ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.120.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 120/2018-54
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 2. 2018 o dovolání obviněného D. V. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 2 To 63/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 T 2/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného D. V. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 6. 2017, sp. zn. 32 T 2/2017, byl obviněný D. V. uznán vinným pokusem zločinu znásilnění podle §21 odst. 1 k §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil skutkem popsaným tak, že
dne 6. 8. 2016 v době od 0.00 hod. do 00.30 hod. poté, co bez svolení vstoupil do neuzamčeného rodinného domu č. p. …, nacházejícího se na ulici V Z. v obci O.-P., jejž obýval jeho vlastník – poškozený L. H., a poté, co se posledně jmenovanému snažil neúspěšně prodat blíže neurčené věci, tohoto v obývacím pokoji umístěném v přízemí domu, veden zájmem o uspokojení svých vlastních sexuálních potřeb, za současného ovlivnění psychiky v důsledku závislosti na alkoholu, vyzval k orálnímu sexu, tedy aby mu sál jeho pohlavní úd, kterýžto požadavek umocnil tím způsobem, že si obnažil spodní část těla, načež jakmile poškozený odmítl realizovat tuto sexuální praktiku, srazil jej na podlahu a přinutil k pokleknutí, ihned na to uchopil rukama za hlavu, kterou si snažil přitáhnout ústy ke svému přirození, a když se poškozený začal slovně i fyzicky bránit, tohoto velkou intenzitou síly opakovaně, nejméně sedmkrát, udeřil blíže nezjištěným tupým předmětem do oblasti hlavy, přičemž i během tohoto napadání ho opětovně vyzýval k orálnímu styku a ve svém útoku ustal až na základě proseb poškozeného a jeho volání o pomoc, čehož se obviněný zalekl a z domu utekl, kdy tímto svým jednáním poškozenému L. H. způsobil tržnou ránu ve spánkově čelní krajině vlevo délky 4 cm a obdobnou vpravo o délce 3 cm, dvě rány nad pravým uchem velikosti do 0,5 cm, dvě rány na vrcholu hlavy velikosti 1 cm, krevní podlitiny v rozsahu očních víček oboustranně, prokrvácení oční spojivky vpravo, otok nosu s tržnou ránou délky 1 cm, zlomeninu nosních kůstek, zlomeninu spodiny očnice vpravo, zlomeniny stěn přínosních dutin horní čelisti oboustranně zasahující na horní patro, zhmoždění pravého spánkového laloku mozku s drobným krvácením pod tvrdou mozkovou plenu, dále oděrky kůže v bederní krajině zad délky 2 cm, na zádech v oblasti hrudní páteře četné pruhovité pohmožděniny a krevní podlitiny a zhmoždění pravého stehna, tj. poranění s průměrnou dobou léčení 6 až 8 týdnů, která si od 6. 8. 2016 do 22. 8. 2016 vyžádala hospitalizaci na chirurgickém oddělení nemocnice v H. a následně ve Fakultní nemocnici v O.
2. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §185 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 3, 4 tr. zákoníku mu bylo uloženo ochranné léčení protialkoholní v ambulantní formě. Rovněž bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o náhradě škody ve výši 76.806 Kč ve vztahu k poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky a podle §229 odst. 1 tr. ř. o nároku poškozeného L. H. na náhradu nemajetkové újmy.
3. Proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný, poškozený L. H. proti výroku o náhradě nemajetkové újmy a státní zástupce v neprospěch obviněného proti výroku o trestu. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 2 To 63/2017, výrokem v bodě I. z podnětu odvolání poškozeného L. H. uvedený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve výroku, jímž byl tento poškozený podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázán se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních, a v bodě II. podle §259 odst. 3 tr. ř. v rozsahu zrušení sám nově rozhodl tak, že obviněný je podle §228 odst. 1 tr. ř. povinen na náhradě nemajetkové újmy zaplatit poškozenému L. H. částku 168.427 Kč, a že podle §229 odst. 2 tr. ř. se poškozený se zbytkem jeho nároku na náhradu nemajetkové újmy odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních, bodem III. ponechal v ostatních výrocích odvoláním napadený rozsudek nezměněn. Výrokem po bodem IV. odvolání obviněného a státního zástupce jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. dovolání, jímž napadl všechny jeho výroky. Ačkoli předeslal, že si je vědom procesního charakteru většiny jím vytýkaných pochybení, jimiž Nejvyšší soud není obecně povinen se zabývat, je přesvědčen, že v jeho případě se jedná o tak zásadní pochybení v závěrech o realizaci skutkové podstaty pokusu zločinu podle §21 odst. 1 k §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku i přečinu podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, že byla dotčena jeho základní práva představující ve svém souhrnu právo na spravedlivý proces. Podle názoru obviněného nelze v posuzované věci dospět k závěru, že by po provedeném dokazování byla úplně, všestranně a jednoznačně objasněna projednávaná věc natolik, aby jej bylo možné uznat vinným. Soudy obou stupňů rezignovaly na hodnocení některých zásadních důkazů, případně některé důkazy vůbec neprovedly a nevypořádaly se s obhajobou obviněného. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy tendenčně v neprospěch obviněného, přestože jej nebylo možné na základě výsledků provedeného dokazování shledat vinným, zpronevěřily se zásadě in dubio pro reo.
5. Vedle vad výroku o vině obviněný spatřoval nedostatky i ve výroku o trestu, který označil za nepřiměřený a nezohledňující všechny zásady pro ukládání trestů. Soudu prvního stupně vytknul, že z obsahu svědeckých výpovědí pouze „převyprávěl“ ty skutečnosti, které zapadají do jeho předem vytýčené konstrukce „obžalovaný vinen“, namísto korektní citace toho, co bylo skutečně řečeno. K výpovědi poškozeného zdůraznil zejména to, že byl v minulosti jednou soudně trestán pro ublížení na zdraví, což soud v souhrnu obsahu výpovědi poškozeného v rámci odůvodnění svého rozsudku neuvedl, stejně jako to, že se poškozený podle jeho slov nikdy neléčil na psychiatrii, a neuvedl ani další otázky položené poškozenému a jeho odpovědi na ně. Orgány činné v trestním řízení neobjektivizovaly poškozeným udávanou výšku pachatele v komparaci s výškou poškozeného a obviněného. Pokud by tak učinily, musely by dospět k závěru, že obviněný nemůže být pachatelem, ale že poškozený popisuje osobu jinou, které přiřazuje jméno „V.“, protože toto jméno mu je známé. Obdobným způsobem poukazoval na nedostatky v obsahu výpovědi J. Š., L. P., M. P., V. Ch. a M. B., z nichž by bylo možné zjistit mimo jiné i okolnosti vyviňující obviněného. Přestože z lékařské zprávy MUDr. Hany Kouřilové (čas vyšetření inkriminovaného dne v 01.29 hod.) se podává, že poškozený si na vše pamatuje, nebyl schopen si vybavit a označit pachatele, neboť uváděl pouze to, že mu „někdo vlezl do baráku a začal ho bít“.
6. Z uvedených důvodů nelze výpověď poškozeného považovat za věrohodnou a soudy k ní měly zaujmout kritický postoj, jak bylo jejich povinností (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1624/09), což však neučinily. Postupovaly tak v rozporu se zásadou presumpce neviny a principem in dubio pro reo , neboť nebraly do úvahy, že někteří svědkové označili poškozeného za „herce“, který si rád vymýšlí ohledně svých zranění a projevuje se nezřídka agresivně. Pokud jde o pachové stopy, obviněný k jejich nálezu v domě poškozeného podal vysvětlení založené na tvrzení, že v jeho oblečení chodil svědek B. R., jenž navštívil dům poškozeného, přičemž přenos pachových stop potvrdil u hlavního líčení jako možný i zpracovatel odborného vyjádření M. V. S ohledem na popis průběhu skutku by musely být pachové stopy zajištěny na více místech v bytě poškozeného a je téměř nemožné, aby za této situace, zejména s ohledem na množství a rozsah zranění poškozeného, žádný biologický materiál neulpěl na svršcích pachatele, resp. obviněného, byl-li za pachatele označen. Pokud se obviněný v průběhu trestního řízení odchýlil od své výpovědi k tomu, kde se v předmětný večer a noc nacházel, přičítal to výpadku paměti v důsledku závislosti na alkoholu a následné detoxikaci v průběhu výkonu vazby.
7. Popisu skutku obviněný vytkl, že neobsahuje všechny okolnosti relevantní z hlediska použité právní kvalifikace a je v rozporu se skutkovými zjištěními rozvedenými v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Nesrovnalosti spatřoval i v době, kdy skutek měl probíhat, neboť poškozený by musel utrpět mnohem vážnější než popsaná poranění.
8. K rozsahu provedeného dokazování obviněný namítal, že nebyl předveden svědek B. R., na jehož výslechu trval, a nebyly odstraněny pochybnosti o intenzitě a průběhu útoků při znalkyní konstatované absenci zranění typických pro sebeobranu poškozeného. Tím, že skutkové závěry učiněné soudy obou stupňů neodpovídají v řízení provedeným důkazům, bylo porušeno právo obviněného na řádnou obhajobu a právo na spravedlivý proces (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 593/04, či ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 74/06). Rovněž odvolací soud rezignoval na řádný přezkum odvoláním napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně, když pouze formalisticky, aniž reagoval na konkrétní námitky obviněného, konstatoval, že postup nalézacího soudu je v pořádku, čímž porušil své povinnosti plynoucí z §254 odst. 1 tr. ř.
9. S ohledem na uvedené výhrady obviněný uvedl, že měl být obžaloby v plném rozsahu zproštěn, ale jestliže byl uznán vinným, považoval uložený trest odnětí svobody za nepřiměřeně přísný.
10. Obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 2 To 63/2017, i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 6. 2017, sp. zn. 32 T 2/2017, a poté aby buď podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal příslušnému soudu nové projednání a rozhodnutí věci se závazným právním názorem podle §265s odst. 1 tr. ř., aby byl obviněný obžaloby zproštěn, nebo podle §265m odst. 1 tr. ř. sám v tomto smyslu rozhodl. Pro případ, že by potvrdil vinu, obviněný navrhl, aby mu byl uložen mírnější trest. Současně požádal předsedu senátu Nejvyššího soudu, aby rozhodl o přerušení výkonu trestu, který mu byl napadenými rozhodnutími uložen.
11. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání považoval provedené dokazování za dostatečné a svědčící o vině obviněného, zejména na podkladě výpovědi poškozeného, která však není osamocena, nýbrž podpořena více důkazy na sobě navzájem nezávislými. Obviněným vytýkaná nesprávnost hodnocených důkazů, poukaz na nevěrohodnost poškozeného či prezentování svého pohledu na hodnocení důkazů relevantní a podřaditelné pod některý z dovolacích důvodů. Nepatří sem ani výhrady o porušení principu presumpce neviny a zásady in dubio pro reo , neboť tyto zásady mají svůj podklad v právu procesním, nikoliv hmotném. Navíc vina obviněného byla prokázána bez důvodných pochybností, a to na základě usvědčující výpovědi poškozeného, která má oporu v dalších, na sobě nezávislých důkazech, a to včetně pachové stopy a výpovědí svědků.
12. Jestliže nebyl svědek B. R. u hlavního líčení vyslechnut, nejedná se o opomenutý důkaz, jelikož jeho výpověď byla za podmínek §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. v hlavním líčení přečtena, a pokud soudy nereagovaly jednotlivě na každou dílčí výtku, nejde o vadu dotčených rozhodnutí [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08 (N 26/52 SbNU 247), či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, resp. ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 162/13, a ze dne 13. 8. 2015, sp. zn. IV. ÚS 750/14]. Přezkoumávaná rozhodnutí shledal dostatečně a logicky odůvodněnými, a proto lze uzavřít, že odpovídají §125 odst. 1 tr. ř.
13. K nepřiměřenosti trestu státní zástupce jen stručně připomenul, že tuto nelze pod uplatněný, ale ani pod jiný ze zákonných dovolacích důvodů podřadit. Protože námitky uplatněné obviněným nepatří pod žádný z dovolacích důvodů vymezených v §265b tr. ř., státní zástupce navrhl podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
14. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněného k případné replice, kterou však Nejvyšší soud do konání neveřejného zasedání o podaném dovolání neobdržel.
III. Přípustnost a další podmínky dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále zkoumal, zda obsahuje takové výhrady, které naplňují označené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., protože jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů taxativně vypočtených v §265b odst. 1, 2 tr. ř. mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání.
16. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze použít, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 v písm. a) až k) tr. ř.
17. Na základě obsahu spisu, obviněným v dovolání vymezených argumentů a řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud odvolání obviněného podané proti rozsudku soudu prvního stupně podle §254 odst. 1 tr. ř. věcně přezkoumal a na základě tohoto přezkumu dospěl k závěru o jeho nedůvodnosti, proto jej podle §256 tr. ř. zamítl. V důsledku tohoto postupu, když odvolací soud neodmítl odvolání obviněného z formálních důvodů, jak předpokládají první ze dvou uvedených alternativ dovolacího důvodu podle §256b odst. 1 písm. l) tr. ř., mohl obviněný v přezkoumávané trestní věci na jeho základě dovolání podat jen tehdy, pokud by v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí shledal konkrétní vady naplňující některý z ostatních dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což také učinil, neboť současně své dovolání opřel o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
18. Dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze s odkazem na uvedený dovolací důvod vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, jímž se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
19. Ve vztahu ke zjištěnému skutku lze dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Nikoliv právní vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle §265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
20. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), a dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení ovšem nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
21. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů nestačí, neboť důvod dovolání musí být v tomto mimořádném opravném prostředku skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
22. Nejvyšší soud je však povinen v zájmu zjištění, zda nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, i důkazními nedostatky zabývat, protože na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky je vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda k takovému porušení skutečně došlo [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.].
23. Zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění je však výjimkou a lze jej připustit jen při zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování, a není rozhodné, zda nějaký konkrétní důkaz je přesvědčivější než důkaz jiný. Typicky proto nemůže při přezkumu napadených rozhodnutí Nejvyšší soud přistoupit k vlastnímu hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější anebo které ze znaleckých vyjádření je přesvědčivější.
IV. K námitkám obviněného
24. Podle obsahu podaného dovolání Nejvyšší soud shledal, že obviněným uplatněné výhrady zásadně směřovaly proti tomu, jak soudy posoudily věrohodnost poškozeného a dalších ve věci vyslechnutých svědků a jakým způsobem reagovaly na námitky a důkazní návrhy obhajoby. Vytýkal též nedostatečně provedené dokazování, pokud soudy nezajistily osobní výslech B. R., a nesprávné hodnocení provedených důkazů, na jejichž základě soudy dospěly k nesprávné právní kvalifikaci, když podle jeho obhajoby on nenese odpovědnost za vzniklý následek, který nezpůsobil, neboť nebyl pachatelem popsaného činu. V té souvislosti zdůrazňoval porušení zásady in dubio pro reo , čímž se domáhal porušení principů spravedlivého procesu zakotvených v článku 40 Listiny základních práv a svobod a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dílem i s poukazem na nedostatečné a formalistické odůvodnění napadených rozsudků. V návaznosti na vlastní hodnocení své trestní minulosti posléze požadoval uložení mírnějšího druhu trestu pro případ, že Nejvyšší soud shledá závěr o jeho vině správným.
25. Jestliže obviněný veškerou svoji argumentaci vystavěl na tvrzení, že trestný čin, jenž mu je kladen za vinu, nespáchal, nečinil tak na podkladě skutkových zjištění, která byla soudy na základě provedeného dokazování zjištěna a ustálena v popisu skutku v rozsudku soudu prvního stupně, ale podle své vlastní verze průběhu skutku, jež nekoresponduje s tou, ke které soudy v této věci na základě výsledků dokazování dospěly. Pro svá tvrzení se snažil nalézt oporu v jím vykonstruovaných údajných pochybeních soudů nižších stupňů, pro něž však obsah spisu ani napadených rozhodnutí nesvědčí.
26. Nejvyšší soud podle obsahu odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí shledal, že soud prvního stupně pro své závěry vycházel z výpovědí poškozeného L. H. a svědků K. P., J. Š., V. Ch., O. P., R. S., K. K., L. P., M. P., R. D., K. D., M. P., A. P., M. B. a B. R., z nichž většina byla vyslechnuta osobně jak v přípravném řízení, tak u hlavního líčení. Pokud nebylo možné přes veškerou vynaloženou snahu orgánů činných v trestním řízení zajistit osobní účast svědka B. R., byla jeho výpověď z přípravného řízení za podmínek §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. přečtena (viz č. l. 571 až 638, 691 až 740, 763 až 764). K návrhu obhajoby soud dále vyslechl svědky D. R., D. P., M. H., M. K., V. A., J. D. a M. V. U všech těchto svědků soud prvního stupně posuzoval jejich věrohodnost, kterou zkoumal i se zřetelem na obsah jejich předchozích výpovědí za podmínek podle §211 odst. 3 písm. a) tr. ř. Posuzoval obsah výpovědí ostatních svědků a obviněného i ve věci zajištěných listinných důkazů – protokolu o ohledání místa činu (č. l. 4 až 5), fotodokumentace místa činu (č. l. 7 až 22), seznamu zajištěných stop a věcí (č. l. 23), protokolu o odběru pachových stop (č. l. 24), lékařských zpráv (č. l. 318 až 322), znaleckých posudků a odborných vyjádření (č. l. 220 až 235, 300 až 308, 263 až 293, 252 až 257, 312 až 313), jejichž zpracovatele v hlavním líčení následně také vyslechl (č. l. 612 až 621, 692 až 694, 723 až 725, 737 až 739). Všechna svá hodnocení provedených důkazů, úvahy k nim se vztahující a skutkové závěry soud prvního stupně rozvedl na stranách 32 až 36 svého rozsudku, kde vysvětlil i to, které důkazy považoval za věrohodné a které nikoliv, a z jakých důvodů takové závěry učinil. Rovněž se vypořádal s důkazními návrhy obhajoby, jimž se snažil v maximální možné míře vyhovět, o čemž svědčí výslech obhajobou navrhovaných svědků. Své právní závěry a veškeré podstatné úvahy vztahující se k právnímu posouzení zjištěného skutku soud prvního stupně dostatečným způsobem rozvedl na stranách 36 až 39 rozsudku.
27. Odvolací soud na podkladě odvolání obviněného, státního zástupce a poškozeného přezkoumal podle §254 odst. 1 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně v celém jeho rozsahu a konstatoval, že vyjma odvolání poškozeného nezjistil žádné v odvoláních obviněného a státního zástupce vytýkané vady. Správnost učiněných závěrů vztahujících se k výroku o vině, jak byly zjištěny a posouzeny nalézacím soudem, potvrdil a uvedl přitom i svá vlastní shodná stanoviska. Z odůvodnění tohoto přezkoumávaného rozsudku je dostatečně patrné, jak reagoval na výhrady obviněného v zásadě shodné s těmi, které uplatnil i nyní v dovolání, včetně důvodů, pro které potvrdil správnost rozsudku soudu prvního stupně (srov. strany 7 až 11 rozsudku odvolacího soudu).
28. Nejvyšší soud na podkladě obsahu přezkoumávaných rozhodnutí shledal, že netrpí vadami, jež obviněný v dovolání namítal, a jen pro úplnost dodává, že podle výsledků provedeného dokazování soudy objasnily všechny rozhodné skutečnosti týkající se jak osoby pachatele, tak i vzniklého následku. Zmíněné okolnosti mají dostatečný a potřebný podklad ve výsledcích provedeného dokazování, jsou v něm logicky zakotveny a nevybočují ani jinak z mantinelů práva na spravedlivý proces.
29. Protože přezkoumávaná rozhodnutí procesními nedostatky netrpí a i po formální stránce jsou dostatečně odůvodněna a adekvátně reagují na zásadní výhrady obviněného vznášené v předchozích stadiích trestního řízení, nebylo možné dospět k závěru o porušení pravidel spravedlivého procesu (viz §2 odst. 5, 6 tr. ř. i §125 odst. 1 tr. ř.). V postupu soudů nebyly zjištěny známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování, a proto Nejvyšší soud uzavírá, že v projednávané věci se nejedná ani o tzv. opomenuté důkazy, za něž se považují důkazy, které by nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §5 odst. 6. tr. ř., jakož i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04 (N 208/43 SbNU 323), ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09 (N 254/55 SbNU 455), či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09 (N 60/56 SbNU 643), a další]. Nejednalo se ani o tzv. deformaci důkazů, která představuje vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)].
30. Pokud jde o výhradu proti nepřiměřenosti uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba uvést, že podle uplatněného dovolacího důvodu by bylo možné námitky proti výroku o trestu vznášet toliko s poukazem na „jiné hmotněprávní posouzení“, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., za které lze považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002 (uveřejněné pod č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
31. Podle obsahu podaného dovolání jím obviněný výslovně brojil proti výroku o trestu, který mu byl uložen rozsudkem soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu, a je zřejmé, že se domáhal zmírnění uloženého trestu, který by lépe odpovídal jeho představě o míře svého zavinění, neboť současný trest považoval za nepřiměřený skutkovému stavu věci, který zpochybňoval argumenty rozebranými výše, jimž Nejvyšší soud nepřiznal důvodnost.
32. Nejvyšší soud na podkladě takto uplatněných námitek shledal, že jsou v rozporu s obviněným označeným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť obviněný jimi nevytýkal žádné nedostatky, jež by bylo možné podřadit pod „jiné hmotněprávní posouzení“, protože nenamítal vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, ale brojil výhradně proti druhu a výměře trestu. Obviněný tak sice formálně označil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak námitkami, že mu neměl být ukládán trest v uvedené výši, ale trest mírnější, tento ani jiný dovolací důvod nenaplnil. Tyto námitky nevyhovují podmínkám, za nichž lze, i podle jiného důvodu, výrok o trestu dovoláním napadat, protože námitky proti druhu a výměře trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí je možné v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., což však lze jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznám vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002 (uveřejněné pod č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
33. Pouze pro úplnost lze poznamenat, že Nejvyšší soud v posuzované věci neshledal žádný exces při ukládání trestu, neboť oba soudy zkoumaly podmínky rozhodné pro jeho ukládání. Podle obsahu odůvodnění těchto rozhodnutí je zřejmé, že podrobně uvedly veškeré okolnosti, které posuzovaly. Zejména odvolací soud vysvětlil úvahy, jimiž se při svém rozhodování řídil, na jejichž základě soudy dospěly k závěru o nutnosti uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v odpovídající výměře (viz strany 10 a 41 rozsudku soudu prvního stupně a stranu 11 napadeného rozsudku odvolacího soudu).
34. Tento způsob posouzení všech skutečností podstatných pro uložení trestu odnětí svobody co do jeho výše i nepodmíněnosti lze považovat za dostatečné zhodnocení všech potřebných hledisek [srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06 (N 62/45 SbNU 53), ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12 (N 119/73 SbNU 827), a další, dostupné v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz ]. Zejména je třeba připomenout, že obviněný byl ohrožen trestní sazbou v rozmezí od pěti do dvanácti let, a tudíž trest, který mu byl nalézacím soudem uložen ve výměře sedmi a půl roku, je trestem nejen zcela respektujícím tato zákonná hlediska, ale i dostatečně zohledňujícím všechny rozhodné, a to jak přitěžující, tak polehčující okolnosti. O uvedeném svědčí i uložení trestu v dolní polovině zákonného rozpětí trestní sazby vymezené v §185 odst. 3 tr. zákoníku. Vzhledem ke způsobenému těžkému následku na zdraví poškozeného se tento trest v žádném případě nejeví nepřiměřeně přísným zásahem do práv a osobnostní sféry obviněného.
35. Protože námitky formulované v dovolání jsou soustředěné pouze proti obviněným tvrzeným skutkovým a procesním nedostatkům napadených rozhodnutí soudů, s vymezeným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) ani l) tr. ř. nekorespondují. Obviněný tedy uplatnil dovolání zcela mimo jím označený, ale i jakýkoliv jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1, 2 tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)], a proto ho Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného než zákonem vymezeného důvodu.
36. Vzhledem k tomuto výsledku dovolacího řízení nebyly dány důvody pro přerušení výkonu rozhodnutí ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř., jak obviněný požadoval.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 2. 2018
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu