ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.2893.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 2893/2020-1024
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce M. F. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Tomášem Homolou, advokátem se sídlem v Praze 5, U Nikolajky 833/5, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené JUDr. Janem Brodcem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 162/8, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 9 C 68/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. června 2020, č. j. 8 Co 577/2020-994, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 11.567,60 Kč k rukám jeho zástupce, JUDr. Tomáše Homoly, advokáta se sídlem v Praze 5, U Nikolajky 833/5, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jindřichově Hradci (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. 1. 2020, č. j. 9 C 68/2014-938, nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu ve výroku specifikovaných pozemků v katastrálním území XY (dále „předmětné pozemky“), které jsou ve vlastnictví České republiky, podle ustanovení §11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o půdě“ (výrok I.), a žalobci uložil povinnost nahradit žalované k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 1.116,- Kč (výrok II.).
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce proti výroku II. a žalované proti výroku I. rozsudkem ze dne 2. 6. 2020, č. j.
8 Co 577/2020-994, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil a ve výroku II. změnil tak, že žalovaná je povinna nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 249.434,20 Kč (výrok I.), a rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 32.694,50 Kč (výrok II.).
Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobce je osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení §4 zákona o půdě a domáhá se vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§11a odst. 1 zákona o půdě), a jako náhrady za živý a mrtvý inventář a zásoby podle dohody o vyčíslení restitučního nároku ze dne 13. 12. 2012, ve znění dodatku ze dne 27. 11. 2013, podle ustanovení §18a odst. 2 zákona o půdě. Protože shledaly dosavadní postup žalované ve vztahu k žalobci liknavým, vyhověly požadavku uspokojit restituční nárok žalobce mimo zákonem předpokládaný postup. Konstatovaly přitom, že předmětné pozemky jsou vhodné k převodu na žalobce. Jelikož hodnota předmětných pozemků vybraných žalobcem jako pozemků náhradních, jež jsou ve vlastnictví státu, nepřevyšovala v době rozhodnutí hodnotu dosud neuspokojeného restitučního nároku žalobce, uložily žalované povinnost uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu předmětných pozemků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i pro existenci otázky dovolacím soudem dosud neřešené. Domnívá se, že pozemek parc. XY v katastrálním území XY je nevhodný k převodu jako pozemek náhradní, neboť ze žalovanou předložených podkladů (zejména z fotografických snímků a evidovaného způsobu využití pozemku v katastru nemovitostí) je zjevné, že označený pozemek pravděpodobně funkčně souvisí se stavbou nacházející se na sousedním pozemku. Odvolací soud měl dle názoru žalované námitku funkční souvislosti „v případě pochybností blíže prověřit“. Dále má za to, že k převodu na žalobce jsou rovněž nevhodné pozemky, k nimž státní podnik Lesy ČR uplatnil žádost o realizaci změny nakládání s majetkem státu. Poukazuje na specifika podané žádosti, jež souvisí s případnými zásahy do krajiny a vlivy na životní prostředí, jakož i na právní jistotu státního podniku Lesy ČR a žalobce. Nesouhlasí též s posouzením otázky úspěchu žalobce ve věci z hlediska jeho nároku na náhradu nákladů řízení. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud odložil právní moc a vykonatelnost napadeného rozsudku, neboť má za to, že je závažně ohrožena na svých právech a že jí hrozí závažná újma, a to v souvislosti se zdlouhavým procesem navracení do původního stavu při zrušení rozhodnutí, která jsou podkladem převodu pozemků ve vlastnictví státu žalobci.
Žalobce označil dovolání žalované ve všech třech jí vymezených právních otázkách (vhodnost pozemků k vydání pro tvrzenou funkční souvislost s pozemkem sousedním a vzhledem k žádosti Lesů ČR, s. p. o změnu nakládání s majetkem státu, a dále rozhodování o nákladech řízení ve smyslu ustanovení §150 o. s. ř. ve prospěch žalobce v případě částečného zpětvzetí žaloby) jako nepřípustné. Navrhl, aby dovolací soud dovolání pro nepřípustnost odmítl, popřípadě pro nedůvodnost zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 2. 6. 2020 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné, neboť žalovanou nastolené právní otázky již byly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, odvolací soud se od judikaturou přijatého řešení neodchýlil a není žádného důvodu tyto otázky dovolacím soudem znovu posoudit odchylně.
Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu dovodila, že vhodnými náhradními pozemky jest rozumět pozemky, jež by byly – nebýt liknavého či svévolného postupu Pozemkového fondu ČR, resp. žalované – zařaditelné do veřejné nabídky (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, a ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, či jeho usnesení ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015
– uvedená rozhodnutí, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ).
Při posuzování „vhodnosti“ pozemku k převodu oprávněné osobě jako pozemku náhradního (§11a odst. 1 zákona o půdě) je přitom nutno hodnotit, zda převodu nebrání zákonné výluky uvedené v ustanovení §11 odst. 1 zákona o půdě a v ustanovení §6 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 503/2012 Sb.“), či zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Tato hlediska je přitom třeba zkoumat vždy se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005).
Zákonnou překážkou vydání pozemků podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě (potažmo i jejich poskytnutí oprávněné osobě jako pozemků náhradních) může být též funkční souvislost pozemků se stavbou; pod funkční souvislostí se pak rozumí skutečnost, že „pozemky tvoří s objekty výstavby jeden funkční celek“, čímž se rozumí jednak stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, a dále též přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012, či dovolatelkou citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014). Proto je nezbytné přihlížet vždy k celkové funkční provázanosti nárokovaných pozemků s ostatními pozemky a stavbami, jež mohou tvořit ucelený soubor pozemků a staveb. Pro konkluzi o funkční souvislosti pozemků a stavby a potažmo o existenci areálu není rozhodující, zda a jak jsou pozemky (terénně) upraveny, nýbrž existence vzájemné provázanosti funkcí mezi jednotlivými objekty či pozemky (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2880/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2787/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2841/2015).
Ani oprávněná osoba, vůči níž Pozemkový fond (jeho nástupce Státní pozemkový úřad) postupoval liknavě, svévolně či diskriminujícím způsobem (a jež může uspokojit své právo i převodem pozemku nezahrnutého do veřejné nabídky podle ustanovení §11a zákona o půdě), se tudíž nemůže neomezeně domáhat převodu jakéhokoliv zemědělského pozemku z vlastnictví státu (ve správě Státního pozemkového úřadu) a zejména jí takto nelze přiřknout pozemky, jejichž převodu brání jiné právní předpisy, či nedostatek vhodnosti jejich zařazení do veřejné nabídky podle zákona o půdě. Otázku vhodnosti pozemku pro bezúplatný převod jako pozemku náhradního je přitom třeba posuzovat podle konkrétních okolností, které tu jsou v době vyhlášení rozhodnutí (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2430/2016).
Platí také, že zákon o půdě směřuje především ke zmírnění křivd způsobených vlastníkům a uživatelům půdy, potažmo jiného zemědělského majetku v době nesvobody. Citovaný předpis sice jako s jedním z cílů počítá rovněž se zlepšením péče o zemědělskou a lesní půdu obnovením narušených vlastnických vztahů k půdě, avšak z jeho preambule se podává, že tento účel má být podřazen požadavku zmírnění majetkových křivd a v případě konfliktu mu musí ustoupit (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007, či usnesení téhož soudu ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3588/2011, dále též nález Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. II. ÚS 747/2000, a jeho usnesení ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 101/03 – označená rozhodnutí, stejně jako dále uvedené rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ).
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je v otázce vhodnosti pozemků, u nichž byla podána žádost státního podniku Lesy ČR o realizaci změny nakládání s majetkem státu, k převodu na žalobce zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, neboť uvedená žádost nepředstavuje okolnost, jež by bránila převodu žádostí dotčených pozemků na žalobce. Argumentace dovolatelky akcentující „specifičnost“ zmíněné žádosti pak obsahově vystihuje účel pozemkových úprav (k tomu blíže viz ustanovení §19 zákona o půdě a §2 zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, ve znění pozdějších předpisů), v projednávané věci však nebylo zjištěno, že by nárokované pozemky byly dotčeny pozemkovými úpravami, jež by zakládaly překážku převoditelnosti [§6 odst. 1 písm. c) zákona č. 503/2012 Sb.]. Samotná žádost o realizaci změny nakládání s majetkem státu přitom nezakazuje vlastníkovi žádostí dotčeného pozemku s tímto pozemkem jakkoli disponovat. S důrazem na smysl a účel zákona o půdě zákonodárcem sledovaný (a předjímaný již v jeho preambuli), jímž je v prvé řadě snaha o zmírnění následků některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v období let 1948 až 1989, nelze přisvědčit ani polemice dovolatelky o narušení právní jistoty státního podniku Lesy ČR a žalobce. Poukazuje-li dovolatelka dále na možnou budoucí změnu ve využití nárokovaných pozemků či na rizika nevratných negativních změn do krajiny, jedná se o ryze hypotetická tvrzení, pro jejichž verifikaci nejsou v současné době k dispozici žádné relevantní podklady.
Polemika dovolatelky se závěrem odvolacího soudu o vhodnosti pozemku parc. XY v katastrálním území XY k převodu na žalobce rovněž postrádá přiléhavost, jelikož závěr odvolacího soudu o absenci funkčního celku nárokovaného pozemku se stavbou, respektive jeho účelového určení k užívání spolu se stavbou, není nepřiměřený odvolacím soudem učiněným skutkovým zjištěním (tato zjištění s účinností od 1. 1. 2013 navíc dovolacímu přezkumu nepodléhají – srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3503/2017), neboť v řízení nebyla prokázána funkční souvislost požadovaného pozemku s jakoukoli nemovitostí. Ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3897/2018).
Přípustnost podaného dovolání pak nemůže založit ani námitka dovolatelky, že odvolací soud přiznal žalobci náhradu nákladů řízení v plné výši podle ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř., ačkoliv žalobce neměl ve věci plný úspěch, neboť mu byly vydány jen některé z náhradních pozemků, jejichž vydání se domáhal (resp. ty, ve vztahu k nimž nevzal žalobu zpět). Uvedenou výtkou žalovaná napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. (toliko v části, jíž bylo rozhodnuto o její povinnosti k náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně) a ve výroku II., jímž jí byla uložena povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení; v tomto rozsahu ovšem dovolání není objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Jelikož dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s ustanovením §243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelkou současně podaném návrhu na odklad vykonatelnosti a právní moci napadeného rozhodnutí [§243 písm. a) a b) o. s. ř.], jenž tak sdílí osud (nepřípustného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srovnej zejména nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 10. 2020
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu