ECLI:CZ:NS:2016:26.CDO.3940.2015.1
sp. zn. 26 Cdo 3940/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce Ing. V. S., CSc. , zastoupeného Mgr. Michalem Kojanem, advokátem se sídlem v Praze 3 – Vinohradech, Kolínská 1686/13, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o zaplacení částky 107.269,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 114/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. ledna 2015, č. j. 54 Co 415/2014-323, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce (vlastník „domu č. p. v k. ú. N. na pozemku parc. č. 680 v katastrálním území N. zapsaném na LV č. 964 u katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu“ – dále jen „předmětný dům“, resp. „dům“) se domáhal zaplacení částky 107.269,- Kč, resp. původně částky 116.270,- Kč, s příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení), z titulu náhrady za nucené omezení vlastnického práva k domu v období od 1. června 2005 do 31. března 2006, způsobené regulací nájemného z bytu č. 11, o velikosti 3+1 a výměře 90,5 m 2 , který se nachází ve druhém nadzemním podlaží předmětného domu.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 18. září 2013, č. j. 54 Co 255/2013-246, zrušil ve výrocích I., III. a IV. rozsudek ze dne 20. července 2012, č. j. 15 C 114/2007-216, jímž Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 107.269,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky III. a IV.); současně mu věc vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
Následně soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. dubna 2014, č. j. 15 C 114/2007-290, žalobu o zaplacení částky 107.269,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 14. ledna 2015, č. j. 54 Co 415/2014-323, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací shledal, že dovolání žalobce (dovolatele) proti rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalovaná písemně vyjádřila, není přípustné podle §237 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb./ – dále opět jen „o. s. ř.“), neboť napadený rozsudek je ve svých důsledcích odrazem ustálené rozhodovací praxe, s níž se dovolací soud ztotožňuje i v posuzovaném případě a od níž nemá důvod se odchýlit ani přes v tomto směru uplatněné dovolací námitky. Při řešení účinně nastolených otázek výše (rozsahu) nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a intenzity omezení vlastnického práva totiž odvolací soud vycházel z právních názorů, jež ve vztahu k uvedeným otázkám zaujal Nejvyšší soud v rozhodnutích z 23. dubna 2013, sp. zn. 22 Cdo 367/2012, uveřejněném pod č. 74/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z 12. prosince 2013, sp. zn. 22 Cdo 2153/2013, ze 17. prosince 2013, sp. zn. 22 Cdo 2423/2013 či ze 14. července 2015, sp. zn. 26 Cdo 158/2015 (proti citovaným rozhodnutím byly podány ústavní stížnosti, které Ústavní soud České republiky odmítl usneseními z 22. srpna 2014, sp. zn. I. ÚS 1008/2014, z 24. září 2014, sp. zn. IV. ÚS 1197/2014 a z 19. ledna 2016, sp. zn. IV. ÚS 3145/2015). Zbývá dodat, že je nepatřičná dovolací námitka, že nedobrovolné omezení vlastnického práva se v dovolatelově případě takřka shoduje s institutem věcného břemena. Právo nájmu
– na rozdíl od práva odpovídajícího věcnému břemenu – není právem věcným, nýbrž obligačním (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze 14. února 2000, sp. zn. 26 Cdo 2080/98, uveřejněný pod č. 84/2000 časopisu Soudní judikatura, a z 19. února 2013, sp. zn. 26 Cdo 3324/2012), a proto připodobnění uvedených práv nepřipadá v úvahu. Zejména z tohoto důvodu se ani nelze dovolávat vyčíslení výše náhrady za omezení vlastnického práva analogicky podle zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, ve znění pozdějších předpisů, jak se o to pokouší dovolatel.
S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., a proto je dovolací soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal dovolatele, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle §151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI. zákona č. 139/2015 Sb.), ve výši 300,- Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 21. dubna 2016
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu