ECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.1189.2017.1
sp. zn. 7 Tdo 1189/2017-45
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 20. prosince 2017 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného J. D. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 9 To 16/2017, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 31/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 7 T 31/2015, byl obviněný J. D. uznán vinným spácháním účastenství ve formě pomoci ke zločinu podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, k §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Za uvedený trestný čin mu byl podle §209 odst. 5 tr. zákoníku, za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku, uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon mu byl odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků.
Obviněný se trestného činu dopustil tím, že (zkráceně uvedeno) poté, co samostatně stíhaný F. K., coby 50% společník společnosti LAKSTAV, spol. s r. o., neoprávněně vystupující jako jednatel společnosti, i když byl dne 6. 4. 2011 z této funkce řádně valnou hromadou odvolán, v úmyslu vyvést ze společnosti LAKSTAV, spol. s r. o., nemovitosti zapsané na LV … pro obec a katastrální území L., uzavřel jako prodávající dne 29. 12. 2011 v L., okres M., kupní smlouvu na nemovitosti ve vlastnictví společnosti LAKSTAV, spol. s r. o., se společností DERGEO INVEST, s. r. o., jako kupujícím, zastoupené obviněným J. D. coby jednatelem a jediným společníkem, za kupní cenu 6 900 000 Kč, když část kupní ceny ve výši 5 500 000 Kč přijal jako zápočet své fiktivní vytvořené pohledávky v nominální výši 5 509 741 Kč z titulu dlužného nájemného za společností LAKSTAV, spol. s r. o., když tuto svojí fiktivní pohledávku za společností LAKSTAV, spol. s r. o., dne 1. 9. 2011 prodal společnosti DERGEO INVEST, s. r. o., na základě smlouvy o postoupení pohledávky za částku 100 000 Kč a doplatek kupní ceny ve výši 1 400 000 Kč, který kupující společnost zaslala na nové zřízený účet společnosti LAKSTAV, spol. s r. o., u GE Money Bank, a. s., dne 29. 12. 2011, téhož dne vybral a použil pro svoji potřebu a na základě uvedené kupní smlouvy předložil dne 29. 12. 2011 Katastrálnímu úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Mělník, návrh na vklad vlastnického práva k uvedeným nemovitostem, čímž uvedl katastrální úřad v omyl týkající se platnosti kupní smlouvy, přičemž mu vědomě pomáhal obviněný J. D., který jako jednatel a jediný společník společnosti DERGEO INVEST, s. r. o., v úmyslu umožnit F. K. vyvést část nemovitého majetku ze společnosti LAKSTAV, spol. s r. o., nejprve založil společnost DERGEO INVEST, s. r. o., která byla zapsána do Obchodního rejstříku dne 29. 8. 2011, a poté od F. K. jako od fyzické osoby koupil na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 1. 9. 2011 za cenu 100 000 Kč neexistující pohledávku za společností LAKSTAV, spol. s r. o., v nominální výši 5 509 741 Kč a následně s F. K. vystupujícím coby jednatelem a 50% společníkem společnosti LAKSTAV, spol. s r. o., coby prodávajícím, uzavřel dne 29. 12. 2011 kupní smlouvu na nemovitosti, za kupní cenu 6 900 000 Kč, když úhradu části kupní ceny v částce 5 500 000 Kč provedl zápočtem pohledávky, kterou od F. K. koupil za 100 000 Kč a zbylou část kupní ceny ve výši 1 400 000 Kč dne 29. 12. 2011 uhradil bezhotovostním převodem, když tuto částku téhož dne vložil na účet společnosti DERGEO INVEST, s. r. o., v hotovosti, přičemž k dokonání činu nedošlo jen v důsledku předběžného opatření Městského soudu v Praze, sp. zn. 73 Cm 1/2012 ze dne 27. 1. 2012.
Proti tomuto rozhodnutí podali odvolání státní zástupkyně v neprospěch obviněného a obviněný. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 9 To 16/2017, tento rozsudek z podnětu odvolání státní zástupkyně podle §258 odst. 1 písm. d), e) odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného při nezměněném výroku o vině, odsoudil podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků se zařazením do věznice s dozorem. Současně uložil obviněnému podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních korporacích na dobu pěti roků. Odvolání obviněného zamítl podle §256 tr. ř.
II
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný řádně a včas prostřednictvím obhájce dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný soudům prvního i druhého stupně vytkl pochybení, která vymezil bodově takto: a) nesprávné právní posouzení skutku, které má spočívat v nesprávném vyhodnocení otázky zavinění, b) jiné nesprávné hmotněprávní posouzení v důsledku opomenutí zásadních závěrů korporátního a bankovního práva, c) nesprávné právní posouzení skutku v otázce následku, stanovení výše škody a d) nesprávné použití ustanovení o moderačním oprávnění soudu k mimořádnému snížení trestu podle §58 tr. ř. Na úvod zdůraznil, že se jedná o spor mezi bratry F. a V. K., který byl posléze přenesen do trestní roviny a u kterého se orgány činné v trestním řízení snaží o kriminalizaci některých účastníků. Obviněný má za to, že soudy neposuzovaly subjektivní stránku podle zjištěného skutkového stavu, ale na základě obrázku, který si vytvořily i na základě jiných trestních řízení, která dosud nejsou skončena. Obviněný citoval z rozhodnutí odvolacího soudu a uvedl, že trestní řízení u Okresního soudu v Mělníku sp. zn. 2 T 225/2016 je vedeno, podle slov obviněného, na základě nepravdivých prohlášení F. K., která učinil ve špatném zdravotním stavu a pod nátlakem svého bratra V. K. Obviněný má za to, že oba soudy zjištěný skutkový stav vykládají zcela jednostranně a v jeho neprospěch, tedy zcela v rozporu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. Je přesvědčen, že v některých pasážích rozsudku vrchní soud uvádí zcela nepravdivá tvrzení, která nemají oporu v prokázaném skutkovém stavu a jsou s ním v rozporu. Jsou přitom stěžejní pro určení subjektivní stránky. Pokud by soudy správně právně věc hodnotily, musely by dojít k závěru, že mu nelze prokázat ani nevědomou nedbalost, natož úmysl o možném podvodném jednání. Podle obviněného je zřejmé, že bratři K. zneužili jeho důvěry, jako svého kamaráda, který se neorientuje v právních kličkách, a pod záminkou běžného prodeje nemovitosti z něj vylákali peníze. Obviněný uvedl, že bratři K. ani stíháni nejsou a on je ve výkonu trestu odnětí svobody za pomoc k pokusu podvodu, který se podle něj nestal. Podle obviněného mu zejména nebylo prokázáno zavinění a závěry soudů o jeho vině má za nepodložené. Uvádí, že navrhoval další důkazy, které by prokázaly zejména jeho příjmy a vzájemné půjčky s kamarádem F. K., avšak nalézací soud tyto důkazy nepřijal a odvolací soud na jeho námitky v odvolání nereagoval. Obviněný je nadále přesvědčen, že šlo o běžnou obchodní transakci. Nesouhlasí s argumenty odvolacího soudu v odůvodnění rozhodnutí, kdy soud podle něj zcela vědomě ignoroval jeho argumenty, neboť vytvářely zásadní trhliny v příběhu, ze kterého odvolací soud dovodil jeho zavinění. Poté obviněný cituje z rozhodnutí odvolacího soudu. Namítá, že pokud jde o úzkou časovou posloupnost, jak uvádí odvolací soud, z té podle obviněného vyplývá pouze tolik, že si založil obchodní společnost a k ní jako nutnou součást i bankovní účet. Odvolací soud v časové posloupnosti uvádí skutečnosti, které mu nemohly být známy, např. odvolání F. K. z funkce jednatele společnosti LAKSTAV, spol. s r. o., ale pomíjí, že podle obchodního rejstříku byl F. K. zapsán jako jednatel od 21. 12. 2011 až do 21. 11. 2013. Závěry soudů jsou tak podle obviněného v rozporu s principem materiální publicity obchodního rejstříku. Rovněž nemohl nic vědět o neplatnosti valné hromady, která F. K. jmenovala do funkce, když soud v této věci rozhodoval několik let. Soudy také hodnotí postoupení pohledávky F. K. za společností LAKSTAV spol. s r. o., jako fiktivní, aniž by z provedeného dokazování vyplývalo, že o údajné fiktivnosti věděl. Naopak on k ní přistupoval jako ke skutečné, a takto s ní nakládal. Rovněž z běžné skutečnosti, že si v září 2011 na účet své společnosti vložil peníze, které následně půjčil v říjnu 2011 F. K., soudy vyvodily úmysl zakrýt budoucí protiprávní činnost. Podle obviněného bylo prokázáno, že F. K. měl problémy splácet závazky vůči němu a naopak měl pohledávky vůči společnosti LAKSTAV, spol. s r. o., proto mu F. K. nabídl, že by jeho dluh uhradila společnost LAKSTAV spol. s r. o., prodejem neužívaní dělnické ubytovny a informoval jej, že o tom ví i V. K. Provedené dokazování podle něj neprokazuje, že by věděl o vyostřeném vztahu mezi bratry. Soudy podle obviněného z naprosto standardních kroků při nákupu pozemku dovodily jeho zavinění. Oba soudy uvedly, že F. K. vybral v den transakce doplatek kupní ceny z účtu společnosti LAKSTAV, spol. s r. o., aniž by však dokázaly, že o tom on věděl. Protiprávního jednání se podle obviněného dopustil F. K., který ho uvedl v omyl tím, že mu zamlčel spory ve společnosti a deklaroval, že je oprávněn jednat za společnost a jeho bratr s transakcí souhlasí. Ani v založení jeho společnosti není podle obviněného nic účelového, jak uvádí soudy, neboť s ní podnikal i poté. Také odkupovat pohledávky je podle obviněného zcela běžné. K pohledávce navíc byla předložena běžná dokumentace a nic nenasvědčovalo, že by mělo jít o fikci a skutečnost, že s pohledávkou delší dobu nic nečinil, je podle obviněného také běžné. Soudy podle obviněného postoupení pohledávky hodnotí jako fiktivní, ale nebylo prokázáno, že on o této fiktivnosti věděl, naopak k ní po celou dobu přistupoval jako ke skutečné pohledávce. Obviněný dále cituje z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu a má za to, že soud zaměňuje fyzické a právnické osoby a jejich právní jednání. Oba soudy hodnotí, že vložil peníze na účet společnosti DERGEO INVEST, s. r. o., s úmyslem zakrýt budoucí trestnou činnost, přičemž považuje za zřejmé pouze to, že své peníze vložil na účet své společnosti a pak je v říjnu 2011 půjčil F. K. Obviněný opakuje, že nemohl vědět, že F. K. jedná neoprávněně. Soud se dále podle obviněného nepřípustně opírá o jiné trestní řízení, které je však ještě ve fázi hlavního líčení, ale nezabýval se tím, jaký měl mít motiv pomáhat F. K. Uzavírá, že jeho úmysl k uvedenému protiprávnímu jednání nebyl prokázán, když naopak bylo prokázáno, že byl takovým jednáním sám poškozen. Argumenty soudu považuje za neúplné, nesprávné, zavádějící či nepravdivé a nesprávným právním posouzením skutečností případu bylo podle obviněného porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Také namítá, že soudy pochybily v otázce určení výše škody a stanovení její výše jako škody velkého rozsahu (dosahující nejméně částky 5 000 000 Kč), když odkázaly pouze na hodnotu prodávané nemovitosti, která byla 6,9 milionu Kč. Taková škoda však podle něj nemohla vzniknout, když za nemovitost uhradil 1 400 000 Kč a není zřejmé jakým způsobem soudy škodu podle §138 tr. zákoníku určily. Podle obviněného nemůže obstát ani část rozhodnutí odvolacího soudu, v níž neshledal podmínky pro aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku, že v jeho případě nejsou dány mimořádné okolnosti, když tyto okolnosti nebyly v jeho případě ani zjišťovány.
Obviněný má za to, že rozhodnutí obou soudů vykazují zásadní vady. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud obě rozhodnutí zrušil a zprostil ho obžaloby. Současně podle §265o odst. 1 tr. ř. požádal o přerušení výkonu trestu odnětí svobody.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že obviněný nalézacímu a odvolacímu soudu fakticky vytýká zejména nesprávné hodnocení důkazů. Vznesené námitky fakticky směřuje proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a soudu odvolacího, namítá, že soudy nižších stupňů dospěly k nesprávným skutkovým závěrům. Nesprávné hmotněprávní posouzení obviněný spatřuje v konstatování viny, ač provedené důkazy svědčí proto, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu a nebyla ani správně stanovena výše škody. Ve věci obviněného soudy nižších stupňů podle státního zástupce vycházely z důkazů, jež jsou uvedeny a náležitě vyhodnoceny v jejich rozhodnutích. Nelze podle něj postup soudů nižších stupňů při dokazování a jeho vyhodnocení označit za svévolný, dezinterpretující provedené důkazní prostředky a porušující tak právo obviněného na spravedlivý proces, pokud se soudy nižších stupňů nepřiklonily k verzi prezentované obviněným v písemných vyjádřeních (obviněný nevypovídal po celou dobu trestního řízení, hlavních líčení se ani nezúčastnil). Poukázal na to, že oba soudy se otázkou zavinění podrobně zabývaly. Krajský soud v Praze na straně 10 až 12, Vrchní soud v Praze na straně 5 až 8. Státní zástupce považuje za nedůvodné, pokud obviněný vytýká soudům, že zaměňují fyzické a právnické osoby, jejich právní jednání s následným jednáním obviněného F. K. Zdůraznil, že to samé by bylo možno vytýkat i jednání obviněného, pokud to byl on, kdo měl pohledávku za obviněným F. K., nebyl při jeho jednání žádný důvod k tomu, aby zakládal obchodní společnost a jejím jménem se domáhal majetkové kompenzace. Podle státního zástupce nabytí majetkových hodnot ve prospěch obchodní společnosti DERGEO INVEST, s. r. o., způsobem, který je předmětem trestního řízení, by přitom nemělo žádný význam pro existenci a stav závazku F. K. vůči údajnému věřiteli J. D. Podle státního zástupce dobrou víru obviněného, jakož i důvěryhodnost jeho verze o půjčce a uplatňování její úhrady jako opodstatněného a zákonem přípustného důvodu jeho konání, vylučují rovněž zaznamenané transakce na výpisech bankovního účtu obchodní společnosti DERGEO INVEST, s. r. o., z něhož za situace, kdy měl existovat dluh F. K. vůči obviněnému J. D., obviněný J. D. zasílá F. K. 1,5 mil. Kč. Podle názoru státního zástupce soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. a nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily, a to i z hlediska zdůvodnění naplnění subjektivní stránky trestného činu.
K námitce o nesprávném určení výše škody státní zástupce uvedl, že u majetkových trestných činů je třeba při stanovení výše škody vycházet z ceny věci nebo jiné majetkové hodnoty, která byla předmětem útoku. Obvyklá cena předmětných nemovitostí v době a místě byla stanovena znaleckým posudkem na částku 7,1 mil. Kč. Této částce, z níž je třeba vycházet při určení výše škody, která hrozila v případě dokonání trestného činu, se blíží i částka, která byla určena znaleckým posudkem z roku 2011. V případě obou těchto částek je podle státního zástupce zjevné, že právní kvalifikace trestného činu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku byla soudy použita správně.
Pokud jde o výtku obviněného, která se týká neuplatnění moderace uloženého trestu odnětí svobody podle §58 odst. 1 tr. zákoníku, státní zástupce uvedl, že takovou námitku nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť směřuje do výměry (přísnosti) uloženého trestu.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
V replice na vyjádření státního zástupce obviněný setrval na důvodech svého dovolání s tím, že nadále má za to, že soudy skutek nesprávně právně posoudily a jejich závěr, že skutek je trestným činem, je nesprávný, neboť nejsou splněny všechny znaky skutkové podstaty.
III
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud především shledal, že v podstatě shodnými námitkami obviněného se již zabýval a přesvědčivě vypořádal soud druhého stupně. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, podal fakticky ve stejném rozsahu a z obdobných důvodů (kromě části, v níž namítal neuplatnění moderace uloženého trestu podle §58 odst. 1 tr. zákoníku) jako odvolání (č. l. 2386 a násl. tr. spisu). Z hlediska právní kvalifikace jsou námitky opakováním celé jeho obhajoby (po celé trestní řízení nevypovídal a jeho námitky vyplývají z jeho písemných podání), když stejnými námitkami se zabýval již nalézací soud a své skutkové i hmotně právní závěry náležitě odůvodnil.
Z podaného dovolání je zřejmé, že obviněný své jednání popsané ve skutkové větě nepopírá, avšak i nadále ho nepovažuje za trestné, jednal naprosto standardně, na základě předložených dokladů a informací F. K., o žádné nesprávnosti nic nevěděl a naopak se sám cítí být jednáním F. K. poškozen. Soudy podle obviněného skutek jak je popsán, nesprávně právně posoudily, když shledaly, že jde o trestný čin, když podle obviněného nejsou naplněny všechny znaky skutkové podstaty. Podstatou dovolání obviněného je, že jeho jednání bylo běžným obchodem, který on uskutečňoval v dobré víře, kdy neměl důvod se domnívat, že činnost F. K. je nekalá či dokonce podvodná. Obviněný se domnívá, že jeho jednáním nebyla naplněna subjektivní stránka pomoci k pokusu zločinu podvodu, jak je mu kladeno za vinu.
Námitka absence subjektivní stránky na straně obviněného je obecně podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ačkoli obviněný ji založil z podstatné části na námitkách, jimiž nesouhlasí s tím, jaké důkazy soudy ve věci provedly, resp. neprovedly, zejména jak provedené důkazy hodnotily a jaké skutkové závěry na jejich podkladě postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. vyvodily. Se způsobem hodnocení důkazů obsáhle polemizuje, dokazování považuje za neúplné a hodnocení důkazů soudy za chybné. Opakovaně prosazuje svůj způsob hodnocení provedených důkazů a závěry, ke kterým měly podle něj dospět i oba soudy.
Nejvyšší soud se námitkami týkajícími se údajné absence subjektivní stránky zabýval, neztotožnil se s nimi a shledal je zjevně neopodstatněnými.
Obviněný byl skutkem výše popsaným uznán vinným spácháním účastenství ve formě pomoci na zločinu podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, k §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku.
Podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku je účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu, kdo úmyslně umožnil nebo usnadnil jinému spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trestném činu. Obviněnému je kladeno za vinu, že umožnil jinému spáchání trestného činu tím, že poskytl prostředky k jednání, které bezprostředně směřovalo k uvedení jiného v omyl a způsobení škody velkého rozsahu na cizím majetku, přičemž k dokonání trestného činu nedošlo.
Trestná činnost účastníka bezprostředně přispívá k tomu, aby došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, i když účastník sám tyto znaky přímo nenaplňuje. Účastenství je úmyslnou formou účasti na trestném činu, která je namířena proti témuž konkrétnímu zájmu chráněnému trestním zákonem jako pachatelství nebo spolupachatelství. Pokud jde o typovou společenskou škodlivost (§12 odst. 2), blíží se účastenství typové společenské škodlivosti pachatelství nebo spolupachatelství, přičemž v některých výjimečných případech (např. u organizátorství) může být i obdobné typové společenské škodlivosti, a proto jsou organizátorství, návod a pomoc prohlášeny za obecné formy trestného činu a co do míry trestnosti jsou postaveny na roveň pachatelství, ač samy k provedení trestného činu nikdy nestačí (ŠÁMAL, Pavel. §24 [Účastník]. In: ŠÁMAL, Pavel, GŘIVNA, Tomáš, HERCZEG, Jiří, KRATOCHVÍL, Vladimír, PÚRY, František, RIZMAN, Stanislav, ŠÁMALOVÁ, Milada, VÁLKOVÁ, Helena, VANDUCHOVÁ, Marie. Trestní zákoník (EVK). 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s. 340. ISBN 978-80-7400-428-5.). Pomocník úmyslně umožňuje nebo usnadňuje jinému (hlavnímu pachateli) spáchání trestného činu, čímž mu pomáhá nebo ho podporuje, a to ještě před spácháním činu nebo v době činu, jestliže došlo alespoň k pokusu trestného činu.
Při posuzování úmyslu spáchat trestný čin se jedná o otázku zavinění, která se chápe jako vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu (viz Šámal. P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 165). Závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat. Zavinění je tedy vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce, ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákoníku předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákoníku jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný [k uvedené problematice subjektivní stránky (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 221, 222].
Aplikujeme-li tyto zásady na uvedený případ, je zřejmé, že soudy obou stupňů uvedená pravidla v projednávané věci plně respektovaly, neboť si pro své závěry o tom, že obviněný se uvedeného jednání dopustil v úmyslu přímém, za situace kdy F. K. ani obviněný ve věci nevypovídali, opatřily dostatek důkazů a na úmysl obviněného správně usuzovaly ze všech zjištěných okolností, za nichž byl čin spáchán (svědecké výpovědi V. K., P. Š., V. U., listinné důkazy – dokumenty o postoupení pohledávky, kupní smlouva, dohoda o započtení, listinné materiály z katastrálního úřadu, zápisy z valných hromad, znalecký posudek z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady nemovitostí, atd.).
V uvedeném případě je nutno uvést, že není sporu o průběhu skutkového děje. Podstatné je řešení otázky, zda obviněný od počátku jednal ve společném úmyslu s F. K. podvodně převést nemovitosti ze společnosti LAKSTAV, spol. s r. o., na společnost Dergeo Invest, s. r. o. Podstatou stíhaného skutku je právě sled postupných úkonů, které obviněný J. D. učinil v úzké návaznosti na kroky F. K. a v jeho prospěch, v úmyslu jemu umožnit neoprávněně vyvést nemovitosti z majetku společnosti LAKSTAV, spol. s r. o., a s vědomím podrobností o skutečném stavu věci, o rozporech mezi bratry ve společnosti LAKSTAV, spol. s r. o., o uskutečněných valných hromadách v této společnosti, o fiktivnosti postoupené pohledávky F. K. za společností LAKSTAV, spol. s r. o., atd. Oba soudy postupovaly při hodnocení provedených důkazů velice pečlivě a obezřetně, s vědomím absence výpovědi obviněného (s tím, že ve svých písemných podáních obviněný svou vinu popírá) i F. K. Komplexně pojmenovaly a hodnotily postupné úkony obviněného J. D. v časových souvislostech a na pozadí souvisejících skutkových okolností. Z provedeného dokazování a zejména z podrobného a logického hodnocení důkazů soudy obou stupňů, obsaženého v odůvodněních jejich rozhodnutí, pak vyplývá bez důvodných pochybností logický závěr o tom, že obviněný J. D. zcela vědomě pomáhal F. K. v realizaci jeho úmyslu podvodně vyvést dané nemovitosti z majetku společnosti LAKSTAV, spol. s r. o., za kterou neoprávněně jednal F. K. Nejvyšší soud se s těmito závěry ztotožňuje a neshledává důvody na nich cokoli měnit.
