ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.574.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 574/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce hlavního města Prahy , se sídlem Magistrátu hl. m. Prahy v Praze 1, Mariánské nám. 2, IČ 000 64 581, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, za účasti 1) A. Š. , 2) Ing. M. S. , obou zastoupených Mgr.Vlastimilem Beránkem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Turgeněvova 19, a 3) Městské části Praha 4 , se sídlem v Praze 4, Antala Staška 2059/80b, zastoupené JUDr. Ivanou Sittkovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Medkova 913/48, o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 41 C 66/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. července 2014, č. j. 24 Co 51/2014-214, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. července 2014, č. j. 24 Co 51/2014-214, se ve výroku I. v dotčené části, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ve vztahu k pozemku parc. č. 1770/147 v kat. území P. a pozemku parc. č. 1052/70 v kat. území K. zrušen a věc mu byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení, a dále ve výroku II., jímž byl ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou podle ustanovení §244 a násl. občanského soudního řádu domáhal vydání rozsudku, jímž bude částečně nahrazeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 10. 12. 2012, č. j. PÚ 7613/93/2, vydané podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), kterým bylo určeno, že účastníci ad 1) a ad 2) jsou vlastníky každý ideální 1/24 pozemků parc. č. 1770/79, 1770/143, 1770/144, 1770/145, 1770/146, 1770/147, 1770/152, 1770/155, 1770/156, 1770/158, 1770/166 a 1770/172 v kat. území P., obec P., a pozemku parc. č. 1052/70 v kat. území K., obec P. (dále též jen „předmětné pozemky“), tak, že tito účastníci nejsou spoluvlastníky těchto pozemků. Žalobu odůvodnil zejména tím, že nebyl naplněn restituční důvod uvedený v ustanovení §6 odst. 1 písm. n) zákona o půdě, protože předmětné pozemky byly vyvlastněny za náhradu, že tyto pozemky jsou zastavěny ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) tohoto zákona, a to komunikacemi postavenými v 60. letech minulého století, resp. bezprostředně souvisejí s bytovými domy vybudovanými na sousedních pozemcích a zbylé jsou součástí dílčího areálu v sídlišti Pankrác I. a že účastníci řízení ad 1) a ad 2) - dále jen „účastníci“ - uplatnili restituční nárok pouze k id. 1/24 podílu k pozemkům původního vlastníka V. S., nikoliv však k id. 1/24 podílu k pozemkům původní vlastnice A. H.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 6. 12. 2013, č. j. 41 C 66/2013-133, určil, že účastníci ad 1) a ad 2) nejsou vlastníky každý k ideální 1/24 pozemků parc. č. 1770/79, 1770/143, 1770/144, 1770/145, 1770/146, 1770/147, 1770/152, 1770/155, 1770/156, 1770/158, 1770/166 a 1770/172, vše v kat. území P., obec P., a každý k ideální 1/48 pozemku parc. 1052/70 v kat. území K., obec P., a v tomto rozsahu částečně nahradil výrok I. rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 10. 12. 2012, č. j. PÚ 7613/93/2 (výrok I.), dále zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal určení, že účastníci ad 1) a ad 2) nejsou vlastníky každý k ideální 1/48 pozemku parc. č. 1052/70 v kat. území K., obec P. (výrok II.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Soud prvního stupně vzal na základě provedených důkazů za prokázané, že účastníci ad 1) a ad 2) jsou oprávněnými osobami podle zákona o půdě, že řádně a včas uplatnili nárok na vydání (celkem) id. 1/24 předmětných pozemků náležející původně V. S., nepodali však výzvu na vydání další id. 1/24, jejímž původním vlastníkem byla A. H., že žalobce je osobou povinnou a že předmětné pozemky byly rozhodnutím Odboru výstavby ONV v Praze 4 - Nusle ze dne 8. 7. 1964, č. j. Výst. 3631/64-P.I., vyvlastněny bez vyplacení náhrady za účelem výstavby sídliště Pankrác I. Pokud šlo o tvrzení žalobce, že pozemky parc. č. 1770/152, 1770/155, 1770/156, 1770/158 a 1770/79 v kat. území P. nelze vydat z důvodu jejich zastavěnosti, zjistil, že tyto pozemky jsou funkčně spojené se stavbou komunikace na okolních pozemcích, a to nejen vzhledem k bezprostřední prostorové návaznosti, neboť dělící pás je zcela obklopen pozemky zastavěnými tělesem asfaltové komunikace, ale i proto, že podle ustanovení §12 odst. 1 písm. c) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, je dělící pás součástí místní komunikace, a jako takový je se stavbou komunikace účelově spjat a podléhá režimu místních komunikací podle tohoto zákona; z tohoto důvodu je považoval za zastavěné ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Dále soud zjistil, že na pozemcích parc. č. 1770/143, 1770/144, 1770/145, 1770/146, 1770/147, 1770/166 a 1770/172 v kat. území P. sice nejsou umístěny stavby ve smyslu občanského práva hmotného, jde však o pozemky bezprostředně prostorově navazující na pozemky, jež byly před rozhodným datem 24. 6. 1991 zastavěny stavbami (budovou čp., bytovým domem čp. a bytovým domem čp.). Vzhledem k prostorové návaznosti těchto pozemků na pozemky zastavěné těmito domy, nízké výměře pozemků, jejich umístění a využití (zatravněné malé „předzahrádky“ ohraničené přístupovými chodníčky do jednotlivých domů), jsou tyto pozemky funkčně spojené a tedy bezprostředně související a nezbytně nutné k provozu uvedených staveb, tzn. zastavěné ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, když jiné než jejich stávající využití není možné. To platí i pro pozemek parc. č. 1770/147 v kat. území P., který má sice větší rozlohu (368 m 2 ) a tvoří větší část zatravněné plochy mezi domy čp., protějším bytovým domem a stavbou občanské vybavenosti čp., neboť částečně plní taktéž funkci nezbytné míry zeleně obklopující bytový dům umožňující jeho důstojné užívání (podle platného územního plánu se nachází v ploše s funkčním využitím „čistě obytné“ v zastavitelném území se zvýšenou ochranou zeleně), ani tato část však není natolik velká, aby při jejím případném oddělení od zbytku pozemku bylo možné reálně uvažovat o jiném způsobu užívání. Vydání pozemku parc. č. 1052/70 v kat. území K. překážka zastavěnosti podle soudu prvního stupně nebrání (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 821/2007 a sp. zn. 28 Cdo 2025/2007 a usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 159/03), neboť bezprostředně sousedí s pozemkem zastavěným budovou základní školy vystavěnou přede dnem 24. 6. 1991, a není nutný k provozu této stavby. Soud prvního stupně uzavřel, že napadená část rozhodnutí správního orgánu je správná jen v části týkající se id. 1/48 pozemku parc. č. 1052/70 v kat. území K., a v této části proto žalobu (výrokem II. rozsudku) zamítl; ve zbylé části měl správní orgán rozhodnout jinak a proto je soud (výrokem I. rozsudku) podle ustanovení §250j odst. 2 o. s. ř. částečně nahradil a rozhodl, že účastníci ad 1) a ad 2) nejsou vlastníky příslušných podílů na předmětných pozemcích.
K odvolání účastníků ad 1) a ad 2) a k odvolání žalobce proti výrokům II. a III. rozsudku soudu prvního stupně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 7. 2014, č. j. 24 Co 51/2014-214, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ve vztahu k pozemkům parc. č. 1770/147 v kat. území P. a parc. č. 1052/70 v kat. území K. zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení, jinak jej v tomto výroku I. potvrdil (výrok I.) a dále jej potvrdil ve výroku II. (výrok II.) a ve výroku III. jej zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem, že účastníci ad 1) a ad 2) neprokázali své tvrzení o tom, že uplatnili též restituční nárok k podílu id. 1/24 předmětných pozemků, který vlastnila A. H., a že pozemky přešly na stát vyvlastněním bez vyplacení náhrady. Ke sporné otázce, zda je dána překážka podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, bránící vydání pozemků oprávněným osobám, poukázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2025/2007, a ze dne 9. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 821/2007, a na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/2003, a ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 754/2001, v nichž byl vyjádřen názor, že toto ustanovení „nelze interpretovat příliš extenzivně a dovozovat, že jde-li o celek (např. sídliště nebo rekreační areál, příp. jiný soubor staveb), nelze jej vydat, ať je jakkoliv rozsáhlý a zahrnout sem veškeré plochy jej tvořící, např. i okrasnou zeleň, apod.“. Z toho dovodil, že podle uvedených zásad je namístě zatravněné pozemky v sídlišti vydat oprávněné osobě a že tím není ohrožen veřejný zájem obyvatel sídliště, protože charakter pozemků jako zelených ploch je dán územním plánem, takže vydáním pozemku dojde pouze ke změně vlastníka, který je územním plánem vázán. Odvolací soud tak setrval na svém názoru, že na zatravněné pozemky v sídlišti nelze použít tzv. „areálovou“ judikaturu, na niž žalobce poukázal, a že tyto pozemky je nutno posuzovat samostatně a nikoliv jako součást sídliště, a tedy jako pozemky nezastavěné. Nepřisvědčil proto názoru soudu prvního stupně, že vydání pozemku parc. č. 1770/147 v kat. území P. brání překážka uvedená v ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, neboť tento pozemek má větší plochu než ostatní posuzované pozemky a jen jeho část se nachází u stavby vybudované na sousedním pozemku. „Stejná situace nastala“ i ve vztahu k pozemku parc. č. 1052/70 v kat. území K., neboť - jak bylo zjištěno - tento pozemek bezprostředně sousedí s pozemkem zastavěným budovou základní školy; je proto třeba oddělit geometrickým plánem ty části těchto pozemků, které jsou nezbytně nutné k užívání staveb (budovy a stavby základní školy) na sousedních pozemcích - jen tyto části těchto pozemků nemohou být vydány oprávněným osobám, a naopak jim lze, a to každému „navrátit“ id. podíl ve výši 1/48 k pozemku parc. č. 1770/147 v kat. území P. a k pozemku parc. č. 1052/70 v kat. území K.. Pokud žalobce v daných souvislostech poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, pak jeho závěr se podle odvolací soudu zcela vymyká dosavadní judikatuře v otázce posouzení zastavěnosti zatravněných pozemků v sídlišti. Naproti tomu za správný považoval odvolací soud závěr soudu prvního stupně, že pozemky parč. č. 1770/152, 1770/155, 1770/156, 1770/158 a 1770/79 v kat. území P., které tvoří zatravněný střední dělící pás v místních komunikacích je třeba považovat za zastavěné ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, neboť jsou součástí místních komunikací [§12 odst. 1 písm. c) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích]. Stejně tak nelze vydat pozemky parc. č. 1770/143, 1770/144, 1770/145, 1770/146, 1770/166 a 1770/172 v kat. území P., které tvoří úzké pásy v okolí staveb vybudovaných na okolních pozemcích a které jsou nezbytně nutnými plochami k účelnému užívání těchto staveb.
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž ve výroku I. ve vztahu k pozemkům parc. č. 1770/147 v kat. území P. a parc. č. 1052/70 v kat. území K. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení, a dále proti výroku II. tohoto rozsudku podal žalobce dovolání, jež má za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., a v němž uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., neboť nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že k id. 1/24 předmětných pozemků patřící původně V. S. „byl naplněn restituční titul podle ustanovení §6 odst. 1 písm. n) zákona o půdě“, jakož i se závěrem o „nezastavěnosti celku předmětných pozemků ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě“. Namítá, že v řízení bylo prokázáno, že dědici V. S. požádali o náhradní pozemky, které jim též byly nabídnuty, oni však nabídku nepřijali; z toho dovozuje, že náhrada za vyvlastněné pozemky existovala a že její poskytnutí bylo závislé pouze na souhlasu dědiců původního vlastníka. Pokud tito s poskytnutím náhrady nesouhlasili, „nelze nyní namítat, že náhrada poskytnuta nebyla a že došlo k naplnění restitučního titulu podle ustanovení §6 odst. 1 písm. n) zákona o půdě. Pokud jde o druhou otázku, poukazuje dovolatel na aktuální judikaturu dovolacího soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3063/2012, ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3016/2012, ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3583/2012, a ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012, a na rozsudek tohoto soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006), která připustila existenci překážky zastavěnosti i v případě ploch souvisejících a nutných k provozu obytných budov, jež tvoří areál sídliště (komunikace, chodníky, vstupy do domů, travnaté plochy, sportoviště). V daném případě je přitom zřejmé, že celek předmětných pozemků - tvořený travnatými plochami - je funkčně spojen s okolními budovami a komunikacemi, že tyto pozemky jako celek podléhají zvláštnímu právnímu režimu obecného užívání, jež vylučuje jejich využití k zemědělským nebo lesním účelům a že v návaznosti na plnění jejich funkce v rámci sídliště Pankrác I. nelze uvažovat o tom, že by tato funkce mohla být plněna v redukované míře. Ke stejnému závěru dospěl i Ústavní soud v rozhodnutí ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 619/06, ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. II. ÚS 619/06, a ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14. Dovolatel poukázal i na to, že v důsledku vydání pozemků obecně užívaných čelí v současné době množství žalob ze strany jejich nabyvatelů na vydání bezdůvodného obohacení s tvrzením, že jsou žalobcem užívány. Dále odvolacímu soudu vytkl, že jeho rozhodnutí není správné ani z toho důvodu, že „dospěl-li k závěru, že žaloba je ohledně id. 1/24 pozemků patřící původně A. H. a ohledně další id. 1/24 pozemků původně patřící V. S. opodstatněná zčásti, měl rozhodnout tak, že potvrdí výrok I. rozsudku soudu prvního stupně též v části, kterou bylo určeno, že účastníci ad 1) a ad 2) nejsou vlastníky každý id. 1/48 (patřící původně A. H.) pozemku parc. č. 1770/147 v kat. území P. a pozemku parc. č. 1052/70 v kat. území K. a v tomto rozsahu rozhodnutí správního orgánu nahradit, a dále tak, že zruší a vrátí rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. (týkajícím se id. 1/24 pozemku parc. č. 1052/70 v kat. území K. patřící původně V. S.) a ve výroku I. pouze v části, kterou bylo určeno, že účastníci ad 1) a ad 2) nejsou vlastníky každý id. 1/48 (patřící původně V. S.) k pozemku parc. č. 1770/147 v kat. území P., a v tomto rozsahu nahradit rozhodnutí správního orgánu. Navrhl, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že napadenou část výroku I. a výrok II. změní tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ve vztahu k pozemkům parc. č. 1770/147 v kat. území P. a parc. č. 1052/70 v kat. území K. potvrdí, a ve výroku II. jej změní tak, že žalobě ohledně id. 1/48 pozemku parc. č. 1052/70 v kat. území K. vyhoví, případně, aby rozsudek odvolacího soudu v napadené části výroku I. a ve výroku II. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Účastníci ad 1) a ad 2) navrhli, aby dovolání žalobce bylo zamítnuto a aby mu byla uložena povinnost uhradit jim náklady dovolacího řízení.
Účastnice ad 3) ve vyjádření k dovolání uvedla, že se „ztotožňuje s právním názorem žalobce“ a že „je sporná otázka její pasivní legitimace ve sporu, neboť je pouze správcem obecního majetku, nikoliv vlastníkem, a je tedy na posouzení soudu, zda nemá vystupovat jeho vedlejší účastník“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti výrokům pravomocného rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz níže), a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě pozemky nelze vydat v případě, že pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou, nebo dočasnou, nebo jednoduchou, nebo drobnou anebo stavbu umístěnou pod povrchem země. Za zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, která byla zahájena před 24. červnem 1991, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby. Zahájením stavby se rozumí datum skutečného zahájení stavby, zapsané do stavebního deníku a oznámené stavebnímu úřadu, pokud byla stavba zahájena do dvou let od vydání stavebního povolení.
Zákon o půdě slouží k odčinění pouze některých (nikoli všech) křivd a zároveň stanoví výluky, které vydání původních pozemků brání, přičemž důvodem působení výluk je veřejný zájem, který v konkrétním případě převáží nad zájmem restitučním. Typově jednu z výluk představuje právě zastavěnost pozemku, a to buď konkrétně uvedeným druhem areálu [hřbitov, zahrádková nebo chatová osada, tělovýchovné nebo sportovní zařízení - §11 odst. 1 písm. b), d), e) zákona o půdě], nebo jde o zastavěnost pozemku stavbou, která brání jeho zemědělskému využití ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Zákon přitom výslovně za zastavěnou část pozemku považuje i tu, která sice stavbou bezprostředně zastavěná není, ovšem se stavbou bezprostředně souvisí a je potřebná k jejímu provozu a obsluze. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010, či usnesení téhož soudu ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3063/2012, ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014) může být překážkou vydání pozemků podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě též funkční souvislost pozemků se stavbou, tedy skutečnost, že pozemky tvoří s objekty výstavby jeden funkční celek. Pod takovým pozemkem je nutno rozumět jednak stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, a dále přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení. Je proto třeba u nárokovaného pozemku přihlížet k celkové funkční provázanosti i s ostatními pozemky a stavbami, které tvoří vzájemně provázaný soubor staveb (areál, jako funkční celek, např. i sídliště), a to i s přihlédnutím k veřejnému zájmu, který v takovémto případě představuje jedno z výkladových kritérií.
V citovaném rozsudku ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, na nějž dovolatel poukázal, se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce funkčního vymezení určitého areálu a současně formuloval některá interpretační kritéria podstatná pro vydání pozemku, resp. bránící při svém naplnění restituci, kdy překážkou pro vydání pozemků podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě může být právě jejich funkční spojení se stavbami, které plní určený účel, dále případný zvláštní právní režim, jemuž pozemky podléhají, a jsou tak účelově spjaty s přilehlou stavbou či provozem, a konečně pokud je výměra pozemků, jež mají být vydány, v přiměřeném poměru či naopak nepoměru vůči ostatním pozemkům v areálu. Judikatura současně také jednoznačně dovodila, že právě citovaná kritéria nejsou kritérii kumulativními (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1395/2011, či usnesení téhož soudu ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3063/2012).
Oporu pro názor o prioritě vlastnického vztahu k areálu coby ucelenému souboru nemovitostí, který nelze dělit, lze nalézt i v judikatuře Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 14. 6. 2000, sp. zn. II. ÚS 78/98, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 18, č. 89), připouští jej též literatura (srov. Průchová, I.: Restituce majetku podle zákona o půdě, C. H. Beck, Praha 1997, str. 186) a Nejvyšší soud se k němu přihlásil i ve shora citovaném rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 3863/2012, v němž jej aplikoval na konkrétní případ pozemků tvořících se stavbami rovněž ucelený sídlištní komplex (dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3874/2013 - ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 1196/2014).
K tomu, jak nahlížet na sídliště (jako na areál), se Nejvyšší soud vyjádřil např. i v rozsudku ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3016/2012, v němž za skutkových okolností věci jím tehdy posuzované vyslovil, že „sídlištěm se obecně rozumí komplex staveb a pozemků, který lze jako takový souhrnně zvát areálem; existují ovšem i dílčí areály nemovitostí (např. sportovní hřiště apod.), jejichž restituci je nutno též zvažovat z pohledu shora nastíněných kritérií uvedených v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 2518/2006“.
Sama existence sídliště, jako rozsáhlého souboru budov a pozemků, které spolu tvoří jeden funkční celek, sice bez dalšího nevylučuje vydání některých (např. okrajových) pozemků, ale vyžaduje mimořádně pečlivé zvážení konkrétních místních podmínek, potažmo toho, zda lze některý pozemek nebo jeho část oddělit bez toho, že by byla dotčena funkční propojenost jednotlivých staveb či ostatních pozemků, a dále bez toho, že by došlo k porušení některé z funkcí, které sídliště jako areál plní (bydlení, komunikace, odpočinek-relaxace atp.). Při posuzování toho, zda převáží konkrétní veřejný zájem nebo zájem restituční, bude nutno mít na paměti hledisko proporcionality, jež se mimo jiné projeví při tomto zvažování také s přihlédnutím k poměru výměr pozemků nárokovaných a celkové plochy sídliště . Třeba také zvažovat, zda vydání konkrétního pozemku s ohledem na jeho umístění v areálu sídliště brání nebo podstatně omezuje skutečné využití tohoto pozemku vlastníkem (oprávněnou osobou), tedy zda fakticky vylučuje jeho držbu a potažmo realizaci vlastnického práva v širším slova smyslu. V popsaných souvislostech je na místě zkoumat i možnost zemědělského a lesního využití, jakož i možnost zlepšení péče o tuto půdu (viz např. již citovaný rozsudek sp. zn. 28 Cdo 3063/2012).
V posuzované věci - argumentuje-li dovolatel nejenom funkční souvislostí předmětných dvou pozemků se stavbami, ale navíc i zatížením pozemků veřejným užíváním
- nelze pominout ani aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soudu k restituci pozemků, jež jsou takto veřejným statkem (srov. zejm. nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, či nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14) , podle níž je naturální restituce vyloučena zpravidla i tam, kde by vedla k situaci, v níž by restituent objektivně nemohl plně realizovat své vlastnické právo a užívat vydané pozemky způsobem odpovídajícím účelu restitucí vyjádřenému v preambuli a v ustanovení §1 zákona o půdě.
Pakliže v daném případě bylo zjištěno, že pozemek parc. č. 1770/147 v kat. území P. má rozlohu (jen) 368 m 2 , že tvoří větší část zatravněné plochy mezi domy čp., protějším bytovým domem a stavbou občanské vybavenosti čp., tudíž částečně plní funkci nezbytné míry zeleně obklopující bytový dům, a že podle platného územního plánu se tento pozemek nachází v ploše s funkčním využitím „čistě obytné“ v zastavitelném území se zvýšenou ochranou zeleně, nelze přisvědčit odvolacímu soudu, pokud dovodil, že je třeba oddělit geometrickým plánem tu část tohoto pozemku, která je nezbytně nutná pro užívání stavby na sousedním pozemku, s tím, že jen takto jeho oddělená část nemůže být vydána oprávněným osobám. Při svém rozhodnutí totiž odvolací soud dostatečně nezohlednil hledisko širší funkční souvislosti pozemku s okolními nemovitostmi (stavbami), ani hledisko využitelnosti id. podílu ve výši 1/48 tohoto pozemku každou z oprávněných osob, a to i s přihlédnutím k účelu restituce vyjádřenému v §1 zákona o půdě, a v neposlední řadě nevzal v úvahu ani veřejný zájem (jsou-li pozemky zatíženy veřejným užíváním). Je možné též připomenout, že v případě závěru o naplnění překážky bránící restituci obnovením vlastnického práva má oprávněná osoba právo na náhradu (srov. §11 odst. 2, §11a, §16 odst. 1 zákona o půdě), zatímco v případě vydání (stavbami či veřejným užíváním) zatížených pozemků nemůže oprávněná osoba své vlastnické právo plně realizovat, což v řadě případů vede jenom ke sporům mezi vlastníkem a obcí stran poskytování náhrady za toto omezení vlastnického práva (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 3624/13, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 332/2015). V daném případě k tomu navíc přistupuje okolnost, že vydáním id. podílů ve výši 1/48 pozemku pro každou oprávněnou osobu by se zakládalo zcela nevyhovující podílové spoluvlastnictví k tomuto pozemku, které by taktéž mohlo přinášet spory mezi spoluvlastníky (a to i spory soudní).
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem - jde-li o shora uvedenou otázku kritérií rozhodných pro určení, zda pozemek parc. č. 1770/147 v kat. území P. lze považovat za zastavěný ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, resp. zda tvoří s ostatními pozemky a stavbami jeden funkční celek (s případným zohledněním okolnosti, že pozemek má povahu veřejného statku, že je zatížen veřejným užíváním)
- správné není, a že závěr, k němuž odvolací soud dospěl při řešení otázky, zda lze id. 1/24 oddělené části tohoto pozemku vydat oprávněným osobám, resp. každé z nich její id. 1/48 podíl, je v rozporu jak s rozhodovací praxí dovolacího soudu (kromě již zmíněné judikatury srov. též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2720/2015, a ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4460/2015, byť byly vydány později než napadené rozhodnutí odvolacího soudu), tak i judikaturou Ústavního soudu, z níž dovolací soud při vydání těchto rozhodnutí vycházel (závěry uvedené v nálezu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/2014, ovšem odvolací soud nemínil respektovat, jak v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně uvedl; dále srov. již zmíněný nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14).
V dovoláním napadené části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterým byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. ve vztahu k pozemku parc. č. 1052/70 v kat. území K. a věc mu byla (i) v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení, a v napadeném výroku II., jímž odvolací soud potvrdil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba v části, jíž se žalobce domáhal určení, že účastníci ad 1) a ad 2) nejsou vlastníky každý k ideální 1/48 pozemku parc. č. 1052/70 v kat. území K., je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Je tomu tak proto, že na straně jedné se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že předmětem daného řízení je jen uplatněný nárok účastníků ad 1) a ad 2) na vydání id. 1/24 tohoto pozemku po původním vlastníkovi V. S., o němž soud prvního stupně rozhodl výrokem II. svého rozsudku, a na straně druhé rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k tomuto pozemku (částí výroku I.) zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V důsledku této vady řízení, která mohla mít (a v dané věci měla) za následek nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř., nemohl dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v těchto výrocích po věcné stránce přezkoumat.
Pokud dále dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že k id. 1/24 předmětných pozemků patřící původně V. S. „byl naplněn restituční titul podle ustanovení §6 odst. 1 písm. n) zákona o půdě“, pak v této části dovolání nevymezil, v čem spatřuje přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., neboť neuvedl, při řešení jaké otázky hmotného (či procesního práva) se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. která otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešená otázka má být tímto soudem posouzena jinak (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.); ohledně této námitky je tak dovolání neprojednatelné.
Protože rozsudek odvolacího soudu není v napadených výrocích správný a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud je v těchto výrocích v uvedeném rozsahu zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§243e odst. 1 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je v dalším řízení závazný (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.). V rozhodnutí, jímž se řízení končí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. dubna 2016
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu