ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.2958.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 2958/2020-786
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a) J. T. , narozeného XY, bytem XY, b) J. T. , narozeného XY, bytem XY, obou zastoupených JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 49/5, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené Mgr. Davidem Kroftou, advokátem se sídlem v Praze 1, Újezd 450/40, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 7 C 169/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. května 2020, č. j. 13 Co 258/2019-708, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 19. května 2020, č. j. 13 Co 258/2019-708, se v části výroku I., v níž byl ve výroku I. změněn rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 8. února 2019, č. j. 7 C 169/2017-406, o povinnosti žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. XY, nacházejících se v obci XY a katastrálním území XY, a pozemků parc. XY, nacházejících se v obci a katastrálním území XY, jakož i ve výroku II. o nákladech řízení před soudem prvního stupně a o nákladech odvolacího řízení, ruší a v tomto rozsahu se věc vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
II. Jinak se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Domažlicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 2. 2019, č. j. 7 C 169/2017-406, nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu ve výroku specifikovaných pozemků v katastrálních územích XY (dále „předmětné pozemky“), které jsou ve vlastnictví České republiky, podle ustanovení §11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o půdě“ (výrok I.), a žalované uložil povinnost nahradit žalobcům k rukám jejich zástupce náklady řízení ve výši 570.014,40 Kč (výrok II.).
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 5. 2020, č. j. 13 Co 258/2019-708, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu ve výroku konkretizovaných předmětných pozemků podle ustanovení §11a zákona o půdě (výrok I.), a rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobcům k rukám jejich zástupce náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 615.486,- Kč (výrok II.).
Rozhodnutí odvolacího soudu, jenž se poté, co doplnil dokazování, ztotožnil s úvahami soudu prvního stupně (v rozsahu, v němž žalobci nevzali žalobu zpět), je odůvodněno závěrem, že žalobci jsou osobami oprávněnými ve smyslu ustanovení §4 zákona o půdě a domáhají se vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§11a odst. 1 zákona o půdě). Protože odvolací soud shledal dosavadní postup žalované ve vztahu k žalobcům liknavým pro dlouhodobé neplnění její povinnosti vypořádat nárok na vydání náhradních pozemků, jakož i pro faktické vyloučení žalobců z možné účasti ve veřejných nabídkách v důsledku nesprávného ocenění restitučního nároku žalobců žalovanou, vyhověl požadavku uspokojit restituční nárok žalobců mimo zákonem předpokládaný postup. Konstatoval přitom, že předmětné pozemky (vyjma těch, ohledně nichž byla žaloba vzata zpět) jsou vhodné k převodu na žalobce. Jelikož hodnota předmětných pozemků vybraných žalobci jako pozemků náhradních, jež jsou ve vlastnictví státu, nepřevyšovala v době rozhodnutí hodnotu dosud neuspokojeného restitučního nároku žalobců, uložil žalované povinnost uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu předmětných pozemků, jichž se netýkalo zpětvzetí žaloby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Domnívá se, že nebyly splněny předpoklady pro odlišný postup, než předvídá zákon o půdě v ustanovení §11a, tj. dlouhodobá nemožnost restituenta domoci se svých práv, aktivní účast oprávněné osoby ve veřejných nabídkách pozemků a liknavost či svévole na straně státu. Podotýká, že aktivitu oprávněných osob nelze dovozovat z aktivity jiných osob oprávněných z téhož restitučního titulu. Nadto pak připomíná, že Okresní soud ve Strakonicích v řízení vedeném pod sp. zn. 7 C 11/2019, v němž se titíž žalobci na podkladě téže žaloby domáhají vydání pouze jiných náhradních pozemků, dospěl k závěru, že se žalobcům nepodařilo prokázat aktivitu týkající se snahy o přecenění nároku z rozhodnutí ze dne 16. 11. 2001, č. j. PÚ 3090/92/4. Nesouhlasí rovněž s oceněním odňatých pozemků jako pozemků stavebních, neboť je přesvědčena, že nebyl prokázán jejich stavební charakter v době přechodu na stát. Dále upozorňuje, že některé z předmětných pozemků nejsou vhodné k převodu oprávněným osobám – konkrétně se dle mínění dovolatelky jedná o pozemky parc. XY, oba v katastrálním území XY, neboť jejich vydáním i přes negativní stanovisko Ministerstva životního prostředí bude ztížena efektivní ochrana přírody, dále jde o pozemky parc. XY, oba v katastrálním území XY, náležející k funkčnímu areálu, pozemky zamýšlené pro budoucí pozemkové úpravy, zemědělsky neobhospodařovatelné pozemky parc. XY v katastrálním území XY a parc. XY, oba v katastrálním území XY, a pozemek parc. XY v katastrálním území XY, jehož vydáním budou vzhledem k na něm situované drobné stavbě posedu zasažena práva třetí osoby. Vyjadřuje též přesvědčení o nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu, jakož i rozsudku soudu prvního stupně, přičemž v nedostatečném odůvodnění rozhodnutí soudů nižších instancí spatřuje zásah do práva na spravedlivý proces. Dále namítá, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil část provedených důkazů a neprovedl část navržených důkazů. Brojí i proti posouzení otázky úspěchu žalobců ve věci z hlediska jejich nároku na náhradu nákladů řízení. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání žalované nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalované, pokud jím byly k řešení předestřeny právní otázky ocenění restitučního nároku žalobců, možnosti uspokojování restitučního nároku žalobců při tvrzeném nedostatku jejich součinnosti a liknavosti či svévole žalované při uspokojování restitučního nároku, není přípustné, neboť žalovanou nastolené právní otázky již byly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, odvolací soud se od judikaturou přijatého řešení neodchýlil a není žádného důvodu tyto otázky dovolacím soudem znovu posoudit odchylně.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu – srovnej zejména nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaný pod č. 531/2005 Sb. – označená rozhodnutí, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (jež je nástupkyní Pozemkového fondu ČR a jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt ) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující. Je přitom jen věcí žalované, aby měla technicky řádně zpracována data o pozemcích, jež může nabízet k převodu, a aby k příslušným nabídkám přistupovala bez prodlení. Nesnáze při vyřizování nároků vyplývajících z restitučních právních předpisů nesmí státní orgán přesouvat na osoby oprávněné a nemůže těmito těžkostmi – ať už jsou jakéhokoliv charakteru – odůvodňovat nedostatky ve svém postupu (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a přístupný, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ).
Judikatura dovolacího soudu je přitom rovněž ustálena v závěru, že jako přinejmenším liknavý (ba až svévolný) lze kvalifikovat i takový postup žalované (a jejího právního předchůdce – Pozemkového fondu ČR), jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určení ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016) a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015).
V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu státu (i při zohlednění postupu předchůdce žalované – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu
– o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole
– nepřiměřené); srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015. Samotná skutková zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a jejich vady (viz námitky, že žalobci před zahájením soudního řízení nevyzvali žalovanou k přecenění restitučního nároku) nemohou založit přípustnost dovolání (na přípustnost dovolání lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.); k tomu přiměřeně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Hodnotící závěry odvolacího soudu o liknavém a svévolném postupu žalované (i s přihlédnutím k počínání jejího předchůdce, Pozemkového fondu ČR) při uspokojování restitučního nároku žalobců nejsou v souzené věci zjištěným okolnostem nikterak nepřiměřené. Jde o závěry, jež jsou výsledkem komplexního posouzení věci, do nějž odvolací soud promítl všechna relevantní hlediska, jež byla vzpomenuta i shora odkazovanou judikaturou. V tomto směru sluší se ze skutkových reálií připomenout nejenom dobu, po níž nebyl restituční nárok žalobců uspokojen, ale též postup žalované (jejího předchůdce) spočívající v nesprávném ocenění restitučního nároku, jež taktéž zásadním způsobem ztížilo jeho uspokojení v plném rozsahu zákonem zásadně předpokládaným postupem, tedy prostřednictvím veřejné nabídky pozemků dle ustanovení §11a zákona o půdě (k důsledkům lpění žalované na nesprávném ocenění restitučního nároku viz shora odkazovanou judikaturu, včetně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016), přičemž žalovaná na svém nesprávně provedeném ocenění restitučního nároku žalobců setrvala i po zahájení soudního řízení; vše doprovázeno zjištěním o aktivním přístupu žalobců k uspokojení restitučního nároku jejich účastí a částečným uspokojením ve veřejné nabídce a o snaze žalobců ve spolupráci s dalšími oprávněnými osobami z týchž restitučních titulů dosáhnout přecenění jejich restitučního nároku.
Rozhodnutí odvolacího soudu tudíž není v rozporu s dovolatelkou odkazovaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2281/2019, jež bylo vydáno ve sporu, v němž nebyla prokázána dostatečná aktivita oprávněné osoby a liknavost či svévole žalované, kdy dovolací soud rovněž akcentoval skutkovou povahu námitek zpochybňujících uvedené závěry (stran liknavosti žalované) a individuální povahu tehdy posuzované věci (zejména s ohledem na zjištěnou pasivitu tehdy žalující oprávněné osoby, jež o uspokojení svého nároku dříve dostatečně aktivně neusilovala). Stejně tak není založen rozpor ani s dovolatelkou citovaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4926/2017, jež závěr o nenaplnění předpokladů pro vyhovění žalobě o vydání vybraných náhradních pozemků opírá – oproti projednávané věci – o odlišné individuální skutkové okolnosti případu, kdy se oprávněná osoba veřejných nabídek pozemků neúčastnila a o saturaci svého restitučního nároku nikterak intenzivně neusilovala. Další dovolatelkou odkazovaná judikatura pak obsahuje obecné teze o hodnocení liknavosti a svévolnosti postupu žalované, přístupu oprávněných osob, jakož i o výjimečnosti postupu, kdy se oprávněné osobě převádí konkrétní pozemek mimo veřejnou nabídku. Byly-li některé citované případy rozhodnuty ve prospěch žalované, šlo vždy o situaci, kdy soud z individuálních skutkových okolností nedovodil její liknavý či svévolný postup anebo naopak dovodil pasivní přístup oprávněných osob či jejich zřejmý úmysl od počátku se domoci vydání konkrétních pozemků. O takový případ ovšem v nyní řešené věci, jak vyplývá z výše uvedeného, nejde, pročež závěry dovozené v dalších citovaných rozhodnutích nemohly dovolatelce prospět.
Přisvědčit nelze ani námitce dovolatelky stran nerespektování rozhodnutí Okresního soudu ve Strakonicích, sp. zn. 7 C 11/2019, vydaného v obdobné věci týchž účastníků, ze strany odvolacího soudu. Z předběžného charakteru otázek liknavosti a svévole státu či stanovení zbývající výše restitučního nároku, řešených v řízeních o žalobách na vydání náhradních pozemků za pozemky podle zákona o půdě nevydané, totiž vyplývá, že závěry o těchto otázkách vyslovené v pravomocných rozhodnutích o uvedených typech žalob nejsou pro jejich účastníky ani soudy v jiném řízení (týkajícím se uspokojení téhož restitučního nároku, respektive jeho zbývající části) závazné (srovnej přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3619/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1462/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2857/2018).
Rozhodnutí odvolacího soudu judikatuře dovolacího soudu neodporuje ani v posouzení otázky výše restitučního nároku, respektive ocenění nevydaných pozemků. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil, že cena náhradního pozemku má být ekvivalentní ceně pozemku, který byl oprávněné osobě odebrán – pokud byl oprávněné osobě odňat zemědělský pozemek, má nárok na náhradu za zemědělský pozemek (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 101/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, nebo dovolatelkou citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008); má tak být zachována identita v charakteru pozemků v tom směru, že rozhodný je jejich charakter, a tedy i hodnota ke dni odnětí státem. Pokud byly sice odnímané pozemky, byť formálně, vedeny jako pozemky zemědělské, nicméně byly určeny, popřípadě dále využity, jako pozemky stavebního charakteru, je na místě oprávněnému subjektu poskytnout náhradu jako za pozemky stavební (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1754/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1013/2016). Na tomto místě je vhodné poznamenat, že judikatura dovolacího soudu poukazem na územně plánovací dokumentaci, účel vykoupení pozemku či následnou realizaci výstavby neurčuje taxativně hlediska, jež musí být naplněna současně (byť tomu tak nepochybně být může), aby byl posuzovaný pozemek pokládán za stavební, nýbrž příkladmo vyjmenovává konkrétní faktory, jež mohou k závěru o stavební povaze pozemku vést (srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1964/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3689/2015). Dospěly-li proto soudy nižšího stupně v přítomné věci na základě v rozhodnutích specifikovaných dokumentů, jež je možné ve světle dřívější judikatury Nejvyššího soudu považovat za relevantní okolnosti pro určení charakteru daných pozemků, ke zjištění, že již v době přechodu předmětných nemovitostí na stát se jednalo o pozemky určené pro stavbu, čemuž následně přizpůsobily i své závěry stran jejich ocenění, nelze posouzení charakteru nevydaných pozemků cokoliv vytknout.
Na správnosti závěru o ocenění odňatých pozemků jako pozemků stavebních pak nic nemění ani závěry z dovolatelkou odkazovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1992/2015, a usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 492/10, jež spočívají na posouzení, že toliko existence směrného územního plánu objektivně není způsobilá pro svou obecnost a i z hlediska jeho účelu, směřujícího toliko k určení základní (hrubé) skladby určitého útvaru, definovat stavební určení toho kterého pozemku. Jak se však podává ze shora rekapitulovaných skutkových zjištění, v posuzované věci není rozhodnutí odvolacího soudu (v otázce určení charakteru odňatých pozemků jako pozemků stavebních) založeno toliko na existenci směrného územního plánu, nýbrž na jiných skutečnostech, jež jsou pro posouzení odňatých pozemků jako pozemků stavebních (dle shora citované judikatury) relevantní (odnětí za účelem výstavby, platná územní plánovací dokumentace, realizace výstavby).
Co do měřítek (žalovanou taktéž zpochybňované) vhodnosti některých z předmětných pozemků jako náhradních k uspokojení restitučního nároku oprávněných osob podle zákona o půdě, jeví se vhodným uvést následující. Vhodnými náhradními pozemky jest rozumět pozemky, jež by byly v zásadě – nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu ČR, respektive žalované – zařaditelné do veřejné nabídky (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, a ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, či jeho usnesení ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015). Při posuzování „vhodnosti“ pozemku k převodu oprávněné osobě jako pozemku náhradního (§11a odst. 1 zákona o půdě) je přitom nutno hodnotit, zda převodu nebrání zákonné výluky uvedené v ustanoveních §11 odst. 1 zákona o půdě a §6 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 503/2012 Sb.“), či zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda převod pozemku není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014, a rozsudek téhož soudu ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3240/2018), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Tato hlediska je přitom třeba zkoumat vždy se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005).
Ani oprávněná osoba, vůči níž Pozemkový fond (jeho nástupce Státní pozemkový úřad) postupoval liknavě, svévolně či diskriminujícím způsobem (a jež může uspokojit své právo i převodem pozemku nezahrnutého do veřejné nabídky podle ustanovení §11a zákona o půdě), se tudíž nemůže neomezeně domáhat převodu jakéhokoliv zemědělského pozemku z vlastnictví státu (ve správě Státního pozemkového úřadu) a zejména jí takto nelze přiřknout pozemky, jejichž převodu brání jiné právní předpisy, či nedostatek vhodnosti jejich zařazení do veřejné nabídky podle zákona o půdě. Otázku vhodnosti pozemku pro bezúplatný převod jako pozemku náhradního je přitom třeba posuzovat podle konkrétních okolností, které tu jsou v době vyhlášení rozhodnutí (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2430/2016).
Polemika dovolatelky o dotčení některých nárokovaných pozemků zamýšlenými pozemkovými úpravami postrádá přiléhavost, neboť dovolatelkou zmiňovaná možnost budoucího zahrnutí části požadovaných pozemků do pozemkových úprav nepředstavuje některou zákonem předpokládanou či judikatorně dovozenou překážku vydání pozemků oprávněné osobě jako pozemků náhradních. Sama okolnost, že ve vztahu k některým předmětným pozemkům byly provedeny přípravné práce a na ně vynaloženy náklady, jež mají v budoucnu vést k provedení pozemkových úprav, aniž by ovšem dosud byla v době rozhodování odvolacího soudu (srovnej §154 odst. 1 o. s. ř.) naplněna zákonem jasně vymezená zákonná podmínka, tj. že u označených pozemků byla v katastru nemovitostí vyznačena poznámka o zahájení pozemkových úprav [viz §6 odst. 1 písm. c) zákona č. 503/2012 Sb.], není na překážku závěru o vhodnosti těchto pozemků k vydání oprávněným osobám. Platí také, že zákon o půdě směřuje především ke zmírnění křivd způsobených vlastníkům a uživatelům půdy, potažmo jiného zemědělského majetku v době nesvobody. Citovaný předpis sice jako s jedním z cílů počítá rovněž se zlepšením péče o zemědělskou a lesní půdu obnovením narušených vlastnických vztahů k půdě, avšak z jeho preambule se podává, že tento účel má být podřazen požadavku zmírnění majetkových křivd a v případě konfliktu mu musí ustoupit (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007, či usnesení téhož soudu ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3588/2011, dále též nález Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. II. ÚS 747/2000, a jeho usnesení ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 101/03), a tudíž lichá je též námitka žalované o zmaření snahy státu nakládat se svým majetkem s péčí řádného hospodáře.
Výtkou, že pozemek parc. XY v katastrálním území XY a pozemky parc. XY, oba v katastrálním území XY, nelze zemědělsky obhospodařovat, pak dovolatelka napadá skutková zjištění učiněná v nalézacím řízení, jež však od 1. 1. 2013 nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně zpochybnit. Těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Dovolání, které je přípustné, lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Přitom nelze vycházet z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3503/2017).
Přisvědčit nelze rovněž námitce dovolatelky o nevhodnosti pozemku parc. XY v katastrálním území XY k převodu jako pozemku náhradního (§11a odst. 1 zákona o půdě) z důvodu jeho zastavěnosti drobnou stavbou (posedem), jelikož ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě nezapovídá převod pozemku, jde-li o stavbu drobnou. Rozhodnutí odvolacího soudu přitom není v rozporu ani s dovolatelkou odkazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011, jelikož podle konstantní judikatury dovolacího soudu je nutno ustanovení restitučních předpisů prioritně vykládat s ohledem na jeho účel (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 754/01, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 31, pod č. 123, nebo nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 42/01, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 26, pod č. 48, popřípadě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2209/2008), jímž je alespoň částečné zmírnění následků minulých majetkových křivd. Institut překážek bránících vydání nemovitosti je dle citované judikatury institutem stanovujícím výjimku z účelu restitucí; pojem zastavěnosti pozemku ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 zákona o půdě je tudíž třeba vykládat spíše zužujícím než rozšiřujícím způsobem (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03).
Přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. ovšem zakládá námitka žalované o nepřevoditelnosti některých v dovolání specifikovaných náhradních pozemků (otázka „vhodnosti“ pozemků, jež žalobci nárokují k převodu jako náhradní pozemky za pozemky nevydané pro zákonnou překážku podle zákona o půdě), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V rozsahu, v němž bylo dovolání žalované shledáno přípustným, nelze mu rovněž upřít opodstatněnost, neboť odvolací soud přehlédl zákonnou překážku pro vydání pozemků parc. XY, obou v katastrálním území XY, upravenou v ustanovení §6 odst. 1 písm. f) zákona č. 503/2012 Sb., ve znění účinném od 1. 11. 2019, jež se ve stejné míře uplatní při posuzování vhodnosti pozemku pro bezúplatný převod ve smyslu ustanovení §11a zákona o půdě jako pozemku náhradního.
Podle ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., ve znění účinném od 1. 11. 2019, podle tohoto zákona nebo podle zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, anebo zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění pozdějších předpisů, nelze převádět z vlastnictví státu na jiné osoby zemědělské pozemky v národních přírodních památkách, národních přírodních rezervacích a na územích národních parků; dále nelze převádět zemědělské pozemky v přírodních rezervacích a v přírodních památkách, s výjimkou zemědělských pozemků, k jejichž zcizení vydalo souhlas Ministerstvo životního prostředí podle jiného právního předpis [písm. f)].
Podle ustanovení §121 o. s. ř. není třeba dokazovat skutečnosti obecně známé nebo známé soudu z jeho činnosti, jakož i právní předpisy uveřejněné nebo oznámené ve Sbírce zákonů a mezinárodních smluv nebo v předcházející obdobné sbírce.
Podle ustanovení §154 odst. 1 o. s. ř. pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení.
Doba (okamžik) vyhlášení rozsudku je rozhodující pro určení základu stanoveného pro rozhodnutí soudu, jímž je zjištěný skutkový stav věci. Pro právní posouzení věci je rozhodující stav v době vyhlášení rozsudku ve věcech, v nichž rozsudkem dochází ke vzniku, změně nebo zániku právního vztahu mezi účastníky. Uvedená zásada vzhledem k ustanovení §211 o. s. ř. platí i pro řízení před odvolacím soudem (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. 30 Cdo 812/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1638/2016). Judikatura Nejvyššího soudu dále formulovala konkluzi, že rozhodnutí soudu nahrazující souhlas státu s převodem náhradních pozemků má konstitutivní povahu (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5721/2017, a přiměřeně – co do povahy rozhodnutí soudu o nahrazení projevu vůle – rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2541/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 530/2009). Nesprávnost právního posouzení věci jako jediný dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.) dovolací soud v řízeních o vzniku, změně či zániku právního poměru posuzuje se zřetelem ke stavu právní úpravy účinné k okamžiku vyhlášení dovoláním dotčeného rozsudku odvolacího soudu, neboť ve smyslu ustanovení §241f odst. 1 o. s. ř. je pro rozhodnutí dovolacího soudu rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1497/2020, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1007/2020).
Vzhledem k tomu, že odvolací soud rozhodl dovoláním dotčeným rozsudkem dne 19. 5. 2020, tedy již za účinnosti zákona č. 229/2019 Sb., jímž byla zpřesněna právní úprava ustanovení §6 odst. 1 písm. f) zákona č. 503/2012 Sb. účinná do 31. 10. 2019, které nově z možného převodu zemědělských pozemků ve vlastnictví státu sice také vylučuje pozemky nacházejících se v národních parcích, ale již bez rozlišení zóny, v níž jsou situovány, a dále rozšiřuje výčet zemědělských pozemků, jež nelze převádět (vyjma případů, kdy k tomu udělí souhlas příslušný správní orgán), o pozemky nacházejících se v přírodních památkách a v přírodních rezervacích, měl k této legislativní úpravě, jež se bezpochyby dotýká právního posouzení věci a důvodnosti žaloby na nahrazení projevu vůle z hlediska „vhodnosti“ žádaných pozemků k „převodu“ – se zřetelem k zásadě iura novit curia vyplývající z ustanovení §121 o. s. ř. – přihlédnout. V případě požadovaných pozemků parc. XY a parc. XY, obou v katastrálním území XY, tak za odvolacího řízení nastala objektivní potřeba (vyvolaná změnou právní úpravy), aby soud poskytl žalované jako účastníku řízení tížícího břemeno tvrzení a břemeno důkazní (o „nevhodnosti“ pozemků k převodu) poučení ve smyslu ustanovení §213b odst. 1 o. s. ř. Za tohoto stavu se stala otázka vhodnosti pozemků parc. XY, obou v katastrálním území XY, k uspokojení restitučního nároku žalobců pro právní posouzení věci otevřenou.
Rovněž ve vztahu k pozemkům parc. XY, obou v katastrálním území XY, je dovolání žalované přípustné a důvodné, a to pro řešení otázky vhodnosti těchto pozemků k převodu na žalobce jako pozemků náhradních podle zákona o půdě, při jejímž řešení se odvolací odchýlil od konstantní judikatury dovolacího soudu.
Zákonnou překážkou vydání pozemků podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě (potažmo i jejich poskytnutí oprávněné osobě jako pozemků náhradních) může být též funkční souvislost pozemků se stavbou; pod funkční souvislostí se pak rozumí skutečnost, že „pozemky tvoří s objekty výstavby jeden funkční celek“, čímž se rozumí jednak stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, a dále též přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012). Proto je nezbytné přihlížet vždy k celkové funkční provázanosti nárokovaných pozemků s ostatními pozemky a stavbami, jež mohou tvořit ucelený soubor pozemků a staveb. Pro konkluzi o funkční souvislosti pozemků a stavby a potažmo o existenci areálu není rozhodující, zda a jak jsou pozemky (terénně) upraveny, nýbrž existence vzájemné provázanosti funkcí mezi jednotlivými objekty či pozemky (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2880/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2787/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2841/2015).
Přestože ani vydání některých nemovitostí tvořících funkční celek v širším smyslu bez dalšího vyloučeno není, vyžaduje si mimořádně pečlivé zvážení konkrétních podmínek, potažmo toho, zda lze některý pozemek nebo případně jeho část oddělit bez toho, aniž by byla dotčena funkční propojenost nemovitostí, a dále bez toho, aniž by došlo k porušení některé z funkcí, které tento soubor plní (může jít o funkci dopravně-komunikační či odpočinkovou, srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4460/2015). Judikatura Nejvyššího soudu přitom aprobovala i závěry o funkční souvislosti mezi pozemky užívanými jako zahrady a rodinnými domy, s nimiž tvoří ucelený soubor (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017, a ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 547/2019, či usnesení téhož soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3583/2012). Dospěla rovněž k závěru, že pro posouzení, zda stavba a pozemek tvoří jeden funkční celek, nemusí být rozhodující ani skutečnost, že každá z nemovitostí podléhá jinému vlastnickému režimu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3586/2010, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3528/2011).
Jestliže tedy odvolací soud posoudil žalobci nárokované pozemky parc. XY, oba v katastrálním území XY, jako vhodné náhradní pozemky ve smyslu zákona o půdě, aniž důsledně zohlednil veškerá výše citovaná, judikaturou přijatá, relevantní kritéria, tj. nepřihlédl k charakteru pozemků, coby zahrad, připlocených k sousední nemovitosti, ke způsobu užívání těchto nemovitostí a funkci, kterou nárokované pozemky plní ve vztahu k sousednímu domu, a aniž se zabýval tím, zda a s jakými důsledky lze soubor nemovitostí tvořený stavbou domu a přilehlou zahradou rozdělit, nejsou jeho úvahy o vhodnosti označených pozemků k převodu na žalobce jako pozemků náhradních úplné. Nerespektují totiž judikaturou nastolená pravidla, dle nichž jest posuzovat existenci širší funkční souvislosti mezi nárokovaným náhradním pozemkem a sousedícími nemovitostmi. Nebylo-li by totiž (vzhledem k funkční provázanosti se stavbou přilehlého domu) nárokované pozemky ve světle citované judikatury možno vydat restituentům pro překážku zastavěnosti ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, tím méně je lze považovat za vhodné náhradní pozemky.
Kritice dovolatelky o nepřezkoumatelnosti (nedostatečném odůvodnění) dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu nelze přisvědčit. Jeví se vhodným připomenout, že ani z práva na spravedlivý proces (jež zahrnuje i povinnost soudu řádně odůvodnit rozhodnutí; §157 odst. 2 o. s. ř.) nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení; soudy nemusejí vyvracet jednotlivé námitky účastníků řízení, jestliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). K měřítkům přezkoumatelnosti rozhodnutí lze pak připomenout závěr formulovaný rozhodovací praxí dovolacího soudu, že „měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně pak lze říci, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele“ (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013).
V posuzovaném případě se odvolací soud řádně vypořádal s námitkami žalované a z jeho odůvodnění jsou zcela patrné důvody jeho právních a skutkových závěrů vystavěných na zjištěném skutkovém stavu založeném na provedeném, odvolacím soudem doplněném, a náležitě zhodnoceném dokazování. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu tudíž nelze označit za nepřezkoumatelné. Okolnost, že dovolatelka je s to proti rozsudku odvolacího soudu argumentačně brojit (částečně důvodným) dovoláním, ostatně nasvědčuje tomu, že jí poukazovaný nedostatek očividně nebyl na újmu uplatnění jejích procesních práv. Do práva na spravedlivý proces dovolatelky ostatně zasaženo ani postupem a rozhodnutím soudu prvního stupně, jelikož případné nedostatky odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatelky a odvolací soud si doplněním dokazování zjednal náležitý podklad pro rozhodnutí ve věci.
Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud „zcela nesprávně vyhodnotil část provedených důkazů“, pak se sluší uvést, že ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srovnej např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatel od 1. 1. 2013 k dispozici nemá.
Neobstojí ani žalovanou vytýkaná vada řízení, že odvolací soud neprovedl všechny navržené důkazy. Dovolací soud opakovaně ve své rozhodovací praxi uvedl, že účastník řízení, na němž je povinnost tvrdit právně významné skutečnosti a navrhovat k jejich verifikaci důkazní prostředky, nemá – v procesním slova smyslu – právo na provedení jím navrženého důkazu před soudem. Soud ve smyslu ustanovení §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, a pokud takovému návrhu nevyhoví, v odůvodnění rozhodnutí vyloží (srovnej §157 odst. 2 o. s. ř.), z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotně-právním předpisům, které aplikoval, a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě dospěl) navržené důkazy neprovedl (srovnej shodně např. závěry v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3090/2009, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2712/2008, a dále též nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 87/99, a nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 854/09). Této své povinnosti odvolací soud v posuzované věci dostál, neboť náležitě vysvětlil důvody, pro které v poměrech projednávané věci bylo namístě žalobnímu žádání – i z pohledu úplnosti zjištěného skutkového stavu - vyhovět.
Přípustnost podaného dovolání pak nemůže založit námitka dovolatelky, že odvolací soud přiznal žalobcům náhradu nákladů řízení v plné výši podle ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř., ačkoliv žalobci neměli ve věci plný úspěch, neboť jim byly vydány jen některé z náhradních pozemků, jejichž vydání se domáhali (resp. ty, ve vztahu k nimž nevzali žalobu zpět). Uvedenou výtkou žalovaná napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku II., jímž jí byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení před oběma soudy nižších stupňů; v tomto rozsahu ovšem dovolání není objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
V situaci, kdy nejsou dány ve shora vymezeném rozsahu podmínky pro zastavení dovolacího řízení, odmítnutí dovolání, jeho zamítnutí nebo změnu rozhodnutí odvolacího soudu, proto Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v části věcného výroku I. týkající se pozemků XY, obou v katastrálním území XY, a pozemků parc. XY, obou v katastrálním území XY, včetně akcesorického výroku o nákladech prvostupňového a odvolacího řízení, zrušil a věc v uvedeném rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2, věta první, o. s. ř.).
Ve zbylém rozsahu (uspokojování restitučního nároku oprávněných osob na vydání náhradních pozemků žalobou u soudu pro případ tvrzeného nedostatku aktivity oprávněných osob, liknavost a svévole žalované při uspokojování restitučního nároku, ocenění restitučního nároku oprávněných osob, „vhodnost“ pozemku parc. XY v katastrálním území XY, pozemků parc. XY, obou v katastrálním území XY, pozemku parc. XY v katastrálním území XY a pozemků zamýšlených pro budoucí pozemkové úpravy k převodu oprávněným osobám jako pozemků náhradních dle zákona o půdě, náležitosti odůvodnění rozhodnutí a náhrada nákladů řízení) není dovolání přípustné, a proto bylo Nejvyšším soudem odmítnuto (§243c odst. 1 o. s. ř.).
V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 10. 2020
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu