Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25.10.2016, sp. zn. 5 Tdo 777/2016 [ usnesení / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2016:5.TDO.777.2016.1

sp. zn. 5 Tdo 777/2016-108 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 10. 2016 o dovolání obviněného P. T., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 2 To 55/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 61 T 22/2011, takto: Podle §265j tr. ř. se dovolání obviněného P. T. z a m í t á . Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Nejvyšší soud předně konstatuje předcházející průběh řízení, kdy obviněný P. T. byl za projednávanou trestnou činnost nejprve odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 16. 12. 2011, č. j. 61 T 22/2011-2494, a to jako uprchlý, společně s již odsouzeným P. N. pro zločin podvodu podle §205 odst. 1, odst. 5, písm. a) tr. zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 7 let se zařazením do věznice s ostrahou. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 9. 2012, č. j. 2 To 50/2012-2633, bylo mimo jiné odvolání obviněného P. T. jako nedůvodné zamítnuto. Obviněný P. T. byl na základě vydaného mezinárodního zatýkacího rozkazu ze dne 18. 6. 2013, č. j. 61 T 21/2011-2729, zatčen v Panamě a dne 30. 9. 2014 předán České republice k výkonu trestu odnětí svobody. Obviněný P. T. po doručení rozsudku v zákonné lhůtě podal návrh na zrušení rozsudku a na opakování hlavního líčení. Usnesením Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 31. 10. 2014, č. j. 61 T 22/2011-2820, byl ohledně obviněného P. T. zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 16. 12. 2011, č. j. 61 T 22/2011-2494, a rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 9. 2012, č. j. 2 To 50/2012-2633, jakož i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud v nich měla svůj podklad. 2. Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 9. 4. 2015, č. j. 61 T 22/2011-2944, byl obviněný P. T. uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že ve Z. a na jiných místech v České republice, Slovenské republice a v Rakousku v době nejméně od 1. 2. 2007 do listopadu roku 2009 v úmyslu od jiného vylákat finanční prostředky předstíral, že je jednatelem obchodní společnosti DETE, spol. s r. o., se sídlem Zlín, Masarykova 1013, PSČ 763 02, IČ: 269 41 546 (dále jen „DETE, spol. s r. o.“) P. N., neboť chtěl zatajit svou skutečnou totožnost z důvodu, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání pro obdobný trestný čin podvodu, jehož se dopustil v letech 2000 a 2001, přičemž se vydával za jednatele společnost DETE, spol. s r. o., podepisoval mandátní smlouvy, disponoval s bankovními účty společnosti vedenými u Raiffeisenbank, a. s., Praha, jménem obchodní společnosti DETE, spol. s r. o., a jménem P. N. nabízel v síti internet koupi a dovoz osobních motorových vozidel ze Spojených států Amerických, když se zájemci o tuto službu předstíral uzavření mandátní smlouvy, podle které měla společnost DETE, spol. s r. o., jako mandatář pro mandanta podle jeho pokynů vyhledat a koupit osobní motorové vozidlo a zajistit v nejkratším možném dohodnutém termínu přepravu zakoupeného vozidla z celého území Spojených států Amerických do České republiky, kde mělo být i s příslušnými doklady předáno kupujícímu, telefonicky a elektronicky z emailové adresy .......... předstíral, že předmětné vozidlo dosud nebylo dopraveno námořní dopravou do přístavu ve Spolkové republice Německo nebo dosud nebylo vydáno příslušnými celními orgány Spolkové republiky Německo k volnému pohybu zboží a 1/ dne 1. 2. 2007, kde předstíral uzavření mandátní smlouvy s poškozenou společností DAJBYCH, s. r. o., se sídlem Plzeň, U mlýna 23, PSČ 317 01, IČ: 626 22 099, zastoupenou jednatelem Ing. P. D., a na zakoupení a dopravu osobního motorového vozidla Toyota Tundra Crew Cab Limited-Gray, ............ do České republiky vylákal od poškozené dne 27. 6. 2008 částku 42 998 USD, což v přepočtu kurzu České národní banky k datu 27. 6. 2008 činí 655 333 Kč, jako úhradu kupní ceny vozidla, dále částku 48 000 Kč jako odměnu mandatáře a částku 27 460 Kč jako přepravní náklady z USA do SRN, tedy vylákal od poškozené společnosti celkem 730 793 Kč a s ohledem na skutečnost, že vozidlo do současné doby nebylo poškozené dodáno a nebyly ji ani vráceny peníze, způsobil tímto poškozené společnosti DAJBYCH, s. r. o., škodu ve výši 730 793 Kč, která byla částečně nahrazena vzájemným zápočtem dne 23. 3. 2009 částkou 9 211,18 USD, což v přepočtu kurzu České národní banky k datu 23. 3. 2009 činí 182 170 Kč, 2/ dne 5. 11. 2007 předstíral uzavření mandátní smlouvy s poškozenou společností PANAMETRIA CZ, s. r. o., se sídlem Praha 5, U Malvazinky 1198/8, PSČ 150 00, IČ: 270 94 022, zastoupenou zmocněncem JUDr. Evou Červenou, advokátkou se sídlem Drtinova 24, Praha 5 , a na zakoupení a dopravu osobního motorového vozidla Toyota Camry 2.4, .......... do České republiky vylákal od poškozené dne 5. 11. 2007 částku 24 000 Kč jako odměnu mandatáře, dne 21. 11. 2007 pak finanční částku 365 686,95 Kč jako kupní cenu vozidla, dne 22. 11. 2007 částku 26 600,41 Kč jako přepravní náklady z USA do SRN a dne 10. 12. 2007 částku 119 016,84 Kč jako clo a daň z přidané hodnoty, tedy od poškozené vylákal celkem částku 559 304,20 Kč, kdy s ohledem na skutečnost, že vozidlo bylo dne 30. 5. 2008 poškozené dodáno, přičemž daň z přidané hodnoty, si ponechal a tuto ani po urgencích dosud nevrátil, způsobil poškozené společnosti PANAMETRIA CZ, s. r. o., škodu ve výši 80 500 Kč, 3/ dne 9. 12. 2007 předstíral uzavření mandátní smlouvy s poškozeným L. F., a to na zakoupení a dopravu osobního motorového vozidla Chevrolet Corvette, .......... do České republiky, kdy vylákal od poškozeného dne 13. 12. 2007 finanční částku 52 000 Kč jako odměnu mandatáře, dne 11. 3. 2008 částku 357 000 Kč jako kupní cenu vozidla, dne 17. 3. 2008 částku 28 200 Kč jako přepravní náklady z USA do SRN, dne 15. 4. 2008 částku 106 000 Kč jako clo a daň z přidané hodnoty a dne 8. 12. 2008 částku 33 200 Kč jako doplatek kurzovního rozdílu amerického dolaru vůči koruně české, tedy vylákal od poškozeného celkem 598 400 Kč a s ohledem na skutečnost, že ač bylo vozidlo připraveno k převzetí v námořním přístavu ve Spolkové republice Německo již dne 16. 5. 2008, neučinil žádná opatření k jeho dopravě do České republiky a předání poškozenému, který až vlastní snahou a přičiněním vozidlo dohledal a převzal si dne 28. 1. 2009, čímž způsobil poškozenému škodu ve výši 33 200 Kč vylákáním kurzovního rozdílu a 1 250 EUR, což v přepočtu kurzu České národní banky k datu 28. 1. 2009 činí 34 200 Kč, jako úhradu parkovného v námořním přístavu v době od 16. 5. 2008 do 28. 1. 2009, tedy celkem způsobil poškozenému L. F. škodu ve výši 67 400 Kč, 4/ dne 10. 1. 2008 předstíral uzavření mandátní smlouvy s poškozeným S. R., a to na zakoupení a dopravu osobního motorového vozidla KIA Sorento, ......... do České republiky, když vylákal od poškozeného dne 8. 1. 2008 částku 24 000 Kč jako odměnu mandatáře, dne 2. 1. 2008 částku 218 541,96 Kč jako kupní cenu vozidla, doplatek odměny mandatáře a přepravní náklady z USA do SRN a dne 21. 2. 2008 částku 60 113,47 Kč jako clo a daň z přidané hodnoty, čímž vylákal od poškozeného celkem 302 655,43Kč a s ohledem na skutečnost, že vozidlo do současné doby nebylo poškozenému dodáno a nebyly mu vráceny peníze, způsobil tímto poškozenému S. R. škodu ve výši 302 655,43Kč, 5/ dne 28. 1. 2008 předstíral uzavření mandátní smlouvy s poškozenou společností Techtrade TT, s. r. o., se sídlem Lípa nad Orlicí 142, PSČ 517 21, IČ: 275 05 421, zastoupenou jednatelem Ing. J. B., a to na zakoupení a dopravu osobního motorového vozidla 2006 Ford Escape, ....... a jeho dopravu do České republiky, když vylákal od poškozeného postupně 48 000 Kč jako odměnu mandatáře a 8 880 USD jako úhradu kupní ceny vozidla, dopravného a cla a s ohledem na skutečnost, že po mnoha urgencích a vlastním přičiněním poškozeného bylo vozidlo poškozenému dodáno, přičemž sám dodání vozidla do České republiky dle mandátní smlouvy nezajistil a nepravdivě uváděl, že vozidlo nelze v přístavu převzít, způsobil tak poškozenému škodu ve výši 345 EUR, což v přepočtu kurzu České národní banky k datu 22. 10. 2008 činí částku 8 792 Kč, kdy tato částka je úhradou za parkovné v přístavu v době od 29. 7. 2008 do 22. 10. 2008, a dále obdobně pod záminkou dovozu dalšího osobního motorového vozidla vylákal od poškozeného částku 24 000 Kč jako iniciační poplatek při uzavření mandátní smlouvy, přičemž žádnou nabídku koupě požadovaného vozidla neučinil, kdy následně přestal komunikovat a takto získané peníze do současné doby nevrátil, čímž způsobil celkem poškozené společnosti Techtrade TT, s. r. o., škodu ve výši 32 792 Kč, 6/ dne 12. 3. 2008 předstíral uzavření mandátní smlouvy s poškozeným J. S., a to na zakoupení dvou osobních motorových vozidel 2006 Acura RSX, ......... a 2006 Acura RSX, ........... a jejich dopravu do České republiky, kdy vylákal od poškozeného dne 12. 3. 2008 částku 24 000 Kč jako odměnu mandatáře, dne 2. 6. 2008 částku 23 380 USD, což v přepočtu kurzu České národní banky k datu 2. 6. 2008 činí 376 909 Kč, jako kupní cenu vozidel a přepravní náklady a 24 000 Kč jako odměnu mandatáře a dne 7. 8. 2008 7 220 USD, což v přepočtu kurzu České národní banky k datu 7. 8. 2008 činí 112 509 Kč, jako úhradu daně z přidané hodnoty a cla, tedy celkem vylákal od poškozeného 537 418 Kč a s ohledem na skutečnost, že vozidla si poškozený sám v přístavu dohledal a převzal, způsobil poškozenému škodu tím, že částečně částkou ve výši 2 465 USD nezaplatil daň z přidané hodnoty, což v přepočtu kurzu České národní banky k datu 7. 8. 2008 činí 38 412 Kč, ačkoliv peníze na úhradu této daně přijal, a protože sám dodání vozidla do České republiky dle mandátní smlouvy nezajistil a nepravdivě uváděl, že vozidlo nelze v přístavu převzít, způsobil poškozenému škodu ve výši 685 EUR, což v přepočtu kurzu České národní banky k datu 10. 12. 2008 činí 17 742 Kč, kdy tato částka je úhradou za parkovné v přístavu v době od 8. 8. 2008 do 10. 12. 2008, tedy celkem způsobil poškozenému J. S. škodu ve výši 56 154 Kč, 7/ dne 20. 3. 2008 předstíral uzavření mandátní smlouvy s poškozeným V. R., a to na zakoupení osobního motorového vozidla 2008 Honda, ........ a jeho dopravu do České republiky, kdy vylákal od poškozeného postupně 48 000 Kč jako odměnu mandatáře a 41 650 USD jako úhradu kupní ceny vozidla, dopravného a cla a s ohledem na skutečnost, že po mnoha urgencích a vlastní snahou a přičiněním poškozeného bylo vozidlo poškozenému dodáno, přičemž sám dodání vozidla do České republiky dle mandátní smlouvy nezajistil a nepravdivě uváděl, že vozidlo nelze v přístavu převzít, čímž způsobil poškozenému škodu ve výši 244 EUR, což v přepočtu kurzu České národní banky k datu 30. 11. 2008 činí 6 151 Kč, kdy tato částka je úhradou za parkovné v přístavu v době od 1. 8. 2008 do 31. 11. 2008, čímž způsobil poškozenému V. R. škodu ve výši 6 151 Kč, 8/ dne 15. 4. 2008 předstíral uzavření mandátní smlouvy s poškozenou společností Agenturou gevak, s. r. o., se sídlem Věrovany, Rakodavy 233, PSČ 783 72, IČ: 278 17 083, zastoupenou jednatelem J. P., a to na zakoupení a dopravu osobního motorového vozidla Acura MDX do České republiky, kdy vylákal od poškozené dne 15. 4. 2008 částku 24 000 Kč jako odměnu mandatáře, dne 10. 6. 2008 částku 38 125 USD, což v přepočtu kurzu měn k datu 10. 6. 2008 činí 599 706,25 Kč jako kupní cenu vozidla a 24 000 Kč jako doplatek odměny mandatáře, dne 16. 6. 2008 částku 1 800 USD, což v přepočtu kurzu měn k datu 16. 6. 2008 činí 28 184,40 Kč jako přepravní náklady z USA do SRN a dne 22. 8. 2008 částku 12 337 USD, což v přepočtu kurzu měn k datu 22. 8. 2008 činí 203 017,67 Kč jako clo a daň z přidané hodnoty, tedy vylákal od poškozené celkem 878 908,32 Kč a s ohledem na skutečnost, že vozidlo do současné doby nebylo poškozené dodáno a nebyly ji ani vráceny peníze, způsobil tak poškozené společnosti Agentura gevak, s. r. o., škodu ve výši 878 908,32 Kč, 9/ dne 16. 4. 2008 předstíral uzavření mandátní smlouvy s poškozeným M. M., a to na zakoupení a dopravu osobního motorového vozidla Toyota Highlander, .......... do České republiky, kdy vylákal od poškozeného dne 23. 4. 2008 částku 24 000 Kč jako odměnu mandatáře, dne 19. 5. 2008 částku 22 600 USD, což v přepočtu kurzu měn k datu 19. 5. 2008 činí 363 475,80 Kč jako kupní cenu vozidla a 24 000 Kč jako doplatek odměny mandatáře, dne 21. 5. 2008 částku 29 950 Kč jako přepravní náklady z USA do SRN a dne 30. 9. 2008 částku 39 650 Kč jako clo a daň z přidané hodnoty, tedy vylákal od poškozeného celkem 481 075,80 Kč a s ohledem na skutečnost, že vozidlo do současné doby nebylo poškozenému dodáno a nebyly mu ani vráceny peníze, způsobil tímto poškozenému M. M. škodu ve výši 481 075,80 Kč, 10/ dne 9. 5. 2008 předstíral uzavření mandátní smlouvy s poškozeným J. F., zastoupeným zmocněnkyní JUDr. Janou Kašlíkovou, advokátkou se sídlem Rožnov pod Radhoštěm, Palackého 195, a to na zakoupení a dopravu osobního motorového vozidla Dodge Caliber, .......... do České republiky, kdy vylákal od poškozeného dne 12. 5. 2008 částku 24 000 Kč jako odměnu mandatáře, dne 7. 8. 2008 částku 210 470 Kč jako kupní cenu vozidla a doplatek odměny mandatáře, dne 18. 8. 2008 částku 30 150 Kč jako přepravní náklady z USA do SRN a dne 17. 9. 2008 částku 62 350 Kč jako clo a daň z přidané hodnoty, tedy vylákal od poškozeného celkem 326 970 Kč a s ohledem na skutečnost, že vozidlo do současné doby nebylo poškozenému dodáno a nebyly mu ani vráceny peníze, způsobil tímto poškozenému J. F. škodu ve výši 326 970 Kč, 11/ dne 20. 5. 2008 předstíral uzavření mandátní smlouvy s poškozeným M. S., zastoupeným zmocněncem JUDr. Petrem Novákem, advokátem se sídlem Brno, Kounicova 11 , a to na zakoupení a dopravu osobního motorového vozidla Dodge Caliber, ........ do České republiky, kdy vylákal od poškozeného dne 30. 5. 2008 částku 24 000 Kč jako odměnu mandatáře, dne 7. 8. 2008 částku 11 645 USD, což v přepočtu kurzu měn k datu 7. 8. 2008 činí 181 464,03 Kč jako kupní cenu vozidla a přepravní náklady z USA do SRN a 48 000 Kč jako doplatek odměny mandatáře, dne 23. 9. 2008 částku 3 600 USD, což v přepočtu kurzu měn k datu 23. 9. 2008 činí 58 978,80 Kč jako clo a daň z přidané hodnoty, tedy vylákal od poškozeného celkem 312 442,83 Kč a s ohledem na skutečnost, že vozidlo do současné doby nebylo poškozenému dodáno a nebyly mu ani vráceny peníze, způsobil tímto poškozenému M. S. škodu ve výši 312 442,83 Kč, 12/ dne 3. 6. 2008 předstíral uzavření mandátní smlouvy s poškozeným L. Š., a to na zakoupení a dopravu osobního motorového vozidla Hummer H3, ........ do České republiky, kdy vylákal od poškozeného dne 2. 6. 2008 částku 24 000 Kč jako odměnu mandatáře, dne 5. 6. 2008 částku 23 995 USD, což v přepočtu kurzu měn k datu 5. 6. 2008 činí 382 768,24 Kč jako kupní cenu vozidla a 24 000 Kč jako doplatek odměny mandatáře, dne 6. 6. 2008 částku 1 880 USD, což v přepočtu kurzu měn k datu 6. 6. 2008 činí 29 632,56 Kč jako přepravní náklady z USA do SRN, dne 9. 7. 2008 částku 128 810 Kč jako clo a daň z přidané hodnoty a dne 10. 12. 2008 částku 35 803 Kč jako doplatek kurzovního rozdílu, tedy vylákal od poškozeného celkem 625 013,80 Kč a s ohledem na skutečnost, že vozidlo do současné doby nebylo poškozenému dodáno a nebyly mu ani vráceny peníze, způsobil tímto poškozenému L. Š. škodu ve výši 625 013,80 Kč, 13/ dne 9. 6. 2008 předstíral uzavření mandátní smlouvy s poškozeným Ing. P. H., a to na zakoupení a dopravu osobního motorového vozidla Mitsubishi Outlander XLS V6, ........... do České republiky, kdy vylákal od poškozeného v červnu 2008 částku 550 000 Kč jako kupní cenu vozidla a přepravní náklady z USA do SRN, dne 17. 7. 2008 částku 159 091 Kč jako clo a daň z přidané hodnoty a dne 23. 7. 2008 částku 3 978 EUR, což v přepočtu kurzů měn k datu 23. 7. 2008 činí 94 517,28 Kč jako odměnu mandatáře, poplatek za homologaci vozidla a za dopravu ze SRN do České republiky, tedy vylákal od poškozeného celkem 803 608,28 Kč a s ohledem na skutečnost, že obžalovaný T. neuhradil clo, daň z přidané hodnoty a dopravní náklady a poškozený si sám vozidlo nalezl a převzal ve Spolkové republice Německo v přístavu B. a opětovně uhradil dne 4. 5. 2009 částku 8 700 EUR, což v přepočtu kurzu měn k datu 4. 5. 2009 činí 231 768 Kč, jako poplatky k tomu, aby si vozidlo mohl převzít, způsobil tímto poškozenému Ing. P. H. škodu ve výši 231 768 Kč, 14/ dne 17. 6. 2008 předstíral uzavření mandátní smlouvy s poškozeným M. Š., a to na zakoupení a dopravu osobního motorového vozidla Mercury Mariner Hybrid, ............... do České republiky, kdy vylákal od poškozeného dne 18. 6. 2008 částku 24 000 Kč jako odměnu mandatáře, dne 28. 8. 2008 částku 194 151 Kč jako kupní cenu vozidla a doplatek odměny mandatáře, dne 1. 9. 2008 částku 30 801 Kč jako přepravní náklady z USA do SRN, dne 25. 9. 2008 částku 63 330 Kč jako clo a daň z přidané hodnoty a dne 21. 1. 2009 částku 9 965 Kč jako doplatek kurzovního rozdílu, tedy vylákal od poškozeného celkem 322 247 Kč, kdy s ohledem na skutečnost, že vozidlo do současné doby nebylo poškozenému dodáno a nebyly mu ani vráceny peníze, způsobil tímto poškozenému M. Š. škodu ve výši 322 247 Kč, 15/ v přesně nezjištěné době v první polovině roku 2008 předstíral uzavření mandátní smlouvy s poškozeným M. D., a to na zakoupení osobního motorového vozidla Chevrolet Corvette Coupe 6,0 L, ........... a jeho dopravu do České republiky, kdy vylákal od poškozeného postupně 48 000 Kč jako odměnu mandatáře a 36 015 USD jako úhradu kupní ceny vozidla, dopravného a cla a s ohledem na skutečnost, že po mnoha urgencích a vlastním přičiněním poškozeného bylo vozidlo poškozenému dodáno, přičemž sám dodání vozidla do České republiky dle mandátní smlouvy nezajistil a nepravdivě uváděl, že vozidlo nelze v přístavu převzít, čímž způsobil poškozenému škodu ve výši 328 EUR, což v přepočtu kurzu České národní banky k datu 30. 11. 2008 činí 5 748 Kč, kdy tato částka je úhradou za parkovné v přístavu v době od 3. 7. 2008 do 31. 11. 2008, čímž způsobil poškozenému M. D. škodu ve výši 8 269 Kč, 16/ dne 7. 7. 2008 předstíral uzavření mandátní smlouvy s poškozenou společností W + H velkoobchod s. r. o., se sídlem Praha 9, Prosek, Libočanská 836/6, PSČ 190 00, IČ: 272 61 964, zastoupenou jednatelem P. H., a to na zakoupení a dopravu osobního motorového vozidla Mercedes Benz ML 350, ............. do České republiky, kdy vylákal od poškozené dne 17. 7. 2008 částku 24 000 Kč jako odměnu mandatáře a 20 000 USD, což v přepočtu kurzu měn k datu 17. 7. 2008 činí 291 960 Kč jako kupní cenu vozidla, dne 18. 7. 2008 částku 20 000 USD, což v přepočtu kurzu měn k datu 18. 7. 2008 činí 291 740 Kč jako doplatek kupní ceny vozidla, dne 21. 7. 2008 částku 24 000 Kč jako doplatek odměny mandatáře, dne 22. 7. 2008 částku 2 250 USD, což v přepočtu kurzu měn k datu 22. 7. 2008 činí 32 521,50 Kč jako přepravní náklady z USA do SRN a dne 27. 8. 2008 částku 4 000 USD, což v přepočtu kurzu měn k datu 27. 8. 2008 činí 66 452 Kč jako clo, tedy vylákal od poškozeného celkem 730 673,50 Kč a s ohledem na skutečnost, že obžalovaný T. řádně neuhradil clo a přepravní náklady a poškozený si sám vozidlo nalezl v SRN v přístavu B., kdy poté je převzal dne 7. 4. 2009 a opětovně uhradil poplatky a parkovné za 170 dní v celkové výši 1 427 EUR, což v přepočtu kurzu měn k datu 7. 4. 2009 činí 37 922,53 Kč, způsobil tímto poškozené společnosti W + H velkoobchod s. r. o., škodu ve výši 37 922,53 Kč, 17/ dne 8. 7. 2008 předstíral uzavření mandátní smlouvy s poškozeným J. Č., a to na zakoupení a dopravu osobního motorového vozidla Dodge Intrepid, .......... do České republiky, kdy vylákal od poškozeného dne 11. 7. 2008 částku 24 000 Kč jako odměnu mandatáře, dne 31. 7. 2008 částku 24 000 Kč jako doplatek odměny mandatáře a 26 698 Kč jako přepravní náklady z USA do SRN, dne 1. 8. 2008 částku 95 884 Kč jako kupní cenu vozidla a 24 000 Kč jako doplatek odměny mandatáře a dne 5. 9. 2008 částku 37 881 Kč jako clo a daň z přidané hodnoty a dne 15. 12. 2008 se pokusil vylákat od poškozeného částku 11 759 Kč jako doplatek kurzovního rozdílu, přičemž k dokonání skutku a ke způsobení škody nedošlo z toho důvodu, že poškozený tuto částku neuhradil a s ohledem na skutečnost, že vozidlo do současné doby nebylo poškozenému dodáno a nebyly mu ani vráceny peníze, způsobil tímto jednáním poškozenému J. Č. škodu ve výši 208 463 Kč a pokusil se způsobit další škodu ve výši 11 759 Kč, 18/ dne 21. 8. 2008 předstíral uzavření mandátní smlouvy s poškozenou společností HOKO-VH, s. r. o., se sídlem Vlčnov 666, PSČ 687 61, IČ: 269 18 862, zastoupenou zmocněncem J. V., a to na zakoupení a dopravu osobního motorového vozidla Acura, ............... do České republiky, kdy vylákal od poškozené dne 22. 8. 2008 částku 48 000 Kč jako odměnu mandatáře, dne 25. 8. 2008 částku 799 372 Kč jako kupní cenu vozidla a 24 000 Kč jako doplatek odměny mandatáře, dne 27. 8. 2008 částku 31 916,20 Kč jako přepravní náklady z USA do SRN, dne 22. 9. 2008 částku 83 283 Kč jako clo, dne 28. 10. 2008 částku 24 000 Kč jako doplatek odměny mandatáře a dne 14. 1. 2009 částku 16 149 Kč jako doplatek kurzovního rozdílu, tedy vylákal od poškozené celkem 1 026 720,20 Kč a s ohledem na skutečnost, že vozidlo do současné doby nebylo poškozené dodáno a nebyly ji ani vráceny peníze, způsobil tímto poškozené společnosti HOKO-VH, s. r. o., škodu ve výši 1 026 720,20 Kč, 19/ dne 15. 12. 2008 předstíral uzavření mandátní smlouvy s poškozeným L. H., a to na zakoupení a dopravu osobního motorového vozidla Subaru Impreza STi, ........... do České republiky, kdy vylákal od poškozeného dne 15. 12. 2008 částku 24 000 Kč jako odměnu mandatáře, dne 21. 1. 2009 částku 172 350 Kč jako kupní cenu vozidla a doplatek odměny mandatáře, dne 23. 1. 2009 částku 39 526 Kč jako přepravní náklady z USA do SRN a dne 17. 2. 2009 částku 61 339 Kč jako clo a daň z přidané hodnoty, tedy vylákal od poškozeného celkem 297 215 Kč a s ohledem na skutečnost, že vozidlo do současné doby nebylo poškozenému dodáno a nebyly mu ani vráceny peníze, způsobil tímto poškozenému L. H. škodu ve výši 297 215 Kč, 20/ v lednu 2009 předstíral P. T. na americké internetové stránce ..... pod číslem ........ v dražbě prodej osobního motorového vozidla Porsche 911 Carrera Cabrio 993, ..........., kdy od vydražitele G. O., dne 30. 3. 2009 vylákal 12 155,53 EUR, což v přepočtu kurzu měn k datu 30. 3. 2009 činí 333 912,40 Kč, jako kupní cenu vozidla a dne 31. 3. 2009 vylákal dalších 1 485 EUR, což v přepočtu kurzu měn k datu 31. 3. 2009 činí 40 659,30 Kč, jako provizi, pojistné a dopravní náklady do města B., přičemž do současné doby žádné vozidlo nedodal a takto získané peníze ani nevrátil, čímž způsobil poškozenému G. O. škodu ve výši 374 571,70 Kč, 21/ dne 29. 4. 2009 předstíral uzavření mandátní smlouvy s poškozeným A. S., zastoupeným zmocněnkyní JUDr. Monikou Landovou, advokátkou se sídlem 120 00 Praha 2, Ječná 1, a to na zakoupení a dopravu osobního motorového vozidla Subaru Impreza WRX, ........ do České republiky, kdy vylákal od poškozeného dne 7. 5. 2009 částku 24 000 Kč jako odměnu mandatáře a 380 000 Kč jako předpokládanou kupní cenu vozidla a dne 12. 5. 2009 částku 150 000 Kč jako přepravní náklady z USA do SRN, clo a daň z přidané hodnoty, tedy vylákal od poškozeného celkem 554 000 Kč a s ohledem na skutečnost, že řádně vozidlo dle mandátní smlouvy nedodal poškozenému do ČR, neuhradil přepravní náklady, clo a daň z přidané hodnoty a poškozený si sám vozidlo nalezl v SRN v přístavu B., kde je převzal dne 15. 9. 2009, takto dodatečně zjistil kupní cenu vozidla ve výši 17 279 USD, což v přepočtu kurzu měn k datu 12. 5. 2009, kdy bylo vozidlo zakoupeno, činí 337 787 Kč, kdy tak byl nucen uhradil parkovné v době od 22. 6. 2009 do 15. 9. 2009 v celkové výši 505,75 EUR, což v přepočtu kurzu měn k 15. 9. 2009 činí 12 810 Kč, a způsobil tak poškozenému A. S. škodu ve výši 229 023 Kč, Za popsaný zločin byl obviněný P. T., odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání sedmi (7) let se zařazením pro výkon tohoto trestu podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obžalovanému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným: - PANAMETRIA CZ, s. r. o., Praha 5, U Malvazinky 1198/8, IČ: 27094022, částku 4 471,97 USD, - S. R., částku 302 655 Kč, - Techtrade TT, s. r. o., Lípa nad Orlicí 142, IČ: 27505421, částku 24 000 Kč a 695 EUR, - J. S., částku 2 465 USD a 685 EUR, - V. R., částku 6 151 Kč, - Agentuře gevak, s. r. o., Věrovany, Rakodavy 233, IČ: 27817083, částku 52 262 USD a 18 885 Kč, - M. M., částku 481 075,80 Kč s ročním úrokem z prodlení ve výši - 10,50 % z částky 24 000 Kč od 24. 4. 2008 do 19. 5. 2008, z částky 411 475,80 Kč od 20. 5. 2008 do 21. 5. 2008, - 10,50 % z částky 441 425,80 Kč od 22. 5. 2008 do 30. 6. 2008, - 10,75 % z částky 441 425,80 Kč od 1. 7. 2008 do 30. 9. 2008, z částky 481 075,80 Kč od 1. 10. 2008 do 31. 12. 2008, - 9,25 % z částky 481 075,80 Kč od 1. 1. 2009 do 30. 6. 2009, - 8,50 % z částky 481 075,80 Kč od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2009, - 8,00 % z částky 481 075,80 Kč od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2011, - 7,75 % z částky 481 075,80 Kč od 1. 7. 2011 do zaplacení s tím, že pokud bude prodlení trvat i po prvním dni následujícího kalendářního pololetí, je obžalovaný povinen platit v každém dalším kalendářním pololetí, ve kterém prodlení trvá, roční úrok z prodlení ve výši repo sazby stanovené ČNB a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí zvýšené o sedm procentních bodů, vše do tří dnů od doručení rozsudku, - J. F., částku 326 970 Kč, - M. S., částku 312 442 Kč, - L. Š., částku 25 875 USD a 212 613 Kč, - Ing. P. H., částku 204 091 Kč, - M. Š., částku 322 247 Kč, - W + H velkoobchod s. r. o., Praha 9, Prosek, Libočanská 836/6, IČ: 27261964, částku 37 922,53 Kč, - J. Č., částku 208 463 Kč, - HOKO-VH, s. r. o., Vlčnov 666, IČ: 26918862, částku 1 026 720,20 Kč, - L. H., částku 297 215 Kč, - G. O., částku 13 640,53 EUR, - A. S., částku 229 023 Kč, - DAJBYCH, s. r. o., Plzeň, U Mlýna 23, IČ: 62622099, - částku ve výši 473 163 Kč s ročním úrokem z prodlení ve výši - 10,75 % od 5. 11. 2008 do 31. 12. 2008, - 9,25 % od 1. 1. 2009 do 30. 6. 2009, - 8,50 % od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2009, - 8 % od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2010, - 7,75 % od 1. 7. 2010 do 31. 12. 2010, - 7,75 % od 1. 1. 2011 do 30. 6. 2011, - 7,75 % od 1. 7. 2011 do 31. 12. 2011, - 7,75 % od 1. 1. 2012 do 30. 6. 2012, - 7,50 % od 1. 7. 2012 do 25. 9. 2012, - částku ve výši 75 460 Kč s ročním úrokem z prodlení ve výši - 9,25 % od 1. 1. 2009 do 30. 6. 2009, - 8,50 % od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2009, - 8 % od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2010, - 7,75 % od 1. 7. 2010 do 31. 12. 2010, - 7,75 % od 1. 1. 2011 do 30. 6. 2011, - 7,75 % od 1. 7. 2011 do 31. 12. 2011, - 7,75 % od 1. 1. 2012 do 30. 6. 2012, - 7,50 % od 1. 7. 2012 do 25. 9. 2012, a dále s úrokem z prodlení ve výši, která odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné vždy pro první den příslušného kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, zvýšené o 7 % bodů z částky 473 163 Kč a z částky 75 460 Kč, od 26. 9. 2012 do zaplacení. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli se zbytkem nároku na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních V. R., Agentura gevak, s. r. o., W + H velkoobchod s. r. o. 3. Vrchní soud v Olomouci, který jako soud odvolací projednal odvolání obviněného, rozhodl usnesením ze dne 20. 10. 2015, č. j. 2 To 55/2015-3053, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 10. 2015, č. j. 2 To 55/2015-3053, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Petra Hlaváče dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovoláním obviněný napadl výrok o vině a dále všechny navazující výroky. Obviněný v úvodu svého poměrně obsáhlého dovolání nejprve stručně shrnul všechny své námitky, které dále podrobně rozvedl. Obviněný soudům nižších stupňů vytkl, že se v řízení, jež předcházelo vydání dovoláním napadeného rozhodnutí, dopustily závažných pochybení, když zejména od samého počátku naprosto nesprávně hodnotily právní otázku, zda jeho jednání vůbec naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu a nejedná se o věc občanskoprávní. Obviněný soudům nižších stupňů dále vytkl, že nesprávně a vadně hodnotily subjektivní stránku u obžalovaného skutku. Soudy podle obviněného nevedly dokazování vyčerpávajícím způsobem tak, aby byl nade vší pochybnost objasněn skutkový stav, dále opomenuly hodnotit provedené důkazy, jež jsou důležité pro rozhodnutí o vině, a provedené důkazy hodnotily v extrémním rozporu s jejich faktickým obsahem. Soudy nižších stupňů se tak dopustily porušení práva obviněného na spravedlivý proces, jež mu garantuje čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a také porušily ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. 5. K námitce nesprávného právního posouzení skutku obviněný v podrobnostech uvedl, že odvolací soud porušil trestní řád, když nezákonně zamítl jeho odvolání, i když byly prezentovány nové neprovedené listinné důkazy a také křivá svědecká výpověď svědka R., kdy tyto nové důkazy byly soudy zcela opomíjeny. Odvolací soud podle názoru obviněného zcela evidentně opomenul, že pro předmětnou věc je zásadní rozlišení mezi podvodným jednáním a jednáním sobeckým, možná amorálním, odporujícím dobrým mravům, když jak obviněný namítal v odvolání, je právní kvalifikace jeho jednání v intencích zvlášť závažného zločinu podvodu podle §205 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku minimálně předčasná. Obviněný soudům nižších stupňů především vytýká, že zcela rezignovaly na prokázání jeho podvodného úmyslu, tedy na zjišťování, jak naložil s vyinkasovanými zálohami od zákazníků (poškozených), zda obviněný učinil nějaká opatření směřující k dodání vozidel, jaká byla jeho majetková situace, resp. majetková situace DETE, spol. s r. o. Soudy naopak zcela nesprávně vyhodnotily, že k prokázání podvodného úmyslu postačuje doložení skutečnosti, že obviněný nedostál svým smluvním závazkům a poškozeným vozidla nedodal. Obviněný namítá, že tento přístup je nesprávný a vedl k nedostatečnému dokazování, které vyústilo ve skutkových zjištěních, jež jsou v extrémním rozporu s obsahem důkazů obsažených ve spise. Domněnku soudů, že obviněný P. T. jednal v podvodném úmyslu, pak podle jejich názoru potvrzuje i skutečnost, že po údajném spáchání předmětného skutku obviněný uprchl do zahraničí. Obviněný dále odkázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 1967, sp. zn. 3 Tz 5/67, uveřejněné pod č. 54/1967 Sb. rozh. tr.; nález Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2002, sp. zn. III. ÚS 575/01, uveřejněný pod č. 58 ve sv. 26 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, uveřejněný pod č. 42 ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS ČR), podle které je nutné prokázat přítomnost podvodného úmyslu již v době uzavírání smlouvy, kdy nejde o podvod, pokud se dlužník rozhodne nesplnit závazky až v průběhu jejich realizace. Soudy nižších stupňů tak zcela pominuly základní náležitosti směřující k naplnění skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu podvodu, když aplikovaly příslušné ustanovení trestního zákoníku způsobem, který neodpovídá judikatorní praxi a zákonu. 6. K námitce extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními obviněný uvedl, že dokazování bylo ze strany soudů nižších stupňů vedeno zcela nesprávným směrem, a to v návaznosti na nesprávný právní názor. Dovolatel dále zdůrazňuje, že je na místě zabývat se otázkou volného hodnocení důkazů. K tomu odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08, uveřejněný pod č. 65 ve sv. 52 Sb. nál. a usn. ÚS ČR a na judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k §250 tr. zákoníku a §209 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. z.“). Konkrétně k ustanovení §250 tr. zákoníku dovolatel uvádí, že v případě skutkové podstaty podvodu je stěžejní prokázat obviněnému subjektivní stránku úmyslu (nejméně nepřímého), že ještě před započetím věcně projednávané transakce pojal úmysl druhého podvést a nedodržet, co bylo ujednáno. Pokud by obviněný nepojal úmysl uvést druhého v omyl před zahájením samotného jednání s protistranou, pak se nemůže jednat o omyl. K dokonání trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku nestačí samotné podvodné jednání, tj. uvedení někoho v omyl nebo využití jeho omylu, nýbrž musí být pachatel nebo někdo jiný obohacen. Dovolatel k tomu namítá, že pokud jde o prokázání subjektivní stránky jednání obviněného v tom směru, zda jednal či nejednal od samého počátku s podvodným úmyslem, tak zde je stěžejním bodem fakt, zda zakoupil vozidla vybraná na základě nabídek kupujícími mandanty na základě uzavřených mandátních smluv. Pro skutkovou podstatu podvodu je nezbytné, aby obviněný na počátku pojal úmysl se obohatit, tedy v tomto případě nezakoupit vybraná a objednaná vozidla. Tento úmysl je však spolehlivě vyvrácen nákupy vozů v USA jménem mandantů u dílčích útoků č. 4/, 10/, 11/, 12/, 14/, 17/ a 18/. 7. K výrokům o vině u dílčích útoků pod č. 4/, 10/, 11/, 12/, 14/, 17/ a 18/ obviněný ve svém dovolání namítá následující: - K dílčímu útoku č. 4/ (poškozený S. R.) dovolatel namítl, že automobil byl zakoupen v USA na základě výběru mandanta, k tomu odkazuje na platbu do USA, která byla provedena dne 24. 1. 2008. Doprava z USA do SRN byla objednána dne 25. 1. 2008. K tomu obviněný odkazuje na LCL Booking Confirmation. Dále obviněný uvedl, že automobil nebyl dovezen, neboť mandant neuhradil náklady spojené s Duplicate of Tittle (správně „Title“), který chyběl. - K dílčímu útoku č. 10/ (poškozený J. F.) dovolatel namítl, že úhrada do USA byla provedena na základě požadavku klienta. K tomu odkázal na výpis z účtu s platbou ze dne 8. 8. 2008. - K dílčímu útoku č. 11/ (poškozený M. S.) dovolatel namítl, že vozidlo bylo zaplaceno do USA a přepraveno do SRN. Příjezd vozu byl potvrzen spedicí LPL Logistic na č. l. 295 a 296 spisu. - K dílčímu útoku č. 12/ (poškozený L. Š.) dovolatel namítl, že vozidlo bylo zaplaceno do USA a přepraveno do SRN. K tomu odkázal na LCL Booking Confirmation ze dne 16. 6. 2008. - K dílčímu útoku č. 14/ (poškozený M. Š.) dovolatel namítl, že vozidlo bylo do USA zaplaceno dne 29. 8. 2008 a přepraveno do SRN. K tomu odkázal na LCL Booking Confirmation ze dne 5. 9. 2008 a potvrzení spedice na č. l. 302 – 304 spisu. - K dílčímu útoku č. 17/ (poškozený J. Č.) dovolatel namítl, že vozidlo bylo do USA zaplaceno a bylo přepraveno do SRN. K tomu odkázal na potvrzení spedice LCL Logistic na č. l. 299 – 300 spisu. - K dílčímu útoku č. 18/ (poškozená společnost HOKO-VH, s. r. o.) dovolatel namítl, že automobil byl zaplacen dne 26. 8. 2008 a přepraven do SRN. K tomu odkázal na LCL Booking Confirmation ze dne 28. 8. 2008 a potvrzení spedice ze SRN na č. l. 291 – 293 spisu. Uvedené dovolatel uzavřel s tím, že všech 7 vozidel v uvedených dílčích útocích bylo zakoupeno v USA ihned po výběru vozu mandantem. Tato okolnost podle dovolatele vyvrací skutkovou podstatu trestného činu podvodu, neboť není naplněna subjektivní stránka trestného činu, a to obohatit se na počátku na úkor mandanta – kupujícího. Pokud následně vznikla nějaká škoda na základě okolností obchodní transakce, např. nepředáním plné moci pro celní odbavení v SRN, není tato škoda obohacením, neboť majitelem vozu byl mandant a držitelem vozu spedice v SRN včetně Certificate of Title. 8. Dovolatel se dále vyjádřil k ostatním dílčím útokům. K dílčím útokům pod č. 1/, 8/, 9/ a 20/ uvedl, že byly v procesu nákupu z důvodu nedodání vozu ze strany dealera v USA, relistu ze strany aukce nebo prodeje v USA před příchodem platby z ČR. U dílčích útoků pod č. 1/, 8/ a 20/ se čekalo na vratku platby z ČR. Mandatář neručí za chybné rozhodnutí mandanta a třetího subjektu. K dílčím útokům pod č. 2/, 3/, 5/, 6/, 7/, 15/, 16/ a 21/ dovolatel uvedl, že jsou to přeplatky a nedoplatky transakce, které vznikly z důvodů změny rozhodnutí mandantů o způsobu celního odbavení v SRN s DPH nebo bez DPH. Skladné jde vždy k tíži mandanta z titulu §566 obchodního zákoníku s ustanovením, že nákup vozu je jménem mandanta a na jeho účet a taktéž mandatář neručí za chyby třetího subjektu. K tomu dovolatel namítá, že jednatel firmy DETE, spol. s r. o., musel vratky těchto částek vyúčtovat až poté, co obviněný ve společnosti ukončil v květnu 2009 činnost externího poradce. Obviněný totiž nebyl z titulu jeho funkce oprávněn cokoli mandantům vyplácet. Obviněný uvedené námitky uzavřel tak, že u předmětných dílčích útoků nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu podvodu, neboť nenastalo žádné obohacení. Pokud auta zůstala v SRN, bylo to až na základě okolností, které vznikly až v průběhu závazkového vztahu z titulu mandátní smlouvy. Právní kvalifikace uvedených skutků je tedy od počátku trestního řízení vadná. Proto i kdyby soudy dovodily trestní odpovědnost obviněného, mohlo by se jednat pouze o trestný čin poškozování věřitele podle §256 tr. zákona. K tomu obviněný odkazuje na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 5 To 65/02, uveřejněný č. 53/2003 Sb. rozh. tr. 9. Dovolatel v rámci své další námitky uvedl, že rozhodování soudů nižších stupňů bylo stiženo naprostým přehlížením kontraktačních ujednání, příslušných listinných nebo navrhovaných listinných důkazů a vyjádření ze strany firmy CFR Line z USA, spedice ze SRN, přehledem zahraničních plateb s kopiemi platebních příkazů. Tyto důkazy byly jako nadbytečné zamítnuty bez bližšího odůvodnění. Tím došlo ke zkrácení práva na obhajobu obviněného. V rozsudku nalézacího soudu se vůbec nenachází 5 základních smluvních ujednání, které obviněný podrobně uváděl při své výpovědi dne 9. 4. 2015. Právě kontraktační ujednání podle mandátní smlouvy je klíčovou okolností všech transakcí, neboť veškeré kroky transakcí vyžadují součinnost mandantů. Veškeré dovozy automobilů byly realizovány v letech 2004 až 2009 na bázi mandátních smluv jménem kupujících a na jejich účet, jak ukládá §566 obchodního zákoníku. Vyžaduje-li zařízení záležitostí uskutečnění právních úkonů jménem mandanta, je mandant podle §568 odst. 3 obchodního zákoníku a podle mandátní smlouvy povinen vystavit včas plnou moc. Právním úkonem v předmětném skutku bylo celní odbavení v SRN s daní nebo bez daně. Podle §573 obchodního zákoníku mandatář neručí za chyby třetího subjektu, což může být přepravce, spedice, aukce, celní úřad v SRN, atd. Právě z důvodu neobdržení plných mocí ze strany mandantů nebylo možné automobily, které byly v SRN, vyzvednout, celně odbavit v SRN a dovézt do České republiky. Toto se týká dílčích útoků pod č. 11/, 12/, 14/, 17/ a 18/. To potvrzují výpovědi svědkyně J. H. a svědka R. M. Obviněný vytýká nalézacímu soudu, že na straně 35 svého rozsudku účelově tvrdí, že potřeba plných mocí nebyla prokázána. Plná moc je z titulu mandatáře obecně potřeba pro každé celní odbavení jak v ČR, tak v zahraničí. V uzavřených mandátních smlouvách byla obsažena plná moc pouze pro přepravu do ČR, nikoli pro celní odbavení. Celní odbavení v SRN bylo vždy po dohodě smluvních stran na základě plné moci mandanta na 3 listech. 10. Dovolatel v rámci další námitky vytkl nalézacímu soudu, že neobjasnil veškeré okolnosti obchodních transakcí tak, jak mu ukládá §2 odst. 5 tr. ř. Obviněný k tomu uvedl, že měl řádné ústní pověření zajišťovat objednávky a nákupy vozů z USA, protože jednatel firmy DETE, spol. s r. o., P. N. neměl s nákupy aut žádné zkušenosti. Obviněný měl pověření jak k vypsání mandátní smlouvy a jejímu odeslání faxem nebo e-mailem, tak k vyhledávání a nákupu aut v USA. Měl také přístup k platbám do USA, které musely být odeslány ihned po nákupu aut v USA. Nalézací soud podle názoru obviněného zcela nesprávně určuje počet spáchaných dílčích útoků, kdy z 21 dílčích útoků v rozsudku pouze u 3 vozů nebyla vozidla dovezena do SRN, neboť dealeři v USA, vybraní mandanty, auta prodali, než přišla platba do USA. V jednom případě došlo k relistu na aukci z důvodu pozdní platby mandanta. Okolnost, že 5 vozidel nebylo dovezeno, nastala až po odchodu obviněného ze společnosti DETE, spol. s r. o., kdy nebyl jejím vlastníkem a nebyl k firmě nijak vázán. Dovolatel dále uvedl, že některá odůvodnění rozsudku nalézacího soudu jsou nesprávná a účelová tak, aby údajná škoda byla co nejvyšší ve svém součtu z důvodu právní kvalifikace zločinu podvodu. Pokud se v napadeném usnesení odvolacího soudu a v rozsudku nalézacího soudu označené obchody neprovedly ke spokojenosti mandantů (u dílčích útoků č. 4/, 10/, 11/, 12/, 14/, 17/ a 18/) a některým vznikla škoda jejich nečinností, v žádném případě tato škoda není obohacením, jak předpokládá právní kvalifikace podvodu podle §209 tr. zákoníku, neboť auta byla v SRN deklarována na jména kupujících. Jednání obviněného, kdy postupoval podle mandátní smlouvy, nemá trestněprávní charakter, a jedná se o účelové odsouzení obviněného ze strany nalézacího soudu. Obviněný vytkl odvolacímu soudu, že potvrdil rozsudek nalézacího soudu a se skutkovými zjištěními nalézacího soudu se ztotožnil, čímž došlo k porušení §2 odst. 5 tr. ř. Odvolací soud zkrátil právo obviněného na obhajobu, když zamítl jeho odvolání, neprovedl zcela nové listinné důkazy a dokonce použil křivou výpověď poškozeného S. R. u skutku č. 4/. Dovolatel dále uvedl, že všichni mandanti byli vyzváni spedicemi ze SRN k vyzvednutí vozů a měli cca 5 měsíců na realizaci jejich přepravy do ČR za použití firmy DELTA Trans U. B., případně aby použili svého přepravce. Všechna vozidla, která byla v SRN, byla až do 30. 8. 2009 deklarována na jména majitelů. Z důvodu nečinnosti mandantů začal přepravce – společnost CFR Line vozidla prodávat v zájmu úhrady plateb za dopravu, které se vždy hradily v rámci celního odbavení po obdržení plných mocí od mandantů. Ty však u dílčích útoků č. 11/, 12/, 14/, 17/ a 18/ nebyly mandatáři zaslány tak, jak to bylo nezbytné a dohodnuté podle mandátní smlouvy. 11. Dovolatel se dále podrobněji vyjádřil k výrokům o vině u dílčích útoků (přesněji dílčích útoků či aktů) č. 1/, 2/, 3/, 5/, 6/, 7/, 8/, 13/, 15/, 16/, 20/ a 21/: - K dílčímu útoku č. 1/ obviněný uvedl, že mandátní smlouva byla uzavřena dne 1. 2. 2007, v polovině roku 2008 byl realizován požadavek na ojetý automobil Toyota Tundra Crew Cab Limited, byla provedena platba do USA, ale dříve než platba přišla, firma vozidlo prodala. Mandant chtěl následně počkat na další obdobný model u téhož dodavatele. Protože nebyl automobil po pár měsících ze strany dealera dodán, chtěl mandant vrátit peníze. Obviněný ukončil činnost pro společnost DETE, spol. s r. o., v květnu 2009 a není mu známo, zda byla platba vrácena či nikoli. Výběr vozidla byl podle uzavřené mandátní smlouvy plně na mandantovi a podle ustanovení obchodního zákoníku mandatář neručí za chybu třetího subjektu, s čímž byl mandant podpisem smlouvy srozuměn. Požadavek na obviněného jako externího poradce je neoprávněný. Jako důkaz právě uvedeného obviněný odkazuje na procesní spis v projednávané věci. - K dílčímu útoku č. 2/ obviněný uvedl, že automobil byl řádně dovezen do ČR a předán dne 30. 5. 2008. Požadavek je neoprávněný, neboť není započítaná homologace v ceně 30 000 – 35 000 Kč. Mandant se musí s požadavkem obracet na mandatáře. - K dílčímu útoku č. 3/ obviněný uvedl, že automobil byl řádně dovezen, kupující si ho sám vyzvedl v SRN. Částka 67 400 Kč je neoprávněná, neboť mandatář neručí za chybu třetího subjektu a dovoz je jménem mandanta na jeho účet. - K dílčímu útoku č. 5/ obviněný uvedl, že automobil byl řádně dovezen. Požadavek je neoprávněný, neboť skladné jde vždy k tíži mandanta, iniciační poplatek je nevratný a skladné činilo pouze 8 792 Kč. - K dílčímu útoku č. 6/ obviněný uvedl, že dva automobily byly řádně dovezeny do SRN a kupující si je sám na základě svého požadavku vyzvedl. Požadavek na parkovné je neoprávněný, neboť nákup vozidel podle mandátní smlouvy je jménem mandanta na jeho účet. Oprávněný je pouze přeplatek ve výši 38 412 Kč, který vznikl změnou požadavku na celní odbavení, který si musí mandant uplatňovat u mandatáře. - K dílčímu útoku č. 7/ obviněný uvedl, že automobil byl řádně dovezen do SRN. Požadavek na skladné je neoprávněný podle uzavřené mandátní smlouvy a §566 a §573 obchodního zákoníku, neboť si kupující automobil vyzvedl sám jako majitel vozu. - K dílčímu útoku č. 8/ obviněný uvedl, že automobil nebyl dodán dealerem. Mandatář podle §573 obchodního zákoníku a mandátní smlouvy neručí za chyby třetích stran. Požadavek je neoprávněný, neboť obviněný ukončil v květnu 2009 činnost pro společnost DETE, spol. s r. o., a neví, jaké byly dohody s jednatelem společnosti. - K dílčímu útoku č. 13/ obviněný uvedl, že požadavek ze strany mandanta je neoprávněný, neboť si sám jako kupující vyzvedl vozidlo a jednal přímo s jednatelem společnosti. V době působení obviněného ve společnosti DETE, spol. s r. o., nebyla zaslána plná moc potřebná pro celní odbavení a z toho důvodu nemohl být automobil celně odbaven. Požadavek na částku 8 700 EUR může poškozený uplatňovat vůči společnosti DETE, spol. s r. o., neboť obviněný není oprávněn cokoli za společnost vracet, a to z titulu jeho právního postavení do května 2009. - K dílčím útokům č. 15/ a č. 16/ obviněný uvedl, že požadavek je neoprávněný, neboť si kupující automobil, který byl řádně dovezen a celně odbaven vyzvedával sám. Skladné jde k tíži mandanta. Nákup vozidla je jménem klienta a na jeho účet, mandatář neručí za chybu třetího subjektu. - K dílčímu útoku č. 20/ obviněný uvedl, že automobil byl nakupován na aukci v USA na základě nabídky ceny ze strany mandanta. Kupující zaplatil pozdě, proto byl na aukci realizován relist s pokutou 10 % z ceny vozu za pozdní platbu. Mandantovi bylo nabídnuto zrušení aukce a vrácení platby, to odmítl s tím, že chce auto znovu dražit. Podruhé se nepodařilo auto koupit a čekalo se na vrácení platby z USA. Mandatář neručí za chyby třetího subjektu. Obviněný ve společnosti DETE, spol. s r. o., nepůsobil od května 2009 a nebyl z titulu externího poradce oprávněn cokoli vracet. Jako důkaz právě uvedeného obviněný odkazuje na procesní spis v projednávané věci. - K dílčímu útoku č. 21/ obviněný uvedl, že automobil byl řádně dovezen a celně odbaven na rozdíl od zcela chybné formulace v rozsudku. Kupující si auto vyzvedával sám v SRN. Požadavek je zcela neoprávněný, neboť nákup vozu je jménem klienta a na jeho účet. Rozdíl v kupní ceně vozu je standardní odměnou pro brokery v USA, kdy auto je na aukci draženo do max. ceny nabídnuté mandantem. Skladné jde k tíži mandanta podle ustanovení mandátní smlouvy a obchodního zákoníku. Své námitky k těmto dílčím útokům obviněný uzavřel s tím, že všechny uvedené důkazy svědčí o tom, že nebyly spáchány s podvodným úmyslem, ale striktně podle uzavřených mandátních smluv, kdy je vždy nezbytná součinnost a iniciativa mandantů. Mandanti byli majitelé vozů a veškeré poplatky šly k jejich tíži. Vybraná auta byla vždy řádně uhrazena do USA a přepravena do SRN. Pokud byly posléze okolnosti, které zabránily dovozu vozu do ČR, jako je potřebná plná moc pro právní úkon, jako je celní odbavení, tak tyto okolnosti nastaly až po uzavření mandátní smlouvy. Tato skutečnost vylučuje aplikaci právní kvalifikace podvodu. 12. Rozhodování nalézacího i odvolacího soudu bylo podle názoru dovolatele stiženo naprostým přehlížením zejména listinných důkazů, jako jsou potvrzení spedicí ze SRN o dovozech aut do přístavu, plateb do USA a zamítnutí kopií a přehledů zahraničních plateb, kontraktačního ujednání podle mandátních smluv. Tím bylo závažným způsobem zkráceno právo obviněného na obhajobu a jeho právo na spravedlivý proces. 13. Obviněný dále v rámci svého dovolání vytkl soudům nižších stupňů závažná pochybení a nesprávnosti dokazování. Odvolací soud neprovedl listinné důkazy, a to výpisy z účtu platbami za vozidla do USA u dílčích útoků č. 4/, 10/, 12/, 14/ a 18/, které nebyly čteny, ač to bylo obviněným v odvolání požadováno. Dále odvolací soud neprovedl listinné důkazy s potvrzením spedicí o deklarování vozidel na jména mandantů do 30. 9. 2009 K dílčím útokům č. 4/, 11/, 12/, 14/, 17/ a 18/, jak bylo obhajobou požadováno. Dovolatel dále uplatnil námitku vůči výpovědi odsouzeného P. N. uvedené na str. 19 rozsudku nalézacího soudu, že obviněný měl vybrat z účtu společnosti DETE, spol. s r. o., veškeré peníze, přičemž odsouzený N. konkrétně uvedl částku 300 – 400 000 Kč. Podle dovolatele je tvrzení odsouzeného N. lživé, neboť za tyto peníze byly odbaveny poslední dva automobily v SRN před odjezdem dovolatele z ČR. Dovolatel však nebyl žádným soudem k tomuto důkazu nijak dotázán. V tom obviněný spatřuje pochybení obou soudů nižších stupňů podle §2 odst. 5 tr. ř. Doznání odsouzeného P. N. v tom, že se cítí být zodpovědný za chybné požadavky mandantů nezbavuje orgány činné v trestním řízení, aby zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou pochybnosti. Další pochybení dovolatel spatřuje v tom, že soudy nečetly kontraktační ujednání, podle kterého postupovali jak mandanti, tak mandatář společnost DETE, spol. s r. o., a to ujednání, že o celním odbavení vozidel musela být uzavřena dohoda a předloženy správně vyplněné plné moci. Pokud k tomu nedošlo, tak si mandanti realizovali v mnoha případech dovoz vozidel sami do ČR. Další porušení §2 odst. 5 tr. ř. dovolatel spatřuje v tom, že oba soudy nižších stupňů nevidí u dílčího útoku č. 4/ křivou výpověď svědka S. R. Nalézací soud v rozsudku uvádí nepravdivé tvrzení, že se tento údajný poškozený dozvěděl až v lednu 2009 o tom, že jím vybrané vozidlo nemá Certificate of Title, přitom ve spise je dopis z USA z června 2008 od jeho známého o tom, že jeho vozidlo nemá potřebné dokumenty pro export z USA. Na toto obviněný výslovně upozornil odvolací soud, leč bezvýsledně. Dovolatel vytkl oběma soudům nižších stupňů, že celé řízení se neslo v duchu odmítání provést a hodnotit důkazy svědčící ve prospěch obviněného, naopak důkazy svědčící údajně v jeho neprospěch jsou hodnoceny takovým způsobem, aby skutková zjištění odrážela variantu skutkového stavu, která je pro obviněného nejméně příznivá. Takový postup je zjevným porušením čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Dovolatel dále vytkl soudům nižších stupňů, že se s argumentací a s novými důkazy obhajoby řádně nebo vůbec nevypořádaly a výše uvedeným hodnocením důkazů dosáhly extrémních rozporů ve skutkových zjištěních a skutečným obsahem zejména listinných důkazů, což je rozporu se základními zásadami trestního řízení. Je nepřípustné, aby nalézací soud přehlížel a účelově překrucoval formulace do odůvodnění rozsudku proto, aby naplnil skutkovou podstatu trestného činu podvodu. Jedná se např. o formulaci „potřeba plných mocí nebyla prokázána“, přitom byla prokázána dvěma na sobě nezávislými výpověďmi svědka M. ze společnosti DELTA Trans a svědkyně J. H. ze SRN za společnost Interfracht. Extrémní pochybení pak dovolatel spatřuje v neprovedení klíčového důkazu, který byl navrhován, a to dožádání důkazů u společnosti CFR line (přepravce z USA), která z důvodu nezaplacení přepravného a z důvodu chybějících plných mocí mandantů sama začala po 30. 9. 2009, tedy 5 měsíců po odchodu obviněného ze společnosti DETE, spol. s r. o., prodávat auta v Evropě. V uvedených pochybeních spatřuje obviněný porušení jeho práva na spravedlivý proces a práva vyjadřovat se k důkazům obžaloby, resp. navrhovat provedení takových důkazů, které mohou zpochybnit tvrzení obžaloby, což v konečném důsledku vedlo k porušení jeho práva na osobní svobodu. 14. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 9. 4. 2015, č. j. 61 T 22/2011-2944, i usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 10. 2015, č. j. 2 To 55/2015-3053, a uložil Krajskému soudu v Brně – pobočce ve Zlíně, aby věc znovu projednal, opatřil a provedl chybějící důkazy a věc znovu rozhodl. Dále dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265l odst. 3 tr. ř. nařídil Krajskému soudu v Brně – pobočce ve Zlíně, aby tuto věc projednal a rozhodl v jiném složení senátu. Dovolatel vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud jeho dovolání projednal v neveřejném zasedání. 15. Dovolatel sám zaslal nalézacímu soudu své vyjádření k dovolání, v němž zejména uvádí, že trestní řízení je od počátku stiženo vadou špatného právního posouzení z hlediska aplikace základních zásad trestního řízení a ústavního pořádku. Dovolatel vytkl soudům nižších stupňů, že manipulovaly s důkazy. Nalézací soud vymýšlel účelové formulace pro odůvodnění rozsudku, které nevyplývají z žádného důkazu, tak, aby z obchodního jednání podle mandátní smlouvy byla naplněna skutková podstata trestného činu podvodu. V odůvodnění rozsudku nalézacího soudu záměrně chybí základní detaily mandátní smlouvy. Na str. 20 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu je u výpovědi svědka M. uvedeno, že „pro vyzvednutí vozu byla potřebná plná moc pro celní odbavení v SRN“. Stejné potvrzuje i svědkyně J. H. na str. 19 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. Zcela v rozporu s těmito důkazy nalézací soud na str. 35 tvrdí, že potřeba plných mocí nebyla prokázána a svědek M. neuvedl, že jsou plné moci potřebné pro celní odbavení. Nalézací soud zamlčuje okolnost, že dovoz vozu do ČR byl doplňkovým servisem a muselo dojít k dohodě o celním odbavení v SRN a následnému dovozu do ČR, tak jak je ujednáno u všech mandátních smluv. Dovoz vozu do ČR ze strany mandatáře tak realizován být mohl, ale také nemusel. Mandatář se smluvně zavazoval pouze k zajištění vystavení zahraniční faktury dodavatele z USA s dodací podmínkou podle Incoterms CIF Bremerhaven. Obviněný dále uvedl, že u všech dílčích útoků došlo k platbám do USA, vozidla byla přepravena do SRN a deklarována na jména mandantů. U dílčích útoků č. 2/, 3/, 6/, 7/, 13/, 15/, 16/ a 21/ si mandanti vozidla vyzvedli sami. U dílčích útoků č. 11/, 12/, 14/, 17/ a 18/ zůstala vozidla v SRN, neboť nedošlo k dohodě o přepravě nebo nebyly včas předloženy plné moci pro celní odbavení v SRN. Spedice v SRN písemně vyzvaly mandanty k vyzvednutí vozů, ale ti na výzvu nereagovali. U dílčích útoků č. 1/, 4/, 10/ a 20/ nedošlo k dodání aut ze strany dealerů v USA a relistu ze strany aukce z důvodu pozdní platby mandanta. Dovolatel dále cituje smluvní ujednání z mandátní smlouvy, které nalézací soud ve svém rozsudku neuvádí: „mandatář se zavazuje zajistit vystavení faktury u dodavatele na koupi automobilu mandanta a zajistit přepravu zakoupeného automobilu z celého území USA do ČR v co nejkratším možném termínu podle kapacity přepravců – cca 4 – 8 týdnů.“ Na straně 22 a 34 odůvodnění rozsudku nalézací soud uvádí ve lhůtě 4 – 6 týdnů bez dalších údajů, kdy z mandátní smlouvy je zcela zřejmé, že mandatář nijak neručí za délku přepravy, neboť mandant je v postavení jako by si vozidlo sám přepravoval, pouze pověřil mandatáře zajištěním přepravy s dodací podmínkou CIF Bremerhaven. Dovolatel dále namítl, že atributem pro naplnění trestného činu podvodu je obohacení, které je zcela v rozporu s důkazy. Nalézací soud na str. 11 podle názoru obviněného lživě tvrdí, že „Obžalovaný T. způsobil poškozeným škodu v celkové výši 6 637 055 Kč, přičemž není pochyb o tom, že obžalovaný T. měl v úmyslu tyto finanční prostředky použít k tomu, aby opustil území České republiky, měl prostředky k životu, případně dalšímu podnikání mimo území ČR, aby se vyhnul trestnímu řízení a trestu…“. Podobná formulace se nachází na str. 35 rozsudku. V tom dovolatel spatřuje porušení §2 odst. 5 tr. ř. Dovolatel dále namítl, že oba soudy nižších stupňů kriminalizovali jeho obchodní činnost, která byla v souladu se zákonem. Ze všech formulací je podle dovolatele patrná manipulace s důkazy a podjatost soudů, aby se uměle vytvořily podmínky pro naplnění trestného činu podvodu a odsouzení obviněného. Obviněný jako mandatář vždy konal striktně podle mandátní smlouvy, proto je vyloučeno kriminalizovat to, že si mandant nedovezl své auto ze SRN. Dovolatel dále namítl, že nedošlo k žádnému obohacení, neboť byl pouze osobou odborně způsobilou ke komunikaci s mandanty ohledně nákupu vozů v USA, jejich cen, k vyhledávání na aukcích. Dovolatel nebyl jednatelem, nebyl ve vztahu ke společnosti DETE, spol. s r. o., nijak smluvně zavázán, nebyl ani oprávněn cokoli mandantům vyplácet a navíc byl od května 2009 mimo ČR. V závěru svého vyjádření dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že potvrdil skutková zjištění nalézacího soudu, která jsou podle jeho názoru vadná, a souhlasil s formulacemi v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu včetně křivé výpovědi svědka R. (dílčí útok č. 4/), a to i přes to, že je ze zákona povinen taková pochybení napravit. Dovolatel své vyjádření uzavřel s tím, že souhlasí s návrhem jeho obhájce. 16. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, kterému bylo dovolání obviněného doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k dovolání vyjádřila podáním ze dne 19. 5. 2016. Státní zástupkyně v úvodu svého vyjádření k dovolání obviněného krátce shrnula dosavadní průběh trestního řízení. Dále státní zástupkyně zdůraznila hlavní námitky, které v dovolání uplatnil obviněný (soudy v uvedené věci vadně hodnotily subjektivní stránku jednání obviněného u žalovaného skutku a zcela rezignovaly na prokázání podvodného úmyslu, dokazování nebylo vedeno vyčerpávajícím způsobem tak, aby byl objasněn objektivní skutkový stav, provedené důkazy hodnotily soudy v extrémním rozporu s jejich faktickým obsahem, čímž došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces a porušení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.). 17. Státní zástupkyně dovolatelem uplatněnou námitku nesprávné právní kvalifikace jednání obviněného z důvodu nenaplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu považuje za uplatněnou právně relevantně, neboť odpovídá použitému dovolacímu důvodu, neshledává ji však opodstatněnou, neboť ze skutkové věty výroku o vině rozsudku nalézacího soudu vyplývají veškerá podstatná skutková zjištění, která dostatečným způsobem vyjadřují naplnění všech znaků skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku obsažených v odpovídající právní větě. Formulace skutkové věty obsahuje relevantní skutková zjištění, jež se vztahují k objektivní i subjektivní stránce označeného trestného činu. Na ně navazuje přesvědčivé odůvodnění rozsudku nalézacího soudu na str. 34 – 38, z něhož lze učinit závěr o přiléhavosti použité právní kvalifikace. Obviněný po dobu delší dvou let uváděl poškozené v omyl tím, že předstíral, že je jednatelem obchodní společnosti DETE, spol. s r. o., a že se jmenuje P. N. Pod jménem této společnosti a P. N. nabízel poškozeným koupi a dovoz motorových vozidel z USA a jako neoprávněná osoba předstíral uzavření mandátní smlouvy, a to zpravidla za účelem vylákání peněžních prostředků. Jedná se o mandátní smlouvy neplatné, které mu vytvářely podmínky pro jednání, o němž již z minulosti věděl, že je nezákonné. Od mandantů přebíral finanční prostředky, které nevyužíval vždy k účelu, pro který mu byly svěřeny. Velmi podrobně a přiléhavě se otázkou úmyslu obviněného zabýval i odvolací soud na č. l. 20 – 21 svého usnesení. 18. K námitce týkající se rozsahu provedeného dokazování a způsobu hodnocení důkazů, státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství uvedla, že povahu právně relevantních námitek v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemohou mít námitky, které směřují do oblasti skutkových zjištění, hodnocení důkazů nebo rozsahu provedeného dokazování. Podle názoru státní zástupkyně byl skutkový stav v předmětné trestní věci soudem zjištěn v rozsahu nezbytném pro jeho rozhodnutí, tedy v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. Z odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí nelze dovodit ani existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, naopak z nich vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř. V posuzovaném případě se tedy o žádný extrémní rozpor nejedná. Tato zjištění mají potřebný obsahový základ, soud se nedopustil žádné deformace důkazů a ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Státní zástupkyně uzavřela, že skutečnost, že obviněný nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů a se skutkovými zjištěními soudů se neztotožňuje, žádný dovolací důvod nezakládá. Dovolatelem uplatněné námitky směřují vůči skutkovým zjištěním soudu, tyto námitky však nemohou být podkladem pro úspěšné uplatnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 19. Závěrem svého vyjádření k dovolání státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství uvedla, že jednání obviněného P. T. bylo přiléhavě právně kvalifikováno a napadené usnesení odvolacího soudu tak není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného P. T. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž zčásti bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vymezeny v §265b tr. ř. Dále státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a), písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání. 20. Obviněný prostřednictvím svého obhájce ve vyjádření (replice) ze dne 17. 6. 2016 k vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že nesouhlasí s názory státní zástupkyně a odkázal na své dovolání. Dovolatel opětovně namítl, že od samého počátku trestního řízení orgány a soudy nesprávně hodnotily právní otázku, zda jednání obviněného vůbec naplňuje znaky trestného činu a nejedná se o věc občanskoprávní, dále nesprávně hodnotily subjektivní stránku u žalovaného skutku. Dále má obviněný za to, že povahu právně relevantních námitek obhajoby mohou mít i námitky směřující do oblasti skutkových zjištění, způsobu hodnocení důkazů a rozsahu provedeného dokazování, které se nevedly vyčerpávajícím způsobem tak, aby byl objasněn nade vší pochybnost objektivní skutkový stav. Celé řízení vedené proti obviněnému se neslo v duchu odmítání provést a hodnotit důkazy svědčící ve prospěch obviněného. Naopak důkazy údajně svědčící v neprospěch obviněného byly hodnoceny takovým způsobem, aby skutková zjištění odrážela variantu skutkového stavu pro obviněného nejméně příznivou. Tím došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Závěrem své repliky pak obviněný shodně s dovoláním navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně, i usnesení Vrchního soudu v Olomouci a uložil Krajskému soudu v Brně – pobočce ve Zlíně, aby věc znovu projednal, opatřil a provedl chybějící důkazy a věc znovu rozhodl podle §265l odst. 3 tr. ř. v jiném složení senátu. Dovolatel vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud jeho dovolání projednal v neveřejném zasedání. III. Přípustnost dovolání 21. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn alespoň zčásti v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné, avšak důvody pro tento postup neshledal. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal ani jiné důvody pro odmítnutí dovolání obviněného P. T. podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo toto dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadeným částem rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, Nejvyšší soud přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání. 22. Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, uveřejněný pod č. 79 ve sv. 4 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03, uveřejněný pod č. 1 ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učinil-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006), jak tomu bylo v tomto případě dovolání podaného obviněným P. T. K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, uveřejněné pod č. 22 ve sv. 38 Sb. nál. a usn. ÚS ČR. Takový závěr, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí, však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumaném spisovém materiálu Nejvyšším soudem, nelze učinit, jak na to bude ještě níže v podrobnostech poukázáno. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod, neboť Nejvyšší soud je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného P. T., a to z hlediska posouzení jejich jednání jako přečinu poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku spáchaného formou spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně v uvedeném stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné zjištění skutkového stavu striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace skutku, protože tyto dvě kategorie jsou v podstatě neoddělitelné však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za prima facie naplněný. Když dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování [dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], popřípadě jiný z dovolacích důvodů stanovených v §265b odst. 1 tr. ř., je na základě čl. 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem. Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janyr a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR]. IV. Důvodnost dovolání 23. Nejvyšší soud předně konstatuje, že argumentace dovolatele je do značné míry opakováním námitek, které již uplatnil ve svém odvolání proti rozsudku nalézacího soudu (srov. odůvodnění odvolání na č. l. 2986 – 2988 a doplnění odvolání na čl. l. 2991 – 3004 spisu). Z hlediska obsahu v dovolání obsažených námitek se jedná o pokračující polemiku obviněného s tím, jakým způsobem soudy nižších stupňů vyhodnotily provedené důkazy. Obviněný nově uplatňuje ve vztahu k usnesení odvolacího soudu argumentaci, že odvolací soud setrval na nesprávnosti právního hodnocení jednání obviněného, které se projevilo v „…naprosto zcestném dokazování, které následně i vyústilo ke skutkovým zjištěním, která jsou v extrémním rozporu s obsahem důkazů obsažených ve spise“. 24. Nejvyšší soud se z hlediska uvedeného extrémního nesouladu s přihlédnutím k citovanému stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, ve stručnosti zabýval i dovolatelovými shora uvedenými skutkovými námitkami ve vztahu k zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným, přičemž Nejvyšší soud není oprávněn odpovídající hodnocení důkazů přehodnotit či změnit, zvláště pokud nedošlo k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. V návaznosti na ustálenou judikaturu Nejvyšší soud dále konstatuje, že námitky vztahující se ke způsobu hodnocení důkazů, ať už se jedná o označení výpovědi svědka R. jako křivé nebo o vtrhávání jednotlivých vět ze souvislosti v odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které v dovolání uplatnil obviněný, jsou obsahově shodné s těmi, jež byly obviněným uplatněny v řízení před oběma soudy nižších stupňů, přičemž soudy obou stupňů se s nimi zevrubně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Přiléhavě rovněž vyložily, jakými úvahami byly vedeny, pokud opřely svá rozhodnutí o vině obviněného P. T. o náležitě zhodnocené důkazy. S ohledem na všechny shora uvedené okolnosti případu a citované provedené důkazy Nejvyšší soud ve shodě se soudem odvolacím shledal závěry nalézacího soudu za odpovídající a nevykazující vad z hlediska hodnocení provedených důkazů. V té souvislosti je třeba zdůraznit, že právě nalézací soud je s přihlédnutím k tomu, že důkazní prostředky za dodržení zásad bezprostřednosti a ústnosti v hlavním líčení provedl, ve smyslu trestního řádu a navazující judikatury soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým k hodnocení provedených důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. Pokud jde o dovolací důvod, obviněný opírá své dovolání o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Reálně však dovolatel nevytkl napadenému usnesení žádnou právní vadu a jeho dovolání, a to i pokud se týká zejména subjektivní stránky, je založeno výhradně na zpochybnění skutkových závěrů soudu prvního stupně a v návaznosti na ně i skutkových závěrů odvolacího soudu, jak to nakonec přesvědčivě vyplývá i z přezkumu provedeného Nejvyšším soudem. Nejvyšší soud k tomu považuje za nutné připomenout, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně nebo k přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Ustálená praxe Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího v návaznosti na relevantní judikaturu Ústavního soudu důsledně vychází ze zásady, že trestní řízení je dvojinstanční a dovolání nepředstavuje další skutkovou instanci, takže námitky vztahující se primárně ke skutkovým zjištěním nepředstavují žádný z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v §265b odst. 1 tr. ř. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani z jiných důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Pouze výjimečně, je-li dán extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy, příp. extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí, lze uvažovat o relevanci námitek dovolatele proti skutkovým zjištěním i v dovolacím řízení (k tomu např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, uveřejněný pod č. 42, ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový zásadní rozpor lze shledat, jestliže některá důležitá skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Podobný závěr však v posuzované věci rozhodně není na místě. Soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí (srov. str. 10 – 38 rozsudku nalézacího soudu a strany 11 – 22 usnesení odvolacího soudu) přesvědčivě vysvětlily, na základě jakých důkazů a jakým hodnotícím způsobem dospěly ke spolehlivému závěru o vině obviněného. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Předmětem právního posouzení je skutek, tak jak byl zjištěn soudy, a nikoli jak se jeho zjištění domáhá dovolatel. Mimo rámec uvedeného dovolacího důvodu jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž dovolatel usiluje o jiné hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily oba soudy nižších stupňů, tím i o změnu ve skutkových zjištěních soudů a o jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolacím důvodem nejsou námitky proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z důkazů vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, že nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů apod., nejde-li o zmíněný extrémní rozpor či nesoulad. Dovolání je mimořádný opravný prostředek určený k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. S ohledem na zásady vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen zcela výjimečně, pokud to je odůvodněno extrémním rozporem mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou návaznost na provedené důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z provedených důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Z judikatury Ústavního soudu rovněž vyplývá, že je nezbytná návaznost mezi skutkovými zjištěními vyplývajícími u úvah při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, uveřejněný pod č. 91 ve sv. 33 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; shodně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, uveřejněný pod č. 172 ve sv. 35 Sb. nál. a usn. ÚS ČR a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, uveřejněný pod č. 22 ve sv. 38 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Tak tomu v posuzovaném případě s ohledem na to, co bylo shora uvedeno, nepochybně bylo. V posuzovaném případě se tedy o takový extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně, která v napadeném usnesení akceptoval také Vrchní soud v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná, přičemž Nejvyšší soud s přihlédnutím k řádně provedeným důkazům, z nich vyplývajících skutkových zjištění a jejich zhodnocení z hlediska v úvahu přicházející právní kvalifikace zdůrazňuje, že skutková zjištění obou nižších soudů mají odpovídající obsahovou vazbu na provedené důkazy, soudy své hodnotící úvahy jasně, přehledně a logicky vysvětlily, aniž při tom vybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Pouhý nesouhlas dovolatele s tímto hodnocením a se skutkovými závěry obou nižších soudů není dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2009, sp. zn. 7 Tdo 224/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 5 Tdo 66/2015). Nejvyšší soud proto k námitkám dovolatele konstatuje, že nejsou důvodné, neboť soudy obou nižších stupňů opřely svá rozhodnutí o spolehlivé důkazy, které jim umožnily náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Hodnocení provedených důkazů je v odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů dostatečně zevrubné a poskytuje dostatečný podklad pro kontrolu správnosti skutkových zjištění, která odpovídají důkazům obsaženým ve spisovém materiálu. Provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a přijatá rozhodnutí byla dostatečně odůvodněna z hlediska závěru obou soudů o vině obviněného P. T. 25. Nejvyšší soud konstatuje, že trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku se dopustí pachatel, který sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Objektem trestného činu podvodu je cizí majetek. Objektivní stránka trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici a tím vznikne škoda nikoli nepatrná na cizím majetku a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby. Podvodné jednání, tj. uvedení v omyl nebo využití omylu, popř. zamlčení podstatných skutečností, může směřovat nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné osobě. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Omyl se může týkat i skutečností, které teprve mají nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Uvedením v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Při využití omylu jiného pachatel po poznání omylu jiného a v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil. Není nutné, aby pachatel jiného v jeho omylu utvrzoval nebo aby ztěžoval odhalení omylu. Podstatné skutečnosti zamlčí ten pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní (tj. podstatné) pro rozhodnutí poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, tedy takové skutečnosti, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že k vydání věci, nebo jinému plnění (tzv. majetkové dispozici) ze strany poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, by nedošlo, anebo by sice došlo, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto skutečnosti zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny. Mezi omylem u podváděné osoby, majetkovou dispozicí, kterou provede oklamaný, a na základě ní vzniklou škodou u poškozeného a obohacením pachatele, popř. jiné osoby, musí být příčinná souvislost. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Po subjektivní stránce je třeba úmyslného zavinění podle §15 tr. zákoníku. Pachatelem může nyní být kterákoli fyzická nebo právnická osoba (v době jednání pachatele jen fyzická osoba), ale vždy je to osoba, která vyvolala nebo využila omylu jiné osoby, popř. jí zamlčela podstatné skutečnosti, přičemž v důsledku dispozice oklamané osoby došlo ke škodě na cizím majetku a obohacení pachatele nebo jiné osoby. Škodou velkého rozsahu se rozumí škoda ve výši nejméně 5 000 000 Kč, což vyplývá z výkladového pravidla v §138 odst. 1 tr. zákoníku pro určení hranic výše škody. Jde o nejvyšší hranici škody podle tr. zákoníku. Pokud jde o zavinění u tohoto následku, postačí ve smyslu §17 písm. a) tr. zákoníku nedbalost (k tomu srov. blíže Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2050 – 2064). 26. Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že na základě provedeného dokazování a doplněného dokazování dospěl k závěru, že obviněný P. T. naplnil všechny znaky zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil jednání popsaným ve výrokové části rozsudku, tedy že po dobu dvou a půl let uváděl poškozené specifikované pod dílčími útoky 1/ – 21/ výrokové části rozsudku v omyl tím, že předstíral, že je jednatelem obchodní společnosti DETE, spol. s r. o., že se jmenuje P. N. , kdy jménem obchodní společnosti DETE, spol. s r. o., a jménem již odsouzeného P. N. pak poškozeným nabízel v síti internetu koupi a dovoz osobních motorových vozidel ze Spojených států Amerických, když se zájemci o tuto službu jako neoprávněná osoba předstíral uzavření mandátní smlouvy, a to za účelem, aby od nich vylákal finanční prostředky v rozsahu, jak je konkretizováno ve výrokové části rozsudku. V některých případech vozidlo bylo zakoupeno, přepraveno do Evropy, avšak obviněný úmyslně nepoužil finanční prostředky, které dostal od poškozených, na úhradu dalších finančních položek (zaplacení cla, dovozného, parkovného apod.), které byly nezbytné k tomu, aby vozidlo bylo vyskladněno a dopraveno na místo určení a řádně předáno poškozeným, kdy i tyto finanční prostředky si ponechal, ačkoliv poškozeným od počátku tvrdil, že budou použity k těm účelům, jak bylo dojednáno. Obviněný P. T. od počátku poškozené uváděl v omyl, když se úmyslně představoval jménem již odsouzeného N., kdy takto jednal s vědomím, že je proti němu vedeno další trestní stíhání pro podvod podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zákona č. 140/1961 Sb. za obdobnou trestnou činnost a měl tak zájem na tom, aby jeho skutečná totožnost před poškozenými byla skryta a nevyšla najevo jeho předcházející trestná činnost, neboť v tom případě by pochopitelně poškození neměli zájem uzavírat s ním uvedené obchody (srov. str. 37 a 38 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Nalézací soud svá skutková zjištění opřel o provedené důkazy, zejména o výpovědi svědků z řad poškozených a dále o listinné důkazy (v podrobnostech srov. str. 34 – 37 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). 27. Odvolací soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, že ze skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem, lze učinit spolehlivý závěr o tom, že obviněný sebe a také jiného (již odsouzeného N. a společnost DETE, spol. s r. o.) obohatil tím, že uváděl klienty společnosti DETE, spol. s r. o., vyjmenované ve výroku rozsudku nalézacího soudu v omyl již uzavíráním mandátních smluv za výše uvedených okolností, využíval tak jejich omylu a současně jim zamlčoval podstatné skutečnosti o fungování společnosti DETE, spol. s r. o., a způsobil jim tak škodu vyplývající z výroku rozsudku nalézacího soudu u jednotlivých klientů, která ve svém souhrnu přesahuje částku 6,5 mil. Kč a kterou ve smyslu ustanovení §138 odst. 1 tr. zákoníku je třeba považovat za škodu velkého rozsahu, neboť přesahuje 5 mil Kč. Uzavřít lze, že jestliže obviněný T. přistoupil k podnikání nalézacím soudem zjištěným způsobem v době, kdy věděl, že je za stejné podnikatelské jednání trestně stíhán a následně také odsouzen, nelze než přisvědčit závěru nalézacího soudu, že jednal v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (srov. str. 21 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). 28. V návaznosti na tato zjištění Nejvyšší soud konstatuje, že ačkoli obviněný v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., reálně v tomto rozsahu uplatnil zejména námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku nedopustil. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02). Tato zásada by mohla být prolomena pouze v případě zjištění, že by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, resp. by existoval extrémní nesoulad mezi oběma soudy v zásadě shodně zjištěnými skutkovými okolnostmi a jejich právními závěry, což však v posuzovaném případě zjištěno nebylo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou nižších stupňů, jak již bylo uvedeno, vyplývá přesvědčivý a logický vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů včetně obviněným uplatňované obhajoby na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Námitky vztahující se ke způsobu hodnocení důkazů obsažené v dovolání jsou obsahově shodné s těmi, jež byly obviněným uplatněny v řízení před soudy obou stupňů, a soudy obou stupňů se s nimi zevrubně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Po přezkoumání obsahu spisu Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že soudy nižších stupňů přiléhavě rovněž vyložily, jakými úvahami byly vedeny, pokud opřely svá rozhodnutí o vině obviněného P. T., především o výpověď již odsouzeného P. N. (srov. str. 3 – 6 protokolu o hlavním líčení konaném ve dnech 7. – 9. 12. 2011, č. l. 2463 – 2464 p. v. spisu), svědecké výpovědi svědků I. K. (srov. str. 2 – 3 protokolu o hlavním líčení konaném dne 9. 4. 2015, č. l. 2922 p. v. – 2923 spisu), M. Š. (srov. str. 9 protokolu o hlavním líčení konaném ve dnech 7. – 9. 12. 2011, č. l. 2466 spisu, dále str. 3 – 6 protokolu o výslechu svědka ze dne 15. 2. 2011, č. l. 259 – 261 p. v. spisu, a str. 3 – 7 protokolu o výslechu svědka ze dne 23. 5. 2011, č. l. 262 – 268 spisu), M. G. (srov. protokol o výslechu svědka ze dne 3. 3. 2011 včetně jeho překladu z německého jazyka do jazyka českého č. l. 275 – 306 spisu), J. H. (srov. protokol výslechu svědkyně ze dne 19. 4. 2011 včetně jeho překladu z německého jazyka do jazyka českého, č. l. 440 – 449 spisu), R. M. (srov. str. 3 – 4 protokolu o hlavním líčení konaném dne 9. 4. 2015, č. l. 2923 – 2923 p. v. spisu, dále str. 9 protokolu o hlavním líčení konaném ve dnech 7. 9. 12. 2011, č. l. 2466 spisu a str. 3 – 6 protokolu o výslechu svědka ze dne 14. 2. 2011, č. l. 254 – 256 p. v. spisu), dále svědků z řad poškozených, kteří vesměs vypovídali shodně o praktikách obviněného P. T., a o listinné důkazy (zejména mandátní smlouvy, které obviněný uzavřel s jednotlivými poškozenými, e-mailová korespondence obviněného s poškozenými, výpisy z účtu jednotlivých poškozených). Jednotlivé mandátní smlouvy jsou založeny ve spise, konkrétně: k dílčímu útoku č. 1/ (poškozená společnost DAJBYCH, s. r. o.) srov. č. l. 2424 – 2425 a č. l. 1465 – 1466 spisu, k dílčímu útoku č. 2/ (poškozená společnost PANAMETRIA CZ, s. r. o.) srov. č. l. 717 – 718 spisu, k dílčímu útoku č. 3/ (poškozený L. F.) srov. č. l. 764 – 765 spisu, k dílčímu útoku č. 4/ (poškozený S. R.) srov. prázdná mandátní smlouva předložená poškozeným R. na č. l. 802 – 803 spisu, k dílčímu útoku č. 5/ (poškozená společnost Techtrade TT, s. r. o.) srov. č. l. 1514 – 1515 spisu, k dílčímu útoku č. 6/ (poškozený J. S.) srov. č. l. 1532 – 1533 spisu, k dílčímu útoku č. 7/ (poškozený V. R.) srov. č. l. 1561 – 1562 spisu, k dílčímu útoku č. 8/ (poškozená společnost AGENTURA GEVAK, spol. s r. o.) srov. č. l. 833 – 834 spisu, k dílčímu útoku č. 9/ (poškozený M. M.) srov. č. l. 873 – 874 a 2406 – 2407 spisu, k dílčímu útoku č. 10/ (poškozený J. F.) srov. č. l. 917 – 918 spisu, k dílčímu útoku č. 11/ (poškozený M. S.) srov. č. l. 982 – 983 spisu, k dílčímu útoku č. 12/ (poškozený L. Š.) srov. č. l. 1045 – 1047 a 2854 – 2855 spisu, k dílčímu útoku č. 13/ (poškozený Ing. P. H.) srov. č. l. 201 – 202 a 1115 – 1116 spisu, k dílčímu útoku č. 14/ (poškozený M. Š.) srov. 1137 – 1138 spisu, k dílčímu útoku č. 16/ (poškozená společnost W + H velkoobchod, s. r. o.) srov. č. l. 1167 – 1168 spisu, k dílčímu útoku č. 17/ (poškozený J. Č.) srov. č. l. 1205 – 1026 spisu, k dílčímu útoku č. 18/ (poškozená společnost HOKO-VH, s. r. o.) srov. č. l. 1238 – 1239 a 2442 – 2443 spisu, k dílčímu útoku č. 19/ (poškozený L. H.) srov. č. l. 1278 – 1279 spisu a k dílčímu útoku č. 21/ (poškozený A. S.) srov. č. l. 1420 – 1421 spisu. 29. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že celou situaci popsanou ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu vytvořil obviněný T. předně tím, že již odsouzený P. N. na jeho popud založil společnost DETE, spol. s r. o. Odsouzený P. N. k celé situaci v rámci své výpovědi uvedl: „Firmu jsme založili se strýcem někdy v roce 2004 po jeho předchozím rozhovoru, kdy on měl know – how na dovoz vozidel, já jsem k tomu měl prostory, kde vozidla šla opravovat, dávat dohromady…Firma fungovala v podstatě bez problémů až do doby, kdy se pan T. ztratil na jaře roku 2009 a začali se ozývat klienti, kterým nebyla dodána vozidla nebo kterým vozidla dodána byla, ale s nějakými nesrovnalostmi…Pan T. vystupoval mým jménem asi na základě nějakého vlastního uvážení, já jsem to nechal tak, protože on dostal ode mě jako můj strýc zplnomocnění vystupovat jménem společnosti, což z mého pohledu, jestli vystupoval jménem společnosti DETE nebo jménem mým, bylo celkem jedno, protože jsem tam byl jediný společník a jediný jednatel…Nevěděl jsem, že je trestně stíhán pro podvod. Bavil jsem se s ním o tom, proč si nezaloží firmu vlastní, měl finanční problémy, to jsem věděl…Chtěl dál podnikat, ale pokud by došlo k nějakým finančním narovnáním exekučním, nechtěl ohrozit firmu DETE. Firma DETE byla moje. Chtěl ji založit pan T.“ (blíže srov. protokol o hlavním líčení konaném ve dnech 7. – 9. 12. 2011, č. l. 2462 – 2476 p. v. spisu). Nejvyšší soud konstatuje, že v rámci hlavního líčení konaného dne 27. 5. 2015 byl obviněný nalézacím soudem vyzván k vyjádření, resp. k návrhu na opakování důkazů podle §306a odst. 1, 2 tr. ř. Obviněný na opakování výslechu již odsouzeného N. netrval, proto byl uvedený protokol podle §306a odst. 1, 2 tr. ř. nalézacím soudem přečten, přičemž obviněný neměl námitek či připomínek k tomuto protokolu (srov. str. 3 protokolu o hlavním líčení konaném dne 27. 2. 2015, č. l. 2875 spisu). Nejvyšší soud dále konstatuje, že obviněný se vydával za jednatele této společnosti N., a to s jeho vědomím, přičemž realizoval veškerou podnikatelskou činnost společnosti DETE, spol. s r.o., která nabízela zprostředkování dovozu zahraničních motorových vozidel z USA na internetu. Přes internetové stránky společnosti pak zejména emailovou korespondencí nebo telefonicky byl obviněný P. T. kontaktován poškozenými, kteří měli zájem o dovoz motorového vozidla z USA. Obviněný pak s poškozenými pod jménem P. N. uzavíral mandátní smlouvy (srov. mandátní smlouvy specifikované pod bodem 28 tohoto usnesení) na koupi vozidel z USA a jejich dovoz do České republiky nebo do Slovenské republiky (a to u dílčích útoků 11/, 12/ a 13/ výrokové části rozsudku nalézacího soudu, kde se zjevným omylem uvádí „do České republiky“, ač z mandátních smluv vyplývá, že šlo o dovoz do Slovenské republiky: dílčí útok 11/ poškozený M. S. – mandátní smlouva na č. l. 982 – 983 spisu, dílčí útok 12/ poškozený L. Š. – mandátní smlouva na č. l. 1045 – 1047 a 2854 – 2855 spisu a dílčí útok 13/ poškozený Ing. P. H. – mandátní smlouva na č. l. 201 – 202 a 1115 – 1116 spisu). V případě dílčího útoku 20/ výrokové části rozsudku nalézacího soudu měl obviněný zajistit dovoz vozidla do B. (přesněji „B.“) v SRN – poškozený G. O. (k tomu srov. ověřený překlad z jazyka německého protokolu o výslechu svědka ze dne 24. 2. 2011 na č. l. 1353 – 1361 spisu a faktura na č. l. 1377 spisu). Po celou dobu trvání uvedeného jednání přitom obviněný před poškozenými vystupoval jako P. N. a snažil se navodit dojem řádného jednání v rámci standardní podnikatelské činnosti. Uvedeným jednáním tak obviněný uváděl poškozené v omyl, a to za účelem svého obohacení. Ostatně obviněný uvedené okolnosti nijak nerozporuje, byť je v dovolání vůbec neuvádí, ač jsou rozhodující. Nejvyšší soud uzavírá, že skutečnost, že dovolatel celou situaci záměrně vytvořil a popsaným podvodným jednáním způsobil shora uvedenou škodu jednotlivým poškozeným, byla provedeným dokazováním bez pochyby prokázána. 30. Ostatně všichni poškození vypověděli, že muž, se kterým jednali, se jim vždy představil jako P. N. Dále poškození shodně vypověděli, že kdyby věděli, že neuzavírají mandátní smlouvy s P. N., ale s P. T., který se za P. N. pouze vydává, žádnou smlouvu by nepodepsali a peníze by společnosti DETE, spol. s r. o., neposlali. Svědek P. D. (k dílčímu útoku 1/) uvedl: „…představoval se mi jako N.…; Kdybych věděl, že jednám s osobou, která se představuje pod falešným jménem, tak pochopitelně v tomto případě bych peníze určitě nikam neposílal.“ (srov. str. 18 protokolu o hlavním líčení konaném ve dnech 7. – 9. 12. 2011, na č. l. 2470 p. v. spisu). Svědek Ing. M. K. (k dílčímu útoku 2/) k dotazu soudu, zda přítomný obžalovaný je ten pan N., se kterým jednal, a který se představil jako „N.“ odpověděl: „Zde přítomný obžalovaný to není.“ Dále svědek vypověděl: „Kdybych věděl, že jednám s někým, kdo vystupuje pod jiným jménem, tak samozřejmě by k transakci asi vůbec nedošlo.“ (srov. str. 11 protokolu o hlavním líčení konaném ve dnech 7. – 9. 12. 2011, na č. l. 2467 spisu). Svědek S. R. (poškozený 4/) k žádosti, aby obviněný T. přečetl část textu, uvedl, že podle hlasu tehdy mluvil s někým jiným. Dále svědek uvedl: „Kdybych věděl, že jednám s někým jiným, než za koho se vydává, určitě bych s ním smlouvu neuzavřel.“ (srov. str. 13 protokolu o hlavním líčení konaném ve dnech 7. – 9. 12. 2011, na č. l. 2468 spisu). Svědek Ing. J. B. (poškozený 5/) vypověděl: „Pokud jsem dotazován, zda bych uzavřel mandátní smlouvu a poskytl svoje peníze, kdybych věděl, že osoba P. N. není tou osobou, která se mnou komunikuje, a že touto osobou je P. T., uvádím, že v žádném případě bych tuto smlouvu neuzavřel a peníze neposkytl.“ (srov. str. 20 protokolu o hlavním líčení konaném ve dnech 7. – 9. 12. 2011, na č. l. 2472 p. v. spisu, resp. str. 6 protokolu o výslechu svědka ze dne 18. 4. 2011 na č. l. 1508 spisu). Svědek J. S. (poškozený 6/) k uzavření mandátní smlouvy s obviněným uvedl: „Pokud bych tyto skutečnosti věděl, tak bych uvedenou mandátní smlouvu neuzavřel.“ (srov. str. 5 protokolu o výslechu svědka ze dne 12. 4. 2011, č. l. 1527 spisu). Svědek V. R. (poškozený 7/) na dotaz, zda by uzavřel mandátní smlouvu a poskytl peníze, kdyby věděl, že se P. T. vydává za P. N., odpověděl: „Ne, to bych určitě neudělal.“ (srov. str. 6 protokolu o výslechu svědka ze dne 14. 4. 2011, č. l. 1546 spisu). Svědek J. P. (poškozený 8/) vypověděl: „Kdybych věděl, že uzavírám smlouvu s osobou, která má jiné jméno, smlouvu bych s ní určitě neuzavřel.“ (srov. str. 11 protokolu o hlavním líčení konaném ve dnech 7. – 9. 12. 2011, na č. l. 2467 spisu). Svědek M. M. (poškozený 9/) v rámci své výpovědi uvedl, že „Pokud bych věděl, že jménem pana N. vystupuje někdo jiný, kdo N. není, tak asi určitě bych smlouvu neuzavřel.“ (srov. str. 13 protokolu o hlavním líčení konaném ve dnech 7. – 9. 12. 2011, na č. l. 2468 spisu). Svědek J. F. (poškozený 10/) uvedl: „S tímto mužem jsem nejednal… Pokud bych věděl, že smlouvu podepisuje jiná osoba, než která je řádně zmocněna společností DETE jakožto mandantem, tak bych smlouvu nepodepsal, protože on se představoval jako N. a byl to někdo jiný, tím pádem jsem přestal důvěřovat.“ (srov. str. 14 protokolu o hlavním líčení konaném ve dnech 7. – 9. 12. 2011, na č. l. 2468 p. v. spisu). Svědek M. S. (poškozený 11/) na dotaz nalézacího soudu, zda je v jednací síni přítomen člověk, se kterým jednal, odpověděl, že ne. Dále svědek uvedl: „Kdybych věděl, že jedná jiným jménem, tak bych smlouvu neuzavřel.“ (srov. str. 16 protokolu o hlavním líčení konaném ve dnech 7. – 9. 12. 2011, na č. l. 2469 p. v. spisu). Svědek Ing. P. H. (poškozený 13/) vypověděl: „Pokud by osoba, která je zplnomocněna jednat za jednatele, vystupuje pod jiným jménem, tak by mi to vadilo.“ (srov. str. 21 protokolu o hlavním líčení konaném ve dnech 7. – 9. 12. 2011, na č. l. 2472 spisu). Svědek M. Š. (poškozený 14/) vypověděl: „Jméno T. mi při podpisu smlouvy nic neříkalo. Až když jsem byl při výslechu, tak jsem ho slyšel. Kdybych věděl, že pan T. je řádně zmocněn jednat za firmu DETE, tak už bych s ním asi nejednal.“ (srov. str. 16 protokolu o hlavním líčení konaném ve dnech 7. – 9. 12. 2011, na č. l. 2469 p. v. spisu). Svědek M. D. (poškozený 15/) uvedl:“ Pokud by se osoba, která by byla oprávněna vystupovat za společnost, představovala jiným jménem, tak by mi to samozřejmě vadilo.“ (srov. str. 21 protokolu o hlavním líčení konaném ve dnech 7. – 9. 12. 2011, na č. l. 2472 spisu). Svědek P. H. (poškozený 16/) vypověděl: “Kdyby sem věděl, že osoba P. N., uvedený jako zástupce firmy DETE, spol. s r. o., není tou osobou, která se mnou komunikuje a která bude zakoupení a dovoz vozidla z USA zajišťovat, a že touto osobou je P. T., který se za P. N. má vydávat, tak bych mandátní smlouvu nepodepsal.“ (srov. str. 4 protokolu o výslechu svědka ze dne 12. 1. 2011, na č. l. 1161 spisu). Svědek Ing. V. H. (poškozený 18/) uvedl: „To, že pan N. není pan N., to jsem se dozvěděl až na policii. Kdybych věděl, že jednám s člověkem, který vystupuje pod falešným jménem, nejednal bych s ním.“ (srov. str. 1 protokolu o hlavním líčení konaném ve dnech 7. – 9. 12. 2011, na č. l. 2470 spisu). Svědek Ing. L. H. (poškozený 19/) uvedl: „Pokud by se zmocněnec představil cizím jménem, byť by měl plnou moc, nejednal bych s ním.“ (srov. str. 18 protokolu o hlavním líčení konaném ve dnech 7. – 9. 12. 2011, na č. l. 2470 p. v. spisu). Svědek G. O. (poškozený 20/) vypověděl: „Kdybych předtím věděl, že za jménem P. N. stojí jistý P. T., nikdy bych žádnou smlouvu neuzavřel nebo by k žádnému kontaktu nedošlo.“ (srov. str. 8 ověřeného překladu z německého jazyka protokolu o výslechu svědka ze dne 24. 2. 2011, na č. l. 1360 spisu). 31. Dále nutné připomenout, že jak již bylo konstatováno, z výpovědí svědků z řad poškozených (srov. výše – bod 30 tohoto usnesení) jednoznačně vyplývá, že kdyby věděli, že při podpisu smluv nejednají se skutečným P. N., mandátní smlouvu by nepodepsali. K tomu je třeba dodat, že o podvodné jednání jde i v případě, jestliže poškozený je schopen prověřit si skutečný stav rozhodujících okolností, avšak je ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří vůbec, nebo tak neučiní včas (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1641/2014). Jak vyplývá z ustálené judikatury, omyl, jejž pachatel v oklamaném vyvolal nebo v něm utvrzoval, musí být pro oklamaného pohnutkou a předpokladem jeho rozhodnutí se, bez něhož by se k němu neodhodlal (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 1929, sp. zn. Zm II 421/28). Naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku totiž předpokládá existenci příčinné souvislosti mezi omylem určité osoby (resp. její neznalostí všech podstatných skutečností) a jí učiněnou majetkovou dispozicí a dále příčinnou souvislost mezi touto dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2000 sp. zn. 8 Tz 136/2000, uveřejněný pod č. R 5/2002-I. Sb. rozh. tr.). Tak jako tomu bylo v projednávaném případě, neboť cílem nabídky automobilů nebyla primárně vlastní obchodní činnost obviněného, ale naopak jen klamavé zastírání jeho snahy toliko vylákat od kupujících (poškozených) finanční prostředky, a tím jim předstíráním neexistujících skutečností způsobit škodu a na jejich úkor se obohatit (blíže srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. 8 Tdo 440/2009, uveřejněné pod č. 20/2010 Sb. rozh. tr.). 32. Nejvyšší soud k tomu zdůrazňuje, že podvodné jednání obviněného spočívalo v tom, že pod falešnou identitou (k tomu srov. svědecké výpovědi poškozených uvedené výše pod bodem 30 tohoto usnesení) uzavíral neplatné mandátní smlouvy, v nichž se zavázal k dovozu automobilů do České republiky, Slovenské republiky či do B. v SRN (blíže rozvedeno pod bodem 29 tohoto usnesení), přičemž následně závazky vyplývající z těchto smluv buď vůbec nesplnil, nebo splnil pouze částečně (srov. dílčí akty pod body 2/, 3/, 5/, 6/, 7/, 13/, 15/, 16/ a 21/ výrokové části rozsudku nalézacího soudu), resp. neučinil vše k jejich řádnému splnění a finálnímu dodání zaplacených automobilů poškozeným. Ze samotného charakteru jednání obviněného, kdy mimo jiné převzal od poškozených peníze k účelu, ke kterému je nehodlal v rozsahu uvedeném ve výroku o vině rozsudku nalézacího soudu použít, vyplývá, že šlo z jeho strany o jednání úmyslné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1307/2013). Ostatně tato skutečnost vyplývá ze svědeckých výpovědí poškozených, kteří vypovídali v zásadě shodně o praktikách obviněného. Z výpovědí všech poškozených plyne, že obviněný v každém jednotlivém případě jednal v podstatě shodným způsobem, kdy nejprve pod falešnou identitou sliboval řádné a včasné dodání objednaných vozidel, vyinkasoval peněžní prostředky na zálohy na obstarání vozidel, clo, dovozné, parkovné, a následně dodání vozidel oddaloval, a to i prostřednictvím smyšlených legend. K tomu např. poškozený P. H. vypověděl: „Pana N. jsem se stále telefonicky dotazoval, kdy již bude mé vozidlo uvolněno z celní zóny. Pan N. se neustále vymlouval, kdy mi psal SMS zprávami různé výmluvy, proč mi nemůže vozidlo uvolnit. Protože jsem panu N. nevěřil, tak jsem kontaktoval firmu DELTA Trans, která vozidla z přístavu B. pro firmu DETE vozila do ČR, konkrétně R. M., a ten mi zjistil, u které spediční firmy je mé vozidlo uskladněno, a dal mi kontakt na pana M. G., se kterým jsem byl v telefonickém kontaktu. Tento mi sdělil, že není uhrazená přeprava mého vozidla z USA do SRN panem N., kdy toto jsem panu N. sdělil, kdy se mi opět vymlouval na různé problémy s bankami a až po delší době přepravu vozidla uhradil. “ (srov. str. 3 protokolu o výslechu svědka ze dne 12. 1. 2011, na č. l. 1160 spisu). Obviněný se splnění svých závazků předat vozidla vyhýbal (srov. výpověď poškozeného V. R. z přípravného řízení – str. 3 protokolu o výslechu svědka ze dne 14. 4. 2011, č. l. 1543: „Je pravdou, že během té doby, kdy jsem čekal na vůz, jsem jej několikrát kontaktoval a dotazoval se ho, kdy uvedený vůz přijde…byli jsme spolu v kontaktu pomocí e-mailu a telefonem (tel. č. na N.…). Společně s informací, že je vůz v H., mi přišly celní papíry a požadavek, abych zaslal na jeho číslo účtu další peníze, které měly sloužit k zaplacení cla. Tyto peníze jsem odeslal. Pak začaly neskutečný peripetie, uvádím, že jsem na tento vůz od doby, co byl v H., čekal rok… Žádal jsem N., aby mi dal papíry od auta, že si tam dojedu sám, a to jenom z toho důvodu, že to strašně dlouho trvalo a přišlo mi, že se pořád nějak vymlouvá.“). Poškozený J. S. v přípravném řízení mimo jiné vypověděl: „Dostal jsem kontakt na spedici, která měla na starosti vyclení, s těmi jsem se spojil a tam mi bylo potvrzeno, že vozy jsou v přístavu delší dobu, ale vzhledem k tomu, že nejsou vyřízené celní formality, tak auta nemohou být vydána do volného oběhu…Na to jsem volal panu N. a on se vymlouval, že je všechno zaplaceno, ale že to neumím sám vyřídit.“ (srov. str. 4 protokolu o výslechu svědka ze dne 12. 4. 2011, č. l. 1526 spisu). Ostatně i svědkyně I. K. v hlavním líčení uvedla, že ji obviněný párkrát volal, „že ho někdo uhání o nějaký dobropis za nějaké náhradní díly, ať mu řeknu, že mu pošleme dobropis nebo něco takového. Ale to bylo vyloženě pár telefonátů, kdy jsem těm lidem slíbila, že pošleme dobropis, pan T. řekl, že to bude řešit a jak to potom řešil, to už nevím… Tento jsem nevystavila, říkala jsem jim to proto, protože mě o to požádal pan T. Většinou vždycky řekl, že jsou to otravní lidé, ať již má od nich pokoj, ať jim zavolám já.“ (srov. str. 8 protokolu o hlavním líčení konaného ve dnech 7. – 9. 12. 2011 založenou na č. l. 2465 p. v. spisu). Nejvyšší soud uzavírá, že ačkoli dovolatel v některých případech činil kroky k domnělému splnění sjednaných závazků, nejednalo se o vůli skutečnou, neboť u dílčích útoků pod body 3/, 5/, 6/, 7/, 13/, 15/, 16/ a 21/ výroku o vině obviněný neučinil všechny kroky potřebné k řádnému dodání vozidel poškozeným, když od poškozených vylákal finanční prostředky na úhradu dopravného, cla, parkovného, daně z přidané hodnoty, apod., které však neuhradil a peníze si ponechal pro svou potřebu (u dílčího útoku pod bodem 2/ výroku o vině si ponechal daň z přidané hodnoty), čímž způsobil škodu v celkové výši 749 979,53 Kč. Obviněný tak úmyslně nepoužil finanční prostředky, které dostal od poškozených, na úhradu dalších finančních položek (zaplacení cla, dovozného, parkovného apod.), které byly nezbytné k tomu, aby vozidlo bylo vyskladněno a dopraveno do ČR, SR nebo SRN (konkrétně rozvedeno pod bodem 29 tohoto usnesení) a řádně předáno poškozeným, kdy i tyto finanční prostředky si ponechal, ačkoliv poškozeným od počátku tvrdil, že budou použity k těm účelům, jak bylo dojednáno. U dílčích útoků č. 1/, 4/, 8/, 9/, 10/, 11/, 12/, 14/, 17/, 18/, 19/ a 20/ výrokové části, tedy u většiny dílčích aktů, obviněný dokonce poškozeným vozidla vůbec nedodal, ač od nich vylákal peníze na úhradu kupní ceny vozidel a dalších poplatků spojených s nákupem a dovozem vozidel a způsobil škodu v celkové výši 5 629 446,08 Kč. V několika případech byly předmětné automobily převedeny na třetí osobu (srov. dílčí útoky pod body 11/ a 18/ výroku o vině), což taktéž svědčí o úmyslu obviněného automobily mandantům nedodat (k tomu srov. svědeckou výpověď svědka M. G. na čl. l. 275 – 306 spisu). 33. Nejvyšší soud se dále zabýval námitkami obviněného směřujícími do objektivní stránky trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Pokud obviněný argumentuje tím, že u dílčích útoků č. 11/, 12/, 14/, 17/ a 18/ nebylo možno automobily, které byly v SRN, celně v SRN odbavit a převést do ČR, a to z důvodu neobdržení plných mocí od mandantů, nelze přehlédnout účelovost tohoto tvrzení. Obviněný opakovaně tvrdí, že měl od P. N. pověření jak k vypsání mandátní smlouvy a jejímu odeslání, tak k vyhledání a nákup aut, přičemž v uzavřených mandátních smlouvách byla plná moc pouze pro přepravu vozidla do ČR, nikoli pro jeho celní odbavení. Nalézací soud se s uvedenou obhajobou obviněného vypořádal s tím, že jednak mandátní smlouvy uvedené zmocnění obsahují, jednak byly plné moci přepravci předány (blíže srov. str. 35 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud k tomu uvedl, že je třeba poukázat na závazek vyplývající z neplatné mandátní smlouvy, že mandatář se zavazuje dovést vozidlo z místa nákupu do ČR, resp. SR, přičemž současně mandant uzavřenou smlouvou zplnomocňuje mandatáře k přepravě automobilu z USA do ČR nebo SR (srov. str. 21 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud k uvedené námitce dovolatele konstatuje, že z předmětných mandátních smluv (srov. bod 28 tohoto usnesení) se podává, že „Mandant zplnomocňuje mandatáře k přepravě automobilu z USA do ČR.“ K tomu Nejvyšší soud doplňuje, že součástí mandátních smluv, které podepsali poškození M. S., L. Š. a Ing. P. H. (blíže srov. body 28 a 29 tohoto usnesení), je následující ustanovení „Mandant zplnomocňuje mandatáře k přepravě automobilu z USA do SR.“ Dále se z mandátních smluv podává, že „Celní odbavení je realizováno na základě dohody smluvních stran, obvykle přímo v přístavu B. v SRN na základě plné moci mandanta. Po předání a převzetí automobilu a veškerých příslušných dokumentů (CERTIFICATE OF TITLE, tranzitní JCD ze SRN) od přepravce jsou veškeré vzájemné nároky vyplývající z této smlouvy vyrovnány.“ Uvedené ustanovení obsahují všechny mandátní smlouvy, které obviněný podepsal s poškozenými (blíže srov. bod 28 tohoto usnesení). Z citovaného ustanovení mandátní smlouvy je zřejmé, že obviněným akcentovaný odkaz na ustanovení §568 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (srov. „Vyžaduje-li zařízení záležitosti uskutečnění právních úkonů jménem mandanta, je mandant povinen vystavit včas mandatáři písemně potřebnou plnou moc.“), je zcela účelový. K tomu Nejvyšší soud odkazuje na komentářovou literaturu, ze které vyplývá jednoznačný závěr o tom, že plná moc může být součástí smlouvy (srov. Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 1214: „Plná moc může být vystavena jako zvláštní listina, nebo může být začleněna do mandátní smlouvy.“). Podle §37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (účinného v době spáchání předmětné trestné činnosti) právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Jak již bylo uvedeno v bodě 30, poškození byli obviněným uvedeni v omyl, jehož pak využil při podpisu neplatných mandátních smluv. Jak vyplývá z okolností uzavírání předmětných mandátních smluv, kdy je obviněný uzavíral jménem již odsouzeného N., tedy v rozporu s §37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., účinného do 31. 12. 2013, byly tyto smlouvy od počátku neplatné. Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu vztahující se k možnosti spáchání trestného činu podvodu v rámci obchodní transakce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 265/2003, uveřejněné pod č. T 575 ve svazku 24 Souboru rozhodnutí Nejvyšší soudu, vydávaného Nakladatelstvím C. H. Beck, 2003, str. 364). Pro posouzení, jestli došlo ke spáchání trestného činu či nikoli, není totiž samo o sobě rozhodné, zda posuzované jednání bylo uskutečněno v rámci určité transakce, ať již běžné, obchodní či jakékoli jiné. Trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, popřípadě jiného trestného činu se pachatel může dopustit i v rámci jinak obvyklé obchodní transakce, aniž by bylo třeba, aby porušil nějaký zvláštní právní předpis, jestliže na něj trestní zákoník přímo neodkazuje (což platí i u trestného činu podvodu). Není ani podstatné, zda a do jaké míry je určitý úkon pachatele neplatný podle norem obchodního či občanského práva. … K trestnímu postihu takového jednání je určeno ustanovení §209 tr. zákoníku o trestném činu podvodu (srov. usnesení Nejvyšší soudu ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 5 Tdo 242/2005, publikované pod č. T 805/1 v sešitě 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného Nakladatelstvím C. H. Beck, 2005, str. 6). Lze tedy shrnout, že obviněný, který uzavíral jménem jednatele společnosti DETE, spol. s r. o., mandátní smlouvy, těmito smlouvami zavázal uvedenou společnost nejenom k vyhledání a dovozu vozidel z USA do SRN, ale i k dovozu těchto aut do ČR, SR nebo SRN (konkrétně rozvedeno pod bodem 29 tohoto usnesení), a to včetně jejich celního odbavení v SRN. Celkově jsou námitky dovolatele týkající se jednotlivých ustanovení předmětných mandátních smluv nedůvodné, neboť nejsou způsobilé zvrátit závěr o jeho o podvodném jednání. Obviněný v rámci svého dovolání totiž pouze vytrhává z kontextu jednotlivá ustanovení obchodního zákoníku, aniž by reflektoval konkrétní prokázané skutečnosti, které svědčí o jeho promyšleném podvodném jednání. Stejně tak jsou účelově vytrženy z kontextu pasáže z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu (srov. str. 34 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu), kde se uvádí, že přeprava automobilů má být zajištěna ve lhůtě 4 – 6 týdnů. K tomu Nejvyšší soud konstatuje, že ze strany nalézacího soudu, který obecně uvedl lhůtu 4 – 6 týdnů, zjevně došlo k nepřesnému vyjádření, neboť pouze v případě mandátní smlouvy uzavřené s poškozenou společností DAJBYCH, s. r. o. (dílčí útok 1/ výroku o vině), dále s poškozenou společností PANAMETRIA CZ, s. r. o. (dílčí útok 2/ výroku o vině), a poškozeným L. F. (dílčí útok 3/ výroku o vině) je předmětná doba stanovena v rozsahu 4 – 6 týdnů (k mandátním smlouvám blíže srov. bod 28 tohoto usnesení). Odvolací soud předmětnou lhůtu ve svém usnesení vyjádřil v rozsahu 4 – 8 týdnů, což je rovněž nepřesné, neboť v uvedené délce je lhůta stanovena v mandátních smlouvách uzavřených poškozenými u dílčích aktů pod body 4/ – 20/ výrokové části (k mandátním smlouvám blíže srov. bod 28 tohoto usnesení). Nejvyšší soud uzavírá, že uvedené nepřesnosti, kterých se dopustily soudy nižších stupňů v rámci odůvodnění svých rozhodnutí, však nic nemění na obsahu závazku mandatáře, který se mandátní smlouvou zavazuje zajistit vystavení faktury u dodavatele na koupi automobilu mandanta a zajistit přepravu zakoupeného automobilu z celého území USA do ČR v co nejkratším možném termínu podle kapacity přepravců, s tím, že lhůta podle mandátních smluv činí u dílčích útoků č. 1/ – 3/ výrokové části 4 – 6 týdnů a u ostatních dílčích útoků 4 – 8 týdnů. Dovolatel se zavázal řádně dodat automobily ve lhůtě stanovené v mandátní smlouvě. Z uvedeného závazku je zcela evidentní, že rovněž námitka dovolatele, že dovoz vozů do ČR mohl, ale nemusel být ze strany mandatáře realizován, je rovněž irelevantní. 34. K námitce dovolatele, že z pozice mandatáře neručil za chybná rozhodnutí mandantů a třetích subjektů, Nejvyšší soud konstatuje, že také tato námitka je nedůvodná, ba dokonce se jí obviněný snaží zbavit odpovědnosti za své podvodné jednání a závazky na základě něho vzniklé. Obviněný se mandátními, byť neplatnými smlouvami, jakožto osoba vystupující pod jménem jednatele společnosti DETE, spol. s r. o., P. N., zavázal, k tomu, že pro mandanta zajistí vyhledání a nákup automobilu, a to nového, použitého, nepoškozeného i poškozeného na aukci a u dealerů v USA podle jeho pokynů co do výše nabízené kupní ceny a výběru vozu. Mandatář se zavazuje zajistit vystavení faktury u dodavatele na koupi automobilu mandanta a zajistit přepravu zakoupeného vozu z celého území USA do ČR nebo SR (konkrétně rozvedeno pod bodem 29 tohoto usnesení v nejkratším možném termínu dle kapacity přepravců – cca 4 – 8 týdnů. Veškeré dopravní náklady z místa nákupu automobilu do ČR (případně SR či SRN) budou účtovány k tíži mandanta. Orientační výše nákladů na dopravu automobilu z USA do SRN-B. jsou 1 800 USD. Z přístavu B. do ČR nebo SR je nutno kalkulovat s přepravními náklady ve výši 18 – 22 000 Kč (srov. mandátní smlouvy uvedené v bodě 28 tohoto usnesení). Jak vyplývá z výpovědí poškozených a listinných důkazů, poškození uhradili poplatky spojené s dovozem automobilů do ČR nebo určené místo v SR (konkrétně rozvedeno pod bodem 29 tohoto usnesení) na účet společnosti DETE, spol. s r. o. Obviněný však nezaplatil všechny částky, které předtím od poškozených zinkasoval, takže vozidla nebyla buď vůbec dodána, nebo nemohla být vyskladněna (blíže srov. výpovědi poškozených citované v bodě 32 tohoto usnesení). Svědek R. M. k tomu mimo jiné uvedl, že se jednalo o nezaplacenou námořní dopravu z USA do Německa (srov. str. 3 protokolu o hlavním líčení ze dne 9. 4. 2015 na č. l. 2923, ze kterého se podává, že svědek uvádí v podstatě shodně jako na č. l. 255 – 256, resp. str. 4 protokolu o výslechu svědka ze dne 14. 2. 2011, č. l. 255 p. v. spisu). Pro úplnost Nejvyšší soud konstatuje, že nalézací soud správně dovodil, že potřeba plných mocí nebyla prokázána, čímž měl na mysli zcela zjevně, že tomu tak bylo s ohledem na podvodné jednání obviněného (srov. str. 35 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu), neboť jak již bylo uvedeno výše pod bodem 33 tohoto usnesení, byly neplatné mandátní smlouvy využity k podvodnému jednání obviněného. Navíc považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že u dílčích útoků pod body č. 1/, 4/, 8/, 9/, 10/, 11/, 12/, 14/, 17/, 18/, 19/ a 20/ výrokové části automobily vůbec nedodal, a proto ani potřeba zvláštních plných mocí nenastala. Dále k tomu již nalézací soud uvedl, že některé plné moci jsou součástí spisu. Nejvyšší soud k tomu zdůrazňuje, že se jedná o plné moci pro celní projednání, které udělili poškození pod body č. 2/, 5/, 6/, 13/ a 16/ výrokové části společnosti Interfracht Container Overseas Service GmbH, a to na základě objednávek proclení, které činila společnosti DELTA Trans U. B., která zajišťovala dopravu předmětných vozidel ke kupujícím (blíže srov. č. l. 348, 351 477 a 483 spisu k dílčímu útoku č. 16/; č. l. 518 a 523 spisu – k dílčímu útoku č. 2/; č. l. 564 spisu k dílčímu útoku č. 13/; č. l. 589 – 591 spisu k dílčímu útoku č. 5/ a č. l. 616 a 620 spisu k dílčímu útoku č. 6/). Nelze odhlédnout od faktu, že se jedná o poškozené, kteří si dodání svých vozidel zajistili sami. Z toho je zcela zřejmé, že námitka obviněného směřující k potřebě zvláštních plných mocí, které mu podle jeho tvrzení poškození neudělili, což mělo, jak naznačuje v dovolání, bránit dodání vozidel, je obsolentní, neboť poškození v těchto případech měli takový zájem na dodání vozidel, že si toto zajistili sami a potřebné plné moci dodali. Námitka dovolatele vztahující se k potřebě plných mocí je tak rovněž vytržena z kontextu, neboť neodpovídá ani spisovému materiálu, ani skutkovým zjištěním svědčícím podvodnému jednání obviněného P. T., a je tedy podle Nejvyššího soudu nedůvodná. 35. Stěžejní námitka obviněného v rámci dovolání je, že oba soudy nižších stupňů nesprávně vyhodnotily subjektivní stránku u všech dílčích útoků. V rámci této námitky obviněný vytkl soudům nižších stupňů, že rezignovaly na prokázání podvodného úmyslu. 36. Nalézací soud dospěl při hodnocení subjektivní stránky předmětné trestné činnosti k závěru, že obviněný T. jednal v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kdy chtěl svým jednáním porušit zákonem chráněný zájem, jednal v úmyslu vést podvodná jednání s poškozenými a pod falešnými záminkami od nich vylákat nemalé finanční prostředky, které ve svém souhrnu činí 6 637 055 Kč, tj. přesahují spodní hranici škody velkého rozsahu, která je v ustanovení §138 odst. 1 tr. zákoníku dána škodou 5 000 000 Kč (srov. str. 38 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, v podrobnostech srov. str. 35 – 37 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). 37. Odvolací soud k subjektivní stránce uvedl, že „jestliže obviněný P. T. přistoupil k podnikání nalézacím soudem zjištěným způsobem v době, kdy věděl, že je za stejné podnikatelské jednání trestně stíhán a následně také odsouzen, nelze než přisvědčit závěru nalézacího soudu, že jednal v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku“. 38. Nejvyšší soud přezkoumal dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu i z tohoto hlediska a k námitce dovolatele rozporující naplnění subjektivní stránku v prvé řadě konstatuje, že jeho odkazy na judikaturu (srov. str. 4, 5 a 10 dovolání) jsou nepřípadné. Dovolatel nadále uplatňuje obhajobu, že nalézací soud a následně i odvolací soud nesprávně vyhodnotily subjektivní stránku jednání obviněného. Jak již bylo uvedeno výše (srov. bod 25 tohoto usnesení), k naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu se vyžaduje úmyslné zavinění. V úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku pachatel jedná, jestliže chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že podvodný úmysl obviněného byl zcela jednoznačně prokázán již od samého počátku jednání obviněného, když se vydával za P. N., s jeho vědomím předstíral, že je jednatelem společnosti DETE, spol. s r. o., a pod touto falešnou identitou uzavíral s poškozenými mandátní smlouvy. Pod falešnou identitou pak obviněný vystupoval záměrně, a to z důvodu, aby jeho totožnost nevyšla před poškozenými najevo, neboť byl v předmětné době stíhán za obdobnou trestnou činnost podvodného charakteru související s dovozem ojetých motorových vozidel zejména z USA, přičemž následně byl za tuto trestnou činnost rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 15. 10. 2008, č. j. 61 T 5/2008-1577, ve znění doplňujícího rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 22. 5. 2009, č. j. 61 T 5/2008-1708 (oba nabyly právní moci dne 30. 11. 2009), odsouzen za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. z roku 1961 k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 6,5 let, dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech a k zákazu podnikatelské činnosti v oblasti nákupu, prodeje a zprostředkovatelské činnosti na dobu 5 let a peněžitý trest ve výši 100 000 Kč (srov. č. l. 2140 – 2151 p. v. a 2152 – 2159 p. v. spisu). Ostatně to, že obviněný jednal pod jménem P. N., jakožto jednatele společnosti DETE, spol. s r. o., Nejvyšší soud konstatoval již pod bodem 29 tohoto usnesení. Jenom v tomto smyslu je třeba chápat větu odvolacího soudu, který ohledně subjektivní stránky uvedl, že „jestliže obviněný P. T. přistoupil k podnikání nalézacím soudem zjištěným způsobem v době, kdy věděl, že je za stejné podnikatelské jednání trestně stíhán a následně také odsouzen, nelze než přisvědčit závěru nalézacího soudu, že jednal v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku“. Uvedená věta odvolacího soudu je tedy pouhým vyjádřením objektivně zjištěné skutečnosti, že předchozí trestná činnost obviněného totožného charakteru byla podkladem pro to, že se v projednávané trestné činnosti vydával za P. N., což ostatně odvolací soud zdůraznil v odůvodnění svého usnesení, kde uvedl, že „V této souvislosti, pokud jde o subjektivní stránku jednání obviněného, nelze přehlédnout také rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 15. 10. 2008, č. j. 61 T 5/2008-1577, z něhož vyplývá, že obviněný T. již v letech 2000 – 2001 vylákal od poškozených různé finanční částky v souvislosti se stejným předmětem podnikání jako v nyní projednávaném případě, když smlouvy uzavíral jako jednatel společnosti MULTI-CARS, s. r. o. Podle skutkových zjištění uvedeného rozsudku následně uvedenou firmu převedl na tzv. bílého koně. Věděl tedy při zakládání firmy DETE, spol. s r. o., na dnes již odsouzeného P. N., že jednání, kterého se dopouštěl v předchozí vlastní společnosti, je trestné, proto postupoval ze skutkových zjištění nalézacího soudu vyplývajícím sofistikovaným způsobem, společnost založil na svého synovce N., který byl jediným jednatelem, tedy statutárním orgánem společnosti, nenechal se zapsat do rejstříku jako prokurista společnosti a údajně se souhlasem jednatele P. N. jednal jménem společnosti s jednotlivými klienty, zájemci o dovoz motorových vozidel ze zahraničí, a uzavíral s nimi jménem P. N. smlouvy.“ (k tomu srov. str. 20 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud považuje za nutné k tomu ještě dodat, že toto vyjádření, které by vytrženo ze souvislosti mohlo být považováno za nešťastně formulované, není v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14), podle kterého nelze prokázanou minulou trestnou činnost pokládat za důkaz spáchání nové trestné činnosti. Předchozí trestná činnost obviněného zde totiž nebyla pokládána za důkaz spáchání nové posuzované trestné činnosti, ale bylo na ní poukázáno z hlediska příčiny vydávání se obviněného P. T. za dnes již odsouzeného P. N. při jednání popsaném ve výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu ze dne 16. 12. 2011, č. j. 61 T 22/2011-2494. Nejvyšší soud proto uzavírá, že na základě provedeného dokazování a jeho zhodnocení oběma soudy nižších stupňů bylo nepochybně prokázáno, že dovolatel jednal v úmyslu přímém, když poškozené uváděl v omyl již při podepisování neplatných mandátních smluv, a to pod falešnou identitou P. N., veden snahou utajení jeho předchozí trestné činnosti totožného charakteru před klienty. 39. Nejvyšší soud dále konstatuje, že naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku u dílčích útoků specifikovaných pod body 1/ – 21/ skutkové části výroku rozsudku nalézacího soudu nevylučuje ani skutečnost, že některým klientům společnosti DETE, spol. s r. o., automobily v minulosti řádně dodal. U předmětných dílčích útoků totiž dovolatel jednal v úmyslu nesplnit buď zcela, nebo zčásti závazky plynoucí z mandátních smluv a na úkor poškozených se obohatit. Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 1671/13, uveřejněné pod č. 2 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR), i když subjektivní stránka trestného činu je výslednicí psychického vztahu pachatele k následku, nelze při dokazování zavinění u úmyslných majetkových trestných činů vycházet jen ze samotného vyjádření pachatele, nýbrž je třeba hodnotit také způsob provedení činu a navazující okolnosti (čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Z těchto hledisek nelze také přehlédnout, že právě v období po podvodném vylákání finančních obnosů od poškozených se stal pro klienty společnosti DETE, spol. s r. o., nedostupným a zcela nekontaktním, a území České republiky opustil. Nejvyšší soud konstatuje, že závěr o naplnění subjektivní stránky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku v posuzovaném případě vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného vyjádřeného ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu, ale i z ostatních rozhodných okolností, podrobně pospaných a náležitě zhodnocených oběma nižšími soudy, které přezkoumal i Nejvyšší soud. Do těchto dalších rozhodných skutečností zapadá i okolnost, že po spáchání předmětné trestné činnosti uprchl z České republiky, a to zejména ve spojení s tím, že peníze, které poškození zaslali společnosti DETE, spol. s r. o., na úhradu dalších finančních položek nezbytných pro vyskladnění a dovoz vozidel, před svým odjezdem z České republiky vybral z účtu společnosti, jak o tom svědčí výpověď P. N. (č. l. 2463 p. v. spisu). Ostatně do České republiky byl předán z Panamské republiky až dne 6. 10. 2014, a to na základě zatýkacího rozkazu vydaného Okresním soudem ve Zlíně ze dne 4. 5. 2011, sp. zn. 0 Nt 304/2011 (č. l. 153 – 157 spisu; dále srov. sdělení o předání osoby do VTOS KS Brno ze dne 6. 10. 2014 na č. l. 2807 spisu). Přitom právě v projednávané věci byl usnesením Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 18. 6. 2013, č. j. 61 T 22/2011-2727, zrušen uvedený zatýkací rozkaz a byl vydán mezinárodní zatýkací rozkaz ze dne 18. 6. 2013, č. l. 61 T 22/2011-2729. Nejvyšší soud proto považuje za správné závěry soudů nižších stupňů, že obviněný v obavách z hrozícího trestního řízení pobýval v cizině po dobu asi 5 let v úmyslu vyhnout se trestnímu stíhání a nepodrobit se jurisdikci České republiky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 4 Tdo 608/2014). Obviněný v rámci svých námitek uplatněných v dovolání dále namítal, že vratky částek vybraných na poplatky od poškozených musel vyúčtovat jednatel společnosti DETE, spol. s r. o., po odchodu obviněného z této společnosti, neboť on nebyl z titulu externího poradce oprávněn cokoli mandantům vyplácet. K tomu Nejvyšší soud opět konstatuje, že celou situaci vytvořil svým podvodným jednání obviněný P. T. (blíže srov. bod 38 tohoto usnesení), proto již odsouzený P. N. jako jednatel společnosti DETE, spol. s r. o., nemohl žádné peníze poškozeným vrátit, neboť obviněný T. mu veškeré finanční prostředky vybral před tím, než uprchl do zahraničí (srov. výpověď již odsouzeného P. N.: „Pokud mám uvést, zda a jaké jsem činil kroky, zda jsem uhradil škodu, tak škodu nebylo z čeho uhradit, firma již v té době nebyla v plusu. Pan T. na jaře, když se ztratil, tak vybral veškeré peníze, které byly na účtu. Nepočítal jsem to, řádově 300 000 – 400 000 Kč a dluhy jsou mnohem větší.“ na str. 4 protokolu o hlavním líčení, které se konalo ve dnech 7. – 9. 12. 2011; viz č. l. 2463 p. v. spisu). K námitce dovolatele, že nalézací soud vycházel z výpovědi již odsouzeného P. N., přičemž obviněný k tomuto důkazu nebyl nijak dotázán, Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný nežádal opakování výslechu odsouzeného P. N. ve smyslu §306a odst. 1 tr. ř. (str. 3 protokolu o hlavním líčení ze dne 27. 2. 2015, na č. l. 2875 spisu). Ze všech souvislostí předmětné trestné činnosti dovolatele a s ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší soud k jednoznačnému závěru, že obviněný jednal v podvodném úmyslu od samého počátku trestné činnosti a veškeré námitky dovolatele směřující k vyvrácení tohoto závěru jsou nerelevantní. Úmysl obviněného obohatit se byl totiž naplněn tím, že od poškozených vybral finanční prostředky na úhradu dovozu předmětných vozidel a dalších nákladů spojených dovozem vozidla z USA do ČR, SR nebo SRN (konkrétně rozvedeno pod bodem 29 tohoto usnesení), tyto všechny potřebné náklady pro zajištění a dovoz vozidel do ČR, SR nebo SRN neuhradil, ba naopak peníze si ponechal pro svou potřebu, přičemž poškozeným (srov. dílčí akty pod body 1/, 4/, 8/, 9/, 10/, 11/, 12/, 14/, 17/, 18/, 19/ a 20/ výrokové části) zaplacená vozidla vůbec nedodal, nebo je nedodal řádně v souladu s mandátními smlouvami (srov. dílčí akty pod body 3/, 5/, 6/, 7/, 13/, 15/, 16/ a 21/ výrokové části) ani jim v té souvislosti zaplacené částky nevrátil, resp. nevyplatil (dílčí akt pod bodem 2/ výrokové části). K tomu Nejvyšší soud konstatuje, že ze samotného charakteru jednání obviněného, vyplývá, že šlo z jeho strany o jednání úmyslné (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1307/2013). S ohledem na právě uvedené pak Nejvyšší soud konstatuje, že jeho námitka, v níž uvádí, že pro naplnění skutkové podstaty podvodu je nezbytné, aby obviněný na počátku pojal úmysl se obohatit, tedy v tomto případě vůbec nezakoupit vybraná a objednaná vozidla, je rovněž nedůvodná, neboť postačí, že pojal takový úmysl v rozsahu, který je mu kladen za vinu a jímž byl v rozsudku nalézacího soudu uznán vinným, zvláště když v takovémto typu případů rozsáhlé podvodné trestné činnosti je zpravidla součástí úmyslu i částečné plnění podvodně uzavřených smluv, neboť takové částečné plnění umožňuje páchání takové trestné činnosti ve velkém rozsahu dalšími a dalšími dílčími akty. 40. Namítá-li tedy obviněný (mimo jiné s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2002, sp. zn. III. ÚS 575/02, uveřejněný pod č. 58 ve sv. 26 Sb. nál. a usn. ÚS ČR) absenci počátečního podvodného úmyslu, nezbývá, než připomenout, že tuto obhajobu buduje na tom, že do České republiky některá vozidla skutečně importoval. K obhajobě dovolatele, že některé automobily byly poškozeným dodány, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že se tak stalo převážně na základě vlastní aktivity poškozených (srov. dílčí útoky č. 3/, 5/, 6/, 7/, 13/, 15/, 16/ a 21/). Tato skutečnost pak nevylučuje podvodný úmysl obviněného. Podstatné pro závěr o počátečním úmyslu obviněného není zjištění, že skutečně nějaká vozidla byla na území České republiky ze zahraničí dovezena, nýbrž zjištění, že u poškozených vytvořil dojem, že se jedná o běžnou podnikatelskou činnost, přičemž je chtěl připravit o finanční prostředky, které mu poškození poskytli za účelem dovozu vybraných vozidel z USA do ČR, SR nebo SRN (konkrétně rozvedeno pod bodem 29 tohoto usnesení), a to v rozsahu uvedeném ve výroku o vině nalézacího soudu. Z provedeného dokazování totiž jednoznačně vyplývá, že obviněný od počátku, kdy se vydával za jinou osobu, ani nečinil všechny kroky k řádnému splnění závazků, které jsou jako dílčí útoky vymezeny v tzv. skutkové větě pod body 1/ – 21/. V tomto směru je třeba především poukázat na svědecké výpovědi poškozených, ze kterých vyplývá, že předmětné automobily jim byly dodány teprve na základě jejich vlastní iniciativy, přičemž k dodání vozidla včas nedošlo z důvodu, že obviněný nezaplatil DPH a clo a peníze, které od poškozených dostal na jejich úhradu, použil na jiné účely. Tak svědek Ing. M. K. (jednatel poškozené společnosti pod bodem 2/ výroku o vině) uvedl, že iniciativu musel vyvíjet on sám (blíže srov. tomu str. 10 protokolu o hlavním líčení, které se konalo ve dnech 7. – 9. 12. 2011 na č. l. 2462 – 2476 p. v. spisu, z něhož se podává, že svědek uvádí shodně jako na č. l. 697 – 701 spisu, a str. 4 protokolu o výslechu svědka ze dne 25. 1. 2011 na č. l. 698 spisu). Svědek Ing. J. B. (poškozený pod bodem 5/ výroku o vině k tomu uvedl: „Pan M. mně potvrdil, že vozidlo již je v Německu na celnici. Vozidlo ale nemohlo být procleno, neboť nepřišly uvolňovací doklady z USA, protože pan N. neměl uhrazen nějaký poplatek.“ (str. 20 protokolu o hlavním líčení, které se konalo ve dnech 7. – 9. 12. 2011 na č. l. 2462 – 2476 p. v. spisu, z něhož se podává, že svědek uvádí shodně jako na č. l. 1505 – 1509 spisu, a str. 5 protokolu o výslechu svědka ze dne 18. 4. 2011 na č. l. 1503 – 1509 spisu). Svědek J. S. (poškozený pod bodem 6/ výroku o vině) uvedl: „Pan M. mi pak sdělil, že vozidla nejsou k vyzvednutí, protože není zaplaceno clo.“ (srov. str. 4 protokolu o výslechu svědka ze dne 12. 4. 2011 na č. l. 1523 – 1528 spisu). Svědek V. R. (poškozený pod bodem 7/ výroku o vině) uvedl, že „Společně s informací, že je vůz v H., mi přišly celní papíry a požadavek, abych zaslal na jeho číslo další peníze, které měly sloužit k zaplacení cla.“ (srov. str. 3 protokolu o výslechu svědka ze dne 14. 4. 2011 na č. l. 1541 – 1548 spisu). Svědek Ing. P. H. (poškozený pod bodem 13/ výroku o vině) uvedl: „…vozidlo jsem si fyzicky převzal, avšak finanční prostředky, které jsem opětovně uhradil, mi ze strany DETE spol. s r. o., dosud nebyly vrácené“ (srov. str. 8 protokolu o výslechu svědka ze dne 21. 2. 2011 na č. l. 1094 – 1101 spisu). Svědek M. D. (poškozený pod bodem 15/ výroku o vině) uvedl: „Vozidlo Chevrolet stálo odstavené v areálu firmy DELTA Trans, já sám jsem si musel zajistit jeho naložení a dovoz do P.“ (srov. str. 5 protokolu o výslechu svědka ze dne 21. 4. 2011 na č. l. 1576 – 1585 spisu). Svědek P. H. (poškozený pod bodem 16/ výroku o vině) uvedl: „…kontaktoval jsem znova pana G., …, kdy mi sdělil, že ještě vozidlo nemůže být vydáno, neboť není uhrazeno clo.“ (srov. str. 4 protokolu o výslechu svědka ze dne 12. 1. 2011 na č. l. 1158 – 1163 spisu). Svědek A. S. (poškozený pod bodem 21/ výroku o vině) uvedl: „Vozidlo jsem si dohledal v SRN, doplatil všechny neuhrazené faktury (229 023 Kč), proclil a převedl registraci ČR na mou osobu.“ (srov. str. 5 protokolu o výslechu svědka ze dne 21. 1. 2011 na č. l. 1407 – 1412 spisu). S ohledem na tyto výpovědi považuje Nejvyšší soud námitku dovolatele, že v uvedených případech byla vozidla poškozeným dodána, za irelevantní. Obviněný se i v případě uvedených dílčích útoků zavázal, že poškozeným budou jejich vozidla dodána do ČR, SR nebo SRN (konkrétně rozvedeno pod bodem 29 tohoto usnesení). Poškození se však ke svým automobilům dostali pouze na základě vlastní iniciativy, kdy sami kontaktovali spediční společnosti, doplatili další poplatky, které vznikly tím, že je obviněný neuhradil, a teprve poté jim bylo umožněno si své vozidlo vyzvednout. Ze všech těchto důvodů jsou nedůvodné i konkrétní námitky obviněného k dílčím útokům pod č. 4/, 10/, 11/, 12/, 14/, 17/ a 18/ výroku o vině, ale i k dílčím útokům pod č. 1/, 2/, 3/, 5/, 6/, 7/, 8/, 13/, 15/, 16/, 20/ a 21/ výroku o vině, neboť ty vycházejí z odlišného hodnocení důkazů obviněným, který tyto námitky buduje na svém blíže neodůvodněném závěru, že šlo o pouhé obchodní transakce bez podvodného úmyslu (srov. odůvodnění dovolání obviněného – viz body 5, 7 – 11 tohoto usnesení). S takovým hodnocením důkazů ze strany obviněného však Nejvyšší soud nemůže za shora podrobně uvedených důvodů souhlasit. 41. Nejvyšší soud přezkoumal dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu také z hlediska všech námitek dovolatele směřujících k provedenému dokazování. Nejvyšší soud k tomu nejprve obecně v souladu se svou dřívější rozhodovací praxí a v návaznosti na judikaturu Ústavního soudu podotýká, že v trestním řízení závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede, byť samozřejmě takový postup nesmí vykazovat znaky libovůle, ale musí být založen na odpovědném zhodnocení provedených důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. a náležitém odůvodnění, na základě jakých skutečností soud považuje provedené dokazování za dostatečné a úplné a co bylo důvodem, že neprovedl další navrhované důkazy. Tento závěr vyplývá především z ustanovení čl. 82 Ústavy České republiky (ústavní zákon č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů), v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhů na doplnění dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve sv. 4 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Není tedy povinností soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh stran trestního řízení včetně obviněného. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit (obdobně k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 5 Tdo 747/2011). Problematika tzv. opomenutých důkazů, kterou ve svých mimořádných opravných prostředcích obvinění v zásadě namítali, byla opakovaně řešena především v judikatuře Ústavního soudu, který v řadě svých nálezů (sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. III. ÚS 173/02 – Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 10; svazek 8, nález č. 76; svazek 28, nález č. 127 – a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. února 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněný pod č. 26 ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, dále viz nález ze dne 30. června 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03, uveřejněný pod č. 91 ve sv. 33 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nález ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, uveřejněný pod č. 172 ve sv. 35 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, usnesení ze dne 23. září 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, uveřejněné pod č. 22 ve sv. 38 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, a další). 42. Nejvyšší soud k uvedené námitce odvolatele konstatuje, že nalézací soud, jak již bylo shora uvedeno, provedl dokazovaní zcela v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř., přičemž odvolací soud následně dokazování doplnil o další důkazy navržené a předložené obviněným – stížnost z přípravného řízení proti zahájení trestního stíhání, znění mandátní smlouvy, faktury s dodací podmínkou C&F Bremerhaven, výpisy z účtů, potvrzení spedicí a dvěma dopisy poškozeného R. a jeho známým z USA (srov. str. 4 a 5 protokolu o veřejném zasedání konaném dne 20. 10. 2015 na č. l. 3047 – 3050 spisu). Uvedené důkazy jsou ve spise založeny na č. l. 3044. Odvolací soud k provedenému dokazování uvedl, že jestliže přes doplněné dokazování k návrhu obviněného před odvolacím soudem nevznikají pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a k objasnění věci již není třeba některé z provedených důkazů opakovat či provádět důkazy další podle návrhu obviněného P. T., není ani důvod ke zrušení napadeného rozsudku podle §258 odst. 1 písm. c) tr. ř. (srov. str. 21 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). K námitce dovolatele, že odvolací soud neprovedl listinné důkazy, a to výpisy z účtu platbami za vozidla do USA u dílčích útoků č. 4/, 10/, 12/, 14/ a 18/ výroku o vině, které nebyly čteny, ač to bylo obviněným v odvolání požadováno, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v doplnění odvolání ze dne 11. 6. 2015 (č. l. 2991 – 3004 spisu), konkrétně ze strany 3 tohoto doplnění se podává, že obviněný žádá čtení výpisu z účtu s platbou do USA ze dne 8. 8. 2008. Dále Nevyšší soud konstatuje, že obsahem odvolání ze dne 22. 5. 2015 (č. l. 2984), odůvodnění odvolání ze dne 5. 6. 2015 (č. l. 2986 – 2988), doplnění odvolání ze dne 11. 6. 2015 (č. l. 2991 – 3004 spisu) ani opravy odvolání ze dne 8. 7. 2015 (č. l. 3008), tedy všech podání obviněného souvisejících přímo s odvoláním, není konkrétní požadavek, aby odvolací soud provedl listinné důkazy, a to výpisy z účtu platbami za vozidla do USA u dílčích útoků č. 4/, 10/, 12/, 14/ a 18/ výroku o vině. Nicméně na č. l. 3044 spisu jsou založeny kopie výpisů z účtu obsahující rovněž platby provedené dne 8. 8. 2008. Tyto listinné důkazy odvolací soud provedl jejich předložením podle §213 odst. 1 tr. ř. stranám k nahlédnutí, přičemž ze strany 5 protokolu o veřejném zasedání (č. l. 3049) se podává, že strany shodně uvádějí, že nežádají čtení těchto listin. K námitce dovolatele, že odvolací soud neprovedl listinné důkazy s potvrzením spedicí deklarování vozidel na jména mandantů do 30. 9. 2009 (u dílčích útoků č. 4/, 11/, 12/, 14/, 17/ a 18/) Nejvyšší soud konstatuje, že návrh na provedení těchto důkazů je obsahem doplnění odvolání ze dne 11. 6. 2015 (č. l. 2991 – 3004 spisu). Nejvyšší soud přezkoumal obsah protokolu o veřejném zasedání konaném dne 20. 10. 2015 na č. l. 3047 – 3050 a poslechl si zvukový záznam z tohoto veřejného zasedání založený na č. l. 3052 spisu. Ze strany 4 protokolu o veřejném zasedání (č. l. 3048 p. v. spisu) se podává, že obviněný navrhuje doplnit dokazování následujícími listinami, a to stížností z přípravného řízení proti zahájení trestního stíhání, zněním mandátní smlouvy, fakturami s dodací podmínkou C&F Bremerhaven, výpisy z účtu a potvrzeními spedicí. Ze všech uvedených listin pořídil odvolací soud kopie, které jsou založeny na č. l. 3044 spisu, a originály vrátil obviněnému (srov. zvukový záznam z tohoto veřejného zasedání založený na č. l. 3052 spisu). Odvolací soud tyto listinné důkazy provedl předložením stranám k nahlédnutí podle §213 odst. 1 tr. ř., přičemž ze strany 5 protokolu o veřejném zasedání (č. l. 3049) se podává, že strany shodně uvádějí, že nežádají čtení těchto listin. Nejvyšší soud ze zvukového záznamu pořízeného na veřejném zasedání zjistil, že odvolací soud v rámci odůvodnění svého rozhodnutí k těmto důkazům uvedl, že jsou součástí spisu. S tím se Nejvyšší soud ztotožňuje, neboť předmětné listinné důkazy jsou kopiemi spisu, a to konkrétně z č. l. 292, 294, 296, 298, 300, 302 a 304. K námitce dovolatele vztahující se k neprovedení důkazů k dílčím útokům 4/ a 12/ výroku o vině Nejvyšší soud konstatuje, že uvedené listiny jsou rovněž součástí spisového materiálu, a to konkrétně na č. l. 282 (k dílčímu útoku 4/ výroku o vině) a na č. l. 288 (k dílčímu útoku 12/ výroku o vině), přičemž kopie těchto listin obviněný odvolacímu soudu nepředložil. Odvolací soud na str. 21 odůvodnění svého usnesení uvedl, že „jestliže přes doplněné dokazování k návrhu obžalovaného před odvolacím soudem nevznikají pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a k objasnění věci již není třeba některé z provedených důkazů opakovat či provádět důkazy další podle návrhu obviněného P. T., není ani důvod ke zrušení napadeného rozsudku podle §258 odst. 1 písm. c) tr. ř.“ Tím se odvolací soud vypořádal s návrhem obviněného na doplnění dokazování, které je obsahem doplnění odvolání ze dne 11. 6. 2015 (č. l. 2991 – 3004 spisu). Nejvyšší soud konstatuje, že odvolací soud není povinen provést všechny důkazy, které obviněný v rámci odvolacího řízení navrhne. Předně je třeba zdůraznit, že podle §263 odst. 6 tr. ř. provede odvolací soud důkazy potřebné pro rozhodnutí o odvolání, nejde-li o rozsáhlé a obtížně proveditelné doplnění dokazování, které by znamenalo nahrazovat činnost soudu prvního stupně. Podle §263 odst. 7 tr. ř. je odvolací soud vázán hodnocením důkazů provedených soudem prvního stupně. Za situace, kdy odvolací soud považuje dokazování provedené nalézacím soudem za souladné s §2 odst. 5 tr. ř. není povinen provádět veškeré důkazy navržené obviněným. V tomto případě však odvolací soud provedl všechny listinné důkazy, které obviněný in natura odvolacímu soudu předložil. Jestliže je skutkový stav věci jednoznačně prokázán na základě ostatních důkazů, nebyl odvolací soud povinen nadbytečně provádět důkazy, které obviněný požadoval (potvrzením spedicí deklarování vozidel na jména mandantů do 30. 9. 2009 k dílčím útokům 4/ a 12/ výroku o vině). Jelikož dovolatel při veřejném zasedání odvolacího soudu konaného dne 20. 10. 2015 nežádal čtení uvedených listinných důkazů (srov. strana 5 protokolu o veřejném zasedání na č. l. 3049 spisu) Nejvyšší soud konstatuje, že s ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti je uvedená námitka dovolatele nedůvodná. 43. K další námitce dovolatele směřující proti rozsahu provedeného dokazování, konkrétně, že podle jeho názoru došlo k extrémnímu pochybení ze strany nalézacího soudu neprovedením klíčového důkazu, který byl obviněným navrhován, a to dožádání důkazů u společnosti CFR line (přepravce z USA), je třeba uvést, že obviněný byl nalézacím soudem vyzván, aby se vyjádřil k provedeným důkazům ve smyslu §306a odst. 1, 2 tr. ř., a to v rámci hlavního líčení konaného dne 27. 2. 2015 (srov. str. 3 protokolu o hlavním líčení na č. l. 2874 – 2876 spisu). Na základě tohoto poučení obviněný uvedl, že trvá na opakování výslechu svědkyně K., svědka M., dále na provedení dožádání u firem v USA a SRN a na čtení plných mocí u dílčích útoků č. 4/, 8/, 9/, 10/, 12/, 14/, 18/ a 19/. K tomu Nejvyšší soud odkazuje na protokol o hlavním líčení konaném dne 9. 4. 2015, konkrétně na jeho stranu 21 (č. l. 2932 spisu), ze které se podává usnesení o zamítnutí důkazních návrhů (mimo jiné i vyžádání dotazu u firmy CFR LINE USA a u firmy LPL logistic v SRN) pro nadbytečnost. Nalézací soud na str. 34 odůvodnění svého rozsudku uvedl, že „zamítl důkazní návrhy obhajoby na vyžádání zpráv u firmy CFR LINE USA, kam dovezla vozidla Kia Sorento, Toyota Highlander, 2x Dodge Caliber, Hummer H3, Marcury, Acura, Dodge Intrepid, Subaru, Porche 911, Subaru Impreza s konkrétními VIN, a na vyžádání zprávy od firmy LPL Logistic v SRN, kam odeslali vozidla, která dostali od firmy Auctions Broker LCC v letech 2008 až 2009. Soud má za to, že není podstatné, kde předmětná vozidla poškozených, kterým nebyla dodána na základě sjednané mandátní smlouvy společností DETE, spol. s r. o., až do ČR, skutečně skončila, když podstatou řízení zůstává zjištění, zda je obžalovaný vinen v rozsahu mu kladeném za vinu či nikoli, kdy opatřené a provedené důkazy umožňují soudu spolehlivě rozhodnout i bez shora požadovaných listin.“ Nejvyšší soud dále upozorňuje na skutečnost, že ze strany 5 protokolu o tomto veřejném zasedání (č. l. 3049 spisu) se jasně podává, že obviněný ani jeho obhájce nemají žádné další návrhy na doplnění dokazování. Pro úplnost zde Nejvyšší soud poukazuje rovněž na skutečnost, že provedení těchto důkazů nenavrhl ve svém odvolání ani v dalších podáních souvisejících s odvoláním (srov. odvolání ze dne 22. 5. 2015 (č. l. 2984), odůvodnění odvolání ze dne 5. 6. 2015 (č. l. 2986 – 2988), doplnění odvolání ze dne 11. 6. 2015 (č. l. 2991 – 3004 spisu) ani opravy odvolání ze dne 8. 7. 2015 (č. l. 3008). S ohledem na to, že se nalézací soud s návrhem na doplnění dokazování dožádáním důkazů u společnosti CFR line (přepravce z USA) řádně vypořádal, nejedná se o opomenutý důkaz a porušení práva obviněného na spravedlivý proces. 44. K další námitce dovolatele, že nebyl k výpovědi již odsouzeného P. N. žádným soudem dotázán k vyjádření, Nejvyšší soud opět odkazuje na stranu 3 protokolu o hlavním líčení konaném dne 27. 2. 2015, ze které se podává, že obviněný byl nalézacím soudem vyzván k vyjádření, resp. k návrhu na opakování důkazů podle §306a odst. 1, 2 tr. ř., přičemž k této výzvě uvedl, že trvá na opakování důkazů podrobně uvedených již v předchozím bodě 43. Dále obviněný výslovně uvedl, že na opakování dalších důkazů netrvá. Na základě této skutečnosti byly podle §306a odst. 1, 2 tr. ř. nalézacím soudem čteny protokoly o hlavních líčeních na č. l. 2462 – 2475 a 2487, přičemž obviněný byl bez námitek k těmto protokolům. Nejvyšší soud uzavírá, že z těchto důvodů ani tato námitka není důvodná, neboť výpověď již odsouzeného P. N. je zachycena právě na str. 3 – 6 protokolu o hlavním líčení konaném ve dnech 7. – 9. 12. 2011, tj. na č. l. 2463 – 2464 p. v. spisu. 45. K námitce dovolatele, že soudy nižších stupňů nečetly kontraktační ujednání mandátních smluv, Nejvyšší soud uzavírá, že tato námitka dovolatele není relevantní, a to proto, že jednak byl obviněný nalézacím soudem k těmto ujednáním vyslechnut v rámci hlavního líčení (srov. str. 5 protokolu o hlavním líčení ze dne 9. 4. 2015, č. l. 2924 spisu), jednak odvolací soud při veřejném zasedání dne 20. 10. 2015 provedl listinný důkaz předložením stranám k nahlédnutí podle §213 odst. 1 tr. ř., a to zněním mandátní smlouvy, kterou odvolacímu soudu předložil obviněný s tím, že strany nežádaly její čtení (srov. str. 4 a 5 protokolu o veřejném zasedání ze dne 20. 10. 2015, č. l. 3048 p. v. – 3049 spisu). 46. Nejvyšší soud přezkoumal dovoláním napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení také z pohledu námitky dovolatele, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu a na spravedlivý proces. Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za potřebné poukázat na ustálenou judikaturu k posuzování procesu dokazování a k hodnocení důkazů. Podle této judikatury k hlavním zásadám trestního řízení patří zásada volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), podle níž orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada však není a být nesmí projevem libovůle, resp. svévole orgánů činných v trestním řízení. Je nezbytné ji strukturovat do konkrétních komponentů a kritérií. Jedním z nich, patřícím ke klíčovým, je transparentnost rozhodování, čili nutnost důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Uvedený požadavek vtělil zákonodárce do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§125 tr. ř.). Nároky na odůvodnění a podrobný rozbor provedených důkazů se potom zvyšují tam, kde si provedené důkazy vzájemně odporují. V opačném případě, pokud výše uvedený postup není zachován a z provedených důkazů obecný soud nevyvodí přesvědčivě zjištěný skutkový stav, nelze považovat proces dokazování za ústavně konformní (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 455/2005, uveřejněný pod č. 210, ve sv. 39 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Důkazy provedené před soudem musí jím být – právě pro účely jejich hodnocení – správně, tj. skutečnosti (přesněji obsahu spisu) odpovídajícím způsobem reprodukovány, pokud se týká ve vlastním vyhodnocení interpretovány; řečeno jen poněkud jinými slovy, předpokladem náležitého a také ústavně souladného hodnocení důkazu je, že informace z hodnoceného důkazu zůstane bez jakékoli deformace v procesu jeho hodnocení zachována a výlučně jen jako taková se promítne do vlastního vyhodnocení jako konečného úsudku soudu. Jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit spolehlivý a zejména zákonný podklad pro odsuzující výrok soudu, který musí být vždy výrazem lidsky dosažitelné jistoty, plynoucí především ze zákonem stanoveného procesu zjišťování a následného vyhodnocení rozhodných skutečností tak, aby se skutkové závěry soudního rozhodnutí neocitly v (extrémním) rozporu s vlastním obsahem provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97, uveřejněný pod č. 64, ve sv. 11 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Principu práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny odpovídá povinnost obecných soudů důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Uvedený požadavek zákonodárce vtělil do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku, resp. usnesení (§125 a §134 odst. 2 tr. ř.). Trestní řád nároky na odůvodnění zvýrazňuje zejména pro případy, kdy si provedené důkazy vzájemně odporují. V situaci „tvrzení proti tvrzení“ je potřebné na soud, a to jak z pohledu jednoduchého práva, tak i práva ústavního, klást zvýšené požadavky, a to v souvislosti s vyvozením závěrů o tom, které skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. III. ÚS 532/01, uveřejněný pod č. 10, ve sv. 25 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Je nezbytné, aby soud, který rozhoduje o opravném prostředku, v odůvodnění svého rozhodnutí náležitým způsobem rozebral všechny námitky v podání obžalovaného uvedené, jsou-li jen poněkud smysluplné a relevantní. Pokud provedeným dokazováním nebylo prokázáno jednoznačně a s nejvyšším stupněm jistoty, že se stěžovatel dopustil jednání, které mu je kladeno obžalobou za vinu, došlo k porušení zásady presumpce neviny ve smyslu článku 40 odst. 2 Listiny (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 2042/08, uveřejněný pod č. 247 ve sv. 55 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2007, sp. zn. I. ÚS 375/06, uveřejněný pod č. 225 ve sv. 47 Sb. nál. a usn. ÚS ČR), neboť vzniklé pochybnosti bylo třeba vyložit ve prospěch stěžovatele (srov. nález ze dne 11. 3. 2010 sp. zn. II. ÚS 226/2006, uveřejněný pod č. 48 ve sv. 56 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Jestliže skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahovou vazbu na provedené důkazy, soudy své hodnotící úvahy jasně, přehledně a logicky vysvětlily, aniž při tom vybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., pak pouhý nesouhlas obviněného s tímto hodnocením a se skutkovými závěry obou soudů nižších stupňů není dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2009, sp. zn. 7 Tdo 224/2009). Nejvyšší soud proto ve smyslu této judikatury a s odkazem na shora uvedený konkrétní rozbor provedených důkazů k jednotlivým dovolacím námitkám obviněného konstatuje, že soudy obou stupňů opřely svá rozhodnutí o spolehlivé důkazy, které jim umožnily náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Hodnocení provedených důkazů je v odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů dostatečně zevrubné a poskytuje dostatečný podklad pro kontrolu správnosti skutkových zjištění. Provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a přijatá rozhodnutí byla řádně odůvodněna. Ze souhrnu těchto důkazů bylo možno dospět ke spolehlivému závěru o vině obviněného P. T. Nejvyšší soud závěrem k provedenému dokazování a také s přihlédnutím k tomu, že některé důkazní návrhy obviněného P. T. nebyly jako nadbytečné provedeny, poznamenává, že považuje závěry nalézacího a odvolacího soudu za odpovídající a nevykazující vad z hlediska hodnocení provedených důkazů. Oba soudy postupovaly v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž závěry obou soudů nižších stupňů obstojí i v rovině ústavněprávní. Jak Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. IV. ÚS 590/03 (uveřejněný pod č. 12 ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS ČR), vyložil, právo na obhajobu je sice významným a neopomenutelným principem spravedlivého trestního procesu, není je však možno vykládat tak, že prostřednictvím výkonu tohoto práva by mohlo být legitimní úsilí státu nalézat spravedlnost i ve věcech trestních zcela a fakticky od počátku trestního procesu zmařeno tím, že by tento proces nemohl vůbec započít. Podle §306a tr. ř. pominou-li důvody řízení proti uprchlému, pokračuje se v trestním řízení podle obecných ustanovení. Tím se práva obviněného vracejí do původního rozsahu. Právo obviněného na spravedlivý proces je zajištěno možností požadovat opětovné provedení důkazů a není-li to možné, přečtou se protokoly o provedení těchto důkazů a obviněnému se umožní, aby se k nim vyjádřil. Nejvyšší soud konstatuje, že tohoto práva obviněný využil (srov. str. 3 protokolu o hlavním líčení konaném dne 27. 2. 2015 na č. l. 2874 – 2876 spisu) a postup nalézacího soudu a posléze i odvolacího soudu odpovídal ustanovení §306a tr. ř. Nejvyšší soud proto uzavírá, že námitka dovolatele, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu a na spravedlivý proces, je nedůvodná. 47. Vytýká-li dále dovolatel, že jeho jednání nemá trestněprávní charakter a jedná se o občanskoprávní spor, který by neměl být řešen prostředky trestního práva, k čemuž dále namítal, že soudy nižších stupňů nesprávně vyhodnotily právní otázku, zda jednání obviněného naplňuje znaky trestného činu podvodu a nejedná se o věc občanskoprávní, nelze ani těmto námitkám přisvědčit. Nejvyšší soud připomíná, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Zásada subsidiarity trestní represe se uplatní při posuzování trestných činů jak pachatelů fyzických osob, tak pachatelů právnických osob. Chování pachatele po spáchání skutku vykazujícího znaky trestného činu, zejména jeho snahu nahradit takovým činem způsobenou škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, není okolností, která by ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe dovolovala rezignovat na povinnost uplatňovat trestní odpovědnost takového pachatele, ale lze ji zohlednit zejména při úvaze o použití §172 odst. 2 písm. c) tr. ř. (příp. §159a odst. 4 tr. ř.) nebo některého z odklonů v trestním řízení [srov. §179c odst. 2 písm. f), g), h), §307 a §309 tr. ř., §70 zákona o soudnictví ve věcech mládeže], případně při úvaze o druhu a výši sankce ukládané za takový trestný čin (srov. §39 odst. 1 věta za středníkem tr. zákoníku). Beztrestnost pachatele plynoucí z uplatnění zásady subsidiarity trestní represe z hlediska viny ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku má přednost před procesním řešením případu (trestného činu) ve smyslu §172 odst. 2 písm. c) tr. ř. (srov. Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012 – č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud s ohledem na právě uvedené konstatuje, že podstatou trestného činu podvodu ve smyslu §209 tr. zákoníku (blíže srov. bod 25 tohoto usnesení) odlišujícího tento trestný čin od ostatních trestných činů i od jednání beztrestných – není na jedné straně způsobení škody a na druhé straně obohacení určité osoby, ale podvodný úmysl pachatele – uvedení určité osoby v omyl, využití jejího omylu nebo zamlčení podstatných skutečností v úmyslu obohatit sebe nebo jiného ke škodě cizího majetku – a v příčinné souvislosti s tím provedení majetkové dispozice, jejímž důsledkem je na jedné straně způsobení škody na majetku poškozeného subjektu a na druhé straně obohacení někoho jiného (srov. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2010, sp. zn. 40 T 3/2006, uveřejněné v časopisu Trestněprávní revue č. 7-8/2013, str. 190-195). Nejvyšší soud poukazuje na to, že jednání obviněného v této trestní věci je zcela standardním případem podvodného jednání, které navíc naplňuje znaky kvalifikované skutkové podstaty, když obviněný svým jednáním způsobil škodu, která ve svém souhrnu přesahuje 6,5 mil. Kč (obviněný tedy způsobil škodu velkého rozsahu – srov. §138 odst. 1 tr. zákoníku), aniž by zde byly dány jakékoli specifické okolnosti, jež by měly odůvodnit výjimečně nižší hranici trestnosti. Nejvyšší soud konstatuje, že nalézací soud podle jednotlivých dílčích aktů správně uvedl výši způsobené škody. Dále je třeba i v této souvislosti opětovně připomenout, že obviněný v projednávaném případě jednal velmi sofistikovaně, neboť záměrně celou situaci od počátku vyvolal tím, že na jeho popud již odsouzený P. N. založil společnost DETE, spol. s r. o., a poté se v rámci činnosti této společnosti sám obviněný vydával za jednatele P. N., přičemž pod tímto jménem podepisoval s klienty společnosti DETE, spol. s r. o., (tedy i s poškozenými), mandátní smlouvy (blíže srov. bod 28 tohoto usnesení). Celé jednání obviněného bylo přitom vedeno snahou o znemožnění jeho identifikace (blíže srov. bod 38 tohoto usnesení). Jednání obviněného, které spočívalo ve vylákání peněz pod záminkou dovezení předmětných automobilů z USA, proto naplnilo po formální stránce všechny zákonné znaky zvlášť závažného zločinu podvodu a z těchto důvodů není možné jej projednat v souladu s principem ultima ratio pouze v občanskoprávním řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003). Navíc je třeba dodat, že nelze z uplatňovaného hlediska hodnotit použitelnost zásady subsidiarity trestního práva vůči dílčím aktům uvedeným pod bodem 40 tohoto usnesení, které tvoří součást pokračování v trestném činu podle §116 tr. zákoníku, jako tomu je v případě posuzovaném. Dále je nutno zdůraznit, že závažnost činu dovolatele nesnižuje ani skutečnost, že v některých případech došlo k dodání vozidel poškozeným, neboť ta je dána vedle okolností charakterizujících podvodné jednání obviněného a míry zavinění především skutečností, že obviněný svým jednáním způsobil škodu přesahující 6,5 mil. Kč. 48. S ohledem na uvedené, nelze ani přisvědčit námitce dovolatele, že předmětná trestná činnost naplňuje znaky trestného činu poškozování věřitele podle §265 tr. z. O tento trestný čin by se mohlo jednat, pokud by nebylo jednání obviněného vedeno podvodným úmyslem, což je ale v projednávané věci s ohledem na výše uvedené vyloučeno. Dále je nutné připomenout, že věřitelem je osoba, která má vůči pachateli, popř. vůči jiné osobě, právo na plnění zejména na základě existujícího závazkového právního vztahu, bez ohledu na to, zda důvodem vzniku takového vztahu je smlouva (občanskoprávní, obchodní, pracovní) nebo jiná v zákoně uvedená skutečnost (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon, 6. vydání. Praha: 2004, s. 1543). Jak již bylo uvedeno v bodě 33 tohoto usnesení, předmětné mandátní smlouvy byly od počátku neplatné, neboť byly uzavřeny v rozporu s §37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013. Předpokladem posouzení jednání jako trestného činu poškozování věřitele (nově poškození věřitele podle §222 tr. zákoníku), je platný závazkový vztah. Proto je takové právní posouzení v tomto případě i s ohledem na neplatnost mandátních smluv vyloučeno. 49. Ze shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 10. 2015, č. j. 2 To 55/2015-3053, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 9. 4. 2015, č. j. 61 T 22/2011-2944, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z některého důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění i právní kvalifikace jednání obviněného P. T., které z hlediska hodnocení provedených důkazů a navazujícího zjištěného skutkového stavu nevykazuje žádných logických či jiných vad. Postup nalézacího soudu posléze náležitě přezkoumal i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který po řádném a důkladném posouzení odvolání obviněného proti rozsudku nalézacího soudu jej podle §256 tr. ř. zamítl, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami odvolatele. 50. Z přezkoumaných rozhodnutí obou nižších soudů a obsahu spisu je patrné, že namítaná právní kvalifikace skutku jako zločinu podvodu podle §205 odst. 1, odst. 5, písm. a) tr. zákoníku je správná a odpovídající zákonnému vymezení této skutkové podstaty, přičemž zákonu odpovídají i všechny další výroky přezkoumané k dovolání obviněného P. T. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k jednoznačnému závěru, že dovolání obviněného P. T. není důvodné, a proto ho Nejvyšší soud podle §265j tr. ř. zamítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť s projednáním v tomto typu zasedání souhlasili jak obviněný, tak i státní zástupkyně. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. V Brně dne 25. 10. 2016 Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D. předseda senátu