Z provedeného dokazování vyplývá, že se obviněný J. D. s F. K. znali řadu let (viz výpověď F. K. ml., J. K., ale také písemné vyjádření samotného obviněného). Ve světle všech okolností případu je zřejmé, že šlo o přátelský vztah. Obviněný (podle způsobu jejich následné spolupráce při postoupení pohledávky, uzavírání kupní smlouvy, atd.) musel vědět o vyostřených vztazích ve společnosti LAKSTAV, spol. s r. o., mezi bratry, který vyvrcholil nejen konáním valné hromady dne 6. 4. 2011, kterou byl F. K. odvolán z funkce jednatele společnosti (dne 13. 4. 2011 vyznačeno v obchodním rejstříku, jako jednatelka zapsána V. U.), ale také zahájením civilního řízení ve věci žalobce společnosti LAKSTAV, spol. s r. o., proti žalovanému F. K. (73 Cm 24/2011). Svědčí o tom jeho konkrétní jednání, kdy obviněný J. D. v době, kdy již F. K. z důvodu odvolání valnou hromadou nebyl jednatelem společnosti LAKSTAV, spol. s r. o., založil společnost DERGEO INVEST, s. r. o., která byla ke dni 29. 8. 2011 zapsána v obchodním rejstříku a dne 12. 8. 2011 bankovní účet k této společnosti. Na tento účet pak jsou okamžitě postupně prováděny ve dnech 12. 8. 2011, 30. 8. 2011, 31. 8. 2011, 1. 9. 2011, 2. 9. 2011, 5. 9. 2011, 6. 9. 2011, 9. 9. 2011 a 12. 9. 2011 hotovostní tzv. „klientské vklady“ obviněným J. D. (č. l. 1994 a násl. tr. spisu), které následně obviněný převádí na osobní účet F. K. Obviněný tvrdí, že se jednalo o jeho vklady, resp. peníze, ale soud prvního stupně správně uvedl nelogičnost této platby ve výši 1 500 000 Kč dne 13. 10. 2011, když mu F. K. naopak měl dlouhodobě dlužit peníze a nebyl schopen mu dluh splatit. Přitom nelze pominout, že právě tato dlouhodobá neschopnost F. K. vrátit obviněnému tvrzenou půjčku, měla být důvodem uzavření Smlouvy o postoupení dané pohledávky dne 1. 9. 2011 jako náhradního plnění, kterou byla obviněnému fiktivní pohledávka F. K. ve výši 5 509 741 Kč postoupena za částku 100 000 Kč. Stalo se tak v podstatě bezprostředně poté, co obviněný založil společnost DERGEO INVEST, s. r. o., která byla ke dni 29. 8. 2011 zapsána v obchodním rejstříku. Nutno v této souvislosti ještě doplnit, že následně dne 29. 12. 2011 učinil obviněný další hotovostní klientský vklad na účet společnosti DERGEO INVEST, s. r. o., ve výši 1 400 000 Kč, když tuto částku celou téhož dne jako doplatek kupní ceny zaslal na účet založený F. K., prezentovaný jako účet společnosti LAKSTAV, spol. s r. o. Pomine-li se nejasnost a nedohledatelnost zdroje značných hotovostních vkladů obviněného, je zcela v rozporu se skutečností jeho obhajoba o dlouhodobé neschopnosti F. K. vrátit mu tvrzenou půjčku, když z důkazů vyplývá, že F. K. v průběhu let 2008 a 2009 svévolně vybral postupně v hotovosti z účtu společnosti LAKSTAV, spol. s r. o., celkem částku 8 492 500 Kč (pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2012, č. j. 73 Cm 24/2011, byla F. K. uložena povinnost tuto částku i s příslušenstvím zaplatit společnosti LAKSTAV, spol. s r.o., viz č. l. 2119/sv. č. 10 tr. spisu). Dne 8. 12. 2011 proběhla z podnětu F. K. valná hromada, aniž by o ní věděli skuteční jednatelé společnosti LAKSTAV, spol. s r. o., na které tento obviněný jmenoval sám sebe znovu jednatelem společnosti a byl schválen prodej nemovitosti (dne 21. 12. 2011 vše zapsáno v obchodním rejstříku). Dne 29. 12. 2011 uzavírají F. K. za společnost LAKSTAV, spol. s r. o., a J. D. za společnost DERGEO INVEST, s. r. o., kupní smlouvu o koupi nemovitosti za cenu 6 900 000 Kč, přičemž část kupní ceny ve výši 5 500 000 Kč měla být uhrazena zápočtem pohledávky a zbytek kupní ceny ve výši 1 400 000 Kč uhrazen převodem na účet společnosti LAKSTAV, spol. s r. o., který F. K. založil teprve dne 22. 12. 2011, což obviněný učinil dne 29. 12. 2011. O pohledávce F. K. za společností LAKSTAV, spol. s r. o., sama společnost nevěděla, pohledávka nebyla vedena v účetnictví společnosti (viz výpověď P. Š.). O prodeji nemovitosti společnost LAKSTAV, spol. s r. o., (resp. její skuteční jednatelé) nevěděla. O účtu založeném F. K., na nějž byla obviněným J. D. zaslána částka 1 400 000 Kč, společnost LAKSTAV, spol. s r. o., také nevěděla. Soudy v uvedené věci podrobně hodnotily všechny v úvahu přicházející okolnosti případu, jako pohyby na účtu společnosti DERGEO INVEST, s. r. o., podezřelé odkoupení pohledávky F. K. za společností LAKSTAV, spol. s r. o., za zlomek nominální hodnoty i skutečnost, že za krátkou dobu byla pohledávka v téměř celé výši (5 500 000 Kč) uplatněna jako zápočet na kupní cenu. Pokud se obviněný odvolává na princip materiální publicity, tak vzhledem k výše uvedeným okolnostem celého případu, správnému závěru soudů o jejich znalosti obviněným a vzhledem k jeho jednání, je tato námitka bez významu.
Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními krajského soudu, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také vrchní soud, a provedenými důkazy, neshledal žádný rozpor, natož extrémní. Neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. V odůvodnění svých rozhodnutí soudy jasně uvedly, které důkazy shledaly věrohodnými a které nevěrohodnými, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a jak právně hodnotily prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení trestního zákoníku v otázce viny a trestu. Na základě provedeného dokazování soudy zcela oprávněně shledaly vyvrácenou obhajobu obviněného o poctivém jednání a důvěřivosti v osobu F. K. a naopak uzavřely, že obviněný J. D. musel znát všechny rozhodné souvislosti a musel jednat na základě společné dohody s F. K., neboť bez ní by nemohli postupovat ve vzájemném souladu a koordinovaně tak, aby jejich kroky navzájem provázané a navazující na sebe budily dojem běžného obchodu. Obviněný tak jednal v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud shledal tuto námitku zjevně neopodstatněnou.
Pokud jde o námitku obviněného týkající se údajně nesprávného určení výše škody, Nejvyšší soud se jí zabýval, avšak shledal ji zjevně neopodstatněnou. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení, tj. jiné, než je právní posouzení skutku, může spočívat v nesprávném rozhodnutí o náhradě škody, pokud je takové rozhodnutí v rozporu s hmotným právem. O rozpor s hmotným právem může jít i tehdy, byla-li výše škody způsobené trestným činem zjištěna v rozporu s ustanovením §137 tr. zákoníku. Toto ustanovení vymezuje, jakým způsobem se výše škody stanoví. Jestliže je výše škody zjištěna v rozporu s tímto ustanovením, pak výrok o náhradě škody, který je založen na takovém zjištění, spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení. Podle §137 tr. zákoníku se při stanovení výše škody se vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav. Přiměřeně se postupuje při stanovení výše škody na jiné majetkové hodnotě (ŠÁMAL, Pavel. §137 [Stanovení výše škody]. In: ŠÁMAL, Pavel, GŘIVNA, Tomáš, HERCZEG, Jiří, KRATOCHVÍL, Vladimír, PÚRY, František, RIZMAN, Stanislav, ŠÁMALOVÁ, Milada, VÁLKOVÁ, Helena, VANDUCHOVÁ, Marie. Trestní zákoník (EVK). 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s. 1408. ISBN 978-80-7400-428-5.).
V posuzovaném případě je nepochybné, že soudy při určení výše škody, která i v důsledku pomocného jednání obviněného hrozila (jde o pokus trestného činu podvodu hlavního pachatele), postupovaly zcela v souladu s §137 tr. zákoníku. Pro zjištění ceny obvyklé byl vypracován znalecký posudek z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady nemovitostí, znalce Ing. J. Fujáčka ze dne 25. 9. 2014 (č. l. 890 a násl. tr. spisu), kterým byla stanovena hodnota nemovitosti v době spáchání činu na 7 100 000 Kč. Souladně s tímto znaleckým posudkem vyznívá též znalecký posudek Ing. J. Kulhánka z roku 2011, který stanovil cenu nemovitosti ve výši 6 900 000 Kč. Tato výše škody pak podle §138 odst. 1 tr. zákoníku nepochybně odpovídá škodě velkého rozsahu ve smyslu §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Námitka obviněného, že hradil částku 1 400 000 Kč jako doplatek kupní ceny, je irelevantní a nemá vliv na určení výše škody, která hrozila z jednání hlavního pachatele, když navíc bylo provedeným dokazováním zjištěno, že platba této částky nebyla fakticky úhradou za kupní cenu, ale její zaslání bylo součástí úmyslného, mezi obviněným J. D. a F. K. domluveného podvodného jednání. Nejvyšší soud tedy shledal uvedenou námitku zjevně neopodstatněnou.
Poslední okruh námitek obviněného směřuje proti výroku o trestu. Podle obviněného odvolací soud pochybil, pokud v jeho případě neshledal podmínky pro aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku, resp. že k odvolání státní zástupkyně zrušil rozsudek nalézacího soudu ve výroku o trestu a uložil mu trest odnětí svobody bez aplikace §58 odst. 1 tr. zákoníku. Odvolací soud podle obviněného nepřihlédl k jeho poměrům, nezohlednil jeho mentální stav a vzdělání, že je stavebním dělníkem, tvrdě pracuje na stavbě, rekonstruuje dům a živí rodinu.
Nejvyšší soud, pokud jde o namítané výhrady proti uloženému trestu, považuje za nutné nejprve uvést, že těmito argumenty obviněný označený důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil, protože výhrady proti druhu a výměře trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za „jiné hmotněprávní posouzení“, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Obviněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. neuplatnil, v jeho smyslu rovněž žádné vady nenamítal a ani nepřicházely v úvahu. Domáhá se aplikace ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku a má za to, že odvolací soud nesprávně neshledal na jeho straně existenci podmínek pro uplatnění moderace uloženého trestu. Takové námitky ale nejsou žádným z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., protože takovou skutečnost dovolací důvody týkající se výroku o trestu podle §265b odst. 1 písm. g) ani h) tr. ř. neobsahují, a nejedná se ani o nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 356/2002 (uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2002, seš. 17, č. T 416)].
Dovolání lze podat se zřetelem na §58 tr. zákoníku jen tehdy, jestliže nebyly splněny podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle §58 tr. zákoníku, a přesto byl uložen trest pod dolní hranici příslušné zákonné sazby s poukazem na citované ustanovení, protože jde o trest uložený pod trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně, čímž je naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [srov. 5 Tdo 411/2003 ze dne 21. 5. 2003 (uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2004, seš. 26, č. T 617)], obdobně srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012, a ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 3 Tdo 362/2014). O takový případ se však v projednávané věci nejedná.
Podle této soudní praxe platí, že nejsou-li splněny podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, která je ve zvláštní části trestního zákona stanovena pro příslušný trestný čin, pak v řízení o dovolání nelze s úspěchem namítat ani existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) ani h) tr. ř.
Obviněný namítá, že se odvolací soud v potřebné míře vypořádal se všemi obecnými hledisky pro vymezení druhu a výše trestu. Konkrétně lze odkázat na strany 9 a 10 rozsudku soudu druhého stupně. Způsob posouzení všech skutečností podstatných pro uložení trestu odnětí svobody co do jeho výše, soud správně uvážil a zhodnotil ze všech rozhodných hledisek ve smyslu §39 tr. zákoníku [srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06 (N 62/45 SbNU 53), ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12 (N 119/73 SbNU 827) a další, dostupné v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz ]. Proto nebyl shledán žádný exces při vyměření trestu [srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06 (N 62/45 SbNU 53), ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12 (N 119/73 SbNU 827), a další, dostupné v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz ].
Ze shora uvedeného je zřejmé, že námitky obviněného uplatněné pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tomuto důvodu z části neodpovídaly. Tomuto dovolacímu důvodu odpovídající námitky byly shledány zjevně neopodstatněnými. Když ve věci nebyl shledán ani rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, bylo dovolání posouzeno jako zjevně neopodstatněné a podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. bylo odmítnuto.
S ohledem na tento způsob rozhodnutí nepřichází do úvahy obviněným požadovaný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. a přerušení výkonu trestu odnětí svobody uloženého mu dovoláním napadeným rozhodnutím.
Nejvyšší soud takto rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. prosince 2017
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu