ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.150.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 150/2016-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 3. 2016 o dovolání obviněného M. F. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 8 To 360/2015, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 33/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. F. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 2 T 33/2015, byl obviněný M. F. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku. Za to byl podle §205 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený E. N. odkázán s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný M. F. přečinu krádeže dopustil tím, že ačkoli dne 23. 11. 2014 vykonal ve věznici se zvýšenou ostrahou trest odnětí svobody, který mu byl ve výměře 5 let uložen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. 92 T 5/2010, jímž byl pravomocně ke dni 11. 3. 2010 uznán vinným ze spáchání trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (nesprávně uvedeno 31. 9. 2009), přesto dne 28. 1. 2015 v 21:40 hod. v B. na ulici M. v prostorách konečné stanice MHD D. n. pod smyšlenou záminkou, že mu nevěří, že u sebe má 100 Kč, přiměl E. N., aby mu ukázal obsah své tabatěrky, čehož využil a v souladu s předchozím zištným plánem tabatěrku z rukou poškozeného vytrhl a odcizil z ní tam vloženou finanční hotovost ve výši 1 900 Kč, tabatěrku pak E. N. vrátil a z místa utekl, aby odcizené peníze užil ke své potřebě.
3. Označený rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním směřujícím proti všem výrokům rozhodnutí. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 8 To 360/2015, byl podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. rozsudek nalézacího soudu zrušen ve výroku o náhradě škody. Jinak zůstal tento rozsudek nezměněn.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání. Zaměřil je proti všem výrokům rozhodnutí, odkázal v něm na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
5. Nesprávnost právního posouzení skutku spatřoval obviněný v tom, že zjištěný skutek nevykazuje zákonné znaky přečinu krádeže. Přitom celou svoji argumentaci obviněný opřel o to, že hodnocení důkazů soudy obou stupňů je v mnoha směrech v příkrém rozporu s provedenými důkazy a se zásadami formální logiky a výsledkem této činnosti soudů je extrémní nesoulad skutkových zjištění obou soudů s provedenými důkazy.
6. Soudy v mnoha případech zcela pominuly jeho obhajobu, aniž by uvedly, z jakých důvodů bylo takto postupováno. Obviněný opakovaně soudy upozorňoval na to, že poškozený mohl mít motiv ke lživému obvinění, neboť byl osobou bez pravidelného příjmu a požívající alkoholické nápoje a s největší pravděpodobností i osobou závislou na výherních automatech. Lživým obviněním si tak mohl poškozený zajistit příjem v podobě zabavené a údajně ukradené částky, která se našla u obviněného. Důvěryhodnost poškozeného dále zpochybňuje ta skutečnost, že sám poškozený byl v minulosti mnohokrát soudně trestán, a to převážně za majetkovou trestnou činnost. Soudy se však touto námitkou nijak nezabývaly. Stejně tak nebyly provedeny důkazy, jež obviněný opakovaně k provedení navrhoval, zejména se jedná o výslech svědků M. P. a svědkyně M. L. Ve vztahu k M. L., u níž se našla jedna bankovka v nominální hodnotě 100 Kč, obviněný navíc zpochybnil procesní postup orgánů činných v trestním řízení, měla-li tato osoba po celou dobu řízení procesní postavení svědkyně a celá škoda byla kladena za vinu pouze jemu. Ze strany soudů obou stupňů došlo k porušení §2 odst. 5 tr. ř., neboť nebyl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Na podporu závěru nalézacího soudu ohledně viny obviněného současně nebyl proveden jediný přímý důkaz a závěry soudu se opírají pouze o důkazy nepřímé. Výpověď obviněného byla oběma soudy vyhodnocena jako nedůvěryhodná, aniž by blíže zdůvodnily, o co se tento závěr opírá. Obviněný opakovaně namítal, že z místa činu neutíkal, jak uvádí policie, ale je osobou trpící astmatem, což vysvětluje jeho dýchavičnost při setkání s policejní hlídkou zasahující na místě, přesto je mu toto chování přičítáno k tíži. Současně upozornil, že při osobní prohlídce u něj nebyla nalezena finanční hotovost v takové výši, jak je uvedeno ve skutkové větě rozhodnutí nalézacího soudu. Navíc ve skutkové větě chybí skutkové okolnosti, které by odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty přečinu krádeže. S ohledem na výše uvedené a s ohledem na absenci jakéhokoliv přímého důkazu a nedostatku nepřímých důkazů neměl být vůbec učiněn výrok o vině, a tedy ani jakýkoliv výrok o trestu. Uložený nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou let je tak nepřiměřeně vysoký a neodpovídá veškerým zákonným kritériím pro ukládání trestu podle trestního zákoníku, neboť škoda nedosáhla ani nepatrného rozsahu. Policií bylo navíc ještě před smrtí poškozeného rozhodnuto o vrácení údajně odcizené finanční hotovosti ve výši 1 900 Kč.
7. K dovolacímu důvodu uplatněnému podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. dovolatel zrekapituloval, že odvolací soud svým usnesením zrušil výrok o náhradě škody s odůvodněním, že poškozený E. N. zemřel, a proto nebylo v prvním stupni namístě rozhodovat podle §229 odst. 1 tr. ř. a odkazovat poškozeného s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Namítl, že tímto postupem odvolacího soudu došlo de facto k tomu, že výrok o náhradě škody v rozhodnutí chybí. Ani jeden ze soudů se přitom nezabýval tím, zda byly finanční prostředky, které obviněný vydal policii, vráceny poškozenému před jeho úmrtím, či nikoliv. Obviněný přitom po celou dobu trestního řízení udával, že policii vydané finanční prostředky nepocházely z trestné činnosti, a proto obviněný proti usnesení policejního orgánu o vrácení věci podal v souladu s §80 odst. 3 tr. ř. stížnost, o které nebylo doposud rozhodnuto.
8. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně, jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně zrušil a aby Městskému soudu v Brně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
9. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného po rekapitulaci obsahu dovolání konstatovala, že žádná námitka spadající pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není uplatněna relevantně. Dovolatel se prostřednictvím takto vznesených námitek pouze snažil prosadit svou vlastní verzi skutkového stavu věci, založenou na tvrzení, že přisouzený skutek nespáchal. Současně však v posuzovaném případě nejsou dány ani podmínky k výjimečnému přezkoumání skutkových zjištění, neboť mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, ze kterých vycházely oba soudy, a provedenými důkazy nelze shledávat extrémní rozpor tak, jak tvrdí obviněný. Všechny provedené důkazy se vzájemně doplňovaly, a to takovým způsobem, že na jejich podkladě přijatý skutkový závěr, že se peněz poškozeného zmocnil právě obviněný, byl prost jakýchkoliv důvodných pochybností.
10. K hmotněprávní námitce obviněného ohledně výše škody, která „nedosáhla ani nepatrného rozsahu“, státní zástupkyně odkázala na splněnou podmínku přísnějšího kvalifikačního momentu speciální recidivy ve smyslu §205 odst. 2 tr. zákoníku bez ohledu na dosaženou výši způsobené škody. Námitka ohledně nepřiměřené výše uloženého trestu nespadá pod uplatněný (a ani jiný) dovolací důvod, v posuzovaném případě byl trest uložen podle zákonné trestní sazby.
11. Naopak uplatněnou námitku podle §265 odst. 1 písm. k) tr. ř. lze podle ní považovat za důvodnou. Rozsudkem soudu prvního stupně bylo podle §229 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto, že se poškozený se svým nárokem na náhradu škody odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních. Důvodem pro tento postup bylo vrácení odcizené finanční částky v průběhu trestního stíhání obviněného. Odvolací soud však výrok soudu prvního stupně o náhradě škody zrušil, což bylo odvolacím soudem odůvodněno tak, že poškozený zemřel a nebylo tedy namístě jej s jeho nárokem na náhradu škody odkazovat na občanskoprávní řízení.
12. Státní zástupkyně jednak upozornila na nedostatek postupu orgánů činných v trestním řízení, neboť z předloženého spisového materiálu nevyplývá, že bylo rozhodnuto o stížnosti obviněného podané proti usnesení o vrácení odňaté věci podle §80 odst. 1 tr. ř. Není tak zřejmé, zda bylo o opravném prostředku s odkladným účinkem obviněného rozhodnuto, popř. kdy došlo k nabytí právní moci a tím i vykonatelnosti usnesení o vrácení věci v návaznosti na reálný úkon fyzického vrácení odcizených peněz poškozenému, ke kterému by muselo dojít před smrtí poškozeného. Podstatné však je, že poškozený v době adhezního rozhodování byl již mrtvý, přesto však byl jeho nárok včas a řádně uplatněn a bylo tedy třeba o tomto nároku rozhodnout. Pokud poškozený v průběhu adhezního řízení zemřel, přešla práva plynoucí z nároku poškozeného na náhradu škody na jeho právní nástupce. Soudy se však otázkou právního nástupnictví vůbec nezabývaly a nemohly tedy o uplatněném nároku zemřelého řádně rozhodnout.
13. Jelikož podle státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v napadeném rozhodnutí skutečně chybí výrok o náhradě škody ve smyslu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., navrhla, aby Nejvyšší soud §265k odst. 1, 2 tr. ř. napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně zrušil ve výroku podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř., kterým byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen ve výroku o náhradě škody, dále zrušil i rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým byl poškozený E. N. odkázán s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265 l odst. 1, 2 tr. ř. per analogiam přikázal Městskému soudu v Brně rozhodnout o nároku právních nástupců poškozeného E. N. na náhradu škody způsobené trestným činem.
14. Vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obviněnému prostřednictvím jeho obhájkyně k případné replice, ve stanovené lhůtě však tohoto práva nevyužil.
III. Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že v části, v níž obviněný odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., bylo dovolání podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř., a v části, v níž odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., je dovolání zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
16. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
17. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
18. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03).
19. Dovolací soud v projednávané věci neshledal pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady zpochybňující spravedlivý proces. K žádnému, natožpak extrémnímu rozporu mezi výsledky dokazování a učiněnými skutkovými zjištěními v řízení nedošlo. Nejvyšší soud se ztotožňuje s hodnotícími úvahami soudů obou stupňů. Z odůvodnění rozhodnutí soudů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Námitky obsažené v dovolání jsou v převážné míře obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí (viz strany 5, 6 rozsudku soudu prvního stupně, strany 2, 3 usnesení odvolacího soudu).
20. Dovolatel znovu opakoval svoji obhajobu, že se trestné činnosti nedopustil. Ve vztahu ke skutku popsanému ve výroku o vině rozsudku nalézacího soudu argumentoval nevěrohodností výpovědi poškozeného E. N. a uvedl, že poškozený mohl mít důvod obviněného lživě ze spáchaného skutku obvinit, aby tím vylepšil svoji vlastní finanční situaci. Oba soudy však srozumitelně vysvětlily, proč naopak sdělením poškozeného E. N. adresovaným policejnímu orgánu uvěřily a proč je považovaly za spolehlivý usvědčující důkaz. Reagovaly i na námitky zpochybňující pravdivost výpovědi poškozeného poukazem na výpověď svědka – policisty zasahujícího na místě – nstržm. T. J. (č. listu 85-86) a výpis z internetového portálu Pošty Hlavní nádraží, ze kterého bylo zjištěno, že poškozenému byla ve stejný den, před spácháním trestného činu, vyplacena částka svojí výší odpovídající částce odcizené (č. listu 76). Obviněný tvrdil, že peníze, které se u něj našly, nebyly odcizeny poškozenému, ale jednalo se o jeho vlastní finanční obnos. K tomu je vhodné k přesvědčivým úvahám nalézacího soudu též uvést, že u obviněného byla při dodatečné prohlídce mj. nalezena i 3 eura (č. listu 26), přičemž obviněný sám svojí výpovědí při podání vysvětlení na policii dne 29. 1. 2015 (č. listu 9) a u hlavního líčení konaného dne 19. 3. 2015 (č. listu 50) potvrdil, že poškozený u sebe měl nějaké drobné včetně mincí i této cizí měny.
21. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
22. Pokud obviněný namítl, že nebyl na jeho návrh proveden výslech svědků M. P. a M. L., tak k tomu Nejvyšší soud obecně k vadě spočívající v tzv. opomenutých důkazech připomíná, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
23. Z obsahu spisového materiálu vyplývá, že nalézací soud na návrh obviněného učinil pokus o zajištění přítomnosti svědka M. P. v hlavním líčení, předvolání bylo svědkovi doručeno vhozením do schránky, jak vyplývá z protokolu o hlavním líčení ze dne 30. 6. 2015 (č. listu 84). M. P. se však k hlavnímu líčení dne 30. 6. 2015 nedostavil. Obviněný tuto skutečnost ve své výpovědi zaregistroval (osobní účast svědka sám předtím nezajistil, ačkoliv byl i na takovou možnost soudem upozorněn, č. listu 67), ale na závěr dokazování v hlavním líčení na provedení tohoto důkazu netrval, když po poradě s obhájcem neměl návrh na doplnění dokazování (č. listu 87). Třebaže nalézací soud výslovně na tento důkazní návrh obviněného v odůvodnění rozsudku nereagoval, je zjevné, že považoval i bez provedení tohoto důkazu skutkové okolnosti případu za objasněné a výpověď svědka M. P. tak nebyla shledána nutnou pro další objasnění věci a samotné rozhodnutí ve věci. Výslovně se k této otázce vyjádřil odvolací soud, který uvedl, že i kdyby jmenovaný svědek potvrdil okolnosti, k nimž se měl vyjádřit, tj. že viděl poškozeného dne 28. 1. 2015 hrát automaty, nemohlo by to mít vliv na správně zjištěný skutkový stav, podložený provedenými důkazy (str. 2 usnesení). Ke svědkyni M. L. Nejvyšší soud dodává, že tato ve zkráceném řízení podávala dne 29. 1. 2015 na policii vysvětlení (č. listu 21-25), úřední záznam o podaném vysvětlení byl v hlavním líčení ve zjednodušeném řízení se souhlasem státního zástupce a obviněného podle §314d odst. 2 tr. ř. přečten a následně se promítl i do odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu. Je jistě chybou odvolacího soudu, že na tento důkazní návrh explicitně nereagoval, avšak ani zde není žádný relevantní důvod se domnívat, že by její opakovaná výpověď mohla cokoliv na zjištěních soudů změnit. Okolnosti, za jakých to byla právě jmenovaná, kdo vydal bankovku nominální hodnoty 100 Kč jako věc důležitou pro trestní řízení (č. listu 29), sice nebyly spolehlivě objasněny, ale ani její případná participace na činu v jiné podobě, než jak ji popisovala, by pro obviněného ve svém výsledku nebyla významná. Jestliže totiž obviněný ve vztahu k M. L. nepřímo naznačuje, že tato neměla být v procesním postavení svědkyně, ale v procesním postavení spoluobviněné, je namístě zdůraznit, že i pokud by byli ze spáchání přečinu krádeže obviněni jak M. F., tak M. L. a ta by byla později označena za spolupachatele trestného činu, nemělo by to v souladu s §23 tr. zákoníku vliv na trestní odpovědnost obviněného, ani na výši trestní sazby. I v případě spolupachatelství odpovídá každá osoba, jako by trestný čin spáchala sama. M. L. vystupovala v procesním postavení svědkyně především proto, že i z úředního záznamu ze dne 28. 1. 2015 (č. listu 26) se podává, že poškozenému E. N. měl z ruky vytrhnout tabatěrku, ve které měl poškozený uschovanou odcizenou hotovost, muž.
24. K obhajobě obviněného, že z místa činu neutíkal, ale jeho dýchavičnost při zastavení policií lze vysvětlit jeho zdravotními problémy, Nejvyšší soud s odkazem na vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství pouze rekapituluje, že obviněnému nebyl za vinu kladen útěk z místa činu, ale okradení poškozeného.
25. K námitce, že na podporu viny obviněného nebyl proveden jediný přímý důkaz, lze jen dodat, že u obdobné majetkové trestné činnosti je toto naprosto běžné a vyplývá to ze samotného charakteru trestné činnosti, obvinění jsou pouze výjimečně chyceni přímo při činu, mnohem častěji je jejich vina prokázána na základě série vzájemně se doplňujících nepřímých důkazů. Soudy v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. srozumitelně vysvětlily, na základě jakých skutečností dospěly k tomu, že to byl právě obviněný, kdo se zmocnil peněz poškozeného, a proč považují jeho obhajobu za vyvrácenou. Principu práva na spravedlivý proces odpovídá povinnost soudů důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Souhrn nepřímých usvědčujících důkazů tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících důkazů, která ve svém celku nejen spolehlivě prokazuje všechny okolnosti předmětného skutku a usvědčuje z jeho spáchání obviněného, ale současně rozumně vylučuje možnost jakéhokoliv jiného závěru (srov. př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 1968, sp. zn. 7 Tz 11/68, uveřejněné pod č. 38/1968-IV. Sb. rozh. tr.). Z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
26. K blíže neupřesněné námitce obviněného, že ve skutkové větě výroku o vině obviněného chybí skutkové okolnosti, které naplňují všechny znaky skutkové podstaty přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku, je třeba uvést, že skutková věta splňuje veškeré zákonem požadované znaky. Podle §120 odst. 3 tr. ř. výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve skutkové větě výrokové části rozsudku tudíž musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě vytváří znaky tohoto trestného činu. Popis skutku proto nemůže být libovolný, ale musí vyjadřovat všechny skutečnosti významné pro právní kvalifikaci. Těmto zákonným požadavkům skutková věta výroku o vině obviněného evidentně vyhovuje. Na základě ve skutkové větě popsaných skutečností, jež byly nalézacím soudem řádně prokázány, Nejvyšší soud uzavřel, že skutková zjištění vyjádřená ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil i soud odvolací, tvoří dostatečný podklad pro spolehlivý závěr, že obviněný popsaným jednáním naplnil jak objektivní, tak subjektivní stránku přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku.
27. Konečně pakliže obviněný vytkl, že jednáním, jímž byl soudy uznán vinným, nebyla způsobena škoda, která by dosáhla alespoň „nepatrného rozsahu“, ztotožňuje se Nejvyšší soud plně s argumentací státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Obviněný byl uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku. Znakem či limitem této skutkové podstaty ale není výše způsobené škody. V případě, že čin byl spáchán na věci, kterou má jiný při sobě, a obviněný byl za trestný čin krádeže již v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán, výše způsobené škody není určující pro posouzení trestnosti spáchaného činu podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku.
28. Relevantně nebyla se zřetelem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněna ani výhrada založená na nepřiměřené výši uloženého trestu, která byla svojí podstatou založena na úvaze, že mu neměl být ukládán žádný trest, poněvadž se trestné činnosti nedopustil. Obviněnému byl nalézacím soudem uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou let, což plně koresponduje se zákonnou trestní sazbou vymezenou v §205 odst. 2 tr. zákoníku (šest měsíců až tři léta, nikoliv dvě léta, jak uvádí nalézací soud v rozsudku). Pokud jde o výtku vztahující se k uloženému trestu odnětí svobody, je vhodné připomenout, že za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu, apod. Uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu v důsledku nesprávného vyhodnocení kritérií podle §39, §41 a §42 tr. zákoníku nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
29. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř. dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
30. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek, že buď byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v §39, §41 či §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze jako dovolací námitku relevantně uplatnit (k tomu viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
31. Ačkoliv tedy výtku obviněného nelze podřadit pod žádný z důvodů dovolání uvedených v §265b odst. 1 tr. ř., dovolací soud nad rámec řečeného dodává, že soudy v odůvodnění svých rozhodnutí vyložily, jakými úvahami se při ukládání trestu řídily (str. 6 rozsudku nalézacího soudu, str. 3 a 4 usnesení odvolacího soudu). Oba soudy upozornily na předchozí způsob života obviněného, jeho sklony k páchání trestné činnosti, o čemž svědčí jeho předchozí odsouzení, jakož i na okolnost, že se činu dopustil krátce poté, co byl propuštěn z výkonu déletrvajícího trestu odnětí svobody, což dokládá, že ani předchozí odsouzení a uložený nepodmíněný trest odnětí svobody neměly na jeho způsob života žádný výchovný vliv. Nejvyšší soud názor soudů nižších stupňů sdílí. Nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou roků je vzhledem k okolnostem případu a zejména vzhledem k osobě obviněného adekvátní. Soudy uvážily všechny okolnosti relevantní z hlediska druhu a výměry trestu a jejich závěr je vyvážený. Trest, který byl obviněnému takto uložen, je sice důrazný, ale není extrémně přísný a zjevně nespravedlivý. K případnému zásahu dovolacího soudu tudíž není dán žádný důvod (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013).
32. Obviněný uplatnil též důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
33. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spočívá ve dvou alternativách. Jednak že určitý výrok nebyl vůbec učiněn, a tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, což znamená, že výrok v napadeném rozhodnutí není obsažen, přestože jej soud měl podle zákona nebo podle návrhu některé ze stran pojmout do výrokové části rozhodnutí (typicky např. neexistence výroku o tom, jak bylo rozhodnuto o některém z více souběžně podaných opravných prostředků, o nichž rozhodoval soud druhého stupně v rozhodnutí napadeném dovoláním). Druhou alternativou je pak ta, že určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s. 3174, 3175).
34. Z obsahu podaného mimořádného opravného prostředku vyplývá, že obviněný spatřuje naplnění uplatněného dovolacího důvodu v tom, že odvolací soud ve svém usnesení zrušil rozsudek nalézacího soudu ve výroku o náhradě škody, a to pouze se stručným odůvodněním, že poškozený E. N. dne 13. 6. 2015 zemřel, a proto nebylo namístě rozhodovat podle §229 odst. 1 tr. ř. a odkazovat tuto osobu s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Tímto postupem odvolacího soudu došlo podle něj k tomu, že výrok o náhradě škody v napadeném rozhodnutí chybí. Stěžejním důvodem však podle obviněného bylo, že soudy se nezabývaly otázkou, zda byly jím vydané finanční prostředky, které nepocházely z trestné činnosti, poškozenému před jeho smrtí vráceny či nikoliv. Argumentoval, že proti usnesení policejního orgánu o vrácení věci, tj. bankovek v celkové hodnotě 1 900 Kč, podal stížnost, která byla postoupena k rozhodnutí nalézacímu soudu, avšak nebylo o ní doposud rozhodnuto. Není tedy jisté, co se s peněžními prostředky, které jsou jeho vlastnictvím, stalo.
35. Podrží-li se dovolací soud této roviny argumentace, postup odvolacího soudu a ani soudu nalézacího nelze označit za správný. Poškozený E. N. se dne 29. 1. 2015 připojil k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody ve výši 1 900 Kč (č. listu 16), což bylo též v hlavním líčení dne 19. 3. 2015 před zahájením dokazování konstatováno (č. listu 49). V hlavním líčení však již poškozený nemohl být vyslechnut, poněvadž dne 13. 6. 2015 zemřel. I přes toto zjištění soud prvního stupně poškozeného s uplatněným nárokem na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních s odůvodněním, že mu v mezidobí byla požadovaná finanční hotovost vrácena. Odvolací soud tento výrok v rozsudku nalézacího soudu zrušil a důraz položil na skutečnost, že poškozený zemřel, pročež nebylo správné rozhodnout ve smyslu §229 odst. 1 tr. ř. a odkázat jej s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Ani jeden z těchto závěrů nelze zcela akceptovat.
36. Předně podle §23 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, člověk má právní osobnost od narození až do smrti. Poškozenému, který měl proti obviněnému nárok na náhradu škody způsobené trestným činem ve smyslu §43 odst. 3 tr. ř., který však zemřel, proto nelze přiznat nárok na náhradu škody způsobené trestným činem podle §228 tr. ř., třebaže ho před svou smrtí včas a řádně uplatnil v trestním řízení, a stejně tak jej nelze s takovým nárokem odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních. Úmrtím poškozeného přechází takový nárok na náhradu škody na jeho dědice, a to v rozsahu, v jakém náležel poškozenému v okamžiku jeho smrti. Před rozhodnutím o nároku na náhradu škody v adhezním řízení podle §228 a §229 tr. ř. je třeba objasnit, zda a popřípadě v jakém rozsahu přešel tento nárok na právního nástupce poškozeného ve smyslu §45 odst. 3 tr. ř. (k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 8 Tdo 1019/2015, uveřejněné pod č. 22/2006 Sb. rozh. tr.). Touto předběžnou otázkou se žádný ze soudů nezabýval.
37. Je tudíž evidentní, že odvolací soud výše uvedenou otázku nevyřešil správně a v úplnosti nereagoval ani na úvahy soudu prvního stupně, proč byl poškozený odkázán s řádně uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Ten tak učinil, jak již bylo uvedeno, proto, že poškozenému v mezidobí byla požadovaná finanční hotovost vrácena.
38. Byla-li by poškozenému skutečně celá požadovaná peněžní částka před jeho smrtí vrácena, pak soud prvního stupně měl při tomto zjištění rozhodnout podle analogie §43 odst. 2, §44 odst. 3, §206 odst. 4 tr. ř., že poškozený již nemůže uplatňovat v trestním řízení nárok na náhradu škody. Soud v takovém případě neodkáže poškozeného s jeho nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních, popř. na jiné příslušné řízení ve smyslu §229 odst. 1 tr. ř. (k tomu srov. LÁTAL, Jaroslav. Poškozený v trestním řízení a rozhodování o náhradě škody v adhezním řízení. 1. vyd. Praha: Ministerstvo spravedlnosti ČR, 1994, s. 29, přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 1985, sp. zn. 11 To 72/1985, uveřejněné pod č. 50/1986-I. Sb. rozh. tr., ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2595).
39. V daných souvislostech nutno zmínit, že z obsahu spisového materiálu spolehlivý podklad pro úsudek nalézacího soudu nevyplývá. Podává se z něj, že dne 29. 1. 2015 M. F. jako věc důležitou pro trestní řízení dobrovolně vydal 1 bankovku nominální hodnoty 1 000 Kč a 4 bankovky nominální hodnoty 200 Kč (viz protokol o vydání věci č. listu 28) a M. L. téhož dne jako věc důležitou pro trestní řízení dobrovolně vydala 1 bankovku nominální hodnoty 100 Kč (viz protokol o vydání věci č. listu 29). Usnesením komisaře Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, 7. oddělení obecní kriminality Brno, č. j. KRPB-24397-26/TČ-2015-060277, ze dne 2. 2. 2015 bylo podle §80 odst. 1 věty první tr. ř. rozhodnuto o vrácení 1 bankovky 1 000 Kč, 4 bankovek 200 Kč a 1 bankovky 100 Kč E. N. Proti tomuto usnesení podal obviněný dne 11. 2. 2015 stížnost, která má odkladný účinek (§80 odst. 3 tr. ř.). Stížnost byla dne 20. 2. 2015 postoupena státním zástupcem Městského státního zastupitelství k rozhodnutí Městskému soudu v Brně. Z obsahu spisu nelze zjistit, zda a kdy bylo o stížnosti obviněného rozhodnuto a zda a kdy byly peněžní prostředky skutečně poškozenému vráceny. Na zjištění, zda a kdy v průběhu trestního řízení došlo k úhradě způsobené škody postupem podle §80 odst. 1 tr. ř. či nikoliv, a zjištění, že poškozený dne 13. 6. 2015 zemřel, závisí, jak bude o včas a řádně uplatněném nároku poškozeného E. N. věcně rozhodnuto. Objasnění těchto otázek soudy nevěnovaly potřebnou pozornost a jejich rozhodnutí o náhradě škody není proto přesvědčivé.
40. V dovolacím řízení však s ohledem na zákaz reformationis in peius obsažený v ustanovení §265p odst. 1 tr. ř. již nelze vyslovit jakoukoliv povinnost obviněného k náhradě škody. Pokud řízení pokračuje jen v důsledku aktivity obviněného, nemůže se jeho postavení v dalším stadiu řízení zhoršit, což platí nejen v otázce viny a trestu, ale i v otázce povinnosti k náhradě škody (KUČERA, Jiří. Adhezní řízení a jeho vztah k civilnímu procesu. Trestněprávní revue, č. 9, roč. 2006, s. 259 a násl.). Vytýkanou vadu odvolacího soudu by mohl Nejvyšší soud odstranit pouze za předpokladu, že by dovolání podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného, k čemuž ale nedošlo (srov. přiměřeně LÁTAL, Jaroslav. Poškozený v trestním řízení a rozhodování o náhradě škody v adhezním řízení. 1. vyd. Praha: Ministerstvo spravedlnosti ČR, 1994, s. 24). Jinými slovy, projednání dovolání v rozsahu námitky spočívající v otázce absence výroku o náhradě škody, ač by byla jinak shledána důvodnou, ani náprava zjištěného pochybení Krajského soudu v Brně nemůže zhoršit postavení obviněného. Poněvadž napadené usnesení odvolacího soudu výrok o náhradě škody ve smyslu §228 odst. 1 tr. ř., ale ani o odkázání poškozeného s nárokem na náhradu škody ve smyslu §229 odst. 1 tr. ř. neobsahuje, Nejvyšší soud nemůže nedostatky dokazování a na ně případně navazující vady výroku o náhradě škody odstranit svým vlastním výrokem o náhradě škody a věc nelze z tohoto důvodu ani vrátit k rozhodnutí nalézacímu či odvolacímu soudu, neboť i výrok učiněný ve smyslu §229 odst. 1 tr. ř. je v konkrétním případě méně příznivý než absence jakéhokoliv výroku o náhradě škody. Takovému postupu Nejvyššího soudu brání výše uvedená nemožnost změny rozhodnutí v neprospěch obviněného (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 5 Tdo 536/2003).
41. Nadto Nejvyšší soud uvádí, že obviněný námitku ohledně absence výroku o náhradě škody vznáší účelově a nikoliv proto, že by se domáhal napravení pochybení odvolacího soudu, navíc ve svůj vlastní neprospěch. Takto vznesenou námitkou obviněný pouze klade důraz na předchozí tvrzení o své nevině a současně tímto svým postupem upozorňuje na absenci rozhodnutí o stížnosti (č. listu 44) podané proti usnesení o vrácení odňaté věci poškozenému podle §80 odst. 1 tr. ř. ze dne 2. 2. 2015 (č. listu 30). Přestože v tomto případě je nutné dát obviněnému za pravdu a o jeho stížnosti mělo být rozhodnuto, tento nedostatek orgánů činných v trestním řízení, který je nezbytné v dalším řízení odstranit, nezakládá podmínky pro rozhodnutí, jímž by Nejvyšší soud napadená rozhodnutí obou stupňů zrušil a věc vrátil k projednání a rozhodnutí Městskému soudu v Brně. Pochybení, jež se projevilo absencí rozhodnutí o stížnosti, jehož se dopustily orgány činné v trestním řízení, nedevalvuje relevanci a správnost ostatních závěrů nalézacího soudu (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012, uveřejněné pod č. 46/2013 Sb. rozh. tr.
42. Pochybení odvolacího soudu, které se projevilo absencí jakéhokoliv výroku o náhradě škody, působilo výlučně ve prospěch obviněného. Ve vztahu k námitce odkazující na důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., s respektem k zákazu reformationis in peius, Nevyšší soud shledal dovolání obviněného zjevně neopodstatněným, a proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 3. 2016
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu