ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.17.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 17/2018 -21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 2. 2018 o dovolání obviněného I. W. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 8. 2017, sp. zn. 5 To 241/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 3 T 121/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 3 T 121/2016, byl obviněný I. W. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku. Uvedeného trestného činu se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že:
ačkoliv rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2014, č. j. 91 T 158/2014-56, který nabyl právní moci dne 18. 2. 2015, byl pro přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 30-ti denních sazeb po 800 Kč, tj. celkem 24.000 Kč a k trestu zákazu činnosti řízení všech motorových vozidel na dobu v trvání 24 měsíců, přičemž usnesením ze dne 5. 10. 2015, č. j. 91 T 158/2014-114, které nabylo právní moci dne 20. 10. 2015, bylo podle §90 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně upuštěno od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti na zkušební dobu v trvání 20-ti měsíců,
dne 23. 5. 2016 v 19.10 hod. po předchozím požití alkoholických nápojů, řídil po silnici III/36056, ve směru jízdy od obce O. k obci R., osobní motorové vozidlo tov. zn. Citroen Xsara Picasso, přičemž v km 3,691 při projíždění levotočivé zatáčky nezvládl řízení, dostal s vozidlem smyk, který nevyrovnal a vyjel vpravo mimo komunikaci, kde s vozidlem v silničním příkopu narazil do stromu, přičemž utrpěl zranění, po nehodě byl podroben dechové zkoušce na alkohol přístrojem Dräger s pozitivním výsledkem, převezen k lékařskému ošetření a odběru krve do fakultní nemocnice Brno, Jihlavská 20, kdy plynovou chromatografií bylo zjištěno, že hladina alkoholu v jeho krvi v době odběru dne 23. 5. 2016 v 20.30 hod. činila 1,11g/kg.
Za uvedený přečin uložil Okresní soud v Třebíči obviněnému podle §274 odst. 2 tr. zákoníku za použití §53 odst. 2 tr. zákoníku a §62 odst. 1 tr. zákoníku a §63 odst. 1 tr. zákoníku trest obecně prospěšných prací ve výměře 280 hodin. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku dále obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 36 měsíců.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost nahradit poškozené Krajské správě a údržbě silnic Vysočiny, příspěvkové organizaci, se sídlem Kosovská 1122/16, Jihlava, IČ: 00090450, škodu ve výši 2.076 Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči podal státní zástupce odvolání směřující do výroku o uložených trestech v neprospěch obviněného. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. 8. 2017, sp. zn. 5 To 241/2017, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o uloženém trestu obecně prospěšných prací. Podle §259 odst. 3, 4 tr. ř. sám nově rozhodl tak, že obviněnému uložil podle §274 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku pro výkon uloženého trestu obviněného zařadil do věznice s dozorem.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 8. 2017, sp. zn. 5 To 241/2017, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
Obviněný především namítá, že rozhodnutí soudu druhého stupně se nevypořádalo s argumentací soudu prvního stupně. Uvádí, že odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně je na hranici přezkoumatelnosti, přičemž argumenty, které použil pro zdůvodnění uložení nepodmíněného trestu, jsou v rozporu s ustanovením §55 odst. 2 tr. zákoníku, které upravuje podmínky uložení nepodmíněného trestu. Jedná se o předpoklad, že vzhledem k osobě pachatele by uložení jiného trestu než trestu odnětí svobody zjevně nevedlo k tomu, aby pachatel vedl řádný život. Soud druhého stupně nijak neodůvodnil, proč jeho osoba nezbytně vyžaduje uložení trestu odnětí svobody spojeného s přímým výkonem. Použité argumenty soudu druhého stupně jsou v rozporu s principem rovnosti, neboť soudy v řadě případů, kdy byly způsobeny mnohamilionové škody či došlo i ke ztrátám na životech, volily jiné druhy trestu než trest nepodmíněný. Poukazuje i na skutečnost, že se mu v meziobdobí podařilo získat finanční prostředky na úhradu peněžitého trestu.
Dovolatel dále uvádí, že si je vědom několika rozhodnutí Nejvyššího soudu, z nichž vyplývá, že výrok o trestu lze zásadně napadnout prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a že je mu znám výklad tohoto dovolacího důvodu. Zdůrazňuje ovšem, že Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí připustil prolomení shora uvedené zásady, viz např. rozhodnutí 8 Tdo 246/2015, a to za situace, kdy výrok soudu druhého stupně je ve výroku o trestu rozhodnutím překvapivým, čímž bylo dovozeno, že postup soudu druhého stupně byl v rozporu s právem na spravedlivý proces. O takový případ se podle obviněného v dané věci jedná, neboť vzhledem k obsahu odvolání státního zástupce a skutečnosti, že soud druhého stupně neprovedl v rámci odvolacího řízení žádné nové důkazy, je možno jeho rozhodnutí považovat za překvapivé. Současně v tomto směru odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 1980/13. Obviněný rovněž poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, podle něhož v případě zjištění, že mezi zjištěnými skutkovými zjištěními a právními závěry existuje extrémní rozpor, zakládá to dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V doplňku dovolání ze dne 3. 12. 2017 (učiněného v dovolací lhůtě) zdůrazňuje, že překvapivost rozhodnutí dovozuje z porušení práva na spravedlivý proces, které je součástí pojmu „extrémní nesoulad“ chápaného Nejvyšším soudem a Ústavním soudem jako dovolací důvod. Současně namítá, že k věci byl vyslechnut pouze v rámci přípravného řízení, kdy u hlavního líčení a veřejného zasedání svoji neúčast omluvil zdravotními důvody, takže veřejné zasedání bylo konáno v jeho nepřítomnosti a soudy nezjišťovaly jeho zdravotní stav ani majetkové poměry.
Poukazuje i na skutečnost, že trestním příkazem mu byl uložen peněžitý trest, přičemž si podal odpor a následně mu byl rozsudkem uložen trest obecně prospěšných prací, proti kterému podal odvolání státní zástupce, jenž chtěl uložení peněžitého trestu. Soud druhého stupně mu uložil nepodmíněný trest, aniž by se zabýval tím, zda podané odvolání bylo obsahově podáno v jeho neprospěch či prospěch. Státní zástupce navrhoval uložení toliko peněžitého trestu, což je podle systematického zařazení tohoto trestu v trestním zákoníku, trest mírnější než trest obecně prospěšných prací. Podle dovolatele vzhledem ke konkrétnímu obsahu podaného odvolání bylo třeba odvolání státního zástupce posoudit jako odvolání podané v jeho prospěch a za této situace soud druhého stupně, který mu uložil nepodmíněný trest, jednal v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peus a v konečném důsledku také s právem na spravedlivý proces.
V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby mu byl podle §265h odst. 3 tr. ř. odložen výkon trestu odnětí svobody a podle §265k odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. 8. 2017, sp. zn. 5 To 241/2017 a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 1 NZO 1209/2017, uvedl, jaké obviněný uplatnil dovolací důvody a v jakých konkrétních skutečnostech jejich naplnění spatřuje. Zdůrazňuje, že obviněný fakticky brojí proti uloženému trestu odnětí svobody. V tomto směru ovšem konstatuje, že námitky vůči uloženému trestu a výměře uloženého trestu lze s výjimkou trestu na doživotí úspěšně uplatnit jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když předpokladem naplnění tohoto dovolacího důvodu je skutečnost, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo trest mimo zákonnou trestní sazbu stanovenou zákonem za předmětný trestný čin. Pochybení soudu spočívající zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií podle §39 až §42 tr. zákoníku, nelze prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu, ale ani žádného jiného namítat. Jiná pochybení týkající se uloženého trestu, jež mohou naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mohou spočívat v porušení hmotného práva, např. v tom, že nebyl uložen souhrnný trest, ačkoliv měl být uložen. O takový případ se ve věci nejedná.
Ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2866/07. Následně státní zástupce konstatuje, že u obviněného nebyl naplněn žádný ze zvolených dovolacích důvodů. Nad rámec tohoto závěru pak zdůrazňuje, že obviněnému byl uložen trest při samé spodní hranici zákonné trestní sazby stanovené §274 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud obviněný napadá kvalitu odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně z hlediska možnosti dovodit naplnění podmínek §55 odst. 2 tr. zákoníku, tak připouští, že odůvodnění by mohlo být pečlivější, kdy ovšem z tohoto je přesto patrno, jakými úvahami se soud řídil při ukládání nepodmíněného trestu. Navíc samotný obviněný nenamítá, že by rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné, hovoří toliko o hranicích přezkoumatelnosti. V tomto směru pak státní zástupce odkazuje na ustanovení §265a odst. 4 tr. ř., podle něhož dovolání jen proti důvodům rozhodnutí je nepřípustné. Poukazuje i na skutečnost, že ve věci nedošlo k porušení principu rovnosti občanů před zákonem, když obviněný je speciálním recidivistou, přičemž uložení nepodmíněného trestu za takové situace je zcela běžnou sankcí, což muselo být obviněnému jako právníkovi známo.
V závěru podaného vyjádření navrhl, aby podané dovolání bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska vyjádřil souhlas podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být dán ve dvou alternativách spočívajících v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu domácího vězení, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu a trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice (včetně nesprávného užití §58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody).
Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Podstata dovolací argumentace ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívá v námitce, že rozhodnutí soudu druhého stupně bylo tzv. překvapivým rozhodnutím. Lze konstatovat, že ve smyslu judikatury Ústavního soudu může tzv. překvapivé rozhodnutí porušovat právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy a tím zakládat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (blíže viz rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 251/04, ze dne 24. 2. 2005). Za překvapivé rozhodnutí ve smyslu judikatury Ústavního soudu se považuje takové rozhodnutí, které nebylo možné na základě zjištěného skutkového stavu předvídat (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04). Jde o takové rozhodnutí, jehož skutkové či právní závěry jsou do té míry odlišné, že účastník řízení vzhledem k dosavadnímu průběhu projednávání věci nemohl takové rozhodnutí předpokládat (nemohl ho anticipovat) a v důsledku toho vůči němu nemohl uplatnit nezbytnou obhajobu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 8. 1999, sp. zn. IV. ÚS 544/98, shodně též nález Ústavního soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. III. ÚS 93/99, nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 2669/09). Proto lze připustit, že námitka byla uplatněná právně relevantním způsobem, ovšem jedná se o námitku zjevně neopodstatněnou.
Z pohledu námitek obviněného je možno uvést následující. Obviněný tzv. překvapivost rozhodnutí soudu druhého stupně v podstatě dovozuje ze skutečnosti, že soud druhého stupně z podnětu odvolání státního zástupce, jež bylo podle jeho přesvědčení podáno v jeho prospěch a směřovalo do výroku o uloženém trestu, mu uložil nepodmíněný trest odnětí svobody, ačkoliv státní zástupce nepožadoval takový druh trestu, požadoval trest alternativní, konkrétně peněžitý trest. V tomto směru je třeba konstatovat, že o tzv. překvapivé rozhodnutí jde tehdy, jestliže postup rozhodujících soudů nese znaky libovůle, tj. v případech, kdy se soud druhého stupně odchýlí od hodnocení důkazů soudem prvního stupně a tyto důkazy hodnotí jinak, aniž by je sám zopakoval nebo doplnil, tedy pokud se odvolací soud odchýlí od skutkových zjištění, jaká učinil soud prvého stupně na základě před ním bezprostředně provedených důkazů a od právních závěrů z těchto důkazů vycházejících, a rozhoduje tak sám bez dokazování, aniž by stěžovateli umožnil se k nově nastolenému meritu věci vyjádřit, odepře tím stěžovateli právo na spravedlivý proces, jehož součástí je i právo na obhajobu, neboť takové rozhodnutí je možno označit za překvapivé a nepředvídatelné [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 173/06 ze dne 3. 10. 2006 (N 176/43 SbNU 23), sp. zn. I. ÚS 2669/09 ze dne 25. 11. 2009 (N 246/55 SbNU 367), sp. zn. III. ÚS 1980/13 ze dne 9. 1. 2014 (N 1/72 SbNU 23)]. Všem případům řešeným nálezy Ústavního soudu je společné, že účastníku řízení je takovým postupem odňata možnost reagovat na změněnou situaci a též není dodržena zásada dvojinstančnosti řízení, která zaručuje, aby skutková a právní zjištění soudu byla podrobena přezkumu soudem vyššího stupně. Jedná se ovšem o případ, kdy se soud druhého stupně odchýlí od skutkových závěrů a právních závěrů soudu prvního stupně.
V předmětné věci se soud druhého stupně na rozdíl od případů řešených poukazovanými nálezy Ústavního soudu neodchýlil od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a neměnil ani užitou právní kvalifikaci, přičemž své rozhodnutí neopřel ani o skutečnosti, které by byly obviněnému neznámé. Soud druhého stupně zjištěné okolnosti, že obviněný se dopustil stejné trestné činnosti opakovaně a ve kvalifikované skutkové podstatě, pouze vyhodnotil tak, že již neumožňují podmíněný odklad výkonu trestu. Z uvedeného vyplývá, že nejde o situaci, kdy by soud druhého stupně přesáhl meze své pravomoci vymezené ustanovením §259 odst. 3 tr. ř., které odvolacímu soudu umožňuje rozhodnout sám rozsudkem ve věci, je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn, a kdy by zcela nepředvídatelně zaujal odlišný právní názor. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že soud druhého stupně není povinen a ani oprávněn upozornit obviněného na to, že zvažuje možnost uložení nepodmíněného trestu, ačkoliv státní zástupce požadoval uložení alternativního trestu, konkrétně peněžitého trestu a vyššího trestu zákazu činnosti místo uloženého trestu obecně prospěšných prací a zákazu činnosti. Rozhodující je skutečnost, že státním zástupcem bylo podáno odvolání do trestu v neprospěch obviněného (§247 odst. 1 tr. ř.), když tato skutečnost umožňuje soudu druhého stupně, jsou-li pro to dány zákonné podmínky, rozhodnout v neprospěch obviněného v intencích ustanovení §259 odst. 4 tr. ř, aniž by soud druhého stupně byl vázán druhem a výší trestu jaký požaduje státní zástupce uložit (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 4 Tdo 1018/2015). Pokud zákon umožnuje, aby soud druhého stupně mohl změnit rozhodnutí v neprospěch obviněného za splnění zákonem stanovených podmínek, stěží lze obecně namítat překvapivost, případně možnou nepříznivou nepředvídatelnost rozhodnutí (blíže viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. II. ÚS 674/16). Obdobně platí, že v případě odvolání obviněného do trestu není soud druhého stupně limitován tím, jaký druh trestu požaduje obviněný uložit, jeho rozhodování je toliko omezeno zásadou zákazu reformationis in peius při nedostatku odvolání státního zástupce v neprospěch obviněného.
Lze tedy uzavřít, že v dané věci se nejedná o překvapivé rozhodnutí, jímž by došlo k ústavněprávně nepřijatelnému omezení možností obhajoby. Odkazy obviněného na rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu jsou nepřípadné, když v těchto rozhodnutích je řešena situace, kdy soud druhého stupně změnil v rámci odvolacího řízení skutkové závěry a právní závěry soudu prvního stupně, aniž by doplnil dokazování. O takovou situaci se nejedná, když soud druhého stupně v předmětné věci vycházel ze skutkového stavu a právní kvalifikace soudu prvního stupně.
Pokud obviněný v souvislosti s námitkou tzv. překvapivého rozhodnutí zpochybňuje, že odvolání státního zástupce bylo podáno v jeho neprospěch, a že tedy byla porušena zásada reformationis in peius, lze uvést následující. Námitka porušení zásady reformationis in peius je obecně v konstantní judikatuře Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí 5 Tdo 892/2005, 7 Tdo 319/2010, 8 Tdo 97/2012, 4 Tdo 570/2013, 8 Tdo 433/2014 a další) považována za námitku naplňující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naznačený závěr vychází z rozhodnutí Ústavního soudu (např. II. ÚS 304/04, III. ÚS 2306/07), podle kterých se nemůže dovolací soud odmítnout zabývat námitkou porušení principu zákazu reformationis in peius z důvodu, že tuto nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů, neboť nemůže omezovat svůj přezkum odmítnutím zabývat se námitkou porušení některé z esenciálních zásad spravedlivého procesu. Nerespektování zákazu reformationis in peius v oblasti základů trestní odpovědnosti může věc posunout do ústavněprávní roviny, neboť může zhoršit procesní postavení obviněného, a to jen v důsledku využití odvolacího práva, čímž dojde k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a porušení čl. 8 odst. 2 Listiny.
V dané věci státní zástupce v podaném odvolání výslovně v souladu s ustanovením §249 odst. 2 tr. ř. uvedl, že podává odvolání do trestu v neprospěch obviněného. Z obsahu podaného odvolání státního zástupce je zřejmé, že požadoval, aby obviněnému byl místo trestu obecně prospěšných prací uložen peněžitý trest a trest zákazu činnosti ve vyšší výměře, než jaký byl obviněnému uložen soudem prvního stupně. Platí, že při posuzování, který z uložených trestů je přísnější, je třeba zohledňovat i osobu obviněného, jak vnímá dopady uloženého trestu. Ze systematiky druhů trestů uvedených v §52 odst. 1 tr. zákoníku [§55 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku] vyplývá, že trest obecně prospěšných prací je zařazen před peněžitý trest [§55 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku]. Z tohoto zařazení nelze bez dalšího dovodit, že by obecně bez dalšího bylo možné pokládat trest obecně prospěšných prací za přísnější trest než peněžitý trest (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 4 Tz 125/2003). Ovšem při porovnání možnosti nařízení náhradních trestů za trest obecně prospěšných prací a peněžitý trest a možnosti uložení trestu obecně prospěšných prací vedle trestu odnětí svobody a vedle peněžitého trestu je možno dovodit, že požadovaný peněžitý trest je mírnější než trest obecně prospěšných prací. Přes tento naznačený závěr nelze dovodit, že by odvolání státního zástupce bylo fakticky podáno ve prospěch obviněného. Nelze totiž pominout, že státní zástupce zároveň v podaném odvolání požadoval uložení přísnějšího trestu zákazu činnosti, konkrétně v polovině zákonné trestní sazby (tj. ve výměře 5,5 roku). Lze tedy uzavřít, že odvolání státního zástupce bylo skutečně podáno v neprospěch obviněného. Proto lze považovat uplatněnou námitku za zjevně neopodstatněnou.
Rovněž argumentace obviněného, že nikdy nebyl k věci před soudy vyslechnut, je nepřípadná a nenaplňuje zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ze spisového materiálu je totiž zřejmé, že v rámci přípravného řízení byla dána obviněnému možnost se k věci vyjádřit, když sice odmítl vypovídat, ovšem vyjádřil se ke svým osobním poměrům (rodinný vztah, počet vyživovaných osob, příjem). Ve věci byl v přípravném řízení vyžádán výpis z rejstříku trestů, výpis z evidenční karty řidiče a zjišťováno, zda obviněný byl postižen pro přestupek. Následně soud prvního stupně opakovaně ve věci nařídil hlavní líčení, když obviněný se řádně omluvil zdravotními důvody a předložil příslušné lékařské zprávy, přičemž v případě hlavního líčení konaného dne 28. 3. 2017 výslovně požádal o konání v jeho nepřítomnosti a v řízení byl zastupován obhájcem, který prezentoval jeho postoj k případnému uložení peněžitého trestu, přičemž výslovně navrhl uložení trestu obecně prospěšných prací. V dané věci je třeba zdůraznit, že pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného byly splněny zákonné podmínky podle §202 odst. 2 tr. ř. Obviněnému a jeho obhájci pak bylo doručeno odvolání státního zástupce. Obviněný byl o konání veřejného zasedání o podaném odvolání toliko vyrozuměn, nebyl předvolán, takže soud druhého stupně mohl konat veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti. Obviněný opětovně výslovně požádal o konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, přičemž se k odvolání státního zástupce vyjádřil, doložil listinné důkazy dokladující jeho majetkové poměry a zdravotní stav. Lze uzavřít, že soud druhého stupně měl dostatek podkladů pro rozhodnutí ve věci, když navíc je třeba zdůraznit, že soud vycházel při rozhodování o trestu z podkladů, které byly opatřeny v předchozích stadiích řízení a byly známy soudu prvního stupně a tudíž i obviněnému a jeho obhájci. Proto v postupu soudu druhého stupně, který rozhodl ve věci v nepřítomnosti obviněného nelze spatřovat porušení práva na spravedlivý proces.
Ohledně námitek obviněného spočívajících v tom, že rozhodnutí soudu druhého stupně je na hranici přezkoumatelnosti, je třeba uvést, že obviněný zpochybňuje odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně. Takto uplatněné námitky nenamítají nesprávné právní hodnocení nebo jiné nesprávně hmotněprávní posouzení, obviněný pouze namítá nesprávné odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně. Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že dovoláním lze napadnout jen výroky určitého rozhodnutí, nikoliv jeho odůvodnění. Důvody dovolání (§265b tr. ř.) totiž musí mít podklad výlučně ve výrokové části příslušného rozhodnutí, popřípadě v postupu soudu, který předcházel vydání napadeného rozhodnutí, nikoli jen v samotném odůvodnění vydaného rozhodnutí (blíže viz Šámal P. a kol, Trestní řád, 7. vydání, nakladatelství C. H. BECK, Praha, str. 3147). Jestliže by obviněný spatřoval naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. popř. podle písm. h) tr. ř. pouze v odůvodnění výroku o uloženém trestu, zakládalo by to důvod odmítnutí podaného dovolání jako nepřípustného podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. bez ohledu na skutečnost, zda je odůvodnění rozhodnutí nesprávné, neúplné nebo jinak vadné.
Bez ohledu na shora naznačené závěry je třeba uvést, že soud druhého stupně, byť stručněji, odůvodnil, z jakých důvodů dospěl k závěru, že obviněnému je třeba uložit nepodmíněný trest odnětí svobody. Soud poukazuje na skutečnost, že pro uložení peněžitého trestu nejsou splněny zákonné podmínky, což je i v souladu s vyjádřením obviněného k podanému odvolání a jím předloženými listinnými důkazy. Soud pak výslovně odkazuje na osobu obviněného, který nesplňuje podmínky pro uložení výchovného trestu s tím, že osoba obviněného a ochrana společnosti nezbytně vyžaduje uložení trestu odnětí svobody spojeného s přímým výkonem (viz str. 3 rozsudku soudu druhého stupně).
Pokud obviněný dále poukazuje na porušení ustanovení §55 odst. 2 tr. zákoníku při ukládání trestu, tak přestože to obviněný výslovně neuvádí, lze se domnívat, že ve vztahu k této argumentaci uplatňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jak již bylo naznačeno, uvedený dovolací důvod je dán v případě, že byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 a násl. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (viz blíže rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr., rozhodnutí III. ÚS 2866/07). Z uvedeného je tedy nepochybné, že uplatněnou argumentaci nelze pod uvedený dovolací důvod, ale ani žádný jiný podřadit. Přesto je možno konstatovat následující. Ustanovení §55 odst. 2 první věta tr. zákoníku stanoví, že za trestné činy, u nichž horní hranice trestní sazby odnětí svobody nepřevyšuje pět let, lze uložit nepodmíněný trest odnětí svobody jen za podmínky, že by vzhledem k osobě pachatele uložení jiného trestu zjevně nevedlo k tomu, aby pachatel vedl řádný život. Otázka, zda osoba pachatele odůvodňuje či neodůvodňuje uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je otázkou přiměřenosti trestu a nachází se tudíž mimo meze nejen dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. h) tr. ř., ale i jakéhokoliv jiného z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. (k tomu shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 7 Tdo 751/2012, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 8 Tdo 524/2013, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1072/2016). Jinak řečeno, ustanovení §55 odst. 2 tr. zákoníku představuje toliko výkladové pravidlo, jehož neodůvodnění nemá za následek naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Vzhledem ke shora uvedenému lze mít za to, že obviněný uplatnil takové dovolací námitky, které lze z části podřadit pod zvolené dovolací důvody, kdy ovšem v části tyto byly zřejmě neopodstatněné.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Nejvyšší soud v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, a proto rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. dle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
O návrhu podle §265h odst. 3 tr. ř., jenž podal předseda senátu soudu prvního stupně, bylo rozhodnuto samostatným rozhodnutím dne 22. 11. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1450/2017.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 2. 2018
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu
Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová