ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.344.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 344/2018-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. dubna 2018 o dovolání obviněného D. L. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 5 To 370/2017, který rozhodl jako odvolací soud v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 1 T 94/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. L. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 1 T 94/2017, byl obviněný D. L. uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se dopustil skutkem popsaným tak, že
dne 16. 7. 2017 kolem 05.45 hod. v P. v podchodu nad ulicí Č., v blízkosti ulice N. Ž., poté, co si krátce předtím v restauraci povšiml, že poškozený M. P., má v peněžence několik tisícikorunových bankovek, pojal úmysl se jich zmocnit , a pod záminkou doprovodu na zastávku jej zavedl na uvedené odlehlé místo, kde jej zezadu udeřil do temene hlavy, poškozený upadl na zem, načež mu roztrhl kalhoty v zadní části, kalhoty v hodnotě 829 Kč , a zmocnil se jeho peněženky v hodnotě 615 Kč, v níž se nacházela finanční hotovost nejméně 14.000 Kč, a na jméno poškozeného vystavená kreditní karta Fiobanka, a. s., v hodnotě 99 Kč, osobní průkazy, benefitní karty a drobné písemnosti, a z místa utekl.
2. Za tento zločin byl obviněný podle §173 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Bylo též rozhodnuto o náhradě škody.
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 5 To 370/2017, odvolání obviněného podané proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu
4. Obviněný podal proti tomuto usnesení odvolacího soudu prostřednictvím obhájce z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. dovolání. Za důvod dovolání označil, že nebyl úplně a objektivně zjištěn skutkový stav a skutková věta rozsudku soudu prvního stupně nemá oporu v provedeném dokazování, protože soudy obou stupňů pochybily, pokud zamítly jeho návrhy na doplnění dokazování s nedostatečným odůvodněním. Odvolací soud neměl jím podané odvolání zamítnout, ale měl postupovat podle §258 tr. ř., aby byly odstraněny nedostatky ve skutkových zjištěních i v právním posouzení věci. V důsledku toho nebylo dokazování provedeno v potřebném rozsahu a nebylo řádně objasněno, zda byly naplněny znaky zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku i přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku. Rovněž uložený trest je zjevně nepřiměřený způsobenému následku. Namítal, že nedošlo k násilí a současně úmyslnému přisvojení si cizí věci tak, aby se jednalo o intenzitu dosahující skutkové podstaty předmětného zločinu i přečinu, když nejednal způsobem, že by pojal v jeden okamžik úmysl násilně působit na poškozeného a i úmysl přisvojit si jeho peněženku, a to včetně případného srozumění s následkem, že v této peněžence bude platební karta. Tyto skutečnosti obviněný považoval za nezbytné součásti „kauzálního nexu“, který není možné ve skutkové větě dohledat, neboť ta byla vykonstruována pouze na základě výpovědi poškozeného, který v rozporu s obhajobou obviněného tvrdí, že jím byl udeřen do hlavy. Navíc samotný úder, který by nebyl spojen s přímou vůlí si následně ponechat cizí věc, nemůže naplnit znak násilí předpokládaný ustanovením §173 odst. 1 tr. zákoníku.
5. Podle obviněného však skutková zjištění, která soudy učinily, nemají oporu v provedeném dokazování, neboť jeho počáteční úmysl zmocnit se cizí věci, není z ničeho zřejmý. Soudy opomíjejí, že mezi dobou strávenou v herně a následkem ve formě odcizení peněženky s poškozeným vykouřili velmi silnou marihuanu, což je oba ovlivnilo. Přestože obviněný tvrdí, že k úderu do hlavy poškozeného vůbec nedošlo, považoval za nepravděpodobné, že by po úderu a pádu na zem poškozený neutrpěl žádné zranění. Takový závěr navíc žádné důkazy nepodporují.
6. Obviněný poukázal na to, že dělícím znakem odlišujícím trestné činy loupeže a krádeže je míra násilí a způsob zmocnění se věci. Proto bylo namístě zkoumat jak objektivní, tak subjektivní stránku, avšak důkazy v posuzované věci jsou pro naplnění zákonných znaků zločinu loupeže naprosto nedostatečné, když z doznání obviněného lze dojít toliko k závěru, že se chtěl zmocnit cizí věci. Pokud by obviněný připustil, že k násilí skutečně došlo, pak z ničeho nelze prokázat jeho úmysl tímto úderem překonat odpor poškozeného a přisvojit si cizí věc, když složka volní ani srozumění s následkem zde nejsou z žádného důkazu zřejmé. K tomu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 7 Tdo 382/2016. Ani roztržení zadní části kalhot nesvědčí o naplnění znaku násilí v takové intenzitě, aby vedlo k závěru o použití násilí směřujícího k ponechání si peněženky poškozeného, protože nebylo najisto postaveno, zda si poškozený kalhoty neroztrhl sám, obzvláště když čin nahlásil až asi 12 hodin poté, co k němu došlo, a ani sám neví, jak se dostal onoho dne domů.
7. K přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku obviněný namítl, že nelze předpokládat, že každý subjekt je majitelem platební karty, a v tomto směru že krádeží jakékoliv peněženky musí být přinejmenším srozuměn s tím, že tato bude nějakou platební kartu obsahovat a že přisvojením si peněženky dojde i k naplnění znaků uvedeného přečinu. Obviněný poznamenal, že se hájil tím, že peněženku poškozeného ztratil, aniž by ji před tím otevřel.
8. Obviněný považoval provedené dokazování za neúplné a nedostatečné k objasnění všech znaků zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku i přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku a dožadoval se, aby jemu za vinu kladený čin byl posouzen pouze jako trestný čin krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku. Vzhledem k těmto výhradám považoval i uložený trest za nepřiměřený jak podmínkám pro jeho ukládání vymezeným v §39 odst. 1 tr. zákoníku, tak i s ohledem na svou osobu, když je pro něj trest devastující, a nikoli směřující k nápravě.
9. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 5 To 370/2017, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8, ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 1 T 94/2017, a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 8, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
10. K podanému dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství a konstatoval, že námitky, jimiž obviněný primárně nebrojil proti právní kvalifikaci svého činu, nýbrž jimi prosazoval svou vlastní, pro něj příznivější verzi skutkového děje, nelze pod uplatněný ani jiný dovolací důvod podřadit. Soudy dříve činné ve věci provedly dokazování v dostatečném rozsahu a po hodnocení důkazů dovodily skutkové závěry, které v nich mají oporu, a které současně svědčí o vině obviněného, když popsaný závěr, že fyzicky napadl poškozeného s cílem sebrat mu jeho věci, lze bezpečně dovodit z výpovědi poškozeného, která je plně věrohodná a koresponduje se všemi ostatními ve věci provedenými důkazy. Závěr o spáchání trestné činnosti obviněným není s provedenými důkazy v žádném, natož extrémním, rozporu. Pokud obviněný namítal údajnou neúplnost provedeného dokazování, nedostatečnost skutkových zjištění, a teprve na základě toho sekundárně konstatoval mírnější právní kvalifikaci (krádež), se fakticky domáhal jiného hodnocení důkazů a jiných, pro něj příznivějších skutkových zjištění, což je argumentace nepodřaditelná pod jakýkoli dovolací důvod. Státní zástupce neshledal ve věci ani vadu tzv. opomenutých důkazů, neboť z protokolu o hlavním líčení ze dne 18. 10. 2017 vyplývá, že obviněný neměl žádné důkazní návrhy, přičemž pokud tak činil v odvolacím řízení, pak se s nimi městský soud náležitým způsobem vypořádal. Z toho je zřejmé, že ze strany obvodního soudu k opomenutí důkazních návrhů dojít nemohlo.
11. Námitku ohledně přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku státní zástupce nepovažoval za důvodnou, neboť v každodenní praxi je obvyklé používání platebních karet jako běžného platebního prostředku, a proto i v případě odcizení příruční kabelky či peněženky musí pachatel předpokládat, že s nimi odcizí i platební kartu v nich uloženou. Z tohoto důvodu je dána existence alespoň eventuálního úmyslu ve smyslu §15 odst. 1, 2 tr. zákoníku a není pochyb o naplnění znaků skutkové podstaty i u přečinu podle §234 tr. zákoníku, což je ve shodě s rozhodnutími Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 8 Tdo 1419/2011 nebo sp. zn. 3 Tdo 678/2013.
12. Jestliže obviněný namítal nesprávnosti výroku o trestu, který pokládal za nepřiměřený, takové výtky nelze s uplatněným důvodem dovolání spojovat. Závěrem státní zástupce navrhl dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
13. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno k replice obhájci obviněného, jehož reakci Nejvyšší soud do konání neveřejného zasedání neobdržel.
III. Přípustnost a další podmínky dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací poté, co shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), zkoumal, zda bylo uplatněno v souladu se zákonným vymezením dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., neboť jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1, 2 tr. ř. lze napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobit věcnému přezkoumání.
15. Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Podle obsahu podaného dovolání a též i vzhledem k tomu, že odvolací soud napadený rozsudek ve smyslu §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal, je zřejmé, že obviněný použil uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, neboť současně v dovolání uvedl i důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
16. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. umožňuje dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na jeho podkladě nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Za naplnění uvedeného důvodu není možné považovat ani takové výhrady, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištěních a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil, protože uvedený dovolací důvod neumožňuje takové vady zaměřené proti nesprávnosti posuzovaného skutkovým zjištěním namítat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002). Takový přezkum skutkových zjištění je možný pouze mimořádně, když jsou zjištěny kardinální procesní nedostatky nebo libovůle při hodnocení a provádění důkazů [srov. např. nálezy Ústavního soudu − ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04 (N 114/34 SbNU 187), ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05 (N 156/42 SbNU 275), ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. IV. ÚS 565/02 (N 113/31 SbNU 21), apod.]. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
17. Označený dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita.
18. Uplatnění uvedených zásad limitují případy, kdy dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. Jde však o výjimku ze shora vymezených obecných zásad stanovených zákonem pro dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. představovanou zjištěním extrémního nesouladu, o který by se však jednalo pouze tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255), ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04 (N 114/34 SbNU 187), ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05 (N 156/42 SbNU 275), ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. IV. ÚS 565/02 (N 113/31 SbNU 21), nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451), apod.].
19. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je zásadně skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.].
20. Podle obsahu dovolání Nejvyšší soud shledal, že obviněný brojil proti výroku o vině, jemuž vytýkal jednak vadné dokazování, jestliže tvrdil, že poškozeného neudeřil a ani mu neroztrhl kalhoty, a tedy vyvracel, že by vůči němu použil násilí, a jednak při respektu ke skutkovým zjištěním právnímu posouzení skutku vytýkal, že neměl být uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, ale pouze krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku. Proti právní kvalifikaci podle §234 odst. 1 tr. zákoníku poukazoval na nedostatek v subjektivní stránce. S trestem se nespokojil pro jeho přílišnou tvrdost. Tyto výhrady jen zčásti korespondují s právním vymezením dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože tvrzení, které je v rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními, jimiž obviněný uvádí jiný průběh skutkového děje, nemají právní, nýbrž skutkovou povahu (jsou jimi namítány procesní okolnosti vyplývající z §2 odst. 5, 6 tr. ř., §220 tr. ř. nebo 125, příp. §134 tr. ř.). Proto s označeným dovolacím důvodem obecně nekorespondují výhrady proti nedostatkům ve skutkových zjištěních, jež nejsou způsobilé materiálně naplnit nejen důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný z důvodů dovolání vymezených v ustanovení §265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)], a proto Nejvyšší soud nebyl zásadně povinen ve vztahu k nim správnost napadených rozhodnutí přezkoumávat. Přesto však s ohledem na výše citovanou judikaturu Ústavního soudu vážící se k rozsahu přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu, dovolací soud posuzoval, zda v přezkoumávané věci nedošlo k porušení pravidel spravedlivého procesu [viz zejména stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.].
IV. K výhradám proti nesprávnosti procesních postupů
21. Nejvyšší soud se zřetelem na výhrady obviněného proti vadně zjištěnému skutkovému stavu věci, a to především, co se průběhu skutku ohledně chování obviněného vůči poškozenému týče, posuzoval obsah přezkoumávaných rozhodnutí, a dospěl k závěru, že skutková zjištění vzešla z procesu, při němž soud provedl důkazy, které byly za daných okolností k dispozici, jež provedl v souladu se zákonem. Ve stručnosti lze poukázat na to, že soud prvního stupně v průběhu hlavního líčení vyslechl obviněného a poškozeného (č. l. 132 až 133, 151 až 153), a provedl i další důkazy, zejména čtením výpovědi svědkyně S. T. za podmínek §211 odst. 1 tr. ř., jakož i zajištěné listinné důkazy, především fotodokumentaci s vyhodnocením kamerového záznamu, a další (č. l. 153). Rovněž provedl důkaz znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (č. l. 17 až 20), i výslechem jeho zpracovatelky MUDr. Gabriely Léblové (č. l. 150 až 151).
22. Soud prvního stupně reagoval na obhajobu obviněného, že peněženku poškozenému z kapsy vytáhl, když šli do průchodu, protože se mu v kapse rýsovala, této obhajobě však neuvěřil, a to se zřetelem na výpověď poškozeného, v níž nezjistil nedostatky ani jiné nelogičnosti. Na straně 5 přezkoumávaného rozsudku soud vysvětlil, z jakých důvodů považoval výpověď poškozeného za věrohodnou. Odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil a v odůvodnění přezkoumávaného usnesení vyložil, na základě jakých úvah tak postupoval (viz stranu 3 napadeného usnesení).
23. Podle Nejvyššího soudu z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí plynou dostatečné závěry, které svědčí o tom, že soudy splnily svou povinnost podle §2 odst. 6 tr. ř. zhodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě, a poté i v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti. Soudy rovněž měly na zřeteli, že hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější, apod., na základě zásad ústnosti a přímosti důkazního řízení, přičemž právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15]. Soudy provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností. Na základě uvedených zjištění vyplývajících z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí Nejvyšší soud shledal k námitkám o nevěrohodnosti poškozeného M. P., že nebylo porušením zásady presumpce neviny ani jiných pravidel spravedlivého procesu, jestliže soudy srozumitelným a logickým způsobem vysvětlily, proč jeho výpovědi uvěřily, kdežto obviněnému nikoli. Je třeba mít též na zřeteli, že důkazní situace, při níž proti usvědčujícímu tvrzení jediného přímého svědka stojí protikladné tvrzení obviněného, není v případech trestných činů loupeže a vydírání nikterak výjimečná, což opakovaně vyjádřil Ústavní soud v některých svých rozhodnutích, v nichž dovodil, že „z hlediska dodržení zásady in dubio pro reo nelze v situaci "tvrzení proti tvrzení" a priori vyloučit uznání obviněného vinným trestným činem, pokud obecné soudy náležitě prověří věrohodnost usvědčující výpovědi svědka (srov. zejména usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 628/08, III. ÚS 876/06, III. ÚS 2194/07, II. ÚS 569/09, III. ÚS 1494/09)“ [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 4819/12, či nález ze dne 22. 6. 2016, I. ÚS 520/16 (N 119/81 SbNU 853)]. Je přitom třeba připomenout, že hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější, které ze znaleckých vyjádření je přesvědčivější, apod. provádí zásadně obecné soudy, které jsou k tomu díky závaznosti zásad ústnosti a přímosti důkazního řízení nejlépe způsobilé [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15]. Na základě provedeného dokazování nebylo možné dospět k několika přibližně stejně pravděpodobným skutkovým verzím, neboť ta, kterou obviněný preferoval, byla provedeným dokazováním vyvrácena, jak soudy obou stupňů ve smyslu pravidel stanovených v §125 a 134 tr. ř. dostatečně, srozumitelně i logicky vysvětlily.
24. Uváží-li se způsob, jakým se soudy s jednotlivými ve věci provedenými důkazními prostředky přezkoumávané věci vypořádaly, Nejvyšší soud v tomto postupu soudů nižších stupňů neshledal vady a zjistil, že jejich rozhodnutí jsou logická a postrádají prvky svévole (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 701/09 a ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 572/14), podaný výklad je předvídatelný a rozumný, koresponduje s fixovanými závěry soudní praxe a není výrazem interpretační svévole (libovůle). Výkladu, jejž soudy k jednotlivým výhradám obviněného podaly, nechybí smysluplné odůvodnění ani nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, neboť vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/10).
25. Nejvyšší soud námitky obviněného proti vadnému skutkovému zjištění neshledal důvodnými, protože byly učiněny na základě zákonem předepsaného a ničím nezpochybněného procesu dokazování a jsou dostatečným základem pro právní závěry na nich vystavěné. Proto z nich vycházel při posouzení správnosti právních úvah soudů nižších stupňů v podobě, v jaké byla popsána ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Na jejich podkladě zkoumal důvodnost těch výhrad obviněného, jež byly uplatněny v souladu s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V. K výhradám proti zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku
26. Jestliže obviněný v dovolání proti právnímu posouzení jemu za vinu kladeného činu jako zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku vytýkal, že se na poškozeném nedopustil násilí, za něž nepovažoval, že mu roztrhl kalhoty, je třeba uvést, že skutkovým podkladem pro tuto právní kvalifikaci byl skutek spočívající v tom, že „poté, co si krátce předtím v restauraci povšiml, že poškozený má v peněžence několik tisícikorunových bankovek, pojal úmysl se jich zmocnit , a pod záminkou doprovodu na zastávku jej zavedl na uvedené odlehlé místo, kde jej zezadu udeřil do temene hlavy, poškozený upadl na zem, načež mu roztrhl kalhoty v zadní části, kalhoty … a zmocnil se jeho peněženky…“ a dalších věcí. Soud prvního stupně takto zjištěný skutek považoval za dostatečný pro závěr o tom, že znaky zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku byly naplněny, protože obviněný když zjistil, že poškozený u sebe má větší finanční hotovost, v úmyslu, aby je získal, nic netušícího poškozeného zavedl na odlehlé místo, kde ho fyzicky napadl. Správně šlo podle soudu prvního stupně o znak násilí, aby se jeho peněženky zmocnil, což se mu podařilo (viz stranu 5 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud nejen skutkové, ale i právní závěry učiněné soudem prvního stupně potvrdil jako správné (viz stranu 3 usnesení odvolacího soudu).
27. Nejvyšší soud tyto úvahy i závěry soudů nižších stupňů považuje za správné a k námitkám obviněného pro úplnost připomíná, že zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným, se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
28. Pokud jde o pojem násilí, proti němuž obviněný hlavně u této skutkové podstaty brojí, ten není v trestním zákoně výslovně definován, je při jeho výkladu třeba vzít v úvahu souvislost, v níž je znaku „násilí“ použito. Ve smyslu §173 odst. 1 tr. zákoníku je za násilí považováno charakteristické použití fyzické síly k překonání nebo zamezení odporu, a to bez ohledu na to, zda už kladeného nebo jen očekávaného. Násilím proti jinému je zde především útok přímo proti tělu napadené osoby, i když nemá za následek újmu na jejím zdraví. Zpravidla přitom takový útok směřuje proti tomu, kdo má věc u sebe. Rozhodující v daných souvislostech není to, na koho nebo na co použitá fyzická síla přímo působí, ale že jí je použito jako prostředku nátlaku na vůli napadeného s cílem překonat nebo zamezit jím kladený nebo očekávaný odpor. Z ničeho nevyplývá, že by podmínkou naplnění uvedeného znaku bylo dosažení nebo překročení nějaké minimální intenzity vynaložené fyzické síly. Podstatná je nikoli intenzita síly, ale to, že její vynaložení bylo prostředkem k tomu, aby byl překonán či jinak eliminován odpor poškozeného. Přitom není nezbytnou podmínkou, aby poškozený skutečně kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2003, sp. zn. 7 Tdo 571/2003, ze dne 30. 3. 02016, sp. zn. 7 Tdo 382/2016, ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1636/2016, či ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1110/2015, aj.). Úmysl pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci. Úmysl ovšem nemusí směřovat k trvalé dispozici s věcí, ale postačí i úmysl směřující ke zmocnění se věci k přechodnému užívání nebo k jejímu zničení apod. Zmocněním se cizí věci se rozumí, že pachatel si zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1215/2015, či ze dne 3. 9. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1057/2014).
29. V přezkoumávané věci obviněný se s poškozeným seznámil chvíli před činem v restauraci, kde si povšiml obsahu jeho peněženky, v níž se nacházelo (mimo jiné) několik tisícikorunových bankovek a kreditní karta Fio banky, ve snaze se těchto platebních prostředků zmocnit, záměrně se s ním zkontaktoval a odešel s ním na místo, kde na něj fyzicky zaútočil. Ve smyslu shora uvedeného výkladu je třeba úder rukou zezadu do temene hlavy považovat za násilí, protože obviněný útočil proti tělu poškozeného hrubou silou, neboť jej tímto úderem povalil na zem. Následně mu roztrhl zadní část kalhot, v níž měl uloženou peněženku, kterou si vzal a z místa s jejím obsahem utekl. K tomu již lze jen dodat, že využil u poškozeného momentu překvapení i ovlivnění předchozím užitím marihuany. Z popsaných skutkových okolností je přitom zřejmý i úmysl obviněného, s nímž od počátku, resp., od okamžiku, kdy zjistil, že poškozený má při sobě značný finanční obnos, zcela cíleně a záměrně jednal, a tedy se dopustil předmětného činu v přímém úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
30. Nejvyšší soud po posouzení uvedených okolností, za nichž byl čin spáchán, dospěl k závěru, že výhradám obviněného není možné přisvědčit. Soudy obou stupňů pro své právní závěry vycházely z dostatečných skutkových zjištění, z nichž vyplynulo, že obviněný spáchaným činem tyto znaky zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku naplnil. Nepochybily, pokud ho tímto zločinem uznaly vinným.
31. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemohl přitakat ani námitce obviněného, že jeho jednání mělo být posouzeno jako přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku, protože ten spočívá v tom, že si pachatel přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a čin spáchá na věci, kterou má jiný na sobě nebo při sobě, a byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán. Z uvedeného vymezení je zřejmé, že o takové jednání, které by skutkovou podstatu přečinu krádeže naplnilo, v přezkoumávané věci nešlo. Současně je třeba s ohledem na požadavek obviněného na změnu právní kvalifikace zdůraznit, že pokud skutek vykazuje znaky jednoho trestného činu při absenci znaků jiných skutkových podstat, nelze v týchž okolnostech spatřovat naplnění znaků jiného trestného činu, v posuzované věci obviněným zmiňovaného přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 8 Tdo 830/2014, ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1576/2014, či ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 8 Tdo 129/2017).
VI. K výhradám proti přečinu podle §234 odst. 1 tr. zákoníku
32. Výhrady obviněného směřovaly rovněž proti přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, kterému vytýkal nedostatek subjektivní stránky, protože tvrdil, že nelze automaticky předpokládat, že každý subjekt je majitelem platební karty, a tudíž že krádeží jakékoliv peněženky musí být přinejmenším srozuměn s tím, že tato bude nějakou platební kartu obsahovat. Ve vztahu k té kartě, kterou odcizil i s peněženkou, uvedl, že peněženku ztratil, že ji ani neotevřel, což podle něj je obhajoba, která nebyla vyvrácena.
33. K uvedené problematice je nejprve zapotřebí uvést, že přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sobě nebo jinému bez souhlasu oprávněného držitele opatří, zpřístupní, přijme nebo přechovává platební prostředek jiného, zejména nepřenosnou platební kartu identifikovatelnou podle jména nebo čísla, elektronické peníze, příkaz k zúčtování, cestovní šek nebo záruční šekovou kartu.
34. Pod pojmem „opatří bez souhlasu oprávněného držitele“ se u tohoto přečinu rozumí jakýkoli způsob nabytí platebního prostředku jiného. Na rozdíl od přijetí jde o aktivní jednání pachatele směřující k neoprávněnému získání platebního prostředku jiného, v rámci něhož si ho opatřuje, ať již koupí, výměnou za jinou věc, krádeží, podvodem apod. Podle dikce §234 odst. 1 tr. zákoníku se nevyžaduje, aby pachatel platební prostředek použil k placení zboží nebo služeb, popř. k inkasu hotovosti, nebo aby se o to pokusil. K trestnosti postačí pouhé jednání pachatele spočívající v tom, že sobě nebo jinému opatří, zpřístupní, přijme nebo přechovává platební prostředek jiného. Jde o úmyslný trestný čin. [srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140-421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2362; též například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2008, sp. zn. 7 Tdo 155/2008 (uveřejněné pod č. 46/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
35. Po subjektivní stránce se u tohoto trestného činu vyžaduje úmyslné zavinění, které musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky trestného činu, tj. jednání, následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem (viz §15 tr. zákoníku). Ve smyslu výše uvedených závěrů přitom postačí, když úmysl směřuje k opatření platební karty nebo předmětu způsobilého plnit její funkci, nevyžaduje se, aby směřoval též k jejich použití (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1419/2011).
36. Nepřímý úmysl ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku spočívá v tom, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn. Podle trestněprávní nauky není způsobení následku přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, s kterým je však srozuměn. Na takové srozumění lze usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného.
37. Zásadně platí, že závěr o zavinění pachatele musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno dle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72 (uveřejněné pod č. 62/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)], nebo ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
38. Ve vztahu k zavinění u trestného činu podle §234 tr. zákoníku lze vycházet z nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 3255/13 (N 128/73 SbNU 925; zejména bod 11. jeho odůvodnění), podle kterého „o nepřímém úmyslu spáchat trestný čin podle ustanovení §234 odst. 1 tr. zákoníku nelze usuzovat toliko z odcizení tašky či jiného obdobného zavazadla, jelikož je vzhledem ke stěžejním zásadám dokazování v trestním řízení nutné podpořit naplnění tohoto znaku trestného činu konkrétně zjištěnými skutečnostmi, z nichž bude možné takový pachatelův úmysl, ať už přímý či nepřímý, logicky dovozovat“, přičemž podle jeho právní věty „Nejen judikatura obecných soudů, nýbrž i judikatura Ústavního soudu nemůže zůstat bez vývoje. Musí se přizpůsobovat sociální realitě a změnám náhledu společnosti na určité normy chování, takže obžalovaný se nemůže spoléhat na to, že soud setrvá na vývojem překonaném, byť pro něj příznivějším právním názoru (žádné legitimní očekávání); je však třeba pečlivě posoudit, zda v konkrétním případě je nutné právní názor Ústavního soudu přehodnotit, neposkytuje-li k tomu projednávaná věc dostatečný a spolehlivý podklad“. V odůvodnění pak Ústavní soud vyjádřil, že „v případě, v němž Ústavní soud rozhodoval výše uvedeným nálezem, došlo toliko k odcizení pánské kožené tašky přes rameno, zatímco ve stěžovatelově případě došlo k cílenému vyhledávání a odcizení peněženek, vytažených z oblečení poškozených osob, a na místě činu prohledávaných. Jakkoliv je zřejmé, že Nejvyšší soud a potažmo všechny rozhodující obecné soudy považují výše uvedené závěry Ústavního soudu za překonané, je z výše uvedeného rovněž patrné, že závěry nálezu ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 37/03 (N 81/33 SbNU 285), ohledně dovozování nepřímého úmyslu z konkrétně zjištěných okolností, byly dle Ústavního soudu v ústavně přijatelné míře dodrženy“. V souladu s těmito závěry Ústavního soudu lze jen doplnit, že ze zmíněných úvah pramení posun právního názoru, jenž Ústavní soud v dřívějším nálezu vyjádřil, a to především proto, že od okamžiku vydání nálezu ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 37/03 (N 81/33 SbNU 285), uplynula doba deseti roků, během níž došlo ve společnosti k dalšímu posunu, i pokud jde o charakter platebních prostředků a míru jejich využívání širokou veřejností. V současné době je již naprosto běžný tzv. bezhotovostní platební styk realizovaný (mimo jiné) prostřednictvím platebních karet, které právě jako jeden z možných a často používaných platebních prostředků se běžně v peněženkách dospělých osob vyskytují. Z těchto zásad vycházel Nejvyšší soud v nyní přezkoumávané věci. Shledal, že odvolací soud v tomto směru založil své úvahy na výkladu smyslu a účelu ustanovením §234 tr. zákoníku chráněného zájmu, kterým je mimo jiné nerušený bezhotovostní platební styk, přičemž své závěry opřel nikoli jen o skutečnost, že obviněný peněženku poté, co poškozeného přepadl, tomuto odňal, ale podstatné zde bylo zejména to, že si poškozeného za tímto účelem vyhlédl v restauraci. K tomuto soud prvního stupně v přezkoumávaném rozsudku na straně 4 uvedl, že poškozený popsal, že „v herně v baru obviněný mohl vidět, kam si peněženku ukládá, i to, že v ní měl peníze, doklady a též platební kartu Fio banky“.
39. Nejvyšší soud ze všech těchto důvodů a okolností při posuzování subjektivní stránky jednání obviněného u přečinu podle §234 odst. 1 tr. zákoníku přisvědčil správnosti úvah obou soudů nižších instancí i vyjádření státního zástupce k podanému dovolání. Lze jenom shrnout, že obviněný se během loupeže zmocnil peněženky poškozeného, a s ohledem na to, že s ním trávil již určitou dobu a měl povědomí alespoň zběžně o obsahu jeho peněženky, byl dovoditelný předpoklad, že tato obsahuje platební kartu, a tudíž musel být s touto skutečností minimálně srozuměn, jak §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku ve spojení s §234 odst. 1 tr. zákoníku předpokládá. Je třeba rovněž zdůraznit, že je nerozhodné, že obviněný platební kartu nepoužil k výběru peněz či k platbě, ale že ji například zahodil či ztratil, neboť podstatné pro naplnění předmětné skutkové podstaty je, že v rámci loupežného jednání sobě opatřil nepřenosnou platební kartu identifikovanou podle jména nebo čísla, a tudíž vázanou na osobu, které a na jejíž jméno byla bankou vydána (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1445/2010, ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. 8 Tdo 398/2011, ze dne 15. 11. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1419/2011, ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 678/2013, ze dne 25. 8. 2011, sp. zn. 4 Tdo 884/2011, aj.).
VII. Závěr
40. Nejvyšší soud na základě všech těchto zjištění a závěrů shledal, že dovolání obviněného posouzené jako celek je nedůvodné. Vzhledem k tomu, že tento závěr mohl učinit na základě napadených rozhodnutí a příslušného spisu, z nichž je patrné, že netrpí obviněným vytýkanými vadami a že skutkové i právní závěry soudů nižších stupňů jsou učiněné v souladu se zákonem, dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. dubna 2018
JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu