ECLI:CZ:NS:2018:5.TDO.165.2017.1
sp. zn. 5 Tdo 165/2017-71
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 5. 2018 o dovolání obviněného R. V. , proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 11. 2016, č. j. 10 To 244/2016-4897, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 1 T 81/2013, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se z podnětu dovolání obviněného R. V. zrušuje rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 11. 2016, č. j. 10 To 244/2016-4897.
Podle §265k odst. 2 věty druhé tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Hradci Králové přikazuje , aby věc v rozsahu zrušení znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 21. 6. 2016, č. j. 1 T 81/2013-4830 (dále též jen „rozsudek nalézacího soudu“), byl obviněný R. V. uznán vinným, že dne 24. 10. 2008 v Hradci Králové, aniž by si předem opatřil souhlas dozorčí rady, podepsal jako předseda představenstva akciové společnosti Zdravotnický holding Královéhradeckého kraje, a. s., IČ: 25997556, se sídlem Pospíšilova 365, 500 03 Hradec Králové (dále jen „ZHKHK“ nebo též jen „zdravotnický holding“), smlouvu o dílo se společností PURO-KLIMA, a. s., IČ: 00149331, se sídlem Štěchovická 2266/2, 100 00 Praha 10 (dále jen „PURO-KLIMA“), na „Rozšíření vybavení a propojení RDG pracovišť nemocnic ZHKHK“, v celkové hodnotě 117 975 438 Kč (dále též jen „smlouva o dílo“), kterážto vzešla jako vítěz výběrového řízení jednacího bez uveřejnění o jediném účastníkovi, přičemž souhlas dozorčí rady akciové společnosti vyplývá ze stanov ZHKHK a je obligatorně vyžadovaný podle §193 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, platného do 31. 12. 2013 (dále též jen „obchodní zákoník“), když po podpisu smlouvy o dílo tak ZHKHK nabyl majetek v hodnotě 117 975 438 Kč, jehož maximální cena obvyklá na trhu v dané době činila v rozpětí od 99 412 000 Kč do 101 473 000 Kč a zároveň mu byla známa výroční zpráva ZHKHK za rok 2007, kde účetní uzávěrkou (správně „závěrkou“) zjištěný vlastní kapitál za rok 2007 činil 129 180 000 Kč, přičemž s ohledem na celkový finanční rozsah dodávky nedostatečným způsobem ověřil přiměřenost ceny díla, čímž způsobil zdravotnickému holdingu škodu minimálně ve výši 16 502 438 Kč, tedy z vědomé nedbalosti jinému způsobil škodu velkého rozsahu tím, že porušil podle zákona mu uloženou důležitou povinnost při správě cizího majetku, čímž spáchal trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255a odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zákon“). Za tento trestný čin byl podle §255a odst. 2 tr. zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, výkon tohoto trestu mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle §49 odst. 1 tr. zákona mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu všech obchodních korporací na dobu pěti let. Podle §229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. ř.“), byl poškozený zdravotnický holding odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Krajský soud v Hradci Králové projednal odvolání obviněného R. V., odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Hradci Králové a odvolání zdravotnického holdingu a rozhodl o nich rozsudkem ze dne 10. 11. 2016, č. j. 10 To 244/2016-4897 (dále též jen „rozsudek odvolacího soudu“), tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. obviněného nově uznal vinným tím, že dne 24. 10. 2008 v H. K., aniž by si předem opatřil souhlas dozorčí rady, podepsal jako předseda představenstva akciové společnosti zdravotnický holding, smlouvu o dílo se společností PURO-KLIMA, na „Rozšířeni vybavení a propojení RDG pracovišť nemocnic zdravotnického holdingu“, v celkové hodnotě 117 975 438 Kč, kterážto vzešla jako vítěz výběrového řízení jednacího bez uveřejnění o jediném účastníkovi, přičemž souhlas dozorčí rady akciové společnosti vyplývá ze stanov zdravotnického holdingu, a je obligatorně vyžadovaný podle §193 odst. 2 obchodního zákoníku, když po podpisu smlouvy o dílo tak zdravotnický holding nabyl majetek v hodnotě 117 975 438 Kč a zároveň mu byla známa výroční zpráva zdravotnického holdingu za rok 2007, kde účetní uzávěrkou (správně „závěrkou“) zjištěný vlastní kapitál za rok 2007 činil 129 180 000 Kč, přičemž s ohledem na celkový finanční rozsah dodávky nedostatečným způsobem ověřil přiměřenost ceny díla, čímž způsobil zdravotnickému holdingu škodu ve výši nejméně 16 502 438 Kč, tedy z hrubé nedbalosti porušil podle zákona mu uloženou důležitou povinnost při správně cizího majetku a způsobil takovým činem škodu velkého rozsahu, tím spáchal přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle §221 odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“). Za tento přečin byl odsouzen podle §221 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Vedle toho byl obviněnému podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena kolektivního statutárního orgánu obchodních korporací a družstev na dobu 4 let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený zdravotnický holding odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Pro úplnost je třeba uvést, že výše uvedeným rozsudkům soudů nižších stupňů předcházel rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 15. 10. 2015, č. j. 1 T 81/2013-4629 (dále též i jen „zprošťující rozsudek nalézacího soudu“), kterým byl obviněný R. V. zproštěn obžaloby pro spáchání výše uvedeného skutku a v něm spatřovaného trestného činu. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové jako soudu odvolacího ze dne 18. 2. 2016, č. j. 10 To 376/2015-4676 (dále též jen „zrušující usnesení odvolacího soudu“), byl posledně jmenovaný rozsudek k odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušen v celém rozsahu a věc byla v souladu s §259 odst. 1 tr. ř. vrácena soudu prvního stupně, aby ji znovu projednal a rozhodl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný R. V. prostřednictvím svého obhájce JUDr. Josefa Oubrechta dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K dovolacímu důvodu poukazuje obviněný na to, že odvolací soud se fakticky ztotožnil s hodnocením důkazů provedeným soudem prvního stupně, které však obviněný považuje za nesprávné, výrazně v neprospěch obviněného v rozporu se zásadou „in dubio pro reo“, nevypořádal se s námitkami vznášenými v průběhu celého řízení proti znaleckým posudkům ohledně způsobu stanovení výše škody, což vedlo ke zcela chybnému použití hmotněprávních předpisů trestního práva v neprospěch obviněného a nesprávnému právnímu posouzení skutku, který podle přesvědčení obviněného nenaplňuje znaky skutkové podstaty přečinu porušení povinnosti při správně cizího majetku podle §221 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku pro absenci objektivní i subjektivní stránky. Dovolatel konstatuje, že si je vědom, že dovolací soud nemá oprávnění přezkoumávat obviněným vytýkané vady týkající se způsobu hodnocení jednotlivých důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., pokud nejde o zásadní odchylky od obecných principů volného hodnocení důkazů, tedy že skutková zjištění soudů vůbec neměla oporu v provedených důkazech, přičemž je dovolatel přesvědčen, že v projednávaném případě daná situace nastala. Ve svém mimořádném opravném prostředku dovolatel dále konkretizuje, v čem spatřuje pochybení, která činí rozsudek odvolacího soudu vadným, nepřezkoumatelným a nepřesvědčivým.
5. Předně obviněný poukazuje na nesprávné posouzení hmotněprávní otázky časové působnosti trestního zákona, kdy odvolacímu soudu vytýká, že dospěl k závěru, že pro trestní odpovědnost obviněného je příznivější nová právní úprava a že jednání obviněného vykazuje znaky hrubé nedbalosti. Odvolací soud se nevypořádal s tím, že k trestnosti činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255a odst. 1 tr. zákona postačovala pouze nedbalost vědomá, kdežto k trestní odpovědnosti podle §221 odst. 1 tr. zákoníku je vyžadována hrubá nedbalost (byť také nevědomá), tedy vyšší intenzita nedbalosti. Pochybení tedy dovolatel spatřuje v tom, že když odvolací soud dospěl k závěru, že jednání obviněného vykazuje znaky hrubé nedbalosti, nezdůvodnil, proč není z hlediska intenzity nedbalostního zavinění pro obviněného příznivější aplikace §255a odst. 1 tr. zákona s nižší intenzitou nedbalostního zavinění.
6. Dále dovolatel namítá chyby při posouzení objektivní stránky žalovaného přečinu, když uvádí, že skutková zjištění jsou v zásadním rozporu s provedenými důkazy. V této souvislosti poukazuje dovolatel na chybný výklad ustanovení §193 odst. 2 a §196a odst. 4 tehdy platného obchodního zákoníku, když soudy dospěly k závěru, že obviněný podepsal smlouvu o dílo dne 24. 10. 2008, aniž si předem opatřil souhlas dozorčí rady. Obviněný ve své funkci předsedy představenstva ZHKHK totiž nebyl nijak omezen zákonem nebo stanovami při nakládání s majetkem v rámci běžného obchodního styku, což podle něj nákup zdravotnických přístrojů a materiálu pro nemocnice je, když rozhodující má být nikoliv objem realizovaného obchodu, ale to, že se jedná o naplňování podnikatelské aktivity v souladu s předmětem činnosti zapsaným v obchodním rejstříku. Odvolacímu soudu dovolatel rovněž vytýká, že pominul jeho argument z odvolání, že obchodní zákoník byl k 1. 1. 2014 zrušen a předpis, který na uvedenou problematiku nyní dopadá, zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZOK“), žádný souhlas dozorčí rady u takových obchodů neobsahuje, přičemž podle dovolatele nelze dovozovat jeho trestní odpovědnost za porušení právně zaniklé povinnosti i z toho důvodu, že časovou působnost mimo trestních zákonů je nutno vykládat v jeho prospěch. Dovolatel rovněž uvádí, že souhlas či nesouhlas dozorčí rady nemůže být v příčinné souvislosti s předražením zakázky, přičemž poukazuje na to, že obchodní zákoník nevylučoval, aby souhlas dozorčí rady byl opatřen dodatečně po podpisu smlouvy. Obviněný dále namítá, že nemohl být seznámen s výroční zprávou ZHKHK za rok 2007, kde účetní uzávěrkou zjištěný vlastní kapitál za rok 2007 činil 129 180 000 Kč, jak uvádí nalézací soud v odůvodnění, že „prokazatelně věděl o stavu kapitálu společnosti dle konsolidované účetní závěrky pro rok 2007“ (srov. str. 10 rozsudku nalézacího soudu), přičemž ze zprávy nezávislého auditora o ověření konsolidované účetní závěrky k 31. 12. 2007 má plynout, že byla zpracována až k 30. 11. 2011, tedy s ní být seznámen ani nemohl. V souvislosti s porušením důležité povinnosti ze strany obviněného upozorňuje tento rovněž na skutečnost, že soudy nižších stupňů byl pominut fakt, že majetek byl na základě smlouvy o dílo nabýván ZHKHK ve více účetních obdobích než v jednom a že mu obchodní zákoník umožňoval vycházet ze stavu vlastního kapitálu v poslední mu známé konsolidované závěrce ke dni podpisu smlouvy (tedy nejen z řádné za rok 2007, jak je uvedeno ve výroku rozsudku), která byla za rok 2006, kde vlastní kapitál činil 210 000 000 Kč, takže „třetinový“ limit byl při rozložení do účetních období dodržen. V této souvislosti odkazuje na rozsudek odvolacího soudu, kde tento soud připouští, že námitka o rozložení do více účetních období má oporu v obsahu smlouvy o dílo, dovolatel odvolacímu soudu ale vyčítá, že bez dalšího uvedl, že „není toto kriterium relevantní z hlediska trestněprávní odpovědnosti“. Rovněž dovolatel poukazuje na skutečnost, že se nalézací soud ve svém rozsudku nevypořádal s obviněným předloženými důkazy, a to se zprávou nezávislého auditora ze dne 30. 12. 2007 a s posouzením dané problematiky P. (č. l. 4691 – 4693 spisu). K porušení důležité povinnosti ze strany obviněného dovolatel dále poukazuje na nejasnosti při řešení obchodněprávní problematiky soudem prvního stupně, když podle něj „absence souhlasu dozorčí rady nemá za následek neplatnost či neúčinnost takové smlouvy“ a odkazuje při tom na judikaturu z roku 2010 (srov. str. 9 a 10 rozsudku nalézacího soudu), když tato judikatura je však rozdílná od judikatury pozdější (např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 2012, sp. zn. 102 VSPH 89/2012), podle které absence souhlasu dozorčí rady způsobuje neplatnost smlouvy. Z toho dovolatel vyvozuje nejednotnost výkladu této problematiky i obchodními soudy, která podle něj nemůže být v trestním řízení vykládána v jeho neprospěch. Nakonec dovolatel opakuje svou námitku z odvolání, že tvrzení obžaloby o tom, že by obviněný souhlas dozorčí rady nezískal, nebyla potvrzena žádnými důkazy provedenými u hlavního líčení.
7. K objektivní stránce skutkové podstaty dovolatel dále namítá, že závěr odvolacího soudu uvedený ve výroku o tom, že obviněný „s ohledem na celkový finanční rozsah dodávky nedostatečným způsobem ověřil přiměřenost ceny díla“, je nepřezkoumatelný, neboť v odůvodnění svého rozsudku odvolací soud neuvedl žádné skutečnosti či důkazy, na základě kterých k tomuto závěru dospěl. V této souvislosti poukazuje na to, že podstatou je, jakým způsobem mohl v říjnu 2008 ověřit přiměřenost ceny, když bylo prokázáno, že neexistovaly žádné ceníky, databáze, porovnatelné dodávky v tak velkém a komplexním rozsahu, když orientačně prověřit ceny bylo možné u konkrétních přístrojů přibližně stejné konfigurace, což obviněný, jak bylo prokázáno u hlavního líčení, učinil, přičemž to podpořil odkazem na výpověď svědka L. a doložením internetových uveřejnění zakázek, které porovnával a předložil soudu (srov. č. 4330 – 4332 spisu). Dovolatel poukazuje na to, že jiné než veřejné zdroje pro ověření cen nebyly v dané době dostupné, že stejným způsobem ověřovalo ceny i nové vedení ZHKHK v roce 2009 před podepsáním dohody o narovnání, neboť existovala specifika trhu se zdravotní technikou a ceny se dojednávaly individuálně. Že byla přiměřenost ceny zakázky obviněným řešena, má podle něj vyplývat i z výpovědi svědka M., který uvedl: „v rámci schvalovací komise jsme přiměřenost zakázky řešili, mluvili jsme o tom a přišla nám přiměřená“. Odvolacímu soudu dovolatel vytýká, že toto svědectví považuje za „jen izolované vytržení jedné skutečnosti z celkového kontextu hodnocení důkazů“, když nezdůvodnil, v čem je svědectví nevěrohodné a s jakými důkazy je v rozporu. Dovolatel rovněž nesouhlasí se závěrem soudů nižších stupňů o nesplnění své informační povinnosti o výsledku výběrového řízení vůči Radě kraje do 28. 11. 2008, když byl z funkce odvolán již dne 19. 11. 2008, a proto povinnost splnit objektivně nemohl. Obviněný k dané námitce uzavírá, že za daných okolností učinil z titulu své funkce vše potřebné k ověření přiměřenosti cen, co na něm bylo možno spravedlivě požadovat.
8. Další námitka obviněného související s objektivní stránkou žalovaného přečinu spočívá v tom, že nebylo beze všech pochybností prokázáno, že by na majetku ZHKHK vznikla uhrazením ceny za dílo škoda. V této souvislosti dovolatel rozporuje způsob hodnocení revizního znaleckého posudku jako důkazu odvolacím soudem, když jeho postup má být v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 299/09 (pozn. Nejvyššího soudu – jedná se o nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06, uveřejněný pod č. 73 ve sv. 45 Sb. nál. a usn. ÚS ČR), podle kterého „znalecký posudek je nutno hodnotit stejně pečlivě jako každý jiný důkaz, ani on nepožívá větší důkazní síly a musí být podroben všestranné prověrce nejen právní korektnosti, ale též věcné správnosti.“ Podle názoru obviněného se soudy nižších stupňů nevypořádaly s námitkami obviněného proti oběma znaleckým posudkům, které byly v průběhu řízení vznášeny, přičemž projevuje nespokojenost se způsobem, jakým se věcí zabýval odvolací soud, když uvedl, „jaké ještě erudovanější znalecké pracoviště (ústav), by bylo s to určit, pro potřeby stanovení minimální výše způsobené škody, tento nezbytný znak skutkové podstaty“ (str. 8 rozsudku odvolacího soudu), což dovolatel chápe tak, že důkaz znaleckým posudkem ústavu povýšil nad ostatní důkazy, jako důkaz neomylný. Z toho důvodu dovolatel opakuje i ve svém mimořádném opravném prostředku argumenty ze svého odvolání, které svědčí o „právní nekorektnosti a věcné nesprávnosti“ posudku ústavu. Jedná se o nesprávné použití údajů pro stanovení obvyklých cen zdravotnických přístrojů, kdy znalci použili údaje o cenách po rozhodném datu (den podpisu smlouvy o dílo), a nerespektovali tak aktuální podmínky trhu k tomuto datu, čímž mělo podle dovolatele dojít k chybnému stanovení cen obvyklých u přístroje Planmed Nuance Excel, kde znalci vycházeli z ceny pořizovací, a přístroje Kodak, kde znalci odečetli poskytnuté objemové slevy, přičemž poukazuje na sdělení společnosti Promedica Praha Group, a. s., že jiný kompletátor než společnost PURO-KLIMA by slevu neobdržel (srov. č. l. 4799 spisu). Dovolatel je přesvědčen, že znalci ústavu provedli určení obvyklé ceny v rozporu se zadáním, došlo k výraznému zkreslení obvyklé ceny za dílo v neprospěch obviněného, a poukazuje na důležitost toho, aby znalci, dodrželi rozhodné datum ocenění, když jenom k tomuto datu může být soudem posuzován vznik škody a zavinění. Dále dovolatel poukazuje na tu skutečnost, že znalci ústavu i Ing. Kerepecký připustili existenci rozpětí obvyklých cen v akceptovatelných mezích, který byl v případě znaleckého posudku ústavu nepřípustně deformován, když pro výpočet byla použita pouze jiná marže, ale ceny přístrojů zůstaly stejné. Dovolatel rovněž konstatuje, že když se do výběrového řízení přihlásil jediný účastník, který byl schopen dílo dodat za určitou cenu, pak nebyl opatřen jediný důkaz o tom, že by bylo možno zakázku pořídit za cenu stanovenou znaleckými posudky, tedy reálně laciněji. Dále dovolatel rozporuje konstatování nalézacího soudu, že cena za dílo byla stanovena jako celek, když z výslechu Ing. Kerepeckého vyplývá, že oceňoval pouze zboží a že postupoval podle zadání v opatření o přibrání znalce, které je vymezeno jednoznačně jako určení obvyklé ceny „u zboží podle smlouvy o dílo ze dne 24. 10. 2008“, neoceňoval tak další náklady nutné k ocenění díla jako investičního celku, které podle znaleckého ústavu činí až 11,4 % z ceny přístrojů. V této souvislosti rozporuje dovolatel i závěry revizního znaleckého posudku a znalců, kteří jej zpracovávali, ohledně toho, že znalec Ing. Kerepecký započítal doprovodné služby dvakrát, čímž měli „poupravit“ jeho znalecký posudek, čímž měli ignorovat jeho vyjádření, že na svých závěrech trvá, aniž měl Ing. Kerepecký možnost být s tímto tvrzením konfrontován. Obviněný tuto svou námitku v dovolání uzavírá shrnutím, že ani z jednoho ze znaleckých posudků není bez jakýchkoliv pochybností zřejmé, že došlo k předražení zakázky, a tudíž ke vzniku škody z hlediska trestněprávní odpovědnosti, přičemž se soudy věcnou správností posudků nijak nezabývaly a závěry revizního posudku převzaly bez dalšího ke stanovení výše škody.
9. Dovolatel k objektivní stránce žalovaného přečinu dále upozorňuje, že se soudy nižších stupňů nevypořádaly s jím předloženým důkazem, a to se Souhrnnou zprávou ze dne 19. 11. 2011 zpracovanou KPMG pro potřeby Ministerstva zdravotnictví ČR (dále jen „audit“), když audit provedl podrobnou analýzu realizace zakázek zdravotnické techniky v letech 2008 a 2009 a relevantním způsobem vypovídá o stavu trhu se zdravotnickou technikou v období, ve kterém byla realizována zakázka ZHKHK. Předně dovolatel poukazuje na tu skutečnost, že znalci, a následně i soudy, které převzaly jejich závěry za své, nebyli schopni vyrovnat se s argumenty obsaženými v auditu, konkrétně s konstatováním, že „vlivem výše uvedených tržních vlivů může být navýšení ceny o minimálně 10 % (dolní mez) až 19 % (horní mez) nad cenu, kterou odborníci považují za obvyklou, tolerováno a nepředstavuje selhání procesů MZd či managementu příjemců“ (srov. str. 22, 24 auditu). Podle dovolatele bylo pominuto, že v auditu nešlo o stanovení obvyklých cen, ale o vymezení ceny v místě a čase přiměřené, tedy takové, která nepředstavuje selhání managementu, logicky i z hlediska trestněprávního. V této souvislosti dovolatel konstatuje, že se soudy nevypořádaly se zásadní otázkou z hlediska posouzení viny a společenské škodlivosti, zda cena ze smlouvy o dílo 117,9 mil. Kč je cena ještě akceptovatelná trhem, tedy přiměřená okolnostem trhu v dané době, nebo její uhrazení již představuje nikoliv prospěšný, ale škodlivý následek.
10. Další námitkou, kterou obviněný uplatňuje v souvislosti s objektivní stránkou žalovaného trestného činu, je přerušení příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a vznikem škodního následku, když k tomu vytýká odvolacímu soudu jeho závěr, že potenciální trestní odpovědnost obviněného byla založena okamžikem podpisu smlouvy, bez ohledu na to, kdy k finančnímu plnění došlo. Dovolatel konstatuje, že smlouva o dílo byla od počátku zrušena a nahrazena novým závazkem, tedy novým právním titulem, na základě kterého pak bylo plněno. Bylo přitom plněno v jiné výši a nikoliv z pokynu obviněného. Ke zmenšení majetku ZHKHK, tedy vzniku škodního následku, nedošlo v důsledku podpisu smlouvy o dílo, tedy v důsledku jednání obviněného. Svou argumentaci podporuje opětovně odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod SR 6/2004, č. 95, str. 239 (pozn. jedná se o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2003, sp. zn. 11 Tdo 739/2003), který byl odvolacím soudem označen za neaplikovatelný na daný případ, z něhož vyplývá, že samotným uzavřením smlouvy ještě není dokonán trestný čin, neboť tím ještě nevznikl zákonem přepokládaný následek v podobě kvalifikované škody, který nastane teprve vlastním plněním na podkladě takové smlouvy. Z uvedeného má vyplývat, že obviněný následek způsobit nemohl. Dovolatel rovněž poukazuje na skutečnost, že při uzavírání dohody o narovnání nedošlo ke zpochybnění cen z hlediska předražení zakázky a že tvrzení nalézacího soudu o tom, „že po nástupu nového vedení zdravotnického holdingu vznikly pochybnosti o přiměřenosti ceny“ (srov. str. 19 rozsudku nalézacího soudu), není v souladu s provedenými důkazy, např. s posudkem Š. (srov. č. l. 4296 – 4298 spisu).
11. Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku rovněž rozporuje závěry soudů nižších stupňů týkající se subjektivní stránky žalovaného trestného činu, zejména uvádí, že se odvolací soud nedůvodně odchýlil od svého vlastního právního názoru ohledně subjektivní stránky, když ve svém zrušovacím usnesení uvedl, že „zůstává – a patrně zůstane neobjasněna v rovině naprosté nepochybnosti otázka subjektivní stránky jednání [obviněného]“ (srov. str. 6 zrušujícího usnesení odvolacího soudu). K tomu dovolatel poznamenává, že je zřejmé, že po provedeném doplněném dokazování subjektivní stránka nadále neobjasněna zůstala, neboť nebyl proveden jediný další důkaz, ze kterého by bylo možno dovodit zavinění obviněného. Dovolatel poznamenává, že popis skutku v dovoláním napadeném rozsudku odvolacího soudu a soudu prvního stupně je fakticky shodný z hlediska popisu jednání obviněného s obžalobou, která však byla podána pro úmyslný trestný čin. Obviněný odvolacímu soudu vytýká, že z odůvodnění jeho rozsudku není patrno, na základě jakých důkazů a skutkových zjištění dospěl k závěru, že škoda byla způsobena porušením důležité povinnosti při opatrování nebo správě cizího majetku z hrubé nedbalosti ve smyslu §221 odst. 1 tr. zákoníku, v tomto smyslu je rozsudek nepřezkoumatelný, neboť ve výroku o vině i v odůvodnění absentuje popis subjektivní stránky. Obviněný dále poukazuje na to, že je nedostatečné dojít k závěru, že jednání obviněného dosahuje již „bezohlednosti“, pouze s odkazem na vzdělání obviněného, skutečnost, že byl statutárním orgánem, jednal v časové tísni, bez rozmyslu a podstatných informací při nevyžádání souhlasu dozorčí rady, že uzavřel nestandardní smlouvu v rozporu se zákonem o veřejných zakázkách, jak činí odvolací soud. Podle dovolatele zde absentuje uvedení, jakým způsobem měl obviněný postupovat, aby potřebnou míru opatrnosti dodržel, a uvedení toho, podle čeho odvolací soud usoudil, že obviněný porušil důležitou povinnost, za kterou podle dovolatele nelze nepochybně považovat neopatření předchozího souhlasu dozorčí rady.
12. Obviněný ještě namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe, odvolací soud se podle něj touto otázkou nezabýval dostatečně, když pouze odkázal na výši škody, přitom však nezdůvodnil, proč není dostatečné uplatnění odpovědnosti podle jiných právních předpisů. Podle přesvědčení obviněného nemůže být soudem zdůrazňovaná výše škody sama o sobě rozhodným hlediskem společenské škodlivosti, když údajné předražení zakázky stanovené znaleckým posudkem ústavu činí 16 % z celkové ceny zakázky a naprosto koresponduje s odchylkami zjištěnými auditem v případě obdobných zakázek v dané době. Přitom soud nepřihlédl k tomu, že trestní stíhání bylo zahájeno na hranici promlčení a že od jednání obviněného do rozhodnutí odvolacího soudu uplynulo téměř 8 let. Navíc obviněný opakovaně poukazuje na to, že pokud soud považuje za stěžejní porušení povinnosti obviněným neopatření souhlasu dozorčí rady, není od 1. 1. 2012 zákonnými předpisy takový souhlas vyžadován.
13. Dovolatel také namítá nekorektní a zjevně účelový postup orgánů přípravného řízení, na který obhajoba opakovaně upozorňovala v závěrečných řečech. Dovolatel uzavírá, že je přesvědčen, že obžaloba, která byla podána pro trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 3 tr. zákona, byla podána pro jiný skutek, než pro který bylo zahájeno trestní stíhání, zejména když konstrukce škody je naprosto odlišná.
14. Obviněný proto navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil v celém rozsahu a věc přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové k novému projednání a rozhodnutí.
15. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného R. V. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., k námitkám dovolatele uvedl v podání ze dne 27. 3. 2017 následující. Úvodem svého vyjádření konstatuje, že podané dovolání je do značné míry opakováním námitek, které obviněný uplatnil již ve svém odvolání a se kterými se z podstatné části vypořádal odvolací soud. K dovolací argumentaci obviněného je nutné především uvést, že v návaznosti na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který uplatnil obviněný, se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Z dikce citovaného dovolacího důvodu totiž vyplývá, že jeho výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. Při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je proto dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Dodává, že zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak zejména tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, tzn. v případech, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvádí, že citovanému dovolacímu důvodu tak neodpovídají námitky obviněného R. V., jimiž zpochybnil dodržení totožnosti skutku, správnost použití ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a postup orgánů činných v přípravném řízení, neboť jak vyplývá z usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 13. 10. 2011, č. j. KRPH-OKFK-145-63/TČ-2011-200235, z obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 24. 5. 2013, sp. zn. 1 ZT 455/2011, a z odsuzujících rozsudků soudů obou stupňů, totožnost skutku byla zachována nejen z hlediska jednání, ale i následku. Podstata skutku spočívala v nedodržení povinnosti obviněného vyžádat si souhlas dozorčí rady ke sjednání smlouvy o dílo za dodání zdravotnické techniky a souvisejících služeb, přičemž poškozená akciová společnost, za kterou v době spáchání skutku jednal obviněný R. V., vynaložila ze svého majetku více, než kolik činila cena těchto věcí obvyklá v místě a čase.
16. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství dále konstatuje, že uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ani námitky obviněného, jimiž s odkazem na nesprávnost závěrů znaleckého posudku Ing. Lubomíra Kerepeckého a ústavního znaleckého posudku zpochybnil existenci škody velkého rozsahu ve smyslu §221 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Tyto námitky totiž obviněný založil na nesouhlasu s hodnocením označených důkazů a částečně i vlastní interpretaci některých rozhodných skutkových okolností. Pro řádné posouzení výše škody podle něj byly v této trestní věci opatřeny dostatečné podklady a soudy nižších stupňů se vypořádaly s obvyklou cenou díla v daném místě a čase. K vyřešení zmíněné otázky si soud prvního stupně opatřil ústavní znalecký posudek z oboru ekonomika. Na základě těchto znaleckých posudků soudy zjistily, že cena obvyklá v místě a čase se pohybovala v rozmezí od 99 412 000 Kč do 101 473 000 Kč. Výši škody způsobené trestným činem obviněného soudy činné dříve v této věci stanovily jako rozdíl mezi cenou díla v částce 117 975 438 Kč, kterou obviněný sjednal ve smlouvě o dílo, a nejvyšší obvyklou cenou díla v místě a čase v částce 101 473 000 Kč. Výsledkem je zde škoda v podobě ušlého zisku ve výši 16 502 438 Kč.
17. K ostatním námitkám obviněného R. V. státní zástupce konstatuje, že sice formálně naplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak nepovažuje je za důvodné. Jde přitom zejména o jeho námitky proti posouzení zavinění a porušení důležité povinnosti u přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle §221 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, kterým byl obviněný uznán vinným odvolacím soudem. K námitce dovolatele o zřejmé bezohlednosti svědčící pro jeho jednání ve formě hrubé nedbalosti státní zástupce konstatuje, že z rozhodných skutkových okolností vtělených do tzv. skutkové věty ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu vyplynulo, že obviněný R. V. si nedostatečně ověřil přiměřenost ceny díla, jehož obvyklá cena byla nejméně o 16 502 438 Kč nižší než cena sjednaná ve smlouvě o dílo. Jak je z těchto rozhodných skutkových zjištění rovněž zřejmé, obviněný postupoval v rozporu s tehdy účinným ustanovením §193 odst. 2 obchodního zákoníku, pakliže si neopatřil souhlas dozorčí rady k uzavření označené smlouvy. Tento souhlas byl totiž v konkrétní věci nezbytný z toho důvodu, že hodnota nabývaného nebo zcizovaného majetku v průběhu jednoho účetního období přesáhla jednu třetinu vlastního kapitálu vyplývajícího z poslední řádné účetní závěrky poškozené právnické osoby za rok 2007. Odvolací soud shledal v popsaném postupu porušení důležité povinnosti uložené obviněnému podle zákona, s těmito závěry se v obecné rovině státní zástupce ztotožnil, neboť odvolací soud vycházel z toho, že v době spáchání citovaného přečinu existovala shora zmiňovaná povinnost vyžádat si souhlas dozorčí rady k uzavření smlouvy, přičemž měla současně charakter důležité povinnosti, neboť právě rozhodnutí dotyčného orgánu akciové společnosti mohlo zabránit vzniku protiprávního následku (resp. účinku) v podobě škody velkého rozsahu na jejím majetku. Přitom dozorčí rada akciové společnosti dohlížela ve smyslu §197 odst. 1 obchodního zákoníku na výkon působnosti představenstva a uskutečňování podnikatelské činnosti společnosti (ostatně obdobnou pravomoc má dozorčí rada též podle §446 odst. 1 zákona o obchodních korporacích, který nabyl účinnosti 1. 1. 2014). Význam citovaného ustanovení není podle státního zástupce možné zlehčovat způsobem, který obviněný naznačil ve svém dovolání. Účelem tohoto ustanovení bylo ochránit majetek akciové společnosti před svévolnými zásahy představenstva, které by mohly společnost poškodit. Jednotliví členové představenstva jsou totiž toliko správci majetku akciové společnosti, o který musí pečovat jako řádní hospodáři. V této souvislosti tak nelze akceptovat ani tvrzení obviněného o přerušení příčinné souvislosti, neboť jeho jednání bylo dostatečně významnou příčinnou vzniku protiprávního následku (resp. účinku). Právě neopatření si souhlasu dozorčí rady k uzavření předmětné smlouvy o dílo, ačkoli to v době spáchání citovaného přečinu vyžadoval zákon, a následné sjednání tohoto závazku za cenu, která nebyla v místě a čase obvyklá, byly v trestní věci obviněného R. V. dostatečně významnými příčinami vzniku škody velkého rozsahu na majetku poškozené akciové společnosti. Jinými slovy vyjádřeno, k tomuto následku by nedošlo, pokud by obviněný nepostupoval způsobem popsaným ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, tedy zejména pokud by ve smlouvě o dílo nesjednal cenu, která v řádech několika miliónů korun neodpovídala obvyklé ceně v místě a čase. Na existenci příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním obviněného a vznikem škody na majetku poškozené akciové společnosti nemá žádný vliv ani skutečnost, že po dokonání posuzovaného přečinu došlo jinou osobou k podepsání dohody o narovnání. To je totiž okolnost, která se do vlastního průběhu skutkového děje žádným způsobem nepromítla.
18. Za důvodné nepovažuje státní zástupce rovněž námitky obviněného, jimiž v souvislosti s posouzením škody velkého rozsahu soudům nižších stupňů vytýkal, že si neujasnily rozdíl mezi cenou přiměřenou a obvyklou. Z hlediska vzniku trestní odpovědnosti za trestné činy, jejichž znakem je způsobení škody na cizím majetku (tedy i za přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle §221 tr. zákoníku), jsou podstatná jednak hlediska obsažená v ustanovení §137 tr. zákoníku, jimiž se určuje výše škody, jednak hranice výše jednotlivých škod, které obsahuje ustanovení §138 odst. 1 tr. zákoníku. Lze konstatovat, že dospěje-li orgán činný v trestním řízení k závěru, že určitá věc nebo služba odpovídá obvyklé ceně, pak to současně vypovídá o tom, že cena této věci či služby je přiměřená. Přiměřenost ceny je však rovněž třeba posuzovat i z toho hlediska, zda kupující k jejímu zaplacení použije vlastní peněžní prostředky, anebo prostředky z cizího (např. svěřeného, spravovaného či opatrovaného) majetku. Tyto skutečnosti zohlednily i soudy činné dříve ve věci, neboť v popisu skutku zřetelně odlišily cenu obvyklou, která měla význam z hlediska určení výše škody na majetku poškozené akciové společnosti, a přiměřenost ceny, kterou vztáhly k otázce nedbalostního zavinění obviněného R. V.
19. Pokud jde o posouzení společenské škodlivosti činu obviněného R. V., považuje státní zástupce závěry odvolacího soudu za správné a odpovídající zákonu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní jen za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska dolní hranice trestnosti neodpovídá ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty, přitom ve věci obviněného R. V. nebyly v průběhu dosavadního trestního řízení zjištěny takové okolnosti, které by vylučovaly použití prostředků trestního práva proti němu. Z hlediska trestní odpovědnosti obviněného je zde významné, že v celkovém souhrnu vedlo jeho jednání k negativním důsledkům v majetkové sféře poškozené obchodní společnosti, proto je v posuzované věci odůvodněn závěr o nutnosti použití prostředků trestního práva proti obviněnému. Pro závěr, že by čin spáchaný obviněným R. V. nedosáhl potřebné společenské škodlivosti, tedy že by neodpovídal ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle §221 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, neshledává státní zástupce v projednávané věci podklady.
20. K námitce obviněného, kterou zpochybnil nesprávné použití ustanovení o časové působnosti trestních zákonů ve smyslu §2 odst. 1 tr. zákoníku a §16 odst. 1 tr. zákona, když odvolací soud dovodil porušení důležité povinnosti, která v době jeho rozhodování již neexistovala, lze podle státního zástupce přisvědčit jen částečně. Státní zástupce odkazuje na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 35/1994 Sb. rozh. tr., pozn. Nejvyššího soudu – jedná se o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 1994, sp. zn. Tzn 21/93), podle které „...ustanovení §16 odst. 1 trestního zákona (nyní §2 odst. 1 trestního zákoníku) o časové působnosti trestních zákonů se vztahuje i na působnost zákonů, na které odkazuje trestní zákon v blanketní normě ...“ Státní zástupce pak hodnotí, že skutková podstata přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle §221 odst. 1 tr. zákoníku má blanketní dispozici, a tak je nutné přihlédnout k tomu, že v době rozhodování odvolacího soudu o vině a trestu obviněného nebylo již účinné ustanovení §193 odst. 2 obchodního zákoníku. Současně však rozhodná skutková zjištění odůvodňují podle státního zástupce závěr, že obviněný postupoval způsobem, který je v hrubém rozporu se zákonnou povinností statutárního orgánu jednat při správě cizího majetku s péčí řádného hospodáře podle §194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, resp. od 1. 1. 2014 podle §159 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění zákona č. 460/2016 Sb., a §51 a násl. zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění pozdějších předpisů. Způsob jednání obviněného popsaný ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku jednoznačně svědčí o tom, že porušil i důležitou povinnost uloženou mu podle zákona spočívající právě v povinnosti spravovat cizí majetek s péčí řádného hospodáře, proto podle státního zástupce rozsudek odvolacího soudu není zatížen vadou, kterou mu v dovolání vytkl obviněný a která měla spočívat v údajně nesprávném postupu tohoto soudu v otázce časové působnosti trestního zákona ve smyslu §2 odst. 1 tr. zákoníku, když obsah povinnosti pečovat o cizí majetek s péčí řádného hospodáře, kterou lze v této věci považovat za důležitou, zůstal změnou právní úpravy nedotčen, takže odvolací soud důvodně nepřikročil k posouzení otázky časové působnosti trestních zákonů též ve vztahu k zákonům upravujícím tuto povinnost. Státní zástupce uzavírá, že i navzdory dílčímu pochybení odvolacího soudu, který v popisu skutku ve výroku o vině odkázal na již neexistující důležitou zákonnou povinnost, zahrnuje tento výrok též takové okolnosti, z nichž vyplývá porušení jiné důležité povinnosti spočívající v péči řádného hospodáře.
21. Státní zástupce shrnul, že podstatou námitek předložených obviněným je jednak zpochybnění učiněných skutkových zjištění a rozsahu provedeného dokazování, což nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani pod žádný jiný dovolací důvod. Současně obviněný uplatnil i takové námitky, které formálně odpovídají citovanému dovolacímu důvodu, ale nejsou důvodné. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a současně vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasí podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
22. Obviněný R. V., kterému bylo prostřednictvím jeho obhájce JUDr. Josefa Oubrechta zasláno vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k případné replice, se k tomuto podání vyjádřil podáním ze dne 13. 12. 2017 v tom smyslu, že státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se v obecné rovině zejména ztotožňuje s názorem odvolacího soudu a dospívá k názoru, že rozsudek odvolacího soudu napadený dovoláním není zatížen vadami, které vytýká v dovolání obviněný, aniž by však odkázal na konkrétní důkazy, které vyvrátily nebo alespoň zpochybnily závěry a tvrzení obviněného uvedené v dovolání. Konkrétně ve svém vyjádření dovolatel poukazuje na názor státního zástupce týkající se povinnosti obviněného podle §193 odst. 2 obchodního zákoníku, když na str. 7 vyjádření k dovolání konstatuje, že obviněný postupoval v rozporu s tímto ustanovením, když si neopatřil souhlas dozorčí rady k uzavření smlouvy o dílo. Dovolatel poukazuje na to, že na str. 9 vyjádření státní zástupce v souladu s názorem dovolatele uvádí, že „skutková podstata přečinu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku má blanketní dispozici, a je nutné vzít v úvahu to, že v době rozhodování odvolacího soudu o vině a trestu obviněného nebylo již účinné ust. §193 odst. 2 obchodního zákoníku, jehož nedodržení považoval odvolací soud za porušení důležité povinnosti uložené obviněnému podle zákona ve smyslu citovaného přečinu.“ Dovolatel k tomu uvádí, že státní zástupce tedy potvrzuje, že obdobná povinnost není pro statutární orgán v nyní účinném zákoně o obchodních korporacích zakotvena. Dále zdůrazňuje konstatování ze str. 10 vyjádření státního zástupce, podle kterého způsob jednání obviněného popsaný ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku tak jednoznačně svědčí o tom, že porušil i důležitou povinnost podle zákona spočívající právě v povinnosti spravovat cizí majetek s péčí řádného hospodáře a následně uzavírá, že „i navzdory dílčímu pochybení odvolacího soudu, který v popisu skutku ve výroku o vině odkázal na již neexistující důležitou povinnost, zahrnuje tento výrok též takové okolnosti, z nichž vyplývá porušení důležité povinnosti spočívající v péči řádného hospodáře“, přitom se obviněný podivuje nad označením pochybení jako „dílčího“, když toto údajné porušení důležité povinnosti ze strany obviněného je „nosným“ argumentem soudů obou stupňů pro rozhodnutí o vině. Tato tvrzení státního zástupce shledává obviněný v rozporu s obsahem odsuzujícího výroku, který kromě zmíněné povinnosti neobsahuje žádnou konkrétní povinnost, resp. okolnost, ze které by bylo možné dovodit, že obviněný nepostupoval s péčí řádného hospodáře, krom obecného tvrzení, že „nedostatečným způsobem ověřil přiměřenost ceny díla“. Dovolatel uzavírá, že takový výrok rozsudku je podle něj neurčitý, nesrozumitelný a nepřesvědčivý. Ve svém vyjádření zároveň souhlasí s projednáním věci v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
23. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), písm. h) tr. ř. byly uplatněny alespoň zčásti v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné, avšak důvody pro tento postup neshledal. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal ani jiné důvody pro odmítnutí dovolání obviněného R. V. podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo toto dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i v řízení napadeným částem rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, Nejvyšší soud přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.
24. Obviněný R. V. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, uveřejněné pod č. 23 ve sv. 31 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995 pod sp. zn. III ÚS 166/95, uveřejněný pod č. 79 ve sv. 4 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03, uveřejněné pod č. 1 ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo nález Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, uveřejněné pod č. 22 ve sv. 38 Sb. nál. a usn. ÚS ČR. Nejvyšší soud interpretoval a aplikoval shora uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a Listinou základních práv a svobod, neboť Nejvyšší soud je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného R. V., a to z hlediska posouzení jeho jednání jako přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle §221 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, přičemž se zaměřil zejména na obviněným tvrzenou absenci subjektivní stránky a jeho výhrady k posouzení objektivní stránky. V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně v uvedeném stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za prima facie naplněný. Když dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování [dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], popřípadě jiný z dovolacích důvodů stanovených v §265b odst. 1 tr. ř., je na základě čl. 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem. Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR].
IV.
Důvodnost dovolání
25. Obviněný R. V. byl rozsudkem odvolacího soudu uznán vinným spácháním přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle §221 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, kterého se měl dopustit tím, že dne 24. 10. 2008 v H. K., aniž by si předem opatřil souhlas dozorčí rady, podepsal jako předseda představenstva ZHKHK smlouvu o dílo v celkové hodnotě 117 975 438 Kč se společností PURO-KLIMA, kterážto vzešla jako vítěz výběrového řízení jednacího bez uveřejnění o jediném účastníkovi, přičemž souhlas dozorčí rady akciové společnosti vyplývá ze stanov ZHKHK a je obligatorně vyžadovaný podle §193 odst. 2 obchodního zákoníku, když po podpisu smlouvy o dílo tak ZHKHK nabyl majetek v hodnotě 117 975 438 Kč, jehož maximální cena obvyklá na trhu v dané době činila v rozpětí od 99 412 000 Kč do 101 473 000 Kč, a zároveň mu byla známa výroční zpráva ZHKHK za rok 2007, kde účetní uzávěrkou zjištěný vlastní kapitál za rok 2007 činil 129 180 000 Kč, přičemž s ohledem na celkový finanční rozsah dodávky nedostatečným způsobem ověřil přiměřenost ceny díla, čímž způsobil zdravotnickému holdingu škodu minimálně ve výši 16 502 438 Kč.
A. K námitce totožnosti skutku
26. Dovolatel opakovaně (shodně jako v odvolání založeném na č. l. 4865 – 4876 spisu i předcházejícím řízení) uplatňuje námitku totožnosti skutku, s tím, že důkazy k tomu byly fakticky prováděny až při hlavním líčení, když v přípravném řízení bylo objasňováno toliko financování zakázky, a nikoli její předražení. Na své námitce obviněný trvá, byť výslovně v dovolání uvádí, že k ní soudy nižších stupňů zaujaly shodné stanovisko (srov. č. l. 4940 spisu). Nejvyšší soud se přesto v prvé řadě zabýval touto námitkou dovolatele.
27. Nalézací soud k této námitce obhajoby uvádí následující. Tuto námitku o nezachování totožnosti skutku mezi výrokem usnesení o zahájení trestního stíhání a petitem obžaloby, podané k Okresnímu soudu v Hradci Králové, kdy obhajoba namítá, že obviněný je projednáván pro jiný skutek, než pro který bylo trestní stíhání zahájeno, řešil nalézací soud přednostně. Konkrétně k námitce nalézací soud uvádí, že „ve smyslu §220 odst. 1, odst. 2 tr. ř. může soud rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu a ve svém rozhodnutí smí přihlížet jen ke skutečnostem, které byly probrány v hlavním líčení a opírat se o důkazy, které strany předložily a u hlavního líčení provedly, případně které soud sám doplnil. Usnesení ÚOKFK SKPV, expozitura Hradec Králové ze dne 13. 10. 2011, č. j. OKFK-145-63/TČ-2011200235, bylo zahájeno trestní stíhání proti R. V. původně pro skutek spočívající v tom, že v postavení statutárního orgánu – předsedy a člena představenstva akciové společnosti ZHKHK podepsal smlouvu o dílo se společností PURO-KLIMA (…), kterážto vzešla jako vítěz výběrového řízení jednacího bez uveřejnění o jediném účastníkovi, a to aniž by k tomu měl souhlas dozorčí rady akciové společnosti vyplývající ze stanov zdravotnického holdingu, obligatorně vyžadovaný podle §193 odst. 2 obchodního zákoníku, ačkoliv po podpisu smlouvy o dílo tak zdravotnický holding nabyl majetek v hodnotě 117 975 438 Kč a jemu byla známa výroční zpráva zdravotnického holdingu za rok 2007, kde účetní uzávěrkou zjištěný vlastní kapitál za rok 2007 byl ve výši 129 180 000 Kč, a přestože věděl, že zdravotnický holding nemá k dispozici prostředky na úhradu plnění vyplývajícího z této smlouvy, následně musely být z prostředků Královéhradeckého kraje vyplaceny finanční prostředky na úhradu I. etapy digitalizace nemocnic ve výši 117 975 438 Kč, které Královéhradecký kraj požaduje zpět, čímž zdravotnickému holdingu byla způsobena škoda nejméně ve výši 67 975 435 Kč, v němž policejním orgánem byl spatřován trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 3 tr. zákona. Dále nalézací soud hodnotil, zda je zachována totožnost skutku u obviněného ve smyslu §120 tr. ř., a uvedl, že ve smyslu obžalovací zásady smí soud v hlavním líčení rozhodnout jen o skutku, pro který je obžalovaný stíhán a ohledně kterého bylo zahájeno trestní stíhání podle §160 odst. 1, odst. 5 tr. ř. a následně podána i obžaloba. Z usnesení PČR bylo zjištěno, že R. V. byl policejním orgánem stíhán za skutek, kterého se měl dopustit tím, že jako předseda představenstva akciové společnosti uzavřel smlouvu o dílo v hodnotě 117 975 438 Kč, ačkoliv věděl, že KHK na takovou akci nemá dostatečné finanční krytí, a způsobil svým jednáním zdravotnickému holdingu škodu. Nalézací soud dále uvádí, že vzhledem k tomu, že se v průběhu dokazování nepodařilo prokázat, že by pro uzavření smlouvy bylo nedostatečné finanční krytí, ale bylo dostatečně prokázáno, že obviněný jako statutární orgán porušil povinnost uloženou mu zákonem, v důsledku čehož způsobil škodu, proto státní zástupce v H. K. podal obžalobu ve znění uvedeném ve výroku rozsudku nalézacího soudu (blíže srov. bod 1. tohoto usnesení). Nalézací soud dále konstatuje, že totožnost skutku je zachována, je-li zachována totožnost jednání pachatele, spočívající v jeho účasti na určité události popsané v žalobním návrhu, nebo totožnost následku, kterým došlo k porušení či ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, případně je-li zachována totožnost jednání i následku současně. Nalézací soud vyhodnotil, že jednání obviněného je shodně popsáno jak v usnesení o zahájení trestního stíhání, tak i v obžalobě, ačkoli následek jednání obviněného je odlišný, totožnost jednání však byla zachována, z čehož nalézací soud dovozuje, že i totožnost skutku byla zachována (blíže srov. str. 3, 4 rozsudku nalézacího soudu).
28. Odvolací soud k námitce týkající se totožnosti skutku na str. 6 usnesení pouze konstatuje, že dále nepovažuje za nutné se jí zabývat s odůvodněním, že se jí dostatečně věnoval prvostupňový soud v odůvodnění svého rozsudku stejně jako odvolací soud ve svém předchozím kasačním rozhodnutí (usnesení ze dne 18. 2. 2016, č. j. 10 To 376/2015-4676), v němž odvolací soud odkazuje na první rozsudek nalézacího soudu, podle kterého totožnost skutku zachována byla, k čemuž konkretizuje, že usnesením o zahájení trestního stíhání ze dne 13. 10. 2011, č. j. OKFK-145-63/TČ-2011200235, bylo zahájeno trestní stíhání proti R. V. původně pro skutek spočívající zjednodušeně v tom, že uzavřel onu smlouvu o dílo přesto, že věděl, že ZHKHK nemá na úhradu plnění ze smlouvy prostředky, v čemž policejní orgán spatřoval trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 3 tr. zákona. Vzhledem k tomu, že se v průběhu dokazování nepodařilo prokázat, že by pro uzavření smlouvy bylo nedostatečné finanční krytí, ale bylo dostatečně prokázáno, že jako statutární orgán porušil povinnost uloženou mu zákonem a způsobil tak v důsledku takového jednání škodu, byla státním zástupcem podána obžaloba ve znění jednání popsaného ve zprošťujícím výroku. Nalézací soud má za to, že jednání obviněného je shodně popsáno jak v usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání, tak i v obžalobě, ačkoliv následek jednání obžalovaného je odlišný, soud má za to, že byla zachována totožnost jednání a tím i zachována totožnost skutku (v podrobnostech srov. str. 3 a 4 zprošťujícího rozsudku nalézacího soudu).
29. Nejvyšší soud k otázce zachování totožnosti skutku předně připomíná, že soud může rozhodnout jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu, přičemž právním posouzením skutku v obžalobě není soud vázán (srov. §220 odst. 1, odst. 3 tr. ř.). Povinnost soudu rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu, je pak důsledkem uplatnění obžalovací zásady (srov. §2 odst. 8 tr. ř.). Zároveň je tím formulován požadavek zachovat totožnost skutku, protože v hlavním líčení je soud limitován podanou obžalobou v tom směru, že může rozhodovat jen o stejném skutku a o stejném obžalovaném, jak je uvedeno v obžalobě. Skutek musí být přesně označen s uvedením místa, času a způsobu jeho spáchání, popřípadě s uvedením jiných skutečností, pokud je jich třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným a aby bylo odůvodněno použití určité trestní sazby. Z hlediska zachování totožnosti skutku však může soud rozhodnout o žalovaném skutku jen za předpokladu, že je zároveň zachovaná totožnost mezi skutkem uvedeným v žalobním návrhu a skutkem, pro který bylo zahájeno trestní stíhání podle §160 odst. 1, odst. 5 tr. ř. V obecné rovině se skutkem rozumí určitá událost ve vnějším světě záležející v jednání člověka, která může mít znaky jednoho nebo více trestných činů anebo nemusí vykazovat znaky žádného trestného činu; jako skutek je taková událost vymezena v příslušném aktu orgánu činného v trestním řízení (v usnesení o zahájení trestního stíhání, v záznamu o sdělení podezření, v obžalobě, v návrhu na potrestání, v dohodě o vině a trestu, v rozsudku, v usnesení o zastavení trestního stíhání atd.). Skutkem je tedy souhrn určitých, konkrétně popsaných skutkových okolností, nikoli jejich právní posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 143/02, uveřejněné pod č. 21 ve sv. 27 Sb. nál a usn. ÚS ČR). Podstatu skutku tvoří jednání pachatele (obžalovaného) a následek tímto jednáním způsobený, který je relevantní z hlediska trestního práva hmotného. Skutek je tvořen souhrnem určitých popsaných skutkových okolností, nikoli jejich právním posouzením. Podstata skutku z hlediska §220 odst. 1 tr. ř. spočívá v účasti obviněného na určité události popsané v žalobním návrhu, z které vzešel následek porušující nebo ohrožující zájmy chráněné trestním zákoníkem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 1973, sp. zn. 2 Tzf 2/73, uveřejněné pod č. 64/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek či usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 143/02, uveřejněné pod č. 21 ve sv. 27 Sb. nál a usn. ÚS ČR). Totožnost skutku bude zachována především při naprostém souladu mezi popisem skutku v žalobním návrhu, resp. usnesení o zahájení trestního stíhání, a popisem skutku ve výrokové části rozhodnutí soudu. Pochybnosti o zachování totožnosti skutku rovněž nebudou, jestliže při uvedené úplné shodě ve skutkových okolnostech je odchylné toliko právní posouzení skutku. Spočívá-li však změna právní kvalifikace v takových skutkových změnách, při kterých se již mění i podstata skutku, totožnost skutku nebude zachována. Teorie a praxe přitom nechápe totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu a výrokem rozhodnutí soudu. Postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemž soud může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci v hlavním líčení, bez ohledu na to, zda zlepšují nebo zhoršují postavení obžalovaného. Některé skutečnosti v rozhodnutí soudu tedy mohou oproti obžalobě přibýt, některé mohou odpadnout, soud může upřesnit nepřesný popis z obžaloby, nesmí se ovšem změnit podstata skutku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 1962, sp. zn. 2 Tz 13/62, uveřejněné pod č. 6/1962 Sb. rozh. tr.; rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 1963, sp. zn. 6 Tz 21/63, uveřejněné pod č. 19/1964 Sb. rozh. tr.; rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 1971, sp. zn. 6 Tz 33/71 v odůvodnění, uveřejněné pod č. 9/1972 Sb. rozh. tr.; rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 1973, sp. zn. 2 Tzf 2/73, uveřejněné pod č. 64/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 1980, sp. zn. 6 Tz 40/80, uveřejněné pod č. 24/1981 Sb. rozh. tr. či usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 143/02, uveřejněné pod č. 21 ve sv. 27 Sb. nál a usn. ÚS ČR). Mimo jiné bude totožnost skutku zachována též za předpokladu, jestliže je úplná shoda alespoň v jednání při rozdílném následku, je úplná shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, jednání nebo následek (nebo obojí) jsou v předchozích případech alespoň částečně shodné, musí být shoda ovšem v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu; podstatnými z tohoto hlediska nejsou ty skutkové okolnosti, které charakterizují jen zavinění či jiný znak subjektivní stránky činu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. Tzn 12/94, uveřejněný pod č. 1/1996 Sb. rozh. tr.). Na zachování totožnosti skutku nemají vliv změny v okolnostech, které pouze individualizují žalovaný skutek z hlediska času, místa a způsobu spáchání činu, formy zavinění, rozsahu následku a motivace, když jinak shoda v následku či jednání není dotčena. Totožnost skutku zůstane zachována, jestliže odpadnou nebo se změní některé skutečnosti uvedené v obžalobě (usnesení o zahájení trestního stíhání), které se vztahují k jiným okolnostem než k relevantnímu jednání nebo následku. Nebude-li shoda mezi následkem uvedeným v usnesení o zahájení trestního stíhání, a tím, který vyšel najevo v dalším řízení, může udržovat totožnost skutku totožnost jednání. Totožnost skutku bude zachována při rozdílném následku i tehdy, když skutečnosti zjištěné v hlavním líčení, které charakterizují jednání obžalovaného, jsou alespoň částečně totožné s popisem jeho jednání v obžalobě (blíže srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2719 – 2724).
30. Obviněný námitku o totožnosti skutku uplatňuje již opakovaně, poprvé tak učinil ve svém vyjádření k obžalobě Okresního státního zástupce v Hradci Králové ze dne 24. 5. 2013 na č. l. 4171 spisu, kde namítá, že není zachována totožnost skutku, pro který bylo policejním orgánem dne 13. 10. 2011 zahájeno trestní stíhání, když z usnesení je sice patrno, že obviněný podepsal smlouvu o dílo bez souhlasu dozorčí rady, ale vznik škody je konstruován odlišně od obžaloby, která je založena na předražení zakázky. Soudy nižších stupňů přitom dospěly k závěru, že totožnost skutku je zachována, neboť jednání obviněného bylo v předmětných úkonech popsáno shodně (srov. body 27. a 28. tohoto usnesení).
31. Nejvyšší soud přezkoumal skutkové věty obsažené v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 13. 10. 2011, č. j. OKFK-145-63/TČ-2011-200235 (č. l. 3 – 5 spisu), a v obžalobě ze dne 24. 5. 2013, sp. zn. 1 ZT 455/2011 (č. l. 4148 – 4157 p. v. spisu), a porovnal je se skutkovými větami ve výroku o vině rozsudku nalézacího soudu. Z usnesení ÚOKFK SKPV expozitury Hradec Králové o zahájení trestního stíhání ze dne 13. 10. 2011, č. j. OKFK-145-63/TČ-2011-200235, vyplývá, že proti obviněnému R. V. bylo zahájeno trestní stíhání podle §160 odst. 1 tr. ř. pro spáchání trestného činu porušování povinnosti při správně cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 3 tr. zákona pro jednání zjednodušeně spočívající v tom, že obviněný v postavení statutárního orgánu – předsedy a člena představenstva akciové společnosti ZHKHK podepsal dne 24. 10. 2008 smlouvu o dílo se společností PURO-KLIMA v celkové hodnotě 117 975 438 Kč, aniž by k tomu měl souhlas dozorčí rady akciové společnosti vyplývající ze stanov zdravotnického holdingu, obligatorně vyžadovaný podle §193 odst. 2 obchodního zákoníku, ačkoliv po podpisu smlouvy o dílo tak zdravotnický holding nabyl majetek v hodnotě 117 975 438 Kč a jemu byla známa výroční zpráva zdravotnického holdingu za rok 2007, kde účetní uzávěrkou zjištěný vlastní kapitál za rok 2007 byl ve výši 129 180 000 Kč, a přestože věděl, že zdravotnický holding nemá k dispozici prostředky na úhradu plnění vyplývajícího z této smlouvy, následně tak musely být z prostředků Královéhradeckého kraje vyplaceny finanční prostředky na úhradu I. etapy digitalizace nemocnic ve výši 117 975 438 Kč, které Královéhradecký kraj požaduje zpět, čímž zdravotnickému holdingu byla způsobena škoda nejméně ve výši 67 975 435 Kč (srov. č. l. 3 – 5 spisu). Tuto skutečnost nalézací soud ve svém rozsudku správně připomíná (srov. bod 27. tohoto usnesení). Jednání obviněného v obžalobě je popsáno tak, že dne 24. 10. 2008 v H. K. podepsal jako předseda představenstva ZHKHK smlouvu o dílo se společností PURO-KLIMA na „Rozšíření vybavení a propojení RDG pracovišť nemocnic ZHKHK“ v celkové hodnotě 117 975 438 Kč, kterážto vzešla jako vítěz výběrového řízení jednacího bez uveřejnění o jediném účastníkovi, a to aniž by k tomu měl souhlas dozorčí rady akciové společnosti vyplývající ze stanov ZHKHK, obligatorně vyžadovaný podle §193 odst. 2 obchodního zákoníku, když po podpisu smlouvy o dílo tak ZHKHK nabyl majetek v hodnotě 117 975 438 Kč, jehož maximální cena obvyklá na trhu byla v dané době 105 004 943 Kč a zároveň mu byla známa výroční zpráva ZHKHK za rok 2007, kde účetní uzávěrkou zjištěný vlastní kapitál za rok 2007 činil 129 180 000 Kč, přičemž s ohledem na celkový finanční rozsah dodávky a za situace, kdy neexistovalo žádné odborné vyjádření a jiné relevantní podklady pro ověření přiměřenosti ceny dodávky, by tento souhlas dozorčí rady nezískal, čímž způsobil ZHKHK škodu minimálně ve výši 12 970 495 Kč (srov. obžalobu státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 24. 5. 2013, sp. zn. 1 ZT 455/2011 založenou na č. l. 4148 – 4157 p. v. spisu). Takto popsané jednání nalézací soud v podstatě převzal do výroku svého rozsudku (s výjimkou stanovení ceny obvyklé, která byla stanovena v rozpětí od 99 412 000 Kč do 101 473 000 Kč – srov. str. 1 rozsudku nalézacího soudu). Nalézací soud dále skutkovou větu rozšířil o jednání spočívající v tom, že „s ohledem na celkový finanční rozsah dodávky nedostatečným způsobem ověřil přiměřenost ceny díla“. Uvedené převzal do svého odsuzujícího rozsudku i odvolací soud.
32. Nejvyšší soud zhodnotil, jakým způsobem bylo žalované jednání konkrétně vymezeno v usnesení o zahájení trestního stíhání a jak v obžalobě, resp. v následujících rozsudcích soudů. Rozdíl spočívá v tom, že v usnesení o zahájení trestního stíhání je uvedeno, že obviněný měl vědět, že na ZHKHK nemá dostatečné finanční krytí na uhrazení závazku ze smlouvy o dílo, v obžalobě je mu pak kladeno za vinu, že smlouvu o dílo uzavřel na částku, která převyšovala obvyklou cenu na trhu. Pokud jde o popis skutku v obžalobě a v rozsudku odvolacího soudu, liší se pouze v uvedených drobnostech, přičemž se však nejedná o podstatné skutečnosti popisu jednání, resp. podstatné změny okolností skutku. Nejvyšší soud nicméně v této souvislosti připomíná, že je nutno od sebe rozlišovat pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 179/2010; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 3 Tdo 644/2017). Nejvyšší soud dále připomíná, že škoda byla v usnesení o zahájení trestního stíhání stanovena ve výši 67 975 435 Kč, následně byla v obžalobě (a tedy i ve zprošťujícím rozsudku nalézacího soudu) vymezena ve výši 12 970 495 Kč, přičemž v dalším průběhu trestního řízení (po zrušujícím usnesení odvolacího soudu) se výše škody ustálila na částce 16 502 438 Kč. K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že totožnosti skutku se zpravidla nedotkne ani to, jestliže přistoupí okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby (např. když se oproti obžalobě zjistí v hlavním líčení, že škoda způsobená odcizením věcí činí nikoli 5 000 Kč, ale její výše je 50 000 Kč) nebo jiná okolnost, jejíž právní zhodnocení zakládá znak činu přísněji trestného nebo znak dalšího trestného činu spáchaného v jednočinném souběhu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 1980, sp. zn. 7 Tz 19/80, uveřejněné pod č. 50/1981 Sb. rozh. tr., a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 1981, sp. zn. 4 Tz 14/81, uveřejněný pod č. 10/1982 Sb. rozh. tr.). Pro jednání obviněného v právě projednávané věci je podstatné, že jako předseda představenstva zdravotnického holdingu uzavřel dne 24. 10. 2008 výše specifikovanou smlouvu o dílo se společností PURO-KLIMA, aniž si opatřil souhlas dozorčí rady s uzavřením této smlouvy, ač tento souhlas byl obligatorně vyžadován nejen tehdy platným obchodním zákoníkem, ale i stanovami společnosti. V těchto podstatných skutečnostech se popis jednání obviněného shoduje v usnesení o zahájení trestního stíhání, v obžalobě a následně i v rozhodnutích soudů nižších stupňů ve věci samé. Skutečnost, že obviněný byl odsouzen za jednání, jež mělo podle skutkové věty výroku o vině rozsudku odvolacího (i nalézacího) soudu spočívat rovněž v tom, že nedostatečným způsobem ověřil přiměřenost ceny díla, je z hlediska zachování totožnosti skutku a jeho následné právní kvalifikace bez významu. Lze tedy uzavřít, že totožnost jednání byla zachována, a proto byla zachována i totožnost skutku. Nejvyšší soudu proto této námitce dovolatele nepřisvědčil.
33. Nejvyšší soud se rovněž zabýval námitkou obviněného R. V., že popis skutku v dovolání napadeném rozsudku odvolacího soudu a soudu prvního stupně je fakticky shodný z hlediska popisu jednání obviněného s obžalobou, která však byla podána pro úmyslný trestný čin. Předně Nejvyšší soud konstatuje, že tato námitka úzce souvisí s otázkou zachování totožnosti skutku, neboť kdyby se popis jednání obviněného zásadně lišil v podané obžalobě a následně v rozsudcích soudů nižších stupňů, nebylo by pravděpodobně možné dojít k závěru, že totožnost skutku byla zachována (k tomu blíže srov. výše body 31. a 32. tohoto usnesení). Jak vyplývá z §220 odst. 3 tr. ř., právním posouzením skutku v obžalobě není soud vázán, tedy zatímco vymezením skutku v žalobním návrhu soud vázán je, jeho právní kvalifikace jako trestného činu v obžalobě pro soud závazná není. Odchylné právní posouzení skutku samo o sobě není v rozporu s obžalovací zásadou. Není přitom rozhodné, zda je důvodem odchylného posouzení chybné právní posouzení skutku v obžalobě nebo až změna vyplývající z výsledků hlavního líčení. Změny v právní kvalifikaci mohou souviset se změnami skutkových zjištění v hlavním líčení oproti obžalobě v rámci zachování totožnosti žalovaného skutku. Soud je totiž povinen vyčerpat celý skutek, zabývat se všemi jeho stránkami, které jsou právně relevantní, a přihlížet přitom i k případným změnám, k nimž došlo v hlavním líčení (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 143/2002, uveřejněné pod č. 21, ve sv. 27 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Odchylná právní kvalifikace však může být jen výsledkem jiného právního názoru soudu i při zcela shodných skutkových okolnostech v obžalobě a v rozsudku. Obdobně lze odkázat na názor Ústavního soudu uvedený v jeho usnesení ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 143/2002, uveřejněném pod č. 21, ve sv. 27 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, že skutkem se rozumí trestný čin a změna právního posouzení se totožnosti skutku netýká. V průběhu předmětného trestního řízení došlo ke změně právní kvalifikace z úmyslného trestného činu na čin spáchaný z nedbalosti, nicméně je posuzováno stále stejné jednání obviněného V., a proto nelze soudům nižších stupňů vytýkat, že popis skutku v jejich rozsudcích odpovídá popisu skutku v obžalobě. Naopak, tato skutečnost je žádoucí, právě z důvodu zachování totožnosti skutku, navíc s přihlédnutím ke skutečnosti, že popis skutku právní hodnocení obsahovat z podstaty věci nemá.
B. Ke skutkovým námitkám dovolatele
34. Dovolatel dále vytkl odvolacímu soudu, že jeho skutková zjištění jsou v zásadním rozporu s provedenými důkazy. Konkrétně jeho námitky směřují k porušení povinnosti opatřit souhlas dozorčí rady před podpisem předmětné smlouvy o dílo (blíže srov. bod 6. tohoto usnesení), dále dovolatel namítá, že nebylo prokázáno, že nedostatečným způsobem ověřil přiměřenost ceny díla (blíže srov. bod 7. tohoto usnesení), a rovněž tak, že nebylo beze všech pochybností prokázáno, že uhrazením ceny za dílo vznikla na majetku ZHKHK škoda (blíže srov. bod 8. tohoto usnesení). Dovolatel rovněž soudům nižších stupňů vytýká, že se nijak nevypořádaly s důkazem předloženým obhajobou, a to s auditem (Souhrnná zpráva ze dne 19. 11. 2011 zpracovaná KPMG pro potřeby Ministerstva zdravotnictví ČR).
35. Uvedené námitky dovolatele jsou sice převážně skutkové, ale mají i určitý právní rozměr, a proto se jimi Nejvyšší soud ve stručnosti také zabýval. V prvé řadě je na místě uvést, že se jedná o námitky, které již obviněný uplatňoval v průběhu řízení jak před soudem nalézacím, tak před soudem odvolacím (srov. zejména odvolání obviněného na č. l. 4865 – 4876 spisu). Nejvyšší soud je povinen se z hledisek extrémního nesouladu uvedeného v bodě 24. tohoto usnesení a s přihlédnutím k citovanému stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, zabývat uvedenými skutkovými námitkami dovolatele ve vztahu k nedostatečnému ověření přiměřenosti ceny díla a jeho vědomosti o výroční zprávě ZHKHK za rok 2007, byť se nejedná o námitky hmotněprávní povahy. Ač tyto námitky neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud nicméně závěry nalézacího i odvolacího soudu přezkoumal z pohledu možného extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, resp. mezi skutkovými zjištěními a na základě nich učiněnými právními závěry, a dospěl k následujícím zjištění.
B.1 K námitce stran „nedostatečného ověření přiměřenosti ceny díla“
36. Obviněný ve svém dovolání dále odvolacímu soudu vytýká, že ve výroku svého rozsudku konstatuje, že obviněný „s ohledem na celkový finanční rozsah dodávky nedostatečným způsobem ověřil přiměřenost ceny díla“, aniž podle jeho názoru v odůvodnění uvedl skutečnosti či důkazy, z kterých tento závěr dovodil, čímž je podle dovolatele rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelný. Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že na str. 7 svého rozsudku uvedl, že obviněný mohl ověřit přiměřenost ceny díla i ve „výrazně dřívějším období“, avšak neuvedl, jakým způsobem tak měl učinit. V této souvislosti poukazuje na to, že podstatou je, jakým způsobem mohl v říjnu 2008 ověřit přiměřenost ceny, když bylo prokázáno, že neexistovaly žádné ceníky, databáze, porovnatelné dodávky v tak velkém a komplexním rozsahu, když orientačně prověřit ceny bylo možné u konkrétních přístrojů přibližně stejné konfigurace, což obviněný, jak bylo prokázáno u hlavního líčení, učinil, což podporuje odkazem na výpověď svědka L. a doložením internetových uveřejnění zakázek, které porovnával a předložil soudu (srov. č. 4330 – 4332 spisu). Dovolatel poukazuje na to, že jiné než veřejné zdroje pro ověření cen nebyly v dané době dostupné, že stejným způsobem ověřovalo ceny i nové vedení ZHKHK v roce 2009 před podepsáním dohody o narovnání, přičemž současně existovala specifika trhu se zdravotní technikou, neboť ceny se dojednávaly individuálně. Že byla přiměřenost ceny zakázky obviněným řešena má podle něj vyplývat i z výpovědi svědka M., který uvedl, že „v rámci schvalovací komise jsme přiměřenost zakázky řešili, mluvili jsme o tom a přišla nám přiměřená“. Odvolacímu soudu dovolatel vytýká, že toto svědectví považuje za „jen izolované vytržení jedné skutečnosti z celkového kontextu hodnocení důkazů“, když nezdůvodnil, v čem je svědectví nevěrohodné a s jakými důkazy je v rozporu. Obviněný k tomu podotýká, že za daných okolností učinil z titulu své funkce vše potřebné k ověření přiměřenosti cen, neboť jen to na něm bylo možno spravedlivě požadovat.
37. Nalézací soud k uvedené problematice po rekapitulaci výpovědí jednotlivých svědků uvádí následující. Svědci M., V., S. vypověděli, že pokud měli nějaké informace o ceně, pak pouze od obviněného R. V., na zasedáních představenstva se o tvorbě ceny nebavili. (…) Tato skutečnost byla prokázána i zápisy ze zasedání představenstva zdravotnického holdingu, kdy o smlouvě o dílo nebylo na zasedáních jednáno. (…) Z výpovědi žádného svědka nebylo prokázáno, že by se zastupitelstvo konkrétně zabývalo přiměřeností ceny za dílo jako celku, svědek L. k tomu uvedl, že on zkoumal přiměřenost pouze co do Nemocnice T., jejímž byl ředitelem. Pokud byl k dispozici posudek k přiměřenosti ceny díla, obviněný s takovým důležitým dokumentem členy zastupitelstva ani dozorčí rady neseznámil, většina svědků nemá o existenci posudku žádné povědomí. Pouze svědek M. vypověděl, že cenu jim sdělil obviněný a v rámci schvalovací komise se řešila její přiměřenost (blíže srov. str. 21, 22 rozsudku nalézacího soudu). Nalézací soud rovněž dospívá k závěru o „ne zcela zodpovědném až liknavém přístupu obviněného k plnění povinností a přístupu projednání před uzavřením smlouvy o dílo, kdy se dá učinit závěr o tom, že chtěl za každou cenu smlouvu o dílo na projekt digitalizace ve svém volebním období uzavřít“ (srov. str. 22 in fine rozsudku nalézacího soudu).
38. Odvolací soud ve výroku svého odsuzujícího rozsudku skutečně konstatuje, že obviněný „s ohledem na celkový finanční rozsah dodávky nedostatečným způsobem ověřil přiměřenost ceny díla“ (srov. str. 2 rozsudku odvolacího soudu“). V odůvodnění k uvedenému konstatuje, že tuto námitku, kterou uplatnil již v odvolání, uplatnil vůči nalézacímu soudu neprávem, neboť takový postup měl obviněný zvolit již z titulu své vedoucí funkce v ZHKHK (pokud smlouvou o dílo hodlal ZHKHK zavázat v tak výrazném finančním rozsahu), s tím že tak mohlo být i ve výrazně dřívějším období než v tom, které bezprostředně podpisu smlouvy o dílo předcházelo, neboť úvaha o vybavení nemocnic potřebnými diagnostickými přístroji existovala delší dobu, a stěží se může dovolávat toho, že pokud smlouvu o dílo podepsal vedle něho i svědek L., ten trestně stíhán nebyl; je totiž jen věcí státního zástupce, koho se rozhodne prostřednictvím policejního aparátu stíhat, a stavět před nalézací soud. Dovolávat se v tomto směru výpovědi jen jednoho ze svědků, M. (č. l. 4868), představuje jen izolované vytržení jedné skutečnosti z celkového kontextu hodnocení důkazů (srov. str. 7 rozsudku odvolacího soudu).
39. Nejvyšší soud k uvedenému poznamenává, že soudy nižších stupňů skutečně výslovně neuvedly, z čeho konkrétně svůj závěr o nedostatečném způsobu ověření přiměřenosti ceny díla dovodily. Soudy dospěly k závěru, že obviněný zavázal zdravotnický holding k nabytí majetku, jehož maximální cena obvyklá na trhu v dané době byla v rozpětí od 99 412 000 Kč do 101 473 000 Kč, za částku 117 975 438 Kč, a zároveň dospěly k závěru, že obviněný tak neučinil úmyslně (srov. str. 22 rozsudku nalézacího soudu, kde je uvedeno, že „soud učinil závěr o tom, že žádným důkazem nebylo prokázáno, že by obviněný ve smyslu §4 trestního zákona č. 140/1961 Sb. jednal při uzavírání smlouvy o dílo ze dne 24. 10. 2008 v úmyslu způsobit zdravotnickému holdingu škodu“ a srov. str. 9 rozsudku odvolacího soudu, kde odvolací soud schvaluje hodnocení jednání obviněného jako nedbalostní, které provedl nalézací soud), přičemž je podle odvolacího soudu nezpochybnitelné, že přiměřenost ceny díla dostatečně neověřil, neboť kdyby se tak stalo, nemohl by přistoupit k uzavření smlouvy o dílo. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné upozornit na skutečnost, že byť někteří svědci vyslovovali pochybnost o přiměřenosti ceny díla, na základě které ostatně následně došlo k uzavření dohody o narovnání (blíže srov. str. 19 rozsudku nalézacího soudu, kde je uvedeno, že „vznikly pochybnosti o přiměřenosti ceny a o kvalitě uzavřené smlouvy o dílo, v důsledku čehož Královéhradecký kraj a zdravotnický holding začaly vyvíjet snahu o narovnání podmínek smlouvy o dílo“), na druhé straně, jak vyplynulo z provedeného dokazování někteří ze svědků přiměřenost ceny sami ověřovali (k tomu srov. výpověď svědka J. Š. na č. l. 4270 spisu, ve které mimo jiné uvádí, že mu na základě jeho žádosti dodala společnost Philips „cenovou nabídku, jaká platí v jejich firmě“). Proto nelze v této souvislosti podle Nejvyššího soudu opomíjet skutečnost, že uvedené pochybnosti o přiměřenosti ceny díla vznikly až po uzavření předmětné smlouvy o dílo, a to v době, kdy obviněný V. již nebyl ve funkci předsedy představenstva ZHKHK. Nalézací soud dále na str. 18 odůvodnění rozsudku odkazuje na výpověď svědka M. S., který si sám provedl šetření ohledně cen. Z uvedeného nalézací soud dovozuje, že existovaly postupy, jak nepřiměřenost ceny díla zjistit, a nelze tak podle nalézacího soudu přisvědčit tvrzení obviněného, že učinil vše, co na něm vzhledem k jeho funkci bylo možné spravedlivě požadovat. Naopak měl vyvinout větší úsilí k ověření přiměřenosti ceny díla, když se chystal zavázat ZHKHK k plnění v tak značném rozsahu. Nalézací soud však rovněž s odkazem na svědeckou výpověď téhož svědka dále uvádí, že s ohledem na právní doporučení bylo prvořadým zájmem zajištění funkčnosti nemocnic. Nejvyšší soud dále upozorňuje, že ve věci nelze ignorovat skutečnost, že předmětná smlouva o dílo byla uzavřena na základě proběhnuvší veřejné zakázky, kdy nabídka společnosti PURO-KLIMA byla vyhodnocena jako nejvhodnější nabídka (byť byla nabídkou jedinou). K výběru nabídky byla usnesením Rady Královéhradeckého kraje RK/19/833/2008 ze dne 25. 6. 2008 (srov. č. l. 366 spisu) ustanovena hodnotící komise ve složení J. M., J. V., M. Š., P. T., R. V. a M. L. Nejvyšší soud dále z uvedeného usnesení zjistil, že Rada KHK schválila vyhlášení výběrového řízení podle zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, na investiční akci „Rozšíření vybavení a propojení RDG pracovišť nemocnic Zdravotnického holdingu KHK, a. s.“, přičemž ZHKHK byl současně pověřen vyhlášením výběrového řízení na tuto investiční akci s termínem 25. 7. 2008. Z protokolů o hodnocení návrhu ze dnů 4. a 5. 9. 2008, které podepsali právě uvedení členové hodnotící komise (srov. č. l. 397 – 402 spisu) má Nejvyšší soud za prokázané, že všichni členové, s výjimkou J. M., nepožadovali projednání dodatečných dotazů s účastníkem soutěže ani neshledali žádné nedostatky návrhu. Pouze M. (srov. č. l. 397 spisu) shledal nedostatek stran finančního zatížení rozpočtu zadavatele. Z písemné zprávy zadavatele ze dne 24. 10. 2008 se podává, že hodnotící komise doporučila zadavateli uzavřít smlouvu s uchazečem PURO-KLIMA (srov. č. l. 431 spisu). Z protokolu o prvním jednání ze dne 14. 10. 2008, který byl sepsán v rámci zadávacího řízení (srov. č. l. 426 – 427 spisu) se podává, že obviněný jednal se zástupcem společnosti PURO-KLIMA o možné slevě díla, což požadoval zahrnout i do předmětné smlouvy o dílo. S ohledem na právě citované listinné důkazy Nejvyšší soud uzavírá, že všichni členové hodnotící komise měli možnost vznést jakoukoli námitku nebo pochybnost ohledně ceny předmětného díla, či jeho „předraženosti“, což se však nestalo. Nejvyšší soud dále po přezkoumání spisového materiálu a jednotlivých ve věci vydaných rozhodnutí dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů nijak nezohlednily obviněným k jeho obhajobě předložené důkazy, a to výpis z věstníku veřejných zakázek Ministerstva pro místní rozvoj (č. l. 4330 – 4332 p. v. spisu), který byl jako listinný důkaz proveden u hlavního líčení dne 17. 9. 2015 (srov. str. 1 protokolu o hlavním líčení na č. l. 4525) a článek založený na č. l. 4670 – 4672 spisu, který nebyl jako důkaz vůbec proveden. Ve věci však vyvstává zásadní otázka, se kterou se soudy nižších stupňů dostatečně nezabývaly, což dovolatel důvodně namítá, jakým způsobem obviněný mohl zjistit a ověřit přiměřenost ceny díla. V této souvislosti nelze zcela opomíjet rozsah a složitost dané zakázky na rozšíření vybavení a propojení RDG pracovišť nemocnic, když se jedná o vysoce specializovanou problematiku. Ostatně o tom svědčí i skutečnost, že v právě projednávané věci byly vypracovány tři znalecké posudky za účelem zjištění výše způsobené škody, přičemž ani znalci, kteří tyto posudky vypracovaly, nedospěli k jednoznačnému a hlavně shodnému závěru o ceně obvyklé za předmět smlouvy o dílo. Oba soudy nižších stupňů sice správně konstatovaly, že obviněný R. V. je sice osobou s vysokoškolským ekonomickým vzděláním, na druhé straně však podle názoru Nejvyššího soudu nelze jen na základě této samotné skutečnosti v právě uvedených souvislostech, kdy cenu odsouhlasila celá hodnotící komise s dílčí námitkou J. M. (srov. č. l. 397 – 402 spisu), kdy navíc obviněný jednal se zástupcem společnosti PURO-KLIMA o možné slevě díla, což požadoval zahrnout i do předmětné smlouvy o dílo, dovodit, že postupoval natolik liknavě, že by jen z této skutečnosti bylo možno dovozovat hrubou nedbalost ve smyslu §221 odst. 1 tr. zákoníku (blíže srov. i výklad v bodech níže).
40. V této souvislosti se Nejvyšší soud dále zabýval námitkou dovolatele směřující ke způsobu, jakým se soudy nižších stupňů vypořádaly s výpovědí svědka J. M., a konstatuje k tomu následující. Nalézací soud vyjmenovává svědecké výpovědi, na jejichž základě dospěl k závěru, že cena nebyla na zasedáních představenstva řešena, že z výpovědi žádného ze svědků nevyplývá, že by přiměřenost ceny díla byla zastupitelstvem řešena (blíže srov. bod 39. tohoto usnesení). Následně uvádí, že pouze svědek J. M. vypověděl, že cenu jim sdělil obviněný a v rámci schvalovací komise se řešila její přiměřenost. Pokud tedy odvolací soud konstatuje, že dovolávat se výpovědi jen jednoho ze svědků M. představuje izolované vytržení jedné skutečnosti z celkového kontextu hodnocení důkazů, nelze podle názoru Nejvyššího soudu tomuto názoru odvolacího soudu přisvědčit, obzvlášť když odvolací soud při hodnocení postupu nalézacího soudu uvedl, že „pokud jde o vlastní skutková zjištění, považuje je krajský soud, i přes důraznost odvolací argumentace obviněného, za správná. (…). Odvolací soud odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku“, přičemž si je vědom toho, že takový obecný závěr je třeba rozvést (srov. str. 6 rozsudku odvolacího soudu), což podle Nejvyššího soudu následně však dostatečným způsobem na straně 7 dovoláním napadeného rozsudku neučinil. Nejvyšší soud k tomu považuje za nutné podotknout, že svědek J. M. skutečně vypověděl, že s cenou přišel obviněný a že v rámci schvalovací komise „přiměřenost“ této částky řešili, přičemž jim přišla přiměřená (srov. str. 2 protokolu o hlavním líčení konaném dne 16. 10. 2013 na č. l. 4219 spisu). Schvalovací komisí zřejmě míní hodnotící komisi, která pracovala ve složení J. M., J. V., M. Š., P. T., R. V. a M. L. Je sice pravdou, že ze svědeckých výpovědí jiných svědků, členů dozorčí rady, skutečně vyplývá, že se přiměřeností ceny díla podrobněji nezabývali, neboť je obviněný V. nijak neinformoval a o smlouvě o dílo se společností PURO-KLIMA ani nevěděli (v podrobnostech srov. svědeckou výpověď H. M. na str. 10 – 11 protokolu o hlavním líčení konaném dne 4. 9. 2013 založeném na č. l. 4188 – 4205 spisu, dále srov. svědeckou výpověď svědkyně D. K. na str. 12 – 13 téhož protokolu o hlavním líčení a svědka J. D. na str. 3 – 4 protokolu o hlavním líčení konaném dne 16. 10. 2013 založeném na č. l. 4218 – 4233 spisu), avšak na druhé straně svědek J. M. nehovořil o dozorčí radě, ale o hodnotící komisi, a proto nelze svědeckou výpověď M. hodnotit protikladně k svědeckým výpovědím členů dozorčí rady, nýbrž je třeba ji náležitě posuzovat v souvislosti s ostatními provedenými důkazy, a to v této souvislosti s výpověďmi členů hodnotící (schvalovací) komise a závěru této komise, která doporučila zadavateli (ZHKHK) uzavřít smlouvu s uchazečem PURO-KLIMA (srov. písemná zpráva zadavatele ze dne 24. 10. 2008 založená na č. l. 431 spisu). Ze zprávy rovněž vyplývá, že hodnotící komise neprovedla v souladu s §79 odst. 6 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, hodnocení nabídek podle hodnotících kritérií, neboť by takto hodnotila nabídku pouze jednoho uchazeče. Svědek M. L. v rámci hlavního líčení pak vypověděl, že „… když to dávali dohromady, řekli…, že cenový horizont může být 130 milionů korun, … že to byl součet požadavků, které ... měli“. K dotazu, zda se zajímal o to, zda cena odpovídá ceně na trhu, zda to lze sehnat za menší peníze uvedl, že se mohl zajímat pouze tehdy, když věděl, jaký přístroj tam bude. Svědek dále vypověděl, že si pak zkontroloval cenovou relaci, která odpovídala v té době na trhu, to porovnal a dospěl k závěru, že to byly ceny srovnatelné. Svědek dále k dotazu, zda považuje za adekvátní cenu za služby, která dosahovala 1,5 násobku ceny přístroje, uvedl, že přišel zástupce z Pyramidy (s tím, že se běžně najímala externí firma na výběrové řízení), a řekl, že když se dělá kompletizace, má se to rozdělit, že přidružené služby by měly být více jak 50 %. „Když specialista na výběrové řízení řekne, že se to tak má udělat, tak to akceptujete…“. Svědek dále uvedl, že si ověřoval pouze cenu kompletního přístroje s tím, že si „pouze zkontroloval to, co šlo do T., tak to mohu garantovat a ceny odpovídaly …“. Svědek ceny ověřoval z internetu (v podrobnostech srov. str. 13 – 17 protokolu o hlavním líčení konaném dne 4. 9. 2013 na č. l. 4200 – 4204 spisu). Svědek J. V. mimo jiné vypověděl, že informace o digitalizaci na představenstvo přinášel obviněný, on se neptal, kde na to vezmou, protože to již bylo v rámci schváleného rozpočtu (srov. str. 5 protokolu o hlavním líčení konaném dne 16. 10. 2013 na č. l. 4222 spisu). Svědek M. Š. uvedl, že „pokud šlo o cenu, většina z nás, co jsme se ve zdravotnictví pohybovali, jsme částku orientačně znali. Cena byla mnohokrát konzultována s primáři jednotlivých odborů. Cena, která nám byla předložena jako prvotní, nás v žádném případě nezarazila.“ Svědek dále vypověděl, že se smlouvou se mohl kdokoli seznámit, on sám k ceně nic neříkal, neboť je přesvědčen, že ty přístroje za tu cenu stály, konečná cena odpovídala zhruba ceně přístrojů (srov. str. 7 a 8 protokolu o hlavním líčení konaném dne 16. 10. 2013 na č. l. 4224 a 4225 spisu). Svědek P. T. pouze neurčitě vypověděl, že stanovit, jaká je cena, je docela těžké, takže se vyjde z nějakého odhadu, vyjde se z toho, jakou nabídku firma dala. Pokud se ty odhady a nabídka dramaticky neliší, tak to odpovídá. Svědek dále uvedl, že přiměřenost ceny zkoumal, ale pokud by to bylo tak jednoduché, tak v rámci řady obvodů by se nekoupila žádná zařízení, protože v medicíně je spousta firem a spousta vybavení, které prodává pouze jediná ve státě (srov. str. 10 protokolu o hlavním líčení konaném dne 14. 1. 2014 na č. l. 4258 spisu). Lze tedy konstatovat, že z výpovědí svědků, kteří byli členy hodnotící komise, nevyplývá, že by z hlediska ceny předmětné zakázky na digitalizaci byla výpověď svědka J. M. tak ojedinělá, jak ji hodnotily oba nižší soudy, neboť se členové hodnotící komise cenou předmětné zakázky do jisté míry zabývali. Bude nutné, aby se odvolací soud řádně zabýval hodnocením výpovědí všech uvedených svědků, tedy i svědeckou výpovědí J. M., kterého odvolací soud za účelem odstranění uvedených rozporů vyslechne. Vzhledem ke skutečnostem vyplývajícím z kontextu právě citovaných svědeckých výpovědí bude nutné, aby rovněž zvážil, zda není nutné doplnit dokazování dalším výslechem některého z dalších svědků.
41. Nejvyšší soud s přihlédnutím k uvedeným skutečnostem dospěl k závěru, že v právě projednávané věci nelze ne/možnosti obviněného ověřit přiměřenost ceny díla bagatelizovat, jako to učinil odvolací soud na str. 10 a 11 odůvodnění rozsudku. Je nutno vzít v úvahu všechny uvedené okolnosti a důsledně je zvážit. Nalézací soud takto důsledně ovšem nepostupoval, byť na jedné straně správně argumentuje tím, že předmětná smlouva o dílo byla podle rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 22. 10. 2015, č. j. ÚOHS-S0078/2011(VZ-35501/2015/511/JNv uzavřena v rozporu se zákonem o veřejných zakázkách (srov. č. l. 4780), na druhé straně se z uvedených hledisek dostatečně nevypořádal se všemi shora uvedenými skutečnostmi a souvislostmi, na které obviněný poukázal ve své obhajobě. V této souvislosti rovněž zcela opomíjí skutečnost, že pro ZHKHK inkriminované výběrové řízení připravovala specializovaná společnost Pyramida CS, s. r. o., a to na základě mandátní smlouvy ze dne 4. 7. 2008, což nalézací soud bez řádného hodnocení pouze konstatuje na str. 12 svého rozsudku. Ostatně i ÚOHS vydal dané rozhodnutí teprve na základě kasačního rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 3. 10. 2013, č. j. 62 Af 48/2012, a po potvrzujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2013, č. j. 9 Afs 93/2013, přičemž správní řízení v dané věci bylo u Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže zahájeno v roce 2011. To také svědčí o mimořádné složitosti celé kauzy.
B.2 K ostatním skutkovým námitkám
42. Dovolatel dále namítá rozpor v rozsudku nalézacího soudu, kde je ve výroku uvedeno, „že mu byla známa výroční zpráva ZHKHK za rok 2007, kde účetní uzávěrkou zjištěný vlastní kapitál za rok 2007 činil 129 180 000 Kč“ s odůvodněním na str. 10 rozsudku, že „prokazatelně věděl o stavu kapitálu společnosti podle konsolidované účetní závěrky pro rok 2007, která byla poslední účetní závěrkou společnosti, a byla tak rozhodným dokumentem pro posouzení povinnosti opatřit si souhlas dozorčí rady a se kterou byl obviněný seznámen“, přitom konsolidovaná účetní závěrka byla zpracována až k 30. 11. 2011, tudíž se s ní prokazatelně seznámit nemohl. V této souvislosti dovolatel rovněž soudům nižších stupňů vytýká, že zcela pominuly fakt, že majetek byl na základě smlouvy o dílo nabýván ve více účetních obdobích než v jednom, a že vycházel ze stavu vlastního kapitálu v poslední mu známé konsolidované závěrce ke dni podpisu smlouvy, což mu podle něj umožňoval obchodní zákoník, a to za rok 2006, v níž vlastní kapitál činil 210 mil. Kč, takže „třetinový“ limit byl při rozložení do účetních období dodržen. Soudům je obviněným dále vytýkáno, že se nezabývaly důkazy předloženými obviněným, konkrétně Zprávou nezávislého auditora ze dne 1. 12. 2011, obsahující konsolidovanou závěrku za rok 2007, a posouzením této problematiky P., přičemž vytýká odvolacímu soudu způsob, jakým se s uvedeným vypořádal.
43. Nalézací soud k tomu uvedl, že výpovědí obviněného a zprávou nezávislého auditora o ověření konsolidované účetní závěrky k 31. 12. 2007 zdravotnického holdingu a současně i svědectvím H. K. bylo prokázáno, že obviněný věděl, že účetní závěrkou zjištěný kapitál ZHKHK za rok 2007 činil 129 180 000 Kč (srov. str. 8 rozsudku nalézacího soudu). V odůvodnění k tomu dále uvádí to, na co upozorňuje obviněný ve svém dovolání, tedy že „prokazatelně věděl o stavu kapitálu společnosti podle konsolidované účetní závěrky pro rok 2007, která byla poslední účetní závěrkou společnosti, a byla tak rozhodným dokumentem pro posouzení povinnosti opatřit si souhlas dozorčí rady a se kterou byl obviněný seznámen, a musel si být vědom toho, že cena smlouvy o dílo v hodnotě 117 975 438 Kč přesahuje 1 /
3
vlastního kapitálu společnosti za dané období“ (srov. str. 10 rozsudku nalézacího soudu). Nalézací soud k obhajobě obviněného, týkající se toho, že v §193 odst. 2 obchodního zákoníku není povinnost opatřit si souhlas dozorčí rady stanovena, podpořené vyjádřením daňového poradce nejprve konstatuje, že „vyjádřením P. P., daňového poradce v P., kterým soud provedl důkaz ve smyslu §213 odst. 1 tr. ř., bylo prokázáno, že daňový poradce učinil závěr o tom, že obchodní transakce spočívající v uzavření smlouvy o dílo ze dne 24. 10. 2008 není v rozporu s ustanovením §193 odst. 3 obchodního zákoníku, když souhlasu dozorčí rady nebylo třeba“ (srov. str. 9 rozsudku nalézacího soudu), a následně v rámci hodnocení uvádí, že ji považuje za vyvrácenou, což odůvodňuje tím, že smlouva o dílo nebyla smlouvou v rámci běžného hospodaření společnosti. K tomuto závěru dospívá na základě svědectví členů představenstva a členů dozorčí rady, když jimi bylo prokázáno, že v roce 2008 ani v době před tím zdravotnický holding smlouvu v hodnotě přes sto milionů korun neuzavíral (srov. str. 10 rozsudku nalézacího soudu).
44. Odvolací soud k otázce seznámení obviněného se stavem kapitálu ZHKHK, k jeho obhajobě spočívající v tom, že majetek byl nabýván ve více účetních obdobích než v jednom a k hodnocení tvrzených opomenutých důkazů uvádí, že považuje skutkový stav zjištěný nalézacím soudem za správný. Odvolací soud předně odkázal na svoji argumentaci obsaženou na str. 4 a 5 svého zrušujícího usnesení, přičemž uvedl, že obviněný může těžko argumentovat výší základního kapitálu ZHKHK za dřívější rok 2006 z konsolidované účetní závěrky ve výši 210 mil. Kč (č. l. 4669), když s ohledem na finanční vyjádření kontraktu se společností PURO-KLIMA by požadovaná jedna třetina základního kapitálu ZHKHK byla i tak překročena. Tomu odpovídá i závěr nalézací soudu v jeho odsuzujícím rozsudku, ve kterém uvádí, že výpovědí obviněného a zprávou nezávislého auditora o ověření konsolidované účetní závěrky k 31. 12. 2007 zdravotnického holdingu a současně i svědectvím H. K. bylo prokázáno, že obviněný věděl, že účetní závěrkou zjištěný kapitál zdravotnického holdingu za rok 2007 činil 129 180 000 Kč (viz str. 8 rozsudku nalézacího soudu). K tomu Nejvyšší soud podotýká, že uvedený závěr nalézacího soudu má oporu v provedeném dokazování, byť není zcela přesný. Uvedená nepřesnost však nemá zásadní vliv na skutková zjištění a právní posouzení věci. V rozvaze ZHKHK ke dni 31. 12. 2007, v níž je uvedena výše vlastního kapitálu ZHKHK, se uvádí zjištěný kapitál ve výši 129 180 000 Kč. Stejná částka je uvedena i v přehledu o změnách vlastního kapitálu ZHKHK za období od 1. 1. do 31. 12. 2007 (srov. č. l. 1406 spisu). Ve zprávě nezávislého auditora o ověření Výroční zprávy za rok 2007 společnosti ZHKHK je na stranách 3 a 7 uvedena výše základního kapitálu ZHKHK 129 615 000 Kč (srov. č. l. 1386 a 1390 spisu). Odkaz nalézacího soudu na svědeckou výpověď svědkyně D. K. hodnotí Nejvyšší soud v této souvislosti jako nepřípadný. Z výpovědi svědkyně nevyplývá, že obviněný věděl, že účetní závěrkou zjištěný kapitál zdravotnického holdingu za rok 2007 činil 129 180 000 Kč, jak uvádí nalézací soud. Svědkyně se v rámci své výpovědi k této otázce žádným způsobem nevyjádřila (srov. str. 12 – 13 protokolu o hlavním líčení konaném dne 4. 9. 2013 na č. l. 4199 – 4200 spisu). K námitce obviněného, že plnění ze smlouvy mohlo být rozděleno na více účetních období, odvolací soud konstatuje, že tato námitka má oporu v obsahu smlouvy o dílo, konkrétně pokud jde o rozložení do dvou uvažovaných etap, avšak hodnotí, že „z hlediska trestní odpovědnosti obviněného není toto kritérium relevantní. Pro jeho trestní odpovědnost bylo podle odvolacího soudu rozhodující, že výše ceny díla, kterou obviněný coby součást smlouvy o dílo podepsal, činila ke dni jejího podpisu 24. 10. 2008 takový obnos, který se vymykal oné jedné třetině základního kapitálu ZHKHK za uplynulé účetní období, tudíž smlouvu v tento konkrétní okamžik měl podepsat až po souhlasu dozorčí rady ZHKHK“ (srov. str. 6 rozsudku odvolacího soudu). V této souvislosti odvolací soud rovněž uvádí, že „nelze mít za správné stanovisko P. P., že takového souhlasu nebylo třeba“ (srov. rovněž str. 6 rozsudku odvolacího soudu).
45. Nejvyšší soud k tomu nejprve obecně v souladu se svou dřívější rozhodovací praxí a v návaznosti na judikaturu Ústavního soudu podotýká, že v trestním řízení závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede, byť samozřejmě takový postup nesmí vykazovat znaky libovůle, ale musí být založen na odpovědném zhodnocení provedených důkazů ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a náležitém odůvodnění, na základě jakých skutečností soud považuje provedené dokazování za dostatečné a úplné a co bylo důvodem, že neprovedl další navrhované důkazy. Tento závěr vyplývá především z ustanovení čl. 82 Ústavy České republiky (ústavní zákon č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů), v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhů na doplnění dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve sv. 4 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Není tedy povinností soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh stran trestního řízení včetně obviněného. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit (obdobně k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 5 Tdo 747/2011). Problematika tzv. opomenutých důkazů, kterou ve svém mimořádném opravném prostředku obviněný namítal, byla opakovaně řešena především v judikatuře Ústavního soudu, který v řadě svých nálezů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, publikovaný pod č. 10 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, publikovaný pod č. 76 ve sv. 8 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, publikovaný pod č. 127 ve sv. 28 Sb. nál. a usn. ÚS ČR) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněný pod č. 26 ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, dále viz nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, uveřejněný pod č. 91 ve sv. 33 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nález ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, uveřejněný pod č. 172 ve sv. 35 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, usnesení ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, uveřejněné pod č. 22 ve sv. 38 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, a další).
46. Dále Nejvyšší soud konstatuje, že trestní řád v §2 odst. 6 při vyjádření zásady volného hodnocení důkazů, ale ani v žádných jiných ustanoveních, nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, ani váhu či důkazní sílu jednotlivých důkazů (tedy míru jejich věrohodnosti). Orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy, aniž by byly vázány zákonnými pravidly, tedy podle svého volného (tj. zákonem nevymezeného) uvážení. Zásada volného hodnocení důkazů jako protiklad tzv. zákonné teorie průvodní je základním předpokladem pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Tato zásada nutí orgán činný v trestním řízení přihlédnout k okolnostem konkrétního případu, k jeho zvláštnostem a charakteristickým rysům, čímž brání mechanickému postupu při hodnocení důkazů. Zákon nepřikládá a priori žádnému důkazu zvláštní význam (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 1972, sp. zn. 2 Tzf 1/72, uveřejněné pod č. 60/1972 Sb. rozh. tr.), a to ani doznání obviněného. Soudce však nesmí brát v úvahu důkaz získaný nezákonným způsobem (srov. §89 odst. 3 tr. ř.; dále srov. §79 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů – zákon o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů). Stejně tak nesmí takový důkaz brát v úvahu ani jiné orgány činné v trestním řízení, a to ať jde o důkazy získané v přípravném řízení, nebo o důkazy získané stranami. Orgán činný v trestním řízení však hodnotí důkazy v průběhu celého dokazování, přičemž zvažuje i jejich závažnost a zákonnost. Při hodnocení z hlediska závažnosti vyloučí důkazy nepodstatné, tedy takové, z nichž nelze učinit poznatky o předmětu dokazování. Ostatní důkazy musí posoudit především z hlediska jejich zákonnosti. Důkaz, který byl opatřen nebo proveden v rozporu s procesními předpisy, se pokládá za neplatný, neúčinný, pokud porušení procesního předpisu mělo povahu podstatné vady řízení (např. svědek nebyl poučen o právu odepřít výpověď, a proto vypovídal, při výslechu bylo použito fyzického násilí nebo hrozby donucení apod.). Některé procesní vady, mající za následek pouze relativní neplatnost (neúčinnost) důkazu (např. nepodepsaná jedna strana protokolu o výslechu), je možné v dalším řízení ještě napravit. Zásada volného hodnocení důkazů je vybudována na vnitřním přesvědčení orgánů činných v trestním řízení, které není projevem libovůle nebo svobody takového orgánu, ale vytváří se přísně logicky na základě zákonů a jiných právních předpisů, přičemž se opírá o právní vědomí, o všestranné, hluboké a logické zhodnocení důkazů i jejich vzájemných souvislostí, s přihlédnutím ke všem okolnostem případu. Při hodnocení důkazů se v praxi používají především analytické a syntetické metody, často v určitém spojení s dedukcí a indukcí. Orgány činné v trestním řízení musí ve svém rozhodnutí své vnitřní přesvědčení řádně odůvodnit. Proto soud musí v odůvodnění rozsudku vyložit, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují, jak se vypořádal s obhajobou a proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů (§125 odst. 1 tr. ř.). Je proto možno přezkoumat, jak soud ke svému vnitřnímu přesvědčení dospěl, zda postupoval správně a zda ke svému vnitřnímu přesvědčení dospěl důvodně (k tomu viz blíže Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 40 a 41).
47. Nejvyšší soud přezkoumal dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a jemu předcházející řízení nejprve stran neprovedení důkazu Zprávou nezávislého auditora o ověření konsolidované účetní závěrky k 31. 12. 2007 společnosti ZHKHK, jež je založena na č. l. 4877 – 4885 spisu. Z této zprávy Nejvyšší soud zjistil, že konsolidovaná účetní závěrka, resp. konsolidovaná rozvaha a konsolidovaný výkaz zisku a ztráty, ZHKHK ke dni 31. 12. 2007 byla podepsána dne 30. 11. 2011, a to předsedou představenstva ZHKHK M. S., místopředsedou představenstva ZHKHK J. J. a J. P. Dále je třeba konstatovat, že konsolidovanou účetní závěrku předložil obviněný jako přílohu svého odvolání (srov. č. l. 4865 a násl. spisu) ze dne 4. 8. 2016, kterým brojil právě proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu, přičemž do té doby se s konsolidovanou účetní závěrkou za rok 2007 ve spise nepracovalo. Odvolací soud neprovedl důkaz předmětnou konsolidovanou účetní závěrkou. K tomu Nejvyšší soud odkazuje na protokol o veřejném zasedání konaném dne 10. 11. 2016 (srov. č. l. 4891 – 4895) z něhož je patrné, že odvolací soud žádným způsobem dokazování nedoplňoval (srov. vyhlášené usnesení na č. l. 4894, že doplňování dokazování před krajským soudem prováděno nebude). Odvolací soud však své rozhodnutí, proč dokazování nedoplnil, resp. proč neprovedl důkaz předmětnou Zprávou nezávislého auditora o ověření konsolidované účetní závěrky k 31. 12. 2007 společnosti ZHKHK, nijak neodůvodnil. Odvolací soud toliko konstatoval, že považuje skutková zjištění nalézacího soudu za správná (srov. str. 6 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
48. Nejvyšší soud se dále zabýval tou částí námitky dovolatele, kde poukazuje na rozpor mezi výrokem nalézacího soudu, kde je poukazováno na jeho znalost účetní závěrky za rok 2007, a jeho odůvodněním, kde soud hovoří o konsolidované účetní závěrce za tentýž rok. Jak je patrné z bodu 43. tohoto usnesení, dovolateli lze přisvědčit, že rozsudek nalézacího soudu na jedné straně ve své výrokové části obviněnému přisuzuje, že mu byla známa výroční zpráva ZHKHK za rok 2007, kde účetní závěrkou zjištěný vlastní kapitál činil částku 120 180 000 Kč, a na druhé straně v odůvodnění konstatuje, že „věděl o stavu kapitálu společnosti dle konsolidované účetní závěrky pro rok 2007“ (srov. str. 10 rozsudku nalézacího soudu). Podle tvrzení dovolatele mu konsolidovaná účetní závěrka ani v rozhodné době známa být nemohla, neboť byla zpracována až k 30. 11. 2011. V tomto ohledu je nutné dovolateli přisvědčit, neboť, jak již bylo konstatováno výše, konsolidovaná účetní závěrka za rok 2007 byla skutečně zpracována až k 30. 11. 2011 (srov. č. l. 4883 a 4885 spisu), tedy až v době, kdy již obviněný V. nebyl ve funkci předsedy představenstva ZHKHK, a tak ji v rozhodné době skutečně znát nemohl. Ostatně o tom svědčí i fakt, že ji obviněný nepodepsal. S ohledem na tuto skutečnost tedy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nalézací soud pochybil, pokud v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že obviněný znal stav kapitálu ZHKHK podle konsolidované účetní závěrky za rok 2007. Jak již bylo konstatováno, konsolidovanou účetní závěrku ZHKHK za rok 2007 předložil odvolacímu soudu obviněný jako přílohu svého odvolání, přičemž do té doby s ní nebylo v rámci trestního řízení nijak pracováno. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud s odkazem na str. 14 protokolu o hlavním líčení konaném před nalézacím soudem dne 25. 3. 2014 již jen připomíná, že nalézací soud provedl důkaz zprávou nezávislého auditora – ověřením výroční zprávy a účetní závěrky ZHKHK za rok 2007 z č. l. 1382 – 1421 spisu (srov. č. l. 4346 spisu). Tato zpráva byla zpracována ke dni 16. 6. 2008. Z obsahu této zprávy má Nejvyšší soud za prokázané, že výroční zprávu ZHKHK za rok 2007 podepsal obviněný R. V. dne 16. 6. 2008 (srov. č. l. 1392). Nejvyšší soud dále zjistil, že vlastní kapitál ZHKHK za rok 2007 činil 129 180 000 Kč (srov. č. l. 1402 spisu). Je tedy zřejmé, že obviněný V. nepochybně věděl o výroční zprávě ZHKHK za rok 2007 a o výši vlastního kapitálu ZHKHK za tentýž rok, jak je mu rozsudkem nalézacího i rozsudkem odvolacího soudu kladeno za vinu. Námitka dovolatele, že nemohl vědět o konsolidované účetní závěrce ZHKHK pro rok 2007 je sice důvodná, nicméně na uvedeném skutkovém závěru, že věděl o výši vlastního kapitálu ZHKHK za rok 2007, nemůže nic změnit.
49. Přesto však Nejvyšší soud musí konstatovat, že za situace, kdy odvolací soud dospěl k závěru, že skutková zjištění nalézacího soudu, která nalézací soud učinil na základě provedeného dokazování, jsou správná, byť v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu je mimo jiné výslovně uvedeno, že „zprávou nezávislého auditora o ověření konsolidované účetní závěrky k 31. 12. 2007 zdravotnického holdingu, … bylo prokázáno, že obviněný věděl, že účetní závěrkou zjištěný kapitál ZHKHK za rok 2007 činil 129 180 000 Kč“, jedná se o pochybení. Nejvyšší soud po přezkoumání spisového materiálu dospěl k závěru, že již nalézací soud při této formulaci pochybil, což odvolací soud nijak nenapravil, když uvedený závěr nemůže v žádném případě vyplývat z uvedené zprávy, neboť, jak již bylo konstatováno výše, tato zpráva byla do spisu založena teprve současně s odvoláním obviněného proti rozsudku nalézacího soudu, tudíž ji nalézací soud nemohl jako důkaz provést, a tedy ani na jejím základě nemohl učinit žádný skutkový závěr. Za tohoto stavu věci nemůže obstát závěr odvolacího soudu, že není potřeba ve věci doplňovat dokazování, když považuje skutková zjištění nalézacího soudu za správná. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že není povinností soudu provádět všechny obhajobou navržené důkazy, pokud má soud k dispozici dostatek důkazů k tomu, aby byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti (srov. §2 odst. 5 tr. ř.). Nejvyšší soud však v právě projednávaném případě v tomto směru shledal pochybení (srov. bod 24. tohoto usnesení) mezi provedenými důkazy a shora uvedeným skutkovým zjištěním, když oba soudy nižších stupňů dospěly ke skutkovému závěru s odkazem na neprovedený důkaz. Předmětná Zpráva nezávislého auditora ze dne 30. 12. 2007 naplňuje všechny atributy tzv. opomenutého důkazu, když na ni oba soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí odkazují, a to aniž byla jako důkaz provedena, byť z hlediska vlastního skutkového závěru to nemělo se shora uvedených důvodů podstatný význam.
50. Za tohoto stavu věci (popsaného v bodech 36. až 49. tohoto usnesení) tak nemůže obstát závěr odvolacího soudu, že není potřeba ve věci doplňovat dokazování, když považuje skutková zjištění nalézacího soudu za správná. Naopak z důvodů, které Nejvyšší soud podrobně rozvedl v předcházejících bodech odůvodnění tohoto usnesení, je třeba, aby odvolací soud doplnil dokazování ve všech shora naznačených směrech, a poté se znovu k odvolání obviněného zabýval přezkoumáním rozsudku nalézacího soudu podle §254 tr. ř. Přitom musí mít na paměti, že k hlavním zásadám trestního řízení patří zásada volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), podle níž orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada však není a nesmí být projevem libovůle, resp. svévole orgánů činných v trestním řízení. Je nezbytné ji strukturovat do konkrétních komponentů a kritérií. Jedním z nich, patřícím ke klíčovým, je transparentnost rozhodování, čili nutnost důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Uvedený požadavek zákonodárce vtělil do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§125 tr. ř.). Uvedené ustanovení §125 tr. ř. nároky na odůvodnění zvýrazňuje zejména pro případy, kdy si provedené důkazy vzájemně odporují. V situaci „tvrzení proti tvrzení“ je potřebné na soud, a to jak z pohledu uvedených ustanovení trestního řádu, tak i práva ústavního (čl. 36 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy) klást zvýšené požadavky, a to v souvislosti s vyvozením závěrů o tom, které skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů (viz nález Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. III. ÚS 532/01, uveřejněný pod č. 10 ve sv. 25 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).
51. Nejvyšší soud se dále věnoval tvrzení dovolatele, že soudy nižších stupňů byl zcela pominut fakt, že majetek byl ZHKHK nabýván ve více účetních období než v jednom.
52. Nalézací soud v této souvislosti toliko konstatoval, že provedeným listinným důkazem smlouvou o dílo ze dne 24. 10. 2008, výpovědí obviněného a dále svědectvím L., J. a O. bylo (mimo jiné) prokázáno, že smlouva byla koncipována do dvou etap, kdy v rámci první etapy mělo dojít k realizaci díla v ceně 117 975 438 Kč. Druhá etapa byla koncipovaná jako rámcová smlouva, k jejímuž plnění je třeba dalšího dodatku smlouvy a kterou mělo být realizováno dílo v hodnotě 229 673 685 Kč (blíže srov. str. 11 rozsudku nalézacího soudu).
53. Odvolací soud k uvedené námitce obviněného, kterou již uplatnil ve svém odvolání, uvedl, že tato námitka má oporu v obsahu smlouvy o dílo, konkrétně pokud jde o její čl. II./1, z hlediska jejího rozložení do více (dvou) jejích uvažovaných etap, avšak z hlediska trestní odpovědnosti obviněného není toto kritérium relevantní. Pro jeho trestní odpovědnost bylo totiž rozhodující, že výše ceny díla, kterou obviněný coby součást smlouvy o dílo podepsal, činila ke dni jejího podpisu 24. 10. 2008 takový obnos, který se vymykal oné jedné třetině základního kapitálu ZHKHK za uplynulé účetní období (srov. str. 6 rozsudku odvolacího soudu).
54. Nejvyšší soud k námitce dovolatele podotýká, že odvolací soud se předmětnou námitkou zabýval dostatečně, byť v kontextu povinnosti obviněného vyžádat souhlas dozorčí rady ZHKHK před podpisem smlouvy o dílo, přičemž přesvědčivě zdůvodnil, na základě jakých úvah dospěl k závěru, že původně uplatněné námitce obviněného v odvolání nepřisvědčil. Nejvyšší soud nepovažuje dále za nutné se tvrzením, že soudy nižších stupňů byl pominut fakt, že majetek byl na základě smlouvy o dílo nabýván ZHKHK ve více účetních obdobích než v jednom, zabývat, neboť ze shora uvedeného je zřejmé, že se touto skutečností zabýval odvolací soud, a to k námitce obviněného. Pro úplnost pak Nejvyšší soud uzavírá, že nalézací soud skutečnost, že smlouva o dílo byla koncipována do dvou etap, ve svém rozsudku pouze konstatoval, a nikoli hodnotil z hlediska relevance pro trestní odpovědnost obviněného. Toto pochybení pak napravil odvolací soud, jak již ostatně bylo uvedeno výše. Proto Nejvyšší soud námitku dovolatele hodnotí jako nedůvodnou. Ostatně zde je třeba připomenout, že obviněnému bylo (zkráceně) kladeno za vinu, že uzavřel smlouvu o dílo v hodnotě 117 975 438 Kč, k jejímuž uzavření potřeboval souhlas dozorčí rady ZHKHK. Jak je již uvedeno výše, ze smlouvy o dílo ze dne 24. 10. 2008 (srov. č. l. 371 – 375 spisu) skutečně vyplývá, že dílo mělo být realizováno ve dvou etapách. Přesto nelze pomíjet fakt, že první etapa měla být realizována za cenu 117 975 438 Kč, přičemž podle smlouvy o dílo první splátka s datem splatnosti 31. 3. 2009 činila 60 000 000 Kč. V průběhu roku 2009 pak měly být uhrazeny ještě další tři splátky ve výši 3 623 464,88 Kč, a to ke dni 30. 6. 2009, 30. 9. 2009 a 31. 12. 2009 (srov. čl. V. bod 5 smlouvy na č. l. 373 ve spojení s Přílohou č. 2 smlouvy o dílo – splátkový kalendář na č. l. 382 spisu). Z uvedeného je tedy zřejmé, že ZHKHK měl v jednom účetním období (rok 2009) celkově hradit společnosti PURO-KLIMA částku ve výši 70 870 394,64 Kč. Vzhledem k tomu, že obviněný R. V. předmětnou smlouvu uzavřel v době, kdy mu byla známa účetní závěrka ZHKHK pro rok 2007, podle níž zjištěný kapitál zdravotnického holdingu za rok 2007 činil 129 180 000 Kč, lze uzavřít, že i tak uvedená částka přesahuje 1 /
3
základního kapitálu ZHKHK, jak předpokládá §193 odst. 2 obchodního zákoníku.
55. K námitce dovolatele, ve které soudům nižších stupňů vytýká, že se nevěnovaly skutečnosti, že obviněnému bylo obchodním zákoníkem umožněno vycházet z poslední mu známé konsolidované účetní závěrky, tedy nikoliv jen z řádné za rok 2007, ale i z konsolidované za rok 2006, kde vlastní kapitál činil 210 mil. Kč a při rozložení do účetních období, byl tak „třetinový limit“ dodržen, uvádí Nejvyšší soud následující.
56. Odvolací soud nepřisvědčil názoru dovolatele uplatněnému již v jeho řádném opravném prostředku, když poukazuje na to, že pro posouzení dané otázky je rozhodný stav podle poslední řádné účetní závěrky nebo z konsolidované, sestavuje-li společnost i tuto, když podle odvolacího soudu nyní nelze argumentovat konsolidovanou účetní závěrkou dřívější, tedy za rok 2006, když je kladen důraz právě na to, že se má jednat o poslední účetní závěrku (srov. str. 6 rozsudku odvolacího soudu).
57. Nejvyšší soud připomíná, že obchodní zákoník ve svém §193 odst. 2 stanovil jako hranici pro posouzení, zda je či není třeba souhlasu dozorčí rady k uzavření smlouvy, jednu třetinu vlastního kapitálu vyplývajícího z poslední řádné účetní závěrky nebo z konsolidované účetní závěrky, sestavuje-li společnost konsolidovanou účetní závěrku. Návod na to, které z uzávěrek dát přednost, tedy řádné za poslední rok, nebo konsolidované za rok předposlední, obchodní zákoník neobsahoval, proto soudům nezbývá, než tuto skutečnost vyložit. Předmětné ustanovení bylo do obchodního zákoníku včleněno s účinností od 1. 1. 2001 novelou provedenou zákonem č. 370/2000 Sb. Jelikož v původním vládním návrhu uvedeného zákona nebylo obsaženo [a jeho součástí se stalo v důsledku poslaneckého pozměňovacího návrhu – srov. sněmovní tisky č. 460/0 a 460/3 (bod 84), Poslanecká sněmovna, 3. volební období, 1998-2002], nelze při jeho výkladu vycházet z důvodové zprávy k návrhu zákona posléze schváleného a uveřejněného pod č. 370/2000 Sb. Účelem §193 odst. 2 obchodního zákoníku v tehdy platném znění je podřídit významné majetkové dispozice, jež by mohly zásadním způsobem ovlivnit hospodaření společnosti a její další podnikání, dodatečné kontrole ze strany kontrolního orgánu (dozorčí rady). V případech vymezených v citovaném ustanovení je tak dozorčí rada oprávněna udělit představenstvu pokyn k úkonu spadajícímu do obchodního vedení, spočívající v zákazu uzavřít dotčenou smlouvu (blíže k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3223/2010). Pro rozhodnutí, které majetkové dispozice jsou natolik významné, že mají podléhat kontrole, je podle Nejvyššího soudu rozhodující vycházet z co nejaktuálnějšího stavu vlastního kapitálu společnosti, neboť ten se logicky může za období jednoho roku značně změnit, a v důsledku toho pak nemá tak dostatečnou vypovídací hodnotu o tom, do uzavírání jakých smluv může dozorčí rada svým schvalováním zasahovat. Nejvyšší soud tak přisvědčuje názoru odvolacího soudu, byť stroze vyjádřenému, že pro posouzení toho, zda je nutné vyžadovat souhlas dozorčí rady k uzavření smlouvy, je rozhodný stav vlastního kapitálu podle účetní závěrky za poslední období, a to ať už řádné, nebo konsolidované (respektive za situace, kdy jsou k dispozici v rozhodné době obě tyto závěrky, má bezpochyby přednost závěrka konsolidovaná). Podle Nejvyššího soudu nelze ustanovení §193 odst. 2 obchodního zákoníku vykládat tak, jak učinil obviněný, že mu tedy obchodní zákoník umožňoval vybrat si, zda bude vycházet ze závěrky za rok 2006 nebo za rok 2007, a to právě z toho důvodu, že toto ustanovení výslovně říká, že rozhodný je stav podle poslední účetní závěrky, a má tak vypovídat o stavu kapitálu za poslední účetní období. Jak již Nejvyšší soud konstatoval výše (srov. bod 48. tohoto usnesení), obviněnému V. byl znám obsah účetní závěrky ZHKHK za rok 2007, a tedy i skutečnost, že základní kapitál ZHKHK pro daný rok činil 129 180 000 Kč. Lze tedy uzavřít, že cena smlouvy o dílo v hodnotě 117 975 438 Kč, tak nepochybně 1 /
3
základního kapitálu ZHKHK přesahuje. Otázkou toho, zda by byl „třetinový“ limit dodržen, pokud by obviněný postupoval podle konsolidované účetní závěrky za rok 2006, se proto Nejvyšší soud dále nezabýval, neboť je zcela irelevantní, jelikož i v tomto případě by 1 /
3
základního kapitálu byla překročena.
B.3 K objasňování škody
58. Dovolatel R. V. v rámci svého mimořádného opravného prostředku dále namítal, že nebylo beze všech pochybností prokázáno, že by na majetku ZHKHK vznikla uhrazením ceny díla škoda (k tomu blíže srov. bod 8. tohoto usnesení).
59. Nejvyšší soud předně konstatuje, že v právě projednávaném případě bylo stanovení způsobené škody, resp. její výše, mimořádně komplikovanou otázkou, a to zejména s ohledem na jedinečnost předmětu díla zahrnujícího dodávku a montáž velkého množství zdravotnických přístrojů, technologií a počítačových programů včetně zaškolení pracovníků (srov. čl. I. smlouvy o dílo ze dne 24. 10. 2008 na č. l. 371 – 375 spisu). V průběhu trestního řízení byly právě za účelem stanovení výše způsobené škody zpracovány celkem tři znalecké posudky, a to znalcem Ing. Lubomírem Kerepeckým (č. l. 3163 a násl. spisu), dále společností Česká znalecká, a. s., který zpracovali Dr. Ing. Vítězslav Hálek, MBA, Ph. D. a Ing. Vladimír Krupka (č. l. 4273a a násl. spisu) a společností Expert Group, s. r. o., který zpracovali znalci Ing. František Poborský, Ing. Václav Stárek a Ing. Tomáš Buus, Ph. D. (srov. č. l. 4478 a násl. spisu). Nejvyšší soud připomíná, že účelem znaleckého posudku podle §105 tr. ř. je objasnění skutkových okolností na základě odborných znalostí v příslušném odboru (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 1965, sp. zn. 10 Tz 29/65, uveřejněné pod č. 56/1965 Sb. rozh. tr.). Složitost se váže k posuzované odborné otázce, jde tedy o složitost, která vyplývá z náročnosti odborného posouzení zkoumané skutkové otázky. Náročnost odborného posouzení zpravidla vyplývá z obtížnosti využití teoretických a empirických poznatků, které je třeba komplexním způsobem zpracovat, potřeby konzultací s dalšími odborníky, z náročného studia příslušné odborné literatury apod. (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1572). Jak již bylo uvedeno, v právě projednávaném případě je otázka výše způsobené škody mimořádně složitá.
60. Nalézací soud k vzniku škody hodnotil, zda cena díla sjednaná ve smlouvě o dílo ve výši 117 975 438 Kč odpovídala ceně obvyklé v místě a čase. Nejprve v této souvislosti shrnul závěry znaleckého posudku vypracovaného Ing. Lubomírem Kerepeckým (dále též jen „znalecký posudek“), který byl vypracován již v přípravném řízení, přičemž z něj vyplynulo, že v porovnání s ostatními cenami obvyklými na trhu jsou ceny zboží od společnosti PURO-KLIMA nižší než ceny obvyklé, ale ceny služeb jsou mnohonásobně vyšší. Cena obvyklá zakázky byla stanovena ve výši 105 004 943 Kč, cena za dílo tedy byla o 12 970 495 Kč včetně DPH vyšší, než je cena obvyklá, znalec přitom shrnul, že hodnotil smlouvu o dílo jako celek a vyšel z podkladů, které měl k dispozici a které si zjistil, když při zjišťování ceny obvyklé se vychází ze stejného nebo podobného druhu zboží na trhu. K nákladům na technickou a projektovou dokumentaci uvedl, že pokud byly součástí služby s tím související, měly by být v příslušné dokumentaci, a v takovém případě by znalec náklady zohlednil jako součást dodávek. Dále se nalézací soud věnoval hodnocení obhajobou předloženého oponentního posudku České znalecké, a. s. (dále též jen „oponentní znalecký posudek“), který zpochybnil závěry znaleckého posudku, kdy bylo uvedeno, že cena obvyklá zdravotní techniky může být v případě větších dodávek vyšší minimálně o 10 % a maximálně o 19 % než cena vnímaná odborníky jako cena obvyklá. Pracuje s tím, že na plnění smlouvy o dílo platí srovnatelné tržní podmínky jako pro dodávky posuzované v rámci auditu, protože období plnění na základě první výzvy operačního programu se překrývá s obdobím plnění podle této smlouvy, a proto na ceny působily stejné faktory. Nalézací soud také připomíná další námitky oponentního znaleckého posudku, které měl k závěrům učiněným ve znaleckém posudku Ing. Kerepeckého. Nalézací soud konstatuje, že pro rozpory, které se zde objevily, nechal zpracovat revizní znalecký posudek společností Expert Group, s. r. o. (dále jen „revizní znalecký posudek“), ze kterého mimo jiné plyne, že v rámci znaleckého posudku byla chybně započtena cena obvyklá za související služby dvakrát, a po opravě této chyby by cena obvyklá podle znaleckého posudku Ing. Kerepeckého činila 98 495 844 Kč vč. DPH, výsledek ocenění podle revizního znaleckého posudku činí po zaokrouhlení na celé koruny 99 412 000 Kč až 101 473 000 Kč vč. DPH. Nalézací soud dále uvádí hodnocení revizního znaleckého posudku, proč stanovení výše ceny obvyklé ve výši 107 055 751 Kč bez DPH nelze chápat jako přiměřené v místě a čase, a to s odkazem na zohlednění hlavních tržních vlivů. Nalézací soud připomněl i vyjádření ústavu k námitkám obhajoby ohledně stanovení ceny obvyklé tak, že ústav cenu obvyklou za dodávky díla podle smlouvy o dílo posuzoval ne z hlediska nejdražšího možného způsobu pořízení jednotlivých přístrojů (tedy za nabídkové ceny konečným zákazníkům), ale z hlediska nejlepšího alternativního způsobu pořízení celého díla. K listinám o ceně jednotlivých přístrojů uvedl, že nijak závěry posudku nemění, neboť reprezentují právě nabídkové ceny za jednotlivé přístroje pro koncového zákazníka (nemocnici), tedy nejdražší možný způsob pořízení. Nalézací soud uvádí, že cenu obvyklou za dodávku ceny díla je nutno posuzovat z hlediska nejlepšího možného způsobu pořízení. Dále nalézací soud konstatuje, že hodnotil závěry jednotlivých posudků, přihlédl k námitkám obhajoby a své závěry opřel o revizní znalecký posudek, a to i co se týče stanovení ceny obvyklé. K námitkám obhajoby ohledně ceny jednotlivých přístrojů odkazuje na závěry revizního znaleckého posudku a znalecký posudek Ing. Kerepeckého, když cena byla stanovena za dílo jako celek. Při stanovení výše škody vyšel nalézací soud z částky, která je pro obviněného nejpříznivější, tedy z částky 101 473 000 Kč (srov. str. 12 – 15 rozsudku nalézacího soudu).
61. Odvolací soud k otázce způsobení škody obviněným se zabývá jeho námitkou, podle které jeho jednáním nevznikla škoda, a uvádí k ní následující. Podle §89 odst. 12 tr. zákona, později §137 tr. zákoníku, se při určení výše škody vychází nejprve z toho, za jakou cenu se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Odvolací soud hodnotí postup nalézacího soudu při konstrukci způsobené škody jako správný a k rozsáhlým výhradám k závěrům revizního posudku obviněného konstatuje, že znalecký posudek skutečně nepředstavuje jakýsi absolutní důkaz, nýbrž je nutno jej hodnotit jako kterýkoliv jiný důkaz. Odvolací soud připomíná nepochybnou složitost při zjišťování výše škody v dané věci a dospívá k závěru o správnosti zjištění revizního znaleckého posudku učiněných nejen v něm, ale i v odpovědích na dotazy nalézacího soudu, který tento vyžadoval po kasaci zprošťujícího rozsudku (na č. l. 4714 a násl. spisu). Odvolací soud hodnotí, že znalecký ústav se komplexně vypořádal i s opakovanými námitkami obviněného, pokud jde o konstrukci ocenění jednotlivých zdravotnických přístrojů, a které se obsáhle opakují i v jeho odvolání. V této souvislosti si odvolací soud pokládá otázku, jaké ještě erudovanější pracoviště by bylo s to určit pro potřeby stanovení minimální výše způsobené škody tento nezbytný znak skutkové podstaty.
62. Dovolatel předně odvolacímu soudu v této souvislosti vytýká, že nehodnotil znalecký posudek ústavu v souladu s nálezem Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 299/09, podle kterého je nutno „znalecký posudek hodnotit stejně pečlivě jako každý jiný důkaz, ani on nepožívá větší důkazní síly a musí být podroben všestranné prověrce nejen právní korektnosti, ale též věcné správnosti“, když se vyhnul hodnocení věcné správnosti znaleckého posudku ústavu ve vztahu ke konkrétním námitkám dovolatele a svým konstatováním, „jaké ještě erudovanější znalecké pracoviště (ústav) by bylo s to určit, pro stanovení minimální výše způsobené škody, tento nezbytný znak skutkové podstaty“, čímž podle dovolatele povýšil tento důkaz nad důkazy ostatní. Dovolatel opakuje své konkrétní argumenty, se kterými se podle něj odvolací soud nevypořádal. Jedná se o nesprávné použití údajů pro stanovení obvyklých cen zdravotnických přístrojů, když znalci použili údaje o cenách po rozhodném datu (dni uzavření smlouvy o dílo), čímž došlo k chybnému stanovení ceny obvyklé u přístroje Planmed Nuance Excel, kde znalci vycházeli z ceny pořizovací, a přístroje Kodak, kde znalci odečetli objemové slevy. Konkrétně u přístroje Planmed Nuance Excel namítá, že cenu stanovenou ústavem ve výši 8,6 mil Kč nelze považovat za obvyklou, neboť v dané době se prokazatelně neprodávala obvykle za tuto cenu, když rozhodující je cena, za kterou by ji pořídil koncový zákazník (podle tvrzení dovolatele byl přístroj shodné konfigurace dodán v roce 2008 do O. za 13,7 mil Kč a ZHKHK jako koncovému zákazníkovi by byl nabídnut za 13 až 15 mil Kč – viz vyjádření AURA Medical na č. l. 4550 spisu). K ocenění přístrojů Kodak pak dovolatel namítá, že znalci započetli slevu ve výši 12 %, která byla poskytnuta až po podepsání smlouvy o dílo, a to na základě smlouvy o obchodní spolupráci uzavřené mezi společností PURO-KLIMA a Promedica Praha. Dovolatel v dalším odkazuje na svá předchozí podání, ve kterých rozporoval nesprávně zvolenou metodiku oceňování.
63. Nejvyšší soud předně považuje za nutné poukázat na konstatování odvolacího soudu, že „pokud jde o vlastní skutková zjištění, považuje je krajský soud i přes důraznost odvolací argumentace obviněného za správná, výši způsobené škody nevyjímaje. Proto v zásadě odvolací soud odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku“ (srov. str. 6 rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud dále, pokud jde o rozsáhlé výhrady obviněného k závěrům tohoto posudku, uvádí, že znalecký posudek skutečně nepředstavuje jakýsi absolutní důkaz, nýbrž je nutno jej, jak správně obviněný podotkl, hodnotit jako kterýkoli jiný důkaz. Nicméně, při nepochybné složitosti zjišťování výše škody v dané věci je třeba vyjít ze správnosti zjištění jmenovaného expertizního pracoviště, kterážto zjištění, ústav učinil nejen ve svém posudku základním, ale i v odpovědích na dotazy okresního soudu, které vyžadoval po kasaci zprošťujícího rozsudku (č. l. 4714 spisu) s tím, že ústav se takto komplexně vypořádal i s opakovanými námitkami obviněného, pokud jde o konstrukci ocenění jednotlivých zdravotnických přístrojů, včetně zohlednění tzv. auditu KMPG (č. l. 4735 a násl. spisu). Odvolací soud dále uvádí, že je třeba si položit otázku, jaké ještě erudovanější znalecké pracoviště (ústav), by bylo s to určit, pro stanovení minimální výše způsobené škody, tento nezbytný znak skutkové podstaty (srov. str. 8 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
64. Nejvyšší soud po přezkoumání spisového materiálu zjistil, že nalézací soud přibral společnost Expert Group, s. r. o., jakožto znalecký ústav k podání revizního znaleckého posudku (srov. opatření ze dne 27. 5. 2014, č. j. 1 T 81/2013-4369). Podle §110 odst. 1 tr. ř. ve výjimečných, zvlášť obtížných případech, vyžadujících zvláštního vědeckého posouzení, může policejní orgán nebo státní zástupce a v řízení před soudem předseda senátu přibrat státní orgán, vědecký ústav, vysokou školu nebo instituci specializovanou na znaleckou činnost k podání znaleckého posudku nebo přezkoumání posudku podaného znalcem. Nejvyšší soud připomíná, že podle §110 odst. 2 tr. ř. mohou orgány činné v trestním řízení požádat tzv. vědecké znalecké ústavy, zde specifikované nikoli zcela přesně jako státní orgány, vědecké ústavy, vysoké školy nebo instituce specializované na znaleckou činnost, které jsou zapsané v oddílu druhém v seznamu znaleckých ústavů vedeném Ministerstvem spravedlnosti, aby podaly posudek, pouze jde-li o případ zpracování znaleckých posudků ve zvlášť obtížných případech, vyžadujících zvláštního vědeckého posouzení, nebo o přezkoumání posudku podaného znalcem (srov. §21 odst. 3 věta druhá a třetí, odst. 5 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů). Vědecké znalecké instituce poskytující zvláštní vědecké posouzení ve smyslu §21 odst. 3 věta třetí zákona č. 36/1967 Sb., od nichž mohou orgány činné v trestním řízení žádat přezkoumání posudku podaného znalcem ve smyslu §110 odst. 1, 2 tr. ř., jsou uvedeny ve druhém oddílu seznamu znaleckých ústavů, od nichž lze žádat znalecké posudky. Seznam vede pouze Ministerstvo spravedlnosti, které také rozhoduje o zápisu do něj (nemůže o něm rozhodnout předseda krajského soudu). Jde o jiné znalecké ústavy než ústavy a jiná pracoviště specializované na znaleckou činnost, které jsou zapsány v prvním oddílu seznamu ústavů, od nichž lze žádat posudky, vedeného Ministerstvem spravedlnosti. Seznam ústavů, od nichž lze žádat posudky, se skládá ze dvou oddílů. V prvním oddílu se vedou v patrnosti ústavy a jiná pracoviště specializovaná na znaleckou činnost; ve druhém oddílu vědecké ústavy, vysoké školy a organizace, od nichž mohou státní orgány ve zvlášť obtížných případech žádat znalecké posudky nebo o přezkoumání posudku podaného znalcem (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1605 – 1606). Ze seznamu znaleckých ústavů Nejvyšší soud zjistil, že uvedená společnost je zapsána jako znalecký ústav v oddílu I. (srov. č. l. 4368 spisu). Nejedná se tedy o znalecký ústav tzv. typu II., který může zpracovávat revizní znalecké posudky ve smyslu §110 tr. ř. Nejvyšší soud s ohledem na právě uvedené uzavírá, že byť se oba soudy nižších stupňů v zásadě vypořádaly se všemi námitkami obviněného proti ve věci vypracovaným znaleckým posudkům, nezbývá než konstatovat, že znalecký posudek společnosti Expert Group, s. r. o., není revizním znaleckým soudkem ve smyslu §110 tr. ř., a proto je třeba jeho závěry hodnotit stejně jako ostatní dva znalecké posudky ve smyslu §107 tr. ř., jež byly ve věci vypracovány. Nelze mu tedy obecně přikládat větší váhu než znaleckému posudku znalce Ing. Lubomíra Kerepeckého (č. l. 3163 a násl. spisu) a znaleckému posudku společnosti Česká znalecká, a. s., který zpracovali Dr. Ing. Vítězslav Hálek, MBA, Ph. D. a Ing. Vladimír Krupka (č. l. 4273a a násl. spisu), jak to činí odvolací soud, a to dokonce s nevhodnou formulací za položení otázky, „… jaké ještě erudovanější pracoviště by bylo s to určit pro potřeby stanovení minimální výše způsobené škody tento nezbytný znak skutkové podstaty“. Nejvyšší soud však upozorňuje, že podle judikatury ve výjimečném případě, kdy státní orgány, vědecké ústavy, vysoké školy nebo instituce specializované na znaleckou činnost (vědecké ústavy), které jsou zapsány do oddílu druhého v seznamu Ministerstva spravedlnosti, nemohou podat znalecký posudek nebo přezkoumat posudek podaný znalcem (§110 odst. 1 tr. ř.), není vyloučen postup podle §24 odst. 1 písm. b) zákona č. 36/1967 Sb. per analogiam, jímž může orgán činný v trestním řízení ustanovit ad hoc vědecký ústav nezapsaný v uvedeném seznamu (ovšem obdobného typu, jako zapsané vědecké instituce), pokud s tím tento ústav souhlasí a splňuje potřebnou odbornou kvalifikaci k podání znaleckého posudku nebo k přezkoumání posudku podaného znalcem ve smyslu §110 odst. 1 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 11 Tdo 1202/2010, uveřejněné pod č. 39/2011 Sb. rozh. tr.). V právě projednávaném případě však soudy nižších stupňů ve smyslu citovaného ustanovení §110 tr. ř. a zmíněné judikatury nepostupovaly.
65. Byť se oba soudy nižších stupňů dopustily v hodnocení znaleckého posudku společnosti Expert Group, s. r. o., výše uvedeného pochybení, nelze zcela odhlédnout od závěrů, které jsou v tomto znaleckém posudku uvedeny. Nejvyšší soud proto považuje za důležité se vyjádřit i k těmto závěrům. Předně je třeba konstatovat, že skutkové závěry učiněné odvolacím soudem je nutné hodnotit ve spojení se závěry, které předtím učinil nalézací soud. Ten v odůvodnění svého rozsudku podrobně popisuje postup, jakým byla hodnocena cena sjednaná ve smlouvě o dílo, a z uvedeného vyplývá, že nakonec bylo nalézacím soudem dáno za pravdu právě reviznímu znaleckému posudku. Námitky uplatněné obviněným v dovolání týkajících se nesprávného použití údajů pro stanovení obvyklých cen zdravotnických přístrojů, ocenění přístrojů Plamed Nuance Excel a Kodak, stejně jako nesprávně zvolené metodiky oceňování, byly shodně uplatněny již v odvolání (srov. č. l. 4869 a 4870). Jak správně konstatuje ve svém rozsudku odvolací soud, jedná se o námitky i v odvolání uplatněné opakovaně, když obviněný je prve uplatnil například ve „Vyjádření obžalovaného ke znaleckému posudku Expert Group, s. r. o., ze dne 30. 4. 2015, č. 31/129-2015“ na č. l. 4482 a násl. spisu. Jak Nejvyšší soud zjistil ze spisového materiálu, na základě žádosti nalézacího soudu (srov. č. l. 4701 spisu) zpracoval znalecký ústav Expert Group, s. r. o., písemné odpovědi na otázky tohoto soudu, kde se s předmětnými námitkami vypořádává, když konkrétně uvádí, že obviněný tvrdí, že skutečné informace o zajištění díla podle smlouvy o dílo k datu ocenění neexistovaly a nemohly být známé, což znalci vyvrací s tím, že společnost PURO-KLIMA a její subdodavatelé, „museli před podáním nabídky do výběrového řízení znát alespoň indikativní ceny, za které budou přístroje zobchodovány. Ještě pravděpodobnější je, že měla PURO-KLIMA ceny pevně smluveny již před podpisem smlouvy o dílo. Opačný postup by byl při nabídkování zakázek tohoto rozsahu a charakteru nesmyslný a neobvyklý“ (srov. č. l. 4728 spisu). Obdobně ostatně vypovídal Ing. Pobordský při hlavním líčení konaném dne 24. 5. 2016 před nalézacím soudem, přitom dovolatel považuje tyto úvahy za „absurdní“. Nejvyšší soud však s takovým jednostranně účelovým hodnocením této úvahy provedené obhajobou nemůže souhlasit, neboť z podstaty věci je skutečně logické, že dodavatel si nejprve zjistí, za jakou cenu je schopen pořídit předmětné zboží, resp. služby, a až následně činí nabídku svým odběratelům, neboť opačný postup by v některých případech musel nutně vést ke ztrátě, a byl by tedy neekonomický, v podnikatelském světě naprosto nelogický. Rovněž s již dříve uplatněnou námitkou dovolatele týkající se ocenění přístroje Planmed Nuance Excel se znalci znaleckého ústavu vypořádávají. Cena přístroje shodné konfigurace dodaného do O. podle vyjádření společnosti AURA Medical, s. r. o., na které i dovolatel odkazuje, byla poptávána u výrobce pro každý obchodní případ zvlášť, a proto jako cena obvyklá byla v revizním znaleckém posudku použita cena, za kterou společnost EDOMED, a. s., která jej předprodala společnosti PURO-KLIMA, kupovala přístroj od výhradního zástupce značky Planmed v ČR, tedy za přibližně 8,6 mil Kč bez DPH (srov. č. l. 4728 spisu), přičemž znalci poukazují na celkový objem zakázky (srov. č. l. 4729 spisu). Nejvyšší soud tomuto vypořádání se s námitkou přisvědčuje, neboť pro posouzení přiměřenosti ceny díla je rozhodné stanovení obvyklé ceny za dílo jako celek, nikoliv souhrn cen jednotlivě dodaných zdravotnických přístrojů, jak naznačuje dovolatel. Je totiž zřejmé, že cena díla v tak velkém rozsahu má být nižší než součet cen jednotlivě dodaných přístrojů. Na tuto skutečnost ostatně znalci poukazují, když uvádí, že obviněným jsou prezentovány nabídkové ceny za jednotlivé přístroje pro koncového zákazníka (nemocnici), tedy nejdražší možný způsob pořízení. Cenu obvyklou za dodávku díla podle smlouvy o dílo je ale nutné posuzovat z hlediska nejlepšího možného způsobu pořízení (srov. č. l. 4728 spisu). Rovněž s námitkou o ocenění přístrojů Kodak se znalci vypořádávají, když uvádí, že jejich dodavatelem, společností Promedica Praha Group, a. s., byla společnosti PURO-KLIMA poskytnuta objemová sleva ve výši 12 % ke každé fakturaci za objednané přístroje, přičemž obhajoba se společnosti Promedica Praha Group, a. s., dotazovala, zda by tuto slevu získal i ZHKHK či jiný koncový zákazník, a z odpovědi dodavatele vyplynulo, že nikoliv. Znalci zdůvodňují rozdíl mezi dodáním zboží přímo koncovému zákazníkovi a prostřednictvím komplementátora tím, že komplementátoři se starají o zajištění kompatibility jednotlivých přístrojů, o návrh celého řešení a o realizaci zakázky, realizace zakázek přes komplementátory tak zjednodušuje dodavateli realizaci vlastního plnění, je proto podle znalců logické, že by objemový bonus koncovému zákazníkovi neposkytl, přičemž ve svém revizním znaleckém posudku zkoumali cenu obvyklou za dodání díla podle smlouvy o dílo, kterou mohli realizovat jen největší komplementátoři. Tímto hodnocením se znalci vypořádávají i s touto námitkou obviněného. Odvolací soud přímo na toto vypořádání se s námitkami obviněného odkazuje, když výslovně uvádí, že se společnost Expert Group, s. r. o., jako ústav komplexně vypořádala v odpovědích na dotazy nalézacího soudu s námitkami obviněného, pokud jde o konstrukci ocenění jednotlivých zdravotnických přístrojů (srov. str. 8 rozsudku odvolacího soudu). Je tedy zřejmé, že tyto námitky, které dovolatel uplatňuje opakovaně v průběhu trestního řízení, byly dostatečně zkoumány nalézacím soudem, když jejich zodpovězení bylo zadáno znaleckému ústavu nad rámec zpracování samotného revizního posudku, rovněž odvolací soud se ztotožnil se závěry ústavu. Nejvyšší soud jejich vypořádání přezkoumal a zatím neshledal existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a závěry, které z nich soudy nižších stupňů vyvodily, byť hodnocení bylo ovlivněno tím, že znalecký posudek společnosti Expert Group, s. r. o., byl považován za revizní znalecký posudek ve smyslu §110 odst. 1, odst. 2 tr. ř., kterým však nebyl, a bylo proto třeba ho hodnotit jako každý jiný znalecký posudek, což ovšem při odpovídajícím jeho hodnocení ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., kdy je třeba se vyhnout apriorním závěrům typu „jaké ještě erudovanější pracoviště by bylo s to určit pro potřeby stanovení minimální výše způsobené škody tento nezbytný znak skutkové podstaty“, zásadně nebrání, aby z něho bylo vycházeno. Proto je třeba se i na tyto skutečnosti a právní závěry v dalším řízení zaměřit.
66. Dovolatel dále vytkl oběma soudům nižších stupňů, že se nezabývaly korektností znaleckých posudků a závěry revizního znaleckého posudku převzaly bez dalšího ke stanovení škody. K tomu dovolatel odkázal na výpověď znalce Ing. Františka Poborského, kterou učinil v rámci doplňujícího výslechu u hlavního líčení, když uvedl, že „… nezjistil, že by posudek znalce Ing. Kerepeckého byl nepravdivý…“. Obviněný R. V. považuje paradoxní, že existují dva „pravdivé“ znalecké posudky ohledně skutkových zjištění, avšak ani z jednoho není bez jakýchkoli pochybností zřejmé, že došlo k předražení zakázky a tudíž ke vzniku škody z hlediska trestněprávní odpovědnosti.
67. Nejvyšší soud předně k této námitce zdůrazňuje, že byť znalec Ing. František Poborský skutečně uvedl, že nezjistil, že by posudek znalce Ing. Kerepeckého byl nepravdivý (srov. str. 6 protokolu o hlavním líčení konaném dne 24. 5. 2016, č. l. 4763 – 4772 spisu), byl tento závěr obviněným zcela vytržen z kontextu. Nelze totiž odhlédnout od ostatních otázek, které vůči znalci v rámci jeho výslechu směřovaly. Znalec se totiž mimo jiné v této souvislosti vyjadřoval k rozdílným výsledkům znalců a jejich příčině. K tomu znalec uvedl, že „u takto komplikované problematiky považujeme odchylku s ohledem na náš odborný názor a zkušenosti, pak 5 % je vnímáno jako přípustná odchylka“. Nejvyšší soud s ohledem na správná skutková zjištění, která byla učiněna soudy nižších stupňů, konstatuje, že námitka obviněného, že nebylo prokázáno předražení zakázky, je zcela irelevantní. Jak již bylo konstatováno pod body 60. a 61. tohoto usnesení soudy se s otázkou vzniku škody zevrubně vypořádaly. O „předraženosti“ zakázky pak v zásadě svědčí skutková zjištění, že cena podle smlouvy o dílo ve výši 117 975 438 Kč vč. DPH (107 055 751 Kč bez DPH) neodpovídala ceně v místě a čase obvyklé, když se předmět plnění smlouvy obvykle prodával za ceny nižší, a to v rozmezí mezi 91 203 000 Kč a 93 094 000 Kč (srov. str. 64, 65 a 86 znaleckého posudku společnosti Expert Group, s. r. o.). Ze závěrů znaleckého posudku společnosti Expert Group, s. r. o., vyplývá, že cena, která byla Zdravotnickým holdingem Královéhradeckého kraje, a. s., zaplacená společnosti PURO-KLIMA, a. s., na základě smlouvy o dílo ze dne 24. 10. 2008 na zakázku „o rozšíření vybavení a propojení RDG pracovišť nemocnic ZHKHK“, byla značně vyšší než cena obvyklá (srov. str. 85 revizního znaleckého posudku). Pro úplnost je třeba podotknout, že při posouzení výše škody soudy dokonce postupovaly ve prospěch obviněného (v podrobnostech srov. zejména str. 15 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Lze tedy uzavřít, že otázka vzniku škody, resp. její výše, je podrobně zpracována jednak ve všech třech ve věci vypracovaných znaleckých posudcích, jednak v písemných odpovědích na otázky Okresního soudu v Hradci Králové, které zpracovala společnost Expert Group, s. r. o., (srov. č. l. 4714 – 4733 spisu). Ač byly odborné závěry z těchto znaleckých posudků oběma soudy nižších stupňů hodnoceny, je třeba se v dalším řízení znovu zabývat závěry znaleckého posudku společnosti Expert Group, s. r. o., a to bez apriorního přístupu o jejich správnosti, o čemž by mohla svědčit již opakovaně připomenutá formulace odvolacího soudu „jaké ještě erudovanější pracoviště by bylo s to určit pro potřeby stanovení minimální výše způsobené škody tento nezbytný znak skutkové podstaty“. V novém řízení bude proto nutno, aby odvolací soud uvedené pochybení napravil a postupoval v souladu s citovanou judikaturou (v podrobnostech srov. výše bod 64. tohoto usnesení).
68. Další námitka obviněného proti objektivní stránce žalovaného přečinu směřuje konkrétně k tomu, že se soudy nevypořádaly s auditem (srov. bod 9. tohoto usnesení), který jako důkaz předložila obhajoba. Nalézacímu soudu je vytýkáno, že se ztotožnil se závěry znalců, kteří audit bez dalšího odmítli jako neaplikovatelný na jimi posuzovaný případ. Znalci se však nebyli schopni vypořádat s konstatováním v auditu, že vlivem tržních vlivů může být navýšení ceny o minimálně 10 % až 19 % nad cenu, kterou odborníci považují za obvyklou, tolerováno a nepředstavuje selhání procesů MZd či managementu příjemců. V auditu přitom nešlo o stanovení ceny obvyklé, ale o vymezení ceny v místě a čase přiměřené. Dovolatel k tomu uzavírá, že se soudy nevypořádaly s otázkou, zda cena ze smlouvy o dílo ve výši 117,9 mil. Kč je cena ještě akceptovatelná trhem, nebo zda její uhrazení již představuje nikoli prospěšný, ale škodlivý následek.
69. Nalézací soud se v rámci odůvodnění rozsudku zevrubně zabýval jak znaleckým posudkem společnosti Expert Group, s. r. o., tak i odpověďmi, které dodatečně znalecký ústav písemně a následně i formou výslechu soudu poskytl (v podrobnostech srov. str. 13 – 15 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Nalézací soud zejména uvedl, že podrobně hodnotil závěry jednotlivých znaleckých posudků a ve svém rozhodnutí závěry potřebné pro rozhodnutí o věci samé opřel o znalecký posudek společnosti Expert Group, s. r. o., České Budějovice, s tím, že se s jeho závěry ztotožňuje. Mimo jiné se jednalo o závěry o tom, že cenu obvyklou podle znaleckého posudku Ing. Kerepeckého nelze srovnávat s cenou díla podle dohody o narovnání. Jím stanovená cena obvyklá zahrnuje faktory navýšení ceny uvedené v auditu KPMG. Uvedené navýšení ústav označil pro výpočet obvyklé ceny za irelevantní. Nalézací soud dále uvedl, že k námitkám obhajoby ohledně ceny jednotlivých přístrojů vyšel z názoru jak ústavu, tak i znalce Ing. Kerepeckého, kdy v obou případech byl vysloven závěr, že cena byla stanovena za dílo jako celek. Považuje tak za prokázané, že cena stanovená ve smlouvě o dílo ze dne 24. 10. 2008 ve výši 117 975 438 Kč neodpovídala ceně obvyklé v místě a čase a byla minimálně o částku 16 502 438 Kč vyšší, než měla být cena odpovídající. Pro výpočet rozdílu v ceně mezi cenou podle SOD a cenou obvyklou soud posuzoval stanovenou cenu podle znaleckého posudku Ing. Kerepeckého po odečtení dvakrát započtené ceny služeb ve výši 98 495 844 Kč vč. DPH, dále rozpětí ceny obvyklé stanovené ústavem od 99 412 000 Kč až 101 473 000 Kč včetně DPH a pro výpočet užil pro obviněného nejpříznivější částku 101 473 000 Kč, kdy částka stanovená rozdílem cen je nejnižší. Nalézací soud dále uvedl, že souhrnnou zprávou Ministerstva zdravotnictví ČR ze dne 19. 4. 2011 o realizaci auditu projektů v oblasti integrovaného operačního programu bylo prokázáno, že tento materiál se mimo jiné zabývá strukturou cen přístrojového vybavení a služeb a v této zprávě byl učiněn na základě provedené ekonomické analýzy závěr, že v důsledku tržních vlivů může být navýšení ceny o minimálně 10 % nad cenu jako dolní mez a 19 % nad cenu jako horní mez tolerováno při stanovení ceny zdravotnické technologie, a není v tomto rozmezí posuzováno jako selhání (srov. str. 19 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
70. Odvolací soud se ztotožnil se závěry nalézacího soudu stran hodnocení provedených znaleckých posudků. Odvolací soud zejména uvedl, že znalecký posudek skutečně nepředstavuje jakýsi absolutní důkaz, nýbrž je nutno jej, jak správně obviněný podotkl, hodnotit jako kterýkoli jiný důkaz. Nicméně, při nepochybné složitosti zjišťování výše škody v dané věci (viz prvý posudek Ing. Kerepeckého, tzv. protiposudek České znalecké, a. s., a tzv. zastřešující, revizní znalecký posudek společnosti Expert Group, s. r. o., byť tento závěr Nejvyšší soud nepovažuje za nesprávný), je třeba vyjít ze správnosti zjištění posledně jmenovaného expertizního pracoviště, kterážto zjištění, ústav učinil nejen ve svém posudku základním, ale i v odpovědích na dotazy okresního soudu, které vyžadoval tento soud po kasaci zprošťujícího rozsudku s tím, že ústav se takto komplexně vypořádal i s opakovanými (a kvalifikovanými) námitkami obviněného, pokud jde o konstrukci ocenění jednotlivých zdravotnických přístrojů, včetně zohlednění auditu KMPG (č. l. 4735 a násl. trestního spisu), a které se nyní obsáhle, včetně námitky o nevypořádání se s touto souhrnnou zprávou pro potřeby ministerstva zdravotnictví, objevují (opakují), i v jeho odvolání na č. l. 4869 – 4872 spisu (srov. str. 8 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
71. Nejvyšší soud po přezkoumání spisového materiálu dospěl k závěru, že auditem realizace projektů 1. výzvy oblasti 3.2 integrovaného operačního programu, resp. Souhrnnou zprávou vypracovanou KPMG pro Ministerstvo zdravotnictví ČR ze dne 19. 4. 2011 (č. l. 4561 – 4606 spisu) se podrobně zabývali znalci společnosti Expert Group, s. r. o., v rámci písemných odpovědí na otázky Okresního soudu v Hradci Králové (srov. č. l. 4714 – 4762 spisu). Znalci předně uvedli, že hodnocení auditu KPMG bylo zaměřeno na jednotlivé přístroje, a tak nebere v úvahu fakt, že přístroje byly obvykle dodávány ve skupinách v rámci větší dodávky, kde hraje větší roli cena celková, než cena jednotková. Aby tedy nebylo v auditu KPMG posouzení přiměřenosti cen jednotlivých přístrojů zkreslené, KPMG přihlédlo k dalším okolnostem, které mohly skutečně zaplacenou cenu za přístroje navýšit, konkrétně „marže kompletátora“, „vývoj cen v čase“, „měnové riziko“ a „poptávkový šok“ s tím, že jednotlivé faktory jsou uvedeny na str. 20 – 22 auditu. K tomu ústav uvedl, že KPMG faktor „marže kompletátora“ dostatečně nepopsalo a pro další využití (například znalecké zkoumání v trestní věci, ke které se odpovědi znalců na položené otázky vztahují) není bez znalosti dalších informací, které ale KPMG ve svém auditu neuvedlo, použitelný. Znalecký ústav – společnost Expert Group, s. r. o., dále uvedl, že faktor „časový posun v ceně“ není použitelný pro úpravu výsledku znaleckého posudku Ing. Kerepeckého, ve znění doplnění, jelikož tam stanovené ceny jsou aktuální k datu ocenění a k žádným časovým posunům nedošlo. O tento faktor vyčíslený v auditu nelze cenu obvyklou podle znaleckého posudku Ing. Kerepeckého upravovat. Vlivem dvojího započtení ceny za služby ve znaleckém posudku Ing. Kerepeckého tam určená „obvyklá cena“ pravděpodobně zahrnuje i část obchodních rizik a marže kompletátora dvakrát (v podrobnostech srov. str. 11 – 16 písemných odpovědí znaleckého ústavu). S ohledem na uvedené, Nejvyšší soud hodnocení námitky dovolatele uzavírá s tím, že soudy nižších stupňů se s předmětným auditem ve svých rozhodnutích zabývaly, byť je třeba opětovně zdůraznit pochybení, kterého se dopustily ohledně revizního znaleckého posudku (srov. bod 64. výše). Přesto však při hodnocení subjektivní stránky bude muset odvolací soud důsledně zvážit v auditu uvedený závěr, že „vlivem … tržních vlivů může být navýšení ceny o minimálně 10 % (dolní mez) až 19 % (horní mez) nad cenou, kterou odborníci považují za obvyklou, tolerováno a nepředstavuje selhání procesů MZd či managementu“. Pokud by odvolací soud v novém řízení dospěl k závěru o „předřaženosti“ díla, měl by se rovněž důkladně vypořádat s právě citovaným závěrem, neboť v případě, že by uvedené předražení bylo v daném rozmezí, byla by to důležitá okolnost vztahující se k jednání obviněného R. V. z hlediska hodnocení, zda se jednalo o porušení podle zákona mu uložené nebo smluvně převzaté důležité povinnosti při opatrování nebo správě cizího majetku, a to navíc z hrubé nedbalosti, ve smyslu §221 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Odvolací soud dále konkrétně uvede, v čem přesně shledané předražení spočívalo.
C. K trestnému činu porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle §221 tr. zákoníku
72. Nejvyšší soud připomíná, že podle §221 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku se trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti dopustí ten, kdo z hrubé nedbalosti poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou důležitou povinnost při opatrování nebo správě cizího majetku, a tím jinému způsobí škodu velkého rozsahu. Ustanovení §221 tr. zákoníku je nedbalostní alternativou trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku ve vztahu k jeho úmyslné formě vyjádřené v §220 tr. zákoníku. Jde o skutkovou podstatu, která byla převzata z dřívější úpravy podle §255a tr. zákona s určitými změnami. Ty spočívají jednak v tom, že §221 tr. zákoníku byl formulován tak, aby nevyvolával pochybnosti o nedbalostním zavinění pachatele jak ve vztahu k porušení jeho povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, tak ve vztahu ke škodě způsobené porušením této povinnosti. Navíc ve srovnání s předchozím stavem může jít nyní o zavinění z vědomé i nevědomé nedbalosti, a tím se trestní postih na jedné straně rozšiřuje, ale musí jít o hrubou nedbalost ve smyslu §16 odst. 2 tr. zákoníku, takže na druhé straně je tím trestní postih zúžen na závažnější případy nedbalostního zavinění. Objektem trestného činu podle §221 tr. zákoníku jsou majetková práva v nejširším smyslu a nepřímo je chráněn i zvláštní vztah důvěry mezi osobou, které patří určitý majetek, a tím, kdo je povinen ho opatrovat nebo spravovat. Předmětem útoku je zde cizí majetek, a to nejen věci, ale též další majetkové hodnoty. Škoda se obecně chápe jako újma, která nastala a projevuje se v majetkové sféře poškozeného (ve zmenšení jeho majetku nebo v ušlém zisku), je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především poskytnutím peněz. Škodou na cizím majetku, která je znakem objektivní stránky trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 tr. zákoníku, se tedy rozumí nejen zmenšení dotčeného opatrovaného nebo spravovaného majetku, ale i nedostatek přírůstku na něm. Skutečnou škodou se rozumí především jakékoli zmenšení hodnoty (užitné i směnné) opatrovaného nebo spravovaného majetku, k němuž by nedošlo, kdyby byl majetek spravován nebo opatrován řádně. Škodu lze spatřovat i v případě, jestliže při dispozici se spravovaným nebo opatrovaným majetkem pachatel v důsledku porušení povinnosti neobdrží za jeho zcizení (nebo za zcizení jeho části) odpovídající protihodnotu, kterou by jinak bylo možno získat. Vznik škody musí být v příčinné souvislosti s porušením povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, tj. porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek musí být alespoň jednou z příčin, bez nichž by škoda nevznikla buď vůbec, nebo nikoli v takové výši, v jaké k tomu došlo. Pokud §221 odst. 1 tr. zákoníku váže trestní odpovědnost na porušení takové povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, která byla pachateli uložena zákonem, lze ho v této části považovat za skutkovou podstatu s tzv. blanketní dispozicí, protože se dovolává mimotrestní právní úpravy a jejím porušením podmiňuje trestní odpovědnost. Podle zákona má uloženu povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek řada osob na podkladě různých právních předpisů. Zákonem uloženou povinnost lze dovodit mimo jiné v případě člena statutárního orgánu obchodní společnosti nebo družstva ve vztahu k majetku této obchodní společnosti nebo družstva, kteří mají povinnost členů statutárních orgánů vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře, kterou lze považovat též za povinnost náležitě opatrovat nebo spravovat majetek obchodní společnosti nebo družstva (srov. usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 15 Tdo 294/2009, uveřejněné č. 41/2010 Sb. rozh. tr., a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1224/2006, uveřejněné pod T 964 v Souboru tr. rozh. NS, sešit č. 33/2007, C. H. Beck, Praha). Porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek spočívá v tom, že pachatel jedná v rozporu s obecným nebo konkrétním vymezením obsahu takové povinnosti. K porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek může dojít především konáním pachatele (aktivní činností), ale též opomenutím takového konání, k němuž byl pachatel podle okolností a svých poměrů povinen, tj. neodůvodněnou nečinností (§112 tr. zákoníku). Pachatelem trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle §221 tr. zákoníku může být jen osoba, která je nositelem zákonem uložené nebo smluvně převzaté povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Jde o speciální subjekt ve smyslu §114 odst. 1 tr. zákoníku, jehož zavazuje uvedená povinnost vzhledem k určité funkci nebo postavení. Subjektivní stránka žalovaného přečinu je naplněna tehdy, když značná škoda byla způsobena porušením důležité povinnosti při opatrování nebo správě cizího majetku, k němuž došlo z hrubé nedbalosti ve smyslu §16 odst. 2 tr. zákoníku. Pokud jde o formu zavinění, trestný čin zde tedy může být spáchán z vědomé i nevědomé nedbalosti, ovšem v obou případech se vyžaduje vyšší intenzita v podobě hrubé nedbalosti. Podle legální definice je trestný čin spáchán z hrubé nedbalosti, jestliže přístup pachatele k požadavku náležité opatrnosti svědčí o zřejmé bezohlednosti pachatele k zájmům chráněným trestním zákoníkem. Nejde o žádnou další, zvláštní formu nedbalosti, jen o její vyšší intenzitu požadovanou z důvodu, aby se zabránilo nadměrnému uplatňování trestní represe v méně závažných případech. Otázku, jestli přístup pachatele k požadavku náležité opatrnosti svědčí o zřejmé bezohlednosti pachatele k zájmům chráněným §221 tr. zákoníku, bude třeba posuzovat podle individuálních okolností každého konkrétního případu, přičemž může záležet i na tom, v jakém postavení pachatel jednal, jaké okolnosti mu byly známy, jakou povinnost k opatrování nebo správě cizího majetku měl, jakým způsobem a z jakých důvodů ji porušil atd. (blíže srov . Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2201 – 2206, ve spojení se str. 2181 – 2201).
D. K časové působnosti trestního zákona
73. Nejvyšší soud se nejprve zabýval námitkou obviněného R. V. směřující proti způsobu, jakým odvolací soud posoudil hmotněprávní otázku časové působnosti trestního zákona.
74. Nalézací soud k uvedenému bez dalšího uvádí, že z hlediska právní kvalifikace jednání obviněného, kdy k činu došlo za účinnosti trestního zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009, přičemž nová úprava podle trestního zákoníku č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, není pro obviněného příznivější (srov. str. 5 rozsudku nalézacího soudu).
75. Odvolací soud k uvedenému poznamenává, že nalézací soud si neujasnil kvalifikaci skutku z hlediska §2 odst. 1 tr. zákoníku, tedy neposoudil, která právní úprava je pro obviněného příznivější. Dále konstatuje, že pokud nová právní úprava, založená trestním zákoníkem, pro trestní odpovědnost pachatele uvedeným skutkem požaduje vyšší stupeň nedbalostního zavinění v podobě hrubé nedbalosti podle §16 odst. 2 tr. zákoníku, zatímco původní právní úprava podmiňovala spáchání takového skutku „jen“ vědomou nedbalostí podle §5 písm. a) tr. zákona, je pro trestní odpovědnost obviněného příznivější úprava nová, konkrétně ve své základní skutkové podstatě. Odvolací soud přitom dospěl k potřebě právně posoudit jednání obviněného jako přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §221 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, když na jednání obviněného bylo podle něj nutno nahlížet jako na skutek spáchaný z hrubé nedbalosti (srov. str. 9 – 10 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
76. Nejvyšší soud přezkoumal způsob, jakým se odvolací soud vypořádal s posouzením otázky časové působnosti trestního zákona, a sděluje k němu následující. Podle §2 odst. 1 tr. zákoníku se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Úprava časové působnosti trestních zákonů tedy vychází ze zákazu retroaktivity trestních zákonů k tíži pachatele, přičemž je zde vyjádřena zásada, že zákony nepůsobí nazpět, a proto se zásadně použije toho zákona, který byl účinný v době spáchání trestného činu. Podle pozdějšího zákona se trestnost činu posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Zákonem se rozumí jak trestní zákoník (a další trestní zákony srov. §110 tr. zákoníku), tak i další zákony, na které trestní zákoník odkazuje ve svých odkazovacích nebo blanketových (blanketních) skutkových podstatách. Při posuzování trestnosti činu se konkrétní čin pachatele proto musí nejprve podřadit pod souhrn všech v úvahu přicházejících norem trestněprávní povahy účinných v době spáchání trestného činu, neboť trestnost činu se zásadně posuzuje podle doby jeho spáchání. Za normy trestněprávní povahy se považují všechny normy obsažené v zákonech ať už trestních nebo jiných tzv. mimotrestních, které mají význam pro posouzení trestnosti činu. Ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku o časové působnosti trestních zákonů se vztahuje i na působnost zákonů, na které odkazuje trestní zákon např. v blanketové normě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 1994, sp. zn. Tzn 21/93, uveřejněný pod č. 35/1994 Sb. rozh. tr.). Podle doby činu se tedy také posuzuje, která mimotrestní norma vyplňuje blanketovou skutkovou podstatu, ale i jaké byly povinnosti pachatele stíhaného pro nedbalostní trestný čin, tj. zda bezpečnostní opatření, která učinil, odpovídala tehdy platným předpisům. Proto nelze trestnost skutku posoudit částečně podle zákona účinného v době jeho spáchání (např. z hlediska trestního zákona) a částečně podle zákona účinného v době rozhodování soudu (např. z hlediska mimotrestních právních norem, na něž odkazuje trestní zákon, anebo z hlediska ukládání trestu). Srovnej k tomu též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 200/2003, uveřejněné pod č. 11/2004 Sb. rozh. tr. Jestliže byl čin spáchán za účinnosti zákona už zrušeného, je podmínkou toho, aby pachatel mohl být uznán vinným činem, který je předmětem trestního řízení, že takový čin naplňuje všechny znaky jak některého ustanovení zákona účinného v době spáchání, tak některého ustanovení zákona pozdějšího (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 1970, sp. zn. 3 Tz 12/70, uveřejněné pod č. 44/1970 Sb. rozh. tr.). Použití nového práva je tehdy pro pachatele příznivější, jestliže jeho ustanovení – posuzována jako celek – skýtají výsledek pachateli příznivější než právo dřívější (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 1951, sp. zn. Tz I 9/51, uveřejněné pod č. 73/1951 Sb. rozh. tr., shodně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 1951, sp. zn. Tz II 9/51, uveřejněné pod č. 76/1951Sb. rozh. tr.). Podle doby činu se tedy také posuzuje, která mimotrestní norma vyplňuje blanketovou skutkovou podstatu, ale i jaké byly povinnosti pachatele stíhaného pro nedbalostní trestný čin, tj. zda bezpečnostní opatření, která učinil, odpovídala tehdy platným předpisům. Pro otázku, kterého souhrnu trestněprávních norem bude použito, je rozhodující porovnání, které z těchto různých posouzení je jako celek pro pachatele příznivější (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 1951, sp. zn. Tz I 9/51, uveřejněné pod č. 73/1951 Sb. rozh. tr., rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 27. 3. 1962, sp. zn. 2 To 34/62, uveřejněné pod č. 19/1962 Sb. rozh. tr.). Rozhodujícím kritériem pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího zákona by bylo pro pachatele příznivější, je celkový výsledek z hlediska trestnosti, jehož by bylo při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo, s přihlédnutím ke všem právně rozhodným okolnostem konkrétního případu. Použití nového práva je tedy pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení posuzována jako celek skýtají výsledek příznivější než právo dřívější (nález Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2001 sp. zn. IV. ÚS 158/2000, uveřejněný pod č. 12 ve sv. 21 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu ČR). Pro pachatele bude nepochybně nejpříznivější, jestliže se po porovnání souborů v úvahu přicházejících trestněprávních norem dospěje k závěru, že by jeho čin nenaplňoval znaky žádného trestného činu a nepřicházelo by v úvahu ani postoupení k mimosoudnímu vyřízení z důvodu, že skutek by mohl být příslušným orgánem posouzen jako přestupek nebo kárné provinění. Pokud bude po zvážení jednotlivých souborů trestněprávních norem přicházet v úvahu posouzení činu jakožto trestného činu a uložení trestu, bude pak rozhodující druh a výměra v úvahu přicházejících trestů. Nejprve bude nutno posuzovat druh trestu, který přichází v daném konkrétním případě podle všech možných úprav v úvahu, přičemž vždy bude nutno zvažovat i konkrétní výměru. Rozhodující je výsledek srovnání trestů, které by byly při použití zákonů jako celků pachateli uloženy, včetně jejich výměry a toho, jak konkrétního pachatele postihnou, jakož i všech dalších podstatných důsledků pro pachatele s jejich uložením spojených (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 1970, sp. zn. 3 Tz 12/70, uveřejněné pod č. 44/1970 Sb. rozh. tr.). Pozdější, pro pachatele příznivější zákon se uplatní, pokud samozřejmě nebylo o vině a trestu ještě pravomocně rozhodnuto (blíže srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 44 – 62).
77. Nejvyšší soud se s ohledem na právě uvedené, zejména pak citovanou judikaturu, zabýval námitkou dovolatele stran časové působnosti trestního zákona, resp. trestního zákoníku, ze dvou zásadních hledisek. Prvním hlediskem je povinnost podle §193 odst. 2 obchodního zákoníku opatřit souhlas dozorčí rady k uzavření smlouvy. Druhým hlediskem je subjektivní stránka trestného činu ve formě hrubé nedbalosti ve smyslu §16 odst. 2 tr. zákoníku, resp. to, zda porušení právě uvedené povinnosti obviněným naplňuje svou intenzitou znaky hrubé nedbalosti. Jednotlivá hlediska budou v podrobnostech rozebrána níže.
D.1 K povinnosti opatřit souhlas dozorčí rady k uzavření smlouvy ve smyslu §193 odst. 2 obchodního zákoníku
78. Obviněný R. V. ve svém mimořádném opravném prostředku uplatňuje námitku směřující proti objektivní stránce skutkové podstaty předmětného přečinu, když skutková zjištění jsou podle něj v zásadním rozporu s provedenými důkazy. Dovolatel soudům nižších stupňů zejména vytýká, že porušení důležité povinnosti ze strany obviněného při opatrování a správě majetku ZHKHK spatřují v tom, že obviněný podepsal smlouvu o dílo, aniž by si předem opatřil souhlas dozorčí rady, přitom poukazuje obviněný na to, že se jedná o chybný výklad tehdy platného §193 odst. 2 a §196a odst. 4 obchodního zákoníku (blíže viz bod 6. tohoto usnesení). V této souvislosti dovolatel dále namítá, že tvrzení obžaloby o tom, že by obviněný souhlas dozorčí rady nezískal, nebyla potvrzena žádnými důkazy provedenými u hlavního líčení. Obviněný V. dále namítá, že absence souhlasu dozorčí rady není schopna způsobit následek v podobě vzniku škody.
79. Nejvyšší soud předně připomíná, že obviněnému R. V. bylo zejména kladeno za vinu, že dne 24. 10. 2008, aniž by si předem opatřil souhlas dozorčí rady, podepsal jako předseda představenstva ZHKHK smlouvu o dílo se společností PURO-KLIMA v celkové hodnotě 117 975 438 Kč, přičemž souhlas dozorčí rady vyplývá ze stanov ZHKHK a je obligatorně vyžadován podle §193 odst. 2 obchodního zákoníku, když mu byla známa výroční zpráva ZHKHK za rok 2007, kde účetní uzávěrkou zjištěný vlastní kapitál za rok 2007 činil 129 180 000 Kč. Nejvyšší soud k námitce dovolatele stran neprokázání toho, že nezískal souhlas dozorčí rady ZHKHK, poznamenává, že úvahy soudů nižších stupňů se tímto směrem neubíraly, hypotéza, zda obviněný případný souhlas získal, nebo nezískal, skutečně nebyla předmětem dokazování. Soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích tuto otázku neřeší. Obviněnému je, jak již bylo shora opakovaně uvedeno, kladeno za vinu, že si souhlas dozorčí rady nevyžádal, ač tak učinit měl, neboť mu to ukládal zákon, a nepostupoval tak s péčí řádného hospodáře. Není povinností soudů nižších stupňů prokazovat tvrzení obžaloby, ze kterých nejsou následně vyvozeny žádné závěry, proto ani v tomto směru nelze postupu soudů nižších stupňů nic vytknout.
80. Nalézací soud k tomu uvádí, že k posouzení naplnění zákonného znaku porušení povinnosti při správě majetku vyšel z §193 odst. 2 obchodního zákoníku ve znění platném k datu 24. 10. 2008. Zde byla stanovena nutnost souhlasu dozorčí rady k uzavření smlouvy, na jejímž základě má společnost nabýt nebo zcizit majetek, přesahuje-li hodnota takového majetku v průběhu jednoho účetního období jednu třetinu vlastního kapitálu vyplývajícího z poslední řádné účetní závěrky nebo z konsolidované účetní závěrky. K tomu nalézací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3223/2010, uveřejněný pod C 12026, C 12027 Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek NS, sešit č. 17/2012, C. H. Beck, Praha, v němž bylo stanoveno, že absence souhlasu dozorčí rady nemá za následek neplatnost či neúčinnost smlouvy o převodu majetku nezpůsobuje. Toto zákonné ustanovení dalo dozorčí radě pravomoc učinit pokyn k úkonu spadajícímu do obchodního vedení spočívající v zákazu uzavřít dotčenou smlouvu, což se ale v daném případě nestalo. Z provedeného dokazování nalézací soud dovodil, že obviněný jako předseda představenstva sice v rámci jednání informoval členy představenstva o záměru digitalizace, o prioritě tohoto záměru, poskytl jim zevrubné informace o ceně připravované smlouvy o dílo a realizaci výběrového řízení, ale bylo prokázáno, že v roce 2008 na programu zasedání dozorčí rady nikdy nebyla smlouva o dílo a její schválení. Obviněný si jako předseda představenstva a jako vystudovaný ekonom musel být vědom své povinnosti vyplývající jak z ustanovení §193 odst. 2 obchodního zákoníku, tak i ze stanov zdravotnického holdingu, smlouvu předložit ke schválení dozorčí radě. Nalézací soud uvedl, že obviněný prokazatelně věděl o stavu kapitálu společnosti podle konsolidované účetní závěrky pro rok 2007, která byla poslední účetní závěrkou společnosti (viz bod 43. shora) a byla tak rozhodným dokumentem pro posouzení povinnosti opatřit si souhlas dozorčí rady, přičemž si musel být vědom toho, že cena sjednaná ve smlouvě o dílo přesahuje 1 /
3
vlastního kapitálu společnosti za dané období. Nalézací soud z provedeného dokazování hodnotil svědectví členů zastupitelstva a dozorčí rady, kdy z obsahu svědectví dovodil, že zdravotnický holding do této doby nikdy smlouvy s tak vysokým plněním neuzavíral a všichni takovou smlouvu považovali za neběžnou. Nalézací soud se zabýval obhajobou obviněného a jeho tvrzením podporovaným vyjádřením daňového poradce, že v §193 odst. 2 obchodního zákoníku není tato povinnost stanovena, s odůvodněním, že podle obchodního zákoníku podléhá této povinnosti pouze smlouva mimo rámec běžného hospodaření, a předmětná smlouva o dílo měla do takového rámce běžného hospodaření spadat. Jak bylo naznačeno shora, nalézací soud však na základě výpovědí členů dozorčí rady a představenstva vzal za prokázané, že v roce 2008 a ani v době před tím zdravotnický holding smlouvy takového rozsahu běžně neuzavíral, žádný ze slyšených svědků si nebyl vědom, že by zdravotnický holding smlouvu v hodnotě přes sto milionů korun uzavíral. Z toho nalézací soud dovodil, že smlouva o dílo nebyla smlouvou v rámci běžného hospodaření společnosti a s ohledem na stav účetní závěrky povinnosti stanovené v §193 odst. 2 obchodního zákoníku jednoznačně podléhala. Soud tedy uzavřel, že obviněný jako předseda představenstva porušil povinnost danou mu zákonem, pokud nepožádal o schválení smlouvy o dílo dozorčí radou, čímž porušil povinnost danou mu zákonem. K tomu nalézací soud doplnil, že na tomto závěru nemění nic prokázaná skutečnost, že digitalizace zdravotnictví byla obecně kladně přijata a na zastupitelstvu zdravotnického holdingu byla vyslovena její priorita (blíže srov. str. 9 – 10 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
81. Odvolací soud k otázce povinnosti obviněného opatřit si souhlas dozorčí rady s podpisem smlouvy o dílo uvádí, že obviněný nedůvodně vytkl soudu prvního stupně tu úvahu, že nepotřeboval k podpisu smlouvy o dílo souhlas dozorčí rady zdravotnického holdingu. Zopakoval, že z výpovědí svědků vyplynulo, že mu ve věci souhlas dán nebyl, přitom takový postup byl v rozporu s tehdy platným §193 odst. 2 obchodního zákoníku, podle kterého je takového souhlasu třeba k uzavření smlouvy, na jejímž základě má společnost nabýt nebo zcizit majetek, jehož hodnota přesahuje jednu třetinu vlastního kapitálu vyplývajícího z poslední řádné účetní závěrky nebo z konsolidované účetní závěrky. K tomu odvolací soud shrnuje, že takovým souhlasem měl být obviněný vybaven před podpisem smlouvy o dílo a vzhledem ke konstrukci §193 odst. 2 obchodního zákoníku, proto nemůže nyní argumentovat výši základního kapitálu za dřívější rok 2006 z konsolidované účetní závěrky ve výši 210 mil. Kč, když s ohledem na finanční vyjádření kontraktu se společností PURO-KLIMA by požadovaná jedna třetina základního kapitálu ZHKHK byla i tak překročena. Dále se odvolací soud zabývá námitkou obviněného, že plnění ze smlouvy mohlo být rozděleno do více účetních období, přičemž podle odvolacího soudu má tato námitka oporu v obsahu smlouvy o dílo z hlediska jejího rozdělení do dvou jejích uvažovaných etap, avšak z hlediska trestní odpovědnosti obviněného není toto kritérium relevantní. Pro jeho trestní odpovědnost bylo podle odvolacího soudu totiž rozhodující, že výše ceny díla, kterou obviněný coby součást smlouvy o dílo podepsal, činila ke dni jejího podpisu 24. 10. 2008 takový obnos, který se vymykal oné jedné třetině základního kapitálu ZHKHK za uplynulé období, tudíž tuto smlouvu v tento konkrétní den měl podepsat až po souhlasu dozorčí rady zdravotnického holdingu. Ostatně ten fakt, že bylo třeba souhlasu dozorčí rady, vyplývá i z podzákonného předpisu, konkrétně §10 odst. 7 Stanov holdingu ze dne 29. 12. 2005 (č. l. 572). V tomto směru považuje odvolací soud stanovisko P. P. (č. l. 4963 spisu), že takového souhlasu nebylo třeba, za nesprávné (blíže srov. str. 6 rozsudku odvolacího soudu).
82. Touto problematikou se odvolací soud zabývá opakovaně při posouzení, kterou právní úpravu lze na daný případ aplikovat, a uvádí, že obviněný v době skutku zastával vedoucí pozici v ZHKHK, byl jeho statutárním orgánem, přičemž mu bylo zvláštním právním předpisem uloženo, aby majetek zdravotnického holdingu opatroval s péčí řádného hospodáře. Mimo jiné ze skutečnosti, že obviněný uzavřel nestandardní smlouvu o dílo bez vyžádání si souhlasu dozorčí rady, přičemž se jednalo o podmínku uzavření smlouvy, o kteréžto věděl a z titulu své pozice vědět logicky musel, dovozuje odvolací soud skutečnost, že obviněný nepostupoval s potřebnou mírou opatrnosti, z čehož dovozuje bezohlednost ve vztahu k majetku zdravotnického holdingu, jejíž míra zakládá jednání ve formě hrubé nedbalosti (srov. str. 10 – 11 rozsudku odvolacího soudu). K tomu Nejvyšší soud podotýká, že subjektivní stránkou právě projednávaného jednání, resp. tím, zda bylo jednání dovolatele kryto hrubou nedbalostí, se bude v podrobnostech zabývat níže.
83. Nejvyšší soud k námitce dovolatele rozporující výklad ustanovení §193 odst. 2 a §196a odst. 4 obchodního zákoníku soudy nižších stupňů v souvislosti s povinností opatřit si souhlas dozorčí rady k podpisu smlouvy o dílo, když podle dovolatele si nebyl povinen tento souhlas opatřit, neboť v „rámci běžného obchodního styku“ (když rozhodující má být nikoliv objem zakázky, ale to, že jde o naplňování podnikatelské aktivity v souladu s předmětem činnosti zapsaným v obchodním rejstříku) nebyl omezen zákonem, stanovami aj., uvádí následující. Z §10 odst. 7 Stanov ZHKHK vyplývá, že „Souhlas dozorčí rady se vyžaduje k uzavření smluv v případech stanovených zákonem.“ (srov. č. l. 584 spisu). Podle §193 odst. 2 obchodního zákoníku ve znění účinném ke dni podpisu smlouvy o dílo, tedy ke dni 24. 10. 2008, se k uzavření smlouvy, na jejímž základě má společnost nabýt nebo zcizit majetek, přesahuje-li hodnota nabývaného nebo zcizovaného majetku v průběhu jednoho účetního období jednu třetinu vlastního kapitálu vyplývajícího z poslední řádné účetní závěrky nebo z konsolidované účetní závěrky, sestavuje-li společnost konsolidovanou účetní závěrku, vyžaduje souhlas dozorčí rady. K otázce možnosti dodatečného udělení souhlasu dozorčí rady, jak je dovolatel naznačuje, Nejvyšší soud uvádí, že z právě citované dikce ustanovení §193 odst. 2 obchodního zákoníku jednoznačně vyplývá, že s touto možností zákon nepočítal, neboť se zde stanoví, že tohoto souhlasu je třeba „k uzavření smlouvy“, nikoliv, že postačí dodatečné například následné schválení uzavřené smlouvy. Ustanovení §196a odst. 4 obchodního zákoníku platí obdobně. Podle §196a odst. 4 obchodního zákoníku v tehdy účinném znění se ustanovení mimo jiné nevztahuje na nabytí nebo zcizení majetku v rámci běžného obchodního styku. Pro posouzení povinnosti obviněného opatřit si souhlas dozorčí rady s podpisem smlouvy o dílo je tedy rovněž rozhodné, zda smlouva o dílo byla, nebo nebyla, uzavřena v rámci běžného obchodního styku. Dovolatel konstatuje, že je rozhodné, že uzavřením smlouvy o dílo došlo k naplňování podnikatelské aktivity v souladu s předmětem činnosti zapsaným v obchodním rejstříku, a nesouhlasí se závěrem nalézacího soudu, který smlouvu o dílo posoudil jako nespadající do běžného obchodního styku s ohledem na objem uskutečňovaného převodu. Podle Nejvyššího soudu však takto zjednodušeně závěr o posouzení toho, zda závazek spadá do běžného obchodního styku učinit nelze. Bezesporu jedním z kritérií pro posouzení předmětné otázky bude porovnání předmětu zkoumané dispozice s předmětem podnikání společnosti (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 23 Cdo 608/2011). Nicméně toto hledisko podle Nejvyššího soudu nemůže být jediným rozhodným pro posouzení, zda závazek spadá do běžného obchodního styku. Jako další vhodné kritérium se jeví právě objem závazku vyplývající z konkrétního právního jednání ve vztahu k ostatním, běžně společností uzavíraným, právním jednáním. Nejvyšší soud se touto otázkou již zabýval v rozsudku ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3867/2007, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy č. 5/2010, s. 186, při posouzení, nakolik je v rámci běžného obchodního styku postupování pohledávek na náhradu škody. V rámci odpovědi na tuto otázku Nejvyšší soud vyslovil závěr, který lze zobecnit též pro účely posuzovaného případu, totiž že „pro posouzení, zda došlo k postoupení pohledávky v rámci běžného obchodního styku, není rozhodné porovnání výše pohledávky s výší základního kapitálu společnosti, nýbrž s obvyklou výší jiných jejích pohledávek, které v rozhodné době společnost postupovala třetím osobám“. Na základě výňatku z výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 23 Cdo 3867/2007 lze naopak učinit závěr, že při posuzování finančního rozměru (intenzity) posuzované smlouvy o dílo ve světle běžného obchodního styku je významné její srovnání s jinými transakcemi (smlouvami), které ZHKHK uzavíral. Nejvyšší soud je tedy názoru, že pokud smlouva o dílo svým rozměrem (intenzitou) významným způsobem vybočuje z finančního rozměru ostatních smluv uzavíraných ZHKHK přibližně v téže době, pak se nejedná o smlouvu, která je ze strany ZHKHK uzavírána v rámci běžného obchodního styku. Podle Nejvyššího soudu tak v posuzované věci nelze nic vytknout postupu nalézacího soudu, který dospěl k závěru o neběžnosti smlouvy o dílo na základě jejího objemu. Nalézací soud přitom zevrubně zdůvodnil, na základě jakých důkazů dospěl k závěru, že smlouva o dílo nepatřila mezi běžné obchodní transakce, a to na základě „vyjádření ústavu, výpovědí svědků a zápisů ze zasedání zastupitelstva“ (v podrobnostech srov. str. 10, 20 a 21 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Postupu nalézacího soudu v tomto směru tedy nelze nic vytknout. Dovolatel dále poukazuje na nejasnosti při řešení obchodněprávní problematiky soudem prvního stupně, které jsou podle něj patrny z konstatování, že „absence souhlasu dozorčí rady nemá za následek neplatnost, či neúčinnost takové smlouvy“, přičemž je nalézacímu soudu vytýkán odkaz na judikaturu z roku 2010, když podle dovolatele judikatura pozdější dovozuje z absence souhlasu dozorčí rady neplatnost smlouvy, přičemž odkazuje na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 2012, sp. zn. 102 VSPH 89/2012. Z uvedeného dovolatel dovozuje nejednotnost výkladu této problematiky i obchodními soudy, která nemůže podle něj být vykládána v trestním řízení v neprospěch obviněného.
84. Nalézací soud ve svém rozsudku odkazuje v souvislosti se souhlasem dozorčí rady ve vztahu k platnosti smlouvy na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně na rozhodnutí tohoto soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3223/2012, podle které absence souhlasu dozorčí rady nemá za následek neplatnost či neúčinnost takové smlouvy.
85. Nejvyšší soud k námitce dovolatele spočívající v tom, že nejednotnost výkladu dané problematiky obchodními soudy nemůže být v trestním řízení vykládána v neprospěch obviněného, což se podle něj postupem nalézacího soudu stalo, sděluje následující. V obecné rovině lze přisvědčit názoru dovolatele, že nejednotnost výkladu právní problematiky nelze v trestním řízení přičítat k tíži obviněného. K posuzovanému případu je však nutné konstatovat, že se tak nestalo, neboť nejednotnost právního výkladu ohledně otázky platnosti, respektive neplatnosti, smlouvy v závislosti na souhlasu s jejím podpisem dozorčí radou, nelze na posuzovaný případ aplikovat. Rozhodnutí, na které odkazuje dovolatel, tedy rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 2012, sp. zn. 102 VSPH 89/2012, dospívá k závěru, že absence souhlasu dozorčí rady s uzavřením smlouvy podle §193 odst. 2 obchodního zákoníku způsobuje neplatnost takovéto smlouvy. Vrchní soud svůj závěr odůvodnil tím, že základní funkcí citovaného ustanovení je, ochrana majetku akciové společnosti před svévolnými zásahy představenstva, které by mohly společnost poškodit. Konstrukce tohoto ustanovení nedovoluje představenstvu volně navazovat smluvní vztahy, pokud hodnota předmětu plnění v těchto vztazích přesahuje zákonem stanovenou hranici, a to nezávisle na tom, zda společnost má majetek na základě takové smlouvy nabýt nebo zcizit. Uzavření smlouvy vyžaduje vedle rozhodnutí představenstva též schválení dozorčí radou (popř. valnou hromadou) společnosti. Takové řešení tedy předpokládá, že by dozorčí rada (popř. akcionáři na valné hromadě) nepřipustila vznik právního vztahu, jímž by byla společnost ochuzena o významné součásti svého majetku, který by ji mohl uvést do platebních potíží nebo ohrozit značnými ztrátami. Naproti tomu z rozhodnutí, odkazem na které argumentuje nalézací soud ve svém rozsudku, tedy usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3223/2010, vyplývá závěr, že absence souhlasu dozorčí rady, popř. valné hromady, se smlouvou podléhající §193 odst. 2 obchodního zákoníku nezpůsobuje neplatnost či neúčinnost této smlouvy, který byl odůvodněn následovně: „Rozhodnutí o tom, zda a jaký majetek akciová společnost nabude či naopak převede na třetí osobu, spadá zásadně do obchodního vedení, jehož zabezpečení náleží představenstvu (§192 odst. 1 obch. zák.) a ohledně něhož není nikdo, tj. ani dozorčí rada či valná hromada společnosti, oprávněn udělovat představenstvu pokyny, nestanoví-li zákon jinak (§194 odst. 4 věta druhá obch. zák.). Ustanovení §193 odst. 2 obch. zák. představuje právě takovou zákonnou výjimku, jež umožňuje dozorčí radě (popř. i valné hromadě) ovlivnit, zda bude uzavřena smlouva o převodu či nabytí majetku, přesahuje-li jeho hodnota jednu třetinu vlastního kapitálu vyplývajícího z poslední řádné účetní závěrky … Účelem této úpravy je podřídit významné majetkové dispozice, na něž se nevztahuje výjimka formulovaná v ustanovení §196a odst. 4 obch. zák., jež by mohly zásadním způsobem ovlivnit hospodaření společnosti a její další podnikání, dodatečné kontrole ze strany kontrolního orgánu (dozorčí rady) … V případech vymezených v citovaném ustanovení jsou tak dozorčí rada a popř. i valná hromada oprávněny udělit představenstvu pokyn k úkonu spadajícímu do obchodního vedení, spočívající v zákazu uzavřít dotčenou smlouvu ... V obdobných případech, kdy zákon vyžaduje k určitému právnímu úkonu akciové společnosti souhlas dalšího orgánu této společnosti …, Nejvyšší soud doposud dovozoval, že bez potřebného souhlasu je takový právní úkon neplatný, je-li vyžadován souhlas předchozí (srov. ustanovení §196a odst. 1 obch. zák.), popř. neúčinný, postačí-li i souhlas následný (srov. ustanovení §196a odst. 3 obch. zák.). Od uvedených případů se ovšem ustanovení §193 odst. 2 obch. zák. odlišuje ve třech směrech. Za prvé nejde o právní úpravu tzv. konfliktu zájmů, tj. situací, kdy se zájem člena statutárního orgánu v důsledku rozličných okolností dostává (může dostat) do rozporu se zájmy společnosti, což může vést k uzavření smlouvy pro společnost (a potažmo její akcionáře a věřitele) nevýhodné. Za druhé ve výše uvedených případech je smluvním partnerem společnosti osoba s touto společností víceméně určitým způsobem spjatá (kdežto ustanovení §193 odst. 2 obch. zák. žádný zvláštní vztah mezi společností a jejím smluvním partnerem nepředpokládá). A konečně za třetí ve výše popsaných případech má smluvní partner společnosti možnost rozpoznat, že jde o smlouvu podléhající ustanovením §196a obch. zák., resp. §66 odst. 2 obch. zák., k jejímuž uzavření je nezbytný souhlas valné hromady společnosti. V případě ustanovení §193 odst. 2 obch. zák. však smluvní partner společnosti často nemá objektivně možnost zjistit, že smlouva podléhá označenému ustanovení a že k jejímu uzavření se vyžaduje souhlas dozorčí rady … Z uvedených důvodů Nejvyšší soud uzavírá, že ustanovení §193 odst. 2 obch. zák. nezakládá takové omezení oprávnění představenstva jednat jménem akciové společnosti, v jehož důsledku by smlouva uzavřená bez souhlasu dozorčí rady (popř. i valné hromady) nebyla účinná a nevázala společnost. Absence souhlasu dozorčí rady, popř. valné hromady, se smlouvou podléhající ustanovení §193 odst. 2 obch. zák. tudíž neplatnost či neúčinnost smlouvy o převodu majetku nezpůsobuje.“ Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku podotýká, že judikatura, kterou argumentuje nalézací soud, je rozdílná od judikatury pozdější, kterou vydal vrchní soud. Nelze však odhlédnout od toho, že vrchní soud rozhodoval později pouze o jeden den, na citované rozhodnutí Nejvyššího soudu nikterak nereaguje, nevypořádává se s názory tam uvedenými, s ohledem na postavení soudů, kdy Nejvyšší soud je soudem vrchnímu soudu nadřízeným, lze dokonce konstatovat, že rozhodnutí vrchního soudu je rozhodnutím, které je v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu, a to přestože se nejedná o rozhodnutí v téže věci, které by bylo pro vrchní soud závazné. Nicméně vzhledem ke skutečnosti, že předmětná rozhodnutí byla vydána víceméně současně, kdy je dělí pouze jeden den, lze předpokládat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu nebylo ke dni vydání rozhodnutí Vrchního soudu v Praze v době jeho rozhodování ještě zveřejněno, proto na tato rozhodnutí nelze pohlížet tak, že by jedno předcházelo druhému způsobem, jaký ve svém dovolání naznačuje obviněný. Na danou situaci tedy nelze pohlížet tak, že by svým rozhodnutím Vrchní soud v Praze překonal rozhodnutí Nejvyššího soudu. Nelze odhlédnout od skutečnosti, že rozhodnutí Nejvyššího soudu je rozhodnutím soudu vyšší instance, navíc podstatně podrobněji a erudovaněji odůvodněné. Stejně tak nelze odhlédnout od rozdílného přístupu při hodnocení dané problematiky jednotlivými soudy, kdy názory obsažené v rozhodnutí vrchního soudu lze rozhodnutím Nejvyššího soudu považovat za vyvrácené. Rovněž je třeba poukázat na fakt, že otázka absence souhlasu dozorčí rady ve vztahu k platnosti smlouvy tak, jak je zde řešeno, byla řešena Nejvyšším soudem následně znovu, a to v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3110/2011, kde Nejvyšší soud odkázal na prve zmiňované rozhodnutí Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že absence souhlasu dozorčí rady, popř. valné hromady se smlouvou podléhající ustanovení §193 odst. 2 obchodního zákoníku nezpůsobuje neplatnost či neúčinnost této smlouvy. Z uvedeného je patrné, že i případná existence jisté nejednotnosti výkladu dané problematiky byla tímto následným rozhodnutím Nejvyššího soudu bezesporu odstraněna a překonána. Proto ani této námitce dovolatele nelze přisvědčit.
86. V této souvislosti dovolatel vznáší zásadní námitku, že obchodní zákoník byl k 1. 1. 2014 zrušen, nově platný zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, souhlas dozorčí rady nevyžaduje a časovou působnost mimotrestních norem je třeba vykládat ve prospěch obviněného. Nejvyšší soud k tomu považuje za nutné zdůraznit, že námitce dovolatele je třeba přisvědčit, neboť skutková podstata přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle §221 odst. 1 tr. zákoníku má blanketovou (blanketní) dispozici, neboť jestliže §221 odst. 1 tr. zákoníku váže trestní odpovědnost na porušení důležité povinnosti (obdobně u §220 odst. 1 tr. zákoníku na porušení povinnosti) opatrovat nebo spravovat cizí majetek, která pachateli byla uložena zákonem, lze ho v této části považovat za skutkovou podstatu s blanketovou (blanketní) dispozicí, protože se dovolává mimotrestní úpravy a jejím porušením podmiňuje trestní odpovědnost (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2186). Proto je nutné při posuzování časové působnosti vzít v úvahu to, že v době rozhodování odvolacího soudu o vině a trestu obviněného ustanovení §193 odst. 2 obchodního zákoníku již nebylo účinné. Ke zrušení obchodního zákoníku, a tedy i předmětného ustanovení, došlo na základě zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, a to s účinností od 1. 1. 2014. S obviněným lze souhlasit i potud, že působnost mimotrestních norem je nutné vykládat ve prospěch obviněného, jinými slovy, že nelze bez dalšího aplikovat právní normu účinnou v době spáchání trestného činu, na kterou odkazuje trestněprávní norma s blanketovou dispozicí účinná v době spáchání trestného činu, pokud se případ posuzuje podle právní úpravy pozdější a tato mimotrestní norma již není účinná. Výklad, který by tímto způsobem hodnotil postup odvolacího soudu v daném případě, však nebyl správný a nehodnotil veškeré podstatné skutečnosti související právě s tím, že předmětné ustanovení obchodního zákoníku bylo bez náhrady zrušeno. Povinnost souhlasu dozorčí rady ve smyslu zrušeného §193 odst. 2 obchodního zákoníku se totiž do rekodifikované úpravy obchodních korporací [zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění pozdějších předpisů, s účinností od 1. 1. 2014] nepromítla. Uvedená povinnost není nadále stanovena ani v jiném právním předpisu. Nejvyšší soud pro úplnost připomíná, že porušení uvedeného ustanovení má z hlediska sankčního toliko odpovědnostní následek pro „porušitele“. Jak již Nejvyšší soud judikoval v rozsudku ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3223/2010, absence souhlasu dozorčí rady, popř. valné hromady, se smlouvou podléhající §193 odst. 2 obchodního zákoníku, nezpůsobuje neplatnost či neúčinnost této smlouvy. Jinak řečeno, sankcí je v takovém případě odpovědnostní následek. Nevyžádáním souhlasu podle §193 odst. 2 obchodního zákoníku je porušením právní povinnosti, které může vést ke způsobení škody obchodní společnosti. Osoby jednající za společnost tudíž mohou odpovídat za škodu, která vznikla v příčinné souvislosti s nevyžádáním souhlasu. Pokud tedy odvolací soud dovodil vinu obviněného V., s tím, že porušil zákonem mu uloženou povinnost, tedy právě §193 odst. 2 obchodního zákoníku, není jeho právní posouzení věci bez vady. Pochybení se totiž odvolací soud dopustil v tom smyslu, že zcela opomenul skutečnost, že předmětné ustanovení bylo bez náhrady zrušeno s účinností od 1. 1. 2014, jak je ostatně uvedeno výše. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že je vždy na rozhodujícím soudu, aby pečlivě zjistil a následně posoudil, jestli zákonem uložená povinnost, k jejímuž porušení spáchaným skutkem došlo, která byla pozdějším právním předpisem zrušena, byla nahrazena jinou obdobnou povinností v jiném zákoně. Odvolací soud se však touto otázkou vůbec nezabýval. Za situace, kdy není povinnost nově stanovena jiným zákonem, účinným v době rozhodování soudu, nelze obviněnému přičítat k tíži, že porušil povinnost, která mu byla uložena již zrušeným zákonným ustanovením. Uvedené pochybení odvolacího soudu shledává Nejvyšší soud natolik závažné, že je jedním z důvodů, proč dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu projednání.
87. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že je třeba vzít rovněž v úvahu, že obviněnému je ve skutkové větě rozsudku odvolacího soudu vytýkáno nejen to, že nepostupoval v souladu s §193 odst. 2 obchodního zákoníku, ale i to, že nepostupoval v souladu se stanovami zdravotnického holdingu. Odvolací soud správně připomíná, že povinnost opatřit si souhlas dozorčí rady vyplývá z §10 odst. 7 stanov zdravotnického holdingu (srov. str. 6 rozsudku odvolacího soudu) a zároveň připomíná, že mu zvláštním právním předpisem bylo uloženo, aby postupovat s péčí řádného hospodáře (srov. str. 10 rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud zjistil, že v §10 odst. 7 stanov ve znění účinném od 13. 10. 2008, na který odkazuje odvolací soud ve svém rozsudku, je stanoveno, že souhlas dozorčí rady se vyžaduje k uzavření smluv v případech stanovených zákonem (srov. č. l. 622 spisu), a to bez jakékoli bližší specifikace. Povinnost postupovat s péčí řádného hospodáře obviněnému vyplývala nejen z mimotrestní normy, na kterou odkazoval §255a tr. zákona, tedy z §194 odst. 5 obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1224/2006, uveřejněné pod T 964 Souboru tr. rozh. NS), ale i z mimotrestní normy, na kterou odkazuje §221 tr. zákoníku, tedy z §159 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, a §51 a násl. zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech, ve znění pozdějších předpisů. Podle Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že za jednání s péčí řádného hospodáře nelze považovat takové jednání obviněného, které je v rozporu se stanovami ZHKHK, byť v §10 odst. 7 stanov ve znění účinném od 13. 10. 2008 je stanoveno, že souhlas dozorčí rady se vyžaduje k uzavření smluv v případech stanovených zákonem. Pokud tedy ve skutkové větě odvolací soud vyjádřil, že obviněný postupoval v rozporu se stanovami zdravotnického holdingu a obchodním zákoníkem, vyjádřil tím rovněž, že nepostupoval s péčí řádného hospodáře, ač tam tuto skutečnost výslovně neuvedl. Přesto však v odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uvádí, že obviněný v době spáchání skutku zastával vedoucí pozici ZHKHK, tj. byl jeho statutárním orgánem s tím, že mu zvláštním právním předpisem bylo uloženo, aby majetek ZHKHK opatroval s péčí řádného hospodáře (blíže srov. str. 10 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Skutková věta přitom má pouze vyjadřovat stručně a výstižně žalovaný skutek, kterého se obviněný podle zjištění soudu dopustil, nikoliv jeho právní hodnocení, je však třeba důsledně rozlišovat, zda obviněný porušil zákonem uloženou důležitou povinnost, či důležitou povinnost smluvně převzatou. Nejvyšší soud připomíná, že povinnosti uložené ve stanovách se považují za smluvně převzatou povinnost, neboť stanovy lze považovat za smlouvu sui generis (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. 5 Tdo 80/2016, přiměřeně srov. též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 382/2005, publikovaného pod C 4526. v Souboru civ. rozh. NS, C. H. Beck, Praha, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2000, sp. zn. 29 Cdo 1633/99, publikovaný pod č. 51/2001 Sb. rozh. obč.). Odvolací soud, jak vyplývá z právní věty výroku o vině v napadeném rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 11. 2016, obviněného R. V., uznal vinným porušením podle zákona mu uložené důležité povinnosti při správě cizího majetku, čímž měl způsobit škodu velkého rozsahu (srov. str. 2 rozsudku odvolacího soudu). Situace je zde ovšem komplikována tím, že pokud jde o povinnost §193 odst. 2 obchodního zákoníku, bylo toto ustanovení bez náhrady zrušeno novým občanským zákoníkem a nově platný zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, souhlas dozorčí rady nevyžaduje, což má základní význam pro časovou působnost trestních zákonů. Podle ustálené judikatury ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku o časové působnosti trestních zákonů se vztahuje i na působnost zákonů, na které odkazuje trestní zákon např. v blanketové normě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 1994, sp. zn. Tzn 21/93, uveřejněný pod č. 35/1994 Sb. rozh. tr.). Podle doby činu se tedy také posuzuje, která mimotrestní norma vyplňuje blanketovou (blanketní) skutkovou podstatu, ale i jaké byly povinnosti pachatele stíhaného pro nedbalostní trestný čin, tj. zda bezpečnostní opatření, která učinil, odpovídala tehdy platným předpisům (viz Novotný, O., Vanduchová, M., Šámal, P. a kol. Trestní právo hmotné. 1. Obecná část. 6. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2010, s. 95). Proto nelze trestnost skutku posoudit částečně podle zákona účinného v době jeho spáchání (např. z hlediska trestního zákona) a částečně podle zákona účinného v době rozhodování soudu (např. z hlediska mimotrestních právních norem, na něž odkazuje trestní zákon). Srov. k tomu i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 200/2003, uveřejněné pod č. 11/2004-I. Sb. rozh. tr. Jestliže tedy odvolací soud posoudil jako příznivější pro obviněného právní úpravu podle nového trestního zákoníku a posoudil jednání obviněného jako přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle §221 odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., tr. zákoníku, nemohl pominout, že povinnost podle §193 odst. 2 obchodního zákoníku vyžádat si před uzavřením předmětné smlouvy, na jejímž základě měla akciová společnost ZHKHK nabýt nebo zcizit majetek, jehož hodnota přesahovala jednu třetinu vlastního kapitálu vyplývajícího z poslední řádné účetní závěrky nebo z konsolidované účetní závěrky, v době účinnosti této právní úpravy již neexistovala, neboť toto ustanovení bylo bez náhrady zrušeno novým občanským zákoníkem a nově platný občanský zákoník a zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, souhlas dozorčí rady již nevyžaduje.
88. Dovolatel dále namítá, že souhlas či nesouhlas dozorčí rady nemůže být v příčinné souvislosti s předražením zakázky, rovněž poukazuje v této souvislosti na to, že obchodní zákoník nevylučoval, aby souhlas dozorčí rady byl udělen dodatečně po podpisu smlouvy.
89. Nalézací soud k příčinné souvislosti mezi udělením souhlasu dozorčí rady a vznikem škody předně uvádí, že k „posouzení naplnění zákonného znaku porušení povinnosti při správě majetku soud vyšel z ustanovení §193 odst. 2 obchodního zákoníku ve znění platném k datu 24. 10. 2008. Zde byla stanovena nutnost souhlasu dozorčí rady k uzavření smlouvy společnosti, na jejímž základě má společnost nabýt nebo zcizit majetek, přesahuje-li hodnota takového majetku v průběhu jednoho účetního období jednu třetinu vlastního kapitálu vyplývajícího z poslední řádné účetní závěrky nebo z konsolidované účetní závěrky. […] Toto zákonné ustanovení dalo dozorčí radě pravomoc učinit pokyn k úkonu spadajícímu do obchodního vedení spočívající v zákazu uzavřít dotčenou smlouvu, což se v daném případě nestalo“ (srov. str. 9 rozsudku nalézacího soudu). Dále nalézací soud k uvedenému konstatuje, že v rámci hodnocení důkazů z hlediska zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu porušování povinností při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 3 tr. zákona hodnotil, zda byl zákonný znak skutkové podstaty vznik škody v příčinné souvislosti s porušením povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, tedy že porušení povinnosti musí být alespoň jednou z příčin, bez nichž by škoda nevznikla buď vůbec, nebo v takové výši, v jaké k tomu došlo. Nalézací soud upozorňuje, že škodou se v daném případě rozumělo jakékoli zmenšení hodnoty opatrovaného nebo spravovaného majetku, k němuž by nedošlo, kdyby byl majetek spravován nebo opatrován řádně, přičemž za škodu lze považovat i zatížení opatrovaného nebo spravovaného majetku takovými náklady, které by bez porušení povinnosti nevznikly (srov. str. 12 rozsudku nalézacího soudu). Následně nalézací soud na základě znaleckých posudků posuzoval vznik škody (k tomu viz dále) a na podkladě provedených důkazů hodnotil, zda byla prokázána příčinná souvislost mezi porušením povinnosti v rámci jednání obviněného a vznikem škody na spravovaném majetku, přičemž dospěl k následujícím závěrům. Obviněný svým jednáním porušil povinnost danou mu zákonem tím, že nepředložil dozorčí radě zdravotnického holdingu ke schválení smlouvu o dílo, přičemž cena sjednaná ve smlouvě o dílo neodpovídala ceně obvyklé v místě a čase a bylo prokázáno, že byla předražena minimálně o částku 16 502 438 Kč včetně DPH. Po uzavření smlouvy o dílo bylo započato s její realizací, nicméně následně po volbách v roce 2008, když byl obviněný odvolán z funkce předsedy představenstva ZHKHK, vznikly u nového vedení zdravotnického holdingu pochybnosti o přiměřenosti ceny díla a o kvalitě smlouvy o dílo, v důsledku čehož začaly Královéhradecký kraj a ZHKHK vyvíjet snahu o narovnání podmínek smlouvy o dílo. Následně byla mezi ZHKHK a společností PURO-KLIMA uzavřena smlouva o narovnání, která zcela nahradila smlouvu o dílo, do které byly převzaty veškeré závazky ze smlouvy o dílo. Z toho nalézací soud dovodil, že z uzavřené smlouvy o dílo nebylo na zaplacení ceny o dílo plněno, bylo tedy podle něj prokázáno, že bezprostředně v důsledku uzavření smlouvy o dílo se majetek zdravotnického holdingu nikdy o žádnou částku nesnížil. Plněno bylo pouze na podkladě následně uzavřené dohody o narovnání, která ale s uzavřenou smlouvou o dílo souvisela a která by podle nalézacího soudu bez existence této smlouvy uzavřena nebyla. Nalézací soud dále uvádí, že částku 16 502 438 Kč považuje s ohledem na hodnocenou příčinnou souvislost mezi jednáním obviněného fakticky uhrazenou částkou od zdravotnického holdingu za škodu způsobenou obviněným při porušení povinnosti řádně spravovat cizí majetek ZHKHK, s tím, že tato vznikla v příčinné souvislosti s jednáním obviněného (srov. str. 19, 20 rozsudku nalézacího soudu).
90. Odvolací soud se uvedenému ve svém rozsudku rovněž věnuje, když konstatuje, že obviněný jako odpovědný představitel zdravotnického holdingu zavázal ZHKHK k plnění ze smlouvy o dílo okamžikem jejího stvrzení svým podpisem, čímž byla založena jeho trestní odpovědnost, přičemž doplňuje, že není podstatné, že ze strany ZHKHK došlo k plnění až na základě pozdější dohody o narovnání, neboť pokud by nebyla uzavřena smlouva o dílo, nedošlo by ani k uzavření dohody o narovnání. Odvolací soud rovněž k přerušení příčinné souvislosti, jak obviněný v odvolání zmínil, konstatuje, že jeho trestní odpovědnost byla založena okamžikem podpisu smlouvy o dílo, bez zřetele k tomu, že ke zmenšení majetku ZHKHK došlo až později v souvislosti s uzavřením dohody o narovnání.
91. Nejvyšší soud k námitce obviněného ohledně příčinné souvislosti ohledně udělení, případně neudělení, souhlasu dozorčí rady a vzniku škody uvádí následující. Bezpochyby lze přisvědčit tvrzení dovolatele, že ze samotného udělení, nebo neudělení, souhlasu dozorčí rady s podpisem smlouvy o dílo nelze dovozovat vznik škody. Je však nutno konstatovat, že obviněnému je kladeno za vinu, že v daném případě nepostupoval způsobem, který mu ukládal zákon, tedy nikoliv to, zda souhlas byl či nebyl udělen, ale to, že obviněný si jej nevyžádal. Z výpovědí ve věci slyšených členů dozorčí rady (H. M., D. K. a J. D.) totiž vyplývá, že by si před rozhodnutím o udělení, případně neudělení, souhlasu s podpisem předmětné smlouvy o dílo vyžádali další informace, na základě kterých by bylo o souhlasu rozhodnuto (srov. výpověď M. na č. l. 4197 a 4198 spisu, kde uvádí „pokud by mi byla předložena smlouva, zda bych požadovala, které by byly vodítkem k tomu, na základě čeho smlouva vznikla, uvádím, že většinou jsme se na to ptali, když bylo jednání dozorčí rady… Pokud bych měla pochybnosti, těžko říci, jestli bych souhlasila s uzavřením takové smlouvy, většinou jsem se ptala… Vždy jsem se zajímala o výběrové řízení jako takové, ne o konkrétní smlouvu, zajímaly mě konkurenční nabídky. K dotazu, zda by mi stačilo, kdyby tam byla jedna firma, uvádím, že by byla otázka, jaké by bylo zadání.“, výpověď svědkyně K. na č. l. 4200 spisu, kde uvádí, že „pokud by mi byla předložena smlouva k nákupu rentgenů za 117 milionů, tak bychom chtěli asi vidět výsledky výběrového řízení, ekonomickou kalkulaci a podklady, které byly k výběrovému řízení… Pakliže by mi byla smlouva s takovou kalkulací předložena, asi bych se obrátila na znalce z oboru případně nějaké jiné porovnání.“, a výpověď svědka D. na č. l. 4221 spisu, který uvádí, že „v případě, že by byla dozorčí rada požádána o souhlas, bylo by pro nás rozhodující to, aby to bylo kryto finančně. Pakliže by to bylo kryto a byly zde záruky, že to zaplatí kraj, těžko říci, jak by to bylo. To by muselo vyjít z jednání a ze spousty dotazů“. Je zřejmé, že členové dozorčí rady by bez dalšího souhlas k uzavření smlouvy o dílo nedali. Tím, že obviněný o souhlas s uzavřením smlouvy o dílo dozorčí radu nepožádal, jak mu v uvedené době ukládal zákon, nedošlo ke kontrole smlouvy o dílo ze strany dozorčí rady, která mohla podpisu smlouvy o dílo, v důsledku kterého vznikla na majetku ZHKHK škoda, zabránit. Tuto skutečnost ostatně správně hodnotí nalézací soud, když na str. 9 svého rozsudku uvádí, že „toto zákonné ustanovení dalo dozorčí radě pravomoc učinit pokyn k úkonu spadajícímu do obchodního vedení spočívající v zákazu uzavřít dotčenou smlouvu, což se v daném případě nestalo.“ K tvrzení dovolatele o tom, že absence souhlasu dozorčí rady není schopna způsobit následek v podobě vzniku škody odkazuje Nejvyšší soud na to, již uvedl shora (srov. bod 90. tohoto usnesení), kdy je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud již vyložil, že účelem §193 odst. 2 obchodního zákoníku bylo podřídit významné majetkové dispozice, jež by mohly zásadním způsobem ovlivnit hospodaření společnosti a její další podnikání, dodatečné kontrole ze strany dozorčí rady, kdy dozorčí rada byla oprávněna udělit představenstvu pokyn k úkonu spadajícímu do obchodního vedení, spočívající v zákazu uzavřít dotčenou smlouvu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3223/2010). Na tuto skutečnost odkazuje i nalézací soud ve svém rozsudku (srov. jeho str. 9). Pokud by tedy obviněný postupoval podle zákona a vyžádal si souhlas dozorčí rady, a pokud by mu tento udělen nebyl, nemohl by smlouvu o dílo uzavřít, což by zabránilo vzniku škodního následku. Tím, že uvedeným způsobem nepostupoval, na sebe logicky převzal odpovědnost za takové své jednání. Nelze tedy souhlasit s tvrzením obviněného, že neopatření souhlasu dozorčí rady nemohlo vzniku škody zabránit. Lze tedy přisvědčit závěru soudů nižších stupňů, pokud uzavřeli, že jednání obviněného, respektive opomenutí vyžádání si souhlasu dozorčí rady, tedy porušení zákonem uložené povinnosti, bylo v příčinné souvislosti se vznikem škody na majetku zdravotnického holdingu tak, jak je soudy nižších stupňů dovodily.
92. Dovolatel rovněž namítá, že způsob, jakým se soudy vypořádaly s jeho informační povinností o výsledku výběrového řízení vůči radě, svědčí o snaze hodnotit důkazy výrazně v neprospěch obviněného. Odvolacímu soudu vytýká, že dospěl k závěru, že obviněnému nic nebránilo splnit svou informační povinnost dříve, ačkoliv je podle něj zřejmé, že k tomu nebyl povinen. V té souvislosti rozporuje i závěry nalézacího soudu, který uvedl, že obviněnému bylo usnesením zastupitelstva ze dne 25. 6. 2008 uloženo, aby radu Královéhradeckého kraje informoval o výsledku výběrového řízení, avšak z provedeného dokazování dovodil, že tuto povinnost nesplnil. Obviněný však namítá, že tuto svou povinnost měl splnit nejpozději do 28. 11. 2008, ale tento termín nemohl vzhledem ke svému odvolání z funkce ke dni 19. 11. 2008 objektivně splnit.
93. Nalézací soud k informační povinnosti obviněného uvádí, že „z usnesení zastupitelstva ze dne 25. 6. 2008 bylo prokázáno, že (…) uložilo povinnost obviněnému informovat radu KHK o výsledku výběrového řízení. Z obsahu provedených důkazů vyplynulo, že tuto povinnost obviněný nesplnil“ (srov. str. 22 rozsudku nalézacího soudu).
94. Odvolací soud se k této námitce, kterou dovolatel uplatnil již dříve ve svém odvolání a vytýkal jí neobjektivitu hodnocení důkazů soudem prvního stupně, když zastupitelstvo mělo usnesením ze dne 25. 6. 2008 obviněnému uložit informační povinnost o výsledku výběrového řízení do dne 28. 11. 2008, přičemž obviněný byl odvolán z funkce 19. 11. 2008 vyjádřil v tom smyslu, že obviněný byl z funkce odvolán pouze devět dnů před konečným termínem, do kterého měl svou informační povinnost splnit, a nic mu nebránilo, aby tuto povinnost splnil dříve.
95. Nejvyšší soud k námitce dovolatele považuje za nutné nejprve upozornit, že odvolací soud ve svém rozsudku nekonstatuje, že by byl obviněný povinen splnit svou informační povinnost ohledně výsledku výběrového řízení vůči radě Královéhradeckého kraje dříve, jak by snad ze způsobu formulace námitky dovolatele mohlo vyplývat, proto v tomto směru odvolacímu soudu nelze nic vytknout. Své závěry o nesplnění zmiňované informační povinnosti obviněného uvádí nalézací soud v souvislosti s úvahami o subjektivní stránce žalovaného trestného činu. Konstatuje, že „žádný ze svědků nebyl schopen uvést bližší údaje k výběrovému řízení“, což doplňuje právě tím, že obviněnému bylo uloženo radu kraje o této skutečnosti informovat (srov. str. 22 rozsudku nalézacího soudu). Nalézací soud dospívá k závěru, že přístup obviněného k plnění povinností a přístup k projednání před uzavřením smlouvy byl ne zcela zodpovědný až liknavý (srov. str. 22 rozsudku nalézacího soudu). Za situace, kdy obviněnému byla informační povinnost o výsledku výběrového řízení uložena usnesením Rady Královéhradeckého kraje ze dne 25. 6. 2008, a to do 28. 11. 2008 (srov. č. l. 362 – 363 spisu), a výběrové řízení bylo skončeno dnem 15. 9. 2008 (č. l. 709 spisu) s tím, že lhůta pro doručení návrhů nebo žádostí o účast byla do 18. 8. 2008 (srov. č. l. 674 spisu), je zřejmé, že dovolatel měl dostatek času o výsledku výběrového řízení radu informovat před svým odvoláním z funkce, a není pravdou, že svou povinnost objektivně splnit nemohl. Je nutno podotknout, že z rozhodnutí soudů nižších stupňů nevyplývá, že by obviněnému kladly za vinu to, že by tím, že radu neinformoval, nesplnil nějakou svou povinnost. Pokud nalézací soud mimo jiné ze skutečnosti, že obviněný radu neinformoval o výsledku výběrového řízení před svým odvoláním z funkce, dovozuje, jaký je jeho vztah plnění povinností, na základě čehož hodnotí subjektivní stránku jednání obviněného, nelze takovému postupu podle názoru Nejvyššího soudu nic vytknout, neboť tato skutečnost může být pro posouzení subjektivní stránky skutečně relevantní. Proto rovněž této skutkové námitce dovolatele Nejvyšší soud nemohl přisvědčit.
D.2 K hrubé nedbalosti
96. Obviněný ve svém dovolání dále namítá nesprávné posouzení subjektivní stránky žalovaného trestného činu. Vytýká odvolacímu soudu, že se nedůvodně odchýlil od svého vlastního právního názoru ohledně subjektivní stránky, pokud na str. 6 zrušovacího usnesení uvedl, že „zůstává – a patrně zůstane neobjasněna v rovině naprosté nepochybnosti otázka subjektivní stránky jednání obviněného“. Dovolatel k tomu podotýká, že odvolací soud v citovaném usnesení opakovaně na str. 6, 7 a 8 poukazuje na zjevnou absenci důkazů o jakémkoliv zavinění, přičemž podle dovolatele je zřejmé, že po provedeném doplnění dokazování subjektivní stránka nadále neobjasněna zůstala, neboť nebyl proveden jediný další důkaz, ze kterého by bylo možno dovodit zavinění obviněného. Dále dovolatel uvádí, že popis skutku v rozsudku napadeném dovoláním je prakticky shodný s popisem skutku v obžalobě, která však byla podána pro úmyslný trestný čin. V této souvislosti dovolatel dále namítá, že z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není patrno, na základě jakých důkazů a skutkových zjištění dospěl k závěru, že škoda byla způsobena porušením důležité povinnosti při opatrování nebo správě cizího majetku z hrubé nedbalosti, když ta je charakterizována zřejmou bezohledností k zájmům chráněným trestním zákoníkem. Podle dovolatele je napadený rozsudek nepřezkoumatelný, neboť ve výroku o vině i v odůvodnění absentuje popis subjektivní stránky, přičemž hrubou nedbalost nelze z úvah odvolacího soudu podle dovolatele dovodit, když soudu vytýká, že neuvedl, jakým způsobem měl obviněný postupovat, aby potřebnou míru opatrnosti dodržel, a z jakých důkazů to vyplývá. Doplňuje, že odvolací soud neodůvodnil, z čeho usoudil, že obviněný porušil důležitou povinnost, za kterou nepochybně nelze považovat neopatření předchozího souhlasu dozorčí rady, který sám o sobě nemůže být příčinou vzniku škody, ani jí zabránit. Podle dovolatele není z provedených důkazů patrno, že by nejednal s potřebnou pečlivostí, považuje za nekorektní vyjádření odvolacího soudu, že obviněný uzavřel nestandardní smlouvu v rozporu se zákonem o veřejných zakázkách, když bylo prokázáno, že za průběh a správnost výběrového řízení byla odpovědná specializovaná firma, a nikoli on.
97. Nejvyšší soud předně připomíná, že podle §16 odst. 2 tr. zákoníku je trestný čin spáchán z hrubé nedbalosti, jestliže přístup pachatele k požadavku náležité opatrnosti svědčí o zřejmé bezohlednosti pachatele k zájmům chráněným trestním zákonem. Uvedená definice hrubé nedbalosti váže intenzitu nedbalosti právě na postoj pachatele k požadavku náležité opatrnosti, kterou definice hrubé nedbalosti uvedená v §16 odst. 2 uvádí výslovně, přičemž používá formulaci, že přístup pachatele k požadavku náležité opatrnosti svědčí o zřejmé „bezohlednosti pachatele k zájmům chráněným trestním zákonem“, zdůrazňuje tedy přístup pachatele, při jehož hodnocení se musí zvažovat obě hlediska, jak subjektivní, tak i objektivní, byť vzhledem k uvedené dikci bude jistě subjektivní hledisko převažovat. Pojem „bezohlednosti k zájmům chráněným trestním zákonem“ charakterizuje přístup pachatele k náležité opatrnosti, kdy pachatel z hlediska svého postoje nebere ohled na zájmy chráněné trestním zákoníkem, což je zvláště důležité u nevědomé nedbalosti, kdy takový postoj může, přestože pachatel nevěděl, že takové porušení nebo ohrožení může způsobit, spočívat např. v tom, že přes opakované upozornění na nutnost seznámit se s příslušnými předpisy, se s nimi pachatel z lehkomyslnosti neseznámil, čímž projevil zcela zjevnou bezohlednost k zájmům chráněným trestním zákoníkem, k jejichž ochraně jsou takové předpisy určeny. K posouzení zjevné bezohlednosti pachatele nutno přistoupit z hlediska zkušenosti pachatele a ostatních okolností případu, kdy je třeba zvažovat na jedné straně povinnosti uložené pachateli zvláštními právními nebo bezpečnostními předpisy nebo uznávanými pravidly a na druhé straně vlastnosti, zkušenosti, znalosti a okamžitý stav pachatele (vzdělání, kvalifikace, obecné i speciální zkušenosti, inteligence, postavení v zaměstnání apod.) a jednak okolnosti konkrétního případu, ať už existují nezávisle na pachateli, nebo jsou jím vyvolané. Zvláštní pozornost pak bude třeba věnovat právě přístupu pachatele k požadavku náležité opatrnosti, neboť v tom je jádro posouzení míry jeho zavinění, tedy zda jeho nedbalost byla hrubá či jen lehká či menší s nižší mírou nedbalosti (blíže srov . Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 234 – 244).
98. Je třeba připomenout, že odvolací soud ve svém zrušujícím usnesení ze dne 18. 2. 2016, č. j. 10 To 376/2015-4676, uvádí, že zůstává – a patrně zůstane neobjasněna v rovině naprosté nepochybnosti – otázka subjektivní stránky jednání obviněného. Odvolací soud dále uvedl, že ustanovení o trestném činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zákona je ustanovením o úmyslném deliktu (viz §3 odst. 3 tr. zákona), když jinak o trestní odpovědnosti obviněného tímto deliktem z hlediska §90 odst. 1, odst. 2 tr. zákona není pochyb. V této souvislosti pak odvolací soud akceptoval připomínku obviněného, že patrně nebyla prokázána doposud provedeným dokazováním tato subjektivní stránka. Obviněnému by muselo být prokázáno, že uzavřel smlouvu o dílo za ZHKHK se společností PURO-KLIMA přímo s úmyslem poškodit zdravotnický holding na jeho majetku, v podobě sjednání předražené dodávky zdravotnického vybavení a služeb s tím souvisejících, nebo aby se vznikem takového následku byl alespoň srozuměn (blíže srov. str. 6, 7 odůvodnění zrušujícího usnesení odvolacího soudu).
99. Nalézací soud k otázce subjektivní stránky ve svém rozsudku nejprve na základě provedených důkazů konstatuje, že nebylo prokázáno, že by obviněný jednal při uzavírání smlouvy o dílo v úmyslu způsobit zdravotnickému holdingu škodu, proto nebyla naplněna dikce zákona z hlediska zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu úmyslného porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zákona (srov. str. 22, 23 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Dále se nalézací soud zabýval otázkou, zda byly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku v jeho nedbalostní alternativě podle §255a tr. zákona, a na základě hodnocených důkazů považuje za prokázané, že byly znaky skutkové podstaty naplněny. Podle nalézacího soudu bylo prokázáno, že obviněný porušil důležitou povinnost uloženou mu zákonem, pokud si pro uzavření smlouvy o dílo nevyžádal souhlas dozorčí rady, tedy došlo k porušení takové povinnosti, která mohla sama o sobě být spojena se vznikem citelné škody na cizím majetku, povinnosti, která byla součástí širšího okruhu povinností spojených s hospodařením s cizím majetkem. Nalézací soud dále dospívá na základě provedeného dokazování k závěru, že v důsledku porušení takové povinnosti a v příčinné souvislosti s jednáním obviněného došlo uzavřením smlouvy o předražené zakázce ke škodě na majetku zdravotnického holdingu v částce vyšší než 500 000 Kč, tedy vyšší než je škoda značná podle §89 odst. 11 tr. zákona. Nalézací soud k subjektivní stránce žalovaného přečinu doplňuje, že zákon vyžaduje, aby taková škoda na cizím majetku byla způsobena z vědomé nedbalosti ve smyslu §5 písm. a) tr. zákona, tedy že pachatel věděl, že může způsobem v tomto zákoně uvedeném porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, přičemž soud posuzoval jednání obviněného s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu, kdy posuzoval celý proces uzavírání smlouvy o dílo, celkové jednání obviněného, jeho eminentní snahu smlouvu za každou cenu uzavřít i za situace, kdy věděl, že v dalším volebním období již v dané funkci nebude, jeho přístup k předávání informací dalším členům zastupitelstva a kraje, přihlédl i k jeho ekonomickému vzdělání, kdy mu musely být důsledky uzavřené smlouvy zřejmé. Na základě takového hodnocení důkazů dospěl nalézací soud k závěru, že jednání obviněného znak vědomé nedbalosti naplnilo, a to právě ve vztahu k prokázání příčinné souvislosti se vznikem škody. Nalézací soud ohledně hodnocení subjektivní stránky právě projednávané trestné činnosti obviněného V. dospěl k závěru, že jednání obviněného naplnilo znaky vědomé nedbalosti ve smyslu §5 písm. a) tr. zákona. Nalézací soud k tomu uvedl, že posuzoval jednání obviněného s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu, kdy zvažoval celý proces uzavírání smlouvy o dílo, celkové jednání obviněného, také jeho eminentní snahu smlouvu za každou cenu uzavřít i za situace, že věděl, že v dalším volebním období již v dané funkci nebude. Posuzoval přístup obviněného k předávání informací dalším členům zastupitelstva a kraje, přihlédl i k jeho ekonomickému vzdělání, kdy mu musely být důsledky uzavřené smlouvy zřejmé (srov. str. 23 a 24 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
100. Odvolací soud naopak dospěl k závěru, že na jednání obviněného je nutno nahlížet jako na skutek spáchaný z hrubé nedbalosti. Odvolací soud k odůvodnění svého závěru popisuje, co se rozumí hrubou nedbalostí, tedy že trestný čin je spáchán z hrubé nedbalosti, jestliže přístup pachatele k požadavku náležité opatrnosti svědčí o jeho zřejmé bezohlednosti k zájmům chráněným trestním zákonem, přičemž se zaměřuje na výklad pojmu bezohlednosti k zájmům chráněným trestním zákonem. Odvolací soud dále zopakoval argumenty nalézacího soudu, že obviněný je osobou disponující vysokoškolským ekonomickým vzděláním a potřebnými informacemi v tomto oboru. V době skutku zastával vedoucí pozici v ZHKHK, byl jeho statutárním orgánem. Zvláštním právním předpisem mu bylo uloženo, aby majetek zdravotnického holdingu opatroval s péčí řádného hospodáře. Odvolací soud shrnuje argumenty, na základě kterých vyvozuje závěr, že při správě majetku ZHKHK obviněný jednoznačně nepostupoval s potřebnou mírou opatrnosti, když uvádí, že obviněný v časové tísni (přesněji řečeno ve spěchu), bez náležitého rozmyslu a za absence podstatných informací, při nevyžádání si souhlasu dozorčí rady holdingu jako podmínky pro uzavření smlouvy (o kteréžto podmínce věděl), uzavírá se společností PURO-KLIMA nestandardní smlouvu o dílo, jejímž výsledkem má být plnění v mnohamilionové výši, na jejímž základě se ZHKHK zavázal k platbě těchto prostředků za jinak žádoucí dodávku zdravotnických přístrojů a s tím spojených služeb, ač bylo prokázáno, že se předmět plnění ze smlouvy v místě a čase obvyklém prodával za ceny nižší, a za stavu, že tato smlouva byla uzavřena v rozporu se zákonem o veřejných zakázkách (srov. rozhodnutí ÚOHS ze dne 22. 10. 2015 na č. l. 4780 spisu). Takové jeho jednání podle odvolacího soudu dosahuje bezohlednosti ve vztahu k tomuto majetku, přičemž lze hovořit o takové úrovni nedbalosti, která dosahuje znaku nedbalosti hrubé s poukazem na výši škody, která trojnásobně překračuje kvalifikační mez škody velkého rozsahu, když jednání popsané shora představuje porušení důležité povinnosti podle §221 odst. 1 tr. zákoníku (srov. str. 10 – 11 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
101. Nejvyšší soud se nejprve zabýval námitkou dovololatele směřující k subjektivní stránce žalovaného přečinu v tom smyslu, že zkoumal, zda se odvolací soud odchýlil od svého vlastního právního názoru ohledně subjektivní stránky tak, jak namítá obviněný. Z citace odůvodnění zrušujícího usnesení odvolacího soudu ze dne 18. 2. 2016, č. j. 10 To 376/2015-4676, tak jak je uvedeno shora (srov. bod 98. tohoto usnesení), je zřejmé, že odvolací soud se zabýval hodnocením úmyslné formy zavinění, když konkrétně uvádí, že ustanovení o trestném činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zákona je ustanovením o úmyslném deliktu (srov. str. 6 odůvodnění zrušujícího usnesení odvolacího soudu), přičemž „patrně nebyla prokázána doposavad provedeným dokazováním tato subjektivní stránka“, a že obviněnému by muselo být prokázáno, ze uzavřel smlouvu o dílo přímo s úmyslem poškodit ZHKHK na majetku (srov. str. 7 odůvodnění zrušujícího usnesení odvolacího soudu). Je nutné konstatovat, že v úvodu svých úvah o subjektivní stránce trestného činu zvolil odvolací soud nevhodné obecné konstatování, že „zůstává – a patrně zůstane neobjasněna v rovině naprosté nepochybnosti – otázka subjektivní stránky jednání obviněného“. Nicméně v souvislosti se skutečností, že případnou nedbalostní formou jednání obviněného se odvolací soud ve svém zrušujícím usnesení vůbec nezabýval, Nejvyššímu soudu nezbylo než dospět k závěru, že konstatování dovolatele, že se odvolací soud ve svém rozsudku odchýlil od svého dříve uvedeného právního názoru, je třeba považovat za účelový výklad dané skutečnosti, když dovolatel vytrhl předmětné konstatování odvolacího soudu uvedené v usnesení z dalších souvislostí, a to zejména, že se vztahovalo k úmyslné formě zavinění ve smyslu §255 tr. zákona.
102. K námitce dovolatele, že z odůvodnění odvolacího soudu není patrno, na základě jakých důkazů a skutkových okolností dospěl k závěru, že škoda byla způsobena porušením důležité povinnosti při opatrování nebo správě cizího majetku z hrubé nedbalosti, což má způsobovat nepřezkoumatelnost rozsudku, přičemž podle dovolatele nelze za důležitou povinnost považovat neopatření předchozího souhlasu dozorčí rady, který sám o sobě nemůže být příčinou vzniku škody, ani jí zabránit, Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že podle legální definice je trestný čin spáchán z hrubé nedbalosti, jestliže přístup pachatele k požadavku náležité opatrnosti svědčí o zřejmé bezohlednosti pachatele k zájmům chráněným trestním zákoníkem. Nejde o žádnou další, zvláštní formu nedbalosti, jen o její vyšší intenzitu požadovanou z důvodu, aby se zabránilo nadměrnému uplatňování trestní represe v méně závažných případech. Otázku, jestli přístup pachatele k požadavku náležité opatrnosti svědčí o zřejmé bezohlednosti pachatele k zájmům chráněným ustanovením §221 tr. zákoníku, je třeba posuzovat podle individuálních okolností každého konkrétního případu, přičemž může záležet i na tom, v jakém postavení pachatel jednal, jaké okolnosti mu byly známy, jakou povinnost k opatrování nebo správě cizího majetku měl, jakým způsobem a z jakých důvodů ji porušil atd. Pro posouzení toho, zda jde o zákonem uloženou důležitou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, je rozhodující, zda se jedná o porušení povinnosti, která má vztah k ochraně cizího opatrovaného nebo spravovaného majetku. Za důležitou bude proto třeba považovat povinnost, jejíž porušení je s ohledem na charakter a význam povinnosti zpravidla spojeno s nebezpečím vzniku značných škod na cizím majetku, jestliže tedy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku, resp. účinku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 5 Tdo 747/2008, uveřejněné pod č. 14/2009 Sb. rozh. tr.). Typicky může jít o povinnost směřující přímo k tomu, aby se předcházelo vzniku škody na cizím majetku, a není vyloučeno, aby byla taková povinnost součástí širšího okruhu povinností spojených s hospodařením či nakládáním s cizím majetkem. Podle hodnocení Nejvyššího soudu porušení přesně takové povinnosti soudy nižších stupňů u dovolatele shledaly, když dospěly k závěru, že si pro sjednání smlouvy o dílo měl opatřit souhlas dozorčí rady, což neučinil, čímž nepostupovat s péčí řádného hospodáře. Nejvyšší soud však opětovně zdůrazňuje, že uvedená povinnost opatřit souhlas dozorčí rady ZHKHK před podpisem smlouvy o dílo ve smyslu §193 odst. 2 obchodního zákoníku s účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ke dni 1. 1. 2014 odpadla (v podrobnostech srov. výše body 85. až 87. tohoto usnesení). Obviněnému navíc bylo odvolacím soudem v neprospěch dvakrát přičítáno porušení zákonem uložené povinnosti, s tím, že jako osoba disponující vysokoškolským ekonomickým vzděláním a potřebnými zkušenostmi v tomto oboru porušil povinnost opatrovat majetek ZHKHK s péčí řádného hospodáře nevyžádal souhlas dozorčí rady ZHKHK jako podmínky pro uzavření smlouvy, uzavřel nestandardní smlouvu o dílo se společností PURO-KLIMA (v podrobnostech srov. str. 10 a 11 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že oběma soudy nižších stupňů nebylo dostatečně zváženo, že předmětná smlouva o dílo byla uzavřena v oboru zdravotnictví, tedy zcela mimo obor vzdělání obviněného R. V. Nelze opomíjet ani fakt, že digitalizace nemocnic Královéhradeckého kraje byla dlouhodobě považována za prioritu. To ostatně vyplývá i z provedeného dokazování. Svědek M. L., který jakožto člen představenstva ZHKHK spolupodepsal předmětnou smlouvu o dílo (srov. č. l. 375), vypověděl, že v roce 2006 se kolektivně dohodli, že ve všech nemocnicích proběhne výměna rentgenů, které byly staré, tak, aby byly navzájem digitálně propojeny. Přestože se jedná o holding, existuje mezi nemocnicemi rivalita, požadavky na přístroje byly různé. Svědek dále uvedl, že je internista, rentgenům nerozumí, výběrová řízení se dělají tak, že se osloví specialisté z jednotlivých oddělení, lékaři z jednotlivých klinik a ti dávají požadavky. „Primář připraví technologické podklady pro to, aby mohlo řízení vzniknout. Věděl o tom úplně každý, … představenstvo Holdingu. Všichni o tom věděli, mluvili jsme o tom dva roky. Měli jsme specializovanou firmu, …, která pak dá dohromady podklady pro výběrové řízení… firma opakovaně jede na oddělení a upřesňuje to s jednotlivými primáři a dávají to dohromady, tu specifikaci výběrového řízení, aby odpovídala podmínkám.“ Svědek dále uvedl, že pokud je přístroj starý, může ohrozit pacienta. „Námitky proti výběrovému řízení ze strany komise nebyly, všichni členové dali na mé slovo, co se týká technologie… My jsme si byli vědomi všichni toho, že to je prioritní akce (v podrobnostech srov. str. 13 – 17 protokolu o hlavním líčení konaném dne 4. 9. 2013 na č. l. 4188 – 4205 spisu). To ostatně vyplývá i z usnesení ZK/27/1831/2008 ze dne 3. 4. 2008, kterým Zastupitelstvo Královéhradeckého kraje podporuje realizaci projektu jednorázové digitalizace pracovišť zobrazovacích metod a jejich propojení PACS s centrálním úložištěm dat v rámci Zdravotnického holdingu Královéhradeckého kraje, a. s., jako prioritu (srov. výpis usnesení z 27. zasedání Zastupitelstva KHK na č. l. 357 spisu). Z uvedeného je zřejmé, že obviněný V. podpisem předmětné smlouvy o dílo zajišťoval realizaci dlouhodobé priority v oblasti zdravotnictví. Odvolací soud dospěl k závěru o bezohlednosti obviněného vůči majetku ZHKHK (srov. str. 11 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Je namístě otázka, zda v právě projednávaném případě s ohledem na veřejný zájem na vybavení nemocničních zařízení funkčními přístroji, i přes nesplnění zákonné povinnosti podle §193 odst. 2 obchodního zákoníku, která však po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku a zákona o obchodních korporacích odpadla, a prokázanou prioritu tohoto záměru může i přes prokázanou určitou nevýhodnost uzavřené smlouvy o dílo celé jednání obviněného R. V. svědčit o jeho bezohlednosti k majetku ZHKHK a tím vést k dovození hrubé nedbalosti obviněného při jeho správě. Uvedenými skutečnostmi se bude muset odvolací soud v novém řízení důsledně zabývat a řádně se s nimi vypořádat v rámci posuzování subjektivní stránky projednávané trestné činnosti. Jak již Nejvyšší soud konstatoval výše, nelze zcela opomíjet rozsah a složitost dané zakázky na rozšíření vybavení a propojení RDG pracovišť nemocnic, když se jedná o vysoce specializovanou problematiku, když ani znalci, kteří v právě projednávané věci vypracovali znalecké posudky, nedospěli k jednoznačnému a hlavně shodnému závěru o ceně obvyklé za předmět smlouvy o dílo. Nejvyšší soud proto považuje za nutné poukázat na to, zda obviněnému lze klást za vinu, že nepostupoval s potřebnou mírou opatrnosti při podpisu předmětné smlouvy o dílo, zda je možno souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že postupoval bezohledně ve vztahu k majetku ZHKHK, a proto s ohledem úroveň nedbalosti dosahuje znaku hrubé nedbalosti (srov. str. 11 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Při posuzování zavinění obviněného R. V. ve vztahu k právě projednávané trestné činnosti je nutno vzít v úvahu všechny Nejvyšším soudem výše zdůrazněné okolnosti a ty důsledně zvážit. Jedná se zejména o okolnosti související s předmětnou veřejnou zakázkou, závěry souhrnné zprávy ze dne 19. 11. 2011 (audit), důkazy předložené obviněným a v neposlední řadě i složitost celé problematiky a veřejný zájem na zajištění fungování zdravotnických zařízení. Rovněž nelze odhlédnout od skutečnosti, že projekt digitalizace byl financován z rozpočtu Královéhradeckého kraje, nikoli přímo z finančních zdrojů ZHKHK. Všechny tyto okolnosti nebyly totiž odvolacím soudem dosud náležitě zváženy při hodnocení zavinění obviněného R. V.
103. Odvolací soud vyšel při svém hodnocení otázky, kterou právní úpravu na posuzovaný případ použít, z toho, že v případě právní úpravy novější – podle trestního zákoníku – je pro naplnění skutkové podstaty přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle §221 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku nutné, aby subjektivní stránka předmětného přečinu naplňovala znaky hrubé nedbalosti, tedy oproti úpravě dřívější – podle trestního zákona – jejíž subjektivní stránka u přečinu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255a odst. 2 tr. zákona byla naplněna i v případě „vědomě“ nedbalostního jednání pachatele, požaduje vyšší stupeň nedbalostního zavinění. V případě, že by odvolací soud u obviněného tento vyšší stupeň neshledal, bylo by nutné dospět k závěru, že jeho čin nenaplňuje znaky žalovaného trestného činu, což by pro obviněného bezpochyby bylo příznivější.
104. V této souvislosti lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1298/2011 uveřejněné pod T 1435. Souboru tr. rozh. NS, v sešitě č. 80/2011, C. H. Beck, Praha, ze kterého vyplývá, že skutek, který byl spáchán za účinnosti zákona č. 140/1961 Sb. , trestního zákona , ve znění pozdějších předpisů, a o němž se rozhoduje již za účinnosti zákona č. 40/2009 Sb. , trestního zákoníku , ve znění pozdějších předpisů, může být posouzen jako trestný čin jen tehdy, když naplňuje zákonné znaky určité skutkové podstaty podle obou těchto zákonů. Jestliže jím měl být spáchán trestný čin, jehož subjektivní stránka vyžaduje zavinění z nedbalosti, přičemž podle trestního zákoníku musí jít o hrubou nedbalost, lze skutek posoudit jako trestný čin jen tehdy, když soud dovodí u obviněného (pachatele) hrubou nedbalost. To platí i tehdy, pokud soud v takovém případě nakonec dospěje k závěru, že při posuzování trestnosti činu z hlediska časové působnosti zákona (§16 odst. 1 tr. zákoníku, §2 odst. 1 tr. zákoníku) není pro pachatele příznivější použití trestního zákoníku (např. z důvodu přísnější sazby trestu odnětí svobody) a že čin je třeba kvalifikovat podle trestního zákona. Odvolací soud postupoval sice na jedné straně ve smyslu tohoto judikátu, ale dostatečně nezhodnotil všechny rozhodné skutečnosti, neboť se sice zabýval tím, zda jednání obviněného naplňuje znaky trestného činu podle trestního zákoníku, a současně se věnoval i hodnocení jednání obviněného jako trestného činu podle dříve účinného trestního zákona, neboť uvedl, že obviněný ve své pozici vedoucího statutárního orgánu zdravotnického holdingu okamžikem podpisu smlouvy o dílo porušil svoji právní povinnost v podobně nevyžádání si souhlasu dozorčí rady v souladu s příslušným ustanovením tehdy účinného obchodního zákoníku a s příslušnou úpravou stanov ZHKHK, tedy povinnosti uložené mu podle zákona, v důsledku čehož byla na majetku ZHKHK způsobena škoda, která je jako minimálně prokázaná vyčíslena v tzv. skutkové větě napadeného rozsudku. Přitom se odvolací soud ztotožnil s úvahami soudu prvního stupně týkajícími se subjektivní stránky, přestože podle jeho názoru byla nesprávně zvolena právní kvalifikace, která místo §255a odst. 2 tr. zákona měla správně být §255a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákona (srov. str. 9 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud vyhodnotil jednání obviněného jako trestný čin podle trestního zákona i podle trestního zákoníku, přitom v jeho jednání spatřuje skutek spáchaný z hrubé nedbalosti, jak je popsáno shora.
105. Přestože se odvolací soud otázkou časové působnosti z hlediska §2 tr. zákoníku zabýval (viz shora uvedené body 78. až 87. tohoto usnesení), jeho postup vykazuje několik zásadních pochybení. Především nelze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že obecně je novější úprava (myšleno kvalifikace skutku podle §221 tr. zákoníku) pro obviněného mírnější. Uvedená skutková podstata ke svému naplnění vyžaduje spáchání ve formě hrubé nedbalosti, tedy ve formě přísnější než prosté vědomé nedbalosti podle §255a tr. zákona [srov. §5 písm. a) tr. zákona], kde navíc v prvním odstavci bylo možno uložit vedle odnětí svobody až na šest měsíců nebo zákazu činnosti alternativně i peněžitý trest (v odstavci 2 §255a tr. zákona a v odstavci 2 §221 tr. zákoníku je stejná sazba odnětí svobody až na tři roky). Jinak je tomu ovšem přihlédne-li se z hlediska časové působnosti k tomu, že povinnost uložená §193 odst. 2 obchodního zákoníku, jejíž porušení je obviněnému V. kladeno za vinu, byla s účinností od 1. 1. 2014, bez náhrady zrušena, což však odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 10. 11. 2016, sp. zn. 10 To 244/2016, nijak nezohlednil, a to přesto, že podle ustálené judikatury se §2 odst. 1 tr. zákoníku o časové působnosti trestních zákonů vztahuje i na působnost zákonů, na které odkazuje trestní zákon např. v blanketové normě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2.1994, sp. zn. Tzn 21/93, uveřejněný pod č. 35/1994 Sb. rozh. tr.), přitom pokud §221 odst. 1 tr. zákoníku váže trestní odpovědnost na porušení důležité povinnosti (obdobně u §220 odst. 1 tr. zákoníku na porušení povinnosti) opatrovat nebo spravovat cizí majetek, která pachateli byla uložena zákonem, lze ho v této části považovat za skutkovou podstatu s blanketovou (blanketní) dispozicí, protože se dovolává mimotrestní úpravy a jejím porušením podmiňuje trestní odpovědnost (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2186). Podle doby činu se tedy také posuzuje, která mimotrestní norma vyplňuje blanketovou (blanketní) skutkovou podstatu, ale i jaké byly povinnosti pachatele stíhaného pro nedbalostní trestný čin, tj. zda bezpečnostní opatření, která učinil, odpovídala tehdy platným předpisům (viz Novotný, O., Vanduchová, M., Šámal, P. a kol. Trestní právo hmotné. 1. Obecná část. 6. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2010, s. 95). Proto nelze trestnost skutku posoudit částečně podle zákona účinného v době jeho spáchání (např. z hlediska trestního zákona) a částečně podle zákona účinného v době rozhodování soudu (např. z hlediska mimotrestních právních norem, na něž odkazuje trestní zákon). Srov. k tomu i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 200/2003, uveřejněné pod č. 11/2004-I. Sb. rozh. tr. Jestliže tedy odvolací soud posoudil jednání obviněného R. V. jako přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle §221 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku měl s přihlédnutím k pravidlu, že rozhodujícím kritériem pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího zákona bylo pro pachatele příznivější, je celkový výsledek z hlediska trestnosti, jehož by bylo při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo (s přihlédnutím ke všem právně rozhodným okolnostem konkrétního případu), zvážit, že povinnost uložená §193 odst. 2 obchodního zákoníku, jejíž porušení je obviněnému V. kladeno za vinu, byla s účinností od 1. 1. 2014, bez náhrady zrušena. Uvedená pochybení jsou natolik zásadní, že Nejvyšší soud přistoupil k vydání kasačního rozhodnutí podle §265k odst. 1 tr. ř. a dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil.
E. K příčinné souvislosti
106. Poslední námitka, kterou dovolatel uplatňuje k objektivní stránce žalovaného trestného činu, směřuje k přerušení příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a vznikem škodního následku, když soudy nižších stupňů dospívají k závěru, že trestní odpovědnost obviněného byla založena okamžikem podpisu smlouvy o dílo bez ohledu na to, kdy k finančnímu plnění došlo. Dovolatel podotýká, že smlouva o dílo byla od počátku zrušena v plném rozsahu a nahrazena dohodou o narovnání ze dne 1. 6. 2009, tedy zcela novým závazkem, na základě kterého bylo následně plněno, a to dokonce v jiné výši. Nestalo se tak však z pokynu obviněného. Tyto skutečnosti považuje nalézací soud za prokázané. Škodní majetek nastal až zmenšením majetku ZHKHK, k čemuž však nedošlo v důsledku jednání obviněného, ale někoho jiného. Obviněný v této souvislosti vytýká odvolacímu soudu, že jeho námitku uplatněnou v odvolání, ve které poukazoval na „judikát cit. pod SR, 2004, č. 95 v Trestním zákoníku II, Velké komentáře, Šámal a kolektiv, nakladatelství C. H. BECK, 1. Vydání 2010“ (srov. č. l. 4947 spisu), ze kterého vyplývá, že samotným uzavřením smlouvy ještě není dokonán trestný čin, neboť tím ještě nevznikl zákonem předpokládaný následek v podobě kvalifikované škody, který nastane teprve vlastním plněním na podkladě takové smlouvy, odmítl s tím, že dané rozhodnutí není na daný případ aplikovatelné, přičemž z uvedeného podle dovolatele vyplývá, že následek způsobit nemohl. Dovolatel nakonec vyslovuje úvahu, že pokud by nové vedení zdravotnického holdingu dospělo k závěru, že zakázka je předražená, mohlo od smlouvy odstoupit, přičemž případné sankce mohly zakládat odpovědnost obviněného, nové vedení však mělo napravovat právní nedostatky smlouvy o dílo, podle obviněného nedošlo k jakémukoliv zpochybnění cen z hlediska předražení zakázky, a tvrzení nalézacího soudu o tom, že „po nástupu nového vedení zdravotnického holdingu vznikly pochybnosti o přiměřenosti ceny“ uvedené na str. 19 rozsudku nalézacího soudu je v rozporu s provedenými důkazy, přičemž odkazuje na výpověď Š. (srov. č. l. 4296 – 4298 spisu).
107. Nalézací soud k otázce příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a vznikem škodního následku, tedy snížením majetku zdravotnického holdingu, nejprve shrnul své předešlé závěry, konkrétně, že obviněný svým jednáním porušil povinnost danou mu zákonem, když nepředložil radě ZHKHK ke schválení smlouvu o dílo, a že cena sjednaná ve smlouvě o dílo neodpovídala ceně v místě a čase obvyklé. Dále uvádí, že bylo prokázáno, že bylo započato s realizací smlouvy, do jednotlivých nemocnic byly instalovány a uvedeny do provozu přístroje ve smlouvě specifikované. Obviněný byl následně po volbách v listopadu 2008 odvolán z funkce předsedy představenstva ZHKHK, po nástupu nového vedení vznikly pochybnosti o přiměřenosti ceny díla a o kvalitě uzavřené smlouvy o dílo, v důsledku čehož Královéhradecký kraj a ZHKHK začaly vyvíjet snahu o narovnání podmínek smlouvy o dílo. Jako výstup této snahy byla dne 1. 6. 2009 uzavřena dohoda o narovnání, která zcela nahradila smlouvu o dílo a zrušila ji. Nalézací soud dále uvádí, že na základě smlouvy o dílo nebylo na zaplacení ceny díla nikdy plněno, bezprostředně v důsledku uzavřené smlouvy o dílo se majetek ZHKHK tedy o žádnou částku nesnížil. Plněno bylo na podkladě následně uzavřené dohody o narovnání, která ale podle nalézacího soudu s uzavřenou smlouvou o dílo souvisela a která by bez existence této smlouvy uzavřena nebyla. Současně nalézací soud poukazuje na to, že by v případě nedodržení smluvních podmínek sankce sjednané ve smlouvě o dílo značným způsobem zatížily rozpočet ZHKHK, aniž by bylo v rámci digitalizace cokoli plněno. Nalézací soud proto dospěl k závěru, že byla zachována příčinná souvislosti mezi jednáním obviněného jako pachatele činu a plněním podle dohody o narovnání a s tím související vznikem škody (srov. str. 19, 20 rozsudku nalézacího soudu).
108. Podle názoru odvolacího soudu, který se touto námitkou rovněž zabýval, neboť dovolatel ji uplatnil již ve svém odvolání, trestní odpovědnost obviněného byla založena okamžikem podpisu smlouvy o dílo bez zřetele k tomu, že ke zmenšení majetku ZHKHK o částku, která představuje škodu ve věci způsobenou, došlo až později v souvislosti s uzavřením dohody o narovnání. Odvolací soud doplňuje, že se samozřejmě nejednalo o dodatek ke smlouvě o dílo, ale o smluvní ujednání nové, které však na smlouvu o dílo obviněným podepsanou navazuje. Odvolací soud shledává, že mezi jednáním obviněného a vznikem následku na majetku ZHKHK sice existuje časový rozestup, ale tato okolnost jej nemůže exkulpovat. K usnesení Nejvyššího soudu, kterým obviněný ve svých opravných prostředcích argumentuje, odvolací soud podotýká, že právní úvaha v něm zakotvená je vybudována na odlišném skutkovém závěru, než o který se jedná v posuzované věci, když se týká okolností uzavření úvěrové smlouvy a plnění z takové smlouvy. Odvolací soud shrnuje, že příčinnou souvislostí mezi jednáním obviněného a vznikem škodního následku se nalézací soud zabýval správně (srov. str. 8, 9 rozsudku odvolacího soudu).
109. Nejvyšší soud k námitce dovolatele o přerušení příčinné souvislosti mezi jeho jednáním spočívajícím v podpisu smlouvy o dílo a vznikem škodního následku spočívajícím ve snížení majetku zdravotnického holdingu přezkoumal rozsudky soudů nižších stupňů a jim předcházející řízení a považuje za potřebné k tomu uvést následující. Dovolatel soudům nižších stupňů vytýká, že jeho trestní odpovědnost založily k okamžiku podpisu smlouvy o dílo, která však následně byla zrušena dohodou o narovnání, tedy zcela novým závazkem, a že na základě tohoto závazku bylo ZHKHK plněno, tedy bylo plněno na základě jednání někoho jiného než dovolatele. Nejvyšší soud přisvědčuje dovolateli, že smlouva o dílo byla skutečně nahrazena závazkem novým, a to dohodou o narovnání, k tomuto závěru ostatně dospěly i soudy nižších stupňů. Podstatné však je, jak soudy nižších stupňů svůj závěr o zachování příčinné souvislosti náležitě zdůvodnily. Zjednodušeně lze konstatovat, že soudy dospěly k závěru, že kdyby obviněný nepodepsal smlouvu o dílo tak, jak učinil, nemělo by nové vedení ZHKHK důvod uzavřít dohodu o narovnání, na základě které následně došlo ke snížení majetku zdravotnického holdingu představující ve věci vzniklou škodu. Příčinná souvislost je obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu a spojuje jednání s následkem. Pachatel může být trestně odpovědný za trestný čin jen tehdy, pokud svým jednáním skutečně způsobil trestněprávně relevantní následek. Základem příčinného vztahu je teorie podmínky (conditio sine qua non), podle níž je příčinou každý jev, bez něhož by jiný jev buď vůbec nenastal, anebo nenastal způsobem, jakým nastal. Příčinnou souvislost mezi jednáním pachatele a vzniklým následkem přitom nelze omezovat jen na následky obvyklé, běžné. Příčinnou souvislost je třeba zkoumat vždy konkrétně na základě zjištěných okolností případu. V posuzovaném případě je tedy rozhodné, zda by škodní následek, tedy zmenšení majetku zdravotnického holdingu, nastal i bez jednání obviněného spočívajícího v uzavření smlouvy o dílo tak, jak je pospáno shora. Nejvyšší soud je toho názoru, že soudy nižších stupňů správně hodnotily, že bez uzavření smlouvy o dílo by škodní následek nevznikl, neboť bez uzavření této smlouvy by ZHKHK neuzavřel předmětnou dohodu o narovnání, na jejímž základě bylo následně plněno, a v jejímž důsledku vznikla škoda, proto jim v tomto směru není co vytknout. Dále je pro posouzení věci rozhodné, zda uzavřením dohody o narovnání nedošlo k přerušení příčinné souvislosti, což je ostatně podstatou námitky dovolatele. Přerušením (přetržením) příčinné souvislosti se příčinná souvislost přeruší (nedospěje až k účinku), pokud do příčinného průběhu vstoupí další výlučná a samostatná příčina, která způsobila účinek bez ohledu na jednání pachatele. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se však nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 1974, sp. zn. 125/74, publikovaný pod č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Není také rozhodující, jestli k následku došlo působením více okolností, nejenom tedy jednáním pachatele. Uzavření dohody o narovnání podle Nejvyššího soudu však nelze považovat za takovou výlučnou a samostatnou příčinu, která způsobila škodní účinek bez ohledu na jednání pachatele, protože jak správně podotkly oba soudy nižších stupňů, bez uzavření smlouvy o dílo by nevznikla ani dohoda o narovnání, a proto jednání obviněného spočívající v uzavření smlouvy o dílo zůstává takovou skutečností (conditio sine qua non), bez níž by k předmětnému škodnímu následku nedošlo.
110. Nejvyšší soud dále po přezkoumání spisového materiálu pro úplnost považuje za nutné zdůraznit, že předmětná dohoda o narovnání ze dne 1. 6. 2009 (srov. č. l. 383 – 393) do svého znění de facto převzala text původní smlouvy o dílo ze dne 24. 10. 2008 (č. l. 371 – 382). Do dohody o narovnání jsou zahrnuty všechny esenciální náležitosti ze smlouvy o dílo. Jejich znění se liší pouze v detailech, které nemohou vést k závěru, že dohodou o narovnání byl uzavřen závazek zcela nový, který nemá podklad v inkriminované smlouvě o dílo. Pro příklad Nejvyšší soud cituje rozdíly mezi texty obou smluvních závazků. Liší se v datu zahájení 1. etapy realizace díla, kdy ve smlouvě o dílo je uvedeno datum 1. 11. 2008 (srov. č. l. 372), kdežto podle dohody o narovnání měla být 1. etapa zahájena až 2. 12. 2008 (srov. č. l. 385). Liší se rovněž v částkách za realizace obou etap díla (smlouva o dílo: 1. etapa – 107 055 751 Kč bez DPH, 117 975 438 Kč s DPH; 2. etapa – 208 415 322 Kč bez DPH, 229 673 685 Kč s DPH; dohoda o narovnání: 1. etapa – 107 831 824 Kč bez DPH, 118 806 034 Kč s DPH; 2. etapa – 205 590 442 Kč bez DPH, 226 560 667 s DPH; srov. č. l. 372 a 386 spisu). Rozdíl je také v datu první splátky 60 000 000 Kč, kdy podle smlouvy o dílo měl ZHKHK splatit tuto částku do 31. 3. 2009, kdežto podle dohody o narovnání do 14 dnů od jejího uzavření.
111. Nejvyšší soud se dále zabýval výtkou dovolatele odvolacímu soudu, jak se vypořádal s jeho odkazem na „judikát cit. pod SR, 2004, č. 95 v Trestním zákoníku II, Velké komentáře, Šámal a kolektiv, nakladatelství C. H. BECK, 1. Vydání 2010“ (srov. č. l. 4947 spisu). Nejvyšší soud předně konstatuje, že se jedná o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2003, sp. zn. 11 Tdo 739/2003. Nejvyšší soud především v tomto rozhodnutí zvažoval otázku dokonání trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákona (spáchaného v době před novelou provedenou zákonem č. 253/1997 Sb.) z hlediska naplnění zákonných znaků objektivní stránky tohoto trestného činu. Konkrétně šlo o řešení otázky, kdy došlo ke vzniku následku v podobě způsobení škody na cizím majetku ve smyslu této skutkové podstaty, přičemž sporné bylo, zda k dokonání trestného činu dochází uplynutím lhůty splatnosti úvěru, nebo již odčerpáním finančních prostředků z účtu poškozeného, přičemž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že se tak stalo již samotným odčerpáním finančních prostředků z účtu. K tomu Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí doplňuje, že kromě samotného uzavření úvěrových smluv je z hlediska vzniku následku v podobě škody na cizím majetku rozhodné, aby též došlo k vlastnímu čerpání neprávem poskytnutého úvěru, což se v posuzované věci také skutečně stalo. Lze tedy přisvědčit námitce dovolatele v tom smyslu, že v tehdy posuzovaném případě za tam posuzovaných okolností samotným uzavřením úvěrové smlouvy ještě není dokonán trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku, neboť tím ještě nevznikl zákonem předpokládaný následek tohoto činu v podobě kvalifikované škody na spravovaném cizím majetku. Stane se tak teprve vlastním plněním na podkladě takové smlouvy (tj. skutečným čerpáním neprávem poskytnutého úvěru). Za splnění dalších zákonných podmínek byl tento trestný čin tedy dokonán okamžikem, kdy byly převedeny finanční prostředky z účtu banky ve prospěch dlužníka, neboť tím došlo ke zmenšení majetku banky (věřitele) na jedné straně a současně došlo k rozmnožení majetkových hodnot u dlužníka na straně druhé. Je však nutné připomenout, co bylo uvedeno shora (srov. bod 110. tohoto usnesení), že příčinnou souvislost je třeba zkoumat vždy konkrétně na základě zjištěných okolností případu a nelze ji omezovat jen na následky běžné. V posuzovaném případě totiž došlo k uzavření dohody o narovnání, na základě které bylo plněno. Nicméně je podstatné, že k uzavření dohody o narovnání by nedošlo, pokud by obviněný předtím neuzavřel smlouvu o dílo. Trestný čin byl v daném případě ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu dokonán skutečně okamžikem, kdy částka představující ve věci škodu odešla z peněžního účtu ZHKHK, přičemž je nutné dospět k závěru, že se tak stalo v důsledku jednání obviněného. Podle názoru Nejvyššího soudu nelze přisvědčit názoru odvolacího soudu, že na posuzovaný případ není usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2003, sp. zn. 11 Tdo 739/2003, aplikovatelné. Nicméně to na posouzení věci vzhledem k shora uvedenému nic nemění, neboť závěry, ke kterým soudy nižších stupňů ve vztahu k příčinné souvislosti dospěly, nejsou s tímto rozhodnutím v rozporu.
112. Nejvyšší soud se zabýval námitkou dovolatele ohledně přerušení příčinné souvislosti rovněž z toho pohledu, že pokud nové vedení ZHKHK dospělo k závěru, že zakázka je předražená, mohlo od smlouvy odstoupit. Důvody, proč nové vedení od smlouvy o dílo neodstoupilo, jsou podle názoru dovolacího soudu v rozsudku nalézacího soudu dobře vysvětleny. Nalézací soud uvedl, že po uzavření smlouvy o dílo bylo započato s její realizací, přičemž odkazuje na obsah svědeckých výpovědí a provedené listinné důkazy. Nalézací soud přitom při hodnocení výpovědí svědků zdůrazňuje, že na základě právních posudků dospělo nové vedení zdravotnického holdingu k závěru, že vypovězení smlouvy by bylo problematické z hlediska ujednání náhrady škody ve výši kolem 100 000 000 Kč, stejně jako z hlediska případných soudních sporů, navíc by došlo k paralyzování chodu nemocnic, pokud by si dodavatel odvezl již namontované stroje, a to byl hlavní důvod, který vedl nové vedení zdravotnického holdingu k uzavření dohody o narovnání (srov. výpověď Bc. L. F. na str. 17 rozsudku nalézacího soudu, výpověď PharmDr. J. T. na str. 17 rozsudku nalézacího soudu a výpověď J. T. na str. 17 – 18 rozsudku nalézacího soudu). Nejvyšší soud konstatuje, že takto shrnuté výpovědi mají oporu ve spisovém materiálu, když svědek Bc. L. F. vypověděl, že si vedení zdravotnického holdingu nechalo „udělat dvě posouzení od právníků, kteří jim de facto řekli, že asi teoreticky by mohli vypovědět tu smlouvu, ale neslo by to s sebou všechny ty problémy. Za prvé, že by po nich mohla být žádána náhrada škody, která tenkrát byla vyčíslena kolem 100 000 000 Kč nebo 95 000 000 Kč. A za druhé ten nevětší problém (…) byla teoretická možnost, když [by] se soudili o platnosti smlouvy, tak všechny ty přístroje, co byly v nemocnici používány. Byly to nezbytné přístroje pro nemocnice, [které by nemohly] být využívány, a tím [by] paralyzovali chod nemocnic. Proto [přistoupili] k tomu, že [podepsali] dohodu o narovnání“ (srov. str. 2 protokolu o hlavním líčení konaném dne 14. 1. 2014 na č. l. 4250 spisu), svědkyně PharmDr. J. T. vypověděla, že „v té době nebylo možné od té smlouvy odstoupit, protože přístroje byly zamontovány, předány a staré přístroje byly odvezeny. My bychom ohrozili chod nemocnic. A představa, že prohlásíme tu smlouvu za neplatnou, tak v tom případě by firma přistoupila k tomu, že ta firma ty přístroje odveze, a to jsme nebyli schopni ohrozit provoz nemocnic, protože nemocnice by bez přístrojů nemohly fungovat“ (srov. str. 8 protokolu o hlavním líčení konaném dne 14. 1. 2014 na č. l. 4256 spisu), a svědek J. T. uvedl, že „si nechali zpracovat v této fázi právní posudky, jak pokračovat ve smluvním vztahu. Oba dva ty právní posudky [jim] doporučili, [aby] tu smlouvu jednorázově nerušili, že to bude nevýhodné pro kraj. A jednalo se s PUROKLIMOU, ale (…) zrušení té smlouvy by s sebou neslo vyšší rizika. Za prvé by žádná digitalizace nebyla. Nemocnice by nemohly tato zařízení dlouhodobě využívat (…) smluvní plnění s PUROKLIMOU [by] stejně museli zaplatit. A PUROKLIMA řekla, že se bude s [nimi] klidně soudit o ušlý zisk. To znamená, z tohoto důvodu bylo pro kraj daleko ekonomicky výhodnější prostě tuto první etapu dokončit, zrealizovat a profinancovat“ (srov. str. 12 protokolu o hlavním líčení konaném dne 14. 1. 2014 na č. l. 4260 spisu). Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že bylo dostatečně zdůvodněno, proč nové vedení zdravotnického holdingu nepřistoupilo k odstoupení od smlouvy o dílo a jako řešení vzniklé situace zvolilo uzavření dohody o narovnání.
113. Nejvyšší soud se dále zabýval tvrzením dovolatele, který v této souvislosti uvedl, že závěr nalézacího soudu o tom, že „po nástupu nového vedení zdravotnického holdingu vznikly pochybnosti o přiměřenosti ceny“ ze str. 19 rozsudku nalézacího soudu, není v souladu s provedenými důkazy, a dospěl k závěru, že rovněž tomuto tvrzení dovolatele nelze přisvědčit. Nejvyšší soud totiž naopak zjistil, že tento závěr má oporu v provedeném dokazování, když svědek M. S., vypověděl, že nepřiměřeností se zaobírali stále a že to nebral moc s radostí, protože tam viděl předraženost (srov. str. 13 a 14 protokolu o hlavním líčení konaném dne 14. 1. 2014 na č. l. 4261 a 4262 spisu), svědek J. Š. vypověděl, že od společnosti Philips obdržel cenovou nabídku, která „byla řádově o 31 milionů korun levnější. (…) [Svědek to předal] členům holdingu, kteří tam v té době byli a upozornil je nato, že takto hospodařit nelze“ (srov. str. 22 protokolu o hlavním líčení konaném dne 14. 1. 2014 na č. l. 4270 spisu) a k dotazu, koho na tu možnost předražení zakázky upozorňoval, upřesnil, že členy komise (srov. č. l. 4271 spisu). Z výpovědí dalších svědků pak vyplývá, že předmětem jednání se společností PURO-KLIMA byla rovněž otázka ceny díla (srov. výpověď svědka Bc. L. F. na č. l. 4252 spisu, kde uvádí, že se jednalo o ceně, a výpověď svědkyně PharmDr. J. T. na č. l. 4256 spisu, kde k přiměřenosti ceny zakázky uvádí, že od počátku byly pochybnosti o přiměřenosti cen služeb spojených s nákupem přístrojů a že „tam byl nepoměr ceny za ty přístroje a za ty služby“). Dovolatel konkrétně uvádí, že citovaný závěr nalézacího soudu nemá být v souladu s posudkem Š. založeném na č. l. 4296 – 4298 spisu. Z uvedeného dokumentu však naopak vyplývá, že byl zpracován na žádost vedení ZHKHK a že se měl zpracovatel vyjádřit „v neposlední řadě i k cenovým relacím“ (srov. č. l. 4296). K ceně díla věcně z posudku vyplynulo, že k cenám za služby a jiné spojené s dodávkou přístrojů se posuzovatel nemohl svědomitě vyjádřit z důvodu neznalosti podrobnějších informací (srov. č. l. 4298 spisu). Z posudku tak naopak vyplývá, že se nové vedení ZHKHK zajímalo o cenu díla. Jak vyplývá z odkazu na spisový materiál tak, jak jej nyní učinil Nejvyšší soud, nelze se ztotožnit s námitkou dovolatele, že citovaný závěr nalézacího soudu je v rozporu s provedenými důkazy.
114. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud přisvědčil názoru soudů nižších stupňů, že uzavřením dohody o narovnání nedošlo k přerušení příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a vznikem škodního následku, a to přesto, že cena díla v částce, která zahrnovala ve věci vzniklou škodu, byla zaplacena nikoliv přímo na základě smlouvy o dílo, ale na základě dohody o narovnání. Nejvyšší soud tak učinil s ohledem na skutečnost, že původní závazek ze smlouvy o dílo ze dne 24. 10. 2008 byl v rozsahu vymezení jednotlivých práv a povinností a předmětu plnění (až na detaily) převzat do dohody o narovnání ze dne 1. 6. 2009, na jejímž základě bylo následně plněno. Nejvyšší soud s odkazem na ustálenou judikaturu (přiměřeně srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 1970, sp. zn. 7 To 7/70, uveřejněné pod č. 47/1070 Sb. rozh. tr.) pro úplnost podotýká, že není rozhodné, jestli k následku došlo působením více okolností, nejenom tedy jednáním pachatele. Určitá okolnost, v tomto případě tedy uzavření smlouvy o dílo, totiž neztrácí povahu příčiny jen proto, že kromě ní vedly k následku i jiné okolnosti. Příčinná souvislost je totiž dána i tehdy, jestliže vedle příčiny, která způsobila následek, působila i další, jiná příčina, přičemž je nerozhodné, jestli každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit škodlivý následek nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou, jako tomu bylo v tomto případě. Jak již bylo konstatováno, škoda vznikla až na základě dohody o narovnání, ovšem bez smlouvy o dílo by nebyla tato dohoda a nevznikla by škoda. V právě projednávané věci nelze učinit závěr o tom, že došlo k přetržení příčinné souvislosti, byť do příčinného vztahu vstoupila další samostatná příčina nezávislá na jednání obviněného V. (uzavření dohody o narovnání), která způsobila škodu. Pro přetržení příčinné souvislosti by tento následek musel být způsobem bez ohledu na předchozí jednání obviněného, což nelze v tomto případě konstatovat. Jak již bylo uvedeno, bez inkriminované smlouvy o dílo by nebyla uzavřena dohoda o narovnání a nevznikla by škoda. Jednání obviněného V. lze tedy jednoznačně hodnotit jako conditio sine qua non škodního následku. Z těchto důvodů Nejvyšší soud proto rovněž dospěl k závěru, že jednání obviněného není možno hodnotit jako spáchané ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jak dovolatel namítá.
F. K zásadě subsidiarity trestní represe
115. Dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že se dostatečně nezabýval zásadou subsidiarity trestní represe, když právě míra zavinění je jednou z okolností pro posouzení společenské škodlivosti jednání obviněného.
116. Odvolací soud dospěl k závěru, že se zřetelem na výši škody, jakož i faktu, že obviněný svým skutkem zasáhl de facto veřejné finanční prostředky, je nemyslitelné, aby na jeho skutek bylo možné aplikovat ustanovení o tzv. ultima ratio podle §12 odst. 2 tr. zákoníku (srov. str. 11 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
117. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že zásada subsidiarity trestní represe (a princip ultima ratio), kterou obviněný R. V. ve svém dovolání právně relevantně uplatnil, jsou zakotveny v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, ze kterého vyplývá, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zásada subsidiarity trestní represe, která v současném významu vychází také z myšlenek právního státu, obecně v trestním právu hmotném reflektuje dvojí přístup – akcesorní a subsidiární. Akcesorní přístup spatřujeme v tom, že trestní zákony poskytují ochranu právních statků, které jsou upraveny a do značné míry i chráněny jinými právními odvětvími, na základě odpovědnosti z porušení právních norem vyvozované (např. občanskoprávní, obchodněprávní či správní), a proto se trestní zákony nazývají akcesorními či druhotnými, neboť ochrana jimi poskytovaná je až druhotná. Subsidiární přístup potom znamená, že trestněprávní odpovědnost i trestní postih a tím i trestní zákony se uplatňují až v případě, že odpovědnost uplatňovaná v rámci základního právního odvětví (např. občanskoprávní, obchodněprávní či správní) motivačně ani sankčně nepostačuje. Z těchto dvou prvků, které spolu nerozlučně souvisí, zásada subsidiarity trestní represe v moderním chápání akcentuje zejména přístup subsidiární, neboť se zdůrazňuje, že trestněprávní řešení představuje nejzazší řešení pro zákonodárce i pro soudce, neboť trestní zákony (ale i trestní postih) se použijí až v případě, že odpovědnost uplatňovaná v rámci základního právního odvětví (např. občanskoprávní, obchodněprávní či správní) není dostatečná. S tím souvisí dikce principu ultima ratio, který je vyjádřen slovy „…v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu“. Současně se však v jejím vymezení logicky objevuje i prvek akcesorní, neboť ochrana poskytovaná trestními zákony navazuje na právní statky upravené a do značné míry chráněné jinými právními odvětvími (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 5 Tdo 1541/2016). Trestněprávní postih proto může přijít jen v situacích, ve kterých je to nezbytné pro dosažení účelu aplikované normy. Princip subsidiarity trestní represe z toho důvodu nesmí být pouhou výjimkou. Ústavněprávní perspektiva naopak vede k závěru, že je možné ho omezit jen s cílem, který je legitimní, a způsobem, který je přiměřený vůči tomuto legitimnímu cíli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 3080/16). Především pak je možno odkázat na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Podle tohoto stanoviska (mimo jiné) zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Stanovisko dále výslovně uvádí, že společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost přitom nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
118. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů zrušil dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 11. 2016, č. j. 10 To 244/2016-4897, a vrátil věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, odvolací soud po novém projednání věci zváží případné uplatnění subsidiarity trestní represe zejména z hlediska citované judikatury v novém rozhodnutí, pokud to bude přicházet v úvahu. S ohledem na výše uvedená pochybení, jichž se odvolací soud dopustil, bude nutno, aby se v novém řízení se všemi skutečnostmi, jež mu Nejvyšší soud vytkl, řádně vypořádal. Nejvyšší soud však tímto nijak nepředjímá rozhodnutí odvolacího soudu, neboť ten bude muset důsledně zvážit všechny ve věci relevantní skutečnosti a své rozhodnutí řádně odůvodnit.
119. Pro úplnost k námitce obviněného R. V. v souvislosti s námitkou subsidiarity trestní represe, že od jeho jednání do rozhodnutí odvolacího soudu uplynulo téměř 8 let, pak Nejvyšší soud podotýká, že doba uplynulá od spáchání trestného činu a případná nepřiměřená délka trestního řízení jsou hledisky, ke kterým je ve smyslu §39 odst. 3 tr. zákoníku nutno přihlédnout při ukládání trestu (což ostatně odvolací soud učinil – srov. str. 11 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), nemohou však být důvodem pro neuplatnění trestní odpovědnosti s odkazem na §12 odst. 2 tr. zákoníku. K pojmu „nepřiměřená délka řízení“ je třeba zmínit, že není zákonem definován, a je proto nutné vycházet z příslušné judikatury (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1495/2015). Předně je třeba uvést, že právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě, je integrální součástí práva na spravedlivý proces, tedy základních práv zaručených čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ – srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2004, sp. zn. I. ÚS 600/03, publikovaný pod. č. 6 ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS). V kontextu trestního řízení nelze kritérium přiměřené lhůty ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy vykládat paušálně stanovením určité konkrétní délky konání trestního stíhání (viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 535/03, publikovaný pod č. 157 ve svazku 42 Sb. nál. a usn. ÚS). Podobně judikatura Evropského soudu pro lidská práva („ESLP“) vychází z předpokladu, že jednotlivé případy je nutné posuzovat v závislosti na individuálních okolnostech a nelze v obecné rovině formulovat, jakou délku trestního řízení lze považovat za nepřiměřenou (např. rozhodnutí ESLP ze dne 9. 2. 2010 ve věci R. proti Finsku, č. stížnosti 21367/07). Je nutné přihlédnout zejména ke složitosti případu, chování stěžovatele a postupu státních orgánů (rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 25. 3. 1999 ve věci P. a S. proti Francii, č. stížnosti 25444/94). Podobně Ústavní soud judikuje, že přiměřenost délky řízení nelze vyjádřit numericky, neboť je podmíněna objektivně charakterem projednávané věci, a musí být zkoumána ve světle konkrétních okolností případu, s přihlédnutím ke složitosti věci, chování obviněného a chování příslušných orgánů. V případě trestního řízení může být významný pro posouzení přiměřenosti jeho délky např. počet spoluobviněných, teritoriální a časový rozsah trestné činnosti či přítomnost mezinárodního prvku (nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 603/06, publikovaný pod č. 65 ve svazku 45 Sb. nál. a usn. ÚS). Až v případě, že dojde k porušení práva na přiměřenou délku řízení, lze uvažovat o zmírnění trestu jako jedné z forem kompenzace tohoto porušení (např. rozsudek ESLP ze dne 15. 7. 1982 ve věci E. proti Německu, č. stížnosti 8130/78).
V.
Závěrečné shrnutí
120. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu i řízení mu předcházejícího ve smyslu §265i odst. 3, odst. 4 tr. ř. dospěl k závěru, že je naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jednak stran nesprávného hmotněprávního posouzení subjektivní stránky přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle §221 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jednak časové působnosti trestního zákoníku.
121. Z hlediska nutnosti zabývat se skutkovými zjištěními učiněnými nalézacím soudem, na něž odvolací soud odkazuje, považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že je třeba, aby odvolací soud doplnil dokazování zejména za splnění podmínek §108 tr. ř. výslechem znalců F. P., V. S. a T. B., , kteří zpracovali „revizní“ znalecký posudek společnosti Expert Group, s. r. o. Následně odvolací soud tento znalecký posudek řádně zhodnotí jako další znalecký posudek, neboť ze shora uvedených důvodů se nejednalo o revizní znalecký posudek ve smyslu §110 tr. ř. (srov. body 58. až 71. tohoto usnesení). Dále za situace, kdy odvolací soud považuje skutkový závěr nalézacího soudu o tom, že obviněný uzavřel smlouvu o dílo, přestože mu byla známa konsolidovaná účetní závěrka ZHKHK za rok 2007 (v podrobnostech srov. shora body 36. až 49. tohoto usnesení), za správný, a to navzdory skutečnosti, že obviněný odvolacímu soudu předložil důkaz vyvracející tento závěr (Zprávu nezávislého auditora o ověření konsolidované účetní závěrky k 31. 12. 2007 společnosti ZHKHK, jež je založena na č. l. 4877 – 4885 spisu), který však odvolací soud neprovedl, přičemž ani nijak svůj postup neodůvodnil (v podrobnostech srov. bod 50. tohoto usnesení), je třeba, aby uvedený listinný důkaz provedl v souladu s §213 tr. ř. a náležitě ho ve vztahu k dalším důkazům zhodnotil. Odvolací soud dále zopakuje výslech svědka J. M., případně podle úvahy i dalších svědků, kteří byli členy hodnotící komise pro výběr vhodné nabídky v rámci veřejné zakázky na realizaci rozšíření vybavení a propojení RDG pracovišť ZHKHK, přičemž při jeho výslechu se pokusí v návaznosti na další shora uvedené svědecké výpovědi členů hodnotící komise náležitě objasnit, zda se tato komise přiměřeností ceny předmětného díla zabývala, jakým způsobem, a zda skutečně lze na základě jeho výpovědi ve spojení s ostatními svědeckými výpověďmi členů hodnotící komise učinit závěr, že obviněný se dostatečně nezabýval ve spolupráci s ostatními členy hodnotící komise cenou předmětného díla „Rozšíření vybavení a propojení RDG pracovišť nemocnic zdravotnického holdingu“ a v důsledku toho tuto cenu dostatečným způsobem neověřil. V návaznosti na doplněné dokazování a nově provedený výslech znalců a svědka M. znovu posoudí námitky uvedené v odvolání obviněného R. V. ve vztahu k závěrům v rozsudku nalézacího soud, přičemž zejména znovu zváží, jestli se obviněný V. za daných okolností, kdy podle výpovědí obviněného a svědků M. L., M. Š., P. T. a J. V., byla cena předmětného díla přiměřená, mohl dopustit z hrubé nedbalosti přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle §221 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (srov. body 40. a 41. shora). Přihlédne přitom ke všem provedeným důkazům, které všechny zhodnotí ve smyslu §2 odst. 6 a §263 odst. 7 tr. ř. a poté posoudí, zda může ve věci znovu sám konečným způsobem rozhodnout, anebo zda je třeba v souladu s ustanovením §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátit soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud tímto nijak nepředjímá rozhodnutí odvolacího soudu, nicméně má za to, že zatím rozsah nutného doplnění dokazování není takový, že by jím odvolací soud suploval práci nalézacího soudu, a nahrazoval jím činnost soudu prvního stupně.
122. Zásadní pochybení však v právě projednávané věci Nejvyšší soudu shledal v rámci právního posouzení věci. Jak Nejvyšší soud konstatoval výše, úprava trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle §221 tr. zákoníku je oproti dřívější právní úpravě trestného činu porušování povinností při správě cizího majetku podle §255a tr. zákona přísnější právě ve vymezení nedbalostní formy, když trestní zákoník vyžaduje hrubou nedbalost, oproti „pouhé“ vědomé nedbalosti podle dřívější úpravy. Jinak je tomu ovšem přihlédne-li se z hlediska časové působnosti k tomu, že povinnost uložená §193 odst. 2 obchodního zákoníku, jejíž porušení je obviněnému V. kladeno za vinu, byla s účinností od 1. 1. 2014, bez náhrady zrušena, což však odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 10. 11. 2016, sp. zn. 10 To 244/2016, nijak nezohlednil, a to přesto, že podle ustálené judikatury se §2 odst. 1 tr. zákoníku o časové působnosti trestních zákonů vztahuje i na působnost zákonů, na které odkazuje trestní zákon např. v blanketové normě. Podle doby činu se tedy také posuzuje, která mimotrestní norma vyplňuje blanketovou (blanketní) skutkovou podstatu, ale i jaké byly povinnosti pachatele stíhaného pro nedbalostní trestný čin, tj. zda bezpečnostní opatření, která učinil, odpovídala tehdy platným předpisům. Proto nelze trestnost skutku posoudit částečně podle zákona účinného v době jeho spáchání (např. z hlediska trestního zákona) a částečně podle zákona účinného v době rozhodování soudu (např. z hlediska mimotrestních právních norem, na něž odkazuje trestní zákon). Jestliže tedy odvolací soud posoudil jednání obviněného R. V. jako přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle §221 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, měl s přihlédnutím k pravidlu, že rozhodujícím kritériem pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího zákona bylo pro pachatele příznivější, je celkový výsledek z hlediska trestnosti, jehož by bylo při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo (s přihlédnutím ke všem právně rozhodným okolnostem konkrétního případu), měl současně zvážit, že povinnost uložená §193 odst. 2 obchodního zákoníku, jejíž porušení je obviněnému V. kladeno za vinu, byla zrušena ke dni 1. 1. 2014, a to v důsledku nabytí účinnosti občanského zákoníku, kterým se mimo jiné ruší celý obchodní zákoník, a tedy i předmětné ustanovení. Uvedená povinnost byla zrušena bez náhrady, kdy stávající právní úprava jak občanského zákoníku, tak zákona o obchodních korporacích do svého znění tuto povinnost nepřevzala, a to ani v modifikované podobě. Touto okolností se bude muset odvolací soud zabývat především z toho hlediska, že tato povinnost byla základní pro porušení důležité povinnosti při správě cizího majetku (viz vymezení skutku ve výroku o vině napadeného rozsudku).
123. Z těchto důvodů Nejvyšší soud k podanému dovolání obviněného R. V. podle §265k odst. 1, odst. 2 věta prvá před středníkem tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 11. 2016, č. j. 10 To 244/2016-4897, v celém rozsahu. Nejvyšší soud podle §265k odst. 2 věty druhé tr. ř. současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové, aby věc obviněného R. V. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť vzhledem k charakteru vytknutých vad je zřejmé, že je nelze odstranit ve veřejném zasedání.
124. V novém řízení se Krajský soud v Hradci Králové vypořádá se všemi rozhodnými skutečnostmi a právními závěry, na které Nejvyšší soud shora poukázal, a zejména bude nově rozhodovat o odvolání obviněného R. V. a státního zástupce a rovněž tak o vině obviněného žalovaným jednáním. Odvolací soud se bude muset zejména vypořádat se znaleckým posudkem společnosti Expert Group, s. r. o., respektive s jeho důkazní silou a s jeho závěry ve vztahu k ostatním ve věci opatřeným a provedeným znaleckým posudkům. V souvislosti s tím se odvolací soud vypořádá se všemi obviněným předloženými listinnými důkazy, kterými doplní dokazování ve věci, příp. řádně odůvodní, proč předmětné důkazy neprovedl, tak aby uvedl proces dokazování do souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu zabývající se opomenutými důkazy a extrémním nesouladem mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Dále odvolací soud bude muset důsledně z hlediska časové působnosti zákonů zhodnotit všechny ve věci relevantní okolnosti, zejména zrušení povinnosti podle §193 odst. 2 obchodního zákoníku bez náhrady v nové právní úpravě, dále okolnosti vzniku předmětné veřejné zakázky a jejího významu, jak Nejvyšší soud podrobně rozebral výše. Pokud i přesto dospěje k závěru o vině obviněného R. V., Nejvyšší soud apeluje na odvolací soud, aby velice pečlivě odůvodnil všechny znaky přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle §221 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, zejména porušení podle zákona mu uložené důležité povinnosti při správě cizího majetku a subjektivní stránky tohoto přečinu ve formě hrubé nedbalosti, a dále zvážil, zda obviněný R. V., který byl jako jediný člen představenstva ZHKHK a člen hodnotící komise postaven před soud, nese na dovozených chybách provázejících realizaci projektu digitalizace nemocnic Královéhradeckého kraje, takovou míru odpovědnosti, která si vynucuje postih prostředky trestního práva se zřetelem na jej ovládající zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu „ultima ratio“ (srov. §12 odst. 2 tr. zákoníku). V neposlední řadě je nutno také zdůraznit, že při odůvodňování nového rozhodnutí je třeba postupovat důsledně v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Odůvodnění výroku o vině musí být výrazem naprosto jednoznačného, žádné důvodné pochybnosti nevzbuzujícího závěru, zda se právě obviněný dopustil skutku uvedeného ve výroku rozsudku a v jakém rozsahu, a zda tento skutek vykazuje znaky některého trestného činu uvedeného ve zvláštní části trestního zákona ve spojení se znaky části obecné (k tomu viz blíže Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 1692). Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za nutné též upozornit na pravidlo in dubio pro reo vyplývající ze zásady presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, §2 odst. 2 tr. ř., k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05, uveřejněný pod č. 167 ve sv. 42 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nález Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. I. ÚS 910/07, uveřejněný pod č. 156 ve sv. 50 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08, uveřejněný pod č. 103 ve sv. 53 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nález Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 2042/08, uveřejněný pod č. 247 ve sv. 55 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, a nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 864/11, uveřejněný pod č. 116 ve sv. 61 Sb. nál. a usn. ÚS ČR), a dále také na další pravidlo z ní vyplývající, že dokázána musí být vina a že k odsouzení nepostačí pouhé podezření, jakkoli by bylo vysoké a důvodné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97, uveřejněný pod č. 64 ve sv. 11 Sb. nál. a usn. ÚS ČR a nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08, uveřejněný pod č. 103 ve sv. 53 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).
125. Nejvyšší soud již jen závěrem připomíná, že podle §265s odst. 1 tr. ř. je odvolací soud vázán shora uvedenými právními názory, které vyslovil v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. V neposlední řadě je nutno také vyzdvihnout, že při odůvodňování nového rozhodnutí je třeba postupovat důsledně v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., jak již bylo opakovaně zdůrazněno. Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové byl zrušen jen v důsledku dovolání obviněného, podaného samozřejmě v jeho prospěch, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (zákaz reformationis in peius).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 5. 2018
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.
předseda senátu