vzdání se práva na náhradu nákladů řízení‘.“
Obdobně podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2821/2014 (dostupného na www.nsoud.cz ), platí, že soud rozhoduje o náhradě nákladů řízení z úřední povinnosti s tím, že se účastník řízení může svého nároku na náhradu nákladů řízení vzdát, ale tento projev musí být jednoznačný, srozumitelný a určitý; nepostačuje, jestliže účastník uvede, že náklady řízení neúčtuje, nežádá apod.
V posuzovaném případě při jednání před odvolacím soudem dne 12. 1. 2016 žalovaný uvedl, že „by považoval za velmi nespravedlivé, kdyby měl ještě něco straně žalující platit. Náhradu nákladů řízení nežádal.“ Při jednání dne 19. 1. 2016 na sdělení soudu s tím, že v úvahu přichází stanovení povinnosti žalobkyně zaplatit žalovanému náklady řízení, uvedl, že „za předpokladu, kdyby měl na vyrovnání podílu něco platit, tak samozřejmě uplatňuje náhradu nákladů řízení, které v řízení před soudem prvního stupně vynaložil.“
Z uvedeného je zřejmé, že se žalovaný výslovným jednoznačným prohlášením se náhrady nákladů řízení nevzdal, a proto dovolací soud nemá v tomto ohledu odvolacímu soudu čeho vytknout.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu spočívá ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil a podle §243e odst. 2 o. s. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006 (uveřejněný pod č. C 5768 v Souboru)]. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. září 2016
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu