ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.5581.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 5581/2015-1644
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Miloše Póla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně O. M. d. l. M. T. M. v. D., B. A., zastoupené JUDr. Jiřím Stránským, advokátem se sídlem v Praze 9, Jandova 208/8, proti žalovaným 1) České republice – Agentuře ochrany přírody a krajiny České republiky, IČO 62933591, se sídlem v Praze 11, Kaplanova 1931/1, zastoupené Mgr. Evou Neradilovou, advokátkou se sídlem v Hodoníně, Velkomoravská 378/1, 2) (dříve 4) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, 3) (dříve 5) Povodí Moravy, s. p., IČO 70890013, se sídlem v Brně, Dřevařská 932/11, zastoupenému Mgr. Evou Neradilovou, advokátkou se sídlem v Hodoníně, Velkomoravská 378/1, 4) (dříve 6) Lesům České republiky, s. p., IČO 42196451, se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, 5) (dříve 7) Ředitelství silnic a dálnic ČR, IČO 65993390, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 546/56, 6) (dříve 8) Jihomoravskému kraji, IČO 70888337, se sídlem v Brně, Žerotínovo náměstí 449/3, zastoupenému JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 421/21 7) (dříve 9) České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnictví zůstavitele , vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 10 C 10/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 10. 2013, č. j. 14 Co 22/2011-1416, ve znění doplňujícího usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 10. 2013, č. j. 14 Co 22/2011-1426, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 1) a 3) na náhradě nákladů dovolacího řízení 2700 Kč k rukám Mgr. Evy Neradilové, advokátky v Hodoníně, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 4) na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč.
V. Žalovaným 6) a 7) se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává .
VI. Žalovaný 5) nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Břeclavi rozsudkem ze dne 7. 5. 2010, č. j. 10 C 10/2005-1147, v celém rozsahu zamítl všechny projednávané žaloby na určení, že A. D., byl ke dni své smrti 12. 1. 1964 vlastníkem všech pozemků a staveb blíže označených v podáních žalobkyně ze dne 12. 4. 2010, 12. 4. 2010, 12. 4. 2010, 12. 4. 2010, 16. 4. 2010, 16. 4. 2010, 19. 4. 2010, které co do označení jednotlivých pozemků a staveb učinil součástí výroku tohoto rozsudku (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II – VIII). Žalobkyně se domáhala určení, že její otec A. D., byl ke dni své smrti vlastníkem specifikovaných nemovitostí s tím, že je jeho jedinou dědičkou. Soud dospěl k závěru, že je dán naléhavý právní zájem na tomto určení podle §80 o. s. ř. Věc posuzoval podle Dekretu prezidenta republiky ze dne 21. 6. 1945, č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále jen „Dekret“). Dotčené nemovitosti jsou zemědělským majetkem podle §4 Dekretu. U otce žalobkyně byl naplněn jeden ze zákonných předpokladů pro konfiskaci majetku spočívající v jeho německé národnosti podle §2 odst. 1 Dekretu, neboť v období od 1. 5. 1938 do konce prosince 1938 byl členem SdP (soud zde vycházel z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu Československé republiky ze dne 27. 1. 1947, sp. zn. 322/46). Aplikace výjimky podle §2 odst. 2 Dekretu nepřipadá v úvahu, neboť právní předpis předvídaný tímto ustanovením nebyl vydán. Co se týče výjimky z konfiskace ve smyslu §1 odst. 2 Dekretu, žalobkyně netvrdila ani neprokázala aktivní účast otce v boji proti nacistům a její otec se konfiskaci svého majetku nebránil postupem podle §1 odst. 3 Dekretu. Namítané vady konfiskačního řízení nepovažoval soud za významné, neboť ke konfiskaci došlo ze zákona a důvod pro konfiskaci majetku spočívající v německé národnosti otce žalobkyně byl dán. Otec žalobkyně pozbyl své vlastnické právo k předmětným nemovitostem v důsledku jeho přechodu na stát ex lege ke dni účinnosti Dekretu dne 23. 6. 1945. Ke dni své smrti 12. 1. 1964 předmětné nemovitosti nevlastnil, a proto soud žaloby zamítl. Žalobkyni nesvědčí dědické ani vlastnické právo, jehož ochrany by se mohla těmito žalobami domáhat.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, č. j. 14 Co 22/2011-1416, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu z téhož dne, č. j. 14 Co 22/2011-1426, rozsudek soudu prvního stupně, vyjma pravomocné části ohledně pozemku v kat. úz. M. n. M., změnil jen v části výroku I, o zamítnutí žaloby proti žalovanému 7) ohledně pozemků uvedených v opravě žaloby ze dne 19. 4. 2010 v bodech I, IX, III a IV tak, že se zamítá žaloba na určení vlastnického práva k pozemkům identifikovaným ve výroku tohoto rozsudku, jinak ho potvrdil v celém zbývajícím rozsahu výroku I (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů v řízení před soudy obou stupňů (výroky II – IV). Nejprve posoudil postup soudu prvního stupně, který označil ve výroku rozsudku všechny nemovitosti odkazem na změny žalob, jež obsahovaly jejich identifikaci, kdy jej shledal sice neobvyklým, nicméně nevyvolávajícím neurčitost rozhodnutí, které je i v této podobě vykonatelné. Stejně tak není důvodná námitka žalobkyně brojící proti spojení všech žalob ke společnému projednání podle §112 odst. 1 o. s. ř., protože jednotlivá řízení byla vedena o žalobách téže žalobkyně proti různým žalovaným a jejich předmětem bylo určení téhož vlastnického práva na základě téže skutečnosti. Ve věci samé odvolací soud uzavřel, že není dán naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení, a to z důvodů vymezených ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/05, uveřejněném ve Sbírce zákonů ČR jako sdělení Ústavního soudu č. 477/2005 Sb. (dále jen „Stanovisko“). Žalobkyně totiž zpochybňuje právní účinnost konfiskačního řízení a platnost přechodu majetku svého otce na stát, a z toho vyplývající neplatnost převodů či přechodů tohoto majetku na další právní nástupce a na žalované, avšak ze Stanoviska vyplývá, že po (tvrzeném) porušení práva nemá preventivní ochrana prostřednictvím určovací žaloby, již žádného smyslu. Tam, kde právní vztahy měly být dotčeny před několika desítkami let, dochází k opačnému účinku určovací žaloby, jež nemíří k nastolení právní jistoty na straně žalobce, nýbrž k jejímu narušení na straně nynějšího vlastníka věci, a není nástrojem prevence, ale nástrojem, jímž mají být nahrazeny právní prostředky ochrany ve své době nevyužité nebo neúspěšné. Připuštěním naléhavého právního zájmu na takových žalobách by docházelo k obcházení restitučního zákonodárství. Odvolací soud proto nepřezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně po věcné stránce, a nečinil závěry o tom, zda tvrzené vlastnické právo otce žalobkyně ke dni jeho úmrtí bylo dáno, a rozsudek potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z následujících otázek ve smyslu §237 o. s. ř. Zejména namítla, že otázku existence naléhavého právního zájmu v odvolání nerozporovala v rámci a i tak ji odvolací soud posoudil jako základní (mimo rozsah odvolání). V takovém postupu spatřuje rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2769/2005. V souvislosti s tím klade otázku, zda může odvolací soud potvrdit zamítavý rozsudek soudu prvního stupně bez projednání všech odvolacích námitek žalobkyně a své rozhodnutí odůvodnit neexistencí naléhavého právního zájmu. Jde o kvantitativní překročení přezkumné činnosti odvolacím soudem a o překvapivý a nepředvídatelný rozsudek.
Dovolatelka dále pokládá otázku, zda může ve smyslu §157 o. s. ř. výroková část rozsudku namísto označení konkrétních nemovitostí odkazovat na procesní podání dovolatelky bez dotčení určitosti a vykonatelnosti. Soud sám měl jednoznačným a nezaměnitelným způsobem specifikovat nemovitosti, jež jsou předmětem sporu. Součástí rozsudku soudu prvního stupně přitom není seznam jeho příloh, takže úmyslem soudu prvního stupně nebylo označená procesní podání fyzicky připojit k rozsudku. Procesní podání účastníka je také toliko soukromá listina. Odvolací soud chybně posoudil výrok I rozsudku soudu prvního stupně z pohledu jeho určitosti a vykonatelnosti. Kromě toho je rozsudek ve znění „v celém rozsahu se zamítají všechny žaloby…“ zavádějící, neboť soud vyčlenil k samostatnému projednání řízení o žalobách proti původním žalovaným 2) a 3). Rozsudek prvního stupně také nebyl ve vztahu k jednotlivým účastníkům vyhlášen zákonem požadovaným způsobem.
Jako další vymezila dovolatelka otázku, zda lze upřednostnit princip hospodárnosti řízení formou spojení několika řízení proti odlišným žalovaným ke společnému projednání podle §112 o. s. ř., a to proti vůli žalobkyně, před požadavkem na spravedlivý proces v jeho aspektu rovnosti zbraní a zákonného soudce. Dovolatelka také byla diskriminována ve smyslu §101 o. s. ř., neboť spojením řízení soud zajistil úspěch ve sporu i žalovaným, kteří pouze označovali argumenty uplatněné zástupci jiných žalovaných, což vedlo k tíži dovolatelky.
Dále dovolatelka namítá, zda lze jako účelně vynaložené považovat náklady řízení za zastoupení advokátem organizační složky státu či státního podniku v případě, kdy ve společném projednávání několika řízení, jež se týkají téhož předmětu, je jedním z účastníků na straně žalované Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Podle zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, je orgánem České republiky, který jedná mj. v řízeních před soudy, právě Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále jen „Úřad“). Žalovaný 1) a 3) tedy měli s Úřadem uzavřít dohodu o zastupování, čímž by došlo k eliminaci nákladů na jeho straně. Odvolací soud navíc nově rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů, aniž zrušil nákladové výroky rozsudku soudu prvního stupně a tak vedle sebe existují pravomocné a vykonatelné výroky upravující odlišně povinnost žalobkyně k náhradě nákladů řízení.
Konečně žalobkyně vymezila otázku, zda lze omezit její ústavně zaručené dědické právo odkazem na ustanovení nekomplexního souboru tzv. restitučních zákonů; nikdy nedošlo k převodu ani přechodu vlastnického práva k nemovitostem na žalované. Neobstojí ani námitka vydržení z titulu držby v dobré víře, neboť konfiskace nemovitostí A. D. je notoricky známou realitou. Neobstojí ani závěry Stanoviska ve smyslu, že po porušení práva nemá preventivní ochrana vlastnického práva význam. Vlastnické právo je nepromlčitelné (u jejích právních předchůdců nikdy nezaniklo) a nemůže proto dojít jeho konstituci nebo obnově, ale toliko k deklaraci jeho existence ke dni úmrtí otce dovolatelky. Restituční zákony na věc nedopadají z důvodu jejich speciality, jakož i z důvodu, že se vztahují na majetkové křivdy způsobené v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990.
Nakonec dovolatelka zpochybnila skutková zjištění odvolacího soudu týkající se členství jejího otce v SdP a namítla, že soud nepřihlédl k jí tvrzeným vadám konfiskačního řízení a že její otec byl Němec, nemá oporu v provedeném dokazování.
Žalovaní 1) a 3) v samostatných vyjádřeních k dovolání shodně uvedli, že spojení řízení skutkově i právně souvisejících je hospodárné. Odkazem na jednoznačně označená procesní podání ve výroku soudu prvního stupně, bylo vyhověno požadavku na určitost a vykonatelnost výroku soudního rozhodnutí. Ve věci, s ohledem na Stanovisko, nejsou dány podmínky pro podání určovací žaloby. Zde nešlo o nástroj prevence, ale o nástroj nahrazující právní prostředky v minulosti nevyužité, s cílem zpochybnit zákonnost veřejnoprávních postupů uskutečněných před sedmdesáti lety.
Žalovaný 2) se ve vyjádření k dovolání připojil k závěru o absenci naléhavého právního zájmu ve smyslu Stanoviska. Spojení projednání skutkově totožných sedmi žalob představuje naplnění podmínky hospodárnosti řízení, a nedošlo jím k zásahu do práva dovolatelky na spravedlivý proces.
Žalovaný 4) ve vyjádření k dovolání uvedl, že s námitkou proti formulaci výroku se odvolací soud vypořádal, neboť vymezení předmětu sporu odkazem na listinu je účelné a je zřejmé, kterých nemovitostí se rozsudek týká. Sloučení žalob do jednoho řízení nebylo na újmu dovolatelky. Primární prokázání naléhavého právního zájmu je základní zákonnou podmínkou toho, zda je dovolatelka aktivně věcně legitimována ve sporu.
Žalovaný 6) ve vyjádření k dovolání navrhl jeho odmítnutí pro nepřípustnost. Výroky soudů obou stupňů bezezbytku vymezující předmět řízení a jsou vykonatelné. Spojením řízení nedošlo k porušení principu spravedlivého procesu. Existenci naléhavého právního zájmu posuzuje soud ex offo, a Stanovisko se vztahuje na nyní projednávanou věc.
Žalovaný 7) ve vyjádření k dovolání je považuje za nedůvodné.
Nejvyšší soud ve věci postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz článek II bod 2 zákona č. 293/2012 Sb. kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – dále jen o. s. ř.) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání žalobce proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), řádně zastoupenou (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., zabýval se nejprve otázkou jeho přípustnosti.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud se nejprve věnoval námitce, že odvolací soud své rozhodnutí založil na konstatování absence naléhavého právního zájmu dovolatelky na požadovaném určení, přestože dovolatelka tuto otázku nevymezila (tedy na vázanosti odvolacího soudu rozsahem odvolacích námitek). Podle §212 o. s. ř. odvolací soud projedná věc v mezích, ve kterých se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí (…). Podle §212a o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, rozhodnutí soudu prvního stupně lze přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny (§205 odst. 2). Meze, v nichž má být věc projednána odvolacím soudem, vytyčuje odvolatel označením výroků rozhodnutí soudu prvního stupně, proti nimž odvoláním brojí. Jedná se o tzv. kvantitativní stránku rozhodnutí, jíž je odvolací soud zpravidla vázán. Soud však není vázán odvolacími důvody (srov. Svoboda K., Smolík P., Levý J., Šínová R. a kol., Občanský soudní řád: Komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, str. 652). Kvalitativní stránka rozhodování odvolacího soudu je pak upravena v §212a o. s. ř. Zahrnuje posouzení věci jak po stránce hmotněprávní, tak i hodnocení užití procesněprávních předpisů soudem prvního stupně. Odvolatel je povinen v odvolání proti rozhodnutí uvést odvolací důvody, přičemž odvolací soud je povinen přezkoumat napadené rozhodnutí i z důvodů, které nebyly uplatněny (tamtéž, str. 656-657). Postupu odvolacího soudu, který nejprve zkoumal splnění jedné ze základních podmínek projednání určovací žaloby, a sice existenci naléhavého právního zájmu na určení ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř., i když dovolatelka tuto otázku v odvolání nevznesla, tudíž nelze ničeho vytknout a tento potup je také v souladu s ustálenou judikaturou (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2567/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 564/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2782/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 564/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4477/2010 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 33 Cdo 30/2013).
Existence naléhavého právního zájmu na určení je nezbytným předpokladem pro úspěch určovací žaloby. Jestliže žalobce netvrdí, případně neprokáže naléhavý právní zájem, je to důvodem pro zamítnutí žaloby (srov. Svoboda K., Smolík P., Levý J., Šínová R. a kol, Občanský soudní řád: Komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, str. 288). Zamítá-li soud žalobu na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, pro nedostatek naléhavého právního zájmu na takovém určení, je logicky vyloučeno, aby současně žalobu přezkoumal po stránce věcné, protože takový přezkum je právě naléhavým právním zájmem podmíněn. Jinými slovy, závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu je pro možnost věcného zkoumání určovací žaloby určující, neboť věcný přezkum a priori vylučuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, pod č. 21/1997, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1121/2011). Odvolací soud musel v případě závěru o absenci naléhavého právního zájmu potvrdit v meritu věci zamítavý rozsudek soudu prvního stupně bez nutnosti zabývat se zbylými odvolacími námitkami. Co se týče argumentu, že odvolací soud takovým postupem odepřel dovolatelce možnost přezkumu případného negativního rozhodnutí, protože nesprávné rozhodnutí soudu prvního stupně nezrušil, dovolací soud pouze připomíná, že pro odvolací řízení platí, že odvolací soud se musí pokusit sám napravit vadu, k níž došlo v řízení před soudem prvního stupně (srov. Svoboda K., Smolík P., Levý J., Šínová R. a kol., Občanský soudní řád: Komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, str. 656).
Dovolatelkou citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2769/2005, na projednávanou věc nedopadá, neboť řešil situaci, kdy odvolací soud, aniž se otázkou naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti darovací smlouvy podle §80 o. s. ř. výslovně zabýval, vycházel z právního názoru, že tento předpoklad určovací žaloby je v daném případě splněn. V nyní řešené věci se ovšem jak soud prvního stupně, tak soud odvolací otázkou naléhavého právního zájmu zabývaly, a tuto odůvodnily. Kromě toho citovaný rozsudek řešil běžný občanskoprávní spor bez přesahu do právních vztahů v období let 1945 – 1948, u nichž je (nejenom) při posouzení naléhavého právního zájmu nutno přihlížet ke specifickým okolnostem (blíže viz Stanovisko). Tato dovolací námitka tedy nebyla způsobilá založit přípustnost dovolání.
K otázce účelnosti nákladů vynaložených žalovanými 1) a 3), vystupoval-li jako žalovaný i Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových dovolací soud uvádí, že podle odst. 1 §6 zákona č. 201/2002 Sb. se Úřad může dohodnout s příslušnou organizační složkou, že bude jednat (§2) mimo jiné v řízení před soudem ve věci týkající se majetku namísto této příslušné organizační složky. Podle §8 písm. d) ovšem postup podle §6 a 7 nelze použít, jestliže se Úřad v tomto řízení přímo účastní. Jelikož Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových v řízení sám vystupoval v pozici žalovaného 2), nemohl v řízení současně jednat namísto jiných organizačních složek státu. Dovolací soud si je vědom ustálené judikatury presumující, že správní orgány disponují dostatečným počtem odborných pracovníků, kteří jsou schopni zajišťovat ochranu jejích zájmů před soudy (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1145/11, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 176/2011). Z této judikatury ovšem vyplývá i to, že vždy je třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, neboť si lze např. představit, že předmětem sporu, jehož účastníkem je stát, může být i právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou orgánem státní správy, případně se jedná o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, eventuálně jazykové znalosti apod. V takových případech lze shledat postup orgánu státní správy, který zvolí pro své zastupování advokáta, který se na danou problematiku specializuje, za adekvátní, je však třeba při rozhodování o povinnosti k úhradě nákladů řízení specifické okolnosti případu řádně odůvodnit. Žalovaný 1) Agentura ochrany přírody a krajiny a žalovaný 3) Povodí Moravy, s. p., mají v předmětu své činnosti vymezeny zcela jiné aktivity než účast v soudních řízeních týkajících se určení vlastnického práva k nemovitému majetku. Přiznání účelně vynaložených nákladů na zastupování advokátem tedy lze považovat za důvodné, což odvolací soud řádně a podrobně odůvodnil. K namítané existenci dvou konkurenčních nákladových výroků lze toliko uvést, že odvolací soud v nákladovém výroku uvedl (zcela standardně), že rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, čímž zároveň zřetelně vyjádřil, že rozhodnutí soudu prvního stupně v této části změnil (nahradil), a proto konkurence rozdílných výroků nepřipadá v úvahu.
Co se týče otázky, zda lze omezit ústavně zaručené dědické právo žalobkyně odkazem na ustanovení nekomplexního souboru tzv. restitučních zákonů, připomíná dovolací soud konstantní judikaturu v tom smyslu, že žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. Restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným. Konfiskace podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. byla zákonným aktem, který nelze posuzovat z hlediska navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není výslovně připuštěno; poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před více jak šedesáti roky, by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby nabyly věci od státu nebo od předchozího vlastníka a mohly spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis (viz výše citované Stanovisko, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3412/2013). Samo zakotvení restitučních nároků bylo beneficiem státu, přesně vymezeným z hlediska časového a věcného a bylo svobodnou vůlí státu, zda umožní bývalým vlastníkům dotčeného majetku usilovat o jeho vrácení, pročež stát také určil podmínky, za nichž lze tyto nároky vznášet. Rámec restitučního zákonodárství vytyčený státem nemohou soudy v procesu zmírňování křivd překročit (kromě již citovaného Stanoviska srovnej dále např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. II. ÚS 14/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 22/2006, či nález ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 107/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 192/2004, anebo aktuální usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5996/2016). Ke konfiskaci majetku otce dovolatelky došlo ke dni účinnosti Dekretu, a pokud restituční předpisy nestanovily způsob zmírnění jeho majetkové újmy, nemůže se dovolatelka domáhat určení vlastnického práva ke konfiskovaným nemovitostem o několik desítek let později prostřednictvím obecných občanskoprávních předpisů, pročež není relevantní ani její argumentace závěry vyplývajícími z judikatury týkající se nemožnosti nabytí vlastnického práva od nevlastníka. Uvedená námitka rovněž nemohla založit přípustnost dovolání.
Ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že dle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přičemž hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 napadnout žádným dovolacím důvodem (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3513/2013). Dovolatelka, která svou polemickou argumentaci směřuje proti skutkovým závěrům odvolacího soudu (resp. i soudu prvního stupně) o členství jejího otce v SdP, jakož i jeho národnosti, pomíjí, že Nejvyššímu soudu, jenž není instancí nalézací, nýbrž pouze přezkumnou, nenáleží revidovat správnost skutkových závěrů soudů nižších stupňů (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1949/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1842/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4282/2013). Pakliže dovolatelka tvrdí, že závěr o tom, že její otec se nikdy nepřihlásil k německé národnosti a nikdy nebyl členem NSDAP, protože neměl v Československu za vlády Čechů žádné porozumění pro potřeby němectva, nemohou být tyto námitky v dovolacím řízení úspěšnými. Relevantním právním úvahám soudu prvního stupně, podle nichž byl dán důvod pro konfiskaci majetku otce žalobkyně spočívající v jeho německé národnosti, přičemž se na něj nevztahovala žádná výjimka vyplývající z Dekretu, přitom nelze naprosto ničeho vytknout. Nadto nelze opomenout, že rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na řešení uvedených otázek, neboť po konstatování absence naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva odvolací soud správně nepřezkoumával další skutkové námitky dovolatelky.
Pokud jde o námitku nedostatečné určitosti a tím nevykonatelnosti výroku rozsudku soudu prvního stupně, jíž dovolatelka zpochybnila správnost formulace výroku I rozsudku soudu prvního stupně, nelze než uvést, že představuje poukaz na vady řízení, které nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., a ke kterým by dovolací soud mohl přihlížet ledy v případě, že by dovolání bylo přípustné z jiného důvodu. Nadto lze v této konkrétní věci dodat, že ani případný závěr o pochybení soudu při formulaci výroku by dovolatelce nepřivodil ve sporu lepší postavení, neboť nemůže být úspěšná kvůli závěru o absenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení vlastnického práva k nemovitostem, a také nelze ztratit ze zřetele, že negativní rozhodnutí o určení vlastnického práva není možné vykonat. Dovolatelka by zcela zjevně nebyla v lepším postavení, ani pokud by ve výroku byly výslovně identifikovány všechny nárokované nemovitosti. Odlišná formulace výroku s uvedením těchto nemovitostí by žalobkyni ničeho nepřinesla.
K další námitce týkající se formulace výroku lze uvézt, že pokud soud prvního stupně vyčlenil k samostatnému projednání řízení o žalobách proti původním žalovaným 2) a 3), a ve výroku uvedl, že všechny projednávané žaloby se zamítají, je zřejmé, že výrok se vztahuje k žalobám proti žalovaným označeným v hlavičce rozhodnutí a nikoliv k žalobám vyčleněným k samostatnému řízení.
Na tomto místě lze shrnout, že námitky brojící proti posouzení formulace výroku soudu prvního stupně odvolacím soudem předložené k dovolacímu přezkumu nemohly vést k založení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.
K námitce brojící proti spojení řízení ve smyslu §112 o. s. ř., Nejvyšší soud, krom faktu, že jde o rozhodnutí soudu prvního stupně (a nikoli odvolacího), pouze konstatuje, že usnesení o spojení žalob ke společnému řízení není rozhodnutím, kterým se řízení končí ve smyslu §237 o. s. ř., ale usnesením, kterým se upravuje vedení řízení. Proti takovému usnesení rovněž není dovolání přípustné.
Na vyhovění výše uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání pak nelze usuzovat ani z námitky dovolatelky, že soud prvního stupně rozhodnutí řádně nevyhlásil, neboť v tomto směru dovolatelka namítá jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové případné vadě řízení ovšem Nejvyšší soud přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 in fine o. s. ř.). Sama tato námitka způsobilým dovolacím důvodem být nemůže, pročež také jejím prostřednictvím nemůže být založena přípustnost dovolání (blíže srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1165/2015, či ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4914/2015).
Nejvyšší soud shledal, že ve věci není naplněno ani jedno z hledisek, pro které by mohla být dovolacím soudem dovozena přípustnost podaného dovolání podle §237 o. s. ř., a proto je ve smyslu §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 3, a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaným 1) a 3) vznikly v dovolacím řízení v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které Nejvyšší soud stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Podle §9 odst. 1 a §7 bodu 4 advokátního tarifu činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 1 500 Kč, přičemž při použití §12 odst. 4 advokátního tarifu [jedná se o společný úkon při zastupování žalovaných 1) a 3) stejnou advokátkou], společně s náhradou hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu, kdy na každou společně zastupovanou osobu připadá poměrná část ve výši 150 Kč, mají žalovaní 1) a 3) každý právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 1 350 Kč. Žalovaným 2) a 4) vznikly v dovolacím řízení v souvislosti se sepsáním vyjádření k dovolání náklady, které Nejvyšší soud stanovil dle §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu, každému ve výši 300 Kč. Náklady na zastoupení advokátem vynaložené žalovaným 6), Jihomoravským krajem, dovolací soud nepovažoval s ohledem na výše citovanou judikatorní praxi v otázce přiznávání nákladů za účelně vynaložené, proto mu jejich náhradu nepřiznal. Žalovaný 5) se k dovolání nevyjádřil, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení, zatímco vyjádření žalovaného 7) neobsahovalo relevantní právní argumentaci, pročež dovolací soud na jejich straně neshledal existenci účelně vynaložených nákladů a proto mu náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. prosince 2017
Mgr. Miloš Pól
předseda senátu