ECLI:CZ:NS:2017:11.TZ.38.2017.1
sp. zn. 11 Tz 38/2017-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 13. 12. 2017 stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti České republiky proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 7 To 316/2014, v neprospěch obviněného R. Š. a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .
Odůvodnění:
1. Dne 13. 6. 2014 podala státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 ve věci zde vedené pod sp. zn. 1 ZT 159/2013 obžalobu na obviněného R. Š. pro zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, kterého se měl dopustit tím, že
,,1. od roku 2010 do současnosti v bytě v 8. patře v P., v ul. K. K., prodal v cca třiceti případech drogu heroin v množství 0,5 g za částku 500,- Kč, a dále prodal v cca dvaceti případech drogu pervitin v množství 0,5 g za částku 500,- Kč, a to M. H., což představuje nejméně 15 g heroinu a 10 g pervitinu,
2. v roce 2010 po dobu 7 měsíců v P. či jinde v P., prodával denně drogu pervitin po 1 g za 1000,- Kč a drogu heroin po 2 g za 2000,- Kč a v době od února do prosince 2012 v bytě v P., v ul. K. K., prodával denně drogu pervitin po 1-2 g a drogu heroin po 2-3 g, a to J. S., což představuje nejméně 540 g pervitinu a 420 g heroinu,
3. v období od roku 2011 do současnosti před domem v P., v ul. K. K., prodal drogu pervitin ve dvou až třech případech po 0,3 g za částku 500,- Kč, a dále v dubnu 2013 před domem v P., v ul. K. K., prodal drogu pervitin v jednom případě v množství 0,3 – 0,4 g za částku 300 – 400,- Kč, a to prostřednictvím třetích osob D. V., což představuje nejméně 0,9 g pervitinu,
4. od května 2012 do května 2013 u bytu v P., v ul. K. K., prodal drogu pervitin v nejméně deseti případech po 0,5 g za částku 500,- Kč a P. J., což představuje nejméně 5 g pervitinu,
5. nejméně od září 2012 do současnosti v bytě v 8. patře v P., v ul. K. K., prodal v cca čtyřiceti případech drogu pervitin v množství 1,5 až 3 g za cenu 1500,- Kč až 2000,- Kč, a dále prodal v cca čtyřiceti případech drogu heroin v množství 1 – 3 g za cenu 900 – 1000,- Kč za 1 gram, a to M. H., což představuje nejméně 60 g pervitinu a 40 g heroinu,
6. nejméně od listopadu 2012 do zadržení dne 28. 5. 2013, v bytě v 8. patře v P., v ul. K. K., neoprávněně vyráběl drogu pervitin (metamfetamin) za pomoci domácí laboratoře, chemických a pomocných látek a prekursorů (léčivých přípravků s obsahem pseudoefedrinu) a přechovával pervitin, předměty, chemikálie a prekursory určené k výrobě omamných a psychotropních látek,
7. od března do dubna 2013 u domu v P., v ul. K. K., prodal drogu pervitin v pěti až šesti případech po 0,5 g za částku 500,- Kč D. K., což představuje nejméně 2,5 g pervitinu,
8. v dubnu 2013 v bytě v P., v ul. K. K., prodal drogu pervitin ve dvou případech v množství 0,2 – 0,3 g za částku 200,- Kč až 300,- Kč I. W., což představuje nejméně 0,4 g pervitinu,
9. v blíže nezjištěné době v bytě v P., v ul. K. K., v jednom případě poskytl zdarma drogu pervitin v množství 0,3 – 0,5 g T. K.,
přičemž metamfetamin je uveden v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, jako látka psychotropní, zařazená do Seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách, a pseudoefedrin je stereoizomerickou formou látky efedrin, který je uveden v kategorii I přílohy nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 273/2004 a v kategorii I přílohy nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 111/2005 jako prekurzor a diacetylmorfin (heroin) je uveden v příloze č. 3 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, jako látka omamná, zařazená do Seznamu IV podle Jednotné úmluvy o omamných látkách.“
2. Po předběžném projednání obžaloby rozhodl Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 9. 7. 2014, sp. zn. 6 T 109/2014 tak, že podle §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. vrátil věc státnímu zástupci k došetření, neboť dospěl k závěru, že v případě distribuce omamných a psychotropních látek je nutno hledět na každý jednotlivý případ distribuce jako na samostatný skutek ve smyslu §12 odst. 12 tr. ř. a o takovém dílčím útoku tedy musí být nejen samostatně rozhodnuto, ale současně musí být ve vztahu k němu řádně zahájeno trestní stíhání. Podle obvodního soudu však tyto podmínky v dané trestní věci splněny nebyly.
Proti tomuto usnesení obvodního soudu podala státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 stížnost, v níž především poukázala na judikaturu Nejvyššího soudu, dle které jednotlivé prodeje drogy nejsou dílčími útoky pokračujícího trestného činu, a proto k pouhé změně ve vymezení okruhu osob, jimž byla droga distribuována, není vydání usnesení dle §160 odst. 5 tr. ř. zapotřebí. Dále pak odkázala na judikaturu Vrchního soudu v Olomouci týkající se náležitostí skutkové věty usnesení o zahájení trestního stíhání s tím, že předmětné usnesení jí odpovídalo.
4. S uplatněnou argumentací státní zástupkyně se však Městský soud v Praze jako soud stížnostní neztotožnil a podanou stížnost usnesením ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 7 To 316/2014, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl jako nedůvodnou.
5. Ministr spravedlnosti podal dne 25. 5. 2017 pod č. j. MSP-578/2015–OD–SPZ/16 podle §266 odst. 1 tr. ř. proti shora uvedenému usnesení Městského soudu v Praze stížnost pro porušení zákona, a to v neprospěch obviněného R. Š.
6. Ve svém opravném prostředku ministr nejprve vymezil základní zákonná východiska pro posouzení předmětné problematiky a poté ve stručnosti poukázal, že z argumentace stížnostního soudu shodně jako soudu nalézacího vyplývá, že základní vada, která byla postupu státního zástupce vytýkána, měla co do své podstaty charakter porušení postulátu zachování totožnosti skutku. Dle přesvědčení stížnostního soudu představovaly totiž konkrétní distribuční (prodejní) akty omamných a psychotropních látek dílčí útoky pokračujícího trestného činu. Pokud tedy v dané věci nebylo pro jednotlivé případy prodeje zahájeno trestní stíhání dle §160 odst. 1, odst. 5 tr. ř., nebyla totožnost skutku zachována.
7. Takové závěry nicméně aktuální rozhodovací praxi Nejvyššího soudu týkající se problematiky drogových trestných činů neodpovídají. Ve svém důsledku pak mohou mít zásadní význam nejenom pro řádný postup při zahajování trestního stíhání obdobné trestné činnosti, ale rovněž pro konečné rozhodnutí ve věci a případný vznik překážky res iudicata v případě, pokud některé části jednání obviněného, chybně posuzované jako dílčí útoky pokračujícího trestného činu, nebudou v řízení dostatečně prokázány.
8. Dle judikatury Nejvyššího soudu, který se touto problematikou ve své rozhodovací praxi již opakovaně zabýval, přitom platí, že v případech, kdy ke spáchání trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku došlo jediným jednáním pachatele, jímž v určité době a na určitém místě prodával omamné či psychotropní látky více osobám, nepředstavuje jejich prodej ve vztahu k jednotlivým osobám dílčí útoky pokračujícího trestného činu ve smyslu §116 tr. zákoníku a §12 odst. 12 tr. ř. Pokud se tedy za této situace v průběhu trestního stíhání v popisu skutku okruh osob, kterým pachatel prodával omamné nebo psychotropní látky, oproti vymezení těchto osob v usnesení o zahájení trestního stíhání či v obžalobě pouze změní (upřesní), pak taková změna není důvodem k postupu podle §160 odst. 1, odst. 5 tr. ř.
9. V návaznosti na platnou judikaturu Nejvyššího soudu ministr též poukázal, že jednání pachatele, který vyrábí a distribuuje omamné a psychotropní látky v určitém období, jež je specifikováno časovým rozpětím, určitému okruhu odběratelů, kteří si podle své potřeby takto drogu opakovaně obstarávají, je nutno kvalifikovat jako jediný skutek, tedy nikoli jako pokračování v trestném činu ve smyslu §116 tr. zákoníku.
10. Na obviněného byla přitom podána obžaloba pro jednání spočívající v tom, že v období od roku 2010 do současnosti ve svém bydlišti či jinde na území hlavního města Prahy opakovaně poskytoval drogu pervitin a heroin různým osobám a nejméně od listopadu roku 2012 do zadržení dne 28. 5. 2013 ve svém bydlišti také drogu pervitin vyráběl. Z výsledků přípravného řízení tak vyplynulo, že obviněný ve shora uvedeném období soustavně disponoval s omamnými a psychotropními látkami, které jednotlivým uživatelům v závislosti na jejich konkrétních požadavcích opatřoval. V dané trestní věci je tak naplněn nejenom znak ,,prodá“ ve smyslu §283 odst. 1 tr. zákoníku, ale také znaky ,,jinému opatří“, ,,pro jiného přechovává“ a konečně také ,,vyrobí“, přičemž takového jednání se obviněný dopouštěl v rámci celého období, pro které byla obžaloba podána. Jednání obviněného tak vykazuje znaky kontinuity, kdy období prodejů jednotlivým uživatelům se vzájemně prolínalo a jeho součástí bylo i období, kdy obviněný drogu vyráběl. V hmotněprávním smyslu je tedy popsané jednání obviněného jedním skutkem, neboť předmětné časově neurčené jednání bylo kontinuální, jednotlivé akty mající alternativní znaky skutkové podstaty uvedené v §283 odst. 1 tr. zákoníku byly spolu kauzálně propojeny a směřovaly k totožnému následku, přičemž byly zahrnuty zaviněním obviněného.
11. Závěrem svého opravného prostředku ministr shrnul, že postup státní zástupkyně, potažmo policejního orgánu spočívající v pouhém doplnění popisu skutku, pro který bylo trestní stíhání zahájeno, aniž by bylo vydáno usnesení podle §160 odst. 1, odst. 5 tr. ř., byl správný a k vrácení věci k došetření nebyl dán zákonný důvod. Pokud přesto Městský soud v Praze napadeným rozhodnutím stížnost státní zástupkyně do usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 7. 2014, sp. zn. 6 T 109/2014, jímž byla věc vrácena k došetření, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl, rozhodl, aniž by pro takové rozhodnutí byly splněny procesní podmínky, a tedy v rozporu se zákonem.
12. Vzhledem k výše uvedenému ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 7 To 316/2014, byl ve prospěch obviněného R. Š. porušen zákon v ustanovení §148 odst. 1 písm. c) tr. ř., a v řízení předcházejícím též v ustanoveních §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. ve spojení s §12 odst. 12 tr. ř.
13. Nejvyšší soud jako soud příslušný rozhodovat o stížnostech pro porušení zákona (§266 odst. 1 tr. ř.) z podnětu stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků, proti nimž byla podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i předcházející řízení, a dospěl k závěru, že stížnost ministra spravedlnosti není důvodná.
14. Podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. Nejvyšší soud zamítne stížnost pro porušení zákona, není-li důvodná. Tak tomu bude tehdy, jestliže Nejvyšší soud na podkladě stížnosti pro porušení zákona a po přezkoumání napadeného rozhodnutí v intencích ustanovení §267 odst. 3 až 5 tr. ř. neshledá, že by byl porušen zákon napadeným rozhodnutím ani v řízení, jež mu předcházelo. Z druhé strany vzato znamená uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu, že zákon porušen nebyl, resp. případně zjištěná pochybení nedosahují intenzity porušení zákona, které by bylo třeba vyslovit výrokem podle §268 odst. 2 tr. ř. (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3336). Tak tomu je i v nyní projednávané věci.
15. S ohledem na výše uplatněné námitky ministra spravedlnosti a dotčenou problematiku však považuje Nejvyšší soud za vhodné stručně připomenout, že podle §116 tr. zákoníku se pokračováním v trestném činu rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku.
16. Ve smyslu §12 odst. 12 tr. ř. dále platí, že skutkem podle tohoto zákona se rozumí též dílčí útok pokračujícího trestného činu, není-li výslovně stanoveno jinak.
17. Nejvyšší soud rovněž připomíná, že podle §160 odst. 5 tr. ř. vyjde-li během vyšetřování najevo, že se obviněný dopustil dalšího skutku, který není uveden v usnesení o zahájení trestního stíhání, postupuje se ohledně tohoto skutku způsobem uvedeným v odstavcích 1 a 2.
18. Ustanovení §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. pak stanovuje, že po předběžném projednání obžaloby soud vrátí věc státnímu zástupci k došetření, je-li toho třeba k odstranění závažných procesních vad přípravného řízení, které nelze napravit v řízení před soudem, nebo k objasnění základních skutkových okolností, bez kterých není možné v hlavním líčení ve věci rozhodnout, a v řízení před soudem by takové došetření bylo v porovnání s možnostmi opatřit takový důkaz v přípravném řízení spojeno s výraznými obtížemi nebo by zřejmě bylo na újmu rychlosti řízení.
19. V návaznosti na uplatněné námitky ministra spravedlnosti pak nutno připomenout, že dle ustálené (a četné) judikatury Nejvyššího soudu (srov. zejména usnesení ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1480/2006, usnesení ze dne 27. 3. 2009, sp. zn. 11 Tdo 1440/2008, usnesení ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 5 Tdo 801/2012, usnesení ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 6 Tdo 894/2012, usnesení ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 11 Tdo 19/2015, usnesení ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1132/2015, usnesení ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 11 Tdo 159/2016, usnesení ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1450/2016, a další), jakož i judikatury Ústavního soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 3267/16), platí, že jednání pachatele, který distribuuje omamné a psychotropní látky v určitém období, jež je specifikováno časovým rozpětím, určitému okruhu odběratelů, kteří si podle své potřeby takto drogu opakovaně obstarávají, nepředstavuje dílčí útoky pokračujícího trestného činu ve smyslu §116 tr. zákoníku, ale takové jednání tvoří z hlediska trestního práva hmotného i procesního jeden skutek.
20. Nejvyšší soud dále upozorňuje, že trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 tr. zákoníku lze spáchat více různými způsoby, a to jak výrobou, dovozem, vývozem, průvozem, nabídnutím, zprostředkováním, prodejem, jiným opatřením jiné osobě či přechováním pro jinou osobu. V konkrétním případě se tak může jednat o situaci, kdy pachatel vyrobí např. určité množství drogy, které následně rozprodává více lidem, a v mezidobí jej pro tyto osoby přechovává. Právě z tohoto důvodu bylo výše citovanou judikaturou vysvětleno, že výroba tohoto určitého množství je jednotícím prvkem, díky kterému nelze např. v prodeji různým osobám či v tom, že k prodeji docházelo s časovým odstupem, spatřovat důvod pro rozdělení jednání do jednotlivých skutků. Z logiky věci však plyne, že stejným jednotícím prvkem může být také přechovávání určitého množství pro jinou osobu nebo osoby či např. opatření určitého množství drogy najednou, které pachatel následně rozprodává po částech.
21. Posuzováno těmito hledisky je tak zřejmé, že Obvodní soud pro Prahu 4 ani Městský soud v Praze se výše uvedenými zákonnými a judikatorními východisky důsledně neřídily. Nejvyšší soud ve shodě s argumentací ministra spravedlnosti totiž shledal, že v daném případě se jednalo o řadu dílčích opakovaných útoků skládajících se z na sebe navazujících jednání záležejících ve výrobě a distribuci drog, které však jednotlivě nelze specifikovat přesnými časovými údaji a je proto nutno je posuzovat jako celek v rámci obžalobou vymezeného časového úseku. Podstatné je, že uvedené útoky nelze v rámci uvedeného celku rozdělit na dílčí jednání, resp. skupiny aktů, podle toho, kterou alternativu objektivní stránky §283 odst. 1 tr. zákoníku naplňují – výrobu nebo distribuci drogy. V hmotněprávním smyslu je popsané jednání nutno posuzovat jako jeden skutek proto, že jednání obviněného vymezené určitým časovým rozpětím bylo kontinuální a jednotlivé akty mající alternativní znaky skutkové podstaty podle §283 odst. 1 tr. zákoníku byly spolu kauzálně propojeny. Podle nauky o jednotě skutku i soudní praxe je totiž za jeden skutek třeba považovat všechny ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou příčinou následku významného z hlediska trestního práva, pokud jsou zahrnuty zaviněním (srov. č. 8/1985 Sb. rozh. tr.).
22. Konkrétně pak lze poukázat, že obviněný R. Š. se podle popisu obžaloby měl dopustit trestné činnosti tím, že v období od roku 2010 do současnosti ve svém bydlišti či na jiných místech v Praze opakovaně poskytoval drogu pervitin a heroin různým osobám a nejméně od listopadu roku 2012 do svého zadržení dne 28. 5. 2013 ve svém bydlišti také drogu pervitin vyráběl. Během vymezeného časového úseku se přitom mělo jednat o značné množství aktů prodeje, případně darování, jakož i samotné výroby a přechovávání omamných a psychotropních látek. Je tedy zřejmé, že obviněný tímto jednáním kontinuálně naplňoval skutkovou podstatu trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku v různých formách a jeho jednání spojené kauzální souvislostí (výroba za účelem přechovávání a následné distribuce takto získaných omamných a psychotropních látek) nelze dělit na samostatné skutky ani jednotlivé dílčí útoky ve smyslu §12 odst. 12 tr. ř. V případě obviněného se tedy nejednalo o pokračující trestný čin sestávající z jednotlivých dílčích útoků (jak shodně uzavřely Obvodní soud pro Prahu 4 i Městský soud v Praze), ale o jedno souvislé jednání, které trvalo určitou dobu a v hmotněprávní i procesněprávní rovině představovalo jeden skutek. Upřesnil-li se tedy v průběhu trestního stíhání okruh osob, kterým obviněný prodával omamné nebo psychotropní látky, oproti vymezení těchto osob v usnesení o zahájení trestního stíhání, pak taková změna nebyla důvodem k postupu podle §160 odst. 5 tr. ř.
23. Na výše uvedeném závěru pak nic nemění ani výhrady Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze, že v usnesení o zahájení trestního stíhání nezahrnoval předmětný skutek z časového hlediska akty, o něž byl popis skutku obsažený v obžalobě upřesněn. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že podle ustálené judikatury je třeba rozlišovat pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 179/2010). Totožnost skutku v trestním řízení je pak zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná. Následkem se přitom rozumí porušení individuálního objektu trestného činu v jeho konkrétní podobě, tedy konkrétní následek, nikoli určitý typ následku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. (Rt) Tzn 12/94, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 1/1996/I tr.). Totožnost skutku přitom neznamená, že mezi skutkem uvedeným v usnesení o zahájení trestního stíhání a skutkem popsaným v obžalobě musí být plná shoda. Na zachování totožnosti skutku totiž nemají vliv změny v okolnostech, které pouze individualizují žalovaný skutek z hlediska času, místa a způsobu spáchání činu, formy zavinění, rozsahu následku a motivace, když jinak shoda v následku či jednání není dotčena (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2723). Totožnost skutku je tedy zachována jak v případě, kdy některé ze skutečností pojatých původně do souhrnu skutečností charakterizujících jednání nebo následek odpadnou, tak i tehdy, když k takovému souhrnu skutečností přistoupí skutečnosti další, tvořící s původními jedno jednání, popř. následek (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. (Rc) Tzn 12/94). Dále je třeba zdůraznit, že z ustanovení §220 odst. 1 a odst. 3 tr. ř. vyplývá, že vázanost soudu obžalobou se týká pouze toho, o jakém skutku soud rozhoduje. Popisem skutku ve smyslu slovního vyjádření ani právní kvalifikací skutku v obžalobě soud není vázán (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 1999, sp. zn. 7 Tz 179/99).
24. Pokud tedy období, o nějž byl popis skutku upřesněn, je kontinuální ve vztahu k období, pro něž bylo trestní stíhání obviněného R. Š. již zahájeno, a současně způsobený následek, spočívající v porušení zájmu na ochraně společnosti a lidí proti možnému ohrožení, které vyplývá z nekontrolovaného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy, zůstal zachován, nemohlo pouhé upřesnění aktů prodeje a okruhu osob, jimž byla ze strany obviněného droga poskytována, narušit v daném případě totožnost skutku. Ohledně formulace skutku v obžalobě pak lze pro úplnost uvést, že tato – byť reflektuje určité členění podle konkrétní osoby toho kterého odběratele drogy – v sobě zahrnuje jednak popis skutku zformulovaného již v příslušném usnesení o zahájení trestního stíhání, jednak jasné vymezení kontinuálně páchané trestné činnosti trvajícího charakteru, a to ve smyslu nastíněném výše. Užité členění jednání obviněného tak není překážkou proto, aby mohlo být na toto jednání nahlíženo jako na jeden skutek.
25. Lze tak uzavřít, že postup státní zástupkyně, potažmo policejního orgánu spočívající v pouhém doplnění popisu skutku, pro který bylo zahájeno trestní stíhání obviněného R. Š., aniž by bylo vydáno usnesení podle §160 odst. 1, odst. 5 tr. ř., byl v naprostém souladu se zákonem.
26. Ačkoliv se Nejvyšší soud v obecné rovině ztotožnil s argumenty uvedenými ve stížnosti pro porušení zákona, přesto shledal, že se nejedná o porušení zákona v takové intenzitě, jež by zakládalo nutnost postupu podle §268 odst. 2 tr. ř. Vycházel přitom z následující úvahy. Účelem stížnosti pro porušení zákona podávané výlučně v neprospěch obviněného je usměrnit rozhodovací praxi soudů na základě správného výkladu sporného právního problému. Na základě takovéto stížnosti nemůže Nejvyšší soud napadené rozhodnutí rušit nebo měnit a výsledkem řízení je „pouze“ akademický výrok. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že s ohledem na četnost a ustálenost judikatury (viz bod 19 tohoto rozhodnutí) zabývající se tzv. drogovými trestnými činy trvajícího charakteru, jakož i totožností skutku, není potřebné k předmětné problematice opětovně (a nadbytečně) podávat výklad. Dále též nutno poukázat, že u obviněného R. Š. již došlo k pravomocnému odsouzení za stíhanou trestnou činnost, a to rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 6. 2015, sp. zn. 6 T 109/2014, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 7 To 343/2015, tj. bezmála dva roky před podáním stížnosti pro porušení zákona. Zjištěná pochybení Městského soudu v Praze jako soudu stížnostního v usnesení ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 7 To 316/2014, potažmo Obvodního soudu pro Prahu 4 po předběžném projednání obžaloby v usnesení ze dne 9. 7. 2014, sp. zn. 6 T 109/2014, tedy nedosáhly takové míry, aby Nejvyšší soud vyhověl stížnosti pro porušení zákona.
27. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dospěl k závěru, že s ohledem na četnost judikatury vztahující se k dotčené problematice, jakož i na skutečnost, že u obviněného R. Š. ještě před podáním stížnosti pro porušení zákona došlo k pravomocnému odsouzení za předmětnou trestnou činnost, a to rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 6. 2015, sp. zn. 6 T 109/2014, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 7 To 343/2015, zjištěná pochybení Městského soudu v Praze v usnesení ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 7 To 316/2014, potažmo Obvodního soudu pro Prahu 4 v usnesení ze dne 9. 7. 2014, sp. zn. 6 T 109/2014, nedosahují takové intenzity porušení zákona, které by bylo třeba vyslovit výrokem podle §268 odst. 2 tr. ř.
28. Z těchto důvodů Nejvyšší soud o stížnosti pro porušení zákona, kterou ministr spravedlnosti podal v neprospěch obviněného R. Š., rozhodl tak, že ji podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl jako nedůvodnou. Za podmínek uvedených v §274 větě třetí tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 12. 2017
JUDr. Stanislav Rizman
předseda senátu