ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.1608.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 1608/2017 -44
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 2. 2018 o dovolání obviněného L. H. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 9. 2017 sp. zn. 8 To 84/2017, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 20 T 10/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. H. odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 12. 7. 2017 sp. zn. 20 T 10/2017 uznal obviněného L. H. vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. a), písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že dne 18. 12. 2016 po 11:20 hodin v místě svého trvalého bydliště v obci V., okres Č. B., nejdříve napadl a vyhrožoval rodinným příslušníkům, což oznámila jeho matka M. H., na linku 158, a poté, co na místo přijela hlídka Obvodního oddělení Policie ČR H. n. V. ve složení V. H., a J. H., která byla oblečena ve služebních stejnokrojích s označením Policie, J. H. měl navíc reflexní bundu žluté barvy s černými doplňky a s reflexními stříbrnými pruhy, poté, co byl obviněný vyzván, aby svého jednání zanechal, této zákonné výzvy neuposlechl, nejdříve násadou od koštěte udeřil nejméně střední silou do oblasti úst proti němu důvodně zakročujícího policistu V. H. a způsobil mu tržnou ránu na spodním rtu s téměř kompletním odtržením sliznice a podslizniční vrstvy od výstelky dutiny ústní s obnažením skeletu dolní čelisti, v důsledku čehož proti němu zakročil za použití teleskopického obušku J. H., na což reagoval obviněný tím, že ho úmyslně bodl silou nejméně střední intenzity kuchyňským nožem o délce čepele 16 cm do oblasti břicha, v úmyslu ho usmrtit, když mu způsobil bodnořeznou ránu s prakticky shodnou délkou bodného kanálu pronikající 10. mezižebřím v přední podpažní čáře vlevo do dutiny břišní s téměř kompletním přetětím slezinné žíly, natětím slezinné tepny a horní hrany slinivky břišní na rozhraní těla a ocasu do hloubky asi 1 cm, zakrvácení dutiny břišní a šok z krvácení, přičemž při následném život zachraňujícím operačním výkonu bylo nutné odejmout slezinu, když bez včasné specializované chirurgické lékařské pomoci by došlo ke smrti poškozeného, poté proti němu zakročil V. H., kterého obviněný bodl stejným nožem nejméně střední silou do zadní části hrudníku vpravo, v úmyslu ho usmrtit, přičemž mu způsobil hluboké bodnořezné poranění pronikající 9. mezižebřím vpravo vzadu v lopatkové čáře do dutiny hrudní a do dolního laloku pravé plíce s následným rozsáhlým hemothoraxem pravé pohrudniční dutiny, přičemž poškozený V. H. na následky těchto zranění dne 20. 12. 2016 zemřel, když bezprostřední příčinou smrti byl otok mozku při jeho nedostatečném zásobení kyslíkem při zakrvácení dutiny hrudní v důsledku bodnořezného poranění pravé plíce.
Za to byl obviněnému podle §140 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání osmnácti let. Podle §56 odst. 1 písm. d), odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku soud obviněnému zároveň uložil protitoxikomanické ochranné léčení v ústavní formě.
Podle §101 odst. 1 písm. c), odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněnému zabráno:
- 46,7 g sušeného rostlinného materiálu konopí s obsahem 10,0% delta-9-THC,
- sportovní opakovací puška značky ČZ, ráže 4,45 mm,
- jednoranová vzduchová puška GAMO, typové označení SHADOW 1000-16J, CAL.5,5 (.22),
- vzduchová puška sovětské výroby typového označení „ ИЖ Jj – 22“, r áže 4,5 mm, amatérsky upravená na palnou zbraň ráže 6,8/18.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému stanovena povinnost zaplatit poškozeným:
- V. H., bytem Š., V., náhradu nemajetkové újmy ve výši 270 703 Kč,
- I. H., bytem Š., V., náhradu nemajetkové újmy ve výši 270 703 Kč,
- M. H., bytem Š., V., náhradu nemajetkové újmy ve výši 400 000 Kč,
- L. H., bytem Š., V., náhradu nemajetkové újmy ve výši 400 000 Kč,
všichni zastoupeni zmocněncem JUDr. Zdeňkem Drtinou, Ph.D., advokátem se sídlem Nám. Přemysla Otakara II. 30a, České Budějovice.
- Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra, se sídlem Kodaňská 1441/46, Praha 10, náhradu škody ve výši 416 909 Kč,
- Krajskému ředitelství Policie České republiky Jihočeského kraje, se sídlem Lannova tř. 193/26, České Budějovice, náhradu škody ve výši 2 377 Kč.
Citovaný rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním a na jeho podkladě Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 9. 2017 sp. zn. 8 To 84/2017 rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil, a to ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a ve výroku o ochranném léčení. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak odvolací soud znovu rozhodl tak, že obviněného L. H. pro výkon trestu odnětí svobody zařadil podle §56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku obviněnému uložil ochranné protitoxikomanické léčení v ambulantní formě. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Rozsudek soudu druhého stupně ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce dovoláním, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Jeho naplnění spatřuje ve dvou rovinách, a to v porušení §38 tr. zákoníku o přiměřenosti trestních sankcí a v neúplnosti skutkových zjištění.
Obviněný má především za to, že odvolací soud v rámci svého rozhodnutí přejal postoj soudu prvního stupně, co se týká porušování jednotlivých principů trestního řízení, a to v uložení zcela nepřiměřeného trestu odnětí svobody. Odůvodnění rozhodnutí v této souvislosti označil za nepřezkoumatelné.
Dále obviněný zmiňuje, že v takto závažném případě nebyl vyhotoven plánek místa činu, ani nebyl proveden důkaz rekonstrukcí činu či vyšetřovacím pokusem nebo prověrkou na místě samém. Podle něj se na rozhodování soudů prvních dvou stupňů odrazila i malá znalost soudců v oboru adiktologie. Neznalost tohoto oboru může mít zásadní dopad na posuzování toho, zda se například pachatelé zaviněně přivedli do stavu zmenšené příčetnosti či nepříčetnosti, byť z nedbalosti. Obviněný se domnívá, že současné výzkumy v tomto oboru jsou mnohem dál a musí vést k mnohem závažnějšímu zkoumání těchto jevů, než je běžná terénní psychiatrická a psychologická praxe.
Z odborné literatury poté uvádí diplomovou práci E. M. z 1. lékařské fakulty UK, jejíž poznatky naznačují, že znalecké posudky nemusí vždy a za všech okolností odpovídat konkrétní osobě i realitě, což může být způsobeno odstupem vyšetření od kritického dne. Mělo by tak být věnováno více pozornosti popisu projevů chování obviněného před skutkem. Příčina psychózy tak může být snadno zaměnitelná s akutní a přechodnou psychotickou poruchou. Proto bylo navrhováno ústavní zkoumání obviněného, aby bylo, ze všech v úvahu přicházejících možností uzavřeno, o jaký stav u obviněného skutečně šlo.
Obviněného zaráží odůvodnění odvolacího rozsudku ohledně toho, co vlastně zasahující policisté nemohli předpokládat. Především byli varováni rodinou o nezvládnutelné agresivitě obviněného, zasahovali v obytné místnosti a minimálně jeden z nich měl nataženou a odjištěnou zbraň. Proto nebyla od věci úvaha, že pokud by byl zákrok proveden řádně, nebylo eventuálně koho soudit. To svědčí o jisté povrchnosti úvah a přijetí toho, co v jednání obviněného spatřoval policejní orgán. V úvahu by při náležitém zjištění skutkového stavu mohlo přicházet v úvahu i použití §141 odst. 1 tr. zákoníku.
Dovolatel na základě výše uvedeného navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 9. 2017 sp. zn. 8 To 84/2017 i rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 7. 2017 sp. zn. 20 T 10/2017 a poté aby podle §265 l odst. 1, 3 tr. ř. věc přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích aby ji znovu projednal a rozhodl a to v jiném složení senátu.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu v dovolání lze úspěšně uplatnit jen v rámci dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tedy pouze jestli byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem. V daném případě odvolací soud uložený trest zmírnil, když zařadil obviněného do mírnějšího typu věznice. Není proto žádný důvod k rušení uloženého trestu mimo dovolací důvody, přičemž tvrzenému dovolacímu důvodu dovolání ani neodpovídá.
Obdobně je tomu, pokud obviněný uvádí, že učiněná skutková zjištění byla neúplná. Neúplnost obviněný spatřuje v absenci plánku místa činu, rekonstrukci činu, vyšetřovacího pokusu a prověrky výpovědi na místě. Obviněný ovšem neuvádí, jaké skutečnosti by měly být uvedenými důkazy prokázány. Zmiňované úkony se tak jeví spíš jen jako pouhé opožděné nápady, než jako promyšlené důkazní návrhy s jasnou představou, jaké skutečnosti by mohly být touto cestou prokázány nebo vyvráceny. Vzhledem k tomu, že obviněný nenavrhnul tyto důkazy u hlavního líčení a výslovně tak neučinil ani nikdy později, nelze je považovat za důkazy opomenuté ve smyslu judikatury Ústavního soudu.
Obviněný též nesouhlasí se závěry znalců a obsáhle podává své vlastní znalosti z oboru adiktologie. V rámci toho soudcům vyčítá, že nemají potřebné znalosti v tomto oboru. Závěry učiněné znalci nelze zpochybnit jinak, než cestou jiných znalců, i kdyby soudce takovéto znalosti měl. O opomenuté důkazy se nejedná, když další znalecké posudky nebyly výslovně obhajobou navrženy. Extrémní rozpor mezi znaleckými posudky a učiněným skutkovým zjištěním obviněný nenamítá, když jen obecně a neadresně nesouhlasí se závěry samotných znalců, mimo jiné i znalců navržených obhajobou. Také není zřejmé, co myslí obviněný návrhem na „ústavní zkoumání“. Obviněný mohl mít na mysli posudek ústavu podle §110 tr. ř. nebo pozorování ve zdravotnickém ústavu podle §116 odst. 2 a §117 tr. ř., avšak obviněný v průběhu celého trestního řízení žádný takový návrh výslovně neučinil.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Současně vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání i pro případ uvedený v §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud nejprve konstatoval, že dovolání obviněného proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 9. 2017 sp. zn. 8 To 84/2017 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněný obviněným je naplněn v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
V projednávaném případě obviněný s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl rozpor mezi popisem skutku a soudy použitou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně právně posoudily z hlediska jiných hmotněprávních skutečností. Shora uvedený dovolací důvod opřel výlučně o námitky vůči způsobu, jakým soudy obou stupňů hodnotily důkazy již provedené, především svědecké výpovědi zasahujících policistů a skutečnosti vyplývající ze znaleckých posudků zpracovaných pro účely předmětného řízení.
Z uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se obviněný podaným mimořádným opravným prostředkem domáhá (de facto) podstatného přehodnocení soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli na hmotněprávním základě. Jeho výše uvedené námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
O relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů by bylo možné – s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces – uvažovat pouze za předpokladu, že by tu byl extrémní rozpor mezi zjištěními soudů a provedenými důkazy (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zjištění soudů nemají žádnou vazbu na obsah provedených důkazů při žádném v úvahu přicházejícím logickém způsobu jejich hodnocení, či jinými slovy, jestliže skutková zjištění soudů jsou zřejmým opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci však nelze soudům v tomto ohledu cokoli vytknout. Naopak s ohledem na výsledky provedeného dokazování správně dospěly k závěru, že spáchání projednávaného skutku bylo obviněnému bez nejmenších pochybností prokázáno. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku provedenými důkazy velmi podrobně zabýval a zároveň náležitě vyložil a odůvodnil, jaké skutečnosti a z jakých důvodů vzal za prokázané (viz rozsáhlé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 32 až 38). V dané souvislosti je nutno poukázat rovněž na to, že vedle otázky věrohodnosti výpovědí zasahujících policistů a sousedů, soud věnoval zvýšenou pozornost také všem zpracovaným znaleckým posudkům, jejichž výklad byl podstatný pro případný závěr o vině obviněného (viz odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 32 až 34). Odvolací soud v rámci odvolacího přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) dospěl k závěru, že soud prvního stupně provedl veškeré dostupné důkazy a v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. je též řádně vyhodnotil. Při svém vlastním rozhodování pak z tohoto zjištěného skutkového stavu důvodně vycházel.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud dodává, že odvolací soud na straně 3 svého rozsudku jasně odůvodnil, proč nespatřuje důvod k provedení rekonstrukce činu či vyšetřovacího pokusu, přičemž ani samotný obviněný nenaznačil, jaké skutečnosti by tímto postupem měly být prokázány nebo vyvráceny. Otázka jednání, následku a příčinné souvislosti není žádným způsobem sporná, což vyplývá mj. i z výpovědi samotného obviněného. Ani Nejvyšší soud nevidí nejmenší potřebu provedení výše uvedených důkazních prostředků, když skutkový stav byl i tak zjištěn bez důvodných pochybností již soudem prvního stupně. Dokazování nemůže trvat neomezeně dlouhou dobu, jelikož tím by docházelo k rozmělňování důkazního řízení a k neúčelnému protahování trestního řízení samotného, i když skutkový stav byl již bez důvodných pochybností prokázán. V tomto případě se nejedná o opomenutí důležitých důkazů, kterých je potřeba k řádnému zjištění skutkového stavu věci.
Soudy obou stupňů vzaly v potaz veškeré znalecké posudky, ze kterých jasně vyplývá, že obviněný v době spáchání trestného činu jednal jako příčetný pachatel, byť byly jeho ovládací schopnosti sníženy nebo byly sníženy jeho rozpoznávací schopnosti, což ale nevylučuje jeho trestní odpovědnost. Námitka ohledně toho, že soudce by měl mít hluboké znalosti v oblasti adiktologie je poněkud nemístná. To, že není zapotřebí, aby měli soudci „dobrou znalost posledních poznatků“ v natolik specifickém oboru, jakým je adiktologie, je patrno například z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2016 sp. zn. III. ÚS 1414/16, z jehož odůvodnění je možno citovat: „Otázka nepříčetnosti je otázkou právní; její posouzení náleží orgánům činným v trestním řízení na základě skutečností vyplývajících z provedených důkazů. Co však je podstatné - a pro danou věc určující - je, že povaha této otázky vyžaduje, aby její posouzení bylo založeno na skutkovém podkladu, který představuje procesní uplatnění odborných znalostí z oboru psychiatrie ve formě předjímané v §105 odst. 1 a §116 tr. ř.; je tomu tak proto, že platí (a to vůbec), že soudu - z mnoha nepochybných důvodů - nepřísluší nahrazovat důkaz znaleckým posudkem "posouzením" vlastním, což na druhé straně není v kolizi s požadavkem, aby trestní soudce měl alespoň elementární znalosti těch disciplín, které se nejčastěji ve znalectví uplatňují, jako je kriminalistika, soudní lékařství, soudní psychiatrie a soudní psychologie (v odborné literatuře srov. Musil, J.: Hodnocení znaleckého posudku. Kriminalistika. roč. 2010, č. 3, dostupné z http://www.mvcr.cz/clanek/hodnoceni-znaleckeho-posudku.aspx ), a ani nezbavuje soudce odpovědnosti za vedení soudního řízení (viz Dwyer, D.: The Judicial Assessment of Expert Evidence. Cambridge, New York: Cambridge University Press, 2008, str. 197). Rovněž z hledisek ústavněprávních (vymezených výše k principům tzv. spravedlivého procesu) se uplatní závěr vyslovený Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 2. 4. 2001 sp. zn. 22 Cdo 1599/99, podle kterého posoudí-li soud sám skutečnosti, k nimž je třeba odborných znalostí, aniž ohledně těchto skutečností provedl znalecké dokazování, jde o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž není podstatné, že případně patřičnými odbornými znalostmi disponuje. Tomu neodporuje okolnost, že znalecký posudek zpravidla představuje jen jeden z pramenů (byť zásadní) pro vytvoření soudcovského přesvědčení o otázce příčetnosti, který musí být hodnocen v souvislosti se všemi ostatními zjištěnými skutečnostmi, jež jsou z tohoto hlediska relevantní (k tomu rozhodnutí č. 17/1979 Sb. rozh. tr., resp. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2010 sp. zn. 8 Tdo 1474/2009).“
Na tomto místě je k námitkám obviněného též třeba poznamenat, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3), který dovoláním napadená rozhodnutí odvolacího soudu a především pak rozsudek soudu prvního stupně splňují.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, není dána ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Nelze než konstatovat, že obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku neuplatnil jedinou námitku vztahující se k nesprávnému právnímu posouzení skutku či k jeho jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení. Veškerá jeho argumentace se soustředila výhradně na přiměřenost uloženého trestu odnětí svobody a nedostatečná skutková zjištění, což ale samo o sobě s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není akceptovatelné.
Je tomu proto, že námitky obviněného spočívají výlučně v tvrzení, že uložený nepodmíněný trest odnětí svobody je nepřiměřený, konkrétně pak „nepřiměřený a drakonický“. Jde tedy ve své podstatě o námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, které s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale pouze za podmínky, že obviněnému byl buď uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, anebo mu byl trest vyměřen mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoníku za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávně uloženém trestu, zejména pokud jde o nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §41 a §42 tr. zákoníku a v důsledku toho v uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ale ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2017 sp. zn. 11 Tdo 812/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015 sp. zn. 11 Tdo 489/2015). Systematickým výkladem ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. pak nelze než dojít k závěru, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v §265 odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud tedy oprávněná osoba hodlá podat dovolací námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, může je uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního zákonného dovolacího důvodu a nikoli prostřednictvím jiného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho alternativ, tedy, že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Na tomto místě je nutno konstatovat, že v případě obviněného nedošlo k uložení trestu odnětí svobody, který by byl v rozporu s kterýmkoli z uvedených zákonných kritérií.
Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založen dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je pak možno, pokud jde o výrok o trestu, pokládat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované ve Sbírce rozh. tr., sešit č. 4/2003, pod č. 22). Takové námitky ale obviněný nevznesl, když k jejich uplatnění ani neměl zjevně žádný důvod.
Nejvyšší soud tak v daném případě neshledal důvody, které by opodstatňovaly jakýkoli zásah do výroku o trestu. Vzhledem k dlouholeté tendenci extenze přezkumu soudních rozhodnutí dovolacím soudem pod soustavným tlakem na rozšiřování rozsahu dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř. směřujících k povinnosti přezkoumávat i další otázky nepodřaditelné pod taxativně vymezené dovolací důvody, nelze výše uvedené závěry k rozsahu přezkumu výroku o trestu vnímat absolutně. Zde je ale třeba zdůraznit, že k zásahu Nejvyššího soudu do výroku o uloženém trestu, resp. do otázky jeho přiměřenosti, lze přistoupit pouze a výhradně v krajních případech, kdy je zcela zřejmá (extrémní) nepřiměřenost trestu mající rozměr libovůle soudů při ukládání trestu. Tedy např. za situace, kdy soudy uloží trest, aniž by jej jakkoliv odůvodnily, nebo by nebylo z jejich rozhodnutí seznatelné, na základě jakých konkrétních skutečností bylo přistoupeno k uložení konkrétního trestu apod. V takovém případě by Nejvyšší soud nemohl pouze z důvodu absence dovolacího důvodu k přezkumu dané problematiky rezignovat na svou povinnost přezkumu rozhodnutí, z kterého je patrná nezákonnost a porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces. Pokud však soudy, jako v posuzovaném případě obviněného L. H., podrobně rozvedly skutečnosti, které opodstatňovaly uložení sankce, byť z pohledu obviněného nepřiměřené, nelze přistoupit k přezkumu a následné kasaci rozhodnutí pouze z toho důvodu, že dovolací soud by případně mohl vnímat tento trest jako přísnější, neboť by tím došlo k zásahu do rozhodovací činnosti soudů nižších stupňů, ke kterému není dovolací soud v takové situaci oprávněn. V opačném případě by se dokonce mohlo jednat o svévůli dovolacího soudu, který by zasahoval do výroku o trestu i za situace, kdy soudy náležitě a podrobně odůvodnily druh a výměru trestu a v podstatě by je nebylo možno zavázat právním názorem, jenž by naznačil pochybení, které ve svém postupu při ukládání trestu učinily (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2017 sp. zn. 11 Tdo 812/2017).
Ze shora uvedeného pak vyplývá i závěr Nejvyššího soudu, podle kterého za situace, kdy argumentace obviněného obsažená v textu posuzovaného dovolání směřuje výlučně proti „nepřiměřené tvrdosti“ uloženého trestu odnětí svobody, spatřované v jeho výměře [aniž by z ní současně bylo možné dovodit námitky ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], není naplněn žádný z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. a s ohledem na uložený trest ani podle §265b odst. 2 tr. ř. Platí totiž, že obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., a nestačí jen formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nad rámec toho pak Nejvyšší soud poznamenává, že se zcela ztotožňuje s výší uloženého trestu soudem prvního stupně. Trest se rozhodně nejeví jako nepřiměřeně přísný. Obviněný svým jednáním naplnil dva zákonné znaky kvalifikované skutkové podstaty zločinu vraždy. V takových případech je možno uvažovat i o uložení výjimečného trestu, k čemuž v tomto konkrétním případě nedošlo. Soud zde správně přihlédl k nízkému věku obviněného a k jeho stavu zmenšené příčetnosti. To ale nevylučuje jeho trestní odpovědnost, což vyplývá i z toho, že soud obviněnému neuložil ani maximální možný trest, který podle sazby uvedené v §140 odst. 3 tr. zákoníku přichází v úvahu. Na druhou stranu jde k tíži obviněného, že během celého trestního řízení žádným významným způsobem neprojevil opravdovou lítost nad spáchaným činem a projevovala se u něj snaha svalit odpovědnost na někoho jiného. V takovém případě není možno uložit trest na samé dolní hranici trestní sazby, jak správně vyložil i soud prvního stupně. Odvolací soud navíc obviněnému zmírnil způsob výkonu uloženého trestu odnětí svobody i způsob výkonu ochranného léčení, což se jeví k věku obviněného a k dosavadnímu způsobu jeho výchovy jako zcela vhodné řešení, a to i v závislosti na závěrech vycházejících ze znaleckých posudků.
Ze všech výše uvedených poznatků a závěrů učiněných dovolacím soudem tak lze konstatovat, že druh i výše uloženého trestu obviněnému odpovídá kritériím uvedeným v §37 až §39 tr. zákoníku, a nemůže se tak v žádném případě jednat o extrémní nesoulad mezi výší uloženého trestu a učiněnými skutkovými zjištěními.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného L. H. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jelikož se svým pojetím dovolání v rozsahu namítaného nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení ocitl mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 2. 2018
JUDr. František Hrabec
předseda senátu