ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.3360.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 3360/2016-157
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce M. H. , zastoupeného JUDr. Janou Sedláčkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Palackého tř. 33, proti žalované E. B. , zastoupené JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 62, o zaplacení částky 80.190,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 252 C 17/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. února 2016, č. j. 18 Co 286/2015-138, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.200,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jaroslava Brože, advokáta se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 62.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 2. 2016, č. j. 18 Co 286/2015-138, k odvolání obou účastníků potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 16. 4. 2015, č. j. 252 C 17/2011-108 [jímž žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 10.260,- Kč (výrok I.), úrok z prodlení z částky 9.438,75 Kč za dobu od 16. 11. 2011 do zaplacení ve výši 7,75% p. a. (výrok II.) a úrok z prodlení z částky 821,25 Kč za dobu od 20. 2. 2014 do zaplacení ve výši 7,75% p. a. (výrok III.), a jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení další částky 69.930,- Kč a specifikovaného úroku z prodlení (výroky IV. až VII.), a rozhodnuto, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 22.723,80 Kč k rukám JUDr. Jaroslava Brože (výrok VIII.)]; dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Soudy obou stupňů tak rozhodly o uplatněném nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení, které žalované mělo vzniknout tím, že v období od 31. 1. 2009 do 31. 1. 2011 užívala bez právního důvodu pozemky (zastavěná plocha a nádvoří) a zahrada v k. ú. Ž., obci B. (dále též jen „předmětné pozemky“), v té době v jeho vlastnictví. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, že v uvedeném období byl žalobce vlastníkem předmětných pozemků, že na pozemku se nachází dům ve vlastnictví žalované, že žalovaná tento pozemek užívala bez dohody s žalobcem či na základě jiného právního důvodu, a to celý (neboť jeho část je zastavěna domem a další část tvoří přístupová plocha mezi tímto domem a ulicí B.), že zaplatila žalobci z důvodu jeho užívání částku 9.450,- Kč a že druhý pozemek je oddělen v terénu, má jiné faktické využití (tvoří jej předzahrádka a zahrada), že je na něj přístup z ulice B. přes pozemek žalobce, že mezi oběma pozemky se nenachází plot a že žalovaná pozemek nikterak neužívala. Dospěl k závěru, že pozemek je samostatnou nemovitostí, že žalobci nic nebránilo v tom, aby pozemek užíval, přičemž okolnost, že dům žalované má zadní východ na tento pozemek nebo že z pozemku je prostřednictvím schodů přístup na pozemek, z čehož žalobce dovozoval funkční propojení těchto pozemků, je bez významu. S ohledem na to, že se žalobci nepodařilo prokázat, že žalovaná užívala pozemek, pak v intencích konstantní judikatury (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3073/2007 a sp. zn. 2 Cdon 854/96), která řešila otázku „funkčního celku“, nelze dovodit, že by zahrada tvořila jeden funkční celek s domem žalované. Odvolací soud se proto ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce má právo na vydání bezdůvodného obohacení jen za užívání pozemku žalovanou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání (posuzováno podle jeho obsahu proti výrokům, jimiž byly potvrzeny zamítavé výroky rozsudku soudu prvního stupně), které Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), neboť podle §237 o. s. ř. není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Se zřetelem k §3028 odst. 1 a 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se právní poměr vzniklý mezi účastníky, jakož i práva a povinnosti z něho vzniklé, řídí zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“).
Plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení (§451 odst. 2 obč. zák.) založenou na tom, že mezi zúčastněnými osobami chybí od počátku právní vztah, který by zakládal právní nárok na předmětné plnění, jež může spočívat například v tom, že bylo něco dáno nebo bylo ve prospěch někoho konáno. O obohacení lze hovořit tehdy, dostalo-li se takovým plněním majetkové hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže v jeho majetku došlo buď ke zvýšení aktiv, nebo ke snížení pasiv, případně se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo. Příkladem plnění bez právního důvodu je i užívání cizího pozemku bez nájemní smlouvy či jiného titulu opravňujícího užívat cizí věc; prospěch vzniká tomu, kdo realizuje uživatelská oprávnění, aniž by za to platil úhradu a aniž by se tedy jeho majetkový stav zmenšil o prostředky vynaložené v souvislosti s právním vztahem, který zakládá právo věc užívat. Takový uživatel přirozeně není schopen spotřebované plnění v podobě výkonu práva užívání cizí věci vrátit a je proto povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod č. 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudky téhož soudu ze dne 17. 7. 2008, sp. zn. 30 Cdo 5484/2007, ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2777/2009, či ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2063/2009).
Vzhledem k tomu, že institut bezdůvodného obohacení směřuje k odčerpání prostředků od subjektu, který je získal některou ze skutkových podstat uvedených v ustanovení §451 a §454 obč. zák., odvozuje se výše plnění za užívání cizí věci (pozemku) bez právního důvodu od prospěchu, jenž získal obohacený, který je povinen vydat vše (nikoliv více), co sám získal (§451 odst. 1, §456 věta první a §458 odst. 1 obč. zák.). Za bezdůvodné obohacení tedy není možno považovat jakýkoliv prospěch, jehož by mohl teoreticky dosáhnout vlastník věci, nýbrž pouze ten prospěch, o nějž na jeho úkor obohacený buď zvýšil svůj majetkový stav anebo o nějž se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo.
Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99, ze dne 8. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 199/2007, či ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1321/2011), dále dovodila, že bezdůvodné obohacení vzniká i tomu, kdo svým jednáním dosáhl na úkor vlastníka postavení detentora jeho pozemku tím, že celý oplocený pozemek uzamkl a učinil jej přístupným pro sebe a svou potřebu, a to bez ohledu na to, nakolik intenzivně jej skutečně užíval (jakou plochu, jak často, případně kolikrát konkrétně se na něm zdržoval).
Jestliže v posuzované věci bylo zjištěno, že pozemek, jehož byl žalobce vlastníkem v rozhodné době, je oddělen v terénu, má jiné faktické využití (tvoří jej předzahrádka a zahrada), že mezi tímto pozemkem a pozemkem se nenachází plot, že na pozemek je přístup z ulice B. přes pozemek žalobce, že žalobci nic nebránilo v tom, aby pozemek užíval, a že žalovaná pozemek nikterak neužívala, a naopak provedeným dokazováním nebylo prokázáno, že by žalovaná dosáhla na úkor žalobce jakožto vlastníka pozemku postavení detentora tohoto jeho pozemku tím, že by tento pozemek uzamkla a učinila jej tak přístupným jen pro sebe a svou potřebu, pak je jednoznačné, že závěry uvedené v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99, a ze dne 8. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 199/2007, na danou věc nedopadají.
„Otázka hmotného práva“, jak ji formuloval žalobce, „které se dovolání týká a kterou je nutné vyřešit, zda v tomto případě tvoří samostatné věci, tj. stavba Ž., zastavěný pozemek a zahrada, obklopující rodinný dům se zastavěným pozemkem a obehnaná oplocením s bránou a brankou, které navíc, jak plyne z provedených důkazů, stavěl, opravoval a doplňoval (při dostavbě původního domu si žalovaná a její bratr rozdělili původní pozemek tak, aby navazoval na hranice nových domů) vlastník domu, jeden funkční celek s rodinným domem za situace, kdy na základě rozhodnutí vznikl stav, při kterém pozemky (zastavěný pozemek i zahradu) vlastní jiný subjekt než který vlastní rodinný dům“, z uvedených důvodů přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť pro posouzení dané věci nemá - za zjištěného skutkového stavu věci - žádný význam.
Stejně tak je tomu i ohledně námitek dovolatele, že „u rodinných domů je základem užívání stavba i přilehlé zahrady“ a že „zahrada, byť je samostatnou věcí, není primárně určena pro jiný účel, než je společné užívání s rodinným domem“.
Poukaz dovolatele na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1042/2002, a na rozsudky téhož soudu ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3073/2007, a ze dne 27. 11. 1996, sp. zn. 2 Cdon 854/96, je zcela nepřípadný, jelikož jde o skutkově i právně odlišné věci, a závěry v nich zaujaté se na danou věc nevztahují; v prvním z nich byla řešena otázka výkladu §3 odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve druhém otázka aplikace §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, a ve třetím otázka, zda došlo k „oživení“ původně derogovaných ustanovení §879c až §879e obč. zák.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v tomto řízení vznikly v souvislosti se zastoupením advokátem náklady za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) ve výši 3.900,- Kč [§7 bod 5., §8 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb.] a na náhradě hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 4.200,- Kč je žalobce povinen zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. února 2018
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu