ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.2191.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 2191/2019-404
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně J. M. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, zastoupené JUDr. Janem Brodcem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 162/8, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované hlavního města Prahy , se sídlem Magistrátu hl. m. Prahy v Praze 1, Mariánské nám. 2/2, IČ 000 64 581, zastoupeného JUDr. Jiřím Brožem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 10, Dykova 1158/17, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu náhradních pozemků, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 10 C 26/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. ledna 2019, č. j. 20 Co 364/2018-361, ve znění opravného usnesení ze dne 15. 2. 2019, č. j. 20 Co 364/2018-367, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků, včetně vedlejšího účastníka na straně žalované, nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Městský soud v Praze výrokem I. rozsudku ze dne 24. 1. 2019, č. j. 20 Co 364/2018-361, ve znění opravného usnesení ze dne 15. 2. 2019, č. j. 20 Co 364/2018-367, potvrdil ve vyhovujícím výroku o věci samé rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. 5. 2018, č. j. 10 C 26/2017-277, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 6. 6. 2018, č. j. 10 C 26/2017-292 [jímž byl nahrazen projev vůle žalované k uzavření ve výroku specifikované smlouvy se žalobkyní jako oprávněnou osobou podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), o bezúplatném převodu pozemků v obci XY, a to parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY v k. ú XY, vyčleněného z pozemku 1920/26 geometrickým plánem č. 3328-69/2018 geodetické kanceláře Nedoma & Řezník s. r. o., který je nedílnou součástí rozsudku], ve výroku o náhradě nákladů řízení jej změnil tak, že žádný z účastníků na jejich náhradu nemá právo (výrok II.), ve výroku o náhradě nákladů státu jej změnil tak, že žalobkyně a žalovaná jsou povinny zaplatit České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 10 na náhradu nákladů řízení každá 800 Kč (výrok III.), a dále rozhodl, že žalovaný a vedlejší účastník jsou povinni zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení společně a nerozdílně 47.238 Kč k rukám advokáta JUDr. Petra Meduny (výrok IV.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodu jí tvrzeného nesprávného právního posouzení věci, jež má ve smyslu §237 o. s. ř. za přípustné k řešení otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to: 1) „zda jsou náhradní pozemky vhodné k převodu za situace, kdy nejsou nebo nebudou zemědělsky obhospodařovatelné“ (odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2249/2018, ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017, a ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2857/2018), 2) „zda je možné připustit jako důkazní návrh revizní znalecký posudek po koncentraci řízení dle §118b a §119a o. s. ř.“ (odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1124/2014), dále otázek, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly doposud vyřešeny, a to 3) „zda je při hodnocení překážky převodu pozemku z důvodu i budoucího zastavění části pozemku veřejně prospěšnou stavbou nutno zkoumat tuto překážku dle aktuálně evidovaného stavu pozemků v katastru nemovitostí, nebo dle stavu nově vzniknuvších pozemků oddělených geometrickým plánem pro účely daného řízení“ (odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5368/2015 a na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2018, sp. zn. 14 Co 129/2018), 4) „zda se příloha č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. má aplikovat vždy na jednotlivé požadované pozemky samostatně, nebo v případě, že jednotlivé pozemky tvoří jeden celek, má se při aplikaci přílohy č. 7 této vyhlášky zohlednit skutečnost, že tyto pozemky tvoří jeden celek“ (k tomu poukázala na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12), 5) „zda je žalovaný osvobozen od soudních poplatků ve smyslu §11 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů“, a 6) „zda náklady řízení ve sporech o nahrazení projevu vůle mají být stanoveny v souladu s §9 odst. 3 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, nebo dle §8 odst. 1 advokátního tarifu“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4200/2016). Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a dále aby odložil právní moc a vykonatelnost napadeného rozsudku.
Vedlejší účastník na straně žalované ve vyjádření k dovolání taktéž navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2017, č. j. 1 As 166/2016-38, uvedl, že pozemek parc. č. XY v k. ú. XY je po oddělení pozemků parc. č. XY a parc. Č. XY z komunikace nepřístupný a nelze jej tedy oddělit. Odvolací soud podle jeho názoru dále nepřihlédl k tomu, že pozemky parc. č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY v k. ú. XY jsou dotčeny jeho žádostmi podle §7 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb. a že tudíž nejsou vhodné k převodu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 403/2018 a ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019). Jinak se ztotožnil s dovoláním žalované.
Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (žalovanou), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Z ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. vyplývá, že dovolací soud je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně jeho obsahovaného vymezení.
K otázce dovolatelky ad 1) v souvislosti s níž namítá, že žalobkyní požadované pozemky parc. č. XY a č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY v k. ú. XY nejsou vhodné k převodu, neboť je nebude možné zemědělsky obhospodařovat a „nedojde tak k naplnění smyslu a účelu zákona o půdě“, že podle územního plánu hl. m. XY je první z pozemků určen pro užití zeleň městská a krajinná, druhý je určen pro funkční užití jako lesní porosty, takže soudy obou stupňů nerozlišovaly mezi zemědělsky obhospodařovaným pozemkem a pozemkem lesnicky obhospodařovaným dle zákona č. 289/1995 Sb. (lesního zákona), a třetí je určen pro funkční užití sportu a oddechu:
Při posuzování „vhodnosti“ žalobkyní nárokovaných pozemků jako náhradních (§11a odst. 1 zákona o půdě) se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, včetně té, na kterou odkazuje dovolatelka, dle níž je prvořadé, zda převodu pozemku z vlastnictví státu nebrání zákonné výluky uvedené v §11 odst. 1 zákona o půdě a v §6 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, popřípadě i to, zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda převod pozemku není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ve vztahu k pozemkům v zastavěném území obce), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014, a rozsudek téhož soudu ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3240/2018), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017).
Platí také, že zákon o půdě směřuje především ke zmírnění křivd způsobených vlastníkům a uživatelům půdy, potažmo jiného zemědělského majetku v době nesvobody. Citovaný předpis sice jako s jedním z cílů počítá rovněž se zlepšením péče o zemědělskou a lesní půdu obnovením narušených vlastnických vztahů k půdě, avšak z jeho preambule se podává, že tento účel má být podřazen požadavku zmírnění majetkových křivd a v případě konfliktu mu musí ustoupit (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007, či usnesení téhož soudu ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3588/2011, dále též nález Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. II. ÚS 747/2000, a jeho usnesení ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 101/03).
V posuzované věci bylo již soudem prvního stupně zjištěno, že všechny tři shora označené pozemky jsou ve vlastnictví státu, že příslušnost s nimi hospodařit má Státní pozemkový úřad, že nejsou historickým vlastnictvím obce ani církví či náboženských společností, že k nim nebyl uplatněn restituční nárok podle zákona o půdě, že jsou ornou půdou, že jejich převodu na žalobkyni nebrání řádná z překážek uvedených v §6 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 503/2012 Sb.“), že nejsou dotčeny veřejně prospěšnou stavbou ani izolační zelení, že podle územního plánu hl. m. XY je pozemek parc. č. XY v k. ú. určen pro funkční využití zeleň městská a krajinná, pozemek parc. č. XY v k. ú. XY pro funkční využití lesní porost a pozemek parc. č. XY v k. ú. XYs pro užití sport a oddech (viz též znalecké posudky znalců Ing. Hany Kleplové a Ing. Zdeňka Tomíčka, jimiž byly zemědělské pozemky oceněny). K námitkám žalované ohledně jí tvrzené nevhodnosti označených pozemků poukázal již soud prvního stupně na to, že pozemek parc. č. XY v k. ú. XY (území ekologické stability) není přírodní rezervací ve smyslu §33 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, nýbrž jde jen o území, na němž není povoleno přerušit migrační trasy živočichů, což nevylučuje jeho zemědělské využití, že pozemek parc. č. XY v k. ú. XY nezasahuje do pruhu izolační zeleně, přičemž jak plyne ze zákonné dikce ochranného pásma v §30, §33 a §11 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, „není ochranné pásmo nutně ve vlastnictví vlastníka silnice“ a zemědělskému využití tudíž nebrání, a že pozemek parc. č. XY v k. ú. XY pouze přiléhá k plánované silnici.
Odvolací soud k námitkám vedlejšího účastníka, který do řízení vstoupil po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně (nikoliv žalované, jež v odvolacím řízení k otázce vhodnosti náhradních pozemků nárokovaných žalobkyní žádné námitky nevznesla) ke vhodnosti pozemku parc. č. XY v k. ú. XY jakožto náhradního dále doplnil, že jeho zemědělskému využití nebrání okolnost, že je součástí „územního systému ekologické stability“, ani skutečnost, že je v záplavovém území.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je v otázce vhodnosti žalobkyní nárokovaných pozemků zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, když žádné konkrétní skutečnosti, jež by představovaly překážku vydání označených pozemků žalobkyni jako náhradních, nebyly soudy zjištěny, a ani námitky žalované v dovolání žádné překážky v převodu těchto pozemků nepředstavují (k tomu srov. §11a odst. 2 větu druhou zákona o půdě, podle kterého platí, že veřejné nabídky sestavuje pozemkový úřad jak z pozemků, které se nacházejí v zastavěném území obce nebo zastavitelné ploše takto vymezenými závaznou částí schválené územně plánovací dokumentace, pokud jejich převodu nebrání zákonná překážka, tak z pozemků, které se nacházejí mimo zastavěné území obce nebo zastavitelné ploše takto vymezenými závaznou částí územně plánovací dokumentace).
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá ani otázka dovolatelky ad 3), neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v tomto ohledu zcela v souladu s §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb. i se závěry uvedenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015 (podle nichž „zemědělské pozemky nebo jejich části určené územním plánem nebo regulačním plánem anebo rozhodnutím o umístění stavby k zastavění veřejně prospěšnými stavbami nebo stavbami dopravní infrastruktury anebo těmito stavbami již zastavěné nelze převést oprávněné osobě jako náhradní pozemky podle zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů“), je-li založeno na skutkovém závěru, že pozemek parc. č. XY v k. ú. XY není dotčen veřejně prospěšnou stavbou a pouze přiléhá k plánované silnici.
Otázku formulovanou dovolatelkou ad 4) „zda se má příloha č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. aplikovat vždy na jednotlivé požadované pozemky samostatně, nebo v případě, že jednotlivé pozemky tvoří jeden celek, má se při aplikaci přílohy č. 7 této vyhlášky zohlednit skutečnost, že tyto pozemky tvoří jeden celek“, odvolací soud neřešil a na jejím vyřešení tudíž jeho rozhodnutí nezávisí (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013, podle jehož závěru dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti formuluje otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí).
Soudům obou stupňů nelze ani úspěšně vytýkat, že „se blíže nezaobíraly aplikací srážek dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., a naopak pouze nekriticky převzaly závěry ze znaleckého posudku“, jak dovolatelka dále namítá. Ve skutečnosti se oba soudy touto námitkou uplatněnou žalovanou podrobně zabývaly (viz str. 17-19 rozsudku soudu prvního stupně a str. 9 rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud přitom poukázal na to, že v rámci obdobných sporů totožných účastníků vycházely soudy všech stupňů při ocenění žalobkyni (a jejímu bratrovi) nevydaných pozemků ze znaleckého posudku YBN CONSULT - Znalecký ústav, s. r. o. (č. 219/2920/2015 ze dne 20. 1. 2015), přičemž jej shledaly relevantním, přesvědčivým a správným, a naopak námitky žalované ohledně podkladů k němu a srážek ve smyslu přílohy č. 7 oceňovací vyhlášky odmítly jako nedůvodné, stejně jako soud prvního stupně v daném řízení, který se s nimi beze zbytku správně vypořádal. Odvolací soud podotkl, že nevydané pozemky byly určeny pro výstavbu sídliště Jižní město a že se znalecký ústav k těmto námitkám již podrobně vyjádřil s tím, že pozemky byly průběžně vybavovány inženýrskými sítěmi a zpevněnými komunikacemi, takže není namístě o srážkách uvažovat, přičemž úvahy žalované o tom, jaké srážky měly být při oceňování pozemkového nároku žalobkyně uplatněny, spadají do odborných závěrů znaleckého ústavu, které soudu hodnotit nepřísluší. Žalovaná tudíž jen opakuje námitky, které již byly i v jiných řízeních vyvráceny, přičemž však žalobkyně má legitimní očekávání ve smyslu §13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, že tato věc bude rozhodnuta obdobně jako v předchozích řízeních. K „oponentnímu“ znaleckému posudku z prosince 2018, předloženému žalovanou v odvolacím řízení, odvolací soud uvedl, že jej nemohl hodnotit, neboť se ve smyslu §205a o. s. ř. jedná o nepřípustný důkaz uplatněný v rozporu se zásadou koncentrace řízení a neúplné apelace stanovené v §118b a §119a o. s. ř. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2722/2010).
Otázkou kvantifikace restitučního nároku žalobkyně (a jejího bratra), resp. ocenění nevydaných pozemků na základě totožných rozhodnutí správních orgánů jako v dané věci, vycházející ze závěrů znaleckého posudku znaleckého ústavu YBN CONSULT - Znalecký ústav, s. r. o., se Nejvyšší soud již dříve zabýval v řadě svých předchozích rozhodnutí, jimiž aproboval závěry soudů nižších stupňů založené na zjištění, že při určení výše restitučního nároku žalobkyně nejsou dány okolnosti pro aplikaci srážek podle přílohy 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 427/2018, ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1888/2018, ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2667/2018, ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1024/2018, ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5345/2017, a ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 565/2018, jakož i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3527/2018). Jak správně dovodil již odvolací soud, žalobkyně tak měla i v daném řízení legitimní očekávání, že soudem bude uvedená předběžná otázka posouzena stejně (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07, a přiměřeně též jeho nález ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. I. ÚS 398/04, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3595/2018).
Zpochybňuje-li snad dovolatelka i samotné odborné závěry čerpané soudy ze znaleckého posudku, či další jemu předcházející zjištění o okolnostech týkajících se stavu odňatých pozemků, jež byly předmětem tohoto odborného posouzení, napadá tím správnost hodnocení v řízení provedených důkazů, jež není otázkou právní, ale otázkou skutkových zjištění (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1663/2009, a usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09); námitky, jež představují kritiku skutkových závěrů odvolacího soudu, jejich správnosti či úplnosti, nevystihují (od 1. 1. 2013 jediný) způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. a nezakládají žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva, způsobilou odůvodnit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (viz shora odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Otázka dovolatelky ad 2) „zda je možné připustit jako důkazní návrh revizní znalecký posudek po koncentraci řízení dle §118b a §119a o. s. ř.“, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. rovněž nezakládá. Je tomu proto, že „oponentní“ znalecký posudek, jak jej nazval odvolací soud (ve skutečnosti se ovšem jedná o dva znalecké posudky o ocenění původních nevydaných pozemků z prosince 2018, vyžádané a předložené žalovanou v odvolacím řízení, které jsou součástí spisu), nejsou revizními znaleckými posudky, neboť nesplňují náležitosti revizních znaleckých posudků, jelikož neobsahují přezkoumání správnosti závěrů znaleckého posudku YBN CONSULT - Znalecký ústav, s. r. o. (srov. §127 odst. 2 větu druhou o. s. ř.), ostatně takový úkol nebyl žalovanou znalci ani zadán (jak z těchto posudků plyne). Nejedná se tudíž o revizní znalecké posudky (k tomu srov. zprávu o úrovni znaleckého dokazování u soudů a státních notářství Cpj. 161/79 občanskoprávního kolegia bývalého Nejvyššího soudu ČSR, schválenou usnesením pléna Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 12. 1980, sp. zn. Pls 3/80, uveřejněnou pod č. 1/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2616/2013), nýbrž jen o další dva znalecké posudky o ocenění původních nevydaných pozemků.
Nejedná-li se v případě znaleckých posudků z prosince 2018 o revizní znalecké posudky, pak závěr uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1124/2014, na nějž dovolatelka poukázala [v němž dovolací soud dovodil, že „při úvaze o aplikaci ustanovení §213 odst. 5 o. s. ř. je třeba na znalecký posudek vyhotovený mimo řízení a splňující náležitosti revizního znaleckého posudku pohlížet stejně jako na revizní znalecký posudek vyžádaný soudem“] na danou věc vůbec nedopadá a námitky žalované k otázce ad 2) jsou tak zcela liché.
Proti výrokům II., III. a IV. rozsudku odvolacího soudu, jimiž rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky, jakož i vedlejším účastníkem, a vůči státu, je přípustnost dovolání výslovně vyloučena §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Protože dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Námitkami a argumentací vedlejšího účastníka ve vyjádření k dovolání žalované (včetně předložených listin) - uplatněnými poprvé až v dovolacím řízení - se Nejvyšší soud zabývat nemohl. Vzhledem k tomu, že vedlejší účastník vstoupil do řízení až po vydání rozsudku soudu prvního stupně, mohl tyto námitky uplatnit v podaném odvolání proti jeho rozsudku, což ovšem neučinil. Jen pro úplnost je možno dodat, že vedlejší účastník není (podle právní úpravy občanského soudního řádu účinné od 1. 1. 2001) oprávněn k podání dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 162/2003, uveřejněné pod č. 3/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 32 Odo 1664/2005, a ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 426/2017, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1896/2010) a od 30. 9. 2017 ani proti výroku o nákladech řízení [srov. §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě rozhodl o dovolání žalované, nebylo již samostatně rozhodováno o jejím návrhu na odklad vykonatelnosti a právní moci napadeného rozhodnutí (§243 o. s. ř.), jenž tak sdílí osud (nepřípustného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná ani vedlejší účastník na její straně na jejich náhradu nemají právo, a úspěšné žalobkyni v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 8. 2019
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu