ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.945.2020.1
sp. zn. 22 Cdo 945/2020-458
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) B. d., se sídlem XY, IČO XY, b) K. K., narozené XY, c) J. K., narozeného XY, d) J. K., narozeného XY, a V. K., narozené XY, e) I. K., narozené XY, f) P. S., narozeného XY, a V. S., narozené XY, a g) P. Š., narozeného XY, a I. Š., narozené XY, všech bytem XY, zastoupených Mgr. Janem Blažkem, advokátem se sídlem v Plzni, Riegrova 223/20, proti žalovaným 1) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO 69797111, a 2) hlavnímu městu Praha, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, IČO 00064581, zastoupenému JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 134/15, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 28 C 286/2016, o dovolání žalovaného 2) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. října 2019, č. j. 15 Co 373/2019-406, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný 2) je povinen nahradit žalobci a) náklady dovolacího řízení ve výši 3 037,10 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobců Mgr. Jana Blažka, advokáta se sídlem v Plzni, Riegrova 223/20.
III. Žalovaný 2) je povinen nahradit žalobkyni b) náklady dovolacího řízení ve výši 3 037,10 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobců Mgr. Jana Blažka, advokáta se sídlem v Plzni, Riegrova 223/20.
IV. Žalovaný 2) je povinen nahradit žalobci c) náklady dovolacího řízení ve výši 3 037,10 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobců Mgr. Jana Blažka, advokáta se sídlem v Plzni, Riegrova 223/20.
V. Žalovaný 2) je povinen nahradit každému z žalobců d) náklady dovolacího řízení ve výši 3 037,10 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobců Mgr. Jana Blažka, advokáta se sídlem v Plzni, Riegrova 223/20.
VI. Žalovaný 2) je povinen nahradit žalobkyni e) náklady dovolacího řízení ve výši 3 037,10 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobců Mgr. Jana Blažka, advokáta se sídlem v Plzni, Riegrova 223/20.
VII. Žalovaný 2) je povinen nahradit každému z žalobců f) náklady dovolacího řízení ve výši 3 037,10 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobců Mgr. Jana Blažka, advokáta se sídlem v Plzni, Riegrova 223/20.
VIII. Žalovaný 2) je povinen nahradit každému z žalobců g) náklady dovolacího řízení ve výši 3 037,10 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobců Mgr. Jana Blažka, advokáta se sídlem v Plzni, Riegrova 223/20.
IX. Žalovaná 1) a žalovaný 2) vůči sobě nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
X. Ve vztahu mezi žalobci a prvním žalovaným žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 6. 2019, č. j. 28 C 286/2016-336, zamítl žalobu, aby bylo určeno, že je žalovaná 1) vlastnicí pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, obci XY, zapsaných u Katastrálního úřadu pro XY, Katastrálního pracoviště XY (dále jen „předmětné pozemky“) – (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
K odvolání žalobců Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 10. 2019, č. j. 15 Co 373/2019-406, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že určil, že je žalovaná 1) vlastnicí předmětných pozemků (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroku I podal žalovaný 2) dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení dvou otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 1) Pokládá otázku, zda pozemkem tvořícím jednotný funkční celek s bytovým domem ve smyslu §60a odst. 1 a 5 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, je i pozemek nezastavěný. Podle jeho názoru nezastavěné předmětné pozemky nemohou tvořit tento funkční celek. 2) Dále pokládá otázku týkající se pasivity státu, resp. aktivity obce jakožto předpokladu vydržení na základě §1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Žalovaný 2) nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že i přes jeho zjevnou aktivitu a dobrou víru ve vlastnictví předmětných pozemků a navzdory výslovnému uznání jeho vlastnického práva žalovanou 1) nemohl předmětné pozemky vydržet. Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že rozsudek soudu prvního soudu ve výroku I potvrdí a uloží žalobcům zaplatit náhradu nákladů řízení, eventuálně aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření k dovolání uvedli, že je považují za nedůvodné. Ve vztahu k námitce 1) zdůrazňují, že vymezení funkčního celku je vždy individuální, nelze proto bez dalšího a plošně vycházet z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3073/2007. Upozorňují, že předmětné pozemky jsou označeny jako zahrada, přestože byly vedeny jako ostatní plocha. Žalovaný 2) tento stav nijak nenapravil. Je žádoucí, aby byl u předmětných pozemků stejný právní režim jako u pozemku ve vlastnictví žalobců z důvodu vyloučení možných budoucích sporů. Odkazují na §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 183/2006 Sb. a dovozují, že nelze lpět pouze na vymezeném druhu pozemků. Předmětné pozemky tvořily historicky s pozemkem ve vlastnictví žalobců, na němž je postaven bytový dům, ucelený areál, ze kterého by jen stěží bylo možné odejmout sporné pozemky, aniž by došlo k zásahu do drobných staveb, které byly žalobci postaveny a řádně zkolaudovány. Odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3819/2016 i na další a rovněž na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1783/13, v němž byla řešena totožná situace. K námitce 2) uvádí, že je držba žalovaného 2) nepoctivá, neboť judikatura jasně stanovila podmínky pro přechod některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Těch si musel být žalovaný 2) vědom. Žalovaný 2) nikdy nevykonával faktickou držbu předmětných pozemků ani jiná vlastnická práva. Jediným projevem bylo uzavření nájemní smlouvy. Odkazují na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1694/18, naopak za nepřiléhavé považují rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 2599/16. Poukazují i na absenci dobré víry žalovaného 2). Navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání prohlásil za nedůvodné, a pokud by jej dovolací soud shledal opodstatněným, navrhují, aby dovolací soud napadené rozhodnutí potvrdil.
Žalovaná 1) se k dovolání nevyjádřila.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žalovaný 2) v druhé dovolací námitce vymezil otázku vydržení předmětných pozemků na základě §1 zákona č. 172/1991 Sb.
Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání.
Ustálená soudní praxe dlouhodobě vykládá §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. tak, že k přechodu věcí z vlastnictví státu do vlastnictví obcí je třeba nejen existence vlastnického práva státu a formální existence práva hospodaření svědčícího národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce (k tomu srovnej §68 odst. 1 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích), ale též moment faktický, totiž, aby obce s danými věcmi ke dni účinnosti zákona (24. 5. 1991) také reálně hospodařily. Poslední požadavek je třeba chápat tak, že obec realizuje práva a povinnosti, které na ni přešly z národního výboru, a nakládá tedy s věcmi, k nimž dříve náleželo právo hospodaření národnímu výboru, způsobem naplňujícím toto právo hospodaření. Jistě přitom nemusí jít vždy jen o hospodaření ve smyslu užívání věci, ale i v ostatním právním smyslu, zahrnujícím držbu věci a nakládání s ní v souladu s právními předpisy upravujícími právo hospodaření, např. pronájem věci [srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. 29 Cdo 962/99, ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5020/2007, ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2922/2008, ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3987/2010, ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3042/2010, či ze dne 13. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 311/2013 (dostupná stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz )].
K výkladu citovaného ustanovení se již dříve vyslovil též Ústavní soud, jenž v nálezu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96 (dostupném stejně jako další odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz ), dospěl k závěru, že k přechodu věcí z majetku státu do vlastnictví obcí je třeba kumulativního naplnění všech tří stanovených podmínek, včetně podmínky realizace práva hospodaření. V nálezu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 600/11, pak zaujal rovněž názor, že pojem „hospodaření“ uvedený v §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. lze chápat jako opozici k pojmu „právo hospodaření“, a to v tom smyslu, že „právo hospodaření“ představuje určitou formální podmínku, zatímco „hospodaření“ podmínku materiální, coby faktické užívání majetku. Podle názoru Ústavního soudu tak zákonodárce vyjádřil vůli převést do vlastnictví obce podle §1 zákona č. 172/1991 Sb. toliko ten majetek, který právní předchůdci obcí fakticky využívali k plnění svých úkolů (srov. obdobně též usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 1105/07, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1263/2014). Přitom v citovaném nálezu Ústavní soud formuloval též právní závěr, že podmínka faktického využívání majetku může být splněna i tehdy, jestliže je v jeho užívání oprávněné osobě protiprávně bráněno a tato osoba činí právní kroky k tomu, aby se mohla ujmout držby takového majetku (k obsahově shodnému závěru dospěl Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 12. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 817/2006).
V otázce nabytí vlastnického práva vydržením, již je v daném případě zapotřebí posuzovat podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 (viz §3028 odst. 2 větu za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) – (dále jen „obč. zák.“), je soudní praxe ustálena v názoru, že k nabytí vlastnického práva dochází v důsledku kvalifikované držby věci, vykonávané po zákonem stanovenou dobu, jež je v případě nemovitostí desetiletá (§134 odst. 1 obč. zák.). Základní podmínkou vydržení je tedy držba věci, a to držba oprávněná. Oprávněná držba předpokládá, že držitel je v dobré víře, že mu věc nebo právo patří a že je v této dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem. Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000). Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000).
Pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní ( animus possidendi – prvek subjektivní) a faktické ovládání věci – panství nad věcí ( corpus possessionis – prvek objektivní). Faktickým ovládáním se nerozumí jen fyzické ovládání věci. Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí. Proto je držitelem pozemku i ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby (tzv. detentora). Je však nezbytné, aby detentor věc fyzicky ovládal pro držitele a jeho jménem (například jako jeho nájemce). Důkazní břemeno, že tomu tak bylo, leží na tom, kdo tvrdí, že ten, kdo věc fyzicky ovládal, byl jejím detentorem (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000). Jinak řečeno držitelem je jen ten, kdo fakticky ovládá věc a chová se k ní jako vlastník. To předpokládá zpravidla akt uchopení držby; jestliže pak držitel pozemek neužívá, ale užívá jej někdo jiný, je třeba, aby uživatel – detentor – tak činil na základě svolení držitele (zpravidla založeného právním jednáním, např. smlouvou nájemní či smlouvou o výpůjčce) a pro něj (tzv. držba vykonávaná zástupcem). Je třeba, aby se detentor choval k držiteli jako k vlastníkovi, např. platil mu sjednané nájemné apod.
Naproti tomu k uchopení držby nestačí pouhé dosažení zápisu práva v katastru nemovitostí nebo podání žaloby na určení vlastnického práva. Tak v usnesení ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1897/2015, se s poukazem na předchozí judikaturu uvádí: „Je-li někdo zapsán ve veřejných knihách jako vlastník pozemku, nicméně pozemek fakticky (byť např. prostřednictvím detentora, který může být nájemcem či jiným uživatelem, odvozujícím své právo od knihovního vlastníka) neovládá, má tzv. knihovní držbu. Knihovní držba není skutečnou držbou a nepožívá ochrany [viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 4. 1932, sp. zn. Rv I 75/31 (dostupné v právních informačních systémech ASPI nebo beck-online.cz)]. Držba předpokládá skutečné, faktické ovládání věci ( corpus possessionis – viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1664/2000, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3787/2012).“ V rozsudku ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1513/2012, Nejvyšší soud vyslovil: „Je-li někdo zapsán ve veřejných knihách jako vlastník pozemku, nicméně pozemek fakticky (byť např. prostřednictvím detentora, který může být nájemcem či jiným uživatelem, odvozujícím své právo od knihovního vlastníka) neovládá, má tzv. knihovní držbu. Knihovní držba není skutečnou držbou a nepožívá ochrany. Tam, kde není držba, nemá smysl uvažovat o dobré víře toho, kdo tvrdí nabytí vlastnictví vydržením.“
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný 2) byl v dobré víře, že jsou předmětné pozemky v jeho vlastnictví [dopis Městské části Praha 10 žalovanému a) ze dne 30. 6. 2016], přičemž vycházel z důvěry v zápis v katastru nemovitostí (výpis z katastru nemovitostí pro katastrální území XY, list vlastnictví XY, nabývací tituly a jiné podklady zápisu: vznik práva ze zákona zákon č. 172/1991 Sb., §1 POLVZ:463/2000). Též žalovaná 1) utvrzovala žalovaného 2) v přesvědčení, že předmětné pozemky jsou ve vlastnictví žalovaného 2) – (dopis Ministerstva financí ze dne 17. 6. 2016 a dopis Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových ze dne 1. 6. 2016). Žalovaný 2) nakládal s předmětnými pozemky v dobré víře jako s vlastními nejpozději od 27. 10. 1999 (notářský zápis N 221/99, NZ 216/99 ze dne 27. 10. 1999), kdy městská část Praha 10 prohlásila, že je vlastníkem předmětných pozemků, resp. od 23. 11. 1999, a podala žádost o zápis svého vlastnického práva do katastru nemovitostí (žádost městské části Praha 10 o provedení záznamu do katastru nemovitostí ze dne 10. 11. 1999) a po 10 letech v roce 2009 (27. 10., resp. 23. 11.) tedy vydržel vlastnické právo k těmto pozemkům. Ani sám žalobce a) neměl pochybnost o vlastnictví žalovaného 2) k předmětným pozemkům, když jednal s žalovaným 2) o možnosti odkoupení a podmínkách užívání předmětných pozemků [korespondence mezi žalobcem a) a městskou částí Praha 10 v letech 2006 až 2012], též platil žalovanému 2) za užívání pozemků předepsané platby [výpisy z účtu městské části Praha 10 a žalobce a)].
Odvolací soud naopak uvedl, že žalovaný 2) vlastnické právo k předmětným pozemkům nevydržel; svoji dobrou víru nemohl odvozovat ani od domnělého právního titulu. Podmínky pro přechod vlastnictví na obec podle zákona č. 172/1991 Sb. splněny nebyly. Toho si obec vybavená profesionálním aparátem musela být vědoma, přesto na základě prohlášení před notářem dosáhla zápisu vlastnictví k předmětným pozemkům do katastru nemovitostí. Lze stěží vytýkat žalobcům, že se ohledně vyřešení otázky předmětných pozemků obraceli na katastrálního vlastníka a podle jeho požadavků mu i platili nájem, případně na základě toho dovozovat, že vlastnictví žalovaného 2), potažmo městské části Prahy 10, takto uznávali. Ostatně je rovněž zřejmé, že se ani jako vlastník žalovaný 2) nechoval, o pozemky se nijak nestaral a pouze finanční požadavky začal vznášet až kolem roku 2006, kdy žalobce a) začal otázku pozemků řešit. Signifikantní je podle odvolacího soudu rovněž sdělení městské části Prahy 10 z roku 2011, že do své správy převezme pozemky, o které družstvo nemá zájem. Ostatně zjištění, že o plochu kolem domu, tedy o předmětné pozemky, se staralo bytové družstvo, nebylo ani ze strany žalovaných zpochybňováno a žalobci ji prokazují fakturami za prováděné zahradnické a úklidové práce i za pořizování zahradní techniky.
Dovolací soud nepovažuje závěr odvolacího soudu za zjevně nepřiměřený.
Žalovaný 2) v dovolání namítá, že byl v dobré víře ve vlastnictví předmětných pozemků a že vynaložil zjevnou aktivitu – v roce 1999 prohlásil, že je vlastníkem, a ohlásil katastrálnímu úřadu přechod vlastnického práva na základě §1 zákona č. 172/1991 Sb., tj. ke dni 24. 5. 1991; 25. 9. 2006 vyzval žalobce a) k majetkoprávnímu vypořádání a dále s ním jednal jakožto vlastník předmětných pozemků, žalovaná 1) i žalobci vlastnické právo žalovaného 2) k předmětným pozemkům uznávali.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na stěžejním závěru, že žalovaný 2) vůbec držbu ve vztahu k předmětným pozemkům nevykonával a na pozemcích fakticky nehospodařil, přičemž držbu vykonávali žalobci, resp. žalobce a). Tato skutečnost není v dovolání žádným způsobem rozporována, neboť dovolatel poukazuje pouze na „pasivitu státu, resp. aktivitu obce jako předpokladu vydržení na základě §1 zákona č. 172/1991 Sb.“ Již samotný závěr o absenci držby věci vylučuje úvahu o vydržení, ať již by se měla případně vztahovat k přesvědčení, že byly splněny podmínky pro přechod vlastnictví podle §1 zákona č. 172/1991 Sb., což ovšem odvolací soud vyloučil a odůvodnil z jakého důvodu, přičemž ani tyto závěry dovolání nijak nenapadá, případně opírat o jiné skutečnosti, o které však ani sám žalovaný 2) závěr o případném vydržení neopírá.
Nad rámec lze uvést, že podle výše citované judikatury nelze prosté prohlášení o vlastnickém právu ani knihovní držbu kvalifikovat jako faktické ovládání věci. Namítané události z roku 1999 jsou proto pro posouzení toho, zda žalovaný 2) předmětné pozemky fakticky ovládal, bez významu. V případě dopisu s výzvou k jednání ohledně předmětných pozemků ze dne 25. 9. 2006, doručeného dne 4. 10. 2006, by pak nemohla být splněna případná desetiletá vydržecí doba již z toho důvodu, že před jejím uplynutím dne 16. 9. 2016 byla žalovanému 2) doručena žaloba žalobců, jejíž obsah byl s to zpochybnit dobrou víru držitele.
Dále žalovaný 2) v první dovolací námitce vymezil otázku, zda pozemkem tvořícím jednotný funkční celek s bytovým domem ve smyslu §60a odst. 1 a 5 zákona č. 219/2000 Sb. je i pozemek nezastavěný.
Ani tato otázka nezakládá přípustnost dovolání, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikaturou soudu dovolacího.
Podle §60a odst. 1, 5 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, příslušná organizační složka (§9 a 11) převede pozemek tvořící jeden funkční celek s bytovým domem ve vlastnictví bytového družstva vzniklého přede dnem 1. ledna 1992 nebo bytového družstva, které je jeho právním nástupcem, bezúplatně do vlastnictví tohoto bytového družstva. Příslušná organizační složka převede spoluvlastnický podíl k pozemku tvořícímu jeden funkční celek s domem, s byty a nebytovými prostory ve vlastnictví podle zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů, a to v rozsahu odpovídajícím spoluvlastnickému podílu na společných částech domu podle §8 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů, bezúplatně a) do vlastnictví fyzické osoby, která je vlastníkem bytu nebo garáže nebo ateliéru v takovém domě, jestliže tato osoba byla v době převodu bytu nebo garáže nebo ateliéru z vlastnictví bytového družstva uvedeného v odstavci 1, podle ustanovení §23 zákona o vlastnictví bytů, nájemcem uvedeného bytu nebo garáže nebo ateliéru a členem tohoto bytového družstva, nebo b) do vlastnictví fyzické osoby, která je vlastníkem bytu nebo garáže nebo ateliéru v takovém domě, jestliže bytové družstvo uvedené v odstavci 1 jako vlastník budovy prohlášením vymezilo byty a nebytové prostory jako samostatné jednotky podle zákona o vlastnictví bytů a tato osoba získala uvedený byt nebo garáž nebo ateliér do vlastnictví výstavbou na základě smlouvy o výstavbě bytu nebo nebytového prostoru podle zákona o vlastnictví bytů, nebo tato osoba získala uvedený byt do vlastnictví na základě smlouvy o výstavbě na budově ve vlastnictví bytového družstva uvedeného v odstavci 1, popřípadě na domě s byty a nebytovými prostory podle zákona o vlastnictví bytů, z nichž alespoň jeden byl ve vlastnictví bytového družstva uvedeného v odstavci 1 podle zákona o vlastnictví bytů, nebo c) do vlastnictví fyzické osoby, která se vlastníkem bytu nebo nebytového prostoru uvedeného v písmenu a) nebo b) stala na základě převodu nebo přechodu vlastnictví tohoto bytu nebo garáže nebo ateliéru, nebo d) do vlastnictví bytového družstva uvedeného v odstavci 1, které zůstalo vlastníkem nepřevedených bytů nebo nebytových prostorů v takovém domě.
Podle §2 odst. 2 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb. se za zastavěné pozemky považují mimo jiné pozemky tvořící se stavbou jeden funkční celek.
Pojem funkční celek se vedle zákona č. 219/2000 Sb. a zákona č. 172/1991 Sb. objevuje dlouhodobě také při výkladu tzv. restitučních předpisů (zejména §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, nebo §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi) a s tím pojmem pracuje také soudní praxe mimo problematiku restitucí; např. při rušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví.
Samotný pojem funkční celek, resp. právní předpisy, které neobsahují jeho zákonné vymezení, představují právní normy s relativně neurčitou hypotézou; posouzení, kdy o funkční celek jde, je tak ponecháno na úvaze soudu, který musí podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezit sám hypotézu právní normy ze širokého okruhu okolností; dovolací soud může jeho úvahu zpochybnit pouze tehdy, pokud by byla zjevně nepřiměřená.
Proto také nelze na definici funkčního celku vztáhnout obecně platná pravidla a nelze ani dospět k obligatornímu závěru, že součástí funkčního celku nemohou být i zastavěné pozemky. Posouzení existence funkčního celku je tak nutno posuzovat vždy s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu.
Dovolací argumentace se v této souvislosti ostatně omezuje zejména na konstatování, že při hodnocení, zda o funkční celek jde, odvolací soud zohlednil to, že na pozemku parc. č. XY se nachází příjezdová komunikace, pod pozemkem parc. č. XY jsou vedeny inženýrské sítě, ale ohledně pozemku parc. č. XY odvolací soud „nic bližšího neuvedl“.
Tak tomu však není. Odvolací soud při hodnocení, zda o funkční celek jde, výslovně zohlednil i existenci pozemku parc. č. XY mimo jiné úvahou, že s ostatními předmětnými pozemky a bytovým domem od 70. let 20. století tvoří urbanistický celek sídliště, přičemž pozemky na sebe přiléhají a bez předmětných pozemků by řádné fungování bytového domu nebylo možné. Z katastrální mapy a leteckého snímku je zjevné, že dům č. p. XY je poslední v řadě, následuje za dvěma řadami domků řadových, oplocení odděluje dům i předmětné pozemky od komunikace, celý areál je upravený, se vzrostlou zelení. Na základě těchto zjištění odvolací soud dovodil, že předmětné pozemky tvoří jeden funkční celek s bytovým domem č. p. XY, tento výklad je v souladu s rozumným uspořádáním vlastnických vztahů. Odvolací soud uvedl, že dům č. p. XY byl součástí rozsáhlé výstavby v Praze 10, oplocení domu, terénní a sadové úpravy byly prováděny počátkem 70. let podle schváleného projektu areálu, jde o sídliště tvořící urbanistický celek. Předmětné pozemky k domu přiléhají, pozemek č. XY je vybetonovaná plocha tvořící příjezdovou komunikaci k domu a ke garážím, které jsou v přízemí domu. Pod pozemkem č. XY jsou vedeny inženýrské sítě. Bez těchto pozemků by řádné fungování bytového domu ani nebylo možné.
Přiléhavá není ani námitka, že součástí funkčního celku nemůže být nezastavěný pozemek. Ostatně i sám zákon č. 172/1991 Sb. v §2 odst. 2 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb. výslovně stanoví, že se za zastavěné pozemky považují mimo jiné pozemky tvořící se stavbou jeden funkční celek.
Funkčním celkem je třeba rozumět stavební pozemek, popř. pozemek zastavěný stavbou, a dále přilehlé pozemky, jenž tvoří s tímto pozemkem souvislý celek bez přerušení. O zastavěný pozemek jde také v případě, že na něm stojí drobná stavba ve smyslu §3 odst. 1 písm. b) tehdy platné vyhlášky č. 85/1976 Sb. Takovou drobnou stavbou je i oplocení, kterým muselo být staveniště obehnáno (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3668/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1437/2015).
Nicméně judikatura Nejvyššího soudu nestanoví jako obligatorní požadavek, že součástí funkčního celku mohou být pouze zastavěné pozemky, ale připouští, že může jít i o pozemky nezastavěné (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2720/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2017, nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. I. ÚS 217/17, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 363/2019), jde-li o tzv. ucelený areál (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2746/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5455/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4558/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5808/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4503/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1787/2020).
Přímo ve vztahu k obytným domům pak Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1216/2019, formuloval závěr, že pozemky přiléhající k obytným domům a určené ke společnému užívání vytváří zpravidla s domem jediný funkční celek, který slouží k lepšímu využití domu, případně jednotek v něm umístěných, a blízkost obytného domu zlepšuje využití zahrady, resp. plochy pro rekreaci; v poměrech domu rozděleného na jednotky pak platí, že zahrada přilehlá k domu a určená ke společnému užívání vlastníky jednotek zpravidla, s přihlédnutím k okolnostem konkrétní věci, tvoří s domem funkční celek, který má sloužit k určitému účelu.
Dovolací soud nesouhlasí s dovolací argumentací žalovaného 2), podle níž předmětné pozemky nejsou zastavěné, a proto ani netvoří s bytovým domem funkční celek. Výše citovaná ustálená judikatura Nejvyššího soudu totiž jako zastavěný pozemek aprobuje rovněž takový pozemek, na němž je postavena drobná stavba, která může mít podobu oplocení. To je i případ předmětných pozemků v této věci. Bytový dům byl spolu s předmětnými pozemky oplocen počátkem 70. let a tvoří společně jeden celek. Předmětné pozemky tedy vykazují znaky pozemků zastavěných, tvořících se stavbou jeden funkční celek. Již z toho důvodu lze považovat tuto dovolací námitku za nepřípustnou.
Úvaha odvolacího soudu, podrobně odůvodněná, v žádném ohledu není zjevně nepřiměřená, a to tím spíše, že dovolací argumentace se omezuje pouze na argument, že součástí funkčního celku nemohou být pozemky nezastavěné. Odvolací soud ostatně dospěl k závěru, že všechny pozemky jsou zastavěné (parkovištěm, inženýrskými sítěmi a oplocením) a s těmito závěry dovolání nijak nepolemizuje.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného 2) přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný 2) ve stanovené lhůtě povinnost uloženou tímto usnesením, mohou se žalobci domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 21. 10. 2020
Mgr. Michal Králík Ph.D.
předseda senátu