ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.2166.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 2166/2019-259
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně: obec Albrechtice v Jizerských horách , se sídlem v Albrechticích v Jizerských horách 226, identifikační číslo osoby: 002 62 277, zastoupena JUDr. Jiřím Matznerem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, proti žalovaným: 1) Česká republika – Státní pozemkový úřad , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 013 12 774, 2) A. M. J.-W. , narozen XY, bytem XY, a 3) M. É. J.-W. , narozena XY, bytem XY, žalovaní 2) a 3) zastoupeni JUDr. Tomášem Homolou, advokátem se sídlem v Praze 5, U Nikolajky 833/5, o určení neplatnosti smlouvy a vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 13 C 166/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 25. 2. 2019, č. j. 29 Co 152/2018-231, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
V záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 21. února 2018, č. j. 13 C 166/2016-160, tak, že se zamítá žaloba na určení, že smlouva, jíž první žalovaná převedla na druhého a třetí žalovanou ve výroku identifikovaný pozemek v k.ú. XY, je neplatná (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů před soudy obou stupňů (výrok II), napadla žalobkyně v celém rozsahu dovoláním.
Podané dovolání Nejvyšší soud odmítl (dle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017; dále jen „o. s. ř.“), neboť dovolání – v rozporu s ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. – neobsahuje řádné vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání, a absence této (obligatorní) náležitosti dovolání (o níž lze dovolání doplnit jen v průběhu trvání lhůty k podání dovolání; srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.) představuje vadu dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci, neboť napadené rozhodnutí nepatří mezi rozhodnutí vypočtená v §238a o. s. ř.), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části). Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (k tomu srovnej zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Konečně má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Příslušná pasáž dovolání (čl. V odst. druhý) – ve světle výše uvedeného – zjevně není způsobilým vymezením, jestliže v ní dovolatelka, ač obligatorně zastoupena advokátem, uvádí, že „dovozuje přípustnost dovolání zejména v řešení právních otázek, které byly nesprávně posouzeny odvolacím soudem, a to ve vztahu k povinnosti žalované 1) o žádosti žalobce řádně rozhodnout, nesprávném posouzení existence překážky převodu za situace, kdy žalobce ještě dne 2. 5. 2016 sděloval, že pozemek je z převodu vyloučen, když tyto dosud nebyly dovolacím soudem řešeny, resp. byly řešeny jinak“, dodávajíc, že „současně spatřuje přípustnost dovolání v nesprávném a neúplném posouzení intenzity veřejného zájmu, který svědčí žalobci a který byl odvolacím soudem nesprávně posouzen, v rozporu s dosavadní rozhodovací praxí“. Ani v kontextu dalších pasáží dovolání přitom není zřejmé, jaký z předpokladů přípustnosti ke které z více (na samé hranici srozumitelnosti formulovaných) právních otázek dovolatelka připíná, tedy kterou z jí avizovaných otázek má za dovolacím soudem dosud neřešenou, případně napadeným rozsudkem řešenou v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a v posléze uvedeném případě pak neuvádí, od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Dovozuje-li snad přípustnost dovolání z toho, že (dovolacím soudem již vyřešená) otázka „má být posouzena jinak“, postrádá dovolání uvedení toho, o jakou otázku jde a od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatelky) dovolací soud odchýlit. Splnění předpokladů přípustnosti tak dovolatelka vymezuje neurčitě prostřednictvím více zákonem stanovených předpokladů, ačkoliv ty se (ve vztahu k téže právní otázce) vzájemně vylučují. Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, není řádné, bylo-li ve vztahu ke konkrétní právní otázce provedeno označením (volbou) několika (více) v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání upravených v ustanovení §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14; dále srov. např. i usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. II. ÚS 2489/18).
Požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání přitom dovolatelka nedostála ani v jiných částech dovolání (posuzovaném potud z obsahového hlediska).
Ke způsobilému vymezení přípustnosti dovolání dále srovnej např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sen. zn. 29 NSČR 36/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2013, sen. zn. 29 NSČR 106/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2436/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2014, sp. zn. 29 Cdo 5230/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5248/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3562/2015.
Z rozhodovací praxe Ústavního soudu vztahující se k otázce obsahových náležitostí dovolání, resp. procesních důsledků vadného dovolání, dále srov. např. i usnesení ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, usnesení ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, usnesení ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16, usnesení ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 200/17, nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
K problematice náležitostí dovolání, potažmo dovolacího přezkumu sluší se odkázat i na ty závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu (i Ústavního soudu), jimiž se připomíná, že úkolem dovolacího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14).
Přestože dovolatka uvádí, že dovolání podává proti rozsudku odvolacího soudu v jeho celém rozsahu, včetně výroku II o nákladech řízení, vůči němu relevantní argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání – neuplatňuje, nehledě na to, že proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení je přípustnost dovolání zákonem výslovně vyloučena (srov. §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy žalovaným, kteří by na jejich náhradu měli jinak zásadně právo, v dovolacím řízení účelné náklady nevznikly.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz .
Rozhodné znění občanského soudního řádu (od 30. 9. 2017) se podává z bodu 2. článku II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 8. 2019
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu