ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.138.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 138/2018-398
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně M. P. , K. n. Č. l., zastoupené Mgr. Pavlem Voskou, advokátem se sídlem v Praze 4 - Michli, Psárská 1347/1, proti žalovanému L. S. , T. n. B., zastoupenému JUDr. Ladislavem Koženým, advokátem se sídlem v Kolíně IV., Sladkovského 13, o zaplacení částky 176.176,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 13 C 246/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. května 2017, č. j. 27 Co 192/2016-351, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 27. června 2017, č. j. 27 Co 192/2016-368, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. května 2017, č. j. 27 Co 192/2016-351, ve spojení s usnesením ze dne 27. června 2017, č. j. 27 Co 192/2016-368, se v části výroku I., jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku II. tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 100.224,- Kč s úrokem z prodlení 7,75 % p. a. z částky 44.112,- Kč od 21. 1. 2011 a s úrokem z prodlení 7,05 % p. a. z částky 56.112,- Kč od 15. 3. 2013, a dále ve výrocích o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu před soudy obou stupňů zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalovaného proti části výroku I. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. května 2017, č. j. 27 Co 192/2016-351, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II. ve zbývající části potvrzen, a proti výrokům IV. a V. tohoto rozsudku se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně (po připuštění změny žaloby) rozsudkem ze dne 25. 11. 2015, č. j. 13 C 246/2010-184, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 12.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % p. a., jdoucím od 23. 10. 2010 do zaplacení (výrok I.), žalobu co do částky 164.176,- Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.), a žalobkyni uložil povinnost uhradit České republice - na účet Okresního soudu v Kolíně znalečné ve výši 10.760,- Kč (výrok III.) a žalovanému na nákladech řízení částku 77.440,- Kč k rukám advokáta JUDr. Ladislava Koženého (výrok IV.). Soud prvního stupně tak rozhodl o uplatněném nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení, které mělo žalovanému vzniknout tím, že v období od 22. 10. 2008 do 22. 10. 2010 a v období od 21. 12. 2010 do 21. 12. 2012 bezesmluvně užíval pozemky ve vlastnictví žalobkyně v kat. území O., jmenovitě pozemek parc. č. st. tím, že na něm stojí budova č. p. ve vlastnictví žalovaného, pozemek parc. č. st. tím, že na něm stojí budova č. p. ve vlastnictví žalovaného, pozemek parc. č. st. tím, že je něm postavena budova bez čísla popisného i evidenčního ve vlastnictví žalovaného, pozemek parc. č. st. tím, že je na něm postavena budova č. p. ve vlastnictví žalovaného, a dále pozemky parc. č. a č. a část pozemkové parcely č., které žalovaný užíval v souvislosti s užíváním budov v jeho vlastnictví. Z provedeného dokazování, a to i místním ohledáním, vzal za prokázané, že žalobkyně je vlastnicí označených pozemků, že žalovaný je vlastníkem budov č. p., že v uvedených obdobích žalovaný užíval stavební parcely č. , č. o celkové výměře 730 m 2 , jakož i část pozemkové parcely č. v rozsahu 270 m 2 , celkem 1.000 m 2 , že na pozemku parc. č. nestojí žádná stavba, že žalovaný neužívá pozemky žalobkyně sloužící jako travnaté plochy, že do budovy č. p. i do budovy č. p. jsou zřízeny vstupy z pozemků, jejichž vlastníkem je žalovaný, že ten neužívá ani pozemek mezi budovou č. p. a budovou ve vlastnictví Josefa Malého a že pozemek mezi budovou č. p. 1 a budovou č. p. je ve vlastnictví žalovaného, s výjimkou pruhu o šíři 10 až 12 metrů ve vlastnictví žalobkyně. Ze znaleckého posudku znalce Ing. Luboše Bočáka ze dne 2. 4. 2015 vyžádaného v řízení vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 13 C 169/2013 soud dále zjistil, že obvyklá výše nájemného v období od 22. 1. 2011 do 22. 5. 2013 za užívání stavebních parcel v kat. území O. ve vlastnictví žalobkyně nacházejících se ve stejném areálu činila 3,- Kč za 1 m 2 ročně. Při právním posouzení věci vyšel z §451 odst. 1 a 2, §458 odst. 1 a §563 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (§3028 odst. 3 a §3074 odst. 1 a contr. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), a dále ze závěrů zaujatých v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2005, ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99, a ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. 30 Cdo 5252/2007, a dovodil, že užíval-li žalovaný v uvedených obdobích bez právního důvodu stavební parcely č. o celkové výměře 730 m 2 a část pozemkové parcely č. v rozsahu 270 m 2 (celkem tedy 1000 m 2 ), všechny ve vlastnictví žalobkyně, bezdůvodně se na její úkor obohatil a je proto povinen jí poskytnout peněžitou náhradu odpovídající výši obvyklého nájemného v daném místě a čase. Vzhledem k tomu, že znalec Ing. Luboš Bočák v podaném znaleckém posudku posuzoval výši obvyklého nájemného se zřetelem k vlastnostem pozemků, jejichž vlastnicí je žalobkyně, jakož i se zřetelem ke způsobu jejich užívání, a zjišťoval ji porovnáním s nájemným sjednaným ohledně jiných pozemků užívaných za obdobných okolností a k obdobnému účelu, a vyšel přitom přiléhavě z úvahy, že o zastavěné pozemky jde jak v případě, že jsou na nich postaveny stavby zapsané v katastru nemovitostí, tak i v případě, že jsou zastavěny manipulačními plochami, případně komunikacemi užívanými v souvislosti s užíváním staveb zapsaných v katastru nemovitostí (jako hlavních věcí), odpovídá to i poměrům v dané věci. Zjištění, že obvyklá výše nájemného v rozhodné době dosahovala 3,- Kč na 1 m 2 ročně, je proto přezkoumatelné, a přesvědčivě vyplývá z obsahu posudku. Vytýkala-li žalobkyně tomuto znalci, že měl zjišťovat obvyklou výši nájemného za nezastavěné pozemky, pak přehlédla, že výše nájemného by i v poměrech dané věci musela být závislá na způsobu užívání pozemků v jejím vlastnictví; znalecký posudek proto správně zohlednil jak účel, k němuž takové pozemky zpravidla slouží, tak i způsob, jakým je žalovaný užívá. Je tomu tak proto, že institut bezdůvodného obohacení směřuje k odčerpání prostředků od osoby, která je získala některou ze skutkových podstat uvedených v §451 a §454 obč. zák., a proto se výše plnění za užívání cizí věci bez právního důvodu odvozuje od prospěchu, jenž získal obohacený, který je povinen vydat vše (nikoliv více), co sám získal. Za bezdůvodné obohacení tedy není možno považovat jakýkoliv prospěch, jehož by mohl teoreticky dosáhnout vlastník věci, nýbrž pouze ten prospěch, o nějž na jeho úkor obohacený buď zvýšil svůj majetkový stav, anebo, o nějž se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 32 Odo 1108/2003). Pokud žalobkyně poukázala na listinu označenou jako znalecký posudek podaný společností BEWERT spol. s r. o., nedocenila, že postup v ní zvolený při zjišťování obvyklé výše nájemného neodpovídá hlediskům významným pro zjištění obvyklé výše nájemného, neboť záleží ve srovnání s pozemky určenými pro zástavbu rodinnými domy, popřípadě s pozemky, ohledně nichž bylo vydáno povolení pro nakládání odpady; o takové pozemky však v dané věci nejde. Jestliže tedy žalovaný v uvedených obdobích užíval bez právního důvodu pozemky žalobkyně o celkové výměře 1.000 m 2 , pak bezdůvodné obohacení vzniklé na jeho straně představuje částku 3.000,- Kč ročně a za 4 roky částku 12.000,- Kč, kterou je povinen jí podle §458 odst. 1 věty druhé obč. zák. vydat. Co do částky 164.176,- Kč proto soud žalobu zamítl.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 5. 2017, č. j. 27 Co 192/2016-351, ve spojení s usnesením ze dne 27. 6. 2017, č. j. 27 Co 192/2016-368, rozsudek soudu prvního stupně změnil v napadeném zamítavém výroku II. tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 100.224,- Kč s úrokem z prodlení 7,75 % p. a. z částky 44.112,- Kč od 21. 1. 2011 a s úrokem z prodlení 7,05 % p. a. z částky 56.112,- Kč od 15. 3. 2013, jinak jej v tomto výroku ve zbývajícím rozsahu potvrdil (výrok I.), žalovanému uložil povinnost zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Kolíně na nákladech řízení státu částku 10.760,- Kč (výrok II.), žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 76.066,- Kč (výrok III.) a žalobkyni pak uložil povinnost doplatit České republice - Okresnímu soudu v Kolíně na soudním poplatku za žalobu částku 3.520,- Kč (výrok IV.); dále rozhodl, že žalobkyni se po právní moci tohoto rozsudku vrací z účtu Okresního soudu v Kolíně přeplatek na soudním poplatku z odvolání ve výši 600,- Kč (výrok V.), že žalovaný je povinen zaplatit České republice - Krajskému soudu v Praze na nákladech řízení státu částku 10.211,- Kč (výrok VI.) a žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 64.209,- Kč k rukám zástupce žalobkyně (výrok VII.). Odvolací soud zopakoval důkazy provedené soudem prvního stupně a dokazování dále doplnil postupem podle §213 odst. 4 o. s. ř. „Z internetových stránek estech.esel.cz popisujících historii podnikání žalovaného“ zjistil, že „od roku 2001 podnikal s použitím firmy ESEL“, v roce 2004 přesunul montážníky do výrobních a skladovacích prostor v O. č. p., a „v roce 2006 a 2007 byla v rámci rozšiřování jeho podnikání“ (prodej kotlů na hnědé uhlí a dřevěných pelet) „založena řada obchodních společností náležejících ke skupině ESEL“, což bylo zřejmé rovněž z fotodokumentace předložené žalobkyní, „kdy uzamykatelná a uzamykaná vstupní brána do areálu byla označena cedulí s uvedením firmy ESEL v označení „Skupina ESEL“ a dále s označením esel, Areál esfield, distribuce granulovaných paliv, sklad dřevěných pelet“; to vyplývá i z výpovědi svědkyně M. L.. Vzhledem k obsahu e-mailu žalovaného zaslaného žalobkyni dne 5. 10. 2010, k provedené fotodokumentaci, k výpovědi svědkyně M. L. a s přihlédnutím k tvrzením žalovaného odvolací soud uzavřel, že na areál, v němž se nacházejí dotčené pozemky žalobkyně, „je nutno pro dobu žalobou uplatněného období pohlížet jako na uzavřený areál s omezeným přístupem pro osoby zde nepodnikající či neprovozující činnost nájemců nemovitostí zde se nacházejících“. Přitom zdůraznil, že „na uzavřenost areálu nenahlíží jako na absolutní nemožnost vniknutí do jeho prostor, a z tohoto hlediska považoval např. zjištěné nikoliv úplné oplocení celého areálu (zejména v částech sousedících s přilehlými poli) jako irelevantní“. Dále, pokud jde o faktické využívání nezastavěných pozemků žalobkyně, odvolací soud z leteckých snímků, snímků ortofotomapy daného areálu bývalého zemědělského družstva v obci Oleška se zřejmými „stopami cest“, z fotodokumentace a z výpovědi svědkyně M. L. odvolací soud zjistil, že tyto pozemky byly a jsou v určitých částech využívány fakticky jako zpevněná plocha cesty, manipulační plocha či plocha využívaná ke skladování či umístění předmětů (včetně parkování vozidel). Nezastavěné pozemky žalobkyně přiléhající k pozemkům, na nichž se nachází stavby žalovaného, a volný prostor na těchto pozemcích mezi stavbami žalovaného (a případně dalších sousedících staveb), resp. přístup přes tyto pozemky ke stavbám žalovaného, „hodnotil odvolací soud jako potřebné pro žalovaného i v souvislosti s nutnou údržbou jeho staveb či s přístupem požární techniky k dotčeným budovám“. „Ve světle uvedených úvah a provedených zjištění“ uzavřel, že „v předmětném období užíval žalovaný bez právního důvodu v rámci daného areálu nemovitosti žalobkyně v souvislosti se svými stavbami umístěnými (rovněž) na zastavěných pozemcích žalobkyně, přičemž současně, vzhledem k popsanému uzavřenému charakteru daného areálu v této souvislosti užíval i pozemky žalobkyně s těmito stavbami sousedícími, tvořícími mj. manipulační plochu k těmto stavbám“. Žalovaný se v důsledku uvedeného charakteru celého areálu, v němž se předmětné nemovitosti nacházejí a tvoří jeho část, „ocitá v pozici detentora nejen ohledně pozemků zastavěných budovami ve vlastnictví žalovaného, ale též předmětných nezastavěných pozemků žalobkyně, která je naopak z jejich reálného a praktického užívání právě s ohledem na daný charakter předmětného areálu vyloučena“. „Okolnost, že v tomto areálu se nacházejí v jiných jeho částech také nemovitosti jiných vlastníků, a areál je tedy využíván též jinými subjekty než žalovaným, a že žalovaný má ke svým stavbám přístup i z jiných pozemků (nikoli ve vlastnictví žalobkyně), je z hlediska posouzení uplatněného nároku na vydání bezdůvodného obohacení žalovaného přitom bezvýznamná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 199/2007 ze dne 8. 1. 2008)“. Ze všech těchto důvodů odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že „v souzené věci je namístě v souladu s ustanovením „§415 a násl. obč. zák.“ přiznání náhrady za bezdůvodné obohacení vzniklé na straně žalovaného nejen za užívání pozemků žalobkyně zastavěných stavbami žalovaného, tj. stavebních pozemků č. o celkové výměře 720 m 2 (mezi účastníky nesporné), ale rovněž pozemků nezastavěných, tedy pozemků parc. č. o výměře 1.220 m 2 , č. o výměře 220 m 2 a části pozemku parc. č. o výměře 1.803 m 2 . Ve vztahu k výši náhrady za bezdůvodné obohacení vzniklé žalovanému odvolací soud citoval závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 199/2007, dovodil však, že v dané věci nebylo možno „uvedený obvyklý způsob ocenění“ aplikovat pro charakter části předmětných pozemků zastavěných stavbami žalovaného, neboť „nelze uvažovat o obvyklém nájemném za pronájem takto zastavěného pozemku jakožto výsledku dosažené (tržní) ceny v obvyklém obchodním styku, jelikož jediným v úvahu přicházejícím potenciálním nájemcem je v daném případě fakticky pouze a právě vlastník této stavby“. Uvedenou okolností může být výsledek sjednané ceny nájmu výrazně ovlivněn tak, že cena je tímto maximálně omezeným okruhem zájemců o nájem ve většině případů „deformována v neprospěch pronajímatele - vlastníka pozemku, jenž na rozdíl od obvyklé tržní ceny v případě obdobných transakcí bez této omezující okolnosti, nemá na výběr, komu jinému než právě vlastníku stavby na jeho pozemku by mohl pozemek pronajmout“. Kritérium obvyklé výše nájmu, která by byla zjišťována jen při použití porovnávací metody s výší nájmů u obdobných zastavěných pozemků, proto v dané věci nelze adekvátně bez dalšího použít. Proto je při řešení otázky rozsahu bezdůvodného obohacení vlastníka stavby na cizím pozemku nutno uvažovat o takto zastavěném pozemku jako o pozemku nezastavěném a obvyklou výši nájmu tedy zjišťovat při současném odhlédnutí od dané zastavěnosti pozemku (viz též rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 2. 2011, sp. zn. 20 Co 462/2010). Vzhledem k tomu, že znalec Ing. Bočák při zpracování znaleckého posudku takto nepostupoval, odvolací soud z tohoto posudku nevycházel; ze stejných důvodů nepovažoval za použitelný ani znalecký posudek znalkyně Ing. Jaroslavy Zelené předložený žalovaným, neboť i ten ve svých závěrech zohledňoval zastavěnost pozemků, a po porovnání obdobných (zastavěných) pozemků pak „obvyklou výši úhrady za užívání pozemku zastavěného stavbou jiného vlastníka považoval ekonomicky zdůvodnitelné nájemné ve výši 3,- Kč za 1 m 2 ročně“. Odvolací soud proto dokazování doplnil znaleckým posudkem znalce Ing. Milana Kačerovského ze dne 27. 2. 2017, který „k zadanému úkolu určení obvyklé ceny užívání souboru předmětných nemovitostí“ přistoupil v souladu s jeho náhledem tak, že „se odhlédne od skutečnosti, že pozemky byly v rozhodné době částečně zastavěny budovami žalovaného; ocenění tedy provedl tak, jako by předmětné nemovitosti nebyly zastavěny žádnými stavbami“. Tento znalec v písemném vyhotovení posudku a při své výpovědi před soudem zohlednil okolnost, že v územním plánu byly zařazeny jako pozemky určené k zástavbě zemědělskými stavbami, přičemž dle jeho zkušeností jsou tyto pozemky povolovány k využití a k výstavbě i jiných staveb výrobního a skladovacího charakteru, a naopak vliv konkrétního provozu a činnosti nebral v potaz, přičemž na pozemky „hleděl jako na nezastavěné“; cenu za užívání pozemků žalobkyně uvažoval ve výši 5 % z odhadnuté obvyklé ceny pozemku v rozhodném období, a na základě tohoto dospěl k závěru, že zjišťovaná cena za užívání pozemků činí 6,- Kč za m 2 ročně. Vedle tohoto znaleckého posudku přihlédl odvolací soud i k dalším důkazům ke zjištění výše bezdůvodného obohacení, zejména k nájemním smlouvám uzavíraným mezi dalšími subjekty v předmětném areálu, a „přiklonil se k závěru, že odpovídající hodnotou bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalovaného užíváním nemovitostí žalobkyně bez právního důvodu je částka 6,- Kč za m 2 ročně, a to při rozloze takto užívaných pozemků (zastavěných i nezastavěných) celkem 4.676 m 2 “. Roční náhrada za bezdůvodné obohacení žalovaného tak činí 28.056,- Kč, za 4 roky jde o částku 112.224,- Kč, z níž je třeba odečíst částku 12.000,- Kč přisouzenou žalobkyni již soudem prvního stupně, takže částka k zaplacení činí 100.224,- Kč.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu, ve spojení s jeho usnesením ze dne 27. 6. 2017, č. j. 27 Co 192/2016-368, podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při řešení otázek, kdo je detentorem, co znamená uzavřený areál, a potažmo při určení rozsahu bezdůvodného obohacení, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jmenovitě od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 993/2007 (nesprávně uvedeno 30 Cdo 933/2007) a dále od rozhodnutí tohoto soudu sp. zn. 32 Odo 1754/2006, sp. zn. 30 Cdo 199/2007, sp. zn. 28 Cdo 2562/2010, sp. zn. 28 Cdo 2638/2012, sp. zn. 28 Cdo 3481/2012, sp. zn. 32 Cdo 1164/2013, sp. zn. 28 Cdo 1315/2015 a sp. zn. 32 Cdo 2437/2015, a věc tak nesprávně právně posoudil. Dovolatel především poukazuje na to, že při jednání odvolacího soudu dne 25. 8. 2016 byla žalobkyně dle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. vyzvána k doplnění tvrzení o tom, v jakém rozsahu a jakým způsobem žalovaný její pozemky v rozhodném období užíval, k jakým účelům, zda k podnikání, a pokud ano, v jaké oblasti, zda za účelem dosahování zisku apod., a byla rovněž vyzvána k označení důkazů k prokázání svých tvrzení, přičemž byla poučena o následcích neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního, a že žalobkyně „doplnila“ svá tvrzení podáním ze dne 10. 9. 2016 jen tím, že „předmětný areál v obci Oleška využíval žalovaný před, během i po posuzovaném období let 2008 - 2012 ke své intenzivní podnikatelské činnosti, kterou vykonává prostřednictvím více společností pod značkou ESEL zejména v oblasti vytápění, ale též v dalších oborech“. Ve skutečnosti je žalovaný vlastníkem obchodního podílu jen ve dvou společnostech s přívlastkem „esel“ a podnikal a podniká pouze jako osoba samostatně výdělečně činná, přičemž v daném areálu se nenacházejí žádné výrobní prostory. Je tudíž „nesprávný závěr“ odvolacího soudu, že využití budov v jeho vlastnictví k podnikání prostřednictvím právnických osob skupiny ESEL bylo prokázáno. Pokud soud došel k závěru, že předmětné pozemky byly využívány i právnickými osobami, mimo žalovaného jako fyzické osoby, měl nejdříve zjistit, kdo a v jakém rozsahu pozemky užíval, a poté rozhodnout, kdo a v jaké výši je povinen zaplatit žalobkyni bezdůvodné obohacení. Stejně tak nesprávně odvolací soud dovodil, že na předmětný areál je nutno pohlížet jako na uzavřený areál, když sám současně uvedl, že oplocení areálu bylo jen částečné; přitom právě pojem „uzavřený areál“ má význam z hlediska zjištění rozsahu a výše bezdůvodného obohacení v případě, že takový areál je užíván jen tím, kdo se bezdůvodně obohatil. V tomto ohledu namítá, že v areálu žalobkyně byli a jsou i jiní nájemci a vlastníci pozemků, jak odvolací soud taktéž uvedl, přičemž přístup k jimi užívaným či vlastněným pozemkům mají pouze přes pozemky žalobkyně. Za nesprávný označil dovolatel i názor odvolacího soudu, že pozemky žalobkyně mezi jeho budovami jsou pro něj potřebné v souvislosti s nutnou údržbou jeho staveb či s přístupem požární techniky a že tyto pozemky tvoří manipulační plochu k jeho stavbám, ačkoliv se jedná o louky, které nemohou být manipulačními plochami a které nikdy za tímto účelem neužíval, neboť k budovám má přístup přes své pozemky parc. č., přičemž za pozemek parc. č. platí nájemné jeho vlastnici M. L. Stejně tak je nesprávný i závěr odvolacího soudu, že se „v důsledku charakteru celého areálu ocitl v pozici detentora“ nejen ohledně pozemků zastavěných budovami v jeho vlastnictví, ale též předmětných nezastavěných pozemků žalobkyně, jelikož užívá menší část zastavěných pozemků než jiné subjekty, a tyto pozemky nejsou pod jeho uzavřením ani uzamčením, nýbrž je jen jedním z řadových uživatelů pozemků. Není tak zřejmé, z čeho odvolací soud zjistil, že plochy jsou využívány jako zpevněné plochy - cesty, manipulační plochy, když se jedná o louky, a že jsou dovolatelem užívány ke skladování předmětů, když nebyl proveden žádný důkaz o tom, kým jsou takto údajně užívány. Dále dovolatel namítá, že odvolací soud rozhodl chybně i o náhradě nákladů řízení, neboť sice uvedl, že vycházel ze zásady procesního úspěchu ve věci, avšak takto nerozhodl. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, ve spojení s usnesením ze dne 27. 6. 2017, č. j. 27 Co 192/2016-368, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo odvolací řízení skončeno, bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu. K podání dovolání proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II. ve zbývající části potvrdil, proti jeho výroku IV., jímž žalobkyni byla uložena povinnost doplatit České republice - Okresnímu soudu v Kolíně na soudním poplatku za žalobu 3.520,- Kč, a proti výroku V., jímž odvolací soud rozhodl, že žalobkyni se po právní moci tohoto rozsudku vrací z účtu Okresního soudu v Kolíně přeplatek na soudním poplatku za odvolání ve výši 600,- Kč, není dovolatel subjektivně oprávněn, neboť z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě, jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena újma na jeho právech odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Potvrzující částí výroku I. rozsudku odvolacího soudu nebyla žalovanému způsobena žádná újma na jeho právech, když jeho procesnímu návrhu na zamítnutí žaloby bylo tímto výrokem vyhověno. Výroky IV. a V. rozsudku odvolacího soudu se právní sféry dovolatele netýkají. Nejvyšší soud proto v této části dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle §243c odst. 3 a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl jako subjektivně nepřípustné.
Pokud jde o dovolání žalovaného proti vyhovující části výroku I. rozsudku odvolacího soudu o věci samé, jíž změnil ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně, dospěl dovolací soud k závěru, že v tomto rozsahu je dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při posouzení uplatněného nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a že dovolání je opodstatněné.
Se zřetelem k §3028 odst. 1 a 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se právní poměr vzniklý mezi účastníky, jakož i práva a povinnosti z něho vzniklé, řídí zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“).
Podle §451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odstavec 2). Podle §458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
Plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení, jejímž důsledkem je povinnost vydat vše, čeho bylo plněním při absenci právního titulu nabyto. Problémy s vydáním předmětu bezdůvodného obohacení zpravidla nenastávají v případech, kdy plnění bylo poskytnuto ve věcech či penězích, neboť způsob a rozsah plnění, které má být vráceno, je zřejmý. Jiná je situace tam, kde plnění má charakter nehmotný, takže je nelze vydat (§458 odst. 1 věta druhá obč. zák. příkladmo uvádí plnění v podobě výkonů). Citované ustanovení výslovně upravuje, že tehdy se poskytuje peněžitá náhrada, která musí pochopitelně odpovídat peněžitému ocenění získaného obohacení. V případě užívání cizí nemovitosti bez nájemní či jiné smlouvy spočívá obohacení v užívání cizí věci bez placení úhrady za užívání. Uživatel přirozeně není schopen spotřebované plnění v podobě výkonu práva nájmu vrátit. Je proto povinen vrátit bezdůvodné obohacení peněžitou formou; majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobného předmětu nájmu, a kterou by nájemce za obvyklých okolností byl povinen platit podle nájemní smlouvy. Jestliže je v daných poměrech výše obvyklého nájemného závislá i na účelu a způsobu užívání, musí soud přihlédnout k tomu, jak ten, kdo se tímto způsobem obohatil, věc skutečně užíval a jaké nájemné by za takové užívání věci byl nucen za normálních okolností platit. Bylo-li nájemné v posuzovaném období regulovanou cenou, nemůže výše bezdůvodného obohacení přesáhnout částku omezenou cenovými předpisy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod č. 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudky téhož soudu ze dne 17. 7. 2008, sp. zn. 30 Cdo 5484/2007, ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2777/2009, a ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2063/2009).
Institut bezdůvodného obohacení směřuje k odčerpání prostředků od osoby, která je získala některou ze skutkových podstat uvedených v §451 a §454 obč. zák. Výše plnění za užívání cizí věci (pozemku) bez právního důvodu se proto odvozuje od prospěchu, jenž získal obohacený, který je povinen vydat vše (nikoliv více), co sám získal (§451 odst. 1, §456 věta první a §458 odst. 1 obč. zák.). Za bezdůvodné obohacení tedy není možno považovat jakýkoliv prospěch, jehož by mohl vlastník věci teoreticky dosáhnout, nýbrž pouze ten prospěch, o nějž na jeho úkor obohacený buď zvýšil svůj majetkový stav anebo o nějž se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo.
K obohacení vlastníka stavby na úkor vlastníka pozemku dochází již ze samotného titulu vlastnického práva, které zakládá jeho oprávnění stavbu na cizím pozemku užívat, a to bez ohledu na to, jakým způsobem své vlastnické právo ke stavbě realizuje (srov. právní názor vyslovený např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2005, či v usnesení téhož soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2613/2012).
Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99, ze dne 8. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 199/2007, či ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1321/2011) dále dovodila, že bezdůvodné obohacení vzniká i tomu, kdo svým jednáním dosáhl na úkor vlastníka postavení detentora jeho pozemku tím, že celý oplocený pozemek (areál) uzamkl a učinil jej přístupným pro sebe a svou potřebu, a to bez ohledu na to, nakolik intenzivně jej skutečně užíval (jakou plochu, jak často, případně kolikrát konkrétně se na něm zdržoval).
V posuzované věci bylo soudem prvního stupně zjištěno, že žalovaný v období od 22. 10. 2008 do 22. 10. 2010 a v období od 21. 12. 2010 do 21. 12. 2012 užíval bez právního důvodu stavební parcely č. o celkové výměře 730 m 2 a část pozemkové parcely č. v rozsahu 270 m 2 (celkem tedy 1000 m 2 ) ve vlastnictví žalobkyně (což mezi účastníky bylo nesporné). Při místním ohledání dále soud zjistil, že žalovaný neužívá pozemky žalobkyně, které slouží jako travnaté plochy, neboť do budovy č. p. i do budovy č. p. jsou zřízeny vstupy z pozemků, jejichž vlastníkem je žalovaný, že ten neužívá ani pozemek mezi budovou č. p. a budovou ve vlastnictví J. M. a že pozemek mezi budovou č. p. a budovou č. p. je ve vlastnictví žalovaného, s výjimkou pruhu o šíři 10 až 12 metrů ve vlastnictví žalobkyně.
Podle §213 odst. 4 o. s. ř. odvolací soud doplní dokazování o účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci; to neplatí jen tehdy, má-li být provedeno rozsáhlé doplnění dokazování, a jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování.
Odvolací soud - jak v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl - „stran faktického užívání předmětných nezastavěných pozemků žalobkyně dokazování doplnil postupem podle §213 odst. 4 o. s. ř. leteckými snímky a snímky ortofotomapy daného areálu (se zřejmými stopami cest), částí fotodokumentace a výpovědí svědkyně M. L.“ a z těchto důkazů zjistil, že „tyto pozemky byly a jsou v určitých částech využívány fakticky jako zpevněná plocha - cesty, manipulační plocha či plocha využívaná ke skladování či umístění předmětů (včetně parkování vozidel)“. Proto nezastavěné pozemky žalobkyně přiléhající k pozemkům, na nichž se nachází stavby žalovaného, a volný prostor na těchto pozemcích mezi stavbami žalovaného (a případně dalšími sousedícími stavbami), resp. přístup přes tyto pozemky ke stavbám žalovaného, „hodnotil jako potřebné pro žalovaného v souvislosti s nutnou údržbou jeho staveb či s přístupem požární techniky k dotčeným budovám“. „Ve světle uvedených úvah a provedených zjištění“ pak odvolací soud uzavřel, že „v předmětném období užíval žalovaný bez právního důvodu v rámci daného areálu nemovitosti žalobkyně v souvislosti se svými stavbami umístěnými (rovněž) na zastavěných pozemcích žalobkyně, přičemž současně, vzhledem k popsanému uzavřenému charakteru daného areálu v této souvislosti, užíval i pozemky žalobkyně s těmito stavbami sousedící, tvořící mj. manipulační plochu k těmto stavbám“.
Tyto úvahy a dedukce odvolacího soudu - stran žalobkyní tvrzeného užívání jejích nezastavěných pozemků (travnatých ploch) žalovaným v rozhodných obdobích - ovšem nemohou vést k závěru, že se žalovaný na úkor žalobkyně i v tomto rozsahu bezdůvodně obohatil, jelikož shora uvedenými důkazy, které odvolací soud k návrhu žalobkyně provedl, nebylo (a ani nemohlo být) prokázáno tvrzení žalobkyně (na níž v tomto směru leží důkazní břemeno), že žalovaný v období od 22. 10. 2008 do 22. 10. 2010 a v období od 21. 12. 2010 do 21. 12. 2012 nezastavěné pozemky žalobkyně skutečně užíval. Neobstojí proto (prozatím) závěr odvolacího soudu, že „je namístě“ v souladu s §451 obč. zák. (nesprávně uvedeno §415 obč. zák.) přiznání náhrady za bezdůvodné obohacení žalobkyni vzniklé na straně žalovaného (i) za užívání těchto nezastavěných pozemků žalobkyně.
Lze přisvědčit i námitce dovolatele, že nesprávný je i právní názor odvolacího soudu (učiněný s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 199/2007), že žalovaný se v důsledku charakteru areálu, v němž se předmětné nemovitosti nacházejí, a tvoří jeho část, „ocitá v pozici detentora nejen ohledně pozemků zastavěných budovami ve vlastnictví žalovaného, ale též předmětných nezastavěných pozemků žalobkyně, která je naopak z jejich reálného a praktického užívání právě s ohledem na daný charakter předmětného areálu vyloučena“, a že „okolnost, že v tomto areálu se nacházejí v jiných jeho částech také nemovitosti jiných vlastníků, a areál je tedy využíván též jinými subjekty než žalovaným, a že žalovaný má ke svým stavbám přístup i z jiných pozemků (nikoli ve vlastnictví žalobkyně), je z hlediska posouzení uplatněného nároku na vydání bezdůvodného obohacení žalovaného přitom bezvýznamná“. Ohledně nezastavěných pozemků žalobkyně je tomu tak jednak proto, že v řízení nebylo (prozatím) prokázáno tvrzení žalobkyně, že žalovaný v období od 22. 10. 2008 do 22. 10. 2010 a v období od 21. 12. 2010 do 21. 12. 2012 nezastavěné pozemky žalobkyně skutečně užíval, jak bylo uvedeno shora, a dále proto, že za detentora z hlediska zásad o bezdůvodném obohacení - ve smyslu závěrů uvedených v citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu – lze považovat toho, kdo svým jednáním dosáhl na úkor vlastníka pozemku (či jiné nemovité věci) takového stavu, že celý oplocený pozemek (areál či jinou nemovitou věc) uzamkl a učinil jej přístupným jen pro sebe a svou potřebu. O takovou situaci se však v dané věci ohledně nezastavěných pozemků žalobkyně nejedná, když odvolacím soudem bylo zjištěno, že areál bývalého zemědělského družstva v obci Oleška není celý oplocen, zejména v částech sousedících s poli, a současně, že v tomto areálu vlastní pozemky - kromě žalobkyně – i další subjekty, jakož i žalovaný, a že některé pozemky či budovy jsou též pronajaty jiným subjektům.
Správná ovšem není námitka dovolatele, že dospěl-li odvolací soud k závěru, že předmětné (zastavěné) pozemky byly využívány - mimo žalovaného jako fyzické osoby – i právnickými osobami, „měl zjistit, kdo a v jakém rozsahu pozemky užíval, a poté rozhodnout, kdo a v jaké výši je povinen zaplatit žalobkyni bezdůvodné obohacení“. Jestliže totiž k obohacení vlastníka stavby dochází už ze samotného titulu vlastnického práva, které zakládá jeho oprávnění stavbu užívat, je pak výlučně věcí jeho rozhodnutí, zda bude stavbu užívat sám nebo ji bezplatně či úplatně přenechá jinému. Proto povinnost poskytovat náhradu vlastníku pozemku, na němž stojí stavba, stíhá vlastníka stavby bez ohledu na to, jakým způsobem své vlastnické právo realizuje. Ze stejných důvodů není podstatné ani to, zda užívání stavby přináší zisk, případně komu. Ve vztahu k žalobkyni je tedy z titulu bezdůvodného obohacení zavázán žalovaný a potud odvolací soud správně vyložil §451 obč. zák., když dovodil, že je to žalovaný, kdo se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohacuje (srov. opětovně právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2005, či v usnesení téhož soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2613/2012).
Již nad rámec námitek uvedených v dovolání je třeba uvést, že chybný je (i) názor odvolacího soudu na výklad §458 odst. 1 obč. zák. ohledně výše přiznaného nároku žalobkyni na vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemků v jejím vlastnictví zastavěných stavbami žalovaného, neboť nerespektoval závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu, ve spojení s usnesením ze dne 27. 6. 2017, č. j. 27 Co 192/2016-368, v části výroku I., jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku II. tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 100.224,- Kč s úrokem z prodlení 7,75 % p. a. z částky 44.112,- Kč od 21. 1. 2011 a s úrokem z prodlení 7,05 % p. a. z částky 56.112,- Kč od 15. 3. 2013, není správný; Nejvyšší soud jej proto v této části výroku I. o věci samé a v závislých výrocích o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu před soudy obou stupňů zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.), aniž se pro nadbytečnost zabýval dalšími námitkami uplatněnými v dovolání.
Právní názory vyslovené v tomto rozsudku jsou v dalším řízení pro soudy závazné; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. dubna 2018
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu