ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.202.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 202/2017-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 3. 2017 o dovolání obviněného M. K. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 67 To 240/2014, který rozhodl jako odvolací soud v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 37 T 15/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. 6. 2014, sp. zn. 37 T 15/2014, byl obviněný M. K. uznán vinným pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1 tr., jehož se dopustil skutkem popsaným tak, že
dne 25. 7. 2013 v 10.40 hod. v P., v ulici K., před divadlem N. F., fyzicky napadl poškozeného M. H. tak, že ho bodl jednou ranou nožem do zad, přičemž bodný nástroj směřoval zezadu na hrudník, čímž mu způsobil bodnou ránu zad s vbodem vpravo při páteři ve výši 7. až 8. hrudního obratle délky asi 4 cm, svisle probíhající s bodným kanálem pronikajícím do hrudní dutiny, krvácení do pravé hrudní dutiny a pravostrannou částečnou hrudní plynatost, které musely být lékařsky ošetřeny včetně operačního výkonu při hospitalizaci v délce 7 kalendářních dnů, když k závažnému rozvinutí hrudní plynatosti spojené s dechovou nedostatečností a k velké krevní ztrátě nedošlo jen díky včas poskytnuté odborné lékařské péči spočívající v zavedení drénu do pravé hrudní dutiny, čímž ho omezil v běžném způsobu života v délce nejméně jednoho týdne, neboť jen hospitalizace trvala 7 dnů, avšak stejným způsobem útoku mohlo dojít k zasažení plíce či velké cévy, tedy k poškození důležitého orgánu následným možným bezprostředním ohrožením života, k čemuž nedošlo nikoli z vůle obviněného, ale pouhou shodou příznivých okolností.
2. Za tento zločin byl obviněný odsouzen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci a podle §99 odst. 1 tr. zákoníku ochranné léčení protitoxikomanické v ústavní formě. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 67 To 240/2014, z podnětu odvolání státní zástupkyně podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného při nezměněném výroku o vině pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. 6. 2014, sp. zn. 37 T 15/2014, odsoudil podle §145 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Jinak ponechal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
II. Dovolání obviněného
4. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný M. K. prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání proto, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které spatřoval pouze ve výroku o trestu odvolacího soudu. Neztotožnil se s výměrou trestu v trvání čtyř let, jenž mu odvolací soud uložil poté, co zrušil rozsudek soudu prvního stupně, protože považoval za nedostatečný trest na samé spodní hranici trestní sazby.
5. Podle obviněného však byl trest odnětí svobody v trvání čtyř let uložen v rozporu se zákonem a není přiměřeným závažnosti skutku, pro nějž byl obviněný odsouzen. Odvolací soud nevzal do úvahy účinky a důsledky, které takový trest bude mít v budoucnu na dovolatele, zejména proto, že dlouhodobý pobyt ve vězení povede k nežádoucímu efektu spočívajícím v trvalém kontaktu s osobami odsouzenými za závažnější trestnou činnost, se kterými bude ve věznici s ostrahou přicházet do styku. Důsledkem toho bude negativní vliv na obviněného jako osobu sociálně deprivovanou a zneužívající návykové látky. Jedná se z pohledu obviněného jen o navyšování trestní represe, které je v rozporu se zásadou přiměřenosti ukládaných trestů, neboť zdůrazňuje pouze represivní a atributivní složku trestu a zároveň zcela opomíjí složku výchovnou, kterou není možné přehlížet, jelikož by tak došlo k porušení příslušných zákonných ustanovení trestního zákoníku a k redukci smyslu trestního postihu na již zmíněnou represi a retribuci.
6. Odvolacímu soudu obviněný vytkl, že nezvážil důvody trestné činnosti, především to, že šlo toliko o pokus trestného činu, o jehož dokonání se nijak nepokoušel, když na poškozeného dále neútočil, nevyvíjel žádnou další agresi, ani se nesnažil utéci a vyhnout se tak trestnímu řízení. Obviněný spáchaný čin považoval za ne příliš závažný, neboť byl motivován iracionálním hnutím mysli ve chvíli, kdy byly jeho vlastní vinnou ovládací a rozpoznávací schopnosti zmenšeny podstatnou měrou, a poté, co hnutí mysli pominulo a on si uvědomil, co učinil, svého činu litoval. Uvedené jednání proto v jeho případě bylo výjimečným excesem. Jestliže odvolací soud tyto skutečnosti dostatečně nezvážil a nepromítl je do kratší výměry trestu, porušil ustanovení §38 odst. 2 tr. zákoníku, protože obviněnému uložil trestní sankci citelnější, než byla ta, která by jej při zachování účelu trestu postihovala méně závažným způsobem.
7. Napadené rozhodnutí soudu druhého stupně obviněný označil ze všech uvedených důvodů ve vztahu k výroku o trestu za nepřezkoumatelné a nezákonné, neboť odvolací soud nesprávně právně posoudil obecné zásady pro ukládání trestů, jak jsou stanoveny v §39 a násl. tr. zákoníku, a v důsledku toho dovolateli uložil trest v nepřiměřené výši.
8. V závěru svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek soudu druhého stupně zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k řádnému projednání a rozhodnutí.
9. Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž byl opis dovolání obviněného podle §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření, prostřednictvím u něj působícího státního zástupce Nejvyššímu soudu sdělilo, že po seznámení s obsahem dovolání a napadených rozhodnutí se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat.
III. Přípustnost a další podmínky dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože jen na pokladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání, dovolací soud dále zkoumal, zda dovolání obviněného obsahuje takové skutečnosti, které naplňují jím označený dovolací důvod.
11. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se dovolání podává, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho vymezení plyne, že dovoláním z uvedeného důvodu je možné vytýkat výlučně vady právní, a to ve vztahu ke zjištěnému skutku, a že tento dovolací důvod dopadá na případy týkající se výroku o vině, kdy skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněné pod č. 36/2004/18 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze s odkazem na uvedený dovolací důvod vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, jímž se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Za „jiné hmotněprávní posouzení“, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002 (uveřejněné pod č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
12. Z povahy tohoto dovolacího důvodu je tedy zjevné, že zásadně k nápravě výroku o trestu neslouží, ale lze ho aplikovat v té souvislosti jen výjimečně, když nesprávnost uloženého trestu má hmotněprávní podklad. Dovolání je možné proti výroku o trestu úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002 (uveřejněné pod č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
IV. K námitkám obviněného proti výroku o trestu
13. Z obsahu podaného dovolání, jímž obviněný výslovně brojil proti výroku o trestu, který mu byl uložen rozsudkem odvolacího soudu, je zřejmé, že se domáhal zmírnění uloženého trestu s tím, aby mu nebyl ukládán trest v přísnější výměře, než je při samé spodní hranici trestní sazby podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, a trest odnětí svobody ve výši uložené odvolacím soudem považoval za nepřiměřeně tvrdý. Tyto výhrady nelze prostřednictvím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítat.
14. Jestliže pro nápravu vad ve vztahu k výroku o trestu slouží především důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jenž však obviněný v dovolání neuvedl, nebylo možné z jejich podnětu zkoumat obsah podaného dovolání, ale i přesto je třeba poznamenat, že obviněný by ani tento důvod dovolání nenaplnil, neboť jeho výhrady nesměřovaly proti druhu trestu, který zákon nepřipouští, ani trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Poukazoval jen na jiná pochybení soudu spočívající v nesprávné výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku, což nelze v dovolání namítat nejen pod důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale ani podle žádného jiného důvodu, a tedy ani podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
15. Pokud obviněný v dovolání naznačil, že se domáhal mírnějšího trestu se zřetelem na podmínky zákonem vymezené v ustanovení §38 tr. zákoníku, který je sice hmotněprávním ustanovením, ale určuje základní principy přiměřenosti ukládaného trestu, protože stanoví, že „sankce je nutno ukládat s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a poměrům pachatele“ a „tam kde postačí uložení trestní sankce pachatele méně postihující, nesmí být uložena trestní sankce pro pachatele citelnější“, nelze jej ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit pod „jiné hmotněprávní posouzení věci“. Jde o ustanovení, které vymezuje limity pro určování povahy a závažnosti spáchaného trestného činu stanovené v §39 odst. 2 tr. zákoníku a poměry pachatele, které jsou uvedeny v §39 odst. 1 tr. zákoníku. Jeho praktický význam je při úvahách soudů o uložení trestu podle kritérií §39 tr. zákoníku, tzn. o stanovení druhu a výměry trestu. Je jím konkretizována povaha a závažnost spáchaného činu a poměry pachatele a další hlediska umožňující hlubší individualizaci ukládaného trestu zejména se zřetelem ke zvláštnostem osobnosti pachatele. Uplatňuje se nejen jako určující vodítko při ukládání trestních sankcí, ale i při jejich výkonu (srov. přiměřeně ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1-139. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 503 až 505).
16. Z uvedené povahy ustanovení §38 odst. 1, 2 tr. zákoníku je zřejmé, že nemá ve vztahu k výroku o trestu povahu „jiného hmotněprávního posouzení“ podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť vymezuje pouze obecné principy zastřešující způsob, jak soudy s přihlédnutím k obecným i konkrétním polehčujícím a přitěžujícím okolnostem posuzují přiměřenost zvažované trestní sankce. Zásada přiměřenosti (proporcionality) v širším slova smyslu je obecně uznávaný právní princip, který je podstatnou náležitostí právního státu, a je označována též jako zákaz nadměrnosti zásahů do práv a svobod. Uvedené ustanovení na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadá, neboť má jiný smysl, než je zákonem přikládán, např. u ustanovení podle §43 tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 8 Tdo 433/2016).
17. Obviněný uvedené dovolací důvody obsahově relevantními výhradami nenaplnil, protože nevyhověl zásadám pro uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když brojil výhradně proti zhodnocení a posouzení skutečností rozhodných z hlediska obecných zásad určujících výši trestu (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 3 Tdo 257/2013, ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1580/2010, či ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 7 Tdo 1267/2013).
18. Pro úplnost lze poznamenat, že v posuzované věci odvolací soud se právě hledisky stanovenými v ustanovení §38 a §39 tr. zákoníku zabýval a zvažoval otázky proporcionality a všechny další skutečností, k nimž byl povinen přihlížet (viz strana 5 přezkoumávaného rozsudku soudu druhého stupně). Nejvyšší soud neshledal tudíž žádný exces při vyměření trestu, neboť soud odvolací zkoumal podmínky rozhodné pro jeho ukládání a podrobně rozvedl veškeré okolnosti, které posuzoval. Vysvětlil i úvahy, jimiž se při svém rozhodování řídil, a na jejichž základě dospěl k závěru o nutnosti uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, přičemž neopomněl uvést relevantní důvody podstatné pro zařazení obviněného do věznice s ostrahou. Odůvodnil i souvislosti týkající se výše trestu.
19. S ohledem na námitky obviněného je vhodné zmínit, že odvolací soud nepřehlédl ani stav, v němž obviněný čin spáchal a pro nutnost zpřísnit obviněnému trest zdůraznil, že podle znaleckého posudku z oboru psychiatrie byly rozpoznávací a ovládací schopnosti obviněného podstatně sníženy, a tuto okolnost vyjádřil tím, že obviněný o svém problému věděl, neřešil ho a nepodstoupil žádnou léčbu dobrovolným způsobem a víceméně vysoce osliněn značným množstvím omamných látek za bílého dne, hrubým a zákeřným způsobem napadl další osobou. Tento čin spáchal bez konkrétního důvodu, za stavu, když všichni přítomní, včetně poškozeného, si aplikovali drogu. Okolnosti činu nesvědčí ve prospěch obviněného. Naopak vzniklý následek, byl velmi závažný, a to mimo jiné i proto, že obviněný poškozeného zasáhl do hrudníku, kde jsou uloženy životně důležité orgány, přičemž jen shodou náhod bylo možno konstatovat, že se nejednalo o závažnější následek. V úvahu bylo nutné brát i trestní minulost obviněného, který byl mnohokrát ve výkonu trestu odnětí svobody, bylo na něho působeno různými výchovnými tresty, z nichž si však dosud žádné ponaučení nevzal a dopustil se nyní velmi závažné trestné činnosti. Právě okolnost, že příčinou činu obviněného byla jeho závislost na drogách, která byla podmíněna prostředím, v němž je jedinou touhou osob drogově závislých, drogu získat za každou cenu, je skutečností, která rovněž vede k nutnosti uložení přísnějšího trestu, v rámci jehož výkonu dojde též k výkonu ochranné protitoxikomanické léčby obviněnému uložené ve formě ústavní.
20. Tento způsob posouzení všech skutečností významných pro uložení trestu odnětí svobody co do jeho výše i nepodmíněnosti včetně důvodnosti zařazení obviněného do věznice s ostrahou lze považovat za přiměřený všem zjištěným skutečnostem [srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06 (N 62/45 SbNU 53), ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12 (N 119/73 SbNU 827), a další, dostupné v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz ].
21. Protože v dovolání obviněného nebyly namítány žádné vady týkající se nesprávného právního posouzení ani posouzení jiných hmotněprávních otázek podle dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud dovolání jako podané mimo označený, ale i jakýkoliv jiný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1, 2 tr. ř. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 3. 2017
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu