ECLI:CZ:NS:2017:29.CDO.66.2015.1
sp. zn. 29 Cdo 66/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce IKT INSOLVENCE v. o. s. , se sídlem v Plzni, Koperníkova 822/25, PSČ 301 00, identifikační číslo osoby 29113091, jako insolvenčního správce dlužníka NOVES, s. r. o., se sídlem v Mostě, Čepirohy 139, PSČ 434 01, identifikační číslo osoby 25040723, proti žalovanému AZUGA, v. o. s. , se sídlem v Praze 2, Slezská 13, identifikační číslo osoby 26692813, jako správci konkursní podstaty úpadce Báňské stavby Most, a. s., identifikační číslo osoby 44569858, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 33 Cm 628/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. září 2014, č. j. 13 Cmo 17/2013-70, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. září 2014, č. j. 13 Cmo 17/2013-70, se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti druhému, třetímu a čtvrtému výroku napadeného rozsudku.
II. Ve zbytku se dovolání zamítá .
III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 19. března 2013, č. j. 33 Cm 628/2012-33, Krajský soud v Ústí nad Labem zamítl žalobu, jíž se žalobce (IKT INSOLVENCE v. o. s., insolvenční správce dlužníka NOVES, s. r. o.) domáhal vůči žalovanému (AZUGA, v. o. s., správce konkursní podstaty úpadce Báňské stavby Most, a. s.) vyloučení stavební parcely č. 266/3 o výměře 1 062 m 2 – zastavěná plocha a nádvoří, stavební parcely č. 266/5 o výměře 687 m 2 – zastavěná plocha a nádvoří, pozemkové parcely č. 276/51 o výměře 4 257 m 2 – ostatní plocha, jiná plocha, budovy na stavební parcele č. 266/3 a budovy na stavební parcele č. 266/5, to vše zapsané na listu vlastnictví č. 4396 pro katastrální území Č., u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, katastrální pracoviště Most (dále též jen „sporné nemovitosti“), ze soupisu konkursní podstaty úpadce Báňské stavby Most, a. s. (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
Soud prvního stupně vyšel zejména z toho že:
1/ Sporné nemovitosti byly součástí podniku úpadce, který tehdejší správkyně konkursní podstaty úpadce prodala smlouvou o prodeji podniku ze dne 9. července 2002 (dále také jen „smlouva o prodeji podniku“) společnosti HUDSON a. s. (dále jen „společnost H“).
2/ Společnost ALTAMEX a. s., (která sporné nemovitosti nabyla v dražbě; dále jen „společnost A“), je následně prodala kupní smlouvou ze dne 25. ledna 2005 pozdějšímu insolvenčnímu dlužníku (společnosti NOVES, s. r. o.).
3/ Rozsudkem ze dne 27. února 2007, č. j. 33 Cm 196/2003-69, Krajský soud v Ústí nad Labem určil, že smlouva o prodeji podniku je neplatná. Rozsudek nabyl právní moci dne 17. dubna 2007.
Na tomto základě soud prvního stupně dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že smlouva o prodeji podniku byla pravomocně soudem „prohlášena za neplatnou“, a tudíž se vlastníkem sporných nemovitostí nestala ani společnost H, nemohli se jejich vlastníky postupně stát ani společnost A, ani dlužník.
Soud prvního stupně – odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 16. září 2010, sp. zn. 30 Cdo 250/2009, ze dne 1. června 2011, sp. zn. 30 Cdo 4280/2009, a ze dne 21. června 2011, sp. zn. 30 Cdo 2010/2011, která jsou, stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu označená níže, dostupná též na webových stránkách Nejvyššího soudu) – odmítl právní názor žalobce, podle něhož dlužník mohl nabýt sporné nemovitosti v dobré víře.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. září 2014, č. j. 13 Cmo 17/2013-70, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že sporné nemovitosti z konkursní podstaty úpadce vyloučil (první výrok), přiznal žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok), přiznal svědkovi Ing. A. M. (dále také jen „A. M.“) svědečné ve výši 1 218 Kč (třetí výrok) a zavázal žalovaného k náhradě nákladů státu ve výši 1 218 Kč (čtvrtý výrok).
Odvolací soud především posuzoval platnost nabytí sporných nemovitostí společností A v dobrovolné veřejné dražbě. Doplnil dokazování o výslechy svědků JUDr. Ing. B. K., Ph.D., který za dražebníka, tj. Koutník & Partner, a. s. (nyní KPConsult, a. s.), organizoval dražbu sporných nemovitostí, a licitátora A. M . Dále si sice od dražebníka vyžádal dokumentaci k předmětné dražbě, ten ale sdělil, že pro uplynutí archivační lhůty již k předmětné dražbě neeviduje žádné dokumenty. Při absenci jakýchkoli listinných důkazů týkajících se dražby, vyjma dražební vyhlášky a protokolu o veřejné dražbě, odvolací soud vycházel z výpovědí shora uvedených svědků, z nichž vzal za prokázané, že si dražebník ověřil vlastnictví navrhovatele dražby (společnosti H) nejen v katastru nemovitostí, ale také doložením nabývacího titulu, tedy již zmiňovanou smlouvou o prodeji podniku.
Po takto provedeném dokazování, vycházeje ze závěrů rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sp. zn. 21 Cdo 1032/2010 (uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 10-11, ročník 2011, pod číslem 148), a ze dne 27. června 2012, sp. zn. 21 Cdo 1770/2011, a cituje §2 a §17 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, odvolací soud uzavřel, že nebylo možné dovodit, že by dražebník při provádění dražby sporných věcí nepostupoval s obezřetností, jíž je třeba po něm vyžadovat. Dražebník naopak zachoval obvyklou opatrnost. Podle odvolacího soudu by bylo zcela nad rámec běžné opatrnosti požadovat po dražebníku, aby detailně prověřoval smlouvu o prodeji podniku, zejména šlo-li o prodej realizovaný správkyní konkursní podstaty úpadce, která byla ustanovena do této funkce konkursním soudem a musela splňovat určité předpoklady na tuto činnost kladené, nadto v situaci, kdy taková smlouva podléhala schválení konkursním soudem.
Žalovaným namítaná neplatnost smlouvy o prodeji podniku, vyplývající z jejích rozporných ustanovení, nemohla vést k tomu, aby ji dražebník sám vyhodnotil jako absolutně neplatnou, zejména za situace, kdy byla tato smlouva až následně a s odstupem času předmětem několika soudních řízení, v nichž byla její neplatnost různými soudy zkoumána. V řízení nebylo prokázáno, a žalovaný ani důkazy ohledně toho nepředložil, že by dražebník nezachoval obvyklou opatrnost.
Veřejná dobrovolná dražba sporných nemovitostí tedy dle odvolacího soudu proběhla v souladu se zákonem o veřejných dražbách a společnost A je nabyla do svého vlastnictví. Námitka žalovaného, že dlužník nabyl sporné věci od nevlastníka, proto nebyla důvodná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež má za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť má za to, že rozsudek představuje rozhodnutí, kterým se odvolací řízení končí, přičemž napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla v této konkrétní podobě v judikatuře Nejvyššího soudu řešena, a odvolací soud ji vyřešil nesprávně. Současně se dle dovolatele odvolací soud odchýlil od již ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Požaduje tak, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí v celém rozsahu zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatel předně zdůrazňuje, že podle jeho názoru bylo prokázáno, že smlouva o prodeji podniku úpadce uzavřená mezi předchozí správkyní konkursní podstaty a společností H je neplatná. Dále je přesvědčen o tom, že činnost dražebníka „prezentovanou jako veřejná dobrovolná dražba“ nelze považovat za dražbu dle zákona o veřejných dražbách a že tedy společnost A jakožto „nevlastník“ nemohla dále převést sporné nemovitosti na dlužníka.
Ve své argumentaci se opírá zejména o právní závěry vyjádřené Nejvyšším soudem v rozsudcích ze dne 8. prosince 2010, sp. zn. 21 Cdo 1405/2009, sp. zn. 21 Cdo 1032/2010, a ze dne 22. května 2012, sp. zn. 21 Cdo 358/2011. Podle dovolatele má zásadní význam otázka, zda při dokládání vlastnictví navrhovatele veřejné dobrovolné dražby byla zachována běžná (obvyklá) opatrnost, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu případu požadovat (očekávat) při uzavírání smlouvy o provedení dražby.
V této souvislosti dovolatel rekapituluje okolnosti jednotlivých převodů sporných nemovitostí, zdůrazňuje (údajné) nesrovnalosti v ocenění draženého majetku a popisuje tvrzené důvody neplatnosti smlouvy o prodeji podniku, kterou podle jeho názoru došlo k „vyvedení“ sporných nemovitostí z konkursní podstaty úpadce. V tomto směru poukazuje na pochybnosti ohledně souhlasu věřitelského výboru, na nesoulad znění smlouvy se zákonem č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), a na to, že podle jeho názoru došlo k jejímu uzavření dle §476 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, a nikoli podle §27a ZKV, když vedle aktiv mělo dojít i k převodu pasiv, což je v rozporu se zákonem.
Dovolatel dále míní, že dražebník by měl zachovat zvýšenou opatrnost při posuzování vlastnictví dražené věci na straně navrhovatele dobrovolné dražby s odkazem na povahu veřejné dražby s důsledky originárního nabytí vlastnického práva, a to zejména v případech, kdy jsou nesrovnalosti v předkládaných dokumentech. Přitom akcentuje, že dražebník, jehož činnost je vázanou živností, by měl být profesionálem, který by měl znát právní předpisy i judikaturu vztahující se k nemovitostem.
Kdyby dražebník s ohledem na všechny okolnosti případu věnoval alespoň běžnou pozornost nabývacímu titulu, musel by podle dovolatele dospět k závěru, že smlouva o prodeji podniku je absolutně neplatná. K tomu dovolatel dále uvádí, že zjistí-li dražebník nějaké nestandardní okolnosti, za nichž je veřejná dražba navrhována, měla by se míra jeho běžné opatrnosti zvyšovat.
Dovolatel dále poukazuje na ustálenou judikaturu Ústavního soudu před „přelomovým“ nálezem ze dne 11. května 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11, který je – stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu citovaná níže – veřejnosti dostupný též na webových stránkách Ústavního soudu, podle níž nebylo možné nabytí vlastnictví od nevlastníka v dobré víře, neboť má za to, že novější názory nelze aplikovat pro zásadní porušení hodnot stálosti judikatury (poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 9. srpna 2013, sp. zn. II. ÚS 2234/10).
K dovolání se vyjádřil žalobce, který shodně s odvolacím soudem míní, že společnost A řádně nabyla sporné nemovitosti a dlužník je tedy nabyl od vlastníka. Nesouhlasí s argumentací dovolatele, když zejména poukazuje na aktuální judikaturu Ústavního soudu (nález ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12) ohledně možnosti nabytí vlastnického práva od nevlastníka na základě dobré víry. Rovněž má za to, že dovolatelem zpochybňovaná dražba proběhla v souladu se zákonem o veřejných dražbách a dražebník dle jeho názoru postupoval s obvyklou opatrností, kterou lze po něm požadovat.
Nejvyšší soud předesílá, že zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákona), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod I. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále také jen „R 41/2011“).
Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.
V části, v níž dovolání směřuje proti druhému až čtvrtému výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, o svědečném a o povinnosti dovolatele uhradit náklady státu, je Nejvyšší soud bez dalšího odmítl jako objektivně nepřípustné podle §243b odst. 5 o. s. ř., ve spojení s §218 písm. c/ o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání je ve zbývajícím rozsahu přípustné dle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., avšak není důvodné.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají (ani nejsou dovolatelem namítány).
Nejvyšší soud se proto, v hranicích právních otázek vymezených dovoláním, zabýval dovolatelem uplatněným dovolacím důvodem dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy správností právního posouzení věci.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V projednávané věci je klíčové posouzení veřejné dobrovolné dražby, na jejímž základě se společnost A stala vlastníkem sporných nemovitostí, a otázka běžné (obvyklé) opatrnosti dražebníka při dokládání vlastnictví navrhovatele veřejné dobrovolné dražby.
Právní otázku, zda se společnost A stala na základě veřejné dobrovolné dražby vlastníkem předmětných nemovitostí, které posléze prodala dlužníkovi, je třeba i v současné době posuzovat s ohledem na to, že veřejná dobrovolná dražba, při níž byly vydraženy předmětné nemovitosti, byla provedena dne 12. srpna 2003, dle zákona o veřejných dražbách ve znění účinném do 30. dubna 2004.
Podle §2 písm. a/ zákona o veřejných dražbách je dražbou veřejné jednání, jehož účelem je přechod vlastnického nebo jiného práva k předmětu dražby, konané na základě návrhu navrhovatele, při němž se licitátor obrací na předem neurčený okruh osob přítomných na předem určeném místě s výzvou k podávání nabídek a při němž na osobu, která za stanovených podmínek učiní nejvyšší nabídku, přejde příklepem licitátora vlastnictví nebo jiné právo k předmětu dražby, nebo totéž veřejné jednání, které bylo licitátorem ukončeno z důvodu, že nebylo učiněno ani nejnižší podání.
Podle §2 písm. b/ zákona o veřejných dražbách navrhovatelem dražby se rozumí osoba, která za podmínek stanovených zákonem o veřejných dražbách navrhuje provedení dražby.
Podle §2 písm. e/ zákona o veřejných dražbách dražebníkem se rozumí osoba, která organizuje dražbu a má k tomu příslušné živnostenské oprávnění.
Podle §17 odst. 1 a 4 zákona o veřejných dražbách je veřejnou dobrovolnou dražbou dražba prováděná na návrh vlastníka. Vlastníkem se rozumí též osoba, která je oprávněna s předmětem dražby hospodařit a je vlastníkem zmocněna nebo na základě zvláštního právního předpisu oprávněna předmět dražby zcizit, likvidátor a správce konkursní podstaty.
Podle §30 odst. 1 zákona o veřejných dražbách uhradil-li vydražitel cenu dosaženou vydražením ve stanovené lhůtě, přechází na něj vlastnictví předmětu dražby k okamžiku udělení příklepu.
Podle §31 zákona o veřejných dražbách dražebník vydá bez zbytečného odkladu vydražiteli, který nabyl vlastnictví předmětu dražby podle §29, písemné potvrzení o nabytí vlastnictví předmětu dražby. Písemné potvrzení obsahuje označení předmětu dražby, bývalého vlastníka, dražebníka a vydražitele; přílohou potvrzení o nabytí vlastnictví musí být doklad, z něhož bude zřejmé datum a způsob úhrady ceny dosažené vydražením. Jde-li o vydražení věci movité, musí být podpis dražebníka na potvrzení o nabytí vlastnictví úředně ověřen (odstavec 1). Jde-li o nemovitost, podnik nebo jeho organizační složku, obdrží vydražitel dvě vyhotovení potvrzení o nabytí vlastnictví (odstavec 2). Jde-li o nemovitost, která je předmětem evidence v katastru nemovitostí, zašle dražebník příslušnému katastrálnímu úřadu jedno vyhotovení potvrzení o nabytí vlastnictví (odstavec 3). Součástí jednoho stejnopisu potvrzení o nabytí vlastnictví je stejnopis protokolu o dražbě včetně podepsaného stejnopisu dražební vyhlášky (§20 odst. 7) [odstavec 4].
Dovoláním otevřenými otázkami se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval, když své ustálené právní závěry shrnul mimo jiné i v rozsudcích ze dne 1. července 2015, sp. zn. 21 Cdo 2344/2014, a ze dne 10. února 2016, sp. zn. 21 Cdo 1205/2015 (šlo o spory o určení vlastnického práva k nemovitostem, které byly rovněž předmětem zpochybňované smlouvy o prodeji podniku a jejichž účastníkem byl správce konkursní podstaty úpadce Báňské stavby Most, a. s., tedy žalovaný v tomto sporu), takto: 1/ Na vydražitele, který zaplatil cenu dosaženou vydražením (nejvyšší podání) ve stanovené lhůtě, nepřechází vlastnictví nebo jiné právo k předmětu veřejné dobrovolné dražby na základě smlouvy a ani rozhodnutím státního orgánu, ale podle právní skutečnosti, kterou je příklep licitátora. Z pohledu §132 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, jde při veřejné dobrovolné dražbě o nabytí vlastnictví „na základě jiné skutečnosti stanovené zákonem“, které má povahu originární, při němž se věc nabývá do vlastnictví vydražitele i bez ohledu na případné vlastnické právo navrhovatele dražby (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1032/2010).
2/ Zaplatil-li cenu dosaženou vydražením (nejvyšší podání) ve stanovené lhůtě, nepřechází na vydražitele vlastnictví nebo jiné právo k předmětu veřejné dobrovolné dražby, jde-li o neplatnou dražbu. Veřejná dobrovolná dražba je – jak dovodila ustálená judikatura soudů (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2006, sp. zn. 21 Cdo 32/2005, uveřejněný pod číslem 52/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 24. ledna 2006, sp. zn. 21 Cdo 20/2005, uveřejněný pod číslem 53/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) – neplatná, jen jestliže její neplatnost vyslovil soud; neplatnost této dražby přitom soud nemůže posuzovat v jiném řízení než v řízení podle §24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách, a to ani jako otázku předběžnou. I když byla zaplacena cena dosažená vydražením (nejvyšší podání) ve stanovené lhůtě a i když jde o platnou dražbu (žaloba o neplatnost dobrovolné veřejné dražby podle §24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách buď vůbec nebyla podána, nebo jí nebylo pravomocným soudním rozhodnutím vyhověno), výše uvedené platí jen tehdy, je-li nepochybné, co bylo vydraženo a kdo učinil nejvyšší podání (srov. právní názor uvedený v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2007, sp. zn. 21 Cdo 2690/2006, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2010, pod číslem 77, nebo ze dne 22. října 2009, sp. zn. 29 Cdo 1441/2007, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2010, pod číslem 107).
3/ Každé jednání prováděné dražebníkem (a jeho jménem a na jeho účet licitátorem) nelze – k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 358/2011 – pokládat za veřejnou dražbu. Z §2 písm. a/ zákona o veřejných dražbách je nutné dovodit, že veřejnou dražbou je jen takové jednání, které je veřejné, které se koná na základě návrhu navrhovatele (na podkladě smlouvy o provedení dražby uzavřené mezi navrhovatelem a dražebníkem), které se uskutečňuje na předem určeném místě, jehož smyslem (účelem) je přechod vlastnického nebo jiného práva k předmětu dražby, při němž se licitátor obrací na předem neurčený okruh osob, které se dostavily za účelem činit podání, s výzvou činit nabídky a které je ukončeno buď udělením příklepu tomu, kdo za stanovených podmínek učinil nejvyšší podání, nebo tím, že nebylo učiněno ani nejnižší podání, a jen jestliže bylo provedeno osobou, která má k provádění dražeb příslušné živnostenské oprávnění. Jde-li o veřejnou dobrovolnou dražbu, musí být rovněž řádně doloženo navrhovatelovo vlastnictví, popřípadě legitimace osob, které se ve smyslu §17 odst. 4 zákona o veřejných dražbách považují za vlastníka; jinak by totiž smyslem (účelem) jednání prováděného dražebníkem nebyl (nemohl být) přechod vlastnictví k předmětu dražby na vydražitele, ale – objektivně vzato – jiný cíl, který by přechod vlastnictví na základě dražby jen předstíral (fingoval). Jednání, které by neodpovídalo všem uvedeným požadavkům, nelze považovat za veřejnou dobrovolnou dražbu, i kdyby nebylo napadeno žalobou o neplatnost veřejné dobrovolné dražby podle §24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách nebo kdyby jí nebylo pravomocným soudním rozhodnutím vyhověno, a jeho výsledek nepožívá právní ochrany (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1032/2010). V občanském soudním řízení, v němž jeho účastník uvádí, že své vlastnické nebo jiné právo získal vydražením ve veřejné dobrovolné dražbě, vydražitel tvrdí a prokazuje všechny skutečnosti o tom, že vskutku šlo o veřejnou dobrovolnou dražbu.
4/ Je-li předmětem veřejné dobrovolné dražby nemovitost, doloží navrhovatel své vlastnictví zejména tak, že v souvislosti s uzavřením smlouvy o provedení dražby předloží dražebníkovi listiny o právním důvodu (titulu) a způsobu (modu) nabytí vlastnického práva nebo pravomocná rozhodnutí, jimiž bylo jeho vlastnictví určeno nebo z nichž se bez pochybností podává; osoby, které se ve smyslu §17 odst. 4 zákona o veřejných dražbách považují za vlastníka, musí kromě vlastnictví doložit též svůj (z hlediska tohoto ustanovení významný) právní vztah k předmětu dražby. V případě, že při dokládání vlastnictví navrhovatele veřejné dobrovolné dražby byla zachována běžná (obvyklá) opatrnost, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu případu požadovat (očekávat) při uzavírání smlouvy o provedení dražby, je třeba pokládat vlastnictví (pro účely navrhované veřejné dobrovolné dražby) vždy za řádně doložené, i kdyby se (později) ukázalo, že vlastnictví svědčilo někomu jinému; jen tehdy je také odůvodněn závěr, že vydražitel může nabýt vlastnické právo k nemovitosti i bez ohledu na to, zda navrhovatel dražby byl jejím vlastníkem nebo se za vlastníka pokládal ve smyslu §17 odst. 4 zákona o veřejných dražbách (srov. též právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1770/2011).
Výše uvedené judikatorní závěry se v projednávané věci promítají následovně. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyplývá, že dražebník měl při uzavírání smlouvy o provedení dobrovolné dražby k dispozici informace z katastru nemovitostí a nabývací titul ke sporným nemovitostem, tedy smlouvu o prodeji podniku včetně všech jejích příloh. Na tomto základě odvolací soud uzavřel, že běžná opatrnost dražebníka byla zachována a že žalovaný ani nepředložil důkazy ohledně opaku.
S názorem dovolatele, že dražebník v daném případě nezachoval běžnou (obvyklou) opatrnost při posuzování vlastnictví navrhovatele dražby (společnosti H) a že tato dražba nebyla veřejnou dobrovolnou dražbou podle zákona o veřejných dražbách, Nejvyšší soud nesouhlasí. Již v rozsudcích sp. zn. 21 Cdo 2344/2014 a sp. zn. 21 Cdo 1205/2015, ve kterých vycházel z obdobných skutkových okolností (ve věci sp. zn. 21 Cdo 1205/2015 šlo navíc o stejnou dražbu), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dražebník za daných skutkových okolností zachoval běžnou (obvyklou) opatrnost při zjišťování vlastnického práva navrhovatele dražby (společnosti H) a neměl objektivně vzato důvod pochybovat o jeho vlastnickém právu, neboť nemohl z jemu dostupných podkladů zjistit neplatnost smlouvy o prodeji podniku. Totožný závěr lze učinit i v nyní projednávané věci na základě skutkového stavu, který byl zjištěn soudy nižších stupňů. K tomu lze doplnit, že v řízení ani nevyšlo najevo, že by účelem jednání dražebníka nebyl převod vlastnického práva ke sporným nemovitostem, při němž se licitátor obrací na předem neurčený okruh osob přítomných na předem určeném místě s výzvou podávání nabídek a při němž by vlastnicí přešlo příklepem licitátora na osobu, která za stanovených podmínek učiní nejvyšší nabídku, ale jiný cíl, který by takový přechod vlastnictví pouze předstíral, a že by tak nešlo o veřejnou dobrovolnou dražbu. K převedení vlastnického práva ke sporným nemovitostem na společnost A proto došlo platně.
Pro úplnost Nejvyšší soud – k námitce dovolatele o nemožnosti nabytí vlastnického práva od nevlastníka na základě dobré víry v zápis v katastru nemovitostí v době do 31. prosince 2013 – doplňuje, že ačkoliv dřívější judikatura Nejvyššího soudu zaujímala právní názor, že nelze nabýt vlastnické právo od nevlastníka (srov. zejména rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013, uveřejněný pod číslem 16/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nelze pominout, že všechny senáty Ústavního soudu (např. ve věcech sp. zn. II. ÚS 165/11, sp. zn. I. ÚS 3061/11, sp. zn. II. ÚS 800/12, sp. zn. IV. ÚS 4905/12, sp. zn. IV. ÚS 4684/12, sp. zn. I. ÚS 2219/2012, sp. zn. IV. ÚS 402/15, sp. zn. III. ÚS 415/15 či sp. zn. III. ÚS 663/15) dospěly k závěru, že podle právní úpravy účinné do 31. prosince 2013 bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí.
Vzhledem k tomu, že ani v nálezu ze dne 10. prosince 2015, sp. zn. III. ÚS 663/15, Ústavní soud dříve vyjádřené právní argumenty Nejvyššího soudu nepřijal (měl za to, že veškerá právní argumentace Nejvyššího soudu k problematice „nemo plus iuris“ již byla argumentačně překlenuta Ústavním soudem), nezbylo Nejvyššímu soudu, než respektovat Ústavním soudem ustáleně zaujímaný právní názor. Z toho důvodu se Nejvyšší soud v rozsudku svého velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. března 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016, odklonil od své dřívější judikatury, aby konstatoval, že podle právní úpravy účinné do 31. prosince 2013 bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí (k tomu srov. např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2016, sen. zn. 29 ICdo 20/2015).
Ani námitka dovolatele, že by dlužník nemohl platně nabýt vlastnické právo ke sporným nemovitostem na základě kupní smlouvy ze dne 25. ledna 2005, kdyby jejich vlastníkem (předtím) nebyla společnost A (prodávající), tak není důvodná.
Jelikož se tedy dovolateli prostřednictvím uplatněné dovolací argumentace nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání ve zbylé části zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Zbývá dodat, že návrh dovolatele na odložení právní moci napadeného rozhodnutí nebyl důvodný již s ohledem na aplikované znění občanského soudního řádu, které Nejvyššímu soudu odklad právní moci napadeného rozhodnutí neumožňuje (srov. R 41/2011). Takovou možnost mu přiznává až občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalovaného bylo částečně odmítnuto a ve zbytku zamítnuto, pročež by měl žalobce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Podle obsahu spisu však žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2017
Mgr. Milan P o l á š e k
předseda senátu