ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.5103.2017.3
sp. zn. 21 Cdo 5103/2017-533
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce Invest Košíře, spol. s r. o. se sídlem v Praze 10 – Vršovicích, Košická č. 63/30 , IČO 27429881 , zastoupeného Mgr. Ing. Jiřím Komárkem, advokátem se sídlem v Praze 9
– Újezdu nad Lesy, Podlužanská č. 2203, proti žalovaným 1) I. P. , a 2) H. O. , oběma zastoupeným Mgr. Janem Arientem, advokátem se sídlem v Praze 3 – Vinohradech, Milešovská č. 2137/12, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 593/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2017 č. j. 64 Co 389/2012-503, takto:
Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou dne 16. 11. 2006 u Obvodního soudu pro Prahu 5 proti právním předchůdcům žalovaných V. P., V. P. a E. T. (změněnou se souhlasem soudu) domáhal, aby bylo určeno, že je „výlučným vlastníkem pozemku ostatní plocha, katastrální území K., obec P.“. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že likvidátor „VUSTE – SERVIS, státního podniku v likvidaci se sídlem Praha 6, Velflíkova 6, 160 00, IČ 00002372, vyhlásil společně s dražebníkem, obchodní společností REMARK, spol. s r. o., IČ 61499927, se sídlem Praha 9, Střížkovská 549, PSČ 190 00“, podle zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) veřejnou dobrovolnou dražbu „části nemovitých věcí
– majetku státního podniku“, jejímž předmětem byl mimo jiné pozemek v k. ú. K., že nemovitost při dražbě konané dne 21. 11. 2005 vydražil (spolu s dalšími nemovitostmi) J. V. a že dne 3. 3. 2006 bylo u Katastrálního úřadu pro P. zahájeno „řízení o záznamu vlastnického práva J. V. do katastru nemovitostí“, přičemž „plomba měla být dle nahlížení do katastru nemovitostí“ provedena dne 6. 3. 2006, ale k tomu došlo „až po urgenci“ dne 25. 5. 2006. J. V. poté převedl darovací smlouvou ze dne 19. 4. 2006 pozemek v k. ú. K. a ostatní vydražené nemovitosti na žalobce; vlastnické právo žalobce bylo zapsáno do katastru nemovitostí dne 18. 7. 2006, avšak „chybně, když jako výměra pozemku bylo uvedeno původních PK 24 667 m 2 , namísto 22 493 m 2 dle geometrického plánu Ing. Dany Novákové č. 16/22001 ze dne 10. 8. 2001, potvrzeného dne 15. 10. 2001 Katastrálním úřadem Praha-město pod č. j. 5207/01“. Dne 16. 1. 2006 byla provedena další veřejná dobrovolná dražba nemovitostí státního podniku, jejímž předmětem byl mimo jiné pozemek ostatní plocha, o výměře 2 033 m 2 , zapsaný na LV pro katastrální území K., obec P., způsob ochrany: památkově chráněné území“ (který byl oddělen geometrickým plánem Ing. Dany Novákové ze dne 10. 8. 2001 č. GP 16/22001, potvrzeným dne 15. 10. 2001 Katastrálním úřadem P. pod č. j. 5207/01, z pozemku), a nemovitosti vydražila „obchodní společnost ABATIS a. s., se sídlem v Praze 5 – Košířích, Jinonická č. 80, IČ 45274363“. Žalobce se domnívá, že v důsledku pochybení katastrálního úřadu, který „nevyznačil v katastru plombu o nabytí vlastnického práva J. V. k předmětnému pozemku (na rozdíl od druhého vydražitele, společnosti ABATIS a. s.)“, Ministerstvo zemědělství – Pozemkový úřad Praha „vydalo dne 7. 4. 2006 rozhodnutí č. j. PÚ 6929/92, kterým ve výroku I. rozhodlo o tom, že žalovaní (resp. jejich právní předchůdci) jsou vlastníky nemovitosti ostatní plocha, o výměře 22 493 m 2 , dříve dle PK části role, a části role, v katastrálním území K., obec P.“. Žalobce zdůrazňuje, že nebyl povinnou osobou podle ustanovení §5 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), že žalovaní (resp. jejich právní předchůdci) nikdy nevyzvali státní podnik VUSTE – SERVIS k uzavření dohody o vydání nemovitosti podle ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), že ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) nebránilo přechodu vlastnictví ve veřejné dražbě provedené podle zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), že platnost veřejné dobrovolné dražby nebyla ve lhůtě tří měsíců ve smyslu ustanovení §24 odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb. zpochybněna a marným uplynutím této lhůty „končí jakákoli možnost napadnout výsledek dražby“ a že výsledek řízení před pozemkovým úřadem nebyl dosud změněn, a dovozuje, že „jedinou obranou žalobce“ je „žaloba na určení vlastnického práva“ ve smyslu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu.
Právní předchůdci žalovaných namítali, že předmětný pozemek jim byl vydán rozhodnutím Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 7. 4. 2006 č. j. PÚ 6929/92 a že jeho prodeji ve veřejné dobrovolné dražbě bránilo ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů); nic na tom proto nemění ani skutečnost, že likvidátor státního podniku VUSTE – SERVIS podal návrh na provedení veřejné dobrovolné dražby až po skončení řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 6 C 276/92, v němž se původně žalovaní V. P. a V. P. domáhali svých práv k předmětnému pozemku podle zákona č. 87/1991 Sb. Veřejná dobrovolná dražba nebyla provedena „po právu“; jde „povahou, způsobem a procesem uzavření“ o „kupní smlouvu, na jejímž základě dochází k převodu – a nikoliv přechodu – vlastnictví“, a „princip blokace je třeba uplatnit i v případech volního předání pozemku k řízení dle zákona č. 26/2000 Sb.“
Obvodní soud pro Prahu 5 – poté, co usnesením ze dne 10. 4. 2007 č. j. 31 C 593/2006-42 zastavil řízení proti původně žalovanému V. P., který dne 18. 4. 2006, tj. ještě před podáním žaloby, zemřel, co na návrh žalobce ve smyslu ustanovení §92 odst. 1 občanského soudního řádu připustil, aby do řízení přistoupili dědici po žalovaném V. P., a to žalovaní 1) a 2) a H. P., a co rozhodl, že ve vztahu žalobce a žalovaného V. P. nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení – rozsudkem ze dne 7. 2. 2008 č. j. 31 C 593/2006-84 ve znění usnesení ze dne 16. 4. 2008 č. j. 31 C 593/2006-105 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit „žalovaným“ na náhradě nákladů řízení 32 011 Kč k rukám advokáta Mgr. Jana Arienta a že žalovaná 2) „nemá právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobci“. Z provedeného dokazování zjistil, že rozhodnutím Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 7. 4. 2006 č. j. PÚ 6929/92 se vlastníky „nemovitosti dle KN ost. pl. o výměře 22 490 m 2 dosud vedené u Katastrálního úřadu pro P. na LV pro obec P. – katastrální území K.“ stali původně žalovaní V. P., V. P. a E. T., že oprávněné osoby uplatnily restituční nároky v zákonem stanovené lhůtě, že osobou povinnou je „dle dikce“ ustanovení §5 odst. 1 a 2 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) státní podnik v likvidaci VUSTE – SERVIS a že ve veřejné dobrovolné dražbě konané dne 21. 11. 2005 byla „parcela č. 1514/1“ vydražena J. V., který darovací smlouvou ze dne 19. 4. 2006 převedl tento pozemek na žalobce. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že na požadovaném určení není dán naléhavý právní zájem, neboť „restituční nároky“ je třeba považovat „podle ustálené judikatury za nároky primární“, o „restitučním nároku“ žalovaných již bylo rozhodnuto správním orgánem (Ministerstvem zemědělství – Pozemkovým úřadem Praha), a požadované určení by tak bylo v rozporu se zákonem č. 229/1991 Sb., neboť „by obešlo práva oprávněných osob“.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 10. 2008 č. j. 64 Co 243/2008-115 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným 1) a 2), V. P., E. T. a H. P. na náhradě nákladů odvolacího řízení 31 654 Kč k rukám advokáta Mgr. Jana Arienta. Odvolací soud vyslovil nesouhlas s názorem soudu prvního stupně, že žalobce nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Za podstatné považoval v projednávané věci vyřešení otázky, zda „dražba dotčené nemovitosti iniciovaná povinnou osobou s ohledem na uplatněný restituční nárok odporuje či obchází blokační ustanovení“ §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), a dospěl k závěru, že „princip blokace trvá po dobu, po kterou trvá nárok oprávněných osob na vydání požadovaného majetku“ a že „případy porušení blokačního ustanovení nutno kvalifikovat jako případy absolutně neplatných právních úkonů, pokud k nim došlo na základě smluvního převodu“. Námitku žalobce, že je rozdíl mezi „převodem (dikce blokačního ustanovení) a přechodem vlastnictví“, odvolací soud odmítl s odůvodněním, že podle „rozhodnutí“ Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2001 sp. zn. 29 Cdo 2982/2000 je veřejná dobrovolná dražba „svou povahou, způsobem a procesem uzavření smlouvy, na jejímž základě dochází k převodu (nikoliv přechodu) vlastnictví k vydraženému majetku, neboť v ní se shodně setkávají v důsledku konsensu projevy vůle (právní úkony) prodávajícího a kupujícího“; i když se toto rozhodnutí týká dražby prováděné podle zákona č. 427/1990 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), je „takto obecně teoreticky formulovaný náhled použitelný i pro případ dražby realizované podle zákona č. 26/2000 Sb.“ Zákon č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) sice neobsahuje zvláštní ustanovení o „majetku dotčeném restitučními nároky“, avšak povinnost uložená povinné osobě ustanovením §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), tedy povinnost nakládat s majetkem dotčeným restitucí s péčí řádného hospodáře a zákaz zcizení takového majetku, je „dostatečnou překážkou k uzavření smlouvy s dražebníkem a smluvní předání majetku do dražby“.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 8. 12. 2010 č. j. 21 Cdo 1405/2009-175 zrušil rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně ve znění usnesení ze dne 16. 4. 2008 č. j. 31 C 593/2006-105 a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ztotožnil se s právním názorem odvolacího soudu, že je neplatná smlouva, kterou uzavřel státní podnik VUSTE – SERVIS (jeho likvidátor A. Z.) s dražebníkem REMARK, spol. s r. o., a na základě které byla dne 21. 11. 2005 dražebníkem provedena veřejná dobrovolná dražba pozemku v k. ú. K., neboť závěr, že smlouvy uzavřené v rozporu s ustanovením §5 odst. 3 větou první zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) jsou absolutně (ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku) neplatnými právními úkony, dopadá nejen na smlouvy, kterými by povinná osoba převedla nemovitosti do vlastnictví jiného, ale i na další právní úkony, kterými by bylo s nemovitostí nakládáno v rozporu s povinnostmi, které povinné osobě ukládá ustanovení §5 odst. 3 věty první zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), a za neplatné je proto třeba pokládat také právní úkony, na základě kterých lze provést veřejnou dobrovolnou dražbu podle zákona č. 26/2000 Sb., zejména smlouvy o provedení dražby uzavřené mezi povinnou osobou a dražebníkem. Nesouhlasil však s názorem odvolacího soudu, že veřejná dobrovolná dražba je „svou povahou, způsobem a procesem uzavření smlouvy, na jejímž základě dochází k převodu (nikoliv přechodu) vlastnictví k vydraženému majetku, neboť v ní se shodně setkávají v důsledku konsensu projevy vůle (právní úkony) prodávajícího a kupujícího“. Zdůraznil, že z pohledu ustanovení §132 odst. 1 občanského zákoníku jde při veřejné dobrovolné dražbě o nabytí vlastnictví na základě jiné skutečnosti stanovené zákonem, které nemá povahu derivátní, ale originární, při němž se věc nabývá do vlastnictví vydražitele i bez ohledu na případné vlastnické právo navrhovatele dražby, a že vlastnictví nebo jiné právo k předmětu veřejné dobrovolné dražby přechází na vydražitele
– za předpokladu, že uhradil ve stanovené lhůtě cenu dosaženou vydražením – k okamžiku udělení příklepu. Uvedl, že zaplatil-li vydražitel cenu dosaženou vydražením ve stanovené lhůtě, nepřechází na něj vlastnictví nebo jiné právo k předmětu dobrovolné dražby, jde-li o neplatnou dražbu, a že veřejná dobrovolná dražba je neplatná, jen jestliže její neplatnost vyslovil soud. Uzavřel, že i když vydražitel zaplatil cenu dosaženou vydražením (nejvyšší podání) ve stanovené lhůtě a i když jde o platnou dražbu, vydražitel nenabývá vlastnictví nebo jiné právo k předmětu veřejné dobrovolné dražby, jestliže byla provedena na návrh někoho jiného než vlastníka předmětu dražby, popřípadě jiné osoby, než která se ve smyslu ustanovení §17 odst. 4 zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) rozumí vlastníkem předmětu dražby, nebo jestliže není možné spolehlivě (jednoznačně), s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, dovodit, co bylo vydraženo (co vlastně tvořilo předmět dražby) nebo kdo je vydražitelem, a že jen v takovém případě je legitimován každý, jehož právní sféry se výsledek dražby dotýká, domáhat se žalobou ve smyslu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není.
Obvodní soud pro Prahu 5 – poté, co usnesením ze dne 5. 5. 2011 č. j. 31 C 593/2006-186 rozhodl, že namísto do té doby žalovaného V. P., který zemřel dne 7. 7. 2009, bude jednat se žalovanými 1) a 2) a se S. R., kteří jako jeho dědici „dědictví neodmítli“, a co usnesením ze dne 3. 4. 2012 č. j. 31 C 593/2006-315 zastavil řízení proti původně žalované E. T. s odůvodněním, že žalobce vzal žalobu proti této žalované zpět, neboť E. T. kupní smlouvou ze dne 26. 4. 2007 převedla svůj spoluvlastnický podíl na předmětném pozemku na žalované 1) a 2) – rozsudkem ze dne 3. 4. 2012 č. j. 31 C 593/2006-316 zamítl žalobu a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení žalovanému 1) a původně žalovaným H. P. a S. R. 117 315 Kč k rukám advokáta Mgr. Jana Arienta a žalované 2) 24 180 Kč k rukám advokáta Mgr. Lukáše Krumla. Dospěl k závěru, že vzhledem k neplatnosti smlouvy o provedení veřejné dobrovolné dražby pozemku v k. ú. K., uzavřené mezi státním podnikem VUSTE – SERVIS a dražebníkem REMARK, spol. s r. o., nemohl vydražitel J. V. nabýt vlastnictví k předmětu dražby, i když zaplatil cenu dosaženou vydražením ve stanovené lhůtě a i když jde o platnou dražbu, neboť „veřejná dobrovolná dražba byla provedena na návrh někoho jiného než vlastníka předmětu dražby, popřípadě jiné osoby, než která se ve smyslu ustanovení §17 odst. 4 zákona o veřejných dražbách rozumí vlastníkem předmětu dražby“.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 5. 2013 č. j. 64 Co 389/2012-354 opraveným usnesením ze dne 16. 7. 2013 č. j. 64 Co 389/2012-357 zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobcem a H. P. a S. R., řízení „mezi těmito účastníky“ zastavil, neboť žalobce vůči těmto žalovaným vzal žalobu zpět, a rozhodl, že žalovaným H. P. a S. R. se „právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů nepřiznává“; ve zbývající části rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se určuje, že žalobce je „výlučným vlastníkem pozemku ostatní plocha, katastrální území K., obec P.“, a uložil žalovaným 1) a 2) povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení „před soudy všech stupňů“ 63 628 Kč k rukám advokáta Mgr. Bc. Davida Michala. Odvolací soud má za to, že ani „případná neplatnost“ smlouvy o provedení dražby uzavřené mezi státním podnikem VUSTE – SERVIS a dražebníkem REMARK, spol. s r. o., nemůže mít vliv na platnost dražby jako „nabývacího titulu právního předchůdce žalobce“, a že proto není správný názor soudu prvního stupně, že vydražitel J. V. vzhledem k neplatnosti uvedené smlouvy nenabyl vlastnictví k předmětnému pozemku. Závěr soudu prvního stupně, že veřejná dobrovolná dražba byla provedena na návrh někoho jiného než vlastníka předmětu dražby, nemá podle odvolacího soudu oporu v provedeném dokazování, neboť dražba byla provedena na návrh likvidátora státního podniku VUSTE – SERVIS A. Z., který byl ve smyslu ustanovení §17 odst. 4 zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) v postavení vlastníka. Odvolací soud dovodil, že vzhledem k tomu, že byl „dostatečným způsobem specifikován“ jak předmět dražby, tak vydražitel, by „otázka určení platnosti či neplatnosti dražby představovala nepřípustný přezkum veřejné dražby v jiném řízení než v řízení podle §24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách“, a dospěl k závěru, že vydražitel J. V. nabyl vlastnické právo k předmětnému pozemku příklepem licitátora ve veřejné dražbě.
K dovolání žalovaných 1) a 2) Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 2. 12. 2014 č. j. 21 Cdo 4124/2013-385 zrušil rozsudek odvolacího soudu (s výjimkou výroku, kterým byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobcem a H. P. a S. R. a řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno, a výroku o náhradě nákladů řízení mezi těmito účastníky) ve znění opravného usnesení ze dne 16. 7. 2013 č. j. 64 Co 389/2012-357 a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovodil, že každé jednání prováděné dražebníkem (a jeho jménem a na jeho účet licitátorem) nelze pokládat za veřejnou dražbu, že z ustanovení §2 písm. a) zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách (ve znění pozdějších předpisů účinném do 7. 3. 2006), je nutné dovodit, že veřejnou dražbou je jen takové jednání, které je veřejné, které se koná na základě návrhu navrhovatele (na podkladě smlouvy o provedení dražby uzavřené mezi navrhovatelem a dražebníkem), které se uskutečňuje na předem určeném místě, jehož smyslem (účelem) je přechod vlastnického nebo jiného práva k předmětu dražby, při němž se licitátor obrací na předem neurčený okruh osob, které se dostavily za účelem činit podání, s výzvou činit nabídky a které je ukončeno buď udělením příklepu tomu, kdo za stanovených podmínek učinil nejvyšší podání, nebo tím, že nebylo učiněno ani nejnižší podání, a jen jestliže bylo provedeno osobou, která má k provádění dražeb příslušné živnostenské oprávnění, a že „jde-li o veřejnou dobrovolnou dražbu, musí být rovněž řádně doloženo navrhovatelovo vlastnictví, popřípadě legitimace osob, které se ve smyslu ustanovení §17 odst. 4 zákona o veřejných dražbách považují za vlastníka, jinak by totiž smyslem (účelem) jednání prováděného dražebníkem nebyl (nemohl být) přechod vlastnictví k předmětu dražby na vydražitele, ale – objektivně vzato – jiný cíl, který by přechod vlastnictví na základě dražby jen předstíral (fingoval)“. Jednání, které by neodpovídalo všem uvedeným požadavkům, nelze podle názoru dovolacího soudu považovat za veřejnou dobrovolnou dražbu a „i kdyby nebylo napadeno žalobou o neplatnost veřejné dobrovolné dražby podle ustanovení §24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách nebo kdyby jí nebylo pravomocným soudním rozhodnutím vyhověno, nepožívá jeho výsledek žádné právní ochrany“. Dovolací soud dospěl k závěru, že likvidátor státního podniku VUSTE – SERVIS A. Z. nebyl oprávněn navrhnout veřejnou dražbu předmětného pozemku, neboť se na něj vztahoval zákaz zcizení tohoto pozemku podle ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů účinném v době konání veřejné dobrovolné dražby ze dne 21. 11. 2005), že vydražitel J. V. proto mohl nabýt vlastnické právo k předmětnému pozemku příklepem licitátora ve veřejné dražbě provedené na návrh likvidátora státního podniku VUSTE – SERVIS A. Z. dne 21. 11. 2005 jen v případě, že při dokládání oprávnění tohoto likvidátora navrhnout dražbu nemovitosti byla zachována běžná (obvyklá) opatrnost, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu případu požadovat (očekávat) při uzavírání smlouvy o provedení dražby, a že závěr odvolacího soudu, že vydražitel J. V. nabyl vlastnické právo k předmětnému pozemku příklepem licitátora ve veřejné dražbě provedené na návrh likvidátora státního podniku VUSTE – SERVIS A. Z. dne 21. 11. 2005, nemůže být pro svou předčasnost správný, neboť tím, zda uvedená běžná (obvyklá) opatrnost při dokládání oprávnění likvidátora státního podniku VUSTE – SERVIS navrhnout dražbu předmětného pozemku byla zachována, se odvolací soud nezabýval.
Městský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 25. 6. 2015 č. j. 64 Co 389/2012-447 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, ve výrocích o nákladech řízení jej změnil tak, že „výše jejich náhrady k rukám advokáta Mgr. Jana Arienta činí 58 733,40 Kč a výše jejich náhrady k rukám Mgr. Lukáše Krumla činí 11 610 Kč“, jinak jej i v těchto výrocích potvrdil, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným společně a nerozdílně na náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení 49 300,80 Kč k rukám advokáta Mgr. Jana Arienta. Dovodil, že státní podnik VUSTE – SERVIS, který měl k předmětnému pozemku právo hospodaření, resp. jeho likvidátor, s ohledem na blokační ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. nebyl oprávněn provést právní úkon k jeho zcizení, a neměl tak postavení vlastníka předmětu dražby podle §17 odst. 4 zákona o veřejných dražbách, avšak že „tato okolnost sama o sobě neznamená, že by vydražitel nemohl nabýt vlastnictví k předmětu dražby, pokud by při dokládání právního vztahu navrhovatele veřejné dobrovolné dražby k dražené nemovitosti byla zachována běžná (obvyklá) opatrnost, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu případu požadovat (očekávat) při uzavírání smlouvy o provedení dražby“. Uvedl, že žalobce měl za to, že státní podnik, resp. jeho likvidátor, jako navrhovatel dražby doložením výpisu z katastru nemovitostí, v němž bylo zapsáno právo hospodaření k předmětnému pozemku, při uzavírání smlouvy o provedení dražby tuto opatrnost zachoval, a poukazoval na skončené restituční řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 276/92. Odvolací soud dospěl k závěru, že pokud se státní podnik VUSTE – SERVIS rozhodl předmětný pozemek zcizit ve veřejné dobrovolné dražbě, měl si ověřit, zda na tento pozemek byl uplatněn ve lhůtách stanovených restitučními předpisy u pozemkového úřadu nárok na jeho vydání, případně s jakým výsledkem řízení o takovém nároku skončilo, a že vzhledem k tomu, že tak neučinil, nezachoval běžnou (obvyklou) opatrnost, kterou lze s ohledem na průběh řízení v uvedené věci i doložené výzvy k vydání pozemku požadovat, a uplatní se závěr Nejvyššího soudu, že celé jednání popsané jako veřejná dobrovolná dražba, při níž mělo dojít k vydražení předmětného pozemku, nelze považovat za veřejnou dobrovolnou dražbu a že výsledek tohoto jednání nemůže požívat právní ochrany. Dodal, že ve světle tohoto závěru nemůže obstát ani námitka dobré víry nabyvatele, a považoval za nadbytečné doplňovat dokazování podle návrhu žalobce výslechem označených svědků, jejichž úloha v procesu prováděné dražby nebyla ani sporná.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 25. 10. 2016 č. j. 21 Cdo 217/2016-473 zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že splnění podmínky zachování běžné (obvyklé) opatrnosti při dokládání právního vztahu navrhovatele veřejné dobrovolné dražby k dražené nemovitosti významného z hlediska ustanovení §17 odst. 4 zákona o veřejných dražbách, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu případu požadovat (očekávat) při uzavírání smlouvy o provedení dražby a při jejímž zachování může vydražitel nabýt vlastnické právo k dražené nemovitosti i bez ohledu na to, zda navrhovatel dražby skutečně měl právní vztah k předmětu dražby uvedený v ustanovení §17 odst. 4 zákona o veřejných dražbách, je třeba zkoumat ve vztahu k dražebníkovi, kterému navrhovatel dražby, není-li vlastníkem předmětu dražby, dokládá svůj právní vztah k dražené nemovitosti významný z hlediska ustanovení §17 odst. 4 zákona o veřejných dražbách a který se má z předložených nebo jinak opatřených listin o tomto právním vztahu navrhovatele dražby k předmětu dražby přesvědčit. Závěr odvolacího soudu, že při dokládání oprávnění likvidátora státního podniku VUSTE – SERVIS navrhnout dražbu předmětného pozemku nebyla zachována běžná (obvyklá) opatrnost, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu případu požadovat (očekávat) při uzavírání smlouvy o provedení dražby, a že proto jednání, při němž mělo dojít k vydražení předmětného pozemku, nelze považovat za veřejnou dobrovolnou dražbu, dovolací soud shledal předčasným, a tudíž nesprávným, neboť odvolací soud se – veden nesprávným právním názorem, že běžnou (obvyklou) opatrnost při dokládání oprávnění navrhnout dražbu je třeba zkoumat u navrhovatele dražby – nezabýval tím, zda dražebník REMARK, spol. s r. o., zachoval uvedenou běžnou (obvyklou) opatrnost při dokládání oprávnění likvidátora státního podniku VUSTE – SERVIS navrhnout dražbu předmětného pozemku.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 4. 2017 č. j. 64 Co 389/2012-503 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, změnil jej ve výrocích o náhradě nákladů řízení tak, že jejich výše hrazená k rukám Mgr. Jana Arienta činí 58 733,40 Kč a k rukám Mgr. Lukáše Krumla činí 11 610 Kč, jinak jej i v těchto výrocích potvrdil, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení 54 503,80 Kč k rukám advokáta Mgr. Jana Arienta. Dovodil, že profesionální dražebník mohl běžnou (obvyklou) opatrnost při provádění dražby zachovat při splnění dvou základních povinností, a to jednak se z listin přesvědčit o titulu a způsobu nabytí vlastnického práva, stejně jako o vztahu k navrhovateli dražby, a dále se ujistit, že nemá s ohledem na objektivní okolnosti důvod pochybovat o tom, že navrhovatel je vlastníkem (i popř. ve vztahu k §17 odst. 4 zákona o veřejných dražbách), že s ohledem na průběh restitučního řízení zahájeného žalobou po výzvách k vydání věci podle restitučních zákonů jak č. 87/1991 Sb., tak i č. 229/1991 Sb., i nestandardní skončení soudního řízení v důsledku uplynutí lhůty po přerušení řízení podle §111 občanského soudního řádu měl dražebník zcela nepochybně pro objektivní okolnosti důvod pochybovat jak o postavení navrhovatele dražby, tak o způsobilosti pozemků být předmětem dražby, a že do běžné (obvyklé) opatrnosti profesionálního dražebníka proto v tomto případě spadal i požadavek na ověření, zda po skončení soudního řízení o nároku uplatněném podle zákona č. 87/1991 Sb. bylo skončeno (a s jakým výsledkem) také řízení podle zákona č. 229/1991 Sb., k němuž byl pravomocným pozemkový úřad, neboť za obvyklého běhu věcí nebylo možné předpokládat, že restituenti po desetiletém restitučním řízení bez jakéhokoliv projevu vůle nechají zásadní majetkovou křivdu z minulosti, navíc se vztahem k takto hodnotnému pozemku, bez povšimnutí „dojít do ztracena“ ve svůj neprospěch. Uvedl, že věc do jisté míry vysvětlila svědkyně V., která se zmínila o známosti likvidátora a L., a že si proto lze představit důvody, pro které dražebník již nečinil žádné další úkony k ověření zániku všech restitučních nároků k draženému pozemku, a to buď dotazy na pozemkovém úřadu, či z opatrnosti stačilo učinit dotaz na zástupce žalovaných, resp. původně oprávněných osob. Odvolací soud dospěl k závěru, že v projednávaném případě se nejednalo o řádnou veřejnou dražbu, a že práva z ní pro žalobce vyplývající proto nemohou požívat soudní ochrany podle ustanovení hmotného práva v návaznosti na zákon č. 26/2000 Sb., a to prostřednictvím určovací žaloby podle §80 občanského soudního řádu.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovolatel pokládá právní závěr, že by jeho právní předchůdce mohl v postavení vydražitele u veřejné dobrovolné dražby nabýt vlastnické právo k předmětu dražby jen za předpokladu, že byla zachována běžná (obvyklá) opatrnost dražebníka při prověřování titulu k předmětu dražby, za popírající právní úpravu veřejné dobrovolné dražby explicitně vyjádřenou v §2 písm. a) zákona o veřejných dražbách. Zdůraznil, že vydražitel „neměl jediný důvod se domnívat, že se nemůže stát vlastníkem předmětu dražby“, a že v takovém případě je třeba jeho dobrou víru chránit. Uvedl, že i pro případ, že by Nejvyšší soud setrval na závěru, že se vydražitel nestal vlastníkem předmětu dražby, nelze toto přenášet na žalobce, neboť pokud žalobce neměl objektivní možnost zjistit, že jeho právní předchůdce jakožto vydražitel k věci získané vydražením nenabyl vlastnické právo, je nezbytné poskytnout ochranu z důvodu dobré víry, která byla navíc umocněna zápisem vlastnického práva (jak vydražitele, tak žalobce) do katastru nemovitostí, právě jemu. Dovolatel vytýká soudům, že ačkoliv opakovaně v řízení vznášel námitku své dobré víry, soudy jí nevěnovaly pozornost (s výjimkou odvolacího soudu, který v jednom ze svých předchozích rozhodnutí pouze stručně konstatoval, že „námitka dobré víry nemůže obstát“, aniž by však tento svůj závěr jakkoliv odůvodnil). Podle mínění dovolatele v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla řešena otázka dobré víry vydražitele, který se veřejné dobrovolné dražby zúčastnil, byl mu udělen příklep na jeho nejvyšší podání a řádně zaplatil vyvolávací cenu, ani otázka dobré víry žalobce (dovolatele) při nabývání předmětu dražby od vydražitele na základě darovací smlouvy, pokud by se ukázalo, že vydražitel, který byl při nabývání předmětu dražby v dobré víře, přesto předmět dražby nenabyl. Dovolatel namítá, že požadavek na běžnou (obvyklou) míru opatrnosti při dokládání právního vztahu navrhovatele dražby k předmětu dražby nevyplývá ze zákona o veřejných dražbách ani z jiného právního předpisu, ale je dovozen judikaturou, a že by proto měl být považován pouze za určitý korektiv, který by měl zabránit největším excesům, a měl by být používán pouze v extrémních případech, což tento případ není. Uvedl, že v řízení bylo opakovaně tvrzeno, že likvidátor státního podniku
VUSTE – SERVIS dražebníka neinformoval o tom, že ohledně předmětu dražby by mohly být (nebo jsou) vznášeny nároky třetích osob (restituentů), neboť byl důvodně přesvědčen, že veškeré takové nároky byly vypořádány. Má za to, že z žádného z provedených důkazů neplyne, že by nebyla zachována běžná (obvyklá) opatrnost při dokládání právního vztahu navrhovatele dražby k předmětu dražby, a že z tvrzení svědkyně V. o tom, že se likvidátor státního podniku Z. a ředitel, společník a druhý jednatel dražebníka L. osobně znali, není možné bez dalšího činit jakékoli závěry o tom, že by z toho důvodu snad neměla být zachována běžná (obvyklá) opatrnost při dokládání právního vztahu navrhovatele k předmětu dražby. Podle názoru dovolatele se odvolací soud při řešení otázky dokládání právního vztahu navrhovatele dražby k předmětu dražby, resp. otázky hodnocení obvyklé (běžné) opatrnosti, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že žalobě v celém rozsahu vyhoví, popřípadě aby je zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 a dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že pozemek v k. ú. K., který byl ve státním vlastnictví a v hospodaření státního podniku VUSTE – SERVIS, byl (spolu s dalšími pozemky v hospodaření státního podniku VUSTE – SERVIS) předmětem veřejné dobrovolné dražby, kterou na návrh likvidátora státního podniku provedl podle zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) dražebník REMARK, spol. s r. o., dne 21. 11. 2005, a že tento pozemek (spolu s dalšími pozemky, které byly předmětem dražby) vydražil J. V. za nejvyšší podání 4 510 000 Kč, který jej darovací smlouvou ze dne 19. 4. 2006 s právními účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ke dni 24. 4. 2006 převedl na žalobce. Na předmětný pozemek (spolu s dalšími nemovitostmi) uplatnili právní předchůdci žalovaných V. P. a V. P. „restituční nárok“ podle zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) a spolu s E. T. také „restituční nárok“ podle zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů). Žaloba o vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), podaná V. P. a V. P. proti státnímu podniku VUSTE – SERVIS, byla projednávána Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 276/92 a věc byla skončena usnesením ze dne 10. 2. 2005 č. j. 6 C 276/92-493 o zastavení řízení, vydaným poté, co bylo řízení na návrh jeho účastníků usnesením ze dne 16. 1. 2004 č. j. 6 C 276/92-491 ve smyslu ustanovení §110 o. s. ř. přerušeno a co žádný z účastníků nepodal návrh na pokračování v řízení. O „restitučním nároku“ uplatněném podle zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) bylo rozhodnutím Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 7. 4. 2006 č. j. PÚ 6929/92 (vydaným po provedení veřejné dobrovolné dražby dražebníkem REMARK, spol. s r. o., dne 21. 11. 2005) rozhodnuto tak, že V. P., V. P. a E. T. jsou vlastníky „nemovitosti dle KN ost. pl. o výměře 22 493 m 2 , dosud vedené u Katastrálního úřadu pro P., Katastrální pracoviště P. na listu vlastnictví pro obec P. – katastrální území K.“, a že „nejsou vlastníky“ dalších nemovitostí, za něž jim přísluší náhrada.
Závěr odvolacího soudu, že státní podnik VUSTE – SERVIS, který měl k předmětnému pozemku právo hospodaření, resp. jeho likvidátor, sice mohl navrhnout provedení dražby podle §17 odst. 4 zákona o veřejných dražbách, nicméně s ohledem na blokační ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. nebyl oprávněn provést právní úkon k jeho zcizení a neměl tak postavení vlastníka předmětu dražby podle §17 odst. 4 zákona o veřejných dražbách, je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu [vychází ze závazného právního názoru dovolacího soudu, který byl – přímo v této věci – vyjádřen v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2014 sp. zn. 21 Cdo 4124/2013, v němž byl vysloven závěr, že státní podnik, který při hospodaření s majetkem státu vykonává práva vlastníka podle zvláštních právních předpisů, má právo tento majetek
– nestanoví-li zvláštní právní předpisy jinak – též zcizit, a že je proto osobou, která je ve smyslu ustanovení §17 odst. 4 zákona o veřejných dražbách oprávněna navrhnout provedení dobrovolné dražby tohoto majetku; zakazuje-li však zvláštní právní předpis zcizení majetku státu, s nímž státní podnik hospodaří (a tak je tomu i v případě nemovitostí, které mají být vydány oprávněné osobě podle zákona č. 229/1991 Sb. a které proto ode dne účinnosti tohoto zákona nemohou být – jak plyne z ustanovení §5 odst. 3 věty první zákona č. 229/1991 Sb. – převedeny do vlastnictví jiného), není státní podnik ke zcizení tohoto majetku oprávněn, a nelze ho proto pokládat za vlastníka předmětu dražby ve smyslu ustanovení §17 odst. 4 zákona o veřejných dražbách; byl-li státní podnik rozhodnutím zakladatele zrušen a provádí-li se jeho likvidace, vztahuje se zákaz zcizení majetku státu, s nímž státní podnik hospodařil, stanovený zvláštním právním předpisem (nestanoví-li tento nebo jiný předpis jinak), též na jeho likvidátora, na kterého přechází v rámci stanoveném v ustanovení §72 obchodního zákoníku působnost statutárního orgánu jednat jménem státního podniku (srov. §9 odst. 6 zákona o státním podniku a §70 odst. 3 obchodního zákoníku), a proto ani likvidátora v takovém případě nelze považovat za oprávněného ke zcizení tohoto majetku, a tedy za vlastníka předmětu dražby ve smyslu ustanovení §17 odst. 4 zákona o veřejných dražbách].
V souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu je rovněž závěr odvolacího soudu, že v případě, kdy při dokládání vlastnictví (právního vztahu k předmětu dražby významného z hlediska ustanovení §17 odst. 4 zákona o veřejných dražbách) navrhovatele veřejné dobrovolné dražby, který není vlastníkem předmětu dražby, který není ke zcizení předmětu dražby oprávněn, a kterého tedy ani nelze považovat za vlastníka předmětu dražby ve smyslu §17 odst. 4 zákona o veřejných dražbách, nebyla dražebníkem zachována běžná (obvyklá) opatrnost, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu případu požadovat (očekávat) při uzavírání smlouvy o provedení dražby, se nejedná o „řádnou“ veřejnou dražbu a výsledek takového jednání nepožívá právní ochrany (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011 sp. zn. 21 Cdo 1032/2010, který byl uveřejněn pod č. 148 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1770/2011 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2014 sp. zn. 21 Cdo 4124/2013 vydaný přímo v této věci) a není důvod, aby tato právní otázka byla posouzena jinak.
V projednávané věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky, za jakých podmínek dražebník zachová při uzavření smlouvy o provedení veřejné dobrovolné dražby, jejímž předmětem je nemovitost, běžnou (obvyklou) opatrnost při dokládání právního vztahu navrhovatele veřejné dobrovolné dražby k dražené nemovitosti významného z hlediska ustanovení §17 odst. 4 zákona o veřejných dražbách, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu případu požadovat (očekávat) při uzavírání smlouvy o provedení dražby a při jejímž zachování může vydražitel nabýt vlastnické právo k dražené nemovitosti i bez ohledu na to, zda navrhovatel dražby právní vztah k předmětu dražby uvedený v ustanovení §17 odst. 4 zákona o veřejných dražbách skutečně měl. Protože při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že veřejná dobrovolná dražba, při níž byl (měl být) vydražen předmětný pozemek, byla (měla být) provedena dne 21. 11. 2005 – podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění zákonů č. 120/2001 Sb., č. 517/2002 Sb. a č. 257/2004 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 181/2005 Sb. a zákona č. 377/2005 Sb., tedy ve znění účinném do 7. 3. 2006 (dále jen „zákon o veřejných dražbách“), zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), a podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších přepisů, účinném do 20. 12. 2005 (dále jen „zákon o půdě“).
Nejvyšší soud již dříve dovodil, že je-li předmětem veřejné dobrovolné dražby nemovitost, doloží navrhovatel své vlastnictví k předmětu dražby zejména tak, že v souvislosti s uzavřením smlouvy o provedení dražby předloží dražebníkovi listiny o právním důvodu (titulu) a způsobu (modu) nabytí vlastnického práva nebo pravomocná rozhodnutí, jimiž bylo jeho vlastnictví určeno nebo z nichž se bez pochybností podává; osoby, které se ve smyslu ustanovení §17 odst. 4 zákona o veřejných dražbách považují za vlastníka, musí kromě vlastnictví doložit též svůj (z hlediska tohoto ustanovení významný) právní vztah k předmětu dražby. V případě, že při dokládání vlastnictví navrhovatele veřejné dobrovolné dražby byla zachována běžná (obvyklá) opatrnost, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu případu požadovat (očekávat) při uzavírání smlouvy o provedení dražby, je třeba pokládat vlastnictví (pro účely navrhované veřejné dobrovolné dražby) vždy za řádně doložené, i kdyby se (později) ukázalo, že vlastnictví svědčilo někomu jinému; jen tehdy je také odůvodněn závěr, že vydražitel může nabýt vlastnické právo k nemovitosti i bez ohledu na to, zda navrhovatel dražby byl jejím vlastníkem nebo se za vlastníka pokládal ve smyslu ustanovení §17 odst. 4 zákona o veřejných dražbách (srov. například již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011 sp. zn. 21 Cdo 1032/2010, který byl uveřejněn pod č. 148 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1770/2011 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2014 sp. zn. 21 Cdo 4124/2013 vydaný přímo v této věci).
Předně je třeba zdůraznit, že otázku, zda byla dražebníkem při uzavření smlouvy o provedení veřejné dobrovolné dražby, jejímž předmětem je nemovitost, zachována běžná (obvyklá) opatrnost, je třeba posuzovat k okamžiku a se zřetelem na okolnosti, kdy byla tato smlouva uzavřena. V projednávané věci odvolací soud „vyšel z toho“, že profesionální dražebník mohl zachovat běžnou (obvyklou) opatrnost „při provádění dražby“ při splnění dvou základních povinností, a to jednak se z listin přesvědčit o titulu a způsobu nabytí vlastnického práva, stejně jako o vztahu k navrhovateli dražby, a dále se ujistit, že nemá s ohledem na objektivní okolnosti důvod pochybovat o tom, že navrhovatel je vlastníkem (i popřípadě ve vztahu k §17 odst. 4 zákona č. 26/2000 Sb.). Dovodil, že s ohledem na průběh restitučního řízení zahájeného žalobou po výzvách k vydání věci podle restitučních zákonů jak č. 87/1991 Sb., tak i č. 229/1991 Sb., i nestandardní skončení soudního řízení v důsledku uplynutí lhůty po přerušení řízení podle §111 o. s. ř., měl dražebník zcela nepochybně pro objektivní okolnosti důvod pochybovat jak o postavení navrhovatele dražby, tak o způsobilosti pozemků být předmětem dražby, že do běžné (obvyklé) opatrnosti profesionálního dražebníka proto v tomto případě spadal i požadavek na ověření, zda po skončení soudního řízení o nároku uplatněném podle zákona č. 87/1991 Sb. bylo skončeno a s jakým výsledkem také řízení u pozemkového úřadu podle zákona č. 229/1991 Sb., neboť za obvyklého běhu věcí totiž nebylo možné předpokládat, že restituenti po desetiletém restitučním řízení bez jakéhokoliv projevu vůle nechají zásadní majetkovou křivdu z minulosti, navíc se vztahem k takto hodnotnému pozemku, bez povšimnutí dojít do ztracena ve svůj neprospěch, že věc do jisté míry vysvětlila svědkyně V., která se zmínila o známosti likvidátora a L., a že si proto lze představit důvody, pro které dražebník již nečinil další úkony k ověření zániku všech restitučních nároků k draženému pozemku, a to buď dotazy na pozemkovém úřadu, nebo na zástupce žalovaných, resp. původních oprávněných osob.
Odvolací soud tedy při svých úvahách vycházel z předpokladu, že k závěru o tom, že ze strany dražebníka nebyla při uzavření smlouvy o provedení veřejné dobrovolné dražby zachována běžná (obvyklá) opatrnost, postačuje samotná objektivní existence skutečnosti, že Obvodním soudem pro Prahu 5 byla pod sp. zn. 6 C 276/92 projednávána žaloba o vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb. podaná V. P. a V. P. proti státnímu podniku VUSTE – SERVIS a že tato věc byla skončena usnesením ze dne 10. 2. 2005 č. j. 6 C 276/92-493 o zastavení řízení vydaným poté, co bylo řízení na návrh jeho účastníků usnesením ze dne 16. 1. 2004 č. j. 6 C 276/92-491 ve smyslu ustanovení §110 o. s. ř. přerušeno a co žádný z účastníků nepodal návrh na pokračování v řízení, aniž by se zabýval tím, zda dražebník v době, kdy byla smlouva o provedení veřejné dobrovolné dražby uzavřena, věděl (měl vědět), že na pozemek, který má být předmětem dražby, byl uplatněn „restituční nárok“ podle zákona č. 87/1991 Sb. a s jakým výsledkem bylo řízení ohledně tohoto nároku skončeno.
Podle ustálené judikatury dovolacího soudu dražebník zachová při uzavření smlouvy o provedení veřejné dobrovolné dražby, jejímž předmětem je nemovitost, běžnou (obvyklou) opatrnost vždy, jestliže se (z předložených nebo jinak opatřených listin) přesvědčí o právním důvodu (titulu) a způsobu (modu) nabytí vlastnického práva navrhovatelem dražby, popřípadě též o právním vztahu navrhovatele dražby k předmětu dražby významném podle ustanovení §17 odst. 4 zákona o veřejných dražbách, není-li navrhovatel dražby vlastníkem předmětu dražby, a jestliže nemá – s ohledem na okolnosti a povahu případu – důvod pochybovat o tom, že navrhovatel je skutečně vlastníkem nemovitosti, popřípadě že vskutku má právní vztah významný z hlediska ustanovení §17 odst. 4 zákona o veřejných dražbách, není-li navrhovatel dražby vlastníkem předmětu dražby; významné v tomto směru není jen subjektivní (osobní) přesvědčení dražebníka, ale rozhodující jsou především objektivní okolnosti. Dokládá-li se vlastnictví nebo vztah významný podle ustanovení §17 odst. 4 zákona o veřejných dražbách k předmětu dražby pravomocným rozhodnutím, musí jím být (ve výroku rozhodnutí) určeny nebo alespoň z něho bez pochybností vyplývat (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2015 sp. zn. 21 Cdo 2344/2014 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2016 sp. zn. 21 Cdo 1205/2015).
Ačkoliv podle ustálené judikatury dovolacího soudu – jak bylo uvedeno výše – pro posouzení otázky, zda dražebník zachoval běžnou (obvyklou) opatrnost při dokládání právního vztahu osob, které se ve smyslu ustanovení §17 odst. 4 zákona o veřejných dražbách považují za vlastníka, k předmětu dražby, není významné jen subjektivní (osobní) přesvědčení dražebníka, ale rozhodující jsou především objektivní okolnosti, nelze vycházet z předpokladu, že by rozhodující byla pouze objektivní existence (danost) určitých faktů (okolností) představujících důvod k pochybnostem o postavení navrhovatele dražby (o jeho právním vztahu k předmětu dražby) bez ohledu na to, zda dražebník – s ohledem na okolnosti a povahu případu – o takových skutečnostech mohl (měl) mít povědomí. Dovolacím soudem přijatý závěr, že pro posouzení otázky, zda dražebník zachoval běžnou (obvyklou) opatrnost při dokládání právního vztahu osob, které se ve smyslu ustanovení §17 odst. 4 zákona o veřejných dražbách považují za vlastníka, k předmětu dražby, není významné jen subjektivní (osobní) přesvědčení dražebníka, ale že rozhodující jsou především objektivní okolnosti, je třeba vykládat tak, že subjektivní (osobní) přesvědčení dražebníka o tom, že navrhovatele dražby lze považovat za vlastníka předmětu dražby ve smyslu ustanovení §17 odst. 4 zákona o veřejných dražbách a že zde nejsou důvody k pochybnostem o právním vztahu navrhovatele dražby k předmětu dražby významném z hlediska tohoto ustanovení zákona o veřejných dražbách, samo o sobě (bez dalšího) nepostačuje k tomu, aby byl přijat závěr, že dražebník tuto běžnou (obvyklou) opatrnost zachoval, ale že je rozhodující, zda dražebník toto své subjektivní (osobní) přesvědčení opíral (mohl opřít) o objektivně existující skutečnosti nevzbuzující pochybnosti o právním vztahu navrhovatele dražby, tedy zda se (zejména z navrhovatelem dražby předložených nebo jinak opatřených listin) přesvědčil o právním vztahu navrhovatele dražby k předmětu dražby významném podle ustanovení §17 odst. 4 zákona o veřejných dražbách, a zda mu ani poté, co v tomto směru učinil potřebná opatření, nebyly (neměly být) známy takové skutečnosti, pro které by měl důvod pochybovat o tom, že navrhovatel vskutku má právní vztah k předmětu dražby významný z hlediska tohoto ustanovení zákona o veřejných dražbách, přičemž je třeba vždy přihlížet k okolnostem a povaze každého jednotlivého případu.
Mezi okolnosti, k nimž je třeba přihlížet v projednávaném případě, patří též to, že předmětem veřejné dobrovolné dražby měla být nemovitost ve státním vlastnictví, s níž hospodařil státní podnik v likvidaci, který mohl být povinnou osobou jak podle zákona č. 87/1991 Sb. (srov. §4 odst. 1 tohoto zákona), tak podle zákona o půdě (srov. §5 odst. 1 a 2 tohoto zákona), jež byla povinna vydat věc za podmínek stanovených v těchto zákonech oprávněné osobě, která ji vyzvala k vydání věci. Pro posouzení, zda dražebník REMARK, spol. s r. o., při uzavření smlouvy o provedení veřejné dobrovolné dražby se státním podnikem VUSTE – SERVIS zachoval běžnou (obvyklou) opatrnost, je proto (mimo jiné) významné, zda a popřípadě jaké kroky učinil dražebník k tomu, aby se přesvědčil o tom, že k nemovitosti, která měla být předmětem veřejné dobrovolné dražby, nebyly uplatněny nároky podle zákona č. 87/1991 Sb. nebo podle zákona o půdě (popřípadě podle jiných „restitučních“ předpisů) [zda si například vyžádal od likvidátora státního podniku
VUSTE – SERVIS ujištění o tom, že tento státní podnik nebyl vyzván oprávněnými osobami k vydání předmětného pozemku a že mu není známo, že by ohledně tohoto majetku bylo zahájeno řízení podle „restitučních“ předpisů], a že státní podnik VUSTE – SERVIS (jeho likvidátor) je proto oprávněn tuto nemovitost zcizit. Nevyvinul-li dražebník REMARK, spol. s r. o., v tomto směru náležitou aktivitu, nebylo by možné dovodit, že při dokládání právního vztahu státního podniku VUSTE – SERVIS (jeho likvidátora) k předmětnému pozemku zachoval běžnou (obvyklou) opatrnost, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu případu požadovat (očekávat). Protože výsledek jednání společnosti REMARK, spol. s r. o. ze dne 21. 11. 2005 by v takovém případě nepožíval
– jak vyplývá z výše uvedeného - právní ochrany, neboť by se nejednalo o „řádnou“ veřejnou dražbu, nemohl by se J. V., který předmětný pozemek při tomto jednání „vydražil“, ani žalobce, na kterého J. V. pozemek převedl darovací smlouvou ze dne 19. 4. 2006, stát jeho vlastníkem. Na tomto závěru by nemohla nic změnit ani případná dobrá víra J. V. a žalobce při nabývání předmětné nemovitosti na základě jednání společnosti REMARK, spol. s r. o., ze dne 21. 11. 2005 a následně uzavřené darovací smlouvy, neboť z hlediska obecné myšlenky spravedlnosti (srov. též odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 2219/2012), s přihlédnutím k okolnostem daného případu a smyslu právní úpravy obsažené v zákoně o půdě, který spočívá zejména ve zmírnění následků některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v období let 1948 až 1989, a ve zlepšení péče o zemědělskou a lesní půdu obnovením původních vlastnických vztahů k půdě, bude při tomto střetu práv žalovaných a práv založených případnou dobrou vírou J. V. a žalobce prvořadé obnovení vlastnictví původních vlastníků předmětného pozemku (jejich právních nástupců).
Protože odvolací soud při posuzování otázky, zda dražebník REMARK, spol. s r. o., při uzavření smlouvy o provedení veřejné dobrovolné dražby předmětného pozemku (při dokládání právního vztahu státního podniku VUSTE – SERVIS, resp. jeho likvidátora, k tomuto pozemku) zachoval běžnou (obvyklou) opatrnost, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu případu požadovat (očekávat), vycházel z nesprávného předpokladu, že k závěru o tom, že dražebník tuto běžnou (obvyklou) opatrnost nezachoval, postačuje (bez dalšího) pouze objektivní existence skutečnosti, že u Obvodního soudu pro Prahu 5 probíhalo (mimo jiné i ohledně předmětného pozemku) pod sp. zn. 6 C 276/92 řízení o nároku uplatněném podle zákona č. 87/1991 Sb., které bylo v části týkající se předmětného pozemku zastaveno v důsledku uplynutí lhůty pro přerušení řízení podle §111 o. s. ř., aniž by bylo nutné zabývat se tím, zda dražebník při uzavírání smlouvy o veřejné dobrovolné dražbě měl (mohl mít) povědomí o tom, že toto soudní řízení bylo vedeno a jakým způsobem bylo skončeno, a protože se odvolací soud – veden tímto nesprávným názorem – nezabýval tím, zda dražebníkovi bylo (mělo být) známo, že na předmětný pozemek byly uplatněny „restituční nároky“ podle zákona č. 87/1991 Sb. a podle zákona o půdě, popřípadě že ohledně předmětného pozemku probíhalo u Obvodního soudu pro Prahu 5 řízení o nároku uplatněném podle zákona č. 87/1991 Sb. a s jakým výsledkem bylo toto řízení skončeno, a zda a popřípadě jaké kroky učinil dražebník k tomu, aby se přesvědčil, že k předmětnému pozemku nebyly uplatněny nároky podle zákona č. 87/1991 Sb. nebo podle zákona o půdě (popřípadě podle jiných „restitučních“ předpisů), nemůže být jeho závěr, že dražebník REMARK, spol. s r. o., při uzavření smlouvy o provedení veřejné dobrovolné dražby předmětného pozemku [při dokládání právního vztahu státního podniku VUSTE – SERVIS (jeho likvidátora) k tomuto pozemku] nezachoval běžnou (obvyklou) opatrnost, (zatím) správný. Správný proto nemůže být ani jeho rozsudek, který je na tomto závěru založen.
Protože rozsudek odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše uvedeného – správný a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
V dalším řízení odvolací soud neopomene přihlédnout též k tomu, že soud prvního stupně ve výroku o věci samé rozsudku ze dne 3. 4. 2012 č. j. 31 C 593/2006-316 zjevně nesprávně uvedl parcelní číslo předmětného pozemku, ačkoliv z odůvodnění jeho rozsudku (jakož i z obsahu spisu) je zřejmé, že se jedná o pozemek.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. března 2018
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu