ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.5131.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 5131/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Ing. B. P. , zastoupeného JUDr. Antonínem Janákem, advokátem se sídlem v Praze 5, Matoušova 515/12, proti žalované Městské části Praha - Slivenec, IČO 00241661, se sídlem v Praze 5 – Slivenci, K Lochkovu 6, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 39/51, o odstranění stavby nebo zamezení užívání pozemků, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 32 C 17/2012, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2015, č. j. 21 Co 189/2015-247, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2015, č. j. 21 Co 189/2015-247, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále „soud prvního stupně“) samostatným usnesením ze dne 19. 3. 2015, č. j. 31 C 17/2012-230, nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Učinil tak poté, kdy rozsudkem ze dne 8. 7. 2014, č. j. 31 C 17/2012-205, zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalované domáhal, aby na vlastní náklady odstranila z jeho pozemku parc. č. 321/14 v k. ú. H., obci P., místní komunikaci nebo zamezila jeho užívání. Rozhodnutí odůvodnil tím, že žaloba sice nebyla podána důvodně v rozsahu jejího petitu, žalobce byl přesto částečně úspěšný, neboť došlo k ukončení nájemního vztahu se žalovanou, což byl zásadní důvod pro podání žaloby. Ve vztahu k žalované uvedl, že byla ve sporu částečně úspěšná, neboť žaloba byla zamítnuta, zavdala však příčinu k podání žaloby podle §143 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a contrario, neboť s ohledem na §676 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), bylo pro žalobce podání žaloby jedinou možností k ukončení nájemního vztahu, aby nedošlo k obnovení nájemní smlouvy.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce usnesením ze dne 25. 5. 2015, č. j. 21 Co 189/2015-247, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 63 482 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Podle jeho názoru lze aplikovat §143 o. s. ř. pouze ve vztahu k žalované, a to jen v řízení sporném. Úspěch ve věci pak posuzoval v širších souvislostech. Konstatoval, že na jedné straně stojí žaloba, která byla podaná ve smyslu §676 odst. 2 obč. zák., a pro žalobce představovala jedinou cestu, jak dosáhnout ukončení nájemního vztahu. Na druhé straně žaloba na odstranění komunikace z pozemku žalobce není důvodná, neboť komunikace není samostatným předmětem občanskoprávních vztahů a jejím odstraněním by došlo ke zjevnému zhoršení schůdnosti a sjízdnosti místní komunikace sloužící veřejnosti a bylo by vyloučeno její obecné užívání. Protože však došlo k ukončení nájemního vztahu, o což žalobce usiloval, lze mluvit o jeho úspěchu ve věci. Přiznávat náhradu nákladů řízení úspěšné žalované by bylo „kontradiktorní“ z toho důvodu, že spor neukončením nájemního vztahu zavinila.
Proti usnesení odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. Za otázku zásadního právního významu považuje, „zda mohou soudy při stanovení náhrady nákladů řízení procesně neúspěšnému účastníkovi přiznat náhradu nákladů řízení, měla-li žaloba dopad v hmotněprávní rovině“ . Domnívá se, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné, neboť ve sporu byla zcela úspěšná, přesto byla náhrada nákladů řízení přiznána procesně neúspěšnému žalobci. Navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc aby mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání žalované nevyjádřil.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř. (napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Podle §142 odst. 1 – 3 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. I když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. Citované ustanovení přiměřeně platí i pro řízení odvolací (srov. §224 odst. 1 o. s. ř.).
Náhrada nákladů civilního sporného řízení je ovládána základní zásadou úspěchu ve věci (§142 odst. 1 o. s. ř.). V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně uplatňoval či bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013; toto a další označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz .). Pojem věc přitom znamená předmět řízení, jak je určen v návrhu na zahájení řízení, a to v té jeho části, v níž navrhovatel (žalobce) uvádí, čeho se svým návrhem domáhá (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 116/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení Nejvyššího soudu z 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1706/2014). Žalobce má plný úspěch ve věci v případě, že soud žalobě zcela vyhoví a žalovaný v případě, že soud žalobu zcela zamítne. Částečný úspěch ve věci pak znamená, že rozhodnutím soudu bylo žalobě vyhověno jenom částečně. Protože i pro odvolací a dovolací řízení platí obdobně ustanovení o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, lze uvedené závěry vztáhnout i na tato řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4425/2013).
Právo na náhradu nákladů řízení vynaložených úspěšným účastníkem sporu je nedílnou součástí práva na soudní ochranu. Ústavní soud k tomu v nálezu ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. III. ÚS 292/07, uvedl: „Základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, je zásada úspěchu ve věci, vyjádřena v ust. §142 odst. 1 o. s. ř. V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval. Právo úspěšné procesní strany vůči neúspěšné straně řízení na náhradu nákladů vychází ze základního strukturálního principu, který se v civilním sporném procesu uplatňuje, tj. ze systému dvou stran v kontradiktorním postavení, v rámci nějž účastníci řízení vystupují jako vzájemní oponenti uplatňující v řízení protichůdné zájmy. Úspěch jedné procesní strany je tak zároveň neúspěchem jejího procesního odpůrce, přičemž každá strana se v mezích daných civilním řádem soudním snaží pomocí přípustných prostředků docílit vlastního vítězství a prohry protistrany. Je-li procesní strana úspěšná, měl by jí její odpůrce nahradit náklady, které přitom účelně vynaložila, neboť by bylo v rozporu s ochrannou funkcí civilního práva procesního, pokud by civilní proces neumožňoval odstranit zmenšení majetkové sféry účastníka jenom tím, že byl nucen důvodně hájit svá práva, do nichž někdo jiný zasahoval. Takové pojetí civilního procesu by bylo v rozporu s požadavkem plné a efektivní soudní ochrany, a tedy i v rozporu s čl. 90 Ústavy.“ (k tomu srovnej též nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 2862/07, ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 1030/08 a ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 3819/13, všechna veřejnosti dostupná na webových stránkách Ústavního soudu nalus.usoud.cz ).
Z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu lze dále jednoznačně vyvodit, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku. Pokud tedy obecný soud rozhodne o náhradě nákladů řízení v rozporu s průběhem řízení a s výrokem ve věci, je nutno to označit za postup, který porušuje principy práva na spravedlivý proces z hlediska čl. 36 odst. 1 Listiny (srovnej např. nález sp. zn. III. ÚS 455/01 ze dne 2. 5. 2002). Pro rozhodování o náhradě nákladů řízení platí podle ustanovení §142 o. s. ř. zásada úspěchu ve věci (jako zásada hlavní), doplněná v souladu s ustanovením §146 odst. 2 o. s. ř. zásadou zavinění (zastavení řízení).
V posuzovaném případě byl základem celého sporu požadavek žalobce na odstranění stavby místní komunikace z jeho pozemku nebo zamezení užívání tohoto pozemku žalovanou. Důvodem pro podání žaloby přitom bylo zabránit obnovení nájemního vztahu. Posouzení uplatněného nároku soudy podle §676 odst. 2 obč. zák. nebylo v dovolání napadeno.
Podle §676 odst. 2 obč. zák. užívá-li nájemce věci i po skončení nájmu a pronajímatel proti tomu nepodá návrh na vydání věcí nebo na vyklizení nemovitosti u soudu do 30 dnů, obnovuje se nájemní smlouva za týchž podmínek, za jakých byla sjednána původně. Nájem sjednaný na dobu delší než rok se obnovuje vždy na rok, nájem sjednaný na dobu kratší se obnovuje na tuto dobu.
Žalobu ve věci samé zamítl soud prvního stupně výrokem I. rozsudku ze dne 8. 7. 2014, č. j. 31 C17/2012-205, který samostatně nabyl právní moci. Dospěl k závěru, že by odstranění místní komunikace (zámkové dlažby) bylo v rozporu s §3 obč. zák., neboť by došlo ke zjevnému zhoršení schůdnosti a sjízdnosti komunikace sloužící veřejnosti a bylo by vyloučeno její obecné užívání. Podáním žaloby vlastníkem pozemku se nájem pozemkové parcely na další období neprodlužuje, avšak odstranění či zamezení užívání komunikace vystavěné žalovanou nelze vyhovět.
Z výše uvedeného je zřejmé, že předmětem řízení byla vlastnická žaloba na vyklizení pozemku s eventuálním petitem na zdržení se užívání pozemku podaná s odkazem na §676 odst. 2 o. s. ř. V soudní praxi přitom není žádných pochyb o tom, že ve sporu o vyklizení, který je ve své podstatě žalobou na splnění konkrétní povinnosti, je obdobně jako ve sporu o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (§80 o. s. ř.), soud vázán žalobním návrhem a nemůže rozhodnout o něčem jiném, než čeho se žalobce domáhal [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 26 Cdo 4448/2009; nejde o tzv. iudicium duplex (o nějž jde primárně tehdy, jestliže i žalovaný ve sporu může být rozhodnutím určen jakožto nositel oprávnění, jemuž odpovídá povinnost žalobce, kterou lze vymoci v exekučním řízení; k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2924/2013)]. Za tohoto stavu je ovšem vyloučeno uvažovat o tom, že by rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporu o vyklizení obdobně jako ve sporu o určení bylo ovládáno jinou zásadou než úspěchem ve věci (§142 o. s. ř.). To platí tím spíše, že rozhodnutí o nákladech řízení podle uvedené zásady soudní praxe připustila i ve věcech, jež charakteristiku iudicii duplex skutečně naplňují (o tom svědčí např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 1980, sp. zn. 3 Cz 4/80, uveřejněný ve Výběru civilní judikatury, ročník 1980, a dále také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1340/2014, ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1577/2014, jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 7. 2009, sp. zn. III. ÚS 1637/09).
Nelze proto dovodit procesní úspěch žalobce a přiznat mu z tohoto důvodu náhradu nákladů řízení podle §142 odst. 1 o. s. ř., jestliže soud žalobu v celém rozsahu zamítl. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak nesprávné a v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud poznamenává, že otázku okolností, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, jakož i postoj účastníků v průběhu řízení, může odvolací soud zvážit při rozhodování o náhradě nákladů řízení z hlediska aplikace §150 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2524/2014).
Protože rozhodnutí odvolacího soudu spočívá ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci a ve věci nejsou splněny předpoklady pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu podle §243d písm. b) o. s. ř., Nejvyšší soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§243g odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§151 odst. 1, §243g odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. března 2015
Mgr. David Havlík
předseda senátu