ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.3692.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 3692/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka, ve věci žalobkyně A. S. , zastoupené JUDr. Stanislavem Červencem, advokátem se sídlem v Praze 10 – Vršovicích, Bělocerkevská 1301/26, proti žalovanému I. S. , zastoupenému JUDr. Ing. Jaroslavem Hostinským, advokátem se sídlem v Praze 3 – Vinohradech, Vinohradská 2134/126, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 6 C 193/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. června 2015, č. j. 23 Co 137/2015-714, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 2. června 2015, č. j. 23 Co 137/2015-714, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 10. 2009, č. j. 6 C 193/2004-281, vypořádal společné jmění manželů (dále též „SJM“) účastníků tak, že do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal movité věci uvedené ve výroku I. a) a do výlučného vlastnictví žalovaného dům (dále jen „předmětný dům“), nacházející se na pozemku parc. č. st. 317 se všemi součástmi a příslušenstvím, v obci a k. ú. P. v hodnotě 2 890 750 Kč, dále věci, práva a povinnosti vyplývající z jeho živnostenského podnikání v hodnotě 2 469 000 Kč a movité věci uvedené ve výroku I. b), mimo jiné i elektrickou sekačku na trávu, benzinovou sekačku na trávu a malotraktor. Ve výroku II. soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu částku 1 529 875 Kč. Ve výroku III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 5. 2010, č. j. 23 Co 129/2010-349, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že návrh na vypořádání elektrické sekačky na trávu, benzinové sekačky na trávu a malotraktoru s vlekem zamítl; v ostatním rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23. 10. 2012, č. j. 22 Cdo 4250/2010-418, rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud zdůraznil, že „jestliže se na pozemku ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů nachází stavba ve společném jmění manželů (bezpodílovém spoluvlastnictví), je obecná cena takové stavby dotčena skutečností, že se nachází na pozemku, jenž nesdílí vlastnický režim stavby, a tato okolnost může ovlivňovat obecnou (tržní) cenu, a to zejména při úvaze o prodeji třetí osobě, která by byla zcela odlišná od vlastníka pozemku. Jestliže je stavba přikázána do výučného vlastnictví žalovaného, jde o situaci, kdy je ze spoluvlastnického režimu vylučována žalobkyně, tj. dosavadní spoluvlastnice stavby nacházející se na pozemku ve výlučném vlastnictví žalovaného. Je proto namístě, aby obecná cena stavba v takovém případě reflektovala skutečnost, že se nachází na pozemku ve výlučném vlastnictví žalovaného. Majetková újma, způsobená žalobkyni, je tak nižší, než by byla v případě, že by šlo o dům na pozemku, ke kterému by měla (spolu)vlastnické právo.“ Dovolací soud dále shledal procesní vadu spočívající v tom, že se soudy obou stupňů nezabývaly návrhem žalovaného na stanovení disparity vypořádacích podílů, přičemž zdůraznil, že by žalovaný měl být poučen podle §118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu o povinnosti tvrdit rozhodné skutečnosti a navrhnout důkazy k prokázání svých tvrzení. Ve vztahu k podniku se dovolací soud zabýval námitkou jeho správného ocenění, kterou důvodnou neshledal, neboť nepřípustně rozporovala zjištěný skutkový stav.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. 5. 2014, č. j. 6 C 193/2004-601, z věcí, které měli účastníci v SJM, přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně id. ½ předmětného domu a věci umístěné v garáži, dílně a skladu předmětného domu, a to 2 kusy kamen zn. Pohoda, pilu elektrickou, pilu motorovou [výrok I. a)], do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal id. ½ předmětného domu, věci, práva a povinnosti vyplývající z živnostenského podnikání žalovaného podnikajícího pod IČO: 11250984 v hodnotě 2 469 000 Kč, věci umístěné v garáži, dílně a skladu předmětného domu, a to svářečku, plynové bomby a žlutý elektrický vozík na lešení, osobní automobil zn. Škoda 120 L, osobní automobil zn. Vaz 2103 [výrok I. b)]. Dále uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu na SJM částku 84 500 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. až VI.). V odůvodnění uvedl, že manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno dnem 7. 11. 2001. Účastníci uzavřeli dne 11. 11. 1993 dohodu o zúžení bezpodílového spoluvlastnictví, na základě které se stal žalovaný výlučným vlastníkem domu, nacházejícího se na pozemku parc. č. 108, pozemku parc. č. 108 a pozemku a parc. č. 94/1, vše v k. ú. P. Oproti tomu předmětný dům je v katastru nemovitostí veden jako SJM účastníků, přičemž žalovaný se s neúspěchem domáhal určení, že je jeho výlučným vlastníkem. Soud prvního stupně dále zjistil, že žalovaný provozoval ke dni zániku manželství několik živností. Znaleckým posudkem byla stanovena hodnota jeho podniku částkou ve výši 2 496 000 Kč, přičemž do této částky nebyla započtena hodnota předmětného domu, jelikož sloužil k bydlení a nikoliv podnikání. Soud prvního stupně se následně zabýval jednotlivými věcmi, které měly náležet do masy SJM účastníků. Soudem bylo také zjištěno, že žalovaný učinil vnos do SJM účastníků ve výši 2 300 000 Kč použitý na výstavbu předmětného domu. Do vypořádání soud nezahrnul závazky vzniklé v souvislosti s podnikatelskou činností žalovaného, neboť jsou součástí podniku žalovaného a byly oceněny s podnikem jako celkem. Stejně tak nepřihlédl k nákladům na výživu a veterinární ošetřování domácích zvířat. S ohledem na §3038 občanského zákoníku soud nerozhodoval o movitých věcech tvořících obvyklé vybavení domácnosti.
Soud prvního stupně přistoupil stran předmětného domu a podnikání k vypořádání tak, aby podíly obou účastníků byly stejné, když nebyly tvrzeny ani prokazovány skutečnosti odůvodňující jiný poměr vypořádání. Tvrzení žalovaného, že se žalobkyně nijak či jen minimálně přičinila o nabytí společného majetku, shledal za účelovou. Žalobkyně pobírala invalidní důchod a v průběhu manželství pečovala o společnou domácnost a výchovu syna, zatímco žalovaný se věnoval svému podnikání. Movité věci z důvodu hospodárnosti řízení nebyly oceňovány, když při jejich rozdělení se soud řídil tím, aby každému z účastníků připadly věci přibližně stejné hodnoty. Předmětný dům pak soud prvního stupně přikázal do spoluvlastnictví účastníků, když žalovaný nemá na to, aby žalobkyni vyplatil odpovídající částku. Žalovanému přikázal rovněž „hodnotu jeho podnikání“ ve výši 2 496 000 Kč. S ohledem na výši vnosu uložil žalovanému, aby vyplatil žalobkyni na vypořádání jejího podílu částku 84 500 Kč.
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 2. 6. 2015, č. j. 23 Co 137/2015-714, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud uvedl, že vycházel z dostatečných zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se se závěry z nich vyvozenými. Stran vypořádání movitých věcí a přikázání předmětného domu do spoluvlastnictví žádný z účastníků ničeho nenamítal. Soud prvního stupně rozhodl správně, pokud do masy SJM zahrnul i věci, práva a povinnosti vyplývající z živnostenského podnikání žalovaného v hodnotě 2 469 000 Kč, neboť jde o majetek nabytý žalovaným za trvání manželství účastníků z jejich společných prostředků, jehož hodnota byla znaleckým dokazováním jednoznačně prezentována. Právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 684/2004 na věc podle odvolacího soudu nedopadá, neboť se týká vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, které zaniklo před 1. 8. 1998. Ostatně pokud by tato námitka byla důvodná, pak by na ni poukázal dovolací soud, který se touto otázkou zabýval v rámci dovolání, i když pouze z hlediska správného ohodnocení podniku. Soud prvního stupně vycházel správně ze zásady, že podíly obou účastníků jsou stejné a neshledal důvodu se od této zásady odchýlit, když zohlednil, že žalobkyně pečovala o společného syna účastníků a obstarávala společnou domácnost, zatímco žalovaný se věnoval podnikání. Soudu prvního stupně v tomto ohledu nebylo čeho vytknout. S ohledem na uvedené potvrdil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalovaný nesouhlasí s tím, že by jeho podnik byl součástí společného jmění manželů, nýbrž je v jeho výlučném vlastnictví. V řízení zdůraznil, že jeho podnik sice vznikl za trvání manželství, prokazatelně však před 1. 8. 1998, žalobkyně se na podnikání žalovaného nijak nepodílela, sama nepodnikala, a podnik tak sloužil výlučně k jeho podnikání. Poukazuje přitom na judikaturu dovolacího soudu, konkrétně na rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 684/2004 a 22 Cdo 5267/2008. Po nabytí účinnosti novely č. 91/1998 Sb. se pak podnik nemohl stát součástí SJM. Také samotné vymezení vypořádané masy SJM účastníků je uvedeno nesprávně, neurčitě, pokud není specifikováno, o jaké konkrétní věci, práva a povinnosti se má jednat. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření s dovoláním nesouhlasí. Poukazuje na to, že s výhradou týkající se hodnocení podniku přichází žalovaný až v odvolacím řízení. Namítá, že tato námitka je ryze účelová, a má za cíl, aby žalovaný dosáhl v řízení svého, kdy dům připadne žalovanému a ten nebude muset žalobkyni na vypořádání zaniklého SJM ničeho hradit. Žalobkyně se podrobně zabývá problematikou disparity vypořádacích podílů, která nebyla soudy správně shledána. Žalovaný v dovolání nepřináší žádnou novou argumentaci, a proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srovnej článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.) – (dále jen „o. s. ř.“).
Jelikož k zániku společného jmění manželů došlo před 1. 1. 2014, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
V řízení o vypořádání společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že ve vztahu k některé z vypořádávaných položek je dovolání přípustné, neznamená, že je dovolání přípustné bez dalšího i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již jen z tohoto důvodu oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2537/2013 (uveřejněný pod č. C 12 873 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)].
V posuzovaném případě žalovaný namítá, že v rozporu s judikaturou dovolacího soudu byl vypořádán podnik žalovaného, který je v jeho výlučném vlastnictví.
Dovolání je v této otázce přípustné a zároveň i důvodné, neboť odvolací soud se odchýlil od judikatury dovolacího soudu.
Podle §143 obč. zák., ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. (tj. ve znění účinném do 31. 7. 1998), v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů je vše, co může být předmětem vlastnictví a co bylo nabyto některým z manželů za trvání manželství, s výjimkou věcí získaných dědictvím nebo darem, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě nebo výkonu povolání jen jednoho z manželů a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednomu z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství anebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka.
Z judikatury dovolacího soudu se podává, že předmětem bezpodílového spoluvlastnictví manželů nebyly věci sloužící výkonu povolání jen jednoho z manželů [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1717/2000 (uveřejněný pod č. C 1127 v Souboru)], přičemž soudní praxe dovodila, že takovou věcí zpravidla byl i podnik a vyloučila jej z předmětu zákonného majetkového společenství [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2004, sp. zn. 22 Cdo 684/2004 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 3, str. 98)]. Judikatura dospěla k závěru, že podnik mohl být předmětem bezpodílového spoluvlastnictví manželů, avšak jen za předpokladu, že šlo o podnik náležející oběma manželům jako podnikatelům. Pokud však podnikatelem byl jen jeden z manželů a šlo o věc sloužící výkonu jen jeho povolání, náleží podnik do odděleného vlastnictví podnikajícího manžela a nemohl se stát předmětem bezpodílového spoluvlastnictví manželů [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2004, sp. zn. 22 Cdo 684/2004 (uveřejněný pod č. C 2944 v Souboru)]. K tomuto závěru se dovolací soud přihlásil i ve své aktuální judikatuře, když zdůraznil, že předpokladem výlučného vlastnictví podniku jedním z manželů mimo režim jejich bezpodílového spoluvlastnictví je skutečnost, že manžel je podnikatelem a podnik slouží výkonu povolání pouze tohoto manžela [k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1053/2012 (uveřejněný pod č. C 14 628 v Souboru)].
Podnik náležející do odděleného vlastnictví podnikajícího manžela se k 1. 8. 1998, kdy zákon č. 91/1998 Sb. nabyl účinnosti, předmětem společného jmění manželů nestal [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2903/2005 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 2007, č. 19, str. 718)]. Jestliže podnik vzniklý za trvání bezpodílového spoluvlastnictví nebyl jeho součástí, nestal se ani součástí společného jmění manželů, a tak předmětem vypořádání SJM nemohou být ani jednotlivé složky podniku coby hromadné věci právě proto, že jsou součástí výlučného majetku podnikatele [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3705/2014 (uveřejněný pod č. C 14 255 v Souboru)].
Na druhou stranu judikatura zdůraznila, že výnosy z podnikatelské činnosti součást společného jmění manželů tvoří [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2296/2004 (uveřejněný pod č. C 3381 v Souboru) nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 22 Cdo 4926/2008 (uveřejněné pod č. C 8960 v Souboru)]. Podnikající manžel je proto povinen nahradit do bezpodílového spoluvlastnictví (společného jmění manželů) částku, která se rovná kladnému (pozitivnímu) rozdílu mezi aktivy a pasivy jeho podnikání ke dni zániku zákonného majetkového společenství, což zpravidla představuje cenu podniku [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3705/2014 (uveřejněný pod č. C 14 255 v Souboru)] s přihlédnutím k výlučným finančním prostředkům vynaloženým na pořízení podniku.
V posuzovaném případě se odvolací soud ztotožnil s postupem soudu prvního stupně, který do masy vypořádávaného SJM zahrnul i podnik žalovaného a který jej vypořádal tím způsobem, že do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal „věci, práva a povinnosti vyplývající z živnostenského podnikání žalovaného podnikajícího pod IČO: 11250984 v hodnotě 2 469 000 Kč.“ K tomu odvolací soud uvedl, že jde o majetek nabytý žalovaným za trvání manželství účastníků z jejich společných prostředků, jehož hodnota byla znaleckým dokazováním jednoznačně prezentována. Právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 684/2004 na věc podle odvolacího soudu nedopadá, neboť se týká vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, které zaniklo před 1. 8. 1998, kdežto v daném případě SJM účastníků zaniklo dne 7. 11. 2001. Ostatně pokud by tato námitka byla důvodná, pak by na ni poukázal dovolací soud, který se touto otázkou zabýval v rámci dovolání, i když pouze z hlediska správného ohodnocení podniku.
Se závěrem odvolacího soudu se dovolací soud neztotožňuje. Jak vyplývá z výše uvedené judikatury, pokud byl podnik žalovaného v jeho výlučném vlastnictví, pak v jeho výlučném vlastnictví zůstal i po 1. 8. 1998. Vzhledem k tomu je nesprávným závěr odvolacího soudu, že se podnik žalovaného po 1. 8. 1998 bez dalšího stal předmětem SJM a je třeba jej v soudním řízení vypořádat.
V této souvislosti je nepřípadný poukaz odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, č. j. 22 Cdo 4250/2010-418, kterým došlo ke zrušení původního rozhodnutí odvolacího soudu s tím, že pokud by podnik byl ve výlučném vlastnictví žalovaného, pak by dovolací soud jistě na tuto skutečnost poukázal. Dovolací soud zdůrazňuje, že je vázán vymezením dovolacích námitek. V původním dovolacím řízení byla vznesena toliko námitka rozporující ohodnocení podniku, nikoliv vypořádání podniku jako takového, a proto rozhodnutí dovolacího soudu nelze interpretovat tím způsobem, že podnik žalovaného byl předmětem SJM účastníků.
Ve vztahu k vypořádání podniku žalovaného v předchozím dovolacím řízení žalovaný v dovolání namítal nepřezkoumatelnost závěrů rozhodnutí nalézacích soudů potud, že ze závěrů znaleckého dokazování se podávala alternativa cen podniku; nalézací soudy však neodůvodnily, proč vyšly právě z ceny 2 496 000 Kč. Dovolací soud v této souvislosti uvedl, že „v daném směru nalézací soudy posoudily práva a povinnosti účastníků shodně a dovolání by bylo přípustné pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb.] Dovolatel však právní otázku, jejíž řešení by mohlo navodit zásadní právní význam napadeného rozsudku, a tedy i přípustnost dovolání, nevymezil; námitky proti stanovení ceny podniku nemohou přípustnost dovolání založit, neboť „zjištění ceny podniku v řízení o vypořádání společného jmění manželů je otázkou skutkovou, nikoliv právní. Námitka, že soud při stanovení hodnoty podniku chybně akceptoval nesprávné závěry podávající se ze znaleckého posudku, představuje tvrzené pochybení při zjišťování skutkového stavu věci“ (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2009, sp. zn. 22 Cdo 5155/2008, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 8061 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2011, sp. zn. 22 Cdo 3636/2009, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ). Rozhodnutí nalézacích soudů ostatně ani nepřezkoumatelností netrpí.“ Z uvedeného je zřejmé, že v předchozím rozhodnutí se dovolací soud žádným způsobem nevyjadřoval k podniku a jeho zařazení do společného jmění manželů již z toho důvodu, že žádná právní otázka s tím spojená nebyla předmětem dovolacího přezkumu, ačkoliv to byl sám žalovaný, v jehož procesním zájmu bylo případně v dovolání namítat, že podnik není součástí společného jmění manželů.
V další fázi řízení se proto odvolací soud bude znovu řádně zabývat otázkou, zdali je podnik součástí společného jmění manželů či zdali je ve výlučném vlastnictví žalovaného. Pokud shledá, že podnik je ve výlučném vlastnictví žalovaného, bude se zabývat otázkou, zdali je možné vypořádat rozdíl mezi aktivy a pasivy podnikání žalovaného ke dni zániku zákonného majetkového společenství.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu spočívá ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku I., jakož i v závislém výroku II. o náhradě nákladů řízení a podle §243e odst. 2 o. s. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006 (uveřejněný pod č. C 5768 v Souboru)].
Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (srovnej §243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (srovnej §243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. září 2016
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